Články a komentáře

<p>Ondřej Vavrečka je bakalářem na Fakultě humanitních studií UK, bakalářem na Katedře střihové skladby na FAMU a v současnosti studuje také na FAMU v magisterském programu v Centru audiovizuálních studií. Je autorem několika dokumentárních experimentálních filmů, poslední se jmenuje POČÁTEK A LEV.</p> <p>V současnosti jej ovšem můžete potkat i na hudebním pódiu, je totiž také zakládajícím členem hudební skupiny PAUMANOK.</p> <p>Vaše filmy nejsou veřejnosti příliš známé, přesto se vyznačují velkou kvalitou a především zajímavými filosofickými úhly pohledu na danou problematiku. Můžete čtenářům přiblížit, čím se nyní zabýváte?</p> <p>V současnosti se zabývám hlavně tím, jak přežít s třiceti korunami denně! (smích) A kromě toho tvořím dokumentární experimentální a kolážovitý film, který se bude jmenovat Ultimum refugium. Ultimum refugium znamená poslední útočiště, krajní domoví, ale je to též lékařský termín pro zákrok, který je poslední možností jak zachránit život, když například někomu uříznou nohu, protože mu jinak hrozí smrt. Tento film je tedy o různých částečných koncích, o uplývání času a smrti a věcech kolem. Vypravil jsem se kvůli tomu také například do Egypta, kde se stavěla stará dřevěná loď. Ve filmu se totiž objeví i příběh o Noemovi a jeho arše. Ale bude tam zmíněn i konec staroslověnského písemnictví či se tam objeví rady jak zatočit s postrachem zahrádkářů, plzákem španělským. Čínský spisoval Gao Xingjian, který už dlouho žije ve Francii, vytvořil film a obrazy o konci světa, tak když byl v Praze, taky mi něco k mému tématu řekl. Bude tam zmíněno i to, jak si pomalu vysoušíme moře a co stane, až nebudeme platit korunou ale eurem. </p> <p>Jak jste dospěl k tomuto tématu?</p> <p>Když jsem dokončil film o počátku a nevěděl jsem, co točit dalšího, tak jsem si řekl, že udělám film o konci. Tento film rezonuje s mým předchozím filmem, ale zároveň není důležité, aby lidi předchozí film viděli.Taky nyní prožívám přelomové období. Moje babička je na tom zdravotně velmi špatně. Kromě toho mi nyní končí studium a tím se můj život také podstatně mění. Cítím, že žiji jistým způsobem na hraně a že nejsem kamarád s časem, tak se chci skrze tento film s časem skamarádit a třeba to naučit i lidi okolo sebe. </p> <p>Co tím myslíte, že nejste kamarád s časem? Aby lidé dokázali prožívat plně čas, který tu mají daný svým životem? </p> <p>Třeba. Aby čas nebyl jen umíráním, ale aby si zároveň otázku konce kladli, protože člověka tato otázka bytostně určuje. </p> <p>A jak vás určuje vědomí konce?</p> <p>Je to pro mě trochu skličující. Přesto mám velkou radost z toho, co dělám. Když spustím kameru a slyším, jak v ní protéká natočený materiál, jak vrstva citlivá na světlo je oplodňována světlem, lidmi, tak to je skvělé. Když přijdu domu, tak natočený materiál spojím se zvukem dohromady a stříhám jej. S překvapením zjišťuji, že ožívá. Když se dva nebo tři záběry spojí, tak je to nádherná věc. Najednou se na filmovém materiálu setkávají různí lidé.</p> <p>Založil jste spolu s Ondřejem Skovajsou kapelu Paumanok. Co její název znamená a jak došlo k jejímu založení?</p> <p>Název této kapely znamená tvar ryby. V řeči amerických indiánů se Long Island v New Yorku řekne Paumanok. A Long Island má právě tvar ryby. Vytáhli jsme to z Walta Whitmana, ze Stébel trávy, je to první verš jedné básně. Kapelu jsme založili, když jsem měl mít premiéru filmu Počátek a lev. Na premiéru do Jihlavy přišel jenom jeden člověk, Ondřej. (smích) Tak jsme se seznámili. Projekci jsme samozřejmě odpískali a šli jsme spolu do hospody. Tam jsme během jednoho večera založili jednak Spolek pro udržení a podporu nativních kultur, který se jmenuje Mannahatta, je pojmenovaný podle původního názvu jezera v Central parku na Manhattanu. A Paumanok vznikl asi o dvě hodiny později. </p> <p>A co se vyvíjí lépe?</p> <p>Zatím je daleko progresivnější Paumanok. Ondřej Skovajsa je bohemista, anglista, učitel a překladatel a nedávno výborně přeložil eseje od Henryho Millera, který napsal například Obratník raka. Věci vymýšlíme tak napůl. Hrajeme na elektrické kytary a čerstvě máme také bubenici. Naše poslední písnička je o tom, jak nám lesby sežraly dort. Ondřej se ptá: Richie, kde je můj dort? A já mu odpovídám: Zpucly ho lesby. </p> <p>Vraťme se k vaší filmové tvorbě. Kdy plánujete dokončit svůj současný film?</p> <p>V září. Srdečně zvu čtenáře na premiéru. Film bude možné zhlédnout v rámci prezentace klauzurních prací na FAMU. Jinak mi čtenáři mohou poslat email a já jim dodám informace, kdy a kde se budou konat projekce a koncerty.</p> <p>Více info na:<br /> nevime@email.cz</p> <p>Ukázky z filmů:<br /> POČÁTEK A LEV: http://www.youtube.com/watch?…<br /> NOVOSTI DNJA: http://www.youtube.com/watch?…</p> <p>Písně Paumanoku:<br /> KALOUSA JOHN: http://www.youtube.com/watch?…<br /> HEIDEGGER: http://www.youtube.com/watch?…</p>

<p>BRNO: Martin Kyšperský hraje v hudební skupině Květy, pracuje jako externí moderátor rádia Proglas a ještě k tomu stíhá účinkovat v představení Svět podle Fagi, na jejíž inscenaci se podílel spolu s divadlem DNO. A právě toto představení patří mezi nejúspěšnější inscenace tohoto divadla.</p> <p>Jak jste se dostal k hraní v divadle DNO?</p> <p>V hospodě patřící k divadlu Husa na Provázku. Přitom já do hospody chodím čím dál méně a ani dřív jsem tomu moc nedal. Ale tentokrát jsem se tam potkal s Jirkou Jelínkem, který znal kapelu Květy a přímo mi řekl, o co by šlo. A ještě si myslím, že v tom má prsty Bára Kratochvílová, která v divadle DNO hrála dřív a doporučila mne. Svět je malý, některá setkání jsou hodně na ráně. </p> <p>Jste spoluatorem divadelní hry Svět podle Fagi. Jak vás napadlo proměnit komiksové příběhy o třináctileté holčičce, která na vše dává vtipné odpovědi, v divadelní příběh?</p> <p>Ta transformace je ideou Jirky Jelínka. On donesl celé schéma a náměty scének. Když pak se mnou zkoušel ty náměty rozvinout, tak jsme jen hledali, co nám přijde legrační. A pak taky pravdivý. Jednou to má nějaký koncept, tak abychom se v něm pohybovali. Jirka je dost vtipný, kdybych se třeba někde v půlce představení podíval do očí Medůze a zkameněl, on to dohraje, aniž by si někdo změny všiml.</p> <p>Jak jste nakonec přetvořili komiks v divadelní představení?</p> <p>V těch bublinách jsou slovní hrátky a to je zábavné, působí to na papíře i z úst. Je to výzva. Jen samotný slovní humor by však působil únavně, vždycky je třeba stvořit příběh. To v komiksu není potřeba, tam na to není ani prostor. Divák musí sledovat nějakou zápletku, i kdyby byla třeba nejbanánově superbanální. Loutka Fagi je dvourozměrný obrázek namalovaný fixou, ale její byt, její chlapec Patrik, rodiče, duch dospělosti to už jsou figury z jiných světů a prostředí. Osobně se mi líbí právě bizarnost těchto loutek. Jedná se o věci koupené na benzínové pumpě, nebo vyhrabané někde na půdě a tak. </p> <p>V představení Svět podle Fagi také sám účinkujete. Je těžké vžít se do role třináctileté holčičky? </p> <p>Myslím, že ne. Lidé se nejvíc smějí, když jim to, co vidí, připomíná situace, které dobře znají. Já nebyl nikdy třináctiletou holčičkou, ale v pubertě jsem samozřejmě mnohé zažil a taky jsem měl rodiče a byl jsem umíněnej a zmatenej. Popravdě jsem divadlo vždycky nesnášel a unavovalo mne, a to že se na něm nakonec podílím, souvisí s tím, že tohle představení je jaksi opravdové, nevykonstruované. Jasně, že je to i schválně přehnané, jízlivé. Ale právě v tom poznávám tu skutečnost. </p> <p>Pamatujete si na dobu, když vám bylo 13 let? Četl jste v té době komiksy? </p> <p>Třináct mi bylo chvilku po revoluci, moc toho tady z komiksu nebylo, když nepočítám Rychlé šípy a Čtyřlístek. Měl jsem rád časopis Kometa. Od té doby až dodnes jsem několik okouzlení komiksem zažil, ale asi spíš atypická. Zaujal mě komiks Maus s příběhem Židů v druhé světové válce, nebo úplně parádní Persepolis. Také miluju komiks Red meat, což už se k Fagi začíná zase blížit. </p> <p>Co vás na této postavě a jejích krátkých příbězích nejvíce baví?</p> <p>To, že v nich všechno tak rychle běží. Jednotlivé skeče trvají pět minut, jsou dost svižné, podkresluju je svým hlasem a tím, jak hraju na kytaru. Musím být pokorný a dělat co je třeba, často míň než bych intuitivně chtěl, ale právě to je super. Nenapadlo by mne, že i v takovém punku jako jsou scénky a písně pro Fagi, budu trénovat pokoru. A taky mě baví, že se můžu třeba hodinu dívat, jak se lidé smějí. To je opravdu čistá krása!</p> <p>Jste autorem ještě nějakých jiných divadelních představení?</p> <p>Něco už vzniká. Ale nechci o tom ještě mluvit. Bude to opět s divadlem DNO. Dřív jsem dělal k divadlu jen hudbu, od čistě amatérských věcí třeba až po Městské divadlo Zlín. Ale jak už jsem říkal, do divadla moc nechodím. Když už jdu, tak se mi to pak třeba i hodně líbí, ale v první chvíli musím překonávat silný odpor. Nevím, čím to je. Vstřebávat jiné příběhy mne přitom baví moc, hodně čtu, rád poslouchám co lidé kolem mě vypráví. Ale divadlo je pro mě zvláštní místo.</p> <p>Čemu se věnujete kromě hraní divadla, čím se živíte?</p> <p>Hrajeme s kapelou Květy a z toho mám peníze. Dostávám zakázky, abych něco složil, nebo působím také jako hudební režisér. Pracuji jako externí moderátor na Rádiu Proglas. Vlastně mám velké štěstí, protože jsem chviličku zažil, jaký to je chodit do práce, v níž od rána do podvečera koukám na hodinky, kdy už bude konec a řekl jsem si, že takto život prožít nechci. </p> <p>Můžete pozvat naše čtenáře na nejbližší představení?<br /> Přijďte, srdečně vás zveme! Duch dospělosti říká, že byste tu a tam měli jít na kulturu, a nemusí to být jen Národní divadlo. Sestupte trošku do podzemí, je to dobrodružný. Naše nejbližší představení o Fagi se koná 17. 4. v Brně.<br />
Více informací najdete na: http://www.divadlodno.cz/</p>

<p>PRAHA: Dnešní pokračování našeho seriálu o kronikách v hlavním městě Praze přiblížuje situaci v dalších menších městských částech – v Lysolajích, Troji a Zličíně.</p> <p>Lysolaje<br />
Městská část vede kroniku od roku 1919 a jsou v ní i zápisy, které zpětně popisují období od roku 1914. Kronika má tři svazky, texty doplňují přílohy a fotodokumentace. „V roce 2002 jsem se ujala této práce. Dopisovala jsem události za předchozích čtrnáct let, a to na základě shromážděných podkladů. Vodítkem mi byla kronika vedená panem Bernáškem. Další znalosti jsem získávala na schůzkách pražských kronikářů a sbírala jsem i podklady od pamětníků žijících v obci“, říká kronikářka Šárka Váchová. Kronikářka se také podílela na výstavě k 750 letům Lysolaj v roce 2002, spolupracovala na publikaci Lysovaje 1227 – 2002, která vyšla nákladem 600 kusů, i na přípravě čtyř pohlednic této městské části.<br />
Pozn.: Před 25 lety vydal národní výbor v Lysolajích k 750. výročí publikaci o Lysolajích. Tuto publikaci připravil tehdejší kronikář obce Rudolf Bernášek a vycházel při tom ze starých záznamů v obecní kronice, z geologických a archeologických pramenů, výpisů ze státních a městských archivů muzeí, z knih a zápisů bývalého obecního zastupitelstva a Místního národního výboru v Lysolajích a různé odborné literatury.</p> <p>Troja<br />
Tato městská část vede kroniku od roku 2003 a od téhož data je kronikářem PhDr. Bohumil Kudera. „Dosud jsou kronikářské zápisy v sedmi svazcích a nyní dokončuji rok 2009 – tedy osmý svazek. Texty doplňuje fotodokumentace z jednotlivých akcí. Pro rady si chodím k dalším kronikářům a k pracovníkům Muzea hlavního města Prahy“, říká kronikář, který se také podílí na tvorbě publikací – např. Pražská čtvrť Troja, Historie Sokola Troja 1895 – 1848. Je členem redakční rady měsíčníku Troja, vydávaného Úřadem MČ Troja, pravidelně do něj přispívá a pořizuje fotografie. Spolupracoval také s Muzeem hl. m. Prahy na přípravě úspěšné výstavy Pražské výletní restaurace a je členem správní rady Nadace Quido Schwanka – Troja město v zeleni.<br />
Přiložené foto je z jedné z pravidelných vernisáží trojské Galerie u lávky (cca 10 výstav do roka). Dvojice v popředí jsou manželé Munkovi, tvůrci dětských příběhů (např. Štaflík a Špagetka), foto kronikář Bohumil Kudera.</p> <p>Zličín<br />
„První zmínka o vedení Pamětní knihy obce Zlejčínské je z roku 1921. U jejího zrodu stál František Skokan, obecní tajemník ve Zlejčíně. Obsahuje však pouze 22 ručně psaných stránek, na kterých je popsaná historie a správa obce od 1. světové války, přičemž zápisy končí v době vypuknutí 2. světové války. První klasicky a podrobněji psaná kronika začíná koncem 2. světové války a končí rokem 1988. V letech 1970 – 1973 bylo její vedení přerušeno a zápisy pak pokračovaly do 80. let. Od roku 1989 nebyl velký zájem o vedení kroniky, ale bývalý kronikář si naštěstí psal záznamy pro sebe. Koncem roku 1997 pak požádal o uvolnění z funkce kronikáře ze zdravotních důvodů. Od roku 1998 jsem vedení kroniky převzala a začala jsem přepisovat záznamy svého předchůdce. Druhý díl kroniky tak zachycuje události od roku 1989 a na něj navazuje třetí díl. Všechny díly kronik jsou psány ručně“, vysvětluje kronikářka Mgr. Alena Presslová. V současné době má tedy Zličín 1 svazek pamětní knihy a 3 svazky kroniky. Přílohy a fotodokumentace nejsou součástí kroniky, jsou ukládány na Úřadě MČ Zličín.<br />
Kronikářka se při své práci chodí radit s tajemnicí ÚMČ, navštěvuje pamětníky i Archiv hl. m. Prahy. Služby archivu využíla při přípravě vydání knihy o Zličínu a Sobínu, na které se podílela s dalšími autory.</p>

<p>PRAHA: Jan Polanský pracuje jako grafik, ale jeho volný čas patří zcela múzám a umění. Ačkoliv umění nestudoval, již dlouho se v něm zdokonaluje v rámci své tvorby a také díky různým kurzům. Jeho „letní koktejlový snový rukopis“ je nezaměnitelný. V současné době vystavuje obrazy v Praze na Letné v kavárně Andaluský pes.</p> <p>Jak dlouho se věnujete malování? </p> <p> Tomuto koníčku se věnuji asi deset let. Umění jsem se začal zabývat během studia na Fakultě humanitních studií v Praze, kde jsem navštěvoval kurz Filosofie a umění. Vytvářeli jsme kopie různých obrazů a mě tato tvorba opravdu chytla. Řekl jsem si jen tak z legrace, proč bych to nezkusil rozvíjet dál. Koupil jsem si olejové barvy, začal jsem malovat různá zátiší a úplně jsem tomu propadl. </p> <p>Jak jste se dál v malbě zdokonaloval? </p> <p> Nejdřív jsem chodil na kresbu aktů na AVU, potom na architekturu a na UMPRUM a nakonec jsem chodil do kulturního domu Kaštan, kde jsme vytvářeli temperami kopie obrazů. Po dvou letech jsem přestal chodit do kurzů a začal jsem se zcela věnovat vlastní tvorbě.</p> <p>Vyvíjel se nějak váš styl? </p> <p> Již od začátku jsem měl rád čisté barvy. Čerpám z postimpresionismu a fauvismu. Začínal jsem klasickými zátišími a potom jsem dospěl k figurálnější tvorbě.</p> <p>Co vás při tvorbě inspiruje?</p> <p> Spíš mě tak něco napadne. Třeba po nějakém zážitku nebo po návštěvě nějakého místa mě něco zaujme a to potom různě promýšlím a začnu malovat. Skicuji a komponuji a když cítím, že je to ono, tak začnu malovat. Nějaké myšlenky jsou vždy v mých dílech „uhnízděny“. Nemaluji pouze designové záležitosti.</p> <p>Na vaší poslední výstavě jsou na obrazech často vidět ženy… </p> <p> Ženy pro mě představují klasické téma. Moje poslední série obrazů se ženami hodně zabývá. Kromě žen jsou na obrazech k vidění oblaka a dokonce i žížaly a zvracející srnky (smích). Je to trochu jako v říši fantazie. Ovšem žena je vždy centrem mých obrazů, něžné pohlaví mám rád.</p> <p>Kde jste již vystavoval? </p> <p> Vystavoval jsem ze začátku po kavárnách, potom jsem měl jednu samostatnou výstavu v galerii Dolmen. Každý rok také vystavuji v kině Oko s neziskovkou Fokus, kde vystavují především pacienti s duševními nemocemi spolu s několika umělci. Pomáhám vždy také s instalací těchto obrazů. </p> <p>Jak jste se dostal ke společnému vystavování s Fokusem?<br />
Namaloval jsem pro ně triptych uklízeček, které se staly také jejich maskoty a objevovaly se i na jejich propagačních materiálech. Zvolil jsem téma uklízeček, protože dneska i když člověk dělá tu nejhorší práci, tak je manažerem, třeba manažerem záchodků (Cleaning Manager).</p> <p>Kde tvoříte?</p> <p>Mám vlastní ateliér v suterénu na Letné. Nemám zde denní světlo, pouze zářivky, tím jsou také asi ovlivněné barvy, které na svých obrazech používám. Proto jsou tak intenzivní a snové. Vychází z mého nitra.</p> <p>Můžete nás pozvat na svoji poslední výstavu?</p> <p> Rád bych pozval čtenáře na svoji současnou výstavu v baru Andaluský pes v Praze na Letné. Výstava trvá do 9. dubna. Je tu příjemná atmosféra a ideální klid na sledování obrazů. Můžete zde úplně vypnout a dostat se do snového světa obrazů.</p> <p>Odkazy:<br /> Výstava do 9.4.<br /> Andaluský pes<br /> Korunovační 4<br /> 170 00 Praha 7<br /> www.andaluskypes.cz</p> <p>Galerie obrazů:<br /> polansk.blog.cz</p>

<p>PRAHA: Jednou z čerstvých držitelek ceny Křesadlo je Libuše Votavová, která se narodila a dosud žije v Uhříněvsi (Městská část Praha 22). Ve zdůvodnění výběrové sedmnáctičlenné komise pro udělení ocenění za dobrovolnickou práci zaznělo: Výčet aktivit pí Votavové je opravdu pestrý, bohatý a hlavně dlouholetý. Je spoluzakladatelkou Občanského sdružení Uhříněves (OSU), které si klade za cíl povznést kulturní život v této pražské městské části. I přes svůj vysoký věk je stále jeho platnou členkou.</p> <p>Velmi se zasadila o uskutečnění myšlenky zemřelé dlouholeté kronikářky Uhříněvsi – učitelky Ludmily Šimrové -na znovuotevření uhříněveského muzea (10. prosince 2002) a aktivně a dobrovolně muzeu vypomáhá. Není možné nezmínit její kontakty s židovskou reformovanou obcí v Londýně a ve FortWorth v Texasu, kde používají uhříněveské tóry. Je nenahraditelnou uhříněveskou encyklopedií, přičemž si poznatky nenechává pro sebe, ale šíří je mezi občany především prostřednictvím Uhříněveského zpravodaje, do kterého dopisuje a dělá jeho korekturu. Na svůj věk je nesmírně činorodá, ochotná, již několik let také dochází do Komunitního plánování za skupinou seniorů a zdravotně postižených (sama je držitelkou průkazu ZTP).<br />
Už od konce 2. světové války pracovala dobrovolně jako studentka, po nástupu do starobního důchodu pak dobrovolnickou práci ještě zintenzivnila.</p> <p>Jste čerstvou držitelkou ceny Křesadlo, která se uděluje za významnou dobrovolnickou činnost. Můžete vyjádřit své pocity?</p> <p>Mám radost, cena občanského sdružení Hestia mě velmi potěšila. Byla jsem ale zároveň překvapena, ani jsem nevěděla, že existuje. Za nominaci vděčím místnímu občanskému sdružení DOLLY, které si na mě vzpomnělo.</p> <p>Jak dlouho se věnujete dobrovolnickým aktivitám?</p> <p>Pocházím z rodiny, kde matka i otec považovali dobrovolnické a veřejné aktivity za samozřejmost. Později jsem se přivdala do rodiny, kde byla dobrovolnická činnost velmi podporována.<br /> Hned po konci 2. světové války jsem jako studentka pomáhala o prázdninách při žních ve zdejším VÚŽV (Výzkumný ústav živočišné výroby), později při jednocení řepy a před maturitou v roce 1948 při stavebních brigádách. Například při nošení tvárnic při výstavbě sídliště Solidarita ve Strašnicích. Tehdy jeho životnost předpovídali na 20 let. A vidíte, stojí dodnes.</p> <p>Máte pocit, že si uhříněveská komunita cení Vaší práce?</p> <p>Uhříněveská komunita resp. volení zástupci, si nejen cení, ale vždy cenili dobrovolnické práce občanů. Před 10 lety v r. 2001 byl vyhlášen mezinárodní rok dobrovolníků. Při té příležitosi vytvořila uhříněveská dobrovolnice – akademická malířka Magda Cubrová – působivý grafický list, který byl předán řadě místních dobrovolníků ještě v restauraci Na Lišce.<br /> Na tom mém je uvedeno: za dlouholetou, trvalou pomoc na úseku kultury, zvláště za zjištění údajů o zaniklé židovské obci v Uhříněvsi, za činnost v ČČK a za soustavnou pomoc bližním.</p> <p>Jestli se nemýlím, tak Vaší silnou motivací je rodná hrouda, na které žijete dodnes…</p> <p>Nemýlíte se, mám vztah k obci, v níž jsem se narodila, v níž jsem celý svůj produktivní život pracovala; nejdříve v mateřské školce a později na ZŠ Vachkova. Mou motivací je též snaha, aby se naši spoluobčané včetně těch přistěhovalých naučili mít rádi svou obec a ctili její historii, i když se úředně jmenuje Praha 22. Proto jsem vděčna, že se nám podařilo založit Občanské sdružení Uhříněves.<br />
Další důležitou motivací je pocit a poznání, že při jakékoliv činnosti nemůžete myslet na vlastní životní těžkosti a zdravotní problémy.</p> <p>Náš časopis zajímá hlavně kultura, která ve Vašem spektru zájmů určitě nechybí. Mohla byste se pochlubit úspěchy?</p> <p>Nerada se chlubím. Uvedu jen důležité konkrétní příklady v oboru kultury:<br />
- V září 1996 ve spolupráci s tehdejší kulturní komisí odhalení dvou pamětních desek malířům Jindřichu a Otovi Bubeníčkovým, což za totality nebylo možné<br />
- V říjnu 2000 odhalení pamětní desky obětem holocaustu na zdejší synagoze a zasazení pamětního dubu s pomníčkem na židovském hřbitově<br />
- V prosinci 2002 znovuotevření muzea v bývalých cukrovarských stájích</p> <p>Vím o Vašem velkém nasazení, potkáváte se s nějakými překážkami? Myslíte si, že by se něco mělo (mohlo) změnit, aby se dobrovolníkům „žilo lépe“?</p> <p>Největší překážkou je vždy přesvědčit o smysluplnosti jakékoliv akce a získat podporu. Nemám pocit, že by se nám mělo žít lépe, spíš mě zarmucuje, že dobrovolníků ubývá a jen těžko se získávají noví.</p> <p>Čemu se věnujete nyní a jaké jsou Vaše plány?</p> <p>V současné době jsem členkou kulturní komise, členkou rady OSU, členkou předsednictva MS ČČK Uhříněves, Hájek, vzdělavatelkou obce baráčnické Jana Žižky z Trocnova, členkou Komunitního plánování za skupinu seniorů a zdravotně postižených občanů.<br />
Snažím se pomáhat podle svých sil a schopností.<br />
V rámci aktivit OSU chceme obnovit nápis na pomníku padlým v parku na Husově náměstí. Krátce po listopadu 1989 bylo pro jedno nepravdivé slovo odstraněno bez konzultace s kulturní komisí vše, co mělo připomínat úctu k padlým v I. a II. světové válce. Snad se nám to podaří uvedením pravdivých letopočtů a údajů napravit.<br />
Mezi naše plány patří i nábor nových dobrovolníků.</p> <p>Děkuji pí Votavové za její čas a odpovědi. </p> <p>Závěrečná poznámka: Paní Libuše Votavová nedávno oslavila významné životní výročí. Patří ke generaci, která počítač úplně běžně nepoužívá. U pí Votavové je tomu jinak: díky jejím počítačovým dovednostem mohl být tento „rozhovor“ realizován po mailu.</p>

<p>VRACLAV: Obec se 750 obyvateli se pyšní četnou původní zástavbou, avšak její klasické návsi od sedmdesátých let 20. století dominuje budova kulturního zařízení postavená ve stylu socialistického funkcionalismu.</p> <p>Hostinec aneb První krůček ke kulturnímu domu<br />
Na kulturně osvětové zařízení byla ve Vraclavi v roce 1951 upravena část prvního patra hostince v čp. 3. Šlo o jednu místnost o ploše 58 m² určenou na schůzování, dvě místnosti o ploše 38,30 m² měla k dispozici Osvětová beseda a takzvanou malou místnost využívala lidová knihovna. V obci ještě býval větší sál, a to ve „Vondráčkově hospodě“ čp. 68, který sloužil tělovýchově, tanečním zábavám a hrálo se zde ochotnické divadlo. Později již jako značně zchátralý přestal tento objekt sloužit svému účelu, a tak byl v roce 1963 srovnán se zemí. Na jeho místě vyrostl v letech 1970 až 1974 kulturní dům. Ale nepředbíhejme, protože stojí zato nahlédnout do průvodního textu k investičnímu úkolu nazvanému Výstavba ZVS (pozn. red.: závodního stravování) a kulturního zařízení v obci Vraclav. Investorem tehdy byl vraclavský místní národní výbor. V tzv. politicko-hospodářském zdůvodnění naléhavosti stavby se mj. uvádí: „Po zbourání domu čp. 68 není v naší obci žádný jiný objekt s větším sálem pro jakoukoliv činnost. Mimo to je v naší obci pouze jeden hostinec, kde provozní místnost (lokál) má 38,40 m² a ostatní příslušenství je naprosto nevyhovující… Členské schůze, výroční členské schůze jsou konány v prostorově nevyhovujících místnostech Osvětové besedy, kde se členové nevejdou. Mimo to od roku 1960 jsou taneční zábavy pořádány v budově čp. 115, kde je v 1. patře místnost o ploše 50 m². Tento objekt je nejstarším objektem v obci, několikrát přestavován a nyní je v dezolátním stavu. Tělovýchova je prováděna v soukromém objektu. V obci není žádný jiný objekt vhodný k adaptaci pro víceúčelové využití… Je nutno zde vzít v úvahu, že mládež a mladí lidé v naší obci nemají možnosti kulturního vyžití a hledají všechny možnosti k odchodu z naší obce…“<br />
Tento záměr z roku 1965 postavit víceúčelovou budovu okomentoval současný vraclavský starosta Oldřich Koblížek: „V šedesátých letech, kdy byla již společnost kolektivizovaná a socializovaná a všichni si byli rovni, chyběl prostor, kde by se celá vesnice sešla, poslechla si předsedu MNV nebo JZD, kde by se dalo všem dohromady něco sdělit a osvítit je, kde by si všichni zatancovali na stejnou notu. A kdyby, nedej bůh, znesvětil naše socialistické zřízení třídní nepřítel, tak aby bylo možno všem dohromady říci, kam se před ním účinně ukrýt, jak se správně bránit jeho propagandě a jak bude vyhlášen poplach. Na druhou stranu, aby mohli zemědělci všichni jednotně pracovat, musel jim někdo někde uvařit oběd. Jednalo se o cca 250 jídel, včetně jídel důchodcům, kteří jsou i v současnosti odběrateli obědů z restaurace kulturního domu, protože se jim nevyplatí vařit doma.“</p> <p>Na jídlo i za zábavou<br />
Kulturní dům byl – jak jsme již zmínili – postaven v letech 1970 až 1974 na místě zbourané „Vondráčkovy hospody“. Tehdy kulturní domy vznikaly masově jako houby po dešti po celé ČSSR, a zejména ve střediskových obcích. Ten vraclavský byl postaven v akci „Z“, což tehdy oficiálně znamenalo dobrovolnou a bezplatnou pracovní činnost obyvatel. Za využití státních prostředků byla hodnota tohoto díla vyčíslena na 5,5 milionu Kčs (korun československých). Provozovatelem se stala Jednota LSD (lidové spotřební družstvo) Ústí nad Orlicí.<br />
V současné době funguje kulturní dům pouze jako budova s nájemci a provozovateli prostorů. Jedná se o sklady restaurace v suterénu, v přízemí je umístěná kuchyň a restaurace, v prvním patře se nachází sál s příslušenstvím a také služební byt. V samostatných prostorech je kino pro cca 200 návštěvníků, avšak již 15 let je zavřené. Kuchyň a restauraci provozuje obchodní společnost zřízená obcí – Služby Vraclav, spol. s r.o., která obci hradí nájem. Sál s příslušenstvím dotuje a zajišťuje prostřednictvím svého správce budov obec. Také služební byt je v režii obce, která vybírá nájemné.<br />
Na otázku k čemu sál a celá budova vlastně slouží, pan starosta vysvětluje: „Sál se třikrát do týdne mění pro TJ Sokol Vraclav na tělocvičnu, příležitostně se zde konají předváděcí akce pochybných společností nabízejících důvěřivým občanům údajně to nejlepší(!?) zboží typu nádobí, přikrývky a podobně. Dále zde probíhají přednášky s promítáním, valné hromady a školení různých společností, besedy s důchodci, žákovská divadelní představení, taneční zábavy a plesy spolků. Služby Vraclav, spol. s r.o. jako nájemce pak nabízejí uspořádání svatebních hostin, oslav jubileí, abiturientských večírků a podobných svátečních událostí. Sál s kapacitou 250 míst má na zábavách a plesech, které pořádají místní organizace – Spolek Proti nudě Vraclav, TJ Sokol Vraclav, Myslivecké sdružení Vrcha Vraclav a SDH Vraclav, průměrnou návštěvnost 220 až 240 hostů,“ zní jeho odpověď.<br />
Na otázku, v jakém stavu se dnes objekt nachází, pak odpovídá: „Momentální stav objektu je z hlediska možností využití stále vyhovující potřebám obce i požadavkům zákazníků. Byly potíže s hygienou WC pro hosty restaurace a návštěvníků sálu. To se podařilo vyřešit částečnou rekonstrukcí v roce 2001. Největším současným problémem je energetická náročnost, kterou způsobují nevyhovující tepelně izolační vlastnosti opláštění celé budovy. Mám na mysli čelní prosklenou stěnu, okna, dveře a stropy. Uvažujeme o celkovém zateplení budovy, včetně zmenšení vnějších prosklených ploch, a zároveň o změně stávající ploché střechy. Financování této akce je však závislé na možnostech obecního rozpočtu a na eventuálním získání dotace z evropských nebo národních zdrojů.“</p> <p>Technické a počítačové vybavení<br />
Na sále KD je k dispozici přenosná výkonná a kvalitní ozvučovací aparatura s CD přehrávačem a klavír. „Na školení nebo přednášky si každý nosí svůj vlastní notebook, obec na požádání zapůjčuje dataprojektor a plátno, v restauraci je k dispozici DVD přehrávač s LCD televizorem a zvukovou aparaturou,“ doplňuje starosta.</p> <p>Za rozhovor děkuje<br /> Eva Horníčková</p>

<p>PRAHA: Přestože Lucie Pospíšilová studuje biologii, věnuje se také aktivně hře na housle a ještě se zajímá o divadelní režii a dramaturgii. Tyto koníčky spojila v jeden a spolu s dalšími kamarády z divadelního spolku D'Genere založila v roce 2005 občanské sdružení s názvem Hudební letňanské amatérské divadlo. Jejich obdivuhodné herecké nasazení, hudební doprovod a vtipné inscenace jsou základem jejich velkého úspěchu.</p> <p>Vaše divadlo HLAD existuje již šest let. Jak jste postupně dospěli k založení divadla?</p> <p>Na základní škole jsme měli dramatický kroužek, kde jsme si zkoušeli různé improvizované etudy a situace. Nakonec jsme vytvořili vlastní příběh s charakteristickými postavami komedie dell arte, se kterým jsme se zúčastnili i různých divadelních přehlídek. Když jsme se rozprchli na střední školy, zjistili jsme, že bez divadla a dávných spolužáků a přátel nevydržíme a rozhodli jsme se pokračovat na vlastní pěst. V prostorách bývalého letňanského kina jsme založili divadlo s poněkud krkolomným názvem D'Genere. Jednoznačně nejúspěšnější inscenací byla Kytice od Jiřího Suchého, ke které jsme se o pár let později ještě jednou vrátili. Bohužel jsme měli problémy s majitelem prostoru a přilehlou velmi hlučnou hospodou, takže po maturitě jsme se rozhodli založit občanské sdružení, což nám dříve naše neplnoletost nedovolovala. Také jsme se vzdali stálé scény, která pro nás byla finančně velmi náročná. Název jsme změnili do dnešní podoby Hudební letňanské amatérské divadlo. </p> <p>Čemu se ještě věnujete kromě hraní divadla? Netoužila jste někdy hrát divadlo na profesionální úrovni?</p> <p>Nejvíce hraji na housle, i když ne profesionálně. Ráda improvizuji, což uplatňuji v jazzovém kvartetu Echos de Belleville a také hudebně doprovázím divadelní zápasy v improvizaci (Improliga). I v našem divadle se starám hlavně o hudební přípravu představení, v tom jsem si mnohem jistější než v hereckém projevu. Profesionálně mě lákala spíš divadelní režie nebo dramaturgie. </p> <p>Jaká je vaše zkušenost se spoluprácí například s magistrátem a jinými institucemi? </p> <p>S naší městskou částí Praha 18 máme poměrně dobré zkušenosti, finančně se nás snaží podporovat, jak to jde. Bohužel ale rozdělování grantů na kulturní činnost není nic snadného, a tak například podmínka, že se naše akce musí konat na území MČ, kde ale není pro divadlo žádný vhodný prostor, nás dostává do složité situace. Jinak myslím, že se dá najít mnoho příležitostí – přehlídek, festivalů – kde mohou amatérská divadla předvést své hry a načerpat zkušenosti. </p> <p>Vaše hry jsou často velmi originální a mnohdy se odkazují na jiná známá díla. Kdo je autorem těchto her? Vymýšlíte obsah představení společně?</p> <p>Většinou nejdřív něco vymyslím sama ještě s Janou Klapetkovou, která je také autorkou naší nejnovější hry. Na zkoušce to potom zkonzultujeme s ostatními a pustíme se do realizace. Žádného režiséra nemáme, takže každý přispívá svými nápady a názory, až hra sama vykrystalizuje do konečné podoby. Podoba hry však není nikdy úplně konečná, během repríz se ještě pozvolna upravuje, protože až sami diváci nám dávají tu nejdůležitější odezvu. </p> <p>Máte nějaký herecký – literární vzor?</p> <p>Asi největším vzorem je pro nás divadlo Semafor. Jeho poetika, humor a hlavně vše propojující písničky, to je nám velmi blízké. Jinak myslím, že každý člen má svůj osobitý styl, což někdy může působit trochu neučesaně, ale ve výsledku to dodává každému představení. obrovskou energii a jiskru. </p> <p>Jak dlouho připravujete nové představení?</p> <p>Od prvního nápadu k realizaci to může trvat i více než rok. Máme ale takovou strategii, která se nám zatím velmi osvědčila. Jakmile už začíná být trochu konkrétní představa, ještě než se pustíme do zkoušení, naplánujeme termín premiéry a zamluvíme si sál. Pak už není vyhnutí a hra musí být většinou tak do šesti týdnů hotová. V současné době nic nového nenacvičujeme, užíváme si radost ze hry „Devatenáctset“, která měla premiéru na podzim a za kterou jsme na začátku března na přehlídce POPAD 2011 obdrželi několik ocenění, z nichž si nejvíce vážíme ceny diváků. Samozřejmě ale už máme různé nápady co dál a přemýšlíme, co s nimi. </p> <p>Budete mít v blízké době nějaké představení?</p> <p>Hru „Devatenáctset“ můžete vidět v pondělí 21. března od 19 h v DDM Karlínské spektrum. Jsou to čtyři povídky z různých období 20. století. Do prázdnin určitě ještě nějaká další představení naplánujeme. Po prázdninách bychom se chtěli zúčastnit festivalu hudebních divadel „Voskovcova Sázava“ a o Vánocích již tradičně uvedeme hru Parybovku. </p> <p>Více informací na www.divadlohlad.cz.</p>

<p>PRAHA: Jana Válková, čerstvá absolventka doktorátu na kulturologii a Mikuláš Bryan, který je v současné době doktorandem na divadelní vědě, založili v roce 2003 soubor Rond. Věnují se starému tanci a jeho rozmanitým podobám.</p> <p>Volné seskupení tanečníků, muzikantů, oděvních badatelů a dalších se vloni proměnilo v občanské sdružení. Jeho hlavním posláním je taneční osvěta, nadále však zůstává i snaha zprostředkovat lidem přímý zážitek z historického tance, dokreslený třeba i kulinářským překvapením.</p> <p>Jakým aktivitám se sdružení Rond věnuje?</p> <p>Mikuláš: Rond se zabývá hlavně starými společenskými tanci, od renesance až po 19. století. Bádání v téhle oblasti nás postupně přivedlo i k současnému, živému evropského folklóru – tanečnímu hnutí, které si říká balfolk. Balfolk se zrodil ve Francii v 70. letech a točí se převážně kolem západoevropských tanců jako jsou valčíky, mazurky, scottish, zároveň se ale nebrání do sebe nasávat třeba kruhové formy balkánské nebo skandinávskou polku. Takže teď se snažíme propagovat právě tyhle dva proudy společenského tance. Ten starý, který je potřeba rekonstruovat ze zaprášených rukopisů a tisků, a ten současný, ve kterém se přetavila folklórní tradice v hodně soudobý a funkční tvar. Pořádáme letní semináře, tancovačky, společná taneční setkání. Těch se samozřejmě účastní i muzikanti, protože většina našich akcí potřebuje živou hudbu. </p> <p>Jana: Zaměřujeme se na tři druhy aktivit: osvětu v oblasti tance, taneční pikniky a vystoupení. Především se snažíme oživit společenský tanec, nabídnout ho jako možná pozapomenutou ale příjemnou součást života. V rámci tanečních pikniků se snažíme tanec zasadit do přirozeného prostředí, a tak kolem něj vytváříme něco jako dobovou kulisu. Včetně živých muzikantů, kostýmů – na nichž si velmi zakládáme, kulinářských zážitků nebo třeba dobových her. Ve vystoupeních, která už pár let nepovažujeme za hlavní osu naší činnosti, si klademe za cíl propojit živou muziku, divadelní výraz a společenský tanec do celistvého obrazu doby. Výjimečně vystupujeme i s kratšími tanečními pásmy.</p> <p>Kolik členů máte v současnosti?</p> <p>Jana: Je nás kolem dvaceti, údernické jádro je menší, kolem je zase nabaleno mnoho kamarádů a sympatizantů. </p> <p>Jakým způsobem informujete okolí o svých aktivitách a kde se vaše akce konají?</p> <p>Mikuláš: Všechny pozvánky vyvěšujeme on-line na našem blogu, rozesíláme maily, s propagací hodně pomáhá mnohými zatracovaný Facebook. Spolupracujeme s tanečním studiem Naboso, které je ve Školské ulici. Tady se pořádá většina kurzů a některé taneční večery. Také rádi okupujeme veřejný prostor, nejraději máme Kampu a Vyšehrad. Velké bretonské tancovačky pro veřejnost (takzvané fest-nozy) pořádáme od roku 2009 ve Starém purkrabství na Vyšehradě, máme slabost pro místa s duší. Občas se podaří i spolupráce s nějakou mimopražskou památkou, první malý renesanční ples jsme si ozkoušeli loni v létě v rámci letního semináře na hradě Švihov, jeden fest-noz jsme dělali na Humprechtě, letos nás zřejmě čeká Šelmberk.</p> <p>Ve sdružení pracujete jako dobrovolníci, jakým způsobem své aktivity jinak financujete?</p> <p>Mikuláš: Nejsme tak úplně dobrovolníci, jako spíš amatéři, v tom etymologickém smyslu slova. Financování se u každé akce liší, některé platí organizátor – a to hlavně základní výdaje, jako je cestovné a občerstvení v případě pikniků. Třeba loni v létě si u nás „objednal“ zámek Humprecht kromě už zmíněného fest-nozu tři celodenní taneční pikniky pro veřejnost – renesanční, bretonský a raně barokní. V případě komerčních akcí, které nijak zvlášť nevyhledáváme, samozřejmě dostaneme honorář, často ale vystupujeme v rámci charitativních akcí nebo jinak nevýdělečných aktivit. Svou pravidelnou taneční činnost platíme z vlastní kapsy. </p> <p>Jsou členové vašeho sdružení pouze amatéři?</p> <p>Mikuláš: Spolupracujeme s lidmi, kteří se tancem dlouhodobě zabývají, buď jako amatéři ve volném čase, nebo je to alespoň okrajově součást jejich profese. Já jsem třeba vystudoval divadelní vědu a diplomovou práci psal přímo o renesančních tancích, Jana studovala kulturologii. Hodně záležitostí konzultujeme s památkářkou Veronikou Kulovou, která psala diplomku o španělské módě v renesančních Čechách a dlouhodobě se specializuje na staré oděvy. Dále spolupracujeme s historikem Janem Biedermanem, který je sice spíš odborník na vojenství, ale hodně se zabývá i pro nás důležitou hmotnou kulturou. A pochopitelně jsme v kontaktu s mnoha dalšími… </p> <p>S kým dalším tedy ještě spolupracujete?</p> <p>Ve vedení Rondu je dnes také Eva Dryjová, další kulturolog, a Hana Major-Sládková, která se specializuje na taneční fotografii. Nesmíme zapomenout ani na našeho loutnistu Lukáše Sosnovce – jednoho z mála hudebníků, které skutečně zajímá, jak v renesanci a baroku fungovala taneční muzika.</p> <p>Zaujalo mě, že si sami šijete dobové kostýmy. Jak to děláte? </p> <p>Mikuláš: Jde nám hlavně o tom, aby to, co si vezmeme při tanci na sebe, nebyl „kostým“, ale skutečně replika dobového oděvu. Některé spodní švy jsou občas ušity na stroji, ale jinak všechny věci, které jsou vidět, vždy vznikají dobovou technologií. Především jde o to, aby všechny části oděvu byly funkční, stejně jako jejich původní vzory, a odpovídalo vrstvení oděvu. To, že se třeba přivazuje kabátec k nohavicím, má jednak svoje praktické důvody, a jednak to do jisté míry ovlivní váš pohyb.</p> <p>Jana: O každém historickém oděvu dohledáme co nejvíce informací, jsme velmi precizní v autentičnosti celku i detailech. V každém oděvu jsou zakódovány dobové sociální znaky. Postavení ženy ve společnosti, otevřenost společnosti, možnost sociálních kontaktů na veřejnosti. Stejně tak každý oděv velmi ovlivňuje pohyb a držení těla. Některé staré šaty neumožňovaly ženě zvednout ruce nad hlavu, mnohé nedovolily udělat radikální otočku na místě, protože za sebou má ještě vlečku. Šaty mohou mít třeba korzet a pokud se zavazuje na zádech, v praxi to znamená, že se žena nedokáže obléknout ani svléknout bez cizí pomoci. Šaty tedy mohou být i pokusem o sociální kontrolu. Snažíme se pochopit, jak oděv fungoval, vždy ho vytváříme podle dobových záznamů a českých i zahraničních studií. Šaty šijeme nejčastěji sami a pochopitelně z vhodných látek. Kvalitní repliky ovlivňují i atmosféru spojenou s vystoupením. Na rozdíl od jiných skupin nejsme schopni do pěti minut přeskočit z barokních šatů do renesance, protože než se sešněrujeme, nějakou dobu to trvá. </p> <p>Jaké poslední repliky jste šili?</p> <p>Mikuláš: Poslední jsou kroje z Rennes z konce 19. století. </p> <p>Jana: Je to poměrně zajímavý oděv, v němž se spojují specifika bretonských lidových krojů s Viktoriánskou módou. Rennes, na rozdíl od zbytku Bretaně, bylo v té době poměrně otevřené obchodnické město. A tak se tu setkávají viktoriánské znaky s typickými znaky Bretaně, což jsou především bílé čepce, které se poměrně složitě vyšívají, škrobí a připevňují do účesu. V případě kraje kolem Rennes jsou šité z bavlněného tylu. </p> <p>Vystupujete také v zahraničí?</p> <p>Mikuláš: Občas v zahraničí vystupujeme na vlastní pěst v rámci zábavných záborů veřejného prostoru. Vystupovali jsme také se zahraničními soubory, když jsme byli v cizině na studiích – oba jsme vystupovali se souborem Astour v Rennes, kde jsme strávili rok doktorátu. Veřejná vystoupení bereme jako službu městu a danému prostoru, nevybíráme za ně žádné peníze, maximálně před sebe dáme klobouk. </p> <p>Poslední otázka na závěr: co je pro vás největší motivací k dané aktivitě?</p> <p>Mikuláš: Motivuje mě představa, že nám Čechům nebude trapné tancovat. U nás se lidé stydí tančit. Tady je tradice tančení a vlastního folkloru velmi vykořeněná. Folklór jsme zašlapali už za komunismu. Tehdy sice folklór byl oficiálně podporován, ale možná právě to je ten problém. Automaticky se stal něčím, co se nesluší. Další problém je, že ve školách strašně dlouho chyběla pohybová výchova. V tomhle směru si nesmírně vážíme iniciativi Vize tance, která se snaží přivést tanec do škol. Uznejte, že je to na hlavu – na základní škole máte povinnou výtvarnou výchovu a hudební výchovu, na střední se nejspíš přidá i „dramaťák“, ale pohybová taneční průprava chybí. Hod krikeťákem je sice bezva věc, ale při vší úctě k tělocviku musíme uznat, že je to trochu jednostranné povyražení. V šestnácti letech pak člověka bez přípravy a varování vyštvou do tanečních, kde je zákonitě naprosto perplex, párkrát se opije, a tím je pro většinu populace s tančením konec.<br /> Poslední zádrhel je v tom, že jsme pořád nějak neochotní se sdružovat ve větším, nedůvěřiví k hromadným akcím, neochotní vyrážet do veřejného prostoru. Moc tomu nerozumím, nejspíš to je taky odkaz naší totalitní minulosti – radši nechodit někam, kde všechny neznáme, aby nás náhodou nikdo nefízloval. Radši s pěti kamarády na pivo než se čtyřiceti známými na tancovačku. Ale mám pocit, že postupně se to láme, takže věříme, že bude líp, jen je potřeba lidem ukázat, že tancovat není ostuda. Těšíme se na 29. duben, kdy se spolu s iniciativou Buskerville zapojíme do každoročního Mezinárodního dne tance a zatančíme si v ulicích Prahy. Přijďte se připojit.</p> <p>Jana: Málokdy se u nás vidí tanec pojednaný„od hlavy až k patě“, se vším, co k němu patří, včetně kulis a jeho smyslu, což v historii znamená kontakt mezi mužem a ženou. Pro mě je to zajímavá zkušenost ženskosti, kterou jinak málokde potkáte. Česká žena se v tanci naučí, že kam si svého muže nedotlačí, tam ho nemá, a od tanečních se to s námi táhne dál a dál. Je skvělé to dělat jinak, nechat sílu vedení na tanečnících, na mužích, a užít si tanec z druhé strany.</p> <p>Odkazy:<br /> Rond, o.s. – http://blog.rond.cz<br /> rond@rond.cz</p>

<p>OPAVA: „Za Opavu“ je dobrovolné nevládní neziskové občanské sdružení, jehož základním cílem je přispívat k ochraně kulturního dědictví, životního prostředí, zdravých životních podmínek ve městě Opavě a jeho okolí. O tom, jak taková nezisková organizace funguje, s čím se potýká a co vede lidi k tomu, aby se aktivně zastávali nikoli soukromých, ale veřejných zájmů, jsem si povídal se členem a jednatelem sdružení Za Opavu, Zdeňkem Frélichem.</p> <p>Jste dobrovolnická organizace. V jaké pozici je podle tebe dnešní dobrovolnictví obecně?</p> <p>Otázkou je, kdo je to vlastně dobrovolník. Člověk dělá spoustu činností bez nároku na honorář. Když uklidíš babičce byt, nebo když pomůžeš sousedovi – je to už dobrovolnictví, nebo jenom výpomoc? Ale obecně dobrovolnictví stojí na konkrétních tématech. Když jsem byl například v Čechách pomáhat odklízet následky povodní, tak mi bylo celkem jedno, jestli jsem dobrovolník, nebo ne. Důležitá byla pomoc. Podobné to je i s neziskovkami a jinými organizacemi, které tu svou činnost nedělají proto, aby byly dobrovolníky, ale pro konkrétní věc, na které jim záleží a která by se podle nich měla změnit.</p> <p>Máš pocit, že je v dnešní době dost lidí, kteří jsou dostatečně angažovaní?</p> <p>Myslím si, že moc ne. Například tady v Opavě, pokud se člověk více angažuje veřejně, tak potkává stále stejné lidi z několika organizací. Existuje malé procento jedinců, kteří ty věci vymýšlejí, iniciují a táhnou a zbytek se buď v lepším případě účastní, v horším nedělá nic. Například ve sdružení Za Opavu je skoro každý z nás členem většinou tří sdružení.</p> <p>Mají tyto organizace dostatečně silné legislativní nástroje a možnosti k tomu něco změnit?</p> <p>Hodně se to liší případ od případu. Například naše občanské sdružení Za Opavu se angažovalo proti některým stavbám velkých nákupních center a zjistili jsme, že petice na politiky moc velký účinek nemají. Petice je spíše prostředek, aby se lidé, kteří ji podepíší, cítili být více zapojení. Ve výsledku jsem nezaznamenal, aby nějaká petice dosáhla toho, co v ní bylo deklarováno. Tedy až na výjimku, jíž byla v Opavě petice paní Blafkové za snížení městského koeficientu u daně z nemovitosti. Ta byla úspěšná.<br />
Obecně veřejnost možnosti něco změnit má. Ale je to těžké, protože často proti stojí investor, který má velký zájem něco prosadit, má na to finanční prostředky, má na to lidi, kteří na tom mohou pracovat osm hodin denně. Kdežto obyčejný občan, který proti něčemu vystupuje, to dělá ve svém volném čase a celkově nedisponuje takovými prostředky jako investor. </p> <p>Můžeš shrnout, v jakých konkrétních aktivitách se vaše sdružení angažuje?</p> <p>Sdružení Za Opavu se nejvíce angažuje ve sféře památkové péče, v ochraně památek a v osvětě s touto oblastí spojené. Např. jsme opravovali několik památkových objektů, minulý rok to byly tři kapličky. Teď se také zabýváme obnovou kostela v Deštné. Ten dokonce chtěli převést na naše sdružení, takže bychom jej jako organizace vlastnili. Budeme také řešit chátrající faru v Radkově.<br />
Dále se angažujeme ve věcech ochrany životního prostředí a také v oblasti kultury. Každoročně pořádáme cenu J. M. Olbricha – opavského rodáka a světoznámého architekta, která je v liché roky udělována architektům za nejlepší rekonstrukci objektu a v roky sudé za nejlepší novostavbu. Tato akce má upozorňovat veřejnost na architektonicky zajímavé počiny. Pořádáme také výstavy a s nimi spojené vernisáže. </p> <p>Na vašem webu uvádíte, že jste při zakládání o.s. cítili potřebu vyjádřit svou nespokojenost se stávající úrovní zásahů do veřejných prostor města Opavy – pamatuješ si, co bylo tím úplně prvním podnětem, díky kterému jste se rozhodli založit občanské sdružení?</p> <p>Jedním z hlavních podnětů, proč vůbec sdružení Za Opavu vzniklo, byla rekonstrukce náměstí Osvoboditelů a výstavba zdi oddělující Janáčkovy sady od rušných ulic Praskovy a Nákladní, která nám z památkového hlediska připadla naprosto nevhodná. Protože město, které bylo investorem, o tomto počinu odmítalo jakkoliv jednat, tak jsme zorganizovali několik akcí a demonstrací. A protože obdobných problémů se vyskytlo v Opavě více, např. rekonstrukce kulturního domu Na Rybníčku nebo se právě začínala plánovat výstavba obchodních center za obchodním domem Slezanka, to všechno pro nás byly podněty založit sdružení a začít se těmito věcmi zaobírat. Občanské sdružení má totiž větší autoritu a také právní moc než skupina občanů.</p> <p>Kolik lidí stálo u zrodu vašeho sdružení?</p> <p>Na začátku to bylo asi šest lidí, dnes nás je plus minus dvacet. </p> <p>Ve svých stanovách uvádíte mj. informační, poradenskou a publicistickou činnost zaměřenou na informování občanů města Opavy. Jakým způsobem občany oslovujete, eventuálně oslovují i občané vás?</p> <p>Máme štěstí v tom, že nám místní regionální tisk věnuje poměrně dost prostoru. Redaktoři těchto novin se nás také často ptají na naše názory v oblastech památkové péče, životního prostředí apod. Dále samozřejmě máme webové stránky www.zaopavu.cz, kde lidé na naše počiny reagují. Není to sice příliš často, ale je zajímavé sledovat, kdo všechno náš web sleduje. Často jsou to např. zaměstnanci magistrátu nebo také investoři rozvojových projektů. Nebo v rámci konkrétních projektů, např. výstavby supermarketů v Opavě, jsme dopisy oslovovali občany žijící v sousedství plánované novostavby, aby se k danému problému vyjádřili.<br /> Právě budeme vydávat publikaci Opavské sochy I. – tiché dominanty veřejného prostoru.<br />
No a nabízíme poradenskou činnost v oblastech, které děláme nebo umíme. Jestliže Tomáš Skalík je restaurátor soch, může v tomto oboru poradit při plánování nějakého konkrétního záměru. Podobně i Katka Skalíková, která má zase vystudovanou památkovou péči.</p> <p>Hlásíte se také k podpoře a aktivnímu uskutečňování širší účasti veřejnosti ve správních řízeních týkajících se ochrany ŽP, kulturních památek, novostaveb a rekonstrukcí objektů. Jak se vám daří zapojovat širší veřejnost?</p> <p>Lidé jsou především rádi informováni, ale sami se většinou nechtějí zapojovat. A to ať už z časových důvodů, nebo třeba z neznalosti problematiky. A někdy se jim prostě nechce. </p> <p>Jak sháníte peníze? S jakým pracujete rozpočtem?</p> <p>Vybíráme členské příspěvky – 350 Kč ročně na člena. Na větší projekty se snažíme získat nějaký grant. Těch jsme získali několik. V nedávné době např. od města Opavy na literární setkávání Básnické hlasy 2011 a na publikaci Opavské sochy I. Dále od Nadace VIA na obnovu památek a na nově vysázenou alej ve Vávrovicích od Nadace Partnerství. Takových grantů je celkem dost. Není jednoduché je získat, ale jde to.<br /> Někdy nám s konkrétní akcí vypomůžou sponzoři, např. zapůjčení nářadí nebo věnují cement.<br />
A když nejsou peníze a je třeba něco udělat, tak se na to složíme z vlastních kapes.</p> <p>V roce 2007 jste si schválili etický kodex fundraisingu, který podrobně definuje pravidla pro výběr sponzorů a dárců s přihlédnutím na jejich ekologický, kulturní a společenský kredit. Nesmíte tedy přijmout sponzorský dar např. od společnosti, která se podílí na ekologických škodách nebo porušuje lidská práva. Museli jste už nějakého potenciálního sponzora odmítnout?</p> <p>Myslím si, že ne. Ale dlouho jsme třeba diskutovali, zda vůbec žádat o peníze město Opavu, které jsme v mnoha případech kritizovali. Nakonec jsme si ale řekli: Proč ne, když ty peníze budou využity na dobrou věc? </p> <p>Přijali jste také etický kodex ekologických organizací, ve kterém je uvedeno jako poslání naplňování ochrany přírody, ale také hájení veřejného zájmu. Nejdou tyhle dvě věci často proti sobě?</p> <p>To nejsou věci, které jdou a priori proti sobě. My se snažíme, aby nějaký konkrétní záměr byl proveden co nejlépe a co nejhospodárněji, protože když se cokoliv plánuje, vždycky se to dá udělat ještě lépe. Naším cílem také není proti něčemu bojovat, ale přispět k tomu, aby se něco zlepšilo. </p> <p>Jaké prostory potřebuje občanské sdružení s počtem cca 20 členů? Jak často a kde se scházíte?</p> <p>Žádné společné prostory nemáme. Většinou se scházíme v prostorách někoho z nás anebo v hospodě. Ale jistě bychom nějaké soukromé společné prostory uvítali. Mezi sebou hodně komunikujeme mailem, to je v podstatě obden, ale z důvodu plánování se osobně scházíme tak jednou měsíčně. Většinu důležitých věcí ale probereme při samotných akcích. Když třeba člověk celý den pokládá novou střechu, tak si všechno prodiskutuje.</p> <p>Jak si vybíráte témata a cíle, kterými se hodláte zaobírat? Prochází to nějakým sítem, nebo prostě berete všechno, co se týká Opavy a okolí a co je definováno vašimi stanovami?</p> <p>Jsme jenom lidi, a proto nemůžeme stihnou všechno. Zabýváme se tím, co nás zajímá nejvíc. A není ani naším cílem stihnout vše. My nejsme úřad, který kontroluje, jestli všechno funguje dobře. </p> <p>Spolupracujete s nějakými jinými neziskovými organizacemi?</p> <p>Spolupráce je vždycky lepší, a tak když nás nějaké organizace pozvou, tak jsme rádi. Například Areka (opavská neziskovka pro ekologickou výchovu, pozn. autora) s námi spolupracovala na Dni Země. Vznikla tady organizace Vitaregio, která dělá hodně věcí na Opavsku, tak s nimi taky spolupracujeme, a také se Slezskou univerzitou. </p> <p>Ty ses minulý rok zúčastnil voleb do městského zastupitelstva a získal jsi mandát zastupitele obce. Jsi teď tedy více u zdroje. Přináší to i nějaké výhody vašemu občanskému sdružení?</p> <p>Myslím si, že sdružení jako takové z toho nemá prospěch žádný. Máme sice více zákulisních informací, ale zjistili jsme, že to k činnosti našeho sdružení nepřispívá více, než když jsme žádné členy v zastupitelstvu neměli. Ale obecně si myslím, že v politice by měli být lidé, kteří jsou aktivní ve veřejném životě. V opavském zastupitelstvu je nyní více členů z různých neziskových organizací, např. občanských sdružení Za důstojné bydlení nebo Anima Viva a z několika dalších. Teď vlastně máme možnost aktivně ovlivňovat to, co město hodlá dělat. </p> <p>Jaký byl a je váš vztah s představiteli města? Změnilo se pro vás něco po nedávných volbách do zastupitelstva?</p> <p>Sdružení Za Opavu bylo známo spíše jako kritik činnosti města nebo magistrátu. Je pochopitelné, že to tak může působit, protože když se něco podaří, nemáme potřebu se tím více zabývat. Kdežto když něco nefunguje, upozorníme na to. To, co jsme dělali a děláme, je mj. i upozorňování na problémy, a to proto, aby se konkrétní věci zlepšily. Proto jsme samozřejmě u některých představitelů města nebo u úřadů nebyli oblíbení.<br /> Po volbách je vždy vše zákonitě jinak. Nyní se členové sdružení Za Opavu stali součástí vedení města, takže se vztah posunul tak, že když my jako občanské sdružení máme nějaký nápad nebo myšlenku, tak to vedení města lépe slyší a je snazší to realizovat. </p> <p>V poslední době vám byla statutárním městem Opava přiklepnuta dotace na projekty Básnické hlasy a Opavské sochy 1. – tiché dominanty prostoru. Můžeš nastínit o jaké projekty se jedná?</p> <p>Ondřej Hložek, člen sdružení, přišel s projektem Básnické hlasy. Cílem je představit veřejnosti současné zajímavé autory. Zveme tedy básníky do Opavy, kde mohou svá díla formou rozhovoru a autorského čtení opavskému publiku představit. To je moc pěkný projekt.<br />
No a Opavské sochy – Tomáš Skalík, sochař, je autor toho projektu a v rámci své diplomové práce se tímto tématem zabýval, a protože Opava je město historické, ale také město soch, o kterých málokdo něco ví, tak jsme si řekli, že vydat takovouto publikaci by bylo zajímavé.</p> <p>Kdybys měl vyzdvihnout některé vaše úspěchy, které by to byly?</p> <p>Tak primárně jsme již zavedeným sdružením a město nás bere jako seriózního partnera. Snad jsme také přispěli k tomu, že Opava ví o památkové péči více než předtím. A z těch dílčích úspěchů se nám podařilo zorganizovat řadu výstav, promítání a diskuzí. Opravili jsme čtyři kapličky, boží muka a ve Vávrovicích jsme vysadili alej a několik dalších stromů. </p> <p>Jaké jsou vaše vize do budoucna? Kam bys chtěl, aby sdružení Za Opavu směřovalo?</p> <p>Protože těch aktivit, které děláme, je hodně, a protože je v drtivé většině děláme dobrovolně, tak bychom chtěli získat prostředky na to, abychom mohli mít aspoň jednoho stálého zaměstnance. To by byl obrovský posun. Jinou konkrétní vizi nemám. V každém případě je sdružení velká možnost pro lidi, aby zrealizovali své myšlenky a nápady, o kterých jsou přesvědčeni, že jsou dobré. Kdybyste třeba vy měli nápad, sem s ním a klidně si to v rámci sdružení udělejte…</p> <p>Kdo a jak vám může pomoci?</p> <p>Každý, kdo bude chtít. Lidé nám mohou přijít pomoci s opravou památek, ale skvělé je, když člověk za námi přijde s vlastním nápadem nebo myšlenkou a my mu ji pomůžeme realizovat. Nemusí hned zakládat nové sdružení a může to udělat pod naším jménem. Lepší je, když lidé mají vlastní iniciativu, než kdyby jenom pomáhali. Ale samozřejmě i ta pomoc je důležitá.<br />
No a pak může kdokoliv přispět finančně. Myslím, že peníze budou využity efektivně.</p>

<p>CHEB: KD Svoboda představuje někdejší spolkový dům Chebského pěveckého svazu, slavnostně otevřený v roce 1927. V tomto bývalém kulturním domě byla na sklonku minulého roku zahájena nákladná rekonstrukce.</p> <p>Sláva spolkového domu, který vznikl na jedinečných historických sklepích Mayerova pivovaru, trvala necelých 20 let. Po válce v roce 1945 byla konstrukce zastřešení natolik v havarijním stavu, že musela být podepřena vestavěnými nosníky. V té době zde fungovala restaurace a víceúčelový sál pro společenské akce i sport.<br />
Koncem 70. let pak začaly postupné opravy objektu s přístavbou kuchyně. Průběžně, avšak ne zcela kvalitně, se prováděla údržba střechy a pláště budovy. Tehdejší Zařízení Restaurací a jídelen později přešlo do majetku Agrokombinátu Cheb a jeho sportovního klubu Agro. Objekt tak tehdy sloužil také jako centrální vyvařovna a jídelna zaměstnanců Agrokombinátu. Po roce 1990 byla budova prodána a přechodně se zde střídali různí nájemci. Jednu chvíli zde např. existovala velkoprodejna nábytku, bývalé sklepy pivovaru se také změnily ve vinárnu s kuchyní, v prostorách domu začala fungovat diskotéka, za jevištěm v druhém podlaží dokonce i erotický salon.<br />
Město Cheb objekt koupilo v roce 2008 za 15,9 mil. Kč. Koncem roku 2010 započala náročná rekonstrukce podle návrhu Adam Rujbr Architects, která přijde město na 141 milionů korun. Financování akce, která je rozložená do dvou let, je zajišťováno úvěrovou smlouvou mezi městem Cheb a Komerční bankou, a.s.<br /> Někteří občané s tak velkým zadlužením nesouhlasí, a prostřednictvím petice žádali zastavení rekonstrukce. Neuspěli, přičemž zastupitelstvo argumentuje tím, že město moderní kulturní dům potřebuje.<br />
Celá rekonstrukce se nese především v duchu přání vrátit do Chebu pořádání maturitních a dalších plesů. Tomu zastupitelé podřídili své rozhodnutí a zvolili náročnější variantu obnovy, při které se prostory Svobody rozšíří o 50 procent. Na místě dnešního autobazaru nacházejícího se v sousedství vznikne parkoviště. Podzemí s někdejšími pivovarskými sklepy ze začátku minulého století se promění v klubové prostory Rock café, které budou moci fungovat buď zcela samostatně nebo jako zázemí právě v průběhu plesů či jiných společenských akcí. Počítá se zde se dvěma zkušebnami pro kapely, barem, tanečním prostorem i s komfortnější restaurací pro klidné posezení, která by také mohla fungovat zcela samostatně. V suterénu zařízení vznikne kotelna a prostor pro vzduchotechniku a údržbu.<br />
Z budoucího hlavního vstupu odděleného od venkovního parčíku prosklenou stěnou jižní fasády, se dostanou návštěvníci do foyeru s pokladnami, šatnou, výtahem a café-barem s malou restaurací pro rychlé občerstvení. V období teplých měsíců se také počítá s posezením v parčíku, který zůstane zachován.<br />
Hlavní sál s maximální kapacitou 500 míst bude možné uspořádat jak pro plesy a zábavy s posezením u stolů, tak pro koncerty s židlemi či jiné typy akcí. Teleskopická tribuna rozložitelná až do třetiny sálu umožní zase při větším množství diváků lepší viditelnost na jeviště. Řešitelé projektu samozřejmě pamatovali i na dostatečné technické zázemí, sklady a kanceláře pro kulturní pracovníky zbudované v patrech zařízení. Zásobování objektu má probíhat přes rampu v jeho zadní části, a tak například objemnější rekvizity a větší předměty určené na výstavy bude možné dopravit lehkými nákladními auty až na hlavní sál.<br />
Příjemným místem k rozptýlení v době přestávek se jistě stane balkon v předsálí. Ten zároveň poslouží i jako prostor pro pořádání menších sešlostí, seminářů, výstav a prezentací. Vše s působivou kulisou města viditelnou přes prosklenou stěnu. Ve stejné části architekti umístili také tréninkový taneční sál, šatny pro účinkující a kuřácký balkón. Prostor získá pohodlné rozměry díky oproti současnému stavu zdvižené střeše.<br />
Zázemí pro chebské kulturní události dosud poskytoval bývalý dominikánský klášter – Produkční centrum Kamenná (součást Západočeského divadla Cheb) s kapacitou 300 osob. Nová Svoboda oproti tomu pojme při maximální kapacitě dvojnásobek. Po dokončení rekonstrukce a přestěhování kulturního zařízení bude město také jednat o využití objektu bývalého kláštera. Rekonstrukce domu Svoboda by měla být dokončena v polovině prosince, avšak do léta chce radnice rozhodnout, kdo se bude o jeho provoz starat. Zvažuje se zřízení příspěvkové organizace, do která by přešlo i Produkční centrum kamenná.<br />
Cheb se však každopádně může těšit na nový, technicky promyšlený a multifunkční kulturní prostor, který si jistě zaslouží.</p> <p>Pro vizualizace a další informace o projektu navštivte následující odkaz />
Informace o vyřízení petice naleznete zde