Články a komentáře

<p>LIDICE: Památník Lidice je bezesporu jednou z nejvýznamnějších a nejaktivnějších kulturních institucí nejen ve Středočeském kraji, ale i v celé České republice. Posláním tohoto památníku je péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení obce Lidice a utrpení jejích občanů, kteří se dne 10. června 1942 stali obětí nacistického násilí, a zachování jména obce Lidice jako celosvětového symbolu obětí válečných zločinů.</p> <p>Historie tohoto památníku není jednoduchá. Původní památník lidické tragédie postavili vojáci Rudé armády, odhalen byl 3. června 1945 a první tryzna se zde konala 10. června 1945. Počátkem padesátých let se na tomto místě otevřelo první muzeum.<br />
V červnu 1955 se zpřístupnil Růžový sad, do kterého bylo darováno 29 tisíc keřů z 32 zemí světa. Růže se tak stala symbolem nových Lidic. Nové muzeum podle projektu architekta Františka Marka se otevírá v roce 1962 a Areál Lidice je prohlášen kulturní památkou. Od r. 1967 se začala formovat Lidická sbírka, která obsahuje díla moderního výtvarného umění. Nařízením vlády č. 262/1995 Sb. je Areál Lidice dne 16. 8. 1995 prohlášen národní kulturní památkou.<br />
Dominujícím uměleckým dílem na pietním území památníku je pomník lidických dětí od akademické sochařky Marie Chytilové, věnovaný dětským obětem války. První sochy zde byly umístěny již v roce 1995, kompletně je pomník dokončen v r. 2000. Na pietním území se dále nachází socha truchlící ženy u hrobu lidických mužů a socha matky s dítětem u základů původní školy od akademického sochaře Bedřicha Stefana. Je zde také socha ženy, chránící si obličej před plameny hořící obce, od Karla Lidického a v Růžovém sadu sousoší chlapce s děvčetem s názvem „Mír“ od sochaře Karla Hladíka.</p> <p> Po roce 1989 je situace památníku problematická. Na Lidice se zapomínalo a představitelé politické reprezentace si je neprávem spojovali s komunistickým režimem. +Obec nedostávala na památník dotace, muzeum, ani Růžový sad žádné finanční prostředky a celková údržba památky byla nad možnosti rozpočtu obce. Tyto problémy vyvrcholily, když zcela zanikl neudržovaný Růžový sad.<br />
Záchrana přišla až v r. 2000, kdy je 31. 12. rozhodnutím vlády České republiky založena státní příspěvková organizace Památník Lidice. Jejím zřizovatelem je Ministerstvo kultury ČR, které hned od r. 2001 podpořilo obnovu památníku. Příspěvkové organizaci je svěřena péče o uchování památky na lidickou tragédii a její prioritou je péče a rozvoj příslušných historických objektů (Památník Lidice – IČ: 708 86 342, adresa: Tokajická 152, 273 54 Lidice, webová adresa: http://www.lidice-memorial.cz/).<br />
V r. 2003 je obnoven Růžový sad a proběhla rekonstrukce Lidické galerie, která stala prostorem pro výstavy a kulturní pořady. Nachází se uprostřed nových Lidic, cca 500 m od areálu muzea Památníku Lidice. V přízemí budovy je možné zhlédnout stálou expozici sbírky uměleckých děl věnovaných Lidicím světovými tvůrci. V ostatních prostorách se konají další výstavy (např. v 1. patře je od května do října instalován aktuální ročník Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice, která se koná od r. 1967 a do Lidic se vrátila od r. 2003), kulturní pořady, koncerty a divadelní představení.<br />
Zahrada Lidické galerie je veřejnosti zpřístupněna v r. 2004 a od června 2006 je v budově muzea otevřena multimediální expozice s názvem „A nevinní byli vinni…“ Expozice této stálé výstavy seznamuje návštěvníky s životem a osudy obyvatel obce, jejím zničením a obnovou v souvislosti s historickými událostmi. Od r. 2008 je v prostoru Pod Tribunou otevřeno vzdělávací středisko a badatelna, určené mládeži.<br />
Od 1. června 2008 je posláním Památníku Lidice také péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení osady Ležáky(Ležáky jsou pietně upravené místo sloužící jako památník odboje proti nacismu – prohlášené národní kulturní památkou 16. června 1999 – NKP Ležáky) a utrpení jejích občanů a od 4. května 2009 pečuje památník také o uchovávání trvalé vzpomínky na utrpení Romů internovaných v bývalém cikánském táboře v Letech (KP Lety).<br />
Na obou místech se pořádá řada pietních a kulturních akcí. V NKP Ležácích je např. od 2. dubna 2009 nainstalována stálá expozice s názvem Ležáky, osada, která nemlčela, přístupná od března do října od 9 do 17 h (vstupné je 30 Kč pro dospělé a pro děti a další kategorie návštěvníků 20 Kč).<br />
Památník Lidice se celou sezónu podílí také na řadě pietních akcí na nejrůznějších místech v České republice i v cizině a na pořádání řady výstav. Populární jsou putovní výstavy. V roce 2010 např. Průřezová putovní výstava MDVV Lidice, výstava Nic není zapomenuto, nikdo není zapomenut, výstava Sir Barnett Stross atd.</p> <p>Jako hlavní centra lidické kultury, doplněná o rekonstruované exteriéry zahrad a další např. vzdělávací služby, fungují v současnosti Památník Lidice a Lidická galerie. Návštěvnost těchto kulturních zařízení má vzestupnou tendenci. Např. muzeum Památníku Lidice navštívilo v roce 2010 celkem 30 981 návštěvníků a Lidickou galerii 6128 návštěvníků. Celková návštěvnost Památníku Lidice za rok 2010 byla 37 109 návštěvníků, což znamená navzdory ekonomické krizi v roce 2010 zvýšení návštěvnosticca o 1 200 návštěvníků. Dle výroční zprávy Památníku Lidice za rok 2010 na tom mají zásluhu zejména vzdělávací programy pro mládež, zvýšená návštěvnost zahraničních studentů v závěru hlavní sezóny a doprovodné programy.<br />
Nárůst počtu návštěvníků oproti roku 2009 zaznamenala i návštěvnost v NKP Ležáky, která činila v roce 2010 celkem 10 494 návštěvníků; v roce 2009 jen 8 852 návštěvníků (nárůst o 1 642 návštěvníků). Návštěvnost Kulturní památky Lety byla celkem 10 657 návštěvníků a v roce 2009 jen 10 357 návštěvníků (nárůst o 300 návštěvníků).<br />
Vstupné, které zahrnuje prohlídku galerie i muzea s promítáním filmů a s výkladem a dále prohlídku pietního území a Růžového sadu, je standardní 80 Kč za vstupenku pro dospělé. Děti, studenti, osoby starší 65 let a osoby zdravotně postižené platí 40 Kč. Rodinné vstupné (2 dospělí + max 4 děti) je 140 Kč, pro organizované skupiny nad 20 osob je sleva 20 %. Prohlídka pietního území za doprovodu průvodce s výkladem je v českém jazyce a ve znakové řeči 300 Kč, v němčině a angličtině 500 Kč. Průvodce je třeba si předem objednat telefonicky nebo na webových stránkách Památníku Lidice.</p> <p>V současnosti má Památník Lidice devět zaměstnanců včetně ředitele, plus dva zaměstnance v NKP Ležáky a v tomto poměrně nízkém počtu pracovníků zvládá kolektiv památníku zajištění rozsáhlé kulturní činnosti. Cílové sociální kategorie, na které zaměřuje Památník Lidice své služby, jsou děti do 18 let, mládež do 26 let, senioři, osoby se zdravotním postižením, cizinci, krajané z ciziny a obyvatelé venkova.<br />
Ve Výroční zprávě Památníku Lidice za rok 2010 hodnotí činnost svého týmu ředitel Památníku Lidice JUDr. Milouš Červencl: „Trpělivá práce, zejména s pedagogy a mládeží, přináší své ovoce a odráží se i na značném zájmu veřejnosti o vzpomínkové akce na všech námi spravovaných pietních územích.“</p> <p>Je důležité připomenout, že Památník Lidice je na tom dobře i z hlediska infrastruktury, dostupnosti a služeb. Existuje bezbariérový přístup do všech veřejně přístupných prostor Památníku Lidice i Lidické galerie a do všech pietních území. Památník má dobrou dopravní dostupnost a odpovídající parkoviště je hned u hlavní silnice. V památníku je možné si objednat také ubytování, je zde restaurace Lidická galerie a rychlé občerstvení v areálu muzea. Podobné zajištění jako bezbariérový přístup, dopravní přístupnost, parkoviště a možnost občerstvení nabízí památník i v NKP Ležáky a v KP Lety.<br />
Památník Lidice vlastní řadu ocenění své činnosti z domova i zahraničí. Trvale spolupracuje s kulturními institucemi, Ministerstvem kultury ČR, Statutárním městem Kladno, Krajským úřadem středočeského kraje, má partnerství se Sdružením Čechů z Volyně atd. Má řadu významných sponzorů a dárců, kteří přispěli na jeho obnovu a činnost. Jsou to např.: Česko-německý fond budoucnosti, Stavitelství Kladno s.r.o., Evropské společenství zastupované Komisí Evropských společenství, Landschaftsverband Rheinland, Česká rada pro oběti nacismu, Petra s.r.o., RWE Energie, a.s., Nadace život umělce, Česko-britská společnost, Středočeská plynárenská a.s., Arbeitkreis Berlin, OV KSČM Kladno, Akademie Klausenhof, Dárci z Japonska, Vrienden Nederland – Tsjechië & Slowakije, Statutární město Kladno, Město Brno, Město Liberec, Město Žatec, Statutární město Ostrava, Jihočeský kraj, Lidice – Iniciative Bremen, Město Jindřichův Hradec, řada fyzických osob atd.<br />
Památník Lidice se ve své činnosti v současnosti zaměřuje opět na výstavní, ediční, vzdělávací i propagační činnost. Představuje sbírky moderního umění Lidické galerie, rozvijí spolupráci s dalšími pietními místy a organizacemi v ČR a v zahraničí, připravuje nové projekty atd. Existuje řada důležitých kulturních projektů, kterými se v r. 2011 může pochlubit. Vedle už zmíněných stálých výstav, pietních akcí a 39. ročníku Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice, je to např. Výstava „DŮM SPIRO SPERO“, která ve více než sto unikátních fotografiích dokumentuje nasazení 601. skupiny speciálních sil v Kuvajtu, Iráku a zejména v Afghánistánu.<br />
Výstava byla otevřena v Památníku Lidice 2. 5. 2011 a potrvá do 12. 6. 2011.</p> <p>Jako každý rok pořádá památník své stěžejní pietní vzpomínky. Pietní vzpomínka k 69. výročí lidické tragédie se bude tradičně konat s bohatým doprovodným programem v Památníku Lidice 11. 6. 2011. Pietní vzpomínka k 69 výročí ležácké tragedie připadá na 19. 6. 2011 v NKP Ležáky, rovněž s doprovodným bohatým programem. Pietní akt romským obětem nacismu proběhne 13. 5. 2011 v KP Lety.<br />
Pozoruhodnou akcí bude i celostátní premiéra několik let připravovaného filmu Lidice, která se po dohodě s produkcí filmu uskuteční dne 9. června 2011 od 21:30 h v zahradě za Lidickou galerií.<br />
O všech svých projektech podrobně informuje Památník Lidice na svých webových stránkách.</p>

<p>LIPNÍK NAD BEČVOU: Premiéru na setmělém středověkém hradě Helfštýně má za sebou studentský film Janek a Anežka režiséra Jonáše Vacka z Lipníka nad Bečvou, studenta Univerzity T. Bati ve Zlíně, Fakulty multimediálních komunikací. Krátkometrážní snímek je jeho bakalářskou prací a na hradě se i natáčel.</p> <p>Janek a Anežka je natočen na motivy jedné z pověstí, které se váží k hradu Helfštýnu, a byl jedním ze tří studentských snímků, které diváci mohli na hradě v pátek 29. dubna vidět spolu s filmem Romance rytířské doby scénáristy a režiséra Jana Hubáčka a film Kovář z Černého lesa Martina Marka. Všechno jsou to studentské filmy pocházející ze zlínské „líhně“. Promítání na hradě mělo technické parametry srovnatelné s letním kinem, úžasnou atmosféru a také velmi slušnou návštěvnost několika stovek lidí.<br />
Další promítání Janka a Anežky je naplánováno do Zlína, a to na 18. května.</p> <p>Režiséru Jonáši Vackovi, který si po premiéře viditelně oddechl, jsme položili několik otázek:</p> <p>Jak jste s premiérou spokojen? </p> <p> Jsem velice rád, že se podařilo uskutečnit myšlenku promítání na hradě. O technickou stránku se postarali odborníci z firmy zajišťující promítání ve zlínských kinech, zejména Tomáš Sokol. Zapůjčení této techniky bylo možné díky dotaci Olomouckého kraje. Počasí vyšlo a i zájem diváků byl velký. A já se teď konečně vrhnu na přípravu na státnice.</p> <p>Ve filmu Janek a Anežka účinkuje známý televizní herec Miroslav Etzler, taky Vladimír Marek, ve filmečku Romance rytířské doby zase hlavní roli hraje Nina Divíšková. Jak se shánějí takoví vytížení herci pro účinkování ve studentských filmech?</p> <p> Oni jsou zvyklí pracovat se studenty, i když hlavně v Praze. Díky kontaktům našeho profesora režie Tomáše Bintera vyšli vstříc i nám. Pan Etzler byl velmi profesionální, obdivoval jsem jeho nasazení i přátelské chování, bral nás i s našimi začátečnickými chybami. Navíc mu musím poděkovat, protože nechtěl honorář. Ale nesmím zapomenout ani na herce z oblastních divadel, jako je například Pavel Vacek, Helena Čermáková či Pavel Leicman a Milan Hloušek ze Zlína, Ondřej Kokorský z Brna a zejména mladá a velmi nadějná Radka Skýpalová, představitelka Anežky.</p> <p>Když jste takto velkolepě pojal bakalářskou práci, co budete točit jako diplomku?</p> <p>Já mám hlavně teprve teď po premiéře čas na učení na státnice a přijímací zkoušky do magisterského studia. Ale kdyby se všechno podařilo, jako diplomový projekt mám vymyšlený opět námět ze středověku, s templářskou tematikou.</p> <p>Na filmu spolupracovalo množství vašich spolužáků z Fakulty multimediálních komunikací Univerzity T. Bati ve Zlíně i dalších kamarádů, vlastně jako dobrovolníci. Jaké má tato dobrovolnická práce klady a zápory?</p> <p> Bez nich by to dokonce vůbec nešlo! Jsem vděčný mnoha lidem za pomoc, hlavně rodině. Kamarádský přístup je na jedné straně fajn, snažím se o kamarádský přístup ke každému. Na druhé straně však u dobrovolníků a nadšenců někdy schází trošku víc odpovědnosti za odvedení práce, která jim byla určena. Prostě už to není jen hra, chceme přece natočit pořádnej biják!</p> <p>Jonáš Vacek získal se svým filmem Boxer 2. místo v soutěži mladých talentů Noc filmových nadějí na TV Nova. Helfštýnskou pověst si ke zfilmování vybral proto, že je, jak sám říká, patriotem a Lipník s Helfštýnem patří už po staletí k sobě.<br />
O tom, že zvolil dobře, vypovídal i potlesk, který se hradem nesl po skončení promítání.</p>

<p>OSTRAVA: Dům kultury Akord Ostrava-Zábřeh s.r.o., dříve Dům kultury NH Ostrava-Jih, oslavil v roce 2009 padesátileté výročí. Budova DK vznikla na základě projektu ateliéru Jiřího Krohy v Praze ve stylu SORELA a s ostatními budovami na náměstí SNP tvoří architektonicky významný celek.</p> <p>Do roku 1990 byl dům kultury součástí státního podniku Nová huť. V letech 1991 až 1992 sloužil jako hospodářské zařízení občanského sdružení Odborového svazu KOVO. Od 1. 1. 1993 se stal Dům kultury NH Ostrava-Jih společností s ručením omezeným a v závěru roku 2005 byl přejmenován na Dům kultury Akord Ostrava-Zábřeh, s.r.o. Jediným společníkem se stalo statutární město Ostrava.<br />
Budova domu kultury Akord je šestipodlažní se sály, salonky a učebnami, kam se vejdou diváci od 10 do cca 580 osob. Vhodnou kombinací prostor lze pro společenské účely získat kapacitu až 1000 osob. U objektu se nachází letní zahrada s miniamfi, herními prvky pro děti i dospělé a s letním bufetem.<br />
Tříhvězdičkový hotel Akord, který DK provozuje, je umístěný v samostatné části budovy a poskytuje příjemné ubytování veřejnosti i hostujícím umělcům. Restaurace, rovněž pod vedením DK, nabízí širokou škálu gastronomických služeb – polední menu, běžné stravování, rauty či svatební hostiny.<br />
Gastronomické a hotelové služby zvyšují standard veškerých akcí. Díky výše řečenému není divu, že DK je z velké míry finančně soběstačný.<br />
V roce 2010 zaznamenal DK čvrt milionu návštěvníků. Zaměstnanců má 40, a asi 70 externích spolupracovníků.<br />
Dům kultury je společností s ručením omezeným, jejímž vlastníkem je statutární město Ostrava. Na dotaz ohledně výhody této právní formy odpovídá managment DK: „Jsme samostatný obchodní právní subjekt, vedení společnosti je více flexibilní než např. u příspěvkové organizace.“</p> <p>Ptáme se i na pár dalších podrobností:</p> <p>Objekt Akordu je mimořádně velký (šestipodlažní), daří se všechny prostory využívat? </p> <p>Ano, prostory se nám daří využívat a zaplňovat. K dispozici máme 3 sály s kapacitami od 80 do 500 osob, 8 salonků, 4 učebny, 3 fitness sály. Provozujeme restauraci s kapacitou 60 míst a hotel s 21 lůžky. K venkovním aktivitám využíváme Letní zahradu s malým amfiteátrem, bufetem a hřištěm pro děti<br />
Prostory jsou představeny na www stránkách: http://www.dk-akord.cz/…ge-prostory/</p> <p>Můžete přiblížit financování – otázka směřuje k míře finanční soběstačnosti DK. </p> <p>Naše míra ekonomické soběstačnosti je na vysoké úrovni. DK Akord je jden z mála, kde jsou náklady pokryty z 80 %. Ekonomické údaje jsou dostupné ve výroční zprávě.</p> <p>Jaké komerční pronájmy můžete realizovat?</p> <p>Vedle restaurace a hotelu provozujeme v létě Letní zahradu, která pojme až 250 lidí. Zde realizujme např. letní firemní večírky s propojením s velkým sálem, popř. klubem apod. Veškeré prostory nabízíme ke krátkodobým pronájmům obchodním partnerům – organizujeme pro ně plesy, firemní akce, kongresy, semináře, meetingy, svatby apod. Bez těchto aktivit bychom nemohli udržet tak vysokou míru ekonomické soběstačnosti.</p> <p>Byl DK od doby svého vzniku rekonstruován, případně že ano, tak v jakém rozsahu? </p> <p>Vnitřní prostory jsou rekonstruovány postupně v etapách. Máme nově opravené salónky a v letošním roce budeme v jejich rekonstrukci pokračovat. Dále jsou díky Statutárními městu Ostrava odstraněny havarijní stavy např. rozvodů vody, topení, jsou vyměněna okna a střecha, je v provozu nová vzduchotechnika atd.<br />
Připravuje se projektová dokumentace pro dokončení celkové rekonstrukce, která by měla být realizována v nejbližších letech. </p> <p>Jaké druhy kultury, společenské zábavy a vzdělání je možné vzhledem k technickým podmínkám v DK Akord realizovat? </p> <p> • Koncerty – klubové i na velkém sále (až 700 lidí) i v letní zahradě<br />
• Divadla, zábavná show apod.<br />
• Plesy, večírky, rauty<br />
• Rodinné oslavy, svatby<br />
• Semináře, konference, kongresy<br />
• Akce na klíč i s programem<br />
• Venkovní akce (slavnosti, vinobraní, rozsvícení vánočního stromu…)<br />
• Pro všechny akce jsme schopni zajistit gastronomické služby, ubytování</p> <p>O jakou kulturní nabídku je největší zájem?</p> <p>Na tuto otázku není jednoznačná odpověď. Spektrum naší činnosti je totiž velmi široké. </p> <p>Poskytuje KD zázemí místním spolkům?</p> <p> Ne</p> <p>Můžete se podrobněji zmínit o projektu Aktivní senior?</p> <p>Aktivní senior je projekt finančně podpořený městem Ostrava. (Viz níže)</p> <p>Je něco výjimečného, čím byste se chtěli pochlubit?</p> <p>Myslíme, že aktivity DK Akord jsou jako celek výjimečné. Na www stránkách v sekci mimořádné aktivity najdete odkaz i na náš projekt Fajn fest CZ-PL, který je podpořen z Evropských strukturálních fondů.: http://www.dk-akord.cz/…ne-aktivity/. Projekt má své stránky: www. fajn-fest.eu.<br /> Pak jssou to Venkovní akce a bohatá plesová sezona.</p> <p>Jaké jsou vaše krátkodobé plány a vize do budoucnosti?</p> <p>V současné době je naší prioritou připravit projekty pro dokončení rekonstrukce, a tu také realizovat.<br />
Naší vizí je být aktivátorem kulturního dění v Ostravě. (Nedávno nás označili za vlajkovou loď kulturního dění v Ostravě, to přirovnání se nám líbilo). Každý rok připravujeme minimálně jeden nový velký projekt (letos Fajn fest CZ-PL (viz související článek).<br />
Důležitým cílem je nabízet pestrou škálu kulturních projektů a přilákat ke kultuře co nejvíce návštěvníků.<br />  </p> <p> AKTIVNÍ SENIOR<br />
Dům kultury Akord Ostrava-Zábřeh s.r.o. se ve své nabídce programů dlouhodobě orientuje také na generaci seniorů. Snaží se podpořit zvyšující se zájem seniorů o aktivní zapojení do kulturního života, reaguje na jejich konkrétní požadavky a potřeby. Již několik let připravuje klubový pořad Senior klub, který se stal oblíbeným a známým mezi seniory z celé Ostravy, senioři si v DK Akord mohou prohloubit své jazykové znalosti nebo si zacvičit při relaxačním cvičení. Mezi stále vyhledávanější pořady patří i projekt Aktivní senior „senioři v pohodě“.<br />
Projekt Aktivní senior „senioři v pohodě“ navazuje na úspěšné předchozí ročníky, které se uskutečnily v prostorách Domu kultury Akord v roce 2009 a 2010. Na všechny akce projektu byl vstup zdarma a senioři si cyklus setkávání, poradenství a využití volného času velmi oblíbili. Návštěvnost se pohybovala v průměru okolo 50 osob. Aktivní senior „senioři v pohodě“ je sestavený speciálně pro seniory města Ostravy. </p> <p>Cílem projektu, který rozdělen do dvou tematických okruhů (sociálně-zdravotní a volný čas) je oslovit občany z řad seniorů z celé Ostravy a okolí. </p> <p>Seniorům:<br />
• nabízí podporu,<br />
• poskytujr prostor pro jejich aktivní přístup ke svému fyzickému zdraví a psychické pohodě,<br />
• přináší zábavu, poučení, vzdělání, informace pro chování v kritických situacích,<br />
• zprostředkovává především sociální kontakt,<br />
• dává příležitost k setkání a komunikaci, které jim pomohou překonat osamělost.</p> <p>Vše, co potřebujetet vědět o DK AKORD, najdete na jeho webových stránkách DK: http://www.dk-akord.cz/cz/</p>

<p>TÁBOR: Tereza Horváthová spolu se svým manželem Jurajem založila před deseti lety dětské nakladatelství Baobab. Dnes celá rodina žije v Táboře a zde provozují i baobabí knihkupectví a galerii. Tábor se tak obohatil o další velmi zajímavé místo s jedinečnou atmosférou a velkým uměleckým i intelektuálním potenciálem.</p> <p>Jak vznikla tato galerie spojená s knihkupectvím Baobabu?</p> <p>My jsme se jako rodina a tedy částečně i nakladatelství, několikrát stěhovali, nejdřív z Prahy do Bechyně, a potom z Bechyně do Tábora. Už dlouho jsme snili o malém galerijním prostoru a tak když si moje sestra pronajala byt s bývalým ševcovským secesním krámkem, neváhali jsme. Prodáváme tu naše knihy a kvalitní výběr od našich spřízněných malých a středních nakladatelů. Pak tu máme jednu čistou zelenkavou stěnu 3×3 metry a dvě výlohy, kde je každý měsíc k vidění nová výstava. </p> <p>Kdo ve vaší galerii nejčastěji vystavuje?</p> <p>Pořádáme výstavy výtvarníku, kteří jsou Baobabu blízcí a také autorům a výtvarníkům spřízněným pohledem na věc, kteří jsou nějakým způsobem spojení s knihou, typografií, grafikou či naším pohledem na svět. Měli jsme tu Alžbětu Skálovou, Dagmar Urbánkovou, Terezu Říčanovou, Juraje Horvátha, ale i Blexbolexe, skupinu Kopr, Luboše Drtinu, Karla Halouna a mnohé další. Ten okruh je opravdu široký, stejně jako náš zájem o knihu a grafiku. Výstavní plán máme plný asi na dva roky dopředu. Vybíráme originální autory, kteří jdou vlastní cestou.</p> <p>Jaká výstava je u vás k vidění v současné době?</p> <p>Nedávno jsme měli vernisáž Pala Čejky, což je slovenský umělec, grafik, linorytec a také slampoetrista. V jeho díle se odráží dotek Váchalovského divokého, živého způsobu vyjádřování a zvláštní ironie, kterou máme rádi. Vystavil u nás sérii svých osobních motivů, které pro něj tvoří obraz Japonska. Kromě toho zde vystavuje i volné grafické listy, linoryty. </p> <p>Čím je vaše nakladatelství jiné než ty ostatní?</p> <p>Jsme malé nakladatelství. Začali jsme vydávat první knížky před deseti lety, to už jsme byli chvíli venku ze školy, a zdálo se nám podstatné podporovat současné autory. Máme rádi české knihy pro děti z 30. Let (Čapka, Ladu, Sekoru), nepřehlédnutelnou tvorbu filmovou i knižní let šedesátých (Štěpánek,Šalamoun, Mikulka…)… Po roce 1989 to ale v Česku vypadalo, jako kdyby už nic zajímavého nemohlo vzniknout. Vydávaly se především komerční pitomosti. V západní Evropě přitom v posledních dvaceti letech autorská dětská kniha zažila opravdový boom.<br /> V Česku také není běžné vydávat obrazové knihy: bilderbuchy (u nás je ty nejkrásnější v 80. letech dělala např. Daisy Mrázková). Úzké sepětí výtvarného projevu a textu nás v dětské knize zajímá nejvíc. Za 10 let se nám podařilo vystavit si okruh baobabích autorů: výtvarníků i spisovatelů, se kterými pracujeme na stále nových, rozmanitých projektech. </p> <p>Jak vidíte budoucnost knížek, pokud dojde ke zvýšení DPH?</p> <p>Tady v Česku se kniha žádným zásadním způsobem nepodporuje, nikdo z politiků o tom ještě ani nezačal přemýšlet. Kniha je na páté koleji (taková horší lokálka). Ať je třeba 25 procentní DPH, ale zároveň promyšlený systém podpůrných programů a grantů. Současná podpora je nesystematická, grantů je málo a také peněz v těchto grantech minimum. Ale v téhle „banánové“ republice nemůžeme žádné zásadní změny očekávat. Tady se peníze lijí do aut a betonu a kradou se ve velkém. Jestli se zvýší DPH bude to, zvlášť pro malé nakladatele katastrofa a peníze, které na tom stát vydělá budou minimální.<br /> Malý nakladatel, který se rozhodne vydat nekomerční kvalitní věc, má už teď malou šanci uspět na českém trhu. Síť kvalitních knihkupců není propojená, knihovny také nejsou zrovna zasíťované, chybí tu kvalitní informační zdroje o nových knihách a mnoho dalšího. Tato oblast je stále v plenkách. Málo se na tom pracuje a málo se o tom mluví. Teď se o tom mluví trochu víc v rámci zvýšení DPH.<br />
Obyčejní lidé jsou stále strašeni krizí a že se musí šetřit, a kniha je první věcí, na které se šetřit dá. Ano, svým způsobem je kvalitní kniha luxus, ale je to nejdosažitelnější luxus, který znám. Ovšem i přesto všechno si myslím, že by každé dítě mělo mít svoji knihovničku s kvalitními knížkami. Český člověk ale raději nakupuje se slevou (v levných knihách), než kvalitu. Nepřemýšlí o tom. Byla bych ráda, pokud by se téma knihy stalo tématem národním. Hezky to napsal v LN redaktor Jan Šulc: Malý nakladatel je stále ten obrozenecký nadšenec, který nosí balíčky s knihami na zádech a roznáší je knihkupcům. Pořád svému povolání musí mnoho obětovat a je třeba si uvědomit, že právě v kvalitních knihách je živá kultura, do které ve srovnání třeba s filmem není potřeba investovat tolik peněz.</p> <p>Jak podle vás tato galerie obohacuje místní prostředí, lidi, kteří zde žijí?</p> <p>Naše malinká galerie a knihkupectví přišla do Tábora s něčím novým, neokoukaným. Ta pravidelnost, se kterou se zde představují různí výtvarníci, vernisáže, přitáhla docela široký okruh lidí. Výstavy se snažíme dělat různorodé, aby si zde každý mohl najít něco, co ho zaujme. Co se prodeje knih týče, v Česku existují hlavně taková knihkupectví, kde najdete všechny knihy, které vycházejí, ale jak se v nich má nepoučený čtenář zorientovat? U nás máte předvybráno… Snažíme se nabídnout čtenářům výběr dobrých knih jak pro děti, tak i dospělé, katalogy, poezii, duchovní literaturu, komiksy od menších kvalitních nakladatelů, které máme rádi. Prodáváme tu i malonákladové knihy z Kopru, máme tu veškerý sortiment originálního českého papírnictví Papelote, diáře a notýsky z Tarakanu, a vše od Šechtla a Vosečka. Myslím, že tento maličký prostor je pro Tábor oživující.<br /> Nedávno jsme také založili občanské sdružení Baobab Tábor a za dva roky chystáme literární festival malých nakladatelů s podporou městské knihovny i města Tábor. Byla by to akce na 2 – 3 dny, ale mohla by přitáhnout ke knížkám nové okruhy lidí. Malí nakladatelé by se tu mohli dva dny potkávat, zároveň by tu probíhala čtení, přednášky i odborné diskuse se zahraničními hosty. Tak to je náš výhled do roku 2012. </p> <p>Odkazy:<br />
www.baobab-books.net</p> <p>Další nformace:<br />
Galerie-Knihkupectví Baobab<br />
Žižkova 250, Tábor</p> <p>Hodiny<br />
Pondělí – pátek:<br />
10:00 – 11:30<br />
15:00 – 18:00<br />
sobota: 10:00 – 12:00</p> <p>Výstava Palo Čejky v Baogalerii<br />
od 15. 4. do 15. 5. 2011</p>

<p>MILETÍN: V Miletíně, v rodišti Karla Jaromíra Erbena, městečku čilého divadelního ruchu vzniklo v roce 2002 Muzeum českého amatérského divadla. U jeho vzniku stál miletínský divadelní soubor Erben, jehož dva členové Miroslav Hýbner a Milan Lánský se zasloužili o realizaci smělého projektu.</p> <p>Výběr exponátů muzea a scénář navrhl Jiří Valenta, grafické řešení Martin Taller. Realizace se zhostil Milan Lánský. Lektory scénáře a významnými odbornými spolupracovníky byli divadelní historik Prof. PhDr. František Černý, DrSc., divadelní teoretik a pedagog Prof. PhDr. Jan Císař, CSc., teatrolog Vojtěch Ron a předseda Volného sdružení východočeských divadelníků Mgr. Alexandr Gregar.<br />
Od roku 2007 muzeum provozuje občanské sdružení Muzeum českého amatérského divadla, jehož členy jsou např. Svaz českých divadelních ochotníků, Volné sdružení východočeských divadelníků, divadelní soubory ze Suchdola nad Lužnicí, z Lán, Úpice, Libice n. C., České Lípy, Jaroměře, Josefova Dolu, Vysokého Mýta, Luže, Poniklé, Vysokého nad Jizerou, Červeného Kostelce, Ořechova u Brna také jednotlivci z celé republiky. </p> <p>Muzeum se může za poměrně krátkou dobu své existence pochlubit řadou úspěchů<br />
Patří k nim bezesporu získání vhodných prostor v miletínském zámku, jehož vlastník pan Mgr. Ondřej Stýblo je pronajal za symbolický roční poplatek 100 Kč.<br />
Podařilo se získat finanční podporu mnoha subjektů – Ministerstva kultury ČR, Královéhradeckého kraje, s. p. Lesy, města Miletín, Charty 77, T-mobile, Východočeských plynáren, RWE group, Duhové energie, Jindřicha Tomeše – Velkoobchodní prodej svítidel, Ing. Jiřího Šulce – Techson Praha a Věry Všetečkové z Miletína. Zbývá dodat, že odbornou pomoc poskytlo Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS). </p> <p>Na jaře 2010 bylo dovršeno budování expozic muzea, když vznikla expozice věnovaná poslednímu období<br /> vývoje, nazvaná Cesta od divadel svítících do tmy k amatérskému divadlu dneška. Vyšla publikace ‒ průvodce muzeem pod názvem Putování od maškar… až k amatérskému divadlu dneška, která má bohatou obrazovou část a provází čtenáře vývojem ochotnického divadla v naší zemi i městem Miletín. Muzeum se podílelo na realizaci putovní výstavy Malované opony, kterou bylo možné vidět na 21 místech v ČR včetně Jiráskova Hronova. Zájemci měli možnost si ji prohlédnout také ve výstavních sálech muzeí, mj. toho nejvýznamnějšího – Národního, které pro výstavu pořídilo plakát.<br />
Muzeum také stálo za uspořádáním Sympozia na téma Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška, na němž dvacítka teatrologů uvažovala o poslání ochotnického divadla v minulosti a dnes. Část sympózia proběhla vloni na Jiráskově Hronově v několika seminářích a dílnách a uskutečnily se zde besedy korespondující s obsahem sympozia. Spolupořadatelem bylo Národní informační a poradenské středisko pro kulturu. Referáty přednesené na sympoziu vyšly tiskem formou sborníku.<br />
Slušná bilance práce dobrovolníků. </p> <p>Miletínskému muzeu se nevyhnuly ani problémy a konflikty<br />
Není v silách autorů těchto řádků a ani jejich cílem odhalit původce konfliktů či případná pochybení, která způsobila určitou krizi v muzeu. Nejdůležitější totiž je, zda se podaří současné problémy vyřešit a překonat. </p> <p>Občanské sdružení Muzeum českého amatérského divadla se o to chce pokusit<br />
Na 14. května 2011 od 13 h svolává výroční schůzi, která se bude konat v Informačním středisku v Miletíně. Zváni jsou nejen stávající členové o.s. (16 kolektivních a 61 členů individuálních), ale všichni, kteří mají zájem o uchování kulturního dědictví a prezentaci českého amatérského divadla.<br /> Více o připravované výroční schůzi viz přiložený cirkulář.</p> <p> Informace o muzeu a členskou přihlášku najdete zde

<p>PRAHA: V Klášteře sv. Anežky České proběhne ve světové premiéře koncert, nad kterým převzalo záštitu Velvyslanectví Švýcarské konfederace. Místní kultura je jedním z mediálních partnerů. Abychom našim čtenářům přiblížili skutečnost, o jak významný a náročný projekt se jedná, požádali jsme jeho hlavního protagonistu, violoncellistu Františka Brikciuse, aby nás seznámil s okolnostmi vzniku 12 skladeb, které 9. května na koncertě zazní.</p> <p>František Brikcius tak učinil vyčerpávajícím způsobem: </p> <p>U příležitosti 70. narozenin oslovil ruský violoncellista Mstislav Rostropovič 12 skladatelů – přátel (C. Beck, L. Berio, P. Boulez, B. Britten, H. Dutilleux, W. Fortner, A. Ginastera, C. Halffter, H. W. Henze, H. Holliger, K. Huber a W. Lutoslawski) k vytvoření dvanácti skladeb pro violoncello (cyklus eSACHERe), které částečně byly slavnostně provedeny v Curychu 2. května 1976. Skladby využívají motiv složený ze jména Paula Sachera, tzn. noty Es, A, C, H, E a D („Re“).</p> <p> Původní zadání předpokládalo, že jednotliví skladatelé napíší variace pro sólové violoncello na „Tema“ SACHER od britského skladatele Benjamina Brittena (jedna z jeho posledních skladeb), se zmíněným použitím not tvořící jméno Sacher. Nicméně oslovení skladatelé byli natolik uneseni tímto zadáním a možnostmi využití tohoto notového materiálu, že napsali vlastní skladby. Francouzský skladatel Pierre Boulez dokonce vytvořil skladbu Messagesquisse pro 7 violoncell.</p> <p> Ruský violoncellista, dirigent a klavírista Mstislav Rostropovič se narodil v Baku (Azerbajdžán), v roce 1927 a zemřel v roce 2007 v Moskvě. Mezi jeho pedagogy patřili Dmitrij Šostakovič a Sergej Prokofjev. Po napsání otevřeného dopisu sovětskému tisku, ve snaze podpořit spisovatele a držitele Nobelovy ceny Alexandra Solženicyna a proti sovětskému útlaku svobody projevu v kultuře, byl v oficiální nemilosti ruské vlády. Rostropovič a jeho žena Galina Višněvskaja měli zákaz opustit SSSR, nesměli hrát v rozhlase a televizi, koncerty se mohly konat pouze v malých městech na Sibiři. V roce 1974 emigroval, následně byl zbaven sovětského občanství za „akty poškozující dobré jméno SSSR“, které mu bylo obnoveno v roce 1990, bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu. Mstislav Rostropovič, který stál u zrodu celého projektu „eSACHERe“, byl znám jako iniciátor celé řady skladeb od mnoha skladatelů, mezi kterými byli Conrad Beck, Luciano Berio, Leonard Bernstein, Arthur Bliss, Pierre Boulez, Benjamin Britten, Henri Dutilleux, Wolfgang Fortner, Alberto Ginastera, Lopes Graça, Sofia Gubaidulina, Cristóbal Halffter, Hans Werner Henze, Heinz Holliger, Klaus Huber, Aram Khachaturian, Witold Lutosławski, Olivier Messiaen, Krzysztof Penderecki, Astor Piazzolla, Sergej Prokofjev, Alfred Schnittke a Dmitrij Šostakovič.</p> <p> Švýcarský patron hudby a dirigent Paul Sacher (1906 – 1999), byl neúnavný propagátor hudby 20. století, inicioval vznik nespočetného množství skladeb, které premiéroval se svým Basilejským komorním orchestrem, založeným v roce 1930. Mezi skladatele, které podporoval, patřil i Bohuslav Martinů. </p> <p>Františku Brikciusovi jsme položili ještě několik dalších otázek:</p> <p> Mohl byste se zmínit o jednotlivých skladatelích a povědět pár slov o skladbách, které na květnovém koncertě zazní?</p> <p> První z nich, švýcarský skladatel a hudební režisér Conrad Beck (1901 – 1989), který byl několik dekád ředitelem Swiss Radio v Basileji, pro tento cyklus složil skladbu Drei Epigramme.</p> <p> Italský skladatel Luciano Berio (1925 – 2003) pocházel z hudební rodiny, jeho klavírní kariéra byla přerušena zraněním pravé ruky, hned první den po odvodu do armády během 2. světové války. Zůstává ve vojenské nemocnici a později se zúčastní odboje proti nacismu. Práce pro italský rozhlas a televizní vysílání RAI ho přivádí do blízkého kontaktu s Umbertem Ecem. Recitativ Les mots sont allés… pro sólové violoncello je podobný mluvě.</p> <p> Francouzský skladatel a dirigent Pierre Boulez (1925) studoval u Oliviera Messiaena. Byl natolik unesen celou myšlenkou, že vytvořil skladbu Messagesquisse pro 6 violoncell, kde různými způsoby pracuje se zadaným notovým<br /> materiálem. V jednom místě dokonce používá Morseho abecedu. Tuto skladbu budeme hrát s violoncellisty Talichova komorního orchestru pod vedením dirigenta Jana Talicha.</p> <p> Anglický skladatel Benjamin Britten (1913 – 1976), respektive Lord Britten of Aldeburg, nedlouho před tím, než zemřel v náručí svého dlouholetého přítele a kolegy Paula Pierse, skládá jednu ze svých posledních skladeb Tema ‚SACHER‘</p> <p> Francouzský skladatel Henri Dutilleux (1916) dlouhá léta vedl a působil v hudebním oddělení Francouzského rádia. V jeho skladbě 3 Strophes sur le nom de Sacher pro violoncello sólo je použita tzv. scordatura, podladění dvou spodních strun, umožňující hráči využít hlubšího rejstříku a změny barvy tónu celého nástroje. Ve skladbě cituje Bartókovu skladbu Hudba pro smyčce a celestu, kterou Sacher objednal.</p> <p> Německý skladatel a učitel hudby Wolfgang Fortner (1907 – 1987) mimo jiné působil na Heidelbergském Institutu církevní hudby, kde u něj studoval Hans Werner Henze, další z „eSACHERe“ skladatelů. Fortner skládá vlastní Thema und Variationen, v poslední variaci uvádí kánon pro dva hlasy.</p> <p> Argentinský skladatel Alberto Ginastera (1916 – 1983) byl dlouhá léta, z důvodů petice za podporu lidských práv, perzekuován Perónovým režimem. Jeho studentem byl i Astor Piazzolla. Ginasterova skladba Puneña No. 2 je tvořena dvěma částmi. První věta s názvem Harawi je milostná píseň využívající téma předkolumbovské melodie v kombinaci s eSACHERe tématem. Můžeme zde slyšet z nedalekého lesa imaginární ptáky štěbetajíc: „Sacher! … Sacher! …“. Druhá věta Wayno Karnavalito je divoký karnevalový tanec, plný rytmů charangos a indiánských bubnů, barevných kostýmů, ponč, masek a indiánského kukuřičného alkoholu.</p> <p> Španělský skladatel a dirigent Cristobal Halffter (1930) vyrůstal v Německu z důvodů civilní války ve Španělsku. U jeho skladby Variation über das Thema eSACHERe se jedná spíše o improvizovanou kadenci, kde se střídají dlouhé noty s výbušnými pasážemi, jedna z nich je označená jako hysterická.</p> <p> Německý skladatel Hans Werner Henze (1926) byl bezprostředně po odvodu zajat Angličany a držen ve vojenském táboře do konce války. Studoval u Wolfganga Fortnera v Heidelberfu na Institutu církevní hudby. Pro své politické názory opouští Německo a žije v Itálii. Skladby věnoval Ho Chi Minhovi, Che Guaverovi, pedagogicky působil rok na Kubě, později byl velmi rozčarován z Fidela Castra. V jeho skladbě Cappriccio můžeme rozeznat starou francouzskou předehru, místy až divadelní představení s Fauny a dalšími postavami.</p> <p> Švýcarský skladatel, hobojista, dirigent a klavírista Heinz Holliger (1939) žije ve Švýcarsku. Jeho Chaconne končí přidanou větou P(ost) S(criptum), kde violoncellista hraje různé druhy pizzicata (vybrnkávání) oběma rukama, naprosto nezávisle jedna na druhé.</p> <p> Další žijící švýcarský skladatel Klaus Huber (1924) používá ve své skladbě Transpositio ad infinitum nejenom notový materiál složený z příjmení Sacher, ale i křestní jméno Paul, kde mezi osm jednotlivých částí vsouvá věty s názvem P (piano dolce), A (aliquote), U (untertone), L (lento).</p> <p> Polskému skladateli a dirigentovi Witoldu Lutoslawskému (1913 – 1994) popravila bolševická popravčí četa otce a strýce (pár dní před soudem), jeho bratr byl zajat ruskými vojáky a později zemřel v pracovním táboře na Sibiři. Sám Lutoslawski byl bezprostředně po mobilizaci zajat německými vojáky, během pochodu do vězeňského tábora se mu podařilo utéct a dojít do 400 km vzdálené Varšavy, kterou opouští pár dní před Varšavským povstáním v roce 1944. Vzhledem k tomu, že stál nesmiřitelně proti ideálům Socialistického realismu, byl roku 1948 vyloučen ze svazu polských skladatelů. V letech 1981 – 1989 Lutoslavski odmítal všechny profesionální závazky v Polsku, jako gesto solidarity bojkotovaným umělcům. Skladba Sacher-Variation používá čtvrttóny.</p> <p>Máte povědomost o tom, proč nebyly dosud souborně uvedeny?</p> <p>V době oslav narozenin Paula Sachera, některé ze skladeb nebyly ještě hotovy, Mstislav Rostropovič je zde uvedl pouze částečně a sám se k celému cyklu již nikdy nevrátil. Přestože sám několikrát inicioval uvedení skladby Pierra Bouleho Messagesquisse pro šest violoncell v USA, nikdy tuto skladbu nehrál. V devadesátých letech byly skladby nahrány dvěma švýcarskými violoncellisty – sourozenci Patrickem a Thomasem Demengem, nicméně doposud nebyly uvedeny v souborném nastudování jednoho violoncellisty.<br />
Důvodů je hned několik. Jednotlivé skladby jsou velmi obtížné, jak po technické, tak i po hudební stránce. Některé ze skladeb bývají povinné na mezinárodních violoncellových soutěžích. Vzhledem k místy specifickému notovému zápisu a použití nezvyklých technik hraní na violoncello, je zde nutný poměrně rozsáhlý časový prostor pro nastudování všech dvanácti skladeb.<br />
Dalším problémem je již zmiňovaná sedmiminutová skladba Messagesquisse, s neobvyklým obsazením pro šest violoncell. Nemluvě o extrémní technické obtížnosti této skladby a nákladech na produkci. Málokdo ví, že větší komorní uskupení a orchestry si musí na jednotlivé koncerty (u většiny soudobých skladeb) od nakladatele pronajmout jednotlivé party a partitury, přestože je mají již v osobním vlastnictví. Cena pronájmu převyšuje cenu, za kterou je tento materiál k prodeji. To je jeden hlavních důvodů, proč se soudobé skladby nehrají tak často.<br />
V neposlední řadě, tento projekt není všeobecně znám. Věřím, že za pomoci tohoto projektu se v dohledné době komplet „eSACHERe“ stane (obdobně jako například Suity pro violoncello sólo od Johanna Sebastian Bacha, či Sonáty pro klavír a violoncello Ludwiga van Beethovena, Tartiniho L'Arte dell'Arco) součástí běžného violoncellového repertoáru. Rozhodně si to zaslouží, žádný jiný hudební nástroj nemá v oblasti tvz. vážné hudby nic obdobného, co by takovým způsobem reprezentovalo skladatelskou elitu 2. poloviny XX. století.</p> <p>Někteří z autorů by se teoreticky mohli zúčastnit, pozval jste je na koncert?</p> <p>Ano.</p> <p>Vyčetla jsem, že koncert se koná v rámci světového hudebního festivalu, přičemž by se mělo konat více jak 1600 koncertů v 83 zemích – můžete tuto informaci potvrdit?</p> <p>Ano, obdobně jako předchozí projekty „Duo Brikcius – 2 Cellos Tour“ a „MAKANNA“, tak i koncert „eSACHERe“ se koná v rámci mezinárodního hudebního festivalu „Daniel Pearl World Music Days“.</p> <p>Jaká je Vaše motivace k nastudování a provedení tak náročného projektu? Máte k dispozici nějaký realizační tým?</p> <p>K nastudování tohoto projektu mě vedla obrovská, jak hudební, tak i technická výzva a kompaktnost celého projektu, který je ve světě vážné hudby naprosto unikátní. I osudy a hudební jazyk jednotlivých skladatelů, kteří jsou diametrálně odlišní.<br />
Na realizaci projektu se podílí celá řada partnerů, se kterými spolupracuji již několik let.</p> <p>Zmínil jste se, že uvedení koncertu v klášteře sv. Anežky bude jediné, a to nejen v ČR…</p> <p>Ano, uvedení koncertu „eSACHERe“ v Praze je svým způsobem unikátní a neopakovatelné.</p> <p>Jak dlouho jste se na uvedení tohoto výjimečného koncertu připravoval?</p> <p>Myšlenku na nastudování celého cyklu „eSACHERe“ skladeb jsem pojal již před mnoha lety, bezprostředně poté, kdy jsem na tento notový materiál narazil v jedné hudební knihovně v Japonsku.</p> <p>A závěrem; vstupné je zdarma, můžete se v té souvislosti zmínit o sponzorech a mecenáších? Bylo těžké je získat pro tento projekt?</p> <p>Nastudování celého programu „eSACHERe“ bylo umožněno díky udělenému stipendiu Ministerstva kultury České republiky.<br />
Koncert „eSACHERe“ se koná pod záštitou Velvyslanectví Švýcarské konfederace, za podpory tiskárny Tiskap, společnosti Railreklam, švýcarské nadace the Swiss Arts Council Pro Helvetia, britské nadace Britten-Pears Foundation, různých mecenášů a rakouského výrobce strun Thomastik-Infeld. Více informací nejenom o projektu „eSACHERe“ je k dispozici na http://www.Brikcius.com.</p> <p>Pozn. redakce: Začátek koncertu, který se koná v pondělí 9. května 2011, v Národní galerii – Klášteře sv. Anežky České, je v 19 hodin. Vstup na koncert je volný, nicméně vzhledem k omezené kapacitě sálu doporučujeme rezervaci na emailové adrese: rezervace@Brikcius.com.</p>

<p>PRAHA: Básník a hudebník Lucien Zell, muž s jednou rukou a dvojnásobným uměleckým talentem, pochází z Kalifornie a od roku 1998 žije v Praze. Zde založil poetickou rockovou kapelu The Wavement a také zde organizuje básnické večery a dílny tvorby poezie. Šíří kolem sebe spoustu kladné energie, jasného a svěžího přístupu k životu.</p> <p>Jste původem z Kalifornie, od roku 1998 však žijete v České republice. Předtím jste cestoval po Evropě. Proč jste se rozhodl zůstat v Praze?</p> <p>Nietzsche napsal: „Když pátrám po jiném slově pro hudbu, jediné slovo, které nacházím jsou Benátky.“ Když já hledám jiný výraz pro slovo tajemství, tak jediné slovo, které nacházím je Praha. Pro mě jako básníka to není pouze záležitost poskládat slova na stránku, ale je to spojeno s dobýváním diamantů záhad, které jsou uchovány v útesech, skalách a jeskyních lidského vědomí. Na Shakespearovu otázku: „Být nebo nebýt“ můžeme jednoduše odpovědět „Být a nebýt“. Všichni zakoušíme shon čtvrté dimenze, čas. Zakoušíme jej skrze nás a kolem nás, rok za rokem, den za dnem, okamžik za okamžikem. V Praze můžeme objevovat zkameněliny shonu ve fosíliích jako je Karlův most. Je to most, který nejen protíná řeku, ale je to most, který se stal řekou. Řekou duší. Řekněme, že moje duše je žíznivá a potřebuje napít se vody z řeky duší.<br /> Jediné město, jehož tajemství lze porovnat s Prahou, je Jeruzalém. Má mnoho řek a vodopádů duše. Vede horu duší. Tento konflikt je pronikavý a zhoubný k celkovému ponoření těla do posvátna. Kdyby nebylo tolik tragických konfliktů v Jeruzalémě, ve městě, kde kameny vyjí jako vlci, tak bych tam pravděpodobně žil.<br /> V současnosti mě můžete vidět jako říčního delfína šťastně se cákajícího v pražské řece duší.</p> <p>Jste zpěvákem a autorem textů poetické rockové kapely The Wavement. Hrajete zde s několika českými hudebníky: Honzou Horáčkem, Honzou Ponocným, Standou Matouškem a také se švédským muzikantem Ulfem Gjerdingenem. Jak došlo k založení této mezinárodní kapely?</p> <p>To by si zasloužilo celou knihu! Právě jsme vydali album nazvané: Fall into Flight, které je nahráno talentovými hudebníky jejichž jména jste zmínila v otázce. Toto album je k dostání na našich koncertech a také v čajovně u Zeleného čaje (Nerudova 19).<br />
Živé koncerty mají novou formaci hudebníků. Jsem nepochopitelný. Nemohl jsem udržet pohromadě pět hudebníků a teď je nás sedm. Máme fantastického hráče na klávesové nástroje a piáno Jirku Midasova, dále máme výjimečného hudebníka Honzu Doležala a basistu Martina Vobořila. Také máme kytaristu Františka Rocena a dvojčata Martina a Matěje Karasovy hrající na flétnu a saxofon. </p> <p>Vaše poezie je křehká a hluboká zatímco vaše hudba je trochu divoká. Jaký rozdíl vidíte mezi svojí hudbou a poezií?</p> <p>Pro mě to jsou dvě křídla stejného ptáka. Mohu létat, když obě křídla jsou ve spojení. Doufám, že má křídla také pomohou jiným dotknout se duchovní oblohy. </p> <p>Jak je vaše poezie inspirována českou kulturou?</p> <p>Česká republika je starobylé dítě, je celá století stará, ale také pouze 21 let. Dosáhla stejného věku pro legální pití alkoholu v Americe. Já „kvetu“ v paradoxech a Česká republika je také plná paradoxů. Jeden z mých oblíbených básníků Rainer Maria Rilke se narodil v Praze v roce 1874 přesně sto let přede mnou. Já jdu v jeho stopách. Propojení s Rilkem jsem objevil až dlouho poté, co jsem již žil v Praze. Mám rád poetické aspekty české kultury; cizinci, kteří přicházeli na toto území, rozhoupali hru architektonických slohů, tajemná náměstí kolem kterých se točí život v Českém Krumlavě, Ostravě, Táboru nebo v Ústí nad Labem. Žít v Americe je podobné jako žít ve filmu, který režíroval Steven Spielberg, a když žijete v Praze je to jako žít ve filmu Jima Jarmusche. Použijeme-li jiné médium, je život v Americe jako v novém hitu Britney Spears. Žít v Praze je jako žít ve staré písni Toma Waitse.</p> <p>Co si myslíte o Češích? Jsou otevření vaší poezii, hudbě?</p> <p>Ano, cítím, že Češi jsou motýlím národem. Železná opona byla kuklou, která zavřela svobodu. Samizdat a Charta 77 byly záchvěvy pláče v srdci duší stále volajících po svobodě. Kunderova brilantní kniha Nesnesitelná lehkost bytí byla napsána v atmosféře děsivého útlaku, její nektar lidskosti je neuhasitelný. Básníci jsou vždy v menšině, ale v houževnaté menšině. Nyní je motýl venku a probouzí mnoho hlasů. </p> <p>Organizujete zdarma básnická čtení. Proč v této oblasti pracujete jako dobrovolník?</p> <p>Nejsem pouze umělec, ale také léčím srdce lidí. Život je příliš krátký, než aby byl převýšen hodnotou hromadění peněz. Peníze zatemňují lidský pohled. Neuvědomujeme si skutečnost, že jsme na této planetě pouze poutníky. Věřím, že jedním z úkolů umělce je uvádět do života čerstvý způsob vidění a bytí. Pro mě to znamená sloužit lidem a být soucitný. Skvělý irský básník Yeats řekl: „Pravda může být přítomna, ale nemusíme ji úplně znát. Nejsme tu proto, abychom ji znali, ale jsme tady, abychom milovali a láska je největším způsobem poznání této pravdy.“<br />
Také potřebuji finanční podporu a umění je mým živobytím. Je pro mě nepříjemné vidět, že téměř každý má peníze na jídlo, aby si naplnil žaludek, ale je pro ně nezvyklé zaplatit za sbírku, která by mohla naplnit jejich mysl a srdce jiskřivou věčností. Rád bych žil ve finanční rovnováze, abych si vydělal peníze svou prací a poté mohl volně sdílet své dílo s lidmi, kteří si jej jinak nemohou dovolit. Mým snem je založit organizaci s podobnou náplní jako má mírový sbor Johna Fitzeralda Kennedyho: The Peace Corps, která se bude jmenovat Umělecký sbor. Tato organizace bude sdružovat protiválečné umělce a rozšíří se po celé zeměkouli. Tato armáda nebude šířit strach, ale bude rozvíjet představivost a nebude používat kruté zbraně, které trhají těla, ale spíše bude používat nástroje laskavosti, které spojí duše dohromady. Tato organizace bude známá pod zkratkou P.O.E.T a bude znamenat mír na zemi dnes (Peace on Earth Today). </p> <p>V jednom rozhovoru jste řekl, že každý koncert je setkáním duší. Úspěch koncertů závisí na tom, do jaké míry jsou duše hudebníků v harmonii s posluchači. Je to vaše vlastní filosofie nebo jste se inspiroval nějakým myslitelem?</p> <p>Je to moje vlastní filosofie. Stál jsem na balkóně během koncertu kapely Tribal Drift. Jak jsem hleděl přes diváky, ujasnilo se mi to, že jsem svědkem společenství duší. Duše muzikantů v kapele harmonizovaly spolu navzájem a byly ve víru komunikace s publikem. Byl to živý lidský kanál a já jsem byl hrdý na to, že jsem jeho součástí. </p> <p>Ve vaší rodinné historii máte také rusko-židovské předky. Co vás inspiruje z ruské kultury?</p> <p>Miluji Dostojevského román Zločin a trest, který jsem v osmnácti letech přečetl jedním dechem, když jsem byl o samotě ve srubu na oregonském pobřeží. Byl to pro mě jeden z nejdůležitějších literárních zážitků. Mám také rád Pasternaka, Tolstého, Puškina, Brodského, Tsvetaevu a mnoho dalších v ruském příboji osvícených básnických myšlenek. Kandinskij a Chagall jsou také mocní učitelé, co se týče vizuality. </p> <p>Chtěl byste žít nějakou dobu v Rusku. Žil jste tam někdy?</p> <p>Rusko jsem navštívil pouze jednou v roce 1994; pobýval jsem asi měsíc v Moskvě a Petrohradu. Měl jsem vízum pouze na týden, ale byl jsem tam déle, proto mě zavřeli. Ve vězení jsem byl přes noc a na cele jsem usnul. Zdálo se mi o povrchu slunce. Když pominete tento rozhovor, uvidíte skutečnost, která tu existuje již léta, ještě před tím než jste se chystali ji ověřit. To samé platí o povrchu slunce. Je to skutečný povrch, který vás očekává. Když jsem tedy usnul a snil v mé cele v Petrohradu, byl jsem tam uprostřed jasného pekla a výbuchů. Potom jsem se probudil do mého šedého okolí. Dovnitř cely vpustili ještě opilce, který vytáhl z kapsy zralé rajče a podal mi ho. Otřel jsem ho o svou košili a zakousl se do lahodného rajčete se spoustou šťávy. Tam v šedé cele v Petrohradu jsem ochutnával slunce. </p> <p>Kdy plánujete další koncert?<br /> Chystám koncert 7. května ve 20:00 v klubu K4 v Celetné ulici 20 spolu s kapelou Magnetikum.</p>

<p>LOUNY: Když se v letech 2001 – 2003 rekonstruovalo městské divadlo v Lounech, vzala za své výtvarně pojednaná – malovaná plechová protipožární opona z roku 1963. Jejím autorem byl Zdeněk Sýkora, který je dnes považován nejen za jednu z nejvýraznějších osobností českého výtvarného umění, ale stal se také významným představitelem současného umění ve světovém kontextu.</p> <p>Na realizaci opony se také podílel jeho přítel malíř Vladislav Mirvald, který svým významem, stejně jako Zdeněk Sýkora, přesáhl hranice své vlasti.</p> <p>Opona měla úctyhodné rozměry 7,8×5,8 metru, které snad vylučují krádež ze sběratelských důvodů. Šlo patrně o neznalost a lhostejnost; opona takřka jistě skončila ve starém železe.</p> <p> Jestliže se 60. léta občas nazývají zlatou dobou české kultury, o Lounech to platí dvojnásob. Pověstnými se Louny staly hlavně v oblasti výtvarného umění. Žili a tvořili zde tři umělci, jejichž jména jsou dnes v dějinách českého malířství pojmy: Kamil Linhart, Vladislav Mirvald a Zdeněk Sýkora. Opomenut by neměl být ani tehdejší ředitel muzea a sochař Josef Šimůnek a o generaci mladší malíř Václav Jíra, který právě tehdy začínal se svými kinetickými objekty. Těžiště Sýkorova profesního působení leželo na Pedagogické a Filozofické fakultě Karlovy univerzity, kde byl v roce 1966 jmenován docentem v oboru malba. Rád ale maloval v plenéru a rád se obklopoval mladými lidmi. V rodných Lounech se proto ujal vedení malířského kroužku, který vznikl v roce 1960.</p> <p> Zdá se proto logické, že ve městě s takovým kulturním zázemím vznikla galerie. Organizačně se myšlenky ujal Josef Šimůnek, který v roce 1963 ustavil při muzeu galerijní odbor. Jeho prvním počinem byla v roce 1964 výstava koláží Jiřího Koláře, s nímž se členové lounského okruhu přátelsky stýkali. Akviziční program galerie, která se 1. března 1966 osamostatnila a byla pojmenována po architektovi lounského kostela sv. Mikuláše Benediktu Rejtovi, se postupně orientoval na abstraktní a konstruktivistickou linii českého moderního malířství.</p> <p> Významnou kulturní institucí ve městě bylo divadlo, otevřené v roce 1950. Pořádala se zde zájezdová představení, koncerty klasické hudby a vystupovali zde místní ochotníci sdružení ve spolku Tyl. V roce 1962 bylo rozhodnuto vyzdobit jej protipožární železnou oponu. O okolnostech zadání a vzniku této zakázky nejsou bohužel k dispozici žádné záznamy. Písemnosti Fučíkova divadla z 60. let se nedochovaly, v zápisech městské rady není o oponě ani slovo. Jisté je jen, že výzdoba opony byla zadána Sýkorovi, který svého přítele Mirvalda přizval ke spolupráci. </p> <p> Klíčový byl pro Sýkorův vývoj rok 1962, shodou okolností právě ten, kdy obdržel zakázku na výzdobu lounské opony. Tehdy se seznámil s Pedagogickým náčrtníkem Paula Kleea, v němž ho zaujaly pasáže o obecných vlastnostech struktur. A právě v tomto roce začal ve svém ateliéru ještě v Husově ulici pracovat na první ze série struktur, Šedé struktuře. Kombinatorický princip, který Sýkora zvolil jako základní metodu při tvorbě struktur, umožňoval jejich tvarové i barevné variace. A protože stále usiloval o nalezení objektivního řádu, bylo logické, že do své tvorby časem zapojil i počítač. Od struktur pak, přibližně za deset let, vedla cesta k liniím, u nichž naopak jako základní tvůrčí princip zvítězila náhodnost. Sýkorovy struktury i linie se dostaly do mnoha zahraničních sbírek a muzeí, a zejména liniemi si vydobyl postavení originálního světového umělce.</p> <p> Zadání na dekoraci opony tedy přišlo v době, kdy Zdeněk Sýkora zcela měnil formu svého výtvarného vyjádření. Rozměry malované plochy byly obrovské a práce na oponě se musely stihnout do určitého termínu, Sýkora proto požádal o pomoc svého dlouholetého přítele Vladislava Mirvalda. Ten byl s divadlem úzce spjatý; již v 50. letech pro něj navrhoval plakáty a pro některé hry dekorace a scénografická řešení.</p> <p> Stručné svědectví o práci na Sýkorově oponě máme od samotného Vladislava Mirvalda. Ten v novinovém článku, který vyšel roku 2003, vypráví o technických okolnostech realizace. Protože se horní okraj opony nacházel ve značné výšce, bylo třeba malovat z lešení. To bylo ovšem improvizované, sestavené z náhodně posbíraných stolů. Jednou se prý stalo, že se Sýkora zřítil až do orchestřiště. Naštěstí se vážně nezranil. Atmosféru společného malování zachycuje několik fotografií. Umělcům v divadle asi příliš netopili. Mají na sobě teplé svetry, kulich a baret. Alespoň podle ohlasu tisku se nezdá, že by nová opona vzbudila větší pozornost. V okresních novinách se o ní nepsalo vůbec, městský kronikář ji odbyl dvěma řádky.</p> <p> Výzdobu opony lze datovat na přelom let 1962 a 1963. V době, kdy na ní umělci pracovali, se zřejmě v divadle hrát nemohlo. Opona tedy musela vzniknout v intervalu mezi 28. prosincem a 12. lednem, což jsou data posledního představení v roce 1962 a prvního v roce následujícím. Dokončení práce do 15. ledna 1963 potvrzuje i skutečnost, že Sýkora s Mirvaldem jsou vyfotografováni při malbě opony na titulní straně únorového čísla lounského kulturního měsíčníku. Uvnitř je pak lakonická zpráva, že dílo je hotové. Uzávěrka měsíčníku totiž bývala zpravidla právě v polovině předchozího měsíce.</p> <p> Malování opony bylo tvůrčím procesem. V archivu Lenky a Zdeňka Sýkorových se totiž dochovala fotografie původního Sýkorova návrhu, který se od výsledného řešení liší. Ostatně můžeme mluvit o štěstí, že Mirvald hotovou oponu vyfotografoval a navíc publikoval v již zmíněné knize. Nebýt toho, stala se pouhou legendou. </p> <p> Zdeněk Sýkora vytvořil v lounské oponě monumentální dílo, komponované již v duchu geometrické abstrakce, která se postupem doby stala jemu a poté i Vladislavu Mirvaldovi hlavním způsobem vyjádření. Opona se skládala ze šesti ocelových plátů, které se po třech od prostředku roztahovaly na opačné strany jeviště. Protože se při tom jednotlivé sekce vzájemně překrývaly, vytvářela opona – podle stupně zatažení – několik kompozičních variací.<br /> Podoba opony nabízela možnost využít ji jako autonomní scénografický prvek. Ve své mirvaldovské monografii připomíná Tomáš Pospiszyl inscenaci Čapkovy hry Věc Makropulos z roku 1965. Scénu navrhoval Mirvald, který ponechal oponu pootevřenou a nechal ji tak korespondovat s kosodélníky tvořícími výtvarnou dominantu jeviště. Nelze vyloučit, že opona byla tímto způsobem využita víckrát.</p> <p> Již krátce po zničení opony se začaly objevovat myšlenky na její obnovení. Vzhledem k technickým podmínkám rekonstruovaného divadla ji už ale nelze znovu vytvořit tak, aby se stala funkčním prvkem scény. Jako připomenutí této unikátní realizace však nechalo divadlo vytisknout fotografii opony o rozměrech 306×430 cm, která bude zavěšena v jeho foyeru. Paradoxně tak bude na očích návštěvníkům víc než originál, ačkoliv ten byl součástí divadla čtyřicet let, tedy po většinu jeho existence.</p> <p> Vrchlického divadlo v Lounech připravilo na 27. dubna 2011 v 17 hod. ve foyeru divadla slavnostní odhalení velkoformátové fotografie původní malované opony, kterou pro lounské divadlo podle návrhu Zdeňka Sýkory v letech 1962/1963 namalovali Zdeněk Sýkora a Vladislav Mirvald, a která se nenávratně ztratila při novodobé rekonstrukci divadla. Za Vrchlického divadlo promluví ředitel Vladimír Drápal, za město Louny starosta Jan Kerner a za hlavního sponzora, Severočeské doly Chomutov, ředitel strategie a komunikace Vladimír Budinský.<br />
Hudebním hostem slavnosti bude jazzová legenda Jana Koubková. Při této příležitosti divadlo vydalo publikaci Příběh lounské divadelní opony. Autorem textu je ředitel okresního archivu Bohumír Roedl.</p> <p>Celý článek Bohumíra Roedla v příloze</p> <p>Pozvánka na vernisáž v příloze</p>

<p>LIPNÍK NAD BEČVOU: Před časem jsme informovali o svitku lipenské tóry, jehož současný majitel se ozval až z dálky za oceánem koordinátorce judaistických projektů v Lipníku n. B., paní Libuši Křenkové. Paní Křenková spolu s dalšími spolupracovníky začala pátrat po cestě vzácného svitku za Atlantik.</p> <p>Především musíme uvést na pravou míru, že Meryl Crean je rabínka, nikoli rabín, jak bylo mylně uvedeno. To však na věci nic nemění, obdivuhodná je ochota a vstřícnost této osoby. Paní rabínka vede židovskou komunitu Martins Run v Pensylvánii v USA, což je soukromé zařízení pro židovské seniory (Jewish Retirement Home). Zakladatelem této komunity byl rabín Gordon.<br />
Už víme, že po druhé světové válce byly v Československu tóry zaniklých židovských obcí soustředěny v synagoze v pražské Michli. Počátkem šedesátých let minulého století přijel do Prahy britský sběratel a obchodních s uměním pan Erick Estorick. Navštívil i Sovětský svaz a hledal v pozůstalostech Židů. V Praze ho zaujaly tóry, proto požádal sovětského znalce judaik a vzácných hebrejských rukopisů Chimena Abramského o spolupráci. Ten si v michelské synagoze tóry prohlédl v listopadu 1963. Došlo k dohodě mezi českým státem a novým majitelem. Součástí dohody bylo i ustanovení, že svitky se nestanou předmětem obchodu. Celý soubor byl prodán za smluvenou sumu, kterou zaplatil londýnský advokát Ralph Yablon.<br />
Poté v lednu 1964 byly svitky zabaleny do polyetylenových sáčků a prostřednictvím Memorial Scrolls Trust (Nadace památečních svitků) poslány do Londýna, kam dorazily počátkem února 1964. A mezi nimi i tóra ze zaniklé židovské obce v Lipníku nad Bečvou. Své útočiště našly svitky v Kent House, sídle krátce předtím vzniklé židovské kongregace ve Westminsteru. Tato organizace od roku 1964 disponovala 1564 svitky z poválečného Československa. Skupina dobrovolníků svitky postupně opravovala a pak dále předávala do rukou nových majitelů. Dnes je převážná většina použitelných českých a moravských svitků tóry rozmístěna v židovských kongregacích, památnících šoa, muzeích i knihovnách po celém světě. Ostatní jsou součástí malého muzea v Kent House v Londýně.<br />
Počátkem 80. let požádal o svitek rabín Gordon, zakladatel židovské komunity Martins Run v Pelsylvánii. Že ze stovek svitků dostal rabín Gordon právě ten z Lipníka nad Bečvou, je čirá náhoda… Všichni, kterým Memorial Scrolls Trust svitky tóry zapůjčil, jim věnují zaslouženou pozornost, uvědomují si hodnotu paměti každého jednotlivého svitku. „Náš“ svitek je teď právě na Floridě, kde se podrobuje čištění a jiným úkonům, aby byl košér. Zpět k paní rabínce do Pensylvánie se dostane na přelomu května a června. Paní rabínka Meryl Crean laskavě přislíbila poslat paní Křenkové kopii tohoto vzácného svitku tóry. A paní Křenková už na ni doma vlastnoručně vyrábí povijan…</p> <p>Dle podkladů od Libuše Křenkové sepsala Blanka Prudilová</p>

<p>HUMPOLEC: Hudební slavnosti Vysočiny jsou nejen ojedinělým regionálním projektem s celorepublikovou účastí neprofesionálních hudebních a pěveckých těles, ale také exemplárním příkladem dobrovolnické práce pana Františka Nováka z Humpolce.</p> <p>Violista František Novák, hudebník tělem i duší, zakladatel a předseda Sdružení pro rozvoj kulturních tradic Vysočiny, člen odborné rady pro komorní a symfonickou hudbu NIPOS-ARTAMA je, zdá se, jakýmsi humpoleckým solitérem, kterému leží na srdci rozvoj neprofesionálního uměleckého muzicírování v kraji, zejména zachování dosavadních tradic. Nositeli těchto tradic byly a jsou např. Stamicův komorní orchestr, Pelhřimovský komorní orchestr, orchestr Region ve Světlé nad Sázavou a někdejší Humpolecký komorní orchestr. Paradoxně jím není v prvním sledu humpolecká ZUŠ, která se potýká s nedostatkem mladých houslistů a nezdá se, že by výrazně pociťovala odpovědnost za zachování hudebních tradic regionu.</p> <p> Dnes osmdesátník František Novák, zaštítěn Občanským sdružením pro rozvoj hudebních tradic Vysočiny, pořádá již šestnáctým rokem pod názvem Hudební slavnosti Vysočiny pravidelné koncerty neprofesionálních komorních a symfonických těles. Jsou mu prostředkem k povzbuzení zájmu stávajících amatérských hudebníků o soustavnější muzicírování. Chce je přesvědčit, že nejsou osamoceni. Koncerty jsou příležitostí k soustavnému seznamování se s aktivitami existujících neprofesionálních hudebních těles z různých míst republiky. Hudební slavnosti Vysočiny tak mají i nadregionální význam. Umožňují získávání přehledu o úrovni neprofesionálních uměleckých aktivit v celé České republice, ale i povědomí o tom kde a jak je této činnosti věnována pozornost a jak je podporována.</p> <p> Cílem snažení Františka Nováka je vzbuzovat a rozvíjet aktivity neprofesionálních hudebníků a absolventů hudebních škol v jejich sebeuplatňování v oblasti vážné hudby. Ruku v ruce s tím současně rozšiřovat zájem občanů o koncerty vážné hudby v Humpolci a menších místech, která nejsou pro profesionální umělce atraktivní.</p> <p> NIPOS-ARTAMA zařazuje často některý z koncertů Hudebních slavností Vysočiny jako etapu Národního festivalu neprofesionálních komorních a symfonických těles. Většina koncertů však leží na bedrech neúnavného Františka Nováka. Každoročně programově připraví a zorganizuje 10 až 12 koncertů. U vědomí jeho věku a skutečnosti, že nemá vždy, pokud jde o podporu, na růžích ustláno, je to výkon obdivuhodný a oceněníhodný, a to nejen v roce, v němž je upírána pozornost k dobrovolnictví.</p> <p> 16. ročník Hudebních slavností Vysočiny se uskutečňuje ve dnech 15. ledna až 3. prosince 2011 v Humpolci v prostorách koncertního sálu muzea na Dolním náměstí, Spolkového domu a Farního kostela Českobratrské církve evangelické.<br /> průběžně na něm vystoupí hudební a pěvecká tělesa z Brna, Havlíčkova Brodu, Jihlavy, Lysé nad Labem, Ostravy, Prahy, Žďáru nad Sázavou. Závěrečný koncert slavností bude patřit místním souborům, a sice Humpoleckému komornímu orchestru, Dětskému pěveckému sboru Gustava Mahlera a Smíšenému pěveckému sboru Čech a Lech.</p> <p> Program Hudebních slavností Vysočiny 2011