Příběh lounské divadelní opony

<p>LOUNY: Když se v letech 2001 – 2003 rekonstruovalo městské divadlo v Lounech, vzala za své výtvarně pojednaná – malovaná plechová protipožární opona z roku 1963. Jejím autorem byl Zdeněk Sýkora, který je dnes považován nejen za jednu z nejvýraznějších osobností českého výtvarného umění, ale stal se také významným představitelem současného umění ve světovém kontextu.</p> <p>Na realizaci opony se také podílel jeho přítel malíř Vladislav Mirvald, který svým významem, stejně jako Zdeněk Sýkora, přesáhl hranice své vlasti.</p> <p>Opona měla úctyhodné rozměry 7,8×5,8 metru, které snad vylučují krádež ze sběratelských důvodů. Šlo patrně o neznalost a lhostejnost; opona takřka jistě skončila ve starém železe.</p> <p> Jestliže se 60. léta občas nazývají zlatou dobou české kultury, o Lounech to platí dvojnásob. Pověstnými se Louny staly hlavně v oblasti výtvarného umění. Žili a tvořili zde tři umělci, jejichž jména jsou dnes v dějinách českého malířství pojmy: Kamil Linhart, Vladislav Mirvald a Zdeněk Sýkora. Opomenut by neměl být ani tehdejší ředitel muzea a sochař Josef Šimůnek a o generaci mladší malíř Václav Jíra, který právě tehdy začínal se svými kinetickými objekty. Těžiště Sýkorova profesního působení leželo na Pedagogické a Filozofické fakultě Karlovy univerzity, kde byl v roce 1966 jmenován docentem v oboru malba. Rád ale maloval v plenéru a rád se obklopoval mladými lidmi. V rodných Lounech se proto ujal vedení malířského kroužku, který vznikl v roce 1960.</p> <p> Zdá se proto logické, že ve městě s takovým kulturním zázemím vznikla galerie. Organizačně se myšlenky ujal Josef Šimůnek, který v roce 1963 ustavil při muzeu galerijní odbor. Jeho prvním počinem byla v roce 1964 výstava koláží Jiřího Koláře, s nímž se členové lounského okruhu přátelsky stýkali. Akviziční program galerie, která se 1. března 1966 osamostatnila a byla pojmenována po architektovi lounského kostela sv. Mikuláše Benediktu Rejtovi, se postupně orientoval na abstraktní a konstruktivistickou linii českého moderního malířství.</p> <p> Významnou kulturní institucí ve městě bylo divadlo, otevřené v roce 1950. Pořádala se zde zájezdová představení, koncerty klasické hudby a vystupovali zde místní ochotníci sdružení ve spolku Tyl. V roce 1962 bylo rozhodnuto vyzdobit jej protipožární železnou oponu. O okolnostech zadání a vzniku této zakázky nejsou bohužel k dispozici žádné záznamy. Písemnosti Fučíkova divadla z 60. let se nedochovaly, v zápisech městské rady není o oponě ani slovo. Jisté je jen, že výzdoba opony byla zadána Sýkorovi, který svého přítele Mirvalda přizval ke spolupráci. </p> <p> Klíčový byl pro Sýkorův vývoj rok 1962, shodou okolností právě ten, kdy obdržel zakázku na výzdobu lounské opony. Tehdy se seznámil s Pedagogickým náčrtníkem Paula Kleea, v němž ho zaujaly pasáže o obecných vlastnostech struktur. A právě v tomto roce začal ve svém ateliéru ještě v Husově ulici pracovat na první ze série struktur, Šedé struktuře. Kombinatorický princip, který Sýkora zvolil jako základní metodu při tvorbě struktur, umožňoval jejich tvarové i barevné variace. A protože stále usiloval o nalezení objektivního řádu, bylo logické, že do své tvorby časem zapojil i počítač. Od struktur pak, přibližně za deset let, vedla cesta k liniím, u nichž naopak jako základní tvůrčí princip zvítězila náhodnost. Sýkorovy struktury i linie se dostaly do mnoha zahraničních sbírek a muzeí, a zejména liniemi si vydobyl postavení originálního světového umělce.</p> <p> Zadání na dekoraci opony tedy přišlo v době, kdy Zdeněk Sýkora zcela měnil formu svého výtvarného vyjádření. Rozměry malované plochy byly obrovské a práce na oponě se musely stihnout do určitého termínu, Sýkora proto požádal o pomoc svého dlouholetého přítele Vladislava Mirvalda. Ten byl s divadlem úzce spjatý; již v 50. letech pro něj navrhoval plakáty a pro některé hry dekorace a scénografická řešení.</p> <p> Stručné svědectví o práci na Sýkorově oponě máme od samotného Vladislava Mirvalda. Ten v novinovém článku, který vyšel roku 2003, vypráví o technických okolnostech realizace. Protože se horní okraj opony nacházel ve značné výšce, bylo třeba malovat z lešení. To bylo ovšem improvizované, sestavené z náhodně posbíraných stolů. Jednou se prý stalo, že se Sýkora zřítil až do orchestřiště. Naštěstí se vážně nezranil. Atmosféru společného malování zachycuje několik fotografií. Umělcům v divadle asi příliš netopili. Mají na sobě teplé svetry, kulich a baret. Alespoň podle ohlasu tisku se nezdá, že by nová opona vzbudila větší pozornost. V okresních novinách se o ní nepsalo vůbec, městský kronikář ji odbyl dvěma řádky.</p> <p> Výzdobu opony lze datovat na přelom let 1962 a 1963. V době, kdy na ní umělci pracovali, se zřejmě v divadle hrát nemohlo. Opona tedy musela vzniknout v intervalu mezi 28. prosincem a 12. lednem, což jsou data posledního představení v roce 1962 a prvního v roce následujícím. Dokončení práce do 15. ledna 1963 potvrzuje i skutečnost, že Sýkora s Mirvaldem jsou vyfotografováni při malbě opony na titulní straně únorového čísla lounského kulturního měsíčníku. Uvnitř je pak lakonická zpráva, že dílo je hotové. Uzávěrka měsíčníku totiž bývala zpravidla právě v polovině předchozího měsíce.</p> <p> Malování opony bylo tvůrčím procesem. V archivu Lenky a Zdeňka Sýkorových se totiž dochovala fotografie původního Sýkorova návrhu, který se od výsledného řešení liší. Ostatně můžeme mluvit o štěstí, že Mirvald hotovou oponu vyfotografoval a navíc publikoval v již zmíněné knize. Nebýt toho, stala se pouhou legendou. </p> <p> Zdeněk Sýkora vytvořil v lounské oponě monumentální dílo, komponované již v duchu geometrické abstrakce, která se postupem doby stala jemu a poté i Vladislavu Mirvaldovi hlavním způsobem vyjádření. Opona se skládala ze šesti ocelových plátů, které se po třech od prostředku roztahovaly na opačné strany jeviště. Protože se při tom jednotlivé sekce vzájemně překrývaly, vytvářela opona – podle stupně zatažení – několik kompozičních variací.<br /> Podoba opony nabízela možnost využít ji jako autonomní scénografický prvek. Ve své mirvaldovské monografii připomíná Tomáš Pospiszyl inscenaci Čapkovy hry Věc Makropulos z roku 1965. Scénu navrhoval Mirvald, který ponechal oponu pootevřenou a nechal ji tak korespondovat s kosodélníky tvořícími výtvarnou dominantu jeviště. Nelze vyloučit, že opona byla tímto způsobem využita víckrát.</p> <p> Již krátce po zničení opony se začaly objevovat myšlenky na její obnovení. Vzhledem k technickým podmínkám rekonstruovaného divadla ji už ale nelze znovu vytvořit tak, aby se stala funkčním prvkem scény. Jako připomenutí této unikátní realizace však nechalo divadlo vytisknout fotografii opony o rozměrech 306×430 cm, která bude zavěšena v jeho foyeru. Paradoxně tak bude na očích návštěvníkům víc než originál, ačkoliv ten byl součástí divadla čtyřicet let, tedy po většinu jeho existence.</p> <p> Vrchlického divadlo v Lounech připravilo na 27. dubna 2011 v 17 hod. ve foyeru divadla slavnostní odhalení velkoformátové fotografie původní malované opony, kterou pro lounské divadlo podle návrhu Zdeňka Sýkory v letech 1962/1963 namalovali Zdeněk Sýkora a Vladislav Mirvald, a která se nenávratně ztratila při novodobé rekonstrukci divadla. Za Vrchlického divadlo promluví ředitel Vladimír Drápal, za město Louny starosta Jan Kerner a za hlavního sponzora, Severočeské doly Chomutov, ředitel strategie a komunikace Vladimír Budinský.<br />
Hudebním hostem slavnosti bude jazzová legenda Jana Koubková. Při této příležitosti divadlo vydalo publikaci Příběh lounské divadelní opony. Autorem textu je ředitel okresního archivu Bohumír Roedl.</p> <p>Celý článek Bohumíra Roedla v příloze</p> <p>Pozvánka na vernisáž v příloze</p>