pondělí
23. prosince 2024
svátek slaví Vlasta

Články a komentáře

Články a komentáře

Zpívají k Boží chvále

Autor článku: 
Hana Runčíková
OLOMOUC: Napříč fakultami a obory sdružuje vysokoškolské studenty, kteří rádi zpívají a hrají, doprovázejí studentské mše a předávají radost ostatním – SchOLa PMS při kostele Panny Marie Sněžné v Olomouci. Schola je křesťanský pěvecký a hudební sbor, jehož hlavním úkolem je doprovázet zpěvem a hudbou mše svaté. Historie studentské scholy v Olomouci je spjata s počátky akademické farnosti, sahá tedy do 90. let. Tehdejší schola doprovázela také setkání Svatého otce Jana Pavla II. s mládeží na Svatém Kopečku v roce 1995. Z této scholy později vznikla skupina Střípky. Každým rokem se studentská schola obnovuje, scholisté přicházejí a odcházejí a jejich počet se s každým novým akademickým rokem mění. V současné době čítá asi 30 členů, z nich převahu tvoří studenti Univerzity Palackého v Olomouci, své zastoupení zde ale má i VOŠ Caritas v Olomouci. Vedoucí je studentka 2. ročníku fyzioterapie Marie Cíchová, s níž jsem se sešla v příjemném prostředí kavárny Betánie; obsah našeho rozhovoru vám přiblížím v následujících řádcích. Než přišla Maruška do Olomouce, kde už ve schole zpívali a hráli její sourozenci a kamarádka, vedla studentskou scholu působící při Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži; v lásce k hudbě vyrůstala, hudební průpravou si prošla na ZUŠ, kde se učila hře na příčnou flétnu. Na případné zájemce o členství ve schole ale vysoké nároky neklade. //„Lidé, kteří do scholy zavítají poprvé, se často obávají, že je budu zkoušet ze zpěvu,“// říká Maruška s úsměvem. Nic takového se ale nekoná; studenti přicházejí často nejen kvůli hudbě, ale také kvůli společenství ostatních mladých lidí. Ovládá-li ale nově příchozí hru na nějaký hudební nástroj, bude jedině vítán. V současné době mají ve sboru dvě akustické kytary, jednu baskytaru, flétny (zobcovou, příčnou, altovou i sopránovou), klarinet, housle, bongo a nově i saxofon. Pro zpestření občas přidávají nějaké to chrastítko, dřívka nebo triangl, na posledním koncertě byly i klávesy. Písně do repertoáru čerpají převážně ze zpěvníků křesťanských písní Hosana. //„Hlavním úkolem scholy je především doprovodit hudbou a zpěvem věřící při bohoslužbě; proto vybíráme písně hlavně ze zpěvníků, které mají lidé při mši k dispozici, aby si mohli zazpívat s námi, ale - pro ozvláštnění – přidáme nějakou tu ´papírovku´, tedy píseň z jiných zpěvníků, od některé skupiny apod.,"// vysvětluje Maruška Schola se schází pravidelně ke zkouškám, a to v pondělí večer od 18.30 ve studentském klubu Centra Aletti na Křížkovského ulici a ve středu od 18.00 v kostele Panny Marie Sněžné; studentské mše se slouží každou středu od 19.00. Docházkový režim je volný, scholisté chodí na zkoušky i na mše podle toho, nakolik jsou právě časově vytíženi. //„Nikdy přesně nevím, kolik lidí vlastně ve středu přijde, což je občas trochu stresující. Na druhou stranu, ostatní jsou za tuto ´otevřenost scholy´ vděční,“ říká Maruška a dodává, že nejvíce se na účasti scholistů podepisuje zkouškové období: „To je nás méně a do scholy si chodíme tak trochu odpočinout od učení.“ Kromě studentských mší doprovází schola také modlitby Taizé, které se konají každé druhé pondělí v měsíci v sále Centra Aletti. Tím ale výčet aktivit nekončí. Zúčastňují se i akcí pořádaných Vysokoškolským katolickým hnutím (VKH) v Olomouci (např. církevní Silvestr). Na nedávném X. Studentském Velehradě doprovázeli mši svatou celebrovanou Tomášem Halíkem. Loni uspořádali v kostele Panny Marie Sněžné první koncert, ze kterého vzešlo CD se záznamem nazvané stejně jako celý koncert „... I Ty máš druhou šanci!“. Letos se konal druhý koncert v pořadí, a i z něj byl pořízen záznam. Nejdříve uvažovali o studiové nahrávce, ale vzhledem k tomu, že nemají vlastní písně, se jim to zdálo tak trochu nepatřičné. Rozhodli se tedy uspořádat koncert a vydat CD jako jeho záznam. //„Měli jsme trochu obavy, že se nám nepovede zachytit atmosféru koncertu a naopak vyniknou nějaké chybičky, kterým se člověk při zpívání naživo nevyhne. Ale nakonec jsme si řekli, že nejsme a nechceme být dokonalí, a šli jsme do toho,“// vyjadřuje Maruška tehdejší obavy. Koncerty scholy jsou tedy záležitost posledních dvou let. Na jejich koncepci se scholisté podílejí rovnoměrně, jak popisuje vedoucí: //„Sešli jsme a diskutovali, jak by ten náš koncert měl vypadat. Někdo přišel s myšlenkou, že bychom ho mohli pojmout jako pásmo písní na určité téma, jiný navrhl téma samotné – příběh marnotratného syna – a pak už jsme společně vybírali písně, které by se do koncepce hodily, dolaďovali celkovou podobu koncertu, vymýšleli aranžmá písní atd. Každý si přidal něco svého, byla to kolektivní práce.“// Live nahrávka nakonec vznikla, a to za pomoci skupiny Paprsky, která zapůjčila schole aparaturu, a kamaráda Václava Šablatury, který vše nahrál a nazvučil. Při letošním koncertě se schola rozhodla spolupracovat s rádiem Proglas; koncert natočil zvukař Jarda Topinka, přičemž ukázky byly použity v pořadu Proglasu „Jak se vám líbí“, ve kterém Marie Cíchová se svým bratrem kytaristou Petrem odpovídali na otázky týkající se sboru. Letošní koncert vznikal trochu jinak než ten loňský. Podobně jako loni i letos byl koncert koncipován jako pásmo písní, které spojuje jedno téma; nejdříve ale scholisté vybrali svoje oblíbené písně a až potom mezi nimi objevila Maruška určitou souvislost – a tou souvislostí byla modlitba Otčenáš. Vysvětluje: //„Napadlo mě přiřadit k jednotlivým veršům písně. Celé jsme to pojali jako rozhovor Boha s mladým člověkem, který se modlí a zároveň je nucen se zamýšlet nad tím, co ta slova, která pronáší, vlastně znamenají.“// Nápad byl schválen a přípravy se rozběhly, až vše vyvrcholilo v koncertem s názvem „BABA YETU“ (ve svahilštině „Otčenáš“ – pozn. aut.), který sklidil nebývalý úspěch u diváků. Maruška ještě plná zážitků ze Studentského Velehradu, kde schola také zaznamenala velmi kladné ohlasy, říká: //„Jsem moc ráda, že se nám daří plnit hlavní účel scholy – doprovázet věřící, kteří si zpívají s námi, zpívat k Boží chvále. Snažíme se předat lidem tu radost, která nám byla dána shůry, a kterou nám zpívání a hraní přináší.“// Poslední akcí scholy byla účast na Noci kostelů, při které vystoupili v domovském kostele Panny Marie Sněžné. Kromě zmíněných koncertů se schola představila i na dalších místech na Moravě, např. ve Velké Bystřici, Prostějově nebo ve Všechovicích na festivalu VšechFest. Schola je ale zároveň i společenství mladých lidí, kteří spolu rádi tráví svůj volný čas. Když před sebou nemaj žádný koncert a nemusí moc zkoušet, jsou jejcih setkání o něco volnější – povídají si, hrají stolní nebo jiné hry, uspořádají třeba filmový večer nebo si v létě trochu zasportují. Pravidelně pořádají „scholovíkendy“, vlastně jakási soustředění, která se zpravidla konají na některé faře ve vesnicích a městech poblíž Olomouce. Náklady spojené s akcemi, které pořádají, či projekty (vydání prvního CD), si hradí sami. //„Když něco z vybraných peněz zbude, dáváme je do společné kasy a z nich pak čerpáme. Bohužel jich moc není a pomalu ubývají,“ posteskně si Maruška. Zázemí poskytuje schole Centrum Aletti a kostel Panny Marie Sněžné. Vlastní aparaturu ani vybavení nemají, pouze jeden přenosný mikrofon pro sóla. Jinak zpívají "na kostel", bez mikrofonu. SchOLa PMS má svůj vlastní web, který slouží hlavně ke komunikaci vedoucí se scholisty. Když je koncert, vyvěsí plakátky, ale jinak propagaci nevěnují velkou pozornost. Jedním z posledních úspěchů scholy byl zisk 3. místa v soutěži schol na webu skupiny Paprsky. Výhra v sobě skrývá i jeden natáčecí den ve studiu. Ještě přesně nevědí, jak s tím konkrétně naloží, ale určitě tu možnost rádi využijí. V plánu je i vydání CD se záznamem letošního koncertu, naopak písně z loňského koncertu se již objevily na webu scholy k volnému poslechu. Pokud jde o plány do budoucnosti, jsou zatím poněkud nejisté. Schola se po prázdninách opět člensky obmění a začne se zase od začátku. Navíc Maruška Cíchová plánuje předat post vedoucí někomu dalšímu, což vysvětluje slovy: //„Příští rok mě čekají státnice a práce na bakalářce. Obojímu bych se už nezvládla věnovat naplno a nechtěla bych, aby schola nebo studium jakýmkoliv způsobem strádaly.“ Ve svém nástupci nebo nástupkyni, ještě jasno nemá, ale myslí si, že by dotyčná osoba měla SchOLu PMS vést svědomitě a pokračovat tak, aby si zachovala podobnou úroveň jako dosud a zůstala přátelským společenstvím mladých nadšených lidí. Další informace a kontakty: http://scholapms.unas.cz/

Recitoval i europoslanec Vlasák

Autor článku: 
Hana Runčíková
JIČÍN: Již potřetí se v Jičíně sešli členové literárních klubů a spolků z různých koutů České republiky, ale i ze Slovenska a Polska. Počátky Jičínského poetického jara (JPJ) se vážou k roku 2003, kdy se členové jičínského literárního spolku vypravili do slovenského Martina (partnerského města Jičína) na Martinskou poetickou jeseň. Z nadšení z přátelského přijetí slovenskými kolegy a úspěšného průběhu celé akce se zrodila myšlenka uspořádat podobné setkání i v Jičíně, což se na jaře 2004 povedlo. O rok později převzaly pomyslnou štafetu Domažlice s Chodským poetickým jarem. Letošní třetí ročník JPJ se uskutečnil v době dvacetiletého výročí trvání jičínského literárního spolku LiS; při této příležitosti vyšel také sborník „Dvacet let literárního spolku v Jičíně, 1990 - 2010“ a v Galerii radosti byla instalována výstava fotografií a dokumentů „LiSu je dvacet“. Organizace JPJ se chopil Literární spolek při Knihovně Václava Čtvrtka v Jičíně (LiS) a Knihovna Václava Čtvrtka tamtéž, záštity nad akcí se ujali europoslanec Oldřich Vlasák a senátor Jiří Liška. Formou grantu přispělo na akci město Jičín, dalším (již tradičním) sponzorem byl Perseus a.s. Běchary. Měsíce pečlivých příprav nakonec vyvrcholily ve dnech 21. - 23. května 2010 setkáním spisovatelů a básníků z Čech, Moravy a Slezska, dorazili i čtyři literáti z Polska a jedna básnířka ze slovenského Martina. Nechyběli samozřejmě ani členové LiSu. Účastníci setkání se během pátečního odpoledne postupně scházeli v prostorách knihovny, kde probíhala prezentace. Pořadatelé připravili pro zájemce ubytování (nocleh byl zajištěn v ubytovně TJ Jičín). Setkání započalo úvodními proslovy ředitelky knihovny Jany Benešové a zástupce LiSu Václava France, poté se slova ujali oba patroni akce, přičemž došlo i na přednes Máchova Máje v podání europoslance Vlasáka. Během večera zazněly projevy zahraničních hostů, vzpomínalo se také na předešlé ročníky literárních setkávání. Přednášku o Prachovských skalách proslovil správce skal Vladimír Tekverk. Poté následoval raut a dlouhé rozhovory a debaty zúčastněných trvající až do pozdních hodin. V sobotu dopoledne bylo v sále knihovny Jičínské poetické jaro oficiálně zahájeno, zazněly hymny tří států a verše ve třech jazycích. Jičínská autorská čtení se tradičně konají na nezvyklých místech, letos padla volba na Prachovské skály. Bohumír Procházka alias proChor představil slovem i obrazem (resp. fotografií) literátům shluklým kolem netradiční mapy Prachovských skal plánovanou trasu. Autoři si mohli vybrat, na kterém místě přečtou či přednesou ostatním ukázky ze své tvorby. Navzdory nepříznivému počasí se odpolední cesta na Prachov uskutečnila a na vyhlídkách nad skalami, na náměstích pod skalami či ve skalních průrvách, pod nebem i pod deštníky (a k překvapení nejednoho turisty) tak zazněly básně a úryvky povídek zúčastněných autorů. Na místě u „Drážďan“ třicet šest hlasů vystřihlo brumendo Beethovenovy Ódy na radost. Před blížící se bouřkou se podařilo utéct právě včas a do Jičína se vraceli všichni celí, zdraví a relativně suší. Oficiální zakončení setkání proběhlo tradičně v jičínské restauraci Lucie, někteří využili zbývající čas k rozhovorům s přáteli, jiní se rozhodli navštívit Noc muzeí, která právě probíhala v Regionálním muzeu a galerii Jičín. Přišlo nedělní ráno a účastníci 3. Jičínského jara se pomalu, ale jistě rozjížděli zpět do svých domovů a vlastí. Zpětně hodnoceno, letošní ročník se i přes „aprílové“ počasí vydařil, ohlasy účastníků, z nichž někteří navštívili Jičín a Český ráj poprvé, byly pozitivní. Jičínské poetické jaro nabídlo literátům prostor ke sdílení informací o současném (nejen) literárním dění, soutěžích a festivalech a samozřejmě i možnost seznámit se s tvorbou svých více či méně známých kolegů, a to naživo, v jejich vlastním podání. Vyměňovaly se zkušenosti s publikováním a nejrůznějšími literárními aktivitami, ale i knížky, básnické sbírky a sborníky a v neposlední řadě také kontakty. Staří známí se opět setkali, nová přátelství se navazovala, plánovaly se další společné aktivity a vedly mnohdy podnětné diskuze, které se zdaleka netýkaly jen literatury. Setkávání tohoto typu jsou vždy inspirující, přispívají k vzájemnému obohacení zúčastněných a jsou povzbuzením a impulzem k jejich další činnosti. Mezinárodní charakter pak napomáhá rozšiřování obzorů a probuzení zájmu o literaturu sousedních zemí a zároveň je krásnou ukázkou, že umění a literatura mají potenciál překračovat hranice a spojovat lidi různých národností bez ohledu na jazykové bariéry – neboť ačkoli se mluvilo třemi různými jazyky (dialekty nepočítaje), všichni si vcelku dobře rozuměli. Tak tedy nashledanou za tři roky na 4. Jičínském poetickém jaru!

Zachráněné řemeslo

Autor článku: 
Eva Veselá

<p>VÝPRACHTICE: Ladislav Chládek – Nositel tradice lidových řemesel v oboru výroby hraček štípaných ze soustruženého bloku – je ve svém oboru u nás jediný.</p> <p>Dřevo, tento přírodní materiál člověk využívá již od samého počátku své existence. Tak, jak se práce s ním postupem času stále více specializovala a zdokonalovala, vznikaly další a další nové profese. Bez sekerníků, kolářů, bednářů, truhlářů či stolařů a jejich výrobků nutných ke každodennímu životu by se neobešla žádná obec. Kromě toho však – zejména pro potěšení dětí – vznikaly pochopitelně také hračky. Jejich podoba či forma byla dána především charakterem místa, kde se vyráběly. </p> <p>Výroba hraček ze soustruženého bloku je úzce spjatá s oblastí Krušných hor. Zdejší obyvatelé horských vesnic, zejména z okolí Hory Svaté Kateřiny, vytvářeli na soustruzích klasické dřevěné výrobky denní potřeby, ale v 18. století k nim přibyly i hračky. S čím si děti v této oblasti dříve hrály, to lze spatřit na německé straně Krušných hor v muzeu v přírodě v Seiffenu. Jsou zde vystaveny nejrůznější dřevěné výrobky a mimo jiné tu můžeme obdivovat nástroje a ukázky technologií, např. dochovanou soustružnu profilovaných prstenců na výrobu hraček pocházející z roku 1760. </p> <p>Popud k zachování tohoto řemesla a specifického technologického postupu vyšel z Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). U záchrany stála i výtvarnice Jarmila Jeřábková. Nemalou měrou se o zachování tradice – podkrušnohorské výroby hraček – přičinil také Ladislav Chládek žijící v rodných Výprachticích v Pardubickém kraji. Po právu jej v minulém roce ocenil ministr kultury udělením titulu Nositel tradice lidových řemesel v oboru výroby hraček štípaných ze soustruženého bloku. Ovšem již v roce 1988 získal titul Mistr lidové umělecké výroby, který mu udělil ÚLUV.</p> <p>Cesta k úspěchu </p> <p> S prací se dřevem jsem se setkával již od dětství. Otec si totiž jako bednář vybudoval v roce 1947 dílnu, ale moc dlouho se z ní vzhledem k tehdejším událostem netěšil. Já jsem se vyučil nástrojařem a této profesi jsem se věnoval deset roků. Ke dřevu mě to však táhlo nejvíce a jeho soustružení bylo mým koníčkem. Od roku 1978 jsem dokonce začal externě spolupracovat s ÚLUV. V lednu 1981 jsem se stal jejich zaměstnancem a manželka mě následovala. Záhy poté jsem spolupracoval na obnově výroby štípaných hraček ze soustruženého bloku, avšak pracovní postup již tehdy na české straně Krušných hor nikdo neznal. Vzhledem k tomu, že pracovníci ÚLUV hledali zcela bezúspěšně, začínali jsme úplně od začátku. Vycházeli jsme z hotového výrobku a části soustruženého prstence, hledali vhodné nástroje, postupy i materiál. A já si najednou vzpomněl na dřívější zvyk, který velel vyučenému řemeslníkovi jít na vandr. Při něm získal řadu cenných zkušeností, naučil se nové technologické postupy a zjistil, že k hotovému výrobku vede vždy několik možných cest, přibližuje nelehké začátky Ladislav Chládek a pokračuje: A nakonec byl na světě můj první výtvor – houpací koník s ocasem z koudele. </p> <p>Strom, prstenec, zvířátko nebo ozdoba</p> <p>Na začátku jsou dřevěné fošny, které musí nejméně dva roky schnout. Původně se používal k tvorbě hraček smrk, později však zvítězil javor, který je pevný, má hezkou kresbu dřeva a dokáže vykouzlit i malé detaily –například rohy, ostny, ouška. Z fošen pak vzniká kombinací strojního a ručního soustružení prstenec, který v sobě nese již podobu konkrétního zvířátka. Jejich tvůrce musí mít velkou prostorovou představivost, protože po vysoustružení už není možné žádné další úpravy provádět. Následuje vlastní štípání, vyvrtání otvorů pro kolečka nebo k provlečení šňůrky na zavěšení. Po vyvrtání otvoru znázorňujícího oko následuje celková kompletace, na jejímž konci je zvířátko nebo vánoční ozdoba. Od podobných vyřezávaných produktů se však odlišují. Mají totiž jednu zvláštnost – figurka je v dolní části u připevněných koleček silnější a směrem nahoru se zužuje, jelikož se jedná o kruhovou výseč. </p> <p>V současné době tvoří náš sortiment přes dvacet druhů zvířátek, domácích i exotických. Naši dílnu opouštějí například krokodýlové, sloni, opice, koníci, psi, pelikáni, ježci, slepice, želvy či zajíci, říká nositel prestižního titulu.<br />
Soubor desítky vánočních ozdob v podobě zvonku, hvězdičky atd. dotváří červená šňůrka na zavěšení a je možné je dozdobit zlatou barvou. Výška figurek nebo ozdob je maximálně 5 cm. Na nových tvarech L. Chládek spolupracuje kromě již zmíněné Jarmily Jeřábkové také s akademickou malířkou Vendulou Látalovou nebo s Jaroslavem Kučerou. Některé vzory si však navrhuje sám.</p> <p>Řemeslo žije a překračuje i hranice</p> <p>Před rokem 1989 ještě jako zaměstnanec ÚLUV předváděl mistr Chládek svou zručnost zájemcům v Praze, Brně, Českých Budějovicích, Uherském Hradišti, Strážnici, Hradci Králové a v Ostravě, ale šikovnost českých rukou šiří i za hranicemi. Například v roce 1982 v tehdejší SRN, kde obchodní domy HERTIE pořádaly prezentaci různých řemesel. Svůj um představil i na Slovensku, na výstavě české hračky v Bratislavě. U nás v současné době výrobu hraček předvádí spíše výjimečně, ale můžeme se na něj přijít podívat do Muzea vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici. Také se pravidelně účastní Svátků dřeva v Žamberku, které letos poslední červnový pátek a sobotu oslaví jubilejní 10. ročník. Stal se také jedním z prvních dodavatelů do prodejen Českého národního podniku s.r.o., který prodává produkty mnoha výrobců pyšnících se označením „Nositel tradice lidových řemesel“. V roce 1995 od této společnosti získal ocenění za zhotovování a propagaci českých výrobků. Ladislav Chládek pevně věří, že pracovní postup, který doslova a do písmene vydupal ze země, již nebude zapomenut. Rodinnou tradici by totiž měl převzít jeho vnuk, který se v současné době učí truhlářem.</p>

Industriál a co je víc

Autor článku: 
Eva Horníčková

<p>Řada opuštěných továren, výrobních objektů a podobných staveb, kterých má Česko coby nejprůmyslovější oblast bývalé rakouskouherské monarchie zjevně nadbytek, chátrá.</p> <p>Až donedávna nebylo zcela jasné, kam undustriální stavby vlastně zařadit. Pod pojmem památka si každý spíše představí středověký hrad, kostel nebo barokní kapličku. S průmyslovými budovami, které se díky architektonickému ztvárnění a dokonalému stavebnímu provedení s nimi mohou rovnat, je přesto problém. Podle ing. arch. Evy Dvořákové z pražského Národního památkového ústavu je u nás podle zákona č. 20/1987 jako kulturní památka ze staveb industriálního dědictví chráněn jen jejich zlomek. V ústředním seznamu kulturních památek je vedeno zhruba 2800 objektů nebo areálů, které lze zařadit do skupiny památek vědy, výroby a techniky, avšak jejich podstatnou část tvoří především technické objekty z předindustriálního období jako jsou mlýny, kovárny nebo mosty. </p> <p>V současné době je to, co z našeho průmyslového dědictví zbylo, ohroženo hned z několika stran. Velkou roli v rozhodování zbourat či ne hraje jejich situování, neprůhledné vlastnické vztahy, a především všudypřítomní chamtiví developeři. A přitom je mnohdy snazší adaptovat industriální architekturu, která nabízí nepřeberné množství způsobů využití, než středověké či novověké sakrální stavby. </p> <p>Za blýskání se na lepší časy bychom mohli přinejmenším považovat fakt, že se zástupcům odborných institucí konečně daří komunikovat s občanskými sdruženími, dobrovolníky a nadšenci, kteří se tyto stavební skvosty snaží zachovat i pro příští generace. Velkou zásluhu na tom má Výzkumné centrum průmyslového dědictví při ČVUT v Praze, které již od roku 2001 společně s Národním památkovým ústavem pořádá akce směřující k větší informovanosti občanů, například mezinárodní bienále „Industriální stopy“, do jehož programu se zapojila řada lokalit z nejrůznějších koutů naší republiky. Během téměř půlročního maratonu se uskutečnily mj. prohlídky mnohdy jinak nepřístupných objektů, dále výstavy – například „Co jsme si zbourali“ (vyšla i stejnojmenná kniha) a bezpočet divadelních programů a performancí, které zajímavé industriální prostory alespoň jednorázově oživily. </p> <p>Kdo se o tuto problematiku zajímá podrobněji, nemohl nenarazit na webovou adresu http://www.fabriky.cz. Co se na těchto stránkách skrývá, o tom jsem si povídala s jejich zakladatelem Ing. Martinem Vonkou, Ph.D. </p> <p>Můžete se nám stručně představit?</p> <p>Jsme lidé, které zamrzí ztráta jakéhokoli objektu průmyslového dědictví a každou demolici či nevkusnou konverzi si bereme osobně. Jsme volné sdružení přátel industriálních staveb – Fabriky.cz – čítající pět nadšenců a pár občasných externích přispěvovatelů, kteří obdivují staré fabriky a další technické památky postavené s řemeslným fortelem, s důrazem na účelnost, ale i s citem pro estetičnost a kvalitní architekturu. Dochované průmyslové dědictví se snažíme mapovat, fotodokumentovat a medializovat. Celkově máme na internetu publikováno více než 100 různých fabrik a cca 20 významných a cenných továrních komínů v ČR. A v archivu čeká spousta dalšího materiálu.</p> <p>Například pro kapitolu www.fabriky.cz „Jak se co dělá“ zpracováváme reportáže ze zajímavých funkčních průmyslových provozů a spolupracujeme s jejich majiteli či provozovateli při vytváření dokumentace a prezentace na internetu. Tento dílčí projekt je na začátku, protože spotřebovává mnoho času a my vše děláme jen v osobním volnu. </p> <p>Kdy vzniklo vaše sdružení a kdy jste založil webovou stránku?</p> <p>S „fabrikykolegy“ se známe řadu let, továtny jsme dokumentovali již dříve, ale k založení webu jsme se dostali až v roce 2007, po zbourání významné stavby podbabských sladoven. Museli jsme nějak vyventilovat naši naštvanost na tento hrubiánský developerský čin. Vlastní fotografie, které dokumentovaly tuto krásnou stavbu, jsme zveřejnili i s malou anketou s otázkami ohledně postoje čtenářů k demolici. Do dnešních dnů se vyjádřilo 1090 lidí, necelá jedna třetina zaškrtla názor „Developer promarnil jedinečnou šanci zachovat genia loci místa“, další desítky procent byly nějakým způsobem proti, ale našli se i tací, kterým to bylo jedno.</p> <p>Souvisí vaše profese stavebního inženýra s takovýmto koníčkem?</p> <p>Asi ano. Vzdělání stavaře dovoluje hlouběji ocenit krásu technického a konstrukčního řešení stavby. Ale zase to může být na překážku. Laik se třeba oddá romantičtějšímu vjemu fabriky, ale já to beru spíš technicky, což se vlastně odráží i ve fotografickém pojetí budovy nebo jejího detailu. Ale nakonec k pochopení krásy fabrik není rozhodně žádného vzdělání třeba, je jen nutné mít ten správný cit a vkus pro místa, kde se vytváří nebo vytvářely materiální hodnoty.</p> <p>Jakou máte na www.fabriky.cz návštěvnost a co z ní pro sdružení vyplývá?</p> <p>V současné době zaznamenáváme v průměru kolem 300 návštěv denně. Řada lidí nám pak i napíše do návštěvní knihy, nebo přímo e-mail. Někdy buď jen chválí, nebo vyjadřují nadšení, často nám zašlou nějaké nové informace či obrázky. Jindy nás dokonce do své fabriky pozvou, abychom si ji zdokumentovali. A všechny tyto odezvy jsou důležité, neb je fajn vědět, že neděláme práci zbytečně, což nás zase posunuje dále.</p> <p>Sledujete další osud vámi zmapovaných staveb?</p> <p>Snažíme se, ale je jich moc. Často se o chystané demolici nebo konverzi dočteme v médiích, nebo nás leckdy upozorní návštěvník webu. Což se třeba nedávno stalo u opuštěného nádherného skeletu třídírny uhlí v Zahořanech, který má být (možná už je) každou chvíli zdemolován. Zavolali jsme starostovi, ten to potvrdil a pár týdnů na to jsme se zajeli s touto jedinečnou stavbou rozloučit. </p> <p>Je mně jasné, že není možné zachránit vše, a blokovat tak pozemky rozpadlými budovami. Nejideálnější pro záchranu jsou třeba komíny. A v těch Zahořanech by právě měl komín zůstat stát, však se jedná o unikát v ČR! Je to totiž jediný komín s rezervoárem na vodu s oktagonálním dříkem (tj. částí mezi patkou a hlavicí tvořící objemově největší složku sloupu, v tomto případě komínu – pozn. red.) u nás. Například v místní části nové Karviné – v Dolech stojí na louce jako solitér komín, který je kulturní památkou, a svou výškou 50 až 60 metrů upozorňuje, že kdysi byl součástí většího celku. Velmi dobré je proto sledovat komínářskou databázi KODA, kam její uživatelé vkládají aktuální informace o dění kolem daného komína, který každá správná fabrika samozřejmě má. </p> <p>Vaše sdružení Fabriky.cz se na této unikátní databázi komínů v ČR spolupodílí?</p> <p>Jsme zároveň členy Svazu českých komínářů (SČK) a na tomto výjimečném projektu se podílíme. V současné době se nové tovární komíny staví minimálně, a je tedy nutné si tohoto vertikálního dědictví vážit a patřičně ho chránit. Například v loňském roce se jednalo o záchranu 34 metrů vysokého komína, který zbyl po cihelně v obci Močovice u Kutné Hory. Pocházel z roku 1906, jeho podoba zůstala beze změn a v kutnohorském regionu byl svého druhu jediný. Ve spolupráci se SČK podalo naše sdružení Fabriky.cz nejprve návrh, aby byl prohlášen kulturní památkou. Ten byl zamítnut. Zároveň jsme poslali otevřený dopis starostovi obce Močovice s řešením směřujícím alespoň k jeho zachování prostým zakonzervováním. Jinou variantou by mohlo být jeho využití k propagaci místního cihlářského průmyslu (v tomto případě by šlo o první příklad vzdělávací konverze komína v ČR) nebo začlenění do zóny pro trávení volného času, kde by mohl sloužit třeba jako horolezecká stěna. Avšak na rozdíl od žižkovské Parukářky, vinohradské Flóry či libeňské Palmovky močovický komín šanci nedostal a byl 15. 3. 2009 odstřelen. </p> <p>Tyto orientační body v tzv. vesnickém industriálu Vás zjevně také lákají. Kolik z nich jste už pokořil?</p> <p>Komíny jsou objekty, které začaly v masovém měřítku dominovat české urbanizované krajině v 19. století a vypadají zpravidla stejně honosně jako okolní provozní budovy. A my tyto vertikály obdivujeme, zbožňujeme a fotografujeme. No řekněte, kdo by dneska uměl postavit třeba takový 78 metrů vysoký cihelný komín jako je v lihovaru v Mladé Boleslavi. Je to nejvyšší známý tovární komín v ČR s dobou výstavby před rokem 1900.<br /> No a jak řekl Jára Cimrman, který také provozoval komínolezbu: „Hlavní funkcí komína je ta, že se na něj dá vylézt.“ A já činím totéž, člověk se tak oddá úplně jinému vjemu fabriky a vzniknou mimo jiné fotografie z netradičního úhlu pohledu. No, a pokud je důležité, kolik jsem zdolal a řádně si osahal komínů, tak vězte, že jich je asi 1000. </p> <p>Jaké typy fabrik máte rád a která je Vaše nejoblíbenější?</p> <p>Odpověď není snadná. Osobně mám rád jak malé fabriky (cihelny, pivovary, sladovny), tak i ty veliké, jako jsou například textilky či cukrovary, což jsou pro mě industriální hrady, které člověka ohromí svou dominancí v krajině. Oblíbených mám jinak celou řadu, zbožňoval jsem již zmíněné zbořené podbabské sladovny, nedávno jsem se zamiloval do bývalého exportního pivovaru v Žatci a již léta si cením bývalé přádelny ve Svatavě. </p> <p>Jak vznikla Fabrikymapa a co to přesně je?</p> <p>V roce 2008 provozovatel Google maps připravoval českou mutaci Mapy Google a jako marketingovou záležitost vyhlásil soutěž nazvanou Moje mapy. Účastníci si mohl podle svých zájmů vytvořit svou mapu tak, že do území naší republiky umístili třeba body označující místa, kde se nacházejí hospody, nebo kde všude pobýval Jára Cimrman. Naše sdružení do ní zařadilo industriální stavby a nazvalo ji Fabrikymapa. Každý výrobní typ dostal svou ikonku a po jejím rozkliknutí se zobrazí příslušná fotografie i s krátkou popiskou. Porota naše industriální památky shledala pro návštěvníky Googlu velice atraktivními, a tak jsme z 49 zúčastněných získali první místo a já jsem za odměnu letěl do San Franciska. (Reportáž se zaměřením na místní technické stavby je k vidění v kapitole „Fabrikyvýlety“.) Fabrikymapa je dnes součástí www.fabriky.cz, zobrazuje přes 200 českých historických provozů a další průběžně přibývají. </p> <p>S kým kromě KODY jste ještě v kontaktu?</p> <p>Volně spolupracujeme s různými subjekty, ponejvíce s Výzkumným centrem průmyslového dědictví ČVUT. Především tak, že jim dodáváme fotodokumentaci do jejich Registru průmyslového dědictví a do publikací.</p> <p>Děkuji za rozhovor</p> <p>Pro úplnost dáme ještě na závěr slovo odbornici na slovo vzaté – ing. arch. Evě Dvořákové z pražského Národního památkového ústavu.</p> <p>Jaký je kontakt NPÚ s volnými sdruženími jako je třeba již výše zmíněné www.fabriky.cz ?</p> <p>V pracovním kontaktu s některými dobrovolnými sdruženími jsme, a je to odvislé třeba od řešení některých památkových kauz viz „nádraží nedáme“ (Petice proti demolici nádražní budovy v Ústí nad Orlicí – pozn. red.), případně jim poskytujeme informace o památkovém fondu. S některými z nich pak dlouhodobě spolupracujeme zejména při konání bienále „Industriální stopy“, které v sudé roky pořádá Výzkumné centrum průmyslového dědictví při ČVUT, a náš ústav je v roli spolupořadatele spolu s Kolegiem pro technické památky ČKAIT a ČSSI. Na posledním 5. mezinárodním bienále v loňském roce byl dobrovolným sdružením, jednotlivým ochráncům technického dědictví a dalším organizacím dán poměrně velký prostor, a to jak v podobě jednoho bloku odborné konference, která se konala v bývalé čistírně odpadních vod v Bubenči, tak i mnoha výstav. Například výstava „Industriální propojení“ umožnila prezentaci cca 30 takovýchto organizací.</p> <p>Naopak, jak NPÚ na toto téma komunikuje s odborníky – ať již s architekty navrhujícími přestavbu industriální památky nebo s jinými institucemi? </p> <p>Náš ústav se v praxi běžně setkává s projektanty, kteří připravují obnovu technického a industriálního dědictví. Máte-li však na mysli komunikaci v akademické rovině, nebráníme se diskutovat o otázkách směřujících zejména do oblasti novodobé architektonické tvorby v historickém prostředí, jak o tom svědčí řada našich konferencí, o kterých pravidelně informuje náš web. Jedno z témat našeho letošního mediálního programu je věnováno právě otázkám tvorby v historickém prostředí. Také ve vědecké radě našeho ústavu je několik členů zastupujících architektonickou a inženýrskou složku, a to velmi uznávaných kapacit. Na poli technického dědictví též dlouhodobě spolupracujeme s Kolegiem pro technické památky při České komoře autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (ČKAIT) a Českým svazem stavebních inženýrů (ČSSI) nejen v rovině odborných posouzení, ale zejména při propagaci záchrany technického dědictví.</p> <p>Neplánuje se změna zákona č. 20/1987, který jako kulturní památku chrání z industriálních staveb jen jejich zlomek? </p> <p>Změnu zákona má ve své kompetenci MK ČR, a co se týká druhé části otázky, podotýkám, že dle výše uvedeného zákona návrh na prohlášení věci za kulturní památku může podat kterýkoli plnoletý občan ČR nebo sdružení či jiná organizace právě na MK ČR, které dle zákona nové kulturní památky prohlašuje. To, že je mezi nimi málo památek z industriálního období, není způsobeno tímto zákonem, ale celospolečenskou situací, kdy vnímání tohoto dědictví jako rovnocenné součásti kulturního bohatství bylo zejména uměleckými kruhy dlouhou dobu odmítáno. Od poloviny devadesátých let 20. století se NPÚ podílí na programových projektech MK ČR a výzkum průmyslových objektů a areálů je jedním z nich. Po vyhodnocení terénních průzkumů jsou pak nejvýznačnější stavby nebo celé komplexy navrženy k prohlášení za kulturní památku.<br /> Jako dovětek uvádím obecnou citaci – Osvícená společnost nepotřebuje k tomu, aby chránila své kulturní bohatství zákon, chrání jej už z podstaty, protože je dokladem její historie a jejího vývoje. „Společnost, která nezná svou minulost, nemá budoucnost.“</p> <p>Jaké akce vztahující se k industriální architektuře NPÚ v nejbližší době plánuje?</p> <p>Vedle akcí orientovaných na klasický památkový fond je velká část z nich zaměřená na poznání a propagaci technického dědictví. Jako příklad mohu uvést přednáškový cyklus, který se co nejdříve uskuteční v MeetFactory na Smíchově a který bude pokračovat v letních měsících. Dále je v plánu řada přednášek na téma industriální architektury v jednotlivých územních odborných pracovištích NPÚ mnohdy spojených s krátkodobými výstavami. Pravděpodobně největší letošní mezinárodní akcí bude třídenní odborná konference na dole Michal v Ostravě (objekt je v naší správě) nasměrovaná na otázky spojené se vznikem dělnických kolonií, na jejich poznání a uchování. Uskuteční se na přelomu srpna a září. Jinak všechny akce NPÚ nalezte na našich webových stránkách a vše o konání bienále pak na www.industrialnistopy.cz.</p> <p>Děkuji za rozhovor</p> <p>Eva Horníčková</p>

Učitel je klíčovou postavou

Autor článku: 
Kateřina Vedralová

<p>PÍSEK: Konání přehlídky výtvarných prací dětí a mladých lidí není samo o sobě mimořádnou událostí, každoročně se jich jistě uskuteční celá řada.</p> <p>Ale tu, která proběhla ve dnech 17. 4. – 16. 5. 2010 v písecké Sladovně, lze v mnoha směrech považovat za výjimečnou.</p> <p>Trienále třináctého ročníku nebylo jen sbírkou obrázků škol, ale od ostatních se významně odlišilo tím, že představilo komplexní výtvarné projekty. Téma posledních dvou ročníků, komunikace, její tvůrci letos zkonkretizovali a zaměřili se na výtvarnou výchovu v komunikaci s výtvarným uměním. </p> <p>Oblast výtvarné výchovy, jak byla pojímána na přehlídce, přesahuje běžnou školní výuku; vedle základních a středních škol zahrnuje také školy mateřské, základní umělecké školy, domovy dětí a mládeže a centra volného času. Pojítkem této různorodosti se stává učitel výtvarné výchovy a jeho schopnost vnést do výuky novátorské metodické přístupy, což představuje bezesporu unikátní aspekt celé akce. Každý z vlastní praxe, byť již ze školní minulosti nebo současného setkání se zajímavým a inspirativním člověkem, víme, jak dokáže osobnost motivovat naši touhu poznávat a tvořit. A o to šlo v této přehlídce především.</p> <p>Téma komunikace výtvarné výchovy s výtvarným uměním není náhodné. V současném umění se mnohé změnilo. Umělec dnes stále častěji vchází do přímé konfrontace a interakce se svými diváky a jejich individuálními životními zkušenostmi. Jeho prožitky jsou částí mozaiky prožívání celé společnosti a metody jeho tvorby se v mnohém stýkají s těmi, které uplatňuje výtvarný obor. Autoři přehlídky v tom vidí příležitost pro výtvarnou pedagogiku komunikovat se světem výtvarného umění.<br />
„Nechce-li výtvarná výchova ustrnout, měla by nejen velmi pozorně sledovat změny, jimiž umělecký proces v dějinách prochází, ale také rozumět jejich příčinám a smyslu,“ připomíná v průvodním slovu k výstavě jeden z jejích kurátorů Jaroslav Vančát. Základním kamenem specifických změn výtvarného umění dneška se stal znak a fenomén reprezentace, neboli zastupování právě skrze znaky. Příjemce v podstatě porozumí jen tomu, co je vyjádřeno jemu známými znaky a kontextem, který s sebou nesou. Otevřeným přístupem k takovému znaku a interpretací jeho obsahu můžeme proměnám ve výtvarném umění správně porozumět a vyvarovat se pocitu ze ztráty jeho hodnot, degradace umělce a dezorientace diváka.<br />
V práci pedagogů s dětmi jde nakonec o tuto otevřenost a věčnou živost. Nesmíme zapomenout, že se před námi nachází vzácná, křehká a nevyčerpatelná dětská fantazie.</p> <p>Takový přístup nepovažují tvůrci přehlídky za samozřejmost, proto pro zájemce pořádají přípravné semináře, další unikát co se týká akcí tohoto typu. Konají se na různých místech republiky a jejich prostřednictvím by měli učitelé získat povědomí o ojedinělé koncepci přehlídky a schopnost autoselekce. Jedna z kurátorek, Zdena Synecká, vzpomněla reakce jedné z učitelek, když viděla některé práce svých kolegů: „Kdybych věděla, co tady bude, tak sem raději nic nepošlu.“ Její kolega, kurátor Jan Svoboda ji doplňuje: „Dlouhou dobu již nejde o to, aby ty věci byly hezký.“ Stejně jako ve světě současného umění, podstatnou částí díla je samotný proces jeho vzniku. Tedy ve výtvarné výchově nestojí na prvním místě pěkné, barevné obrázky, ale práce pedagoga s dětmi a jeho osobnost, která se v dětských výtvorech odráží. Tento vhled se účastníkům snaží poskytnout právě semináře.<br />
Před letošní přehlídkou se konaly celkem tři, v roce 2008 v Polici nad Metují a v Kopřivnici, a vloni v Písku. Všechny se zaměřily na pochopení funkce znaku a práci s ním. Návštěvnost na každém ze seminářů se pohybovala kolem osmdesáti učitelů, což potažmo znamená, že do přehlídky se zapojilo na osmdesát škol z celé republiky a organizátory zjevně potěšilo, že se mezi nimi objevila řada mladých lidí. Na výsledných pracích byla účast na semináři často rozpoznatelná na první pohled.</p> <p>K přehlídce neodmyslitelně patří ceny, které udělují kurátoři. Na letošním ročníku se ocenění dočkalo celkem sedmnáct projektů a sedmnáct oceněných kolekcí viselo ve Vyschlých trámech Sladovny na podkladu z recyklovaného plastu. V prostoru byly rozvržené tak, aby vytvářely sekce podle jednotlivých tříd, a návštěvník zde nalezl práce mateřské školy hned vedle gymnazistů. V tom se opět odrážela jedinečnost konceptu této přehlídky. Fakt, že stála na inovaci, nápadu, na schopnosti uvažovat komplexně a nespoutanosti umožnila zcela volně srovnávat různé věkové kategorie a bez ohledu na zaměření jednotlivých škol.</p> <p>Za všechny oceněné bych ráda zmínila projekt Základní umělecké školy v Dačicích, pod vedením učitelky Václavy Zamazalové, nazvaný Světlo, který se nese ve znamení rozdílu mezi světlem a tmou, v jejímž kontextu je možné světlo vnímat. Zabývá se vnímáním archetypu, magie, mýtu a vědy. Poznamenává ho prostý úžas, objevování a fascinace. Na projektu kurátoři ocenili zejména široký záběr tématu a východisek, zároveň také experimentování s vizuálními prostředky, neboť žáci kombinovali fotografii s počítačovou grafikou nebo kresbou.<br />
Mezi výrazné příspěvky se zařadila i Základní umělecká škola Choceň s projektem Chyť niť. Učitelka Dana Kaňková se chopila obyčejné nitě, aby společně s dětmi vytvořila neobyčejné věci. S nití si hrály, malovaly ji a modelovaly, poslepu bloudily v bludišti a zapisovaly přitom své zážitky, vrstveným liniím dávaly řád, sledovaly čáru v ploše a nit v prostoru. Součástí jejich tvorby se stala práce na minifilmech a tkaní vázaného koberce i gobelínu. Vše prezentovaly v ručně vyrobených knihách. „Listuji nitěnými knihami a leporely a oceňuji ženskou jemnost a citlivost v promyšlené dlouhodobé motivaci tohoto projektu. Oceňuji do jaké rozmanitosti, hloubky a vyznění nitěný projekt došel,“ píše Zdena Synecká.<br />
Na choceňskou niť navázaly děti z Mateřské školy Kohoutek v Praze 6, kde se s nimi Dana Peterková vydala zkoumat čáru, barvu a tvar. Nechala se inspirovat letošním jubileem významného českého výtvarníka Zdeňka Sýkory, který v únoru oslavil devadesáté narozeniny. A tak vznikl projekt výtvarné abecedy, v jehož rámci se děti promyšlenou cestou mohly setkat a experimentovat se základními prvky a prostředky vizuálního vyjadřování. Ocenění získala především ta stránka projektu, která buduje výtvarný projev již od nejmladší věkové kategorie, ale vyučující přitom nesvazuje děti obvyklou figuralitou a nechává je dostatečně se vyřádit v elementárních stavebních prvcích výtvarného projevu. Jejich spontaneita tak zůstává zachována.<br />
Ve výčtu nesmí chybět ani Základní škola v Polici nad Metují, třída Vladimíra Berana, s projektem Robinsonův výlet. Díky velmi kvalitnímu technickému zázemí školy vznikají v jejích prostorách již nějaký čas kvalitní dětské filmové projekty. Žáci se podíleli na celém procesu vzniku krátkého hraného filmu, od vytváření hereckých rolí, přes zpracování digitálního filmového materiálu až po filmovou postprodukci. Vše detailně a hravě zaznamenáno.</p> <p>Celostátní přehlídku výtvarných prací dětí a mládeže pořádálo, z pověření a za finančního přispění Ministerstva kultury částkou téměř tři sta tisíc korun, Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, útvar Artama ve spolupráci s o.p.s. Sladovna v Písku, se Sdružením pro tvořivou dramatiku, s Výzkumným ústavem pedagogickým Praha a s Asociací výtvarných pedagogů. </p> <p>Na třináctý ročník trienále se přihlásilo celkově 47 škol a zájmových výtvarných útvarů, 70 pedagogů se 75 projekty, na kterých pracovalo téměř 1800 dětí.</p> <p>Kurátorský tým pracoval ve složení:<br /> Doc. Vladimír Havlík, Mgr. Leonora Kitzbergerová, PhD., PaedDr. Markéta Pastorová, MgA. Matěj Smetana, PaedDr. Jan Svoboda, Mgr. Zdena Synecká, Mgr. Jakub Synecký, Doc. PhDr. Jaroslav Vančát, PhD. a PaedDr. Vladimíra Zikmundová.</p>

KD: Na zámku a v Podzámčí

Autor článku: 
Ludmila Kučerová

<p>BOROVANY: Před několika lety, kdy jsem krásné jihočeské městečko navštívila, působil zámek dominující náměstí beznadějně. Plánů mělo vedení obce dost, peněz málo.</p> <p>Dnes je vše jinak; zámek se podařilo nejen opravit, ale také mu vdechnout život. Velkou zásluhu na tom má starosta Borovan Stanislav Malík, který je ve funkci od roku 1990. Z jeho odpovědí, za které děkujeme, je patrné, že se rekonstruovaný bývalý klášter stane v brzké době kulturním centrem nejen obce, ale i širšího okolí. Slavnostní otevření je naplánováno na pátek 9. července, a aby se areál zámku dostal do povědomí široké veřejnosti z regionu, připravují Borovany na letní měsíce červenec a srpen pravidelné páteční a sobotní kulturní akce v různých částech zámeckého areálu, z nichž, jak doufají, si vybere každý návštěvník svůj oblíbený žánr. </p> <p>Starosty se ptáme:</p> <p>Můžete, prosím, krátce popsat historii kláštera?</p> <p>Borovanský klášter založil v roce 1455 drobný šlechtic a českobudějovický kupec Petr z Lindy poté, co mu zemřel jediný syn. Řehole augustiniánských kanovníků zde působila do roku 1564, kdy Vilém z Rožmberka klášter zrušil a připojil ke svému panství. Po třicetileté válce byl klášter obnoven císařem Ferdinandem III. a znovu prosperoval až do zrušení Josefem II. v roce 1785. Zejména za probošta Dubenského, kolem poloviny 18. století, se dynamicky rozvíjel a byla mimo jiné postavena i budova prelatury – dnešního zámku, jak se jí začalo říkat potom, co majetek zrušeného kláštera koupil rod Schwarzenbergů. Když byl bývalý klášterní statek rozparcelován v rámci I. pozemkové reformy, koupila budovu zámku obec Borovany a zřídila zde měšťanskou školu, která zde fungovala až do roku 1997. Po následných létech neúspěšných pokusů o dlouhodobý pronájem areálu zámku se nakonec město rozhodlo začít s opravami samo.</p> <p>Uvažuje obec o zřízení oficiální organizace, která by se o klášter a jeho aktivity starala? </p> <p>Zatím město počítá s tím, že bude zámek nadále vlastnit a provozovat ho prostřednictvím oddělení kultury městského úřadu.</p> <p>Jak dlouho trvala rekonstrukce, z jakých zdrojů a v jakém nákladu jste klášter opravili?</p> <p>Rozsáhlejší opravy začaly zhruba před pěti lety a zásadní obnovou prošly všechny stavební součásti budovy, včetně restaurování maleb, rekonstrukcí rozvodných sítí, nových počítačových a zabezpečovacích sítí, celý objekt lze vytápět. Náklady, které dosahují 60 mil. korun, byly složeny jednak z investičních a havarijních fondů ministerstva kultury, jednak z Regionálního operačního programu Jihozápad a samozřejmě z prostředků města. To se týká vlastního zámku, který představuje jenom část původního klášterního komplexu. Gotický konvent a kostel opravila, jako své vlastnictví, římskokatolická farnost. K areálu patří ještě bývalé hospodářské budovy a zahrada, které vlastní město a také je postupně opravuje a oživuje – v posledních letech s využitím prostředků z programu Leader.</p> <p>Pomohl Vám nějakou formou kraj? </p> <p>Jihočeský kraj poskytl příspěvek na opravu části střechy v Podzámčí a na restaurování exponátů pro instalace v zámku. Každoročně podporuje kulturní dění ve městě a věříme, že tak bude postupovat i v dalších letech.</p> <p>Jaká je koncepce a vize využití zámku? </p> <p>Hlavním záměrem je oživit a zpřístupnit zámecký areál jak pro místní, tak i pro návštěvníky a to pokud možno při respektování původního zaměření a funkcí. Proto už více než rok sídlí v patře západního křídla městská knihovna nesoucí název Knihovna A. Dubenského, neboť knihovna borovanských augustiniánů patřila svého času mezi přední knihovny v Čechách. Centrální reprezentační prostory – tj. hlavní dvoupatrový sál, přilehlé místnosti, chodby a schodiště jsou určeny ke kulturně společenským účelům (koncerty, semináře, plesy, firemní akce, svatby apod.)<br />
Ve východním křídle bude instalace pokojů probošta a výstavní prostory s alternativou výstav obrazů ze sbírek Alšovy jihočeské galerie nebo bohoslužebných oděvů a předmětů z fondů Národního památkového ústavu. V přízemí se počítá s infocentrem, prodejní galerií a kancelářemi oddělení kultury.<br />
Prohlídkové trasy (plánují se i noční hrané prohlídky) povedou i do části vlastněné farností, kde se v křížové chodbě kolem rajského dvora nachází lapidárium kamenných barokních plastik, v patře klášterní muzeum a v červnu se zde otevře expozice Římovské pašijové cesty s originály tamních soch, které kvůli bezpečnosti musely být z exteriérů staženy.<br />
V záměru je i připomenutí klášterního pivovaru formou restauračního zařízení v přízemí západního křídla zámku a v sousední, původně pivovarské budově. Vedle průjezdu do zámku už více než rok funguje kavárna.<br />
V letních měsících se budou v rekonstruovaném nádvoří s kašnou konat koncerty a společenské akce, proběhne zde část již tradičních Borovanských borůvkových slavností, které se také odehrávají na sousedním dvoře bývalého klášterního statku – Podzámčí.</p> <p>Předpokládáte, že kulturní centrum bude sloužit i širšímu okolí, a neuvažujete v takovém případě o finančním příspěvku z jiných obcí? </p> <p>Tyto záměry a zčásti již získané zkušenosti ukazují, že jde o dění významně přesahující katastr obce. Přesto neuvažujeme, že bychom se obraceli o finanční pomoc k sousedním obcím. Každoročně atakujeme nejrůznější dotační a grantové zdroje, jsme celkem úspěšní, a proto chceme v projektových žádostech pokračovat mj. i vůči Jihočeskému kraji, který je k nám vstřícný. Nicméně určitě nepůjde o paušální provozní dotace, ale jednorázové příspěvky na aktivity, o kterých přesvědčíme, že jsou kvalitní a efektivní.</p> <p>S jakou roční dotací počítáte?</p> <p>Provoz a využívání zámku bude muset garantovat město. To si sice vede hospodářsky dobře, nicméně k financování přistoupíme s maximální hospodárností. Znamená to neustále analyzovat náklady a navyšovat je účelově v závislosti na nárůstu aktivit. To platí i pro personální oblast, ve které zatím dochází k navýšení o půl úvazku (tj. na 1,5 úvazku pro kulturu včetně cestovního ruchu a vydávání periodických i příležitostních tiskovin). V knihovně je samostatná knihovnice. Na základě letos získaných zkušeností se rozhodne o eventuálním finančním a personálním posílení.</p> <p>Bude zámek sloužit také místním spolkům? </p> <p>Ve vlastním zámku nepočítáme s trvalými spolkovými aktivitami, ale v Podzámčí už několik let úspěšně funguje mateřské centrum, jsou zde chráněné keramické a textilní dílny Nazaretu, střediska Diakonie ČSCH, které poskytuje i další sociální služby a nabízí škálu kurzovních a kulturních aktivit. Prostory užívá i Klub tradic k pečení podle starých receptů. V sousedním objektu má dílnu „papírový platnéř“, který zhotovuje divadelní rekvizity. Venkovní prostory Podzámčí ožívají kromě Borůvkobraní také o Vánocích hrami Živého betléma, v minulém roce v mikulášském období provozovali místní hasičští ochotníci pekelné prohlídky v další, zatím neupravené budově.</p> <p>Zachovalo se něco z původního zařízení zámku?</p> <p>Z historického mobiliáře se zachovalo asi 10 kusů nábytku a dvě barokní plátna. Procházejí restaurováním a stanou se součástí instalace spolu s dalšími exponáty, které zapůjčí římskokatolická farnost. Dále zde budou k vidění předměty z fondů Národního památkového ústavu České Budějovice, Jihočeského muzea a Alšovy jihočeské galerie.</p>

KD: Kulturní menu Holic

Autor článku: 
Eva Veselá

<p>HOLICE: Toto východočeské město (6,2 tis. obyv.) je úzce spjato se známým českým cestovatelem po Jižní Africe – Dr. Emilem Holubem, který se v roce 1880 stal čestným občanem města.</p> <p>V říjnu roku 1919 byla na jeho rodném domě instalována pamětní deska akad. sochaře Jana Štursy.<br /> Expozice věnovaná životu tohoto slavného rodáka se nachází v samostatné budově – Památníku, která úzce navazuje na objekt kulturního domu. Příspěvková organizace Kulturní dům – zřizovaná městem Holice – zabezpečuje také činnost a provoz dalších specializovaných pracovišť. Ve své kompetenci má navíc knihovnu, divadlo, kino, turistické informační centrum a půjčovnu kostýmů a galerii.</p> <p>Kulturní dům (dále jen KD) vznikl jako nástupnická organizace „Kulturního domu Městského národního výboru v Holicích“ ustaveného v červenci 1960. Budovu, která se v letech 1956 až 1961 stavěla v akci Z – a mělo se prý jednat o jednu z největších akcí Z u nás – získal o rok později. V roce 1966 byl objekt ještě rozšířen o již zmíněný Památník Dr. Emila Holuba.</p> <p>Kultura a finance</p> <p>V letošním roce město přispívá KD částkou 3 miliony 500 tisíc Kč, což zajišťuje cca 60 % nákladů na provoz. Průběžné drobné a střední opravy hradí město, které je také vlastníkem obou budov, tj. kulturního domu a Památníku. O chod ve všech složkách sloučených v KD se stará 10 přepočtených pracovníků a několik externistů na dohodu (promítač kina šatnářka, divadelní technici, lektoři kurzů).<br /> „Naše zařízení získalo díky úspěšným projektům řadu grantů. Například od Pardubického kraje 10 tisíc na „Holubovy Holice 2010“, což je týdenní kulturní akce, dále přibližně 10 tisíc na „Národní přehlídku jednoaktovek amatérských souborů“ a 50 tisíc Kč na „Zlepšení péče o sbírkový fond Památníku Dr. E. Holuba“, které umožnilo zrestaurování sbírek. Navíc se nám podařilo získat 75 tisíc Kč od ministerstva kultury na „Preventivní ochranu sbírek v Památníku“,“ vysvětluje ředitel KD Vítězslav Vondrouš. </p> <p>Prostřednictvím města Holic podal Kulturní dům také žádost o dotaci 21 milionů Kč z prostředků Evropské unie, a to na vnější i vnitřní rekonstrukci Památníku Dr. Emila Holuba. Zásadních změn by měla doznat stálá expozice, jíž by měly dominovat tzv. „Holické Viktoriiny vodopády“, a částečnou opravou si projde i celá budova. Architektem expozice je akad. arch. David Vávra, avšak na konečné rozhodnutí se ještě čeká.</p> <p>Široký záběr</p> <p>„Hlavním posláním kulturního domu je zprostředkovávat kulturu jak pro obyvatele našeho města, tak i pro celý mikroregion Holicko. Mám na mysli pořádání divadelních představení, koncertů, výstav i vzdělávacích kurzů – například jazykových, ale i pohybových – a dalších akcí, např. Dny Holicka. V loňském roce se konaly během posledního červnového víkendu a na své si přišli jak milovníci sportovních klání, tak příznivci rockové, jazzové i dechové hudby,“ seznamuje s aktivitami KD jeho ředitel. </p> <p>KD samozřejmě vítá všechny aktivity místních občanů, a tak vychází vstříc souborům zájmové umělecké činnosti a bere si je pod svá křídla. V současné době jde o Dechový orchestr KD Holice, který navazuje na tradice založené v polovině 19. století Františkem Horynou, místním krejčím, ale především všestranným hudebníkem, kapelníkem, učitelem hudby a zakladatelem místní dechové hudby. Pod hlavičkou kulturního domu působí také Divadelní soubor KD Holice. Tento ochotnický spolek se zde podle starých zápisů poprvé představil již roku 1843 a o jeho představení je podle slov ředitele KD veliký zájem i dnes. </p> <p>Památník Dr. Emila Holuba</p> <p>Expozice památníku je rozdělená do tří částí. První představuje pracovnu Dr. Emila Holuba, kde jsou umístěny dokumenty vztahující se k jeho osobě a kresby podle jeho předloh. Druhá, a stěžejní, je věnovaná africké přírodě, a to od vycpanin přes mořské živočichy, zkameněliny až po výjevy z afrických cest zobrazené na dřevorytech od K. Libschera. Třetí, etnografická část, zve do domorodé africké vesnice, a je doplněná fotografiemi a nástěnnými mapami. V depozitáři, který je však přístupný jen úzkému okruhu badatelů, jsou uloženy sbírky z oblasti mineralogie, mořské fauny a také zbraně. Nechybí ani odborná knihovna obsahující díla Dr. Emila Holuba i dalších autorů vztahující se k africkému kontinentu.</p> <p>Městská knihovna</p> <p>Knihovna poskytuje své služby nejen občanům Holic, ale i čtenářům z okolních obcí, a vykonává regionální funkce pro dalších 10 obecních knihoven. Její knihovní fond tvoří 25 tisíc svazků a 1200 registrovaným čtenářům je k dispozici 34 titulů časopisů a novin. Funguje tu meziknihovní výpůjční služba, on-line katalog, veřejnost má možnost přístupu k internetu. Tuto knihovnu s dlouhou tradicí, jež v roce 1886 do své správy přejalo město, najdou čtenáři v 1. patře KD.</p> <p>Městské divadlo a kino</p> <p>Kinosál s kapacitou 340 míst v přízemí a 110 na balkoně slouží také k divadelním představením. Vybavení na promítání filmů pochází z šedesátých let 20. století, divadelní zařízení pak z konce osmdesátých let téhož století. Návštěvnost kina je nízká, většinou sem zavítá jen 10 až 20 lidí. Výjimkou jsou však české filmy, které vešly v širší diváckou povědomost díky masivním televizním reklamám. Na ně se pak přijde podívat 50 až 90, ale někdy i 200 diváků. Divadlo navštěvuje 15 až 250 osob. </p> <p>Dalším prostorem je malý sál, do něhož se vejde zhruba 100 lidí. Jmenuje se Klub a bar „U Holuba“ a konají se tu hlavně koncerty vážné, rockové a alternativní hudby, country, folku atd. Prostor tu však mají i besedy s umělci, výstavy, klubové pořady (tehdy se otvírá i bar), ale také školy. Těchto klubových akcí se podle konkrétního zaměření účastní 20 až 120 osob. </p> <p>Turistické informační centrum</p> <p>Informační centrum se také nachází v budově KD a mezi jeho služby patří správa Oficiálního informačního serveru Holic, umístěného na webu města, a prodej vstupenek na kulturní a sportovní akce. Poskytuje i klasické služby IC, tj. zprostředkovává informace o jízdních řádech, památkách, dává typy na výlety, prodává mapy a suvenýry.</p> <p>Půjčovna kostýmů</p> <p>Byla založena v sedmdesátých letech 20. století jako výpomoc ochotnickým souborům Východočeského kraje a dnes patří mezi největší půjčovny kostýmů u nás vůbec. Původně se dokonce uvažovalo o přijetí dramaturga do této půjčovny, který by ochotnickým souborům pomáhal, avšak tento nápad se nikdy neuskutečnil. Půjčovna dnes nabízí kolen 10 tisíc kostýmů a možnosti vypůjčit si některé z nich využívají zájemci z celé republiky, ať již se jedná o profesionální či amatérská divadla, o spolky, instituce nebo i o soukromé osoby. </p> <p>Galerie</p> <p>Otevřela se v KD v květnu 2009. Každý měsíc se zde pořádají nejrůznější akce, k těm nejčastějším patří výstavy obrazů, grafik, fotografií či plastik. Hlavním cílem vedení galerie je prezentovat práci regionálních umělců. K nim se například v říjnu 2009 přiřadil holický rodák – výtvarník Karel Malich.</p>

Dobré mravy a památkáři stojí stranou

Autor článku: 
Ludmila Kučerová

<p>PRAHA: Causa stará 17 let: pronájem, prodej, přestavba kulturní památky – pražského kostela sv. Michaela, jehož doba vzniku se datuje do 12. století.</p> <p>Zhruba šest století sloužil svému účelu, ovšem v roce 1786, v době masově rušených kostelů a klášterů, jej císař Josef II přestavěl na manufakturu pro výrobu papíru a skladiště. Jako sklad byl kostel využíván až do konce komunistické éry.<br />
Po roce 1989 nastalo společenské klima, díky němuž mohla nastat rehabilitace této velmi cenné sakrální památky a její vrácení k původnímu účelu, tj. k účelům bohoslužebným. Bohužel, nestalo se.</p> <p>Výčet všech aktérů, kteří přispěli k devastaci této kulturní památky, by byl obsáhlý, ale není účelné je na tomto místě vyjmenovat. Měl ovšem i řadu zastánců, kteří se snažili o záchranu kostela alespoň v tom smyslu, že by sloužil k důstojnému využití duchovního či kulturního charakteru. Velmi intenzivně se angažovali studenti vysokých škol, kteří uspořádali dvanáct protestních akcí, poslední v létě 2007. V cause intervenoval neziskový sektor, zejména ECSSU (Evropské centrum starého sakrálního umění) a také Růžový panter – nevládní organizace zabývající se korupcí ve veřejné správě, ale rovněž bez úspěchu. Téměř všichni své snažení z únavy a beznaděje vzdali. </p> <p>Pokud hovořil o kostele sv. Michaela někdo ze zastánců prodeje a tzv. rekonstrukce, která kostel z hlediska památkové péče poškodila (přepatrování zakázanými ocelobetonovými konstrukcemi), používal výraz „bývalý kostel“. Jako argument to uplatnil i ex-ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek. Bývalý ministr kultury Jaromír Talíř dokonce v debatě v roce 2007 s redaktorem Antonínem Zelenkou prohlásil: „Já jsem člověk, který není schopen rozeznat kostel.“ Mám za to, že kostel pozná i malé dítě, ale zkusme si vzít na pomoc slovník: Kostel je budova určená pro křesťanskou bohoslužbu, stavěná podle určitého řádu. Řekla bych, že kostel zůstane kostelem, i když je v něm momentálně skladiště. Tedy pokud jej někdo zásadně nepřestaví pro využívání k jiným účelům, než byl původně postaven, s následnou uředně potrvzenou rekolaudací pro změnu užívání. A to, domnívám se, se v případě kostela, o kterém je řeč, nestalo. Dokonce ani necitlivou rekonstrukcí se charakter stavby nezměnil. </p> <p>A proč vůbec stát prostřednictvím Národní knihovny objekt prodával? Toho času jej nepotřeboval a údajně byl v dezolátním stavu. To ovšem popírá J. Štulc, hlavní konzervátor NPÚ, který tehdy prohlásil, že by kostel vydržel s minimálními náklady na údržbu cca ještě 20 – 30 let.<br /> Národní knihovně v roce 2004, kdy přistoupila k pronájmu, legislativa ještě neukládala povinnost vyhlásit výběrové řízení, ale fakt, že její tehdejší představitel Vojtěch Balík objekt pronajal firmě Kontakt Moravia Evropa na základě vágní smlouvy (ze dne 1. 6. 1994) už sehrál významnou roli. Smlouva i následně vydané stavební rozhodnutí byly navíc v rozporu se záměrem ministerstva kultury. Mj. již zmiňované přepatrování ocelobetonovými konstrukcemi bylo explicitně zakázáno závazným rozhodnutím MKČR z 29/03/2004, problém byl např. i se střešní krytinou. Proto je těžko pochopitelné a divné, jak mohl být kostel zkolaudován?! Causu sice opakovaně šetřily orgány činné v trestním řízení, ovšem jak je v kraji zvykem, nenašel se žádný viník a věc byla odložena.</p> <p>Co se tam v nedávné době dělo, je všeobecně známo, tak jen útržkovitě: megashow, diskotéky, večírky se striptýzem, reklamní akce a další nevkusné aktivity. Kuriózní přitom je, že od počátku panovala všeobecná shoda na tom, že kostel má být využit pro kulturní a duchovní účely. Dokonce i jeden z prvních záměrů nájemce se týkal kultury. Ostatně se jedná o místo, kde byli pochováni významní pražští občané a církevní osobnosti různých národností. Mimochodem, nedávno se objevila v tisku zmínka v souvislosti s neúspěšným hledáním ostatků sv. Anežky České, a sice, že by mohly být právě zde. Jenže v kostele se také bagrovalo, a pokud se tam nějaké ostatky nacházely, bylo s nimi naloženo zcela neadekvátním, neuctivým způsobem, a je pravděpodobné, že část jich skončila na skládce. </p> <p>Ti, kterým nevadí zacházení a využívání kostela, a nejsou osloveni geniem loci ani duchovním odkazem našich předků, by mohli být znepokojeni prodejní cenou. Kostel byl prodán v roce 2005 za částku 46 mil. Kč, k čemuž podotýká prof. Ivo Kořán, DrSC., vědecký pracovník Ústavu dějin umění AV ČR, že jen samotný gotický portál v kostele má větší cenu… A to nemluvíme o pozemku v nejcennější pražské lokalitě. Obdobné transakce se nazývají nemravným obchodem.<br />
Vezmeme-li v úvahu vše, co bylo o této kulturní památce z 12. století publikováno, je zřejmé, že na jeho osudu se od doby, kdy jej ještě i Národní knihovna využívala jako skladiště, podepsalo mnoho kompetentních osob. Připustíme-li, že u některých z nich mohlo jít o neznalost, nezkušenost či naivitu, jež způsobily sled těžko zvratitelných právních úkonů, jen s obtížemi lze pochopit roli, kterou sehráli památkáři.<br /> Jejich úkolem je chránit hodnoty zděděné po předcích, bez ohledu na to, kdo je jejich vlastníkem. Zpravidla tak velmi poctivě činí u mnohem méně významných památek, nabízí se tedy otázka, proč neuplatnili své zkušenosti, pravomoci, vliv a kompetence v tomto případě? Proč dnes neprotestují proti tomu, jakým způsobem byla stavba rekosntruována a nechrání kostel umístěný v samém srdci Prahy, v městské památkové rezervaci pod ochranou UNESCO?</p> <p>Výše jsem napsala, že snahu o nápravu vzdali téměř všichni. Ovšem až na jednu výjimku. Tu představuje Ing. Jiří Pavel Pešek, který je otcem myšlenky vybudování ECSSU – Evropského centra starého sakrálního umění v chrámu sv. Michaela Archanděla. Ing. Pešek se kauzou zabývá nepřetržitě od roku 1996. V roce 1998 na kongresu v italském Rimini zformuloval 1. mezinárodní petici, kterou podepsaly stovky zahraničních signatářů a řada českých významných osobností. Poté přišly další petice, k mezinárodnímu Memorandu z r. 2006 se připojily autority evropské i světové. Během cca 25 evropských misí získal podporu nejvýznamnějších světových institucí (Evropská komise, Evropský parlament, UNESCO, Vatikán, staroslavné anglické katedrály včetně Westminster Abbey, významné univerzity i mezinárodní politické celebrity). J. P. Pešek říká: „Projekt ECSSU může být zrealizován teprve po anulování smlouvy o prodeji kostela příslušným soudem nebo po vyvlastnění památky; tuto alternativu navrhlo MZV ČR již v roce 2008 s odkazem na Památkový zákon, který ji plně umožňuje v případech, kdy majitel nakládá s památkou způsobem ohrožujícím samu podstatu její existence; a to je přesně případ chrámu sv. Michaela.“<br /> Jako úplně poslední možnost přichází podle něj v úvahu í zpětné odkoupení kostela státem.<br /> Každopádně (nikoli poprvé) využil Ing. Pešek svého občanského práva i povinnosti a podal dnem 19. 4. 2010 ve věci kostela sv. Archanděla Michaela další trestní oznámení na řadu osob z důvodu:<br />

  1. poškozování cizí věci<br />
  2. porušování povinností při správě svěřeného majetku<br />
  3. zneužívání pravomoci veřejného činitele.</p>

<p>Dodejme nakonec, že již nějaký čas byly medializovány plány vlastníka kostela na zřízení tržnice. Všichni, včetně zahraničních turistů, jsme se mohli „tešit“ na to, že si uprostřed starobylé Prahy koupíme pěkný plastový suvenýr made in China. Ale vlastník nám přichystal překvapení a zve do KOSTELA sv. Michaela Archanděla (nikoli bývalého) na program typický pro klub s nočním provozem diskotékového typu. Bezplatná „opening party“ proběhla 6. 5. 2010 a prvním protagonistou se na svaté půdě stal Rudy z Ostravy.<br /> Ať žije duchovní kultura!</p> <p>Více informací získáte na: http://www.stmichael.cz/, http://svatymichael.cz/index.html nebo na http://ruzovypanter.cz/main.php?….</p>

Kroniky a kronikáři

Autor článku: 
Eva Veselá

<p>PRAHA: Místní kultura zmapovala situaci týkající se kronikářské práce ve všech krajích ČR, kromě Prahy. Ta přišla na řadu nyní a pražský seriál začíná v Praze 1, 2, 5 a 10.</p> <p>O tom, jak se v jednotlivých městských částech daří zachycovat stěžejní okamžiky i pro budoucí generace, vás budeme informovat v několika článcích.<br /> Podle nového uspořádání z roku 2001 má Hlavní město Praha dohromady 22 městských správních obvodů a 57 městských částí. Z toho má většina z Prahy 1 až 22 jmenované kronikáře, kteří kroniky doplňují. Výjimkou jsou pouze Praha 3, 4 a 7.<br /> Z celkem 57 městských částí však kroniku vede necelá polovina, což znamená, že jen 26 z nich má svého kronikáře. Pražští písmáci nacházejí metodickou pomoc v Muzeu hlavního města Prahy, které pro ně pořádá jednou až dvakrát do roka semináře nebo komentované prohlídky zajímavých výstav.<br /> Někteří pražští kronikáři se zúčastnili také III. celostátního setkání, které se uskutečnilo v Lysé nad Labem.</p> <p>Praha 1</p> <p>„Do funkce kronikáře jsem byl určen rozhodnutím rady v roce 2005, ale kroniku jsem zpracoval od roku 1989 a někdy i hlouběji. Existuje v jednom velikém balíku, není svázaná a ani ji nedoplňují fotografie. Zápisy jsou vedeny na počítači a mají přes 400 stránek,“ říká kronikář Prahy 1 Mgr. Antonín Ederer a dodává: „Něco pro nás dělá Muzeum hl. m. Prahy, jinak usilovně přemýšlím, čtu jiné kroniky, sbírám materiály, sleduji tisk, zprávy našeho úřadu. Hlavně jsem ale hodně spolupracoval s Archivem hl. m. Prahy, s docentem Ledvinkou, který mně byl vždy příkladem.“ Antonín Ederer je také autorem i spoluautorem asi dvacítky publikací o Praze. Jmenujme například Pražský uličník, Ulice a uličky Malé Strany a Hradčan, Pražské kašny a fontány.</p> <p>Praha 2</p> <p>„Kronika Prahy 2 je psána od roku 2007, kdy jsem nastoupila do funkce kronikářky já, a má pouze jeden svazek. Přílohy ani fotodokumentaci zatím nevedu. Pokud potřebuji, chodím se radit do redakce Novin Prahy 2 nebo na úřad naší městské části,“ sděluje kronikářka Běla Uhlířová.</p> <p>Praha 5</p> <p>Původní kroniky se v Praze 5 nedochovaly. Nové kronikářské zápisy jsou vedeny až od roku 2004, kdy do funkce kronikáře nastoupil PhDr. Hugo Schreiber. „Zápisy se provádějí podle stanoveného schématu, každý kalendářní rok má svůj vlastní svazek. Záznamy jsou vedeny v elektronické formě a poté jsou vypalovány na CD. Fotodokumentaci a obrazové přílohy realizuje Městská část Praha 5. Odborné znalosti získávám z Archivu hl. m. Prahy, Muzea hl. m. Prahy, z oddělení Pragensií Městské knihovny hl. m. Prahy, literárního archivu Památníku Národního písemnictví, Národního muzea a od pamětníků,“ vysvětluje PhDr. Hugo Schreiber, který se od roku 2006 podílí na vydávání rozsáhlých lexikonů věnovaných osobnostem Prahy 5. Kniha se jmenuje Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5 – Příběhy nevšedních životů. V letech 2006 a 2009 vyšly zatím dva díly, které čtenáře seznámily s 220 významnými postavami. V současnosti se připravuje díl třetí.</p> <p>Praha 10</p> <p>„Kronikářem jsem od roku 2004 a za tento rok vyšel i první díl kroniky. Kronikářské zápisy předtím zřejmě vedeny nebyly. Nyní je psán každý rok samostatně – vyšlo tedy pět ročníků a právě dokončuji šestý. V mé práci mně hodně pomohla a poradila Marie Zdeňková, kronikářka Prahy 15,“ odpovídá na můj dotaz kronikář Prahy 10 Michal Ezechel. Také on spolupracuje na vzniku publikací, připravuje podklady a obrázky, píše texty. Do každého čísla Noviny Praha 10 dodává článek – např. Osobnosti Prahy 10. </p> <p>Eva Veselá</p>

Majáles bez komerce

Autor článku: 
Hana Runčíková

<p>OLOMOUC: Máj, lásky čas. Doba rozkvétajících třešní, jabloní a kdoví čeho ještě, hořících svící kaštanů, omamné vůně šeříku a beznadějně obsazených laviček v parku.</p> <p>A také doba majálesů, studentských oslav jara, mládí a svobody.</p> <p>Kde jsou ty časy, kdy v sobě majáles nesl i jakési poselství, kdy se stával gestem revolty vůči soudobé politické a společenské situaci, kdy si Jiráskovi „filosofové“ prosadili v Litomyšli majáles všem navzdory (1847), v Praze byl za krále majálesu zvolen americký básník Allen Ginsberg (1965) a z balkonu olomoucké radnice promlouval k pětadvacetitisícihlavému davu majálesový král Josef Škvorecký (1968). Májovým oslavám v duchu studentských recesí byla po roce 1968 učiněna přítrž a znovu se mohly konat nejdříve roku 1990.</p> <p>Během dvaceti porevolučních let se ale mnohé změnilo. Majáles se posunul do roviny komerční zábavy, organizace se ujaly specializované firmy a nebýt transparentů, návštěvníci by mnohdy celou akci jen těžko odlišili od rockového festivalu.</p> <p>Nejinak tomu bylo v nedávné době i v Olomouci, kde se poslední majáles konaný pod hlavičkou Univerzity Palackého uskutečnil roku 2006 v místech dnešní nové budovy Přírodovědecké fakulty. Od té doby už se konaly pouze komerčně pojaté májové oslavy pořádané tzv. Studentskou unií UPOL, o.s. alias firmou Fest Promotion (více viz T. Chalupa, Kdo je Studentská unie UPOL a proč budou letos zase dva majálesy?, in: Žurnál UP 23).</p> <p>V letošním roce však došlo k radikální změně: Univerzita Palackého se od komerčního majálesu distancovala a rozhodla se podpořit snahy studentů zorganizovat tradiční majáles, tedy takový, který by pořádali studenti pro studenty bez vidiny jakéhokoli finančního zisku.</p> <p>„S faktickými přípravami Majálesu UP se začalo v polovině března 2010, kdy bylo jisté, že UP studentský majáles podpoří. Idea znovu obnoveného studentského majálesu na půdě univerzity pak vznikla počátkem loňského roku. Celkem se do organizace zapojilo cca 100 studentů ze všech fakult i z mnoha (cca 15) studentských organizací působících při UP. Vše organizovali pouze studenti v spolupráci s Ondřejem Martínkem z oddělení komunikace rektorátu UP, který koordinoval podporu majálesu ze strany univerzity,“ sdělili organizátoři Majálesu UP 2010 Kateřina Fišarová a Ondřej Martínek.</p> <p>Zorganizovat takový majáles není žádná maličkost. Kromě sestavení programu a zajištění účasti pozvaných hostů bylo třeba obstarat prostory pro konání oslav, propagaci celé akce, finanční prostředky na pokrytí všech výloh, technické a sanitární zázemí, povolení od města Olomouce, záležitosti spojené s marketingem a právními aspekty a mnoho dalšího.</p> <p>„Většina nákladů byla pokryta příspěvkem UP, sponzorskými dary, a dále pak příspěvky Filozofické fakulty, Přírodovědecké fakulty, Fakulty zdravotnických věd, Právnické fakulty a Fakulty tělesné kultury,“ vyjádřili se organizátoři a zároveň sdělili, že v příštím roce plánují čerpat více financí z externích zdrojů, tzn. podnikatelského sektoru a ulehčit tak UP v nelehké době ekonomické krize.</p> <p>K propagaci využili organizátoři nejen klasické letáčky, plakáty a inzerci v univerzitním Žurnálu UP, ale také vlastní webové stránky a především sociální síť Facebook, kde během týdne po rozeslání pozvánek potvrdilo svou účast na majálesu přes 1000 studentů, přičemž jejich počet průběžně narůstal. V neposlední řadě pak s propagací pomohly i jednotlivé studentské spolky, které se do majálesu zapojily.</p> <p>Ostatně zapojit se mohl kdokoli ze studentů, třeba jen samotnou účastí v tradičním průvodu v maskách nebo dobrovolnou pomocí při přípravách majálesu či následném úklidu.</p> <p>Během celé akce byli aktivní i kameramani, neboť padlo rozhodnutí připravit o Majálesu UP 2010 zhruba 25minutový snímek.</p> <p>Jediné, co se organizátorům nepodařilo zajistit, bylo slunečné počasí, což v konečném důsledku poněkud ovlivnilo návštěvnost (cca. 1500 lidí) a následné přesunutí některých částí programu do zastřešených prostor.</p> <p>Navzdory dešti se však 3. května před 13. hodinou sešlo v podloubí olomoucké radnice na Horním náměstí několik desítek studentů v maskách i bez masek, aby poté mohli přihlížet korunovaci krále majálesu, jímž byl pro letošní rok zvolen světoznámý fotograf Jindřich Štreit – přesně podle představ organizátorů, pro něž měl být král majálesu významnou osobností společenského a kulturního života a zároveň byl silně spjat s Olomoucí a univerzitou. Po slavnostních proslovech nasedl Jindřich Štreit do královského porsche a následován zástupem studentů a odvážlivců, kteří se neváhali připojit, se celý průvod za zvuků karnevalových rytmů vydal z Horního náměstí směrem na náměstí Republiky a k budově univerzitní knihovny, tedy ke Zbrojnici.</p> <p>Na nádvoří Zbrojnice, která tvořila středobod všeho majálesového dění, přivítali majálesového krále rektor Univerzity Palackého Miroslav Mašláň, první porevoluční rektor UP Josef Jařab, předseda Akademického senátu UP (nyní v demisi) Roman Kubínek či náměstek olomouckého primátora Jan Holpuch, a po mnoha proslovech, v nichž bylo také vzpomenuto dob minulých, byl Majáles UP 2010 zahájen.<br /> Pak už záleželo jen na návštěvnících, co si z bohatého programu vyberou: zda některý z mnoha koncertů či divadelních představení, nechyběly ani soutěže (Soutěž o nejlepší masku či nejdelší májový polibek), ve stáncích na nádvoří Filozofické fakulty a rektorátu se konaly prezentace, workshopy a soutěže pořádané studentskými a partnerskými organizacemi, studenti mohli využít burzu skript a učebnic, v prostorách knihovny se uskutečnila vernisáž fotografií studentů UP za účasti Jindřicha Štreita. Program vyvrcholil závěrečnou ohňovou show na nádvoří Zbrojnice a pak se přesunul do olomouckých klubů, kde už byly přichystané Afterparty.</p> <p>A jak hodnotí průběh majálesu organizátoři?<br /> „Vyjma počasí jsme spokojeni. Přesto si uvědomujeme, co vše se dalo udělat lépe a doufáme, že v příštím roce se nám veškeré nedostatky podaří odstranit.“ Pochvalují si také bohaté a pozitivní mediální ohlasy před akcí i po ní, stejně pozitivní reakce přišly i ze strany města, univerzity, studentských organizací i samotných návštěvníků majálesu.</p> <p>A jak už bylo výše naznačeno, studentský Majáles UP pod záštitou rektora a s podporou univerzity by se měl v Olomouci konat i v roce 2011.</p> <p>Nakonec se tedy podařilo to, co bylo cílem: studenti napříč celou univerzitou se spojili a uspořádali pro své kolegy velkolepou akci, čímž dokázali, že spolupráce mezi studenty z různých oborů a fakult je nejen možná, ale také účinná a prospěšná.<br /> Takže tedy organizátorům a všem, kteří se na přípravách majálesu podíleli, velký dík a těšíme se na další ročník.<br /> Vivant membra quaelibet, semper sint in flore! Viva maiales!</p>

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře