Články a komentáře

<p>LYSÁ NAD LABEM: V polovině února 2010 se na výstavišti v Lysé nad Labem uskutečnilo v rámci veletrhu REGIONY ČR třetí celostátní setkání kronikářů spojené s panelovou diskusí.</p> <p>Příležitosti setkat se, debatovat o problémech a vyměnit si názory využilo téměř šedesát kronikářů.</p> <p>Úloha regionálního tisku</p> <p>Regionální periodika mohou kronikáři využívat jako podkladový materiál, přílohu ke kronice nebo na jeho stránkách sami publikovat a seznamovat čtenáře např. s jednotlivými událostmi zaznamenanými v kronice. V diskuzi zaznělo, že obecní, městská nebo regionální periodika jsou pravdivá a pro kronikáře představují zdroj informací z mnoha oblastí, např. školství či sportu, ale jsou tu i studentské příspěvky, kopie dokumentů a v neposlední řadě inzerce, která vypovídá o dění ve společnosti v kontextu konkrétního časového období. </p> <p>Digitalizace obecních kronik</p> <p>Naše archivy uchovávají pomocí klasických i moderních technologií řady dokumentů. V současné době je největší zájem o matriky, protože jsou zatím digitalizovány nejvíce. Další skupinu tvoří kroniky, které shromažďují ucelené informace.<br /> S jejich digitalizací jsou nejdále v jižních Čechách a také Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem již má digitalizované všechny obecní kroniky, které jsou v jeho fondech uloženy. Digitalizace zprostředkovává jedinečnost psaného dokumentu a umožňuje jeho využívání, aniž by hrozilo poškození archiválie první kategorie, jíž původní obecní kronika je. </p> <p>Kronikářská identita – kronikář ve vztahu k obci a občanům</p> <p>Kronikář je objektivní jen tehdy, zachycuje-li všechny podstatné a rozhodující rysy skutečnosti, pokouší-li se podat obraz života v obci nezkreslený, v němž nic není nadsazováno, růžově natíráno a v němž se vyrovnává i s negativními jevy. Tato definice Václava Pubala, uveřejněná v publikaci „Kroniky a kronikáři“ v roce 1985, stále platí.<br /> Kronikář má umět komunikovat s představiteli obce, ale i s občany, a získané poznatky pak při zápisu do kroniky použít v nezkreslené podobě. Měl by zachytit skutečnosti, které činí kroniku po všech stránkách zajímavou. Jistě se uznání dočká zápis o tom, jaké druhy piv a v jakém časovém období se v místní hospodě točily, protože zájemce o zdejší historii takovou informaci nikde jinde nezíská.<br /> Kronika slouží obci k prezentaci při různých návštěvách, besedách, výstavách, ale také jako inspirace např. k obnovení starých zapomenutých zvyků.<br /> Za její vedení je obec podle zákona odpovědná, a její představitelé rozhodují o formě vedení či o obsahu ročního kronikářského zápisu. Na nich též záleží, jaké podmínky k práci kronikáři připraví; k zákonu o kronikách zatím bohužel nebyl vypracován prováděcí předpis. Zákon mimo jiné nic neříká o jmenování kronikáře.</p> <p>Významná osobnost v dějinách obce </p> <p>Řada kronikářů se kromě své klasické kronikářské činnosti podílí i na tvorbě publikací vztahujících se k historii obce nebo k jejím významným rodákům. Například kronikářka Prahy 15, Marie Zdeňková, je autorkou knihy o nejvýznamnějším zdejším rodákovi Antonínu Švehlovi. Představuje jej nikoli jako politika, ale jako člověka vzešlého ze selského stavu, který se stal výraznou osobností první republiky. </p> <p>Mohlo by vás zajímat</p> <p>Pokud nepíšete kronikářské zápisy na ruční papír, je dobré používat papír nekyselý označený „dokumentní papír“ nebo „papír pro dokumenty“. Musí mít značku „nekonečno“ nebo poznámku, že odpovídá normě ISO 9706. Takzvaný „inkoust dokument“ se jen těžko shání, ale lze ho nahradit popisovačem Centropen od stejnojmenné firmy. Na kroniky tištěné na počítači se nedoporučuje používat tzv. termovazbu ani desky z umělé hmoty, protože se na tisk časem přilepí. </p> <p>Kronikáři mají svou profesní organizaci</p> <p>Na kronikářském semináři v květnu 2009 v Pardubicích vzniklo Sdružení kronikářů Čech, Moravy a Slezska (SK ČMS) a 27. listopadu téhož roku bylo zaregistrováno na Ministerstvu vnitra ČR. V čele výboru tohoto občanského sdružení stojí předseda Mgr. J. Košťák. SK ČMS úzce spolupracuje se sdružením pořádajícím semináře, kurzy a konference – SEKURKON, s.r.o a bezplatně užívá jeho prostory na Rašínově nábřeží 50/26 v Praze 2. </p> <p>Cíle sdružení SEKURKON:<br />

• Organizovat pravidelné výměny zkušeností na pracovních seminářích<br />
• Zajistit spolupráci se Svazem měst a obcí, Vzdělávacím centrem pro veřejnou správu a dalšími institucemi<br />
• Zastupovat kronikáře v jednání o aktuálních otázkách (např. vztah obec – kronikář, kroniky a státní archivy, muzea atd.)<br />
• Organizovat exkurze do muzeí, archivů, knihoven atd., setkání s historiky a dalšími odborníky včetně příhraniční a regionální spolupráce kronikářů a zainteresovaných stran.<br />

(Podrobnosti na www.sekurkon.cz.)</p> <p>Eva Veselá</p>

<p>PRAHA: Mimořádný unikát, rozsáhlou nástěnnou malbu z konce 13. století, našli památkáři v pražském kostele Stětí sv. Jana Křtitele v Hostivaři. Restaurátoři již dokončili první etapu záchranných prací.</p> <p>Odborníci se shodují, že v nenápadném kostele se jedná o objev středoevropského formátu. Stará nástěnná malba, která pokrývá celou konchu (půlkruhová klenba) apsidy, nemá v České republice rozsahem a kvalitou obdoby.<br /> „Podařilo se odkrýt opravdu velmi vzácnou nástěnnou malbu, pravděpodobně z posledního období Přemyslovců, která je relativně málo poškozená,“ řekl prof. PhDr. Jan Royt, CSc. kunsthistorik a vedoucí Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Karlovy Univerzity. Jedná se o techniku fresco – secco, techniku, při které často zůstává zachována pouze vrstva provedená do mokré omítky, vrchní secco vrstva se spráší, takže malba zůstane bez modelace, a v řadě případů vnímáme pouze obrysové linie.<br /> Prof. Royt spolu s PhDr. Máriusem Matákem z Ústavu památkové péče oceňují zejména mimořádnou ikonografii památky, známou jen ze zahraničních knižních maleb. První ikonografický názor definoval zobrazení Krista ve slávě „Maiestas Domini“ (Vznešenost Páně), čili Kristus sedící na trůnu v mandorle (svatozáři), která ho obklopuje a vytváří kolem něj duhu, což popsal prof. Royt slovy: „Je to takový<br /> prostor mezi jeho božstvím a lidstvím“.<br /> „Námět je velmi vzácný, protože zobrazuje Boha otce, který má na klíně ukřižovaného Krista. Je to vlastně mezistupeň mezi zobrazením Nejsvětější Trojice typu „Thronus gratiae“ (trůnu milosti). Kolem něj jsou andělé a čtyři evangelisté (orel – sv. Jan Křtitel, býk – sv. Lukáš, lev – sv. Marek a anděl – sv. Matouš). Mezi štěrbinovými románskými okny je vyobrazen sv. Jan Křtitel, patron kostela, a sv. Vojtěch, jako patron arcidiecéze s arcibiskupským paliem,“ uvedl prof. Royt v České televizi.<br /> Druhým šokem pro odborníky byl objev západního štěrbinového okénka, zazděného snad při barokních úpravách kostela. Po vyjmutí vyzdívky se objevila znovu naprosto zachovalá malba. V prostředním pásu fresky je bordura, v jejíž kruzích jsou hlavy proroků a králů. Nejníže je takzvaný mariánský motiv, výjevy ze života Panny Marie a Svaté rodiny.<br /> Neméně zajímavou skutečností bylo odkrytí fragmentu mladší vrstvy (kolem roku 1500) s klečící postavou starce. Tato plocha byla restaurátorem sňata technikou transferu a posléze bude možné její uplatnění v jiných prostorách.<br /> Kostelík získal nástěnnou malbou úplně jiný rozměr, a tak byl přemístěn i původní oltář, který by unikátním malbám nedal vyniknout. „Pro oltář hledáme jiný vhodný prostor, protože byl krásný a dlouhá léta sloužil k bohoslužebným účelům,“ informoval místní farář P. Mariusz Gerard Kuźniar, který byl iniciátorem unikátního nálezu. Po svém nástupu do Hostivaře v roce 2006 se rozhodl pro obnovu farního areálu. Protože je kostel nemovitá kulturní památka a součást památkově chráněné zóny Stará Hostivař, oslovil památkáře s dotazem, co vše je třeba udělat pro to, aby mohl být kostel obnoven. Jednou z podmínek, které si stanovili, byl restaurátorský průzkum apsidy kostela. Výsledkem bylo objevení fresky v květnu 2007, místy až pod dvaceti nánosy nátěrů. Došlo k tomu díky profesionální práci restaurátora, akad. malíře Miroslava Slavíka.<br /> V dubnu 2009 byla, pod záštitou kardinála Miloslava Vlka a senátora Jana Nádvorníka, vyhlášena veřejná sbírka za účelem záchrany pozdně přemyslovských fresek.<br /> Ze stejného důvodu uspořádala kronikářka na radnici Městské části Praha 15, kam Hostivař patří, výstavu fotografií o průběhu odhalovaní fresek, a Základní umělecká škola Hostivař benefiční koncert.<br /> V současné době je na účtu, díky lidem dobré vůle, na sto tisíc korun.<br /> „Restaurátoři, po získání finančních prostředků, zahájí druhou etapu prací. Celá apsida by pak mohla být obnovena do konce příštího roku,“ řekl zástupce starosty Pavel Frydrych.<br /> Kostel Stětí sv. Jana Křtitele, v Městské části Praha 15 – Hostivaři, patří mezi nejstarší pražské svatyně. Chrám je raně gotického původu s románským jádrem, jehož vznik je datován v rozmezí 11. až 13. století. První písemné doklady o existenci sahají k roku 1352.</p> <p>Marie Zdeňková je kronikářka Městské části Praha 15.<br /> Článek, jehož je autorkou, byl zveřejněn v kanadském Československém čtrnáctideníku SATELLI T 1–416, odkud jsme jej s jejím svolením převzali a s drobnými redakčními úpravamizveřejnili.</p>

<p>VELKÉ KARLOVICE: Podrobnosti o lidových hudebních nástrojích se z archivních materiálů dozvídáme jen sporadicky, přestože se v evropské hudební historii objevují již od středověku.</p> <p>Mezi ty opravdu nejstarší patří píšťaly a trouby těsně spjaté s pastýřským prostředím, v němž měly zejména funkci užitkovou, dále signalizační a zřejmě i hudební. </p> <p>Díky celé řadě skupin a souborů, které v osučasnosti středověkou hudbu provozují s použitím originálních dobových nástrojů či jejich replik, můžeme schopnosti a vynalézavost našich předků obdivovat v dnešní přetechnizované době i my. Kouzlu staré hudby i příslušným nástrojům podlehl také Vít Kašpařík z Velkých Karlovic, jemuž ministr kultury udělil vloni titul Nositel tradice lidových řemesel v oboru výroba hudebních nástrojů. </p> <p>Cesta z Brněnska na Valašsko</p> <p>Vít Kašpařík žil v Blažovicích na Brněnsku, ale na Valašsko jezdil tak dlouho, až ho krása zdejší krajiny okouzlila natolik, že se mu stala před více jak deseti lety trvalým domovem. Osudový vztah k hudbě a hudebním nástrojům získal již v dětství díky svému otci Janu Kašpaříkovi, který se historickým hudebním nástrojům včetně jejich výroby věnuje doposud.</p> <p>Za hlavní kroky, vedoucí ke kýženému cíli, považuje Vít Kašpařík studium jednak na střední průmyslové škole slévárenské a jednak v oboru umělecké kovářství. Všechny tyto znalosti, včetně těch dalších získaných už jen samostatným studiem, jsou pro mě velmi cenné. O mou práci je díky tomu, že v oblasti jihovýchodní Moravy působí mnoho národopisných souborů, které potřebují repliky hudebních nástrojů, stále velký zájem. A tak je vyrábím i na ně hraju, zejména pak na ty typické pro zdejší region, říká V. Kašpařík.</p> <p>Koncovky, grumle, fujary…</p> <p>Pod rukama nositele prestižního titulu vznikají lidové i historické hudební nástroje. Nejjednodušší jsou malé dvoudírkové píšťalky, největší pak pastýřské trouby dlouhé 4 až 5 metrů. U lidových pastýřských píšťalek během času přibývaly další a další dírky, až vznikl nástroj podobný renesanční flétně. Flétny bývají většinou nezdobené a ponechané v přírodním stavu. Na základě objednávky je V. Kašpařík vyrábí spolu s dalšími zejména dechovými nástroji. Jsou to bezové klarinety, dechové dudy, pastýřské píšťaly a pastýřské trouby různého ladění. Ze strunných nástrojů jdou na odbyt například dlabané housle, což je rustikální nástroj vytvořený pouze z jednoho kusu dřeva. </p> <p>K starodávným nástrojům patří i historické názvy. Dnes jsou řadou z nás zapomenuté, a tak není na škodu, když nám je V. Kašpařík připomene: Tak třeba ochlebky jsou menší housle ve tvaru chleba, strunná kobzička je jednoduchý nástroj, na němž se hraje přes všechny struny najednou, japonská flétna má zase exotické označení šakuhači. Věnuji se i výrobě rustikálních dud, které jsou dechové a bez dymáku či dmycháku, což je dmýchací měch. </p> <p>Znalostí práce s kovem využívá, kromě výroby potřebného pracovního nářadí, také při zhotovování grumle: Grumle je malý kovový nástroj ve tvaru lyry. Když si ho přiložím k ústům a brnkám na jednu jeho část, vznikají velice specifické tóny. Virtuosové hrající na tento nástroj existovali již v 18. století, v Českých zemích to byl František Kunert, který hrál hned na 16 druhů grumlí a své umění předváděl v letech 1821 – 1830 v Evropě. J. A. Komenský ve svém díle ORBIC PICTUS označil grumli názvem brumlačka, v ruštině se jí říká vargan, rumunsky drimba, německy maultrommel, anglicky djushard. Její nejstarší vyobrazení pochází z roku 1353 a grumli najdeme dokonce v anglické katedrále Exteter. U nás ji vyráběli a šířili zejména romští kovotepci, dokončuje výčet mistr svého oboru. </p> <p>Vítězí přírodní materiál</p> <p>Dřevo potřebné k výrobě dechových nástrojů poskytují V. Kašpaříkovi beskydské lesy. Nejvíce využívá černý bez, ale i jasan, javor, smrk, buk, topol. Materiál těží především v zimě a poté jej dlouho suší, a to až čtyři roky; čím je dřevo starší, tím je kvalitnější a vhodnější. Například na fujaru se nechává sušit až šest let. Další postup zpracování se u jednotlivých nástrojů liší. U rustikálních se kůra buď ponechává, nebo se odstraňuje. Poté následuje vyvrtání vnitřku dřeva tak, aby vznikl válcovitý otvor, a po řadě dalších pracovních úkonů se hotová píšťala na závěr namáčí ve lněném nebo parafínovém oleji.</p> <p>Hudební nástroje ožívají</p> <p>Vít Kašpařík se kromě výroby hudebních nástrojů a jejich předvádění věnuje i hře na ně, hlavně na klavír a na klarinet, na něž se naučil hrát už v mládí. Své hudební i pracovní znalosti včetně poznatků o lidových hudebních nástrojích, zejména pastýřských, které se dříve užívaly na Valašsku, předává posluchačům na Filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci. </p> <p>S nástroji vzniklými v jeho dílně se u nás můžeme setkat hned v několika muzejních institucích, poslechnout si zvuk některých z nich nebo dokonce sledovat ukázku z jejich výroby lze ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm nebo na adventních trzích v Hradci Králové. Jméno Kašpařík je však známé i za hranicemi – v Německu, kde se otec a syn Kašpaříkovi pravidelně zúčastňují tradičního evropského hudebního festivalu se zaměřením na lidové nástroje.</p>

<p>Již tři informativní texty s názvem Kroniky, kronikáři, muzea a archivy v Jihomoravském kraji jsme na webových stránkách Místní kultury zveřejnili v období od března do listopadu 2009.</p> <p>Tento poslední zaměřený na specifickou situaci v krajském městě Brně měl obsáhnout všechny městské části. Odpovědí jsme se však dočkali jen od některých z nich. Část jsme již publikovali, dnes se tedy můžete dozvědět, o kronikách a kronikářích v dalších brněnských městských částech, jejichž zástupci reaghovali na naši prosbu o odpvoědi. </p> <p>Městská část Medlánky vede obecní kroniku od roku 1990. Ty původní se nezachovaly, snad jen s výjimkou školní kroniky psané od doby před 2. světovou válkou. Zdejší kronika je jednosvazková, ale bohatá. Obsahuje přílohy, fotodokumentaci, dobový tisk a také záznamy na VHS nebo DVD.<br /> „Náš kronikář – PhDr. Miroslav Vespalec – je nesmírně moudrý člověk, a proto se k němu často chodíme poradit. On sám některé věci konzultuje s vedením radnice a roční text dává ke schválení radě naší městské části,“ sděluje Mgr. Alena Valentová z městského úřadu.</p> <p>Městská část Tuřany<br /> Nejnovější kronika je zde vedena od roku 1990 a kronikář získává potřebné informace od pamětníků a na školeních. Dřívější zápisy začínají rokem 1945, ovšem existují i osobní zápisky některých místních občanů již z roku 1888. Některým svazkům sice chybí vazba, ale v podstatě se dá říci, že co rok, to jeden svazek, s výjimkou některých starších dílů, které zachycují více let. Součástí jsou i přílohy a fotodokumentace.</p> <p>Městská část Vinohrady<br /> Tato městská část vede kroniku od roku 1991. Má dva svazky včetně příloh.</p> <p>Městská část Židenice<br /> Kronika o dvou svazcích je vedena od roku 1990 a její součástí jsou též přílohy, fotodokumentace, záznamy na VHS a DVD. Potřebné informace kronikář získává na školeních.</p>

<p>KOPIDLNO: Město (2039 obyvatel) vybuduje kulturní a vzdělávací centrum v bývalé školní budově, postavené v letech 1851 – 1853 a zapsané na seznamu kulturních památek. Naposledy pod střechou tohoto objektu působilo muzeum, ale kvůli havarijnímu stavu je již několik let prázdný.</p> <p>K rozhodnutí vybudovat zde kulturní a vzdělávací centrum přispělo jistě to, že se rýsovala šance získat evropské dotace. Na muzeum se peníze získat nepodařilo a s jeho obnovením se tedy v dohledné době nepočítá.<br /> „Ještě v sedmdesátých letech minulého století muzejní sbírky obohatil rozsáhlý archiv hudebního skladatele a řídícího učitele Josefa Straky. Počátkem osmdesátých let však bylo muzeum, které zřizovalo město, uzavřeno. Důvodem byl špatný technický stav budovy. Většina exponátů je dnes uložena v Regionálním muzeu a galerii v Jičíně, písemnosti pak v jičínském státním okresním archivu. Město plánuje pořádat pouze krátkodobější výstavy s jejich zapůjčením, a to při významných příležitostech a výročích,“ vysvětluje místostarosta Kopidlna Václav Šimůnek.</p> <p>Kopidlnu se podařilo získat z Regionálního operačního programu NUTS II Severovýchod 21 milionů, přičemž celkové náklady na rekonstrukci objektu včetně vybudování dětského hřiště na zahradě za domem dosáhnou 23 milionů korun. Vlastní úpravy byly zahájeny na podzim loňského roku a mají trvat asi jeden a půl roku.</p> <p>„Projekt má za cíl vytvoření moderních prostor pro volnočasové aktivity našich občanů, dále pro činnost mateřské a základní školy, spolků a občanských sdružení. Vznikne tu víceúčelové zařízení s informačním centrem, knihovnou, vzdělávacím centrem a potřebným zázemím a také prostory pro společenské a kulturní akce. Školicí místnost se zázemím pro občerstvení v přízemí budou moci používat i místní spolky k pracovním setkáním. Městskou knihovnu najdou její čtenáři v prvním patře, druhé patro nabídne ateliér a malou scénu, obojí vhodné jak pro školicí a vzdělávací kurzy, tak pro využití místními zájmovými organizacemi. Bezbariérový přístup do všech částí budovy je samozřejmostí,“ dodává místostarosta V. Šimůnek. </p> <p>Organizační složka města, Sportovní a kulturní zařízení Kopidlno, spravuje od svého zřízení v listopadu 2009 majetek víceúčelové sportovní haly a zajišťuje její provoz. Po vzniku kulturního a vzdělávacího centra se také stane jeho provozovatelem.</p>

<p>KARLOVY VARY: V Karlovarském kraji se za pomoci evropských zdrojů chystá vznik nové kulturní instituce, která využije prostor historického objektu Becherovy vily.</p> <p>Součástí karlovarské luxusní lokality nazývané Westend je objekt rodinné vily Johanna Gustava Bechera, vystavěné v roce 1914 podle projektu arch. Karla Kellera. Budova se svým významem zasloužila o zapsání do seznamu nemovitých kulturních památek Ministerstva kultury ČR, neboť se zde dochovalo značné množství uměleckořemeslných prvků a zbytků malířské výzdoby interiérů ve stylu art deco.<br /> Nicméně za dobu své existence si vila neprošla zrovna šťastnými obdobími. Do roku 1989 sloužila jako Dům pionýrů a mládeže, následující desetiletí zůstala zavřená a nevyužívaná. Současně sice proběhl pokus o její oživení, ale částečná rekonstrukce s úmyslem zřídit v ní hudební školu nepatří k příliš zdařilým krokům, neboť historickou hodnotu domu spíše degradovala a díky nedokončenosti, absenci správy a údržby začal objekt nakonec chátrat.</p> <p>V roce 2006 byla Becherova vila svěřena do správy Galerie umění v Karlových Varech, která zajistila projektovou dokumentaci a nechala vypracovat projekt na realizaci Interaktivní galerie Karlovy Vary – Becherova vila, jehož celkové náklady se odhadují téměř na 89 miliónů korun.<br /> Rekonstrukcí objektu získá ovšem Karlovarský kraj polyfunkční prostory pro galerijní, kulturní a společenské účely. Změna vnitřních dispozic a interiérového vybavení umožní budoucímu provozovateli, tedy Galerii umění Karlovy Vary, zajistit výtvarné dílny a odbornou knihovnu, dále víceúčelový sál se zázemím (spolu s pokladnou, šatnami atd.), výstavní sály, galerii, místnost pro depozitář a komunikační prostory. Plány rovněž počítají s bytem správce, dvěma příležitostnými apartmány a kanceláří. Rekonstrukcí bývalé garáže vznikne venkovní ateliérová dílna. Veškeré práce budou financovány z prostředků Evropské unie, programu ROP NUTS II Severozápad.</p> <p>Evropské peníze ve výši 77 miliónů tvoří 69 % z celkové plánované investice. Celkem 11 miliónů uhradí kraj, který také projekt kompletně předfinancuje.</p> <p>Koncepce přestavby sestává ze dvou etap. První stavební část, která zahrnuje komplexní rekonstrukci vlastního objektu vily, zahájila v listopadu 2009 a její ukončení se předpokládá v květnu 2010. V druhé etapě proběhnou od června 2010 do června 2011 především sadové úpravy, rekonstrukce altánu, oplocení a vybavení interiéru galerie.</p> <p>Zajištěním realizace je pověřena Agentura projektového a dotačního managementu Karlovarského kraje, která zodpovídá za řádný průběh přípravných prací, propagaci, administraci a řádné vyúčtování projektu po jeho ukončení.</p>

<p>UHERSKÉ HRADIŠTĚ: Slovník spisovného jazyka českého definuje kroj jako „oděv výrazných znaků vyznačující obyvatele určitého kraje…“ Na Moravě se nošení kroje uchovalo podstatně déle než v Čechách.</p> <p>I dnes se tam při výjimečných příležitostech jako jsou například hody nebo poutě nosí sváteční oblečení. Kromě toho je velká poptávka po krojích z řad členů folklorních souborů. To přináší potřebu šití nových, ale také nutnost údržby těch starých. Božena Habartová z Uherského Hradiště to vše zvládá na jedničku, a právě proto vloni převzala z rukou ministra kultury ocenění Nositel tradice lidových řemesel v oboru výroba mužských lidových krojů.</p> <p>Šití soukenných součástí mužského kroje nebyla nikdy jednoduchá a lehká záležitost. I v minulosti tyto práce prováděli jen opravdu dobří krejčí, kteří kromě znalosti šití klasických pánských obleků museli zvládat i množství dalších speciálních technik typických pro zdobení mužských krojů. Například šlo o výšivky ornamentů pomocí textilních stužek. Ty se hned v několika šířkách uplatňují zejména na nohavicích. Vzniklá výšivka je sice plastická, avšak barevně nenápadná.</p> <p>Na počátku byla práce ve Slovači</p> <p>Božena Habartová se vyučila dámskou krejčovou v odborném učilišti ve Vizovicích. Poté nastoupila do družstva umělecké výroby Slovač v Uherském Hradišti, kde pracovala v oddělení tzv. těžké krejčoviny, což znamená šití mužských krojů. Počátky družstva Slovač spadají do roku 1936 a jeho hlavní pracovní náplní se již tehdy stalo šití krojových součástek. Se vznikem Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV) po roce 1945 začal Slovač zajišťovat šití krojů pro celé území naší republiky.<br /> „Ve Slovači jsem pracovala v letech 1982 až 2003, pak jsem se osamostatnila a šití mužských krojů se věnuji na základě živnostenského listu. Kromě vlastní výroby krojů musím zvládat i další práce, například nákup vhodného materiálu. A není to věc nikterak lehká. Zprvu jsem získávala sukno od Valašky ve Valašských Kloboucích, nyní spolupracuji hned s několika dodavateli. Zatímco získat potřebné plátno je dnes relativně jednoduché, velkým oříškem jsou naopak knoflíky. Každý kroj vyžaduje jejich určitý druh, a tak je doslova sháním, kde se dá,“ vysvětluje nositelka titulu. </p> <p>Kroje mají stále své příznivce</p> <p>Základní typy krojů se na Moravě v podstatě shodují s etnografickými regiony. Slovácké muzeum v Uherském Hradišti vydalo „Mapu krojů na Slovácku“, která přehledně seznamuje s kroji na území od Hlohovce na Břeclavsku na jihu až po Vlachovu Lhotu na Zlínsku na severu. A právě Slovácko je co se rozmanitosti krojů týče nejbohatší.<br /> Božena Habartová dobře zná kroje Uherskohradišťska a k jejich tvorbě žádné podklady nepotřebuje. Ovšem z dalších oblastí naší republiky šije na základě přinesené předlohy. Kroje z nejrůznějších regionů zhotovila například pro brněnský folklorní soubor Ondráš, který na svých vystoupeních představuje lidové písně a tance z mnoha oblastí. Pod jejíma rukama vznikal podle předlohy i kroj, který se nosí na slovenské Myjavě. </p> <p>„Kromě souborů si kroje objednávají i jednotlivci. Nejdále se můj výrobek dostal do Brazílie, ale šila jsem i pro krajany v Holandsku. Na Slovácku rodiče pořizují kroje i malým dětem. Většinou jde o děti od osmi let, ale měla jsem zakázku i pro jeden a půlletého chlapce,“ dodává B. Habartová.<br /> Šití krojů je náročné na zručnost, ale i na čas. Například uherskohradišťský mužský kroj si vyžádá 32 hodin práce na zhotovení kordulky (jde vlastně o typ kratší nebo delší vestičky) a 30 hodin na nohavice. Ale jsou i kroje s kordulkou daleko složitější a na ni je potřeba až 45 hodin práce.</p> <p>Také pánové se rádi představí ve slavnostním</p> <p>Slavnostní kroje se nosí k různým příležitostem, ponejvíce náboženským. Na Slovácku je tradicí přijít v kroji na první svaté přijímání nebo biřmování, stejně jako na poutě nebo velikonoční svátky. Zvykem se stalo nošení krojů při radostných událostech jako jsou například hody, fašanky, svátky vína nebo folklorní slavnosti a výjimečně i svatby, ale i při těch neradostných jako pohřeb mladého člověka. </p> <p>Stejně jako ženský má i mužský kroj svoji letní a zimní podobu. Kalhoty – nohavice, košili a kordulku doplní v zimě kacabajka, což je dlouhý kabát ušitý ze sukna. Nedílnou součástí je i pokrývka hlavy a vysoké boty vyrobené z kůže, v podhorských oblastech pak obuv zvaná krbce. </p> <p>Eva Veselá</p>

UNIČOV: Královské město Uničov, v němž dnes žije 12,5 tisíc obyvatel, založil v roce 1213 moravský markrabě Vladislav Jindřich. Tuto skutečnost dokládá nejstarší městská listina na našem území. Svědkem někdejší slávy jsou do dnešních dnů také dochované gotické hradby, Medelská brána, bývalá zbrojnice, farní kostel Nanebevzetí Panny Marie, pseudorenesanční radnice, barokní kašny i starobylé náměstí. V současné době je Uničov spojován především s každoročně pořádanou mezinárodní přehlídkou tvorby mladých filmařů Mladá kamera, ale odehrává se tu řada dalších kulturních akcí. Jejich bohatou paletu vytváří Městské kulturní zařízení (MKZ), příspěvková organizace zřizovaná městem, které na jeho činnost v letošním roce poskytlo 6 milionů Kč. Toto kulturní zařízení zastřešuje kino a kulturní dům, který sídlí v budově kina, knihovnu, koncertní síň spojenou s galerií, informační centrum a muzeum. Hledání vhodných prostor Původní spolkový dům, který sloužil kultuře, byl postaven v 19. století. Před rokem 1989 ho vlastnily Uničovské strojírny (dnes UNEX, a.s.), které ho prodaly. Dnes se tu pořádají pouze plesy a komerční akce. Město tenkrát o koupi budovy zájem nemělo, protože se plánovala výstavba zcela nového kulturního domu. Avšak vzhledem k celkové finanční náročnosti ke stavbě vůbec nedošlo. A tak byla vypracována jiná koncepce rozvoje kultury ve městě, která počítala s přestavbou stávajícího uničovského kina na víceúčelový objekt. Bohužel i tato realizace byla z finančních důvodů prozatím odložena. Úspěšnost tohoto projektu je závislá na tom, zda se podaří získat podporu z EU. Jeho nesporná výhoda spočívá ve sloučení kina a kulturního domu do jednoho celku, čímž se markantně sníží provozní náklady. Město si také klade podmínku, že toto kulturní středisko musí svou činnost směrovat tak, aby jeho pořady nebyly prodělečné. Multifunkční kino Stavba budovy uničovského kina byla zahájena v roce 1972 a probíhala v rámci Akce Z. První promítání se uskutečnilo v květnu 1975, a to prostřednictvím dvou promítacích strojů MEO4, které později – v roce 1985 – nahradily modernější promítačky MEO5X. K pohodlí a spokojenosti návštěvníků tehdy sloužil bar se šatnou. Koncem osmdesátých let došlo k výměně podlahové krytiny a také všech sedaček, do nichž dnes může usednout až 435 diváků. V loňském roce se zde odehrálo 446 představení, jedno promítání navštívilo v průměru 22 diváků a cena vstupenky se pohybovala kolem 65 korun. Promítaly se filmy v rámci artkina či Projektu 100. Děti pozval „Bijáček“ na pásmo pohádek desetkrát do roka, projekce pro seniory proběhly dvakrát. V současné době kino disponuje ozvučením DOLBY DIGITAL a je připraveno na digitalizaci. Během dvou až šesti let by chtělo získat potřebné finance formou grantu ze Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie. Do Uničova totiž jezdí diváci z širokého okolí, a to i poté, co bylo v Olomouci otevřeno multikino. (Městu Uničov chybí letní kino, a tak chce MKZ v rámci kulturního léta koupit nebo pronajmout maringotku vybavenou potřebnou technikou, která by umožnila promítat filmy nejen ve městě, ale také v okolních vesnicích.) Na podzim 1996 v kině proběhla instalace scénického osvětlení, takže sál je nyní i vhodným místem pro konání kulturních pořadů. Například během Kulturního léta zde MKZ zajišťuje koncerty. V loňském roce se jich konalo šestnáct a navštívilo je kolem 5 tisíc posluchačů. Na pořádání přispěl Olomoucký kraj částkou 100 tisíc Kč. Tradici má dvoudenní přehlídka ochotnických divadel. Dále Kruh přátel hudby (KPH) spolu s dalšími KPH z okolních měst a obcí uspořádal na podzim Hudební festival, a to za podpory Nadace B. Martinů, Nadace L. Janáčka a pod záštitou Arcibiskupství olomouckého. V MKZ nachází zázemí také dvě občanská sdružení – Dechový orchestr Haná a Filmový kroužek, který připravuje Uničovské postřehy, s nimiž se mohou diváci setkat před filmovými představeními. Další činnost pod křídly MKZ vyvíjí Smíšený pěvecký sbor a Dětský pěvecký sbor Rosička. Nechybí ani pořádní kurzů a dalších akcí. K tomu se využívá menší sál s kapacitou 100 míst. Letos proběhl v prostorách MKZ již 35. ročník mezinárodního festivalu filmové tvorby mladých autorů do třiceti let Mladá kamera, jehož pořadatel je Sdružení pro film a video Uničov. Soutěží zde amatéři, studenti nebo absolventi filmových škol a cílem přehlídky je představit amatérské filmaře, motivovat je k další tvorbě, nabídnout jim kritické odborné i laické hodnocení, popularizovat filmové aktivity, a tím také obohatit kulturní život uničovského regionu. Na Mladou kameru přispělo ministerstvo kultury 50 tisíci a Olomoucký kraj 40 tisíci korunami. Koncertní síň a galerie se nachází v křížové chodbě mezi klášterem minoritů a základní školou, v místech, kde se až do konce osmdesátých let skladovala zelenina. Během roku se tu uskuteční až 12 výstav, které navštíví kolem tří a půl tisíce osob. Zatím největší úspěch sklidila výstava repliky tzv. Ďáblovy bible. Výtvarná díla jsou navíc vhodným rámcem pro pořádaní koncertů, ať již jde o vystoupení žáků zdejší základní umělecké školy, gymnázia nebo různých spolků. Kapacita prostoru je 300 míst a díky výborné akustice se tu dokonce pořizují hudební nahrávky. Knihovna Pod Městskou knihovnu Uničov spadá i šest knihoven v místních částech. Je umístěna ve zrekonstruované bývalé sokolovně, v níž dříve působilo kino. Zaregistrováno má 1500 čtenářů, kteří si vloni vypůjčili 87 svazků. Prostřednictvím meziknihovní výpůjční služby bylo realizováno 110 objednávek. Celkový knihovní fond čítá 42 tisíc jednotek, k dispozici je připojení k internetu, pořádají se zde kurzy výuky práce s počítačem určené seniorům nebo matkám na rodičovské dovolené. Pro děti se uskutečnilo 600 knihovnických lekcí, dále množství výstav, proběhl týden knihoven a také například Noc s Andersenem. Městské informační středisko je v současné době umístěno nedaleko městského centra a kromě jiného tu lze zakoupit vstupenky, použít czech-point atd. Nabízených služeb denně využije v průměru 35 zájemců. V budoucnu se počítá s tím, že po rekonstrukci bývalých prostor klubu důchodců se infocentrum přestěhuje tam. Muzeum U Vodní branky Městské muzeum vzniklo v roce 1906 spojením se sbírkami tehdejšího ostrostřeleckého spolku. Zakladatelem, mecenášem i správcem byl dlouhá léta MUDr. Emil Miller, kterého ve dvacátých letech minulého století vystřídal ing. Vinzenz Reimer. Muzeum sídlilo v objektu kláštera, ale v padesátých letech bylo zrušeno, a tak sbírky našly svůj nový domov v muzeích ve Šternberku a Olomouci. V roce 1955 pak vznikla na Masarykově náměstí pobočka šternberského muzea, ale vzhledem ke špatnému stavu budovy byla i ta v sedmdesátých letech převedena do Olomouce. V současné době muzeum sbírkový fond nemá, vlastní jen expozici vážící se k dějinám města. Připravilo ji Vlastivědné muzeum v Olomouci a umístěná je v bývalé městské zbrojnici. Část zbývajících ploch se využívá k výstavním účelům. V minulém roce sem zavítalo 800 návštěvníků. V Uničově se připravuje zpřístupnění ještě dalších zajímavých prostor. Městu se totiž podařilo získat z evropských fondů dotaci 80 milionů Kč, které chce použít na rekonstrukci náměstí, galerie a městské šatlavy. Její přestavba již započala a po dokončení, které je plánováno na letošní rok, bude hostit expozici vězeňství.

ŠTERNBERK (14 tis. obyvatel): Kultura v tomto historicky významném místě spjatém s Přemyslem Otakarem II. se nachází ve správě Městských kulturních zařízení, příspěvkové organizace města, jejíž vedení sídlí spolu s knihovnou v budově kulturního domu. Kromě zmíněného KD, spravuje MKZ také Městský klub, Galerii Šternberk, Městskou knihovnu, kino Oko a Tylovo divadlo. Nutno podotknout, že kino prošlo v minulém roce rekonstrukcí v hodnotě 300 tisíc korun, a v současné době se v něm promítá zatím jednou týdně, ale jak říká ředitelka Kulturních zařízení Svatava Heřmanovská: „Zkoušíme to“ a sál bývá na toto představení většinou naplněn. Naproti tomu zavřené je Tylovo divadlo, a to díky technickému stavu. Vedení se zaobírá myšlenkou na jeho odprodej a potýká se přitom s nesouhlasem stran šternberských občanů. Divadelní představení se proto v současnosti konají v prostorách kina. Při mé návštěvě působila ředitelka ve funkci pouze několik týdnů, tak mi nemohla poskytnout všechny informace o kulturním domě, které by mě zajímaly, zejména z jeho historie a o technických datech týkajících se budovy. Dozvěděla jsme se ale pikantnost o atomovém krytu, který se nachází v podzemí kulturního domu. Musí se s ním počítat při rekonstrukci, která už je naplánovaná do čtyř fází a první z nich si vyžádá investici ve výši 200 tisíc korun. Rekonstrukcí bude mimo jiné řešena předimenzovanost prostor. Hlavní náplní činnosti Městských kulturních zařízení je zajišťování kulturních a duchovních hodnot a společenského života občanů. Jedná se tak o organizování programů a pořadů pro veřejnost, odborných kurzů, školení a jiných vzdělávacích akcí, realizování výstav uměleckých děl, pořádání filmových představení a provozování knihovny včetně poskytování internetu pro veřejnost. V neposlední řadě organizace vydává periodikum Šternberské listy v nákladu 330 tisíc výtisků za rok. Roční příspěvek od města na činnost MKZ činí něco kolem 5 milionů korun, z toho 3,7 milionů tvoří výdaje na mzdy. Galerie Šternberk sídlí v bývalém Domě osvěty a v současnosti se zde připravuje rozsáhlý projekt s názvem Expozice času, který získal regionální i vládní podporu v České republice, ale kooperující partnery nalezl i v Německu a Švédsku. Následně formou grantu získal i podporu Evropské unie ze zdrojů Culture 2000. Projekt se snaží obsáhnout vše, co se času jakýmkoli způsobem dotýká, od jeho vesmírného zrození k atomovým hodinám a nejmodernějším metodám jeho měření. Téma samotné je se Šternberkem a jeho historií úzce spjato, neboť se zde v minulosti hodiny skutečně vyráběly. Expozice času se má zaměřit na rodinného návštěvníka, ale i mládež základních a středních škol, jimž má zprostředkovat poznatky z mnoha oborů, a to i z tak zdánlivě nesouvisejících, jako je například ochrana životního prostředí. Autorem libreta expozice je Ladislav Kopecký Tvůrci projektu již požádali instituce a organizace z této oblasti, aby zpracovali otázky ochrany přírody – odpad a čas potřebný k jeho rozpadu, nebo trvale udržitelného rozvoje – využití energetických zdrojů v daném časovém úseku. Počítá se také s doprovodnými programy, které má zajistit jak Galerie Šternberk, tak mají vzejít z kooperace či výměn s jinými muzei. Dialog se již podařilo navázat s Vlastivědným muzeem v Olomouci, Národním technickým muzeem a Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze. Spolupráci dále přislíbily velké muzejní domy ve Velké Británii a v Německu. S žádostí o pomoc při získávání kontaktů pro rozvíjení prezentace multikulturní diverzity bylo požádáno 15 velvyslanectví v Praze. Do kompetence MKZ ve městě spadá šternberský dechový orchestr, který dostává pravidelné dotace od města, dále Smíšený pěvecký sbor města Šternberka, soubor dechové hudby Šternberanka a seznam by mělo brzy rozšířit také ochotnické divadlo ŠOK, které se zaměřuje na mladé publikum. Zařízení rovněž provozuje Klub přátel hudby, který má dvacet stálých členů, a v jehož rámci se vypravují asi dvakrát za měsíc autobusy do Olomouce na zajímavá hudební představení. Z pravidelných akcí MKZ pořádají festival Šternberský kopec a dnes již pátý ročník charitativní akce Koncertu pro Vincentinum. Na rok 2010 byla vybrána pro organizování větších kulturních akcí agentura. Programové snahy o oživení se ve formě besed a přednášek mají objevit v oblasti knihovny, která v minulém roce využila finančních dotací grantů ministerstva kultury, nakoupila pět nových počítačů a dnes poskytuje obyvatelům Šternberka internet zdarma. Kulturní zařízení spolupracuje se všemi školami, které se ve městě nacházejí a s Domovem dětí a mládeže. V MKZ celkově pracuje 12 lidí, z toho čtyři naleznete v knihovně, dva v Kulturním domě a jednoho v kině. Dále se jedná o dvě uklízečky, správce a galeristu. Šternberské listy připravuje jeden redaktor.

STŘELICE: Nárůst počtu muzeí v obcích s méně obyvateli zaznamenáváme především od devadesátých let, ale historie mnohých z nich se začala psát již daleko dříve. Jmenujme například Vesnické muzeum ve Střelicích (dnes městská část města Uničov). Obec Střelice je poprvé zmiňována v listině vydané biskupem Jindřichem Zdíkem v roce 1131, což svědčí o tom, že je dokonce starší obcí než samotný Uničov. Dlouhou historii dokládá například kaple zasvěcená sv. Janu Nepomuckému postavená v roce 1825, dva mariánské sloupy a dva kamenné smírčí kříže. Převážná část zdejších obyvatel se živila zemědělstvím a po stránce národnostní šlo o obec ryze českou, protože v ní žily jen dvě až tři německé rodiny. Střeličtí byli velice činorodí a již v roce 1870 založili čtenářsko-pěvecký spolek Bořivoj, Sbor dobrovolných hasičů byl zřízen roku 1886. V roce 1912 byla ustavena tělovýchovná organizace Sokol a o deset let později si její členové dokonce postavili vlastní sokolovnu. Střelice byly samostatnou obcí do roku 1976 a v budově, v níž se dnes nachází muzeum, pošta, mateřská škola, knihovna a své stanoviště zde našli také dobrovolní hasiči, tehdy sídlil místní národní výbor. Je chvályhodné, že Střelice i přesto, že tuto povinnost jako místní část Uničova nemají, vedou obecní kroniku. A s kronikářstvím souvisí i zrod střelického muzea. Jak muzeum vznikalo V roce 1978 zorganizoval tehdejší kronikář Břetislav Pluskal spolu s dalšími nadšenci výstavu k 50. výročí založení ČSR. Místem konání se staly prostory v bývalém německém a později zkonfiskovaném statku (z roku 1878), přestavěném v polovině šedesátých let minulého století. Zprvu byly exponáty umístěny ve dvou a později ve třech místnostech v prvním patře. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let tu byla otevřena síň tradic zdejšího jednotného zemědělského družstva, které také na její provoz finančně přispívalo. Když v roce 1991 obecní kronikář – správce muzea – onemocněl, předal klíče od expozic předsedovi Sokola Josefu Trávníčkovi, který byl dlouhá léta jeho spolupracovníkem. Poté však vyvstala nezbytná otázka, jaký bude další osud sbírek. Odpověď na ni dalo občanského sdružení „Spolek přátel muzea Střelice“, které vzniklo v roce 1993. Toto občanské sdružení se stalo zřizovatelem muzea a během doby rozšířilo expozice až do šesti místností. V současné době má spolek přátel muzea dvanáct členů ve věku 40 až 80 let. Budova je majetkem města Uničova, muzeum v ní neplatí ani nájem, ani energie. Letos spolek získal na základě podaných žádostí na činnost, zahrnující i drobnou údržbu, finanční prostředky ze tří zdrojů. Od osadního výboru 5 tisíc, od města Uničov 35 tisíc a Olomoucký kraj poskytl 25 tisíc Kč. Překvapivě bohatá expozice Zpočátku kurátoři pro prezentaci muzejních sbírek získávali potřebné vědomosti ve Vlastivědném muzeu v Olomouci nebo v Městském muzeu v Litovli, podnětná byla i účast na odborné konferenci pořádané pod názvem Lidová kultura na Hané v roce 1993. Ústředním exponátem střelického muzea je hodinový stroj z dílny místního kováře a v části nazvané Proměny vesnice nalezneme na fotografiích dřívější a současnou podobu Střelic. Muzeum získalo i přírodopisné sbírky ze zdejší zrušené základní školy, řada předmětů potvrzuje spolkovou činnost, fotografie, plakáty a pozvánky zase přibližují společenské i rodinné akce, doloženy jsou i události spojené s německou okupací, osvobozením nebo se socializací vesnice. K vidění tu je i řada předmětů používaných v domácnostech anebo nezbytných při práci v hospodářství či řemeslných dílnách. Obdivovat lze například žehličky, nádobí, nábytek, a dokonce i dřevěné loutky. Vystavena jsou také hasičská vědra nebo sportovní náčiní. Tyto předměty se během let podařilo získat od zdejších občanů formou darů. Všechny sbírkové předměty pak jsou očíslovány a zapsány v přírůstkové knize. Pokud se vám tu bude líbit nebo budete mít k expozicím nějaké připomínky, k dispozici je samozřejmě kniha návštěv. Funguje tu i malá odborná knihovna. Největšímu zájmu se muzeum těší každoročně 16. května, kdy se ve Střelicích konají hody. Podílí se také na Dnech evropského dědictví. Návštěva je možná až po telefonickém objednání u pana Zdeňka Fryčáka na telefonním čísle 585 054 758 nebo 603 439 186.