<p>VÝPRACHTICE: Ladislav Chládek – Nositel tradice lidových řemesel v oboru výroby hraček štípaných ze soustruženého bloku – je ve svém oboru u nás jediný.</p> <p>Dřevo, tento přírodní materiál člověk využívá již od samého počátku své existence. Tak, jak se práce s ním postupem času stále více specializovala a zdokonalovala, vznikaly další a další nové profese. Bez sekerníků, kolářů, bednářů, truhlářů či stolařů a jejich výrobků nutných ke každodennímu životu by se neobešla žádná obec. Kromě toho však – zejména pro potěšení dětí – vznikaly pochopitelně také hračky. Jejich podoba či forma byla dána především charakterem místa, kde se vyráběly. </p> <p>Výroba hraček ze soustruženého bloku je úzce spjatá s oblastí Krušných hor. Zdejší obyvatelé horských vesnic, zejména z okolí Hory Svaté Kateřiny, vytvářeli na soustruzích klasické dřevěné výrobky denní potřeby, ale v 18. století k nim přibyly i hračky. S čím si děti v této oblasti dříve hrály, to lze spatřit na německé straně Krušných hor v muzeu v přírodě v Seiffenu. Jsou zde vystaveny nejrůznější dřevěné výrobky a mimo jiné tu můžeme obdivovat nástroje a ukázky technologií, např. dochovanou soustružnu profilovaných prstenců na výrobu hraček pocházející z roku 1760. </p> <p>Popud k zachování tohoto řemesla a specifického technologického postupu vyšel z Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). U záchrany stála i výtvarnice Jarmila Jeřábková. Nemalou měrou se o zachování tradice – podkrušnohorské výroby hraček – přičinil také Ladislav Chládek žijící v rodných Výprachticích v Pardubickém kraji. Po právu jej v minulém roce ocenil ministr kultury udělením titulu Nositel tradice lidových řemesel v oboru výroby hraček štípaných ze soustruženého bloku. Ovšem již v roce 1988 získal titul Mistr lidové umělecké výroby, který mu udělil ÚLUV.</p> <p>Cesta k úspěchu </p> <p> S prací se dřevem jsem se setkával již od dětství. Otec si totiž jako bednář vybudoval v roce 1947 dílnu, ale moc dlouho se z ní vzhledem k tehdejším událostem netěšil. Já jsem se vyučil nástrojařem a této profesi jsem se věnoval deset roků. Ke dřevu mě to však táhlo nejvíce a jeho soustružení bylo mým koníčkem. Od roku 1978 jsem dokonce začal externě spolupracovat s ÚLUV. V lednu 1981 jsem se stal jejich zaměstnancem a manželka mě následovala. Záhy poté jsem spolupracoval na obnově výroby štípaných hraček ze soustruženého bloku, avšak pracovní postup již tehdy na české straně Krušných hor nikdo neznal. Vzhledem k tomu, že pracovníci ÚLUV hledali zcela bezúspěšně, začínali jsme úplně od začátku. Vycházeli jsme z hotového výrobku a části soustruženého prstence, hledali vhodné nástroje, postupy i materiál. A já si najednou vzpomněl na dřívější zvyk, který velel vyučenému řemeslníkovi jít na vandr. Při něm získal řadu cenných zkušeností, naučil se nové technologické postupy a zjistil, že k hotovému výrobku vede vždy několik možných cest, přibližuje nelehké začátky Ladislav Chládek a pokračuje: A nakonec byl na světě můj první výtvor – houpací koník s ocasem z koudele. </p> <p>Strom, prstenec, zvířátko nebo ozdoba</p> <p>Na začátku jsou dřevěné fošny, které musí nejméně dva roky schnout. Původně se používal k tvorbě hraček smrk, později však zvítězil javor, který je pevný, má hezkou kresbu dřeva a dokáže vykouzlit i malé detaily –například rohy, ostny, ouška. Z fošen pak vzniká kombinací strojního a ručního soustružení prstenec, který v sobě nese již podobu konkrétního zvířátka. Jejich tvůrce musí mít velkou prostorovou představivost, protože po vysoustružení už není možné žádné další úpravy provádět. Následuje vlastní štípání, vyvrtání otvorů pro kolečka nebo k provlečení šňůrky na zavěšení. Po vyvrtání otvoru znázorňujícího oko následuje celková kompletace, na jejímž konci je zvířátko nebo vánoční ozdoba. Od podobných vyřezávaných produktů se však odlišují. Mají totiž jednu zvláštnost – figurka je v dolní části u připevněných koleček silnější a směrem nahoru se zužuje, jelikož se jedná o kruhovou výseč. </p> <p>V současné době tvoří náš sortiment přes dvacet druhů zvířátek, domácích i exotických. Naši dílnu opouštějí například krokodýlové, sloni, opice, koníci, psi, pelikáni, ježci, slepice, želvy či zajíci, říká nositel prestižního titulu.<br />
Soubor desítky vánočních ozdob v podobě zvonku, hvězdičky atd. dotváří červená šňůrka na zavěšení a je možné je dozdobit zlatou barvou. Výška figurek nebo ozdob je maximálně 5 cm. Na nových tvarech L. Chládek spolupracuje kromě již zmíněné Jarmily Jeřábkové také s akademickou malířkou Vendulou Látalovou nebo s Jaroslavem Kučerou. Některé vzory si však navrhuje sám.</p> <p>Řemeslo žije a překračuje i hranice</p> <p>Před rokem 1989 ještě jako zaměstnanec ÚLUV předváděl mistr Chládek svou zručnost zájemcům v Praze, Brně, Českých Budějovicích, Uherském Hradišti, Strážnici, Hradci Králové a v Ostravě, ale šikovnost českých rukou šiří i za hranicemi. Například v roce 1982 v tehdejší SRN, kde obchodní domy HERTIE pořádaly prezentaci různých řemesel. Svůj um představil i na Slovensku, na výstavě české hračky v Bratislavě. U nás v současné době výrobu hraček předvádí spíše výjimečně, ale můžeme se na něj přijít podívat do Muzea vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici. Také se pravidelně účastní Svátků dřeva v Žamberku, které letos poslední červnový pátek a sobotu oslaví jubilejní 10. ročník. Stal se také jedním z prvních dodavatelů do prodejen Českého národního podniku s.r.o., který prodává produkty mnoha výrobců pyšnících se označením „Nositel tradice lidových řemesel“. V roce 1995 od této společnosti získal ocenění za zhotovování a propagaci českých výrobků. Ladislav Chládek pevně věří, že pracovní postup, který doslova a do písmene vydupal ze země, již nebude zapomenut. Rodinnou tradici by totiž měl převzít jeho vnuk, který se v současné době učí truhlářem.</p>
ČR: Vánoční pohádky jsou dlouhá léta symbolem českých Vánoc. Generace diváků si je spojují s rodinnou pohodou, vůní cukroví a kouzlem svátečních dní. Statistiky z loňského roku sice potvrzují, že zájem o pohádky neochabuje, ale zároveň se čím dál hlasitěji ozývá kritika na adresu jejich klesající kvality. Může si česká pohádka udržet své pevné místo na vrcholu televizní zábavy, nebo čelíme postupnému úpadku tohoto kdysi zářivého žánru?
ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 33 položek. Téměř před deseti lety v r. 2015 přibyla do tzv. národního seznamu „Betlémská cesta v Třešti“. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, jak se připravuje taková nominace a co z ní pro nositele tradice následně vyplývá? Naší průvodkyní po Cestě na Seznam bude za nominační tým Mgr. Eva Kolajová, vedoucí Regionálního pracoviště tradiční lidové kultury, Muzeum Vysočiny Třebíč, společně s Ing. Pavlem Brychtou, předsedou Spolku přátel betlémů v Třešti.
ČR: Všechny v kulturním sektoru zajímá, jak se účinněji propagovat, ale někde to umějí lépe… Také redakce Místní kultury sleduje nové trendy v marketingu a propagaci kulturních zařízení a paměťových institucí. Ukazuje se, že sdílení zkušeností a úspěšných praxí je pro všechny, kteří mají oblast marketingu a propagace na starosti, velmi cenné. Proto jsme otevřeli anketu, která nabízí možnost „podívat se“, jak to dělají jinde. Chceme přinést konkrétní příklady vynalézavé, nápadité, ale hlavně fungující sebepropagace a dobře zvolené komunikační strategie vybraných projektů z oblasti kultury. Jaký je váš příběh? Co pomohlo ke zvýšení návštěvnosti, prodejnosti, sledovanosti? Čím můžete inspirovat ostatní? Zeptali jsme se Natálie Brzoňové, PR manažerky 8smičky – zóny pro umění.
JINDŘICHŮV HRADEC: Celých 60 let pracoval punčochářský mistr Tomáš Krýza v malém domku v Jindřichově Hradci na betlému, který byl už ve své době unikátem. Dnes je zapsán do Guinessovy knihy rekordů jako největší lidový mechanický betlém na světě. Obyvatelé Jindřichova Hradce si svého betléma váží a jeho návštěva ve zdejším muzeu tu už tradičně patří k vánočním svátkům. V našem podcastu vypravuje etnografka muzea Jindřichohradecka Alexandra Zvonařová o historii betlémů obecně, o materiálech, které se používaly na jejich výrobu, a také o organizacích sdružujících přátele betlémů u nás i v zahraničí. Hlavním tématem podcastu jsou ale samozřejmě hradecké jesličky a jejich autor. "Mistr Krýza vyráběl přes den punčochy a po večerech a o svátcích pracoval na svém betlému. Vyřezal skoro 1400 figurek, přičemž 150 z nich se pohybuje. Takovou práci si asi nikdo nedokážeme představit, protože jí v podstatě věnoval celý život. O Vánocích pak hotové části svého díla předváděl sousedům. Dokonce prý sám osobně točil klikou, aby betlém rozpohyboval. Dnes už ho pohání elektromotor, ale některé trochu kuriozní Krýzovy součástky v tom mechanismu zůstaly, třeba kus kolovrátku, špulky od nití nebo váleček na nudle," říká Alexandra Zvonařová, která je hostem prosincového podcastu Místní kultury.