Články a komentáře

LIPNÍK NAD BEČVOU: Rok 2010 byl v Lipníku nad Bečvou rokem židovským. Uplynulo 250 let od narození významného lipenského rabína Barucha Theomina Fränkela, pohřbeného na lipenském židovském hřbitově. V červnu byl pod záštitou tehdejšího premiéra české vlády J. Fischera odhalen památník obětem holocaustu, kovaná plastika Memento autora Lukáše Dvorského. Dny evropského dědictví v září byly zaměřeny na židovské památky, svébytnou židovskou kulturu přiblížila klezmerová kapela Létající rabín a taneční skupina Rut (obě z Prostějova). Autorka textu níže - Libuše Křenková - jedna z koordinátorek judaistických projektů v Lipníku n. B., dostala v závěru roku 2010 dopis od rabína z USA… Pí Křenková píše: V roce 2001 jsem se společně se studenty gymnázia v Lipníku nad Bečvou zapojila do projektu Židovského muzea v Praze „Zmizelí sousedé“. Pátrali jsme v historii lipenských Židů, uspořádali několik výstav, dramatizovali i židovské příběhy, uspořádali besedu s posledním u nás žijícím lipenským Židem, který přežil holocaust, Dr. Ing. Jiřím Schreiberem, CSc, z Pardubic. V judaismu pokračujeme nadále v projektu s názvem Příběhy lipenských židovských domů. Před měsícem mi přišel dopis z USA. Napsal mi pan rabín Meryl M. Crean, který tam vede židovskou komunitu seniorů. Vlastní svitek lipenské tóry! Hledá pana Schreibera, který jako poslední chlapec četl z tohoto svitku při svém Bar Micve. Pan rabín chce ujistit pana Schreibera, že svitek je v dobrém stavu, a že ho v budoucnu obnoví do košér stavu a budou ho používat v komunitě o významných svátcích. Dopis mě příjemně překvapil a hned vnutil otázku: jak se svitek dostal z Lipníka nad Bečvou až do USA? Obrátila jsem se o pomoc na Židovské muzeum v Praze k panu řediteli Leo Pavlátovi. V muzeu má na starosti tóry paní Veselská, která mi stručně objasnila, co se dělo s tórami ve 20. století. Před válkou vlastnily tóry židovské komunity a pečlivě se o ně staraly. Do pražského muzea se dostaly až v květnu 1942. Tehdy pražský nacistický úřad Ústředna pro židovské vystěhovalectví přikázal židovským obcím v Čechách a na Moravě, s výjimkou Sudet, aby všechny své liturgické předměty, knihy a archiválie zaslaly do Prahy do sbírek právě vznikajícího Židovského ústředního muzea. Podnět k založení této instituce dali pracovníci pražské židovské obce, aby zachránili předměty, jejichž majitelé byli deportováni do koncentračních táborů. Během 2. světové války se tak součástí sbírek tohoto muzea stalo téměř 1800 svitků tóry. V bouřlivé poválečné době si obnovené židovské obce vzaly tóry zpět, ale po zániku mnohých obcí se vrátily do pražského muzea. Komunisté Židovské muzeum zestátnili v roce 1950, a pro uložení svitků byla určena synagoga v pražské Michli. Tehdejší paní ředitelka Hana Volavková zde hodlala zřídit muzeum svitků. Ty sem byly sváženy a ukládány v letech 1956 – 1959. V zahraničí byl o sbírky ŽM velký zájem. Paní ředitelka nabídkám o odkoupení odolávala. Jenže komunisté začali liturgické předměty do zahraničí prodávat prostřednictví podniku zahraničního obchodu Artia. Svitky tóry se staly vítaným artiklem. Většina z nich neměla zvlášť velkou cenu a nebylo je možné použít v expozici. Tak se stalo, že po nalezení vhodného kupce uvolnili pracovníci muzea v roce 1963 tóry k prodeji. Přibližně 1500 svitků zaplatil neznámý filantrop. Byl mezi nimi i svitek tóry z Lipníka? Tak to musíme vypátrat a obrátit se na malé muzeum v Kent House v Londýně, které se o svitky náležitě stará. Svitky tomuto muzeu zapůjčila kongregace Memorial Scrolls Trust, a ta také rozhoduje o dlouhodobé zapůjčce svitku židovským komunitám po celém světě. Náš svitek č. 1222/10 zřejmě doputoval do Anglie. Budeme dále pátrat po jeho cestě za Atlantik. Až budeme vědět více, ozveme se...

<p>VELKÉ KARLOVICE: Karlovské muzeum je součástí příspěvkové organizace zřizované obcí Velké Karlovice s názvem Informační centrum (IC). Spadá pod ní ještě kino, knihovna a samotné informační centrum.</p> <p>Počátky muzea, jehož sbírky a expozice podrobně přibližují všední i sváteční život lidí v této části Valašska, sahají do roku 1971. Muzeum je umístěno v původní obytné části bývalého kupeckého domu ze začátku 19. století, který nechal postavit jistý Jan Kantor. Další muzejní prostory a IC pak nalezneme ve druhé části objektu – v bývalém kupeckém krámě. Oba tyto památkově chráněné prostory jsou v majetku obce. </p> <p>Sbírky, expozice a výstavy </p> <p>Muzeum má ve své evidenci kolem 10 tisíc sbírkových předmětů, přičemž jde zejména o exponáty z oblasti etnografie a o sbírku umění a skla vyrobeného ve dvou místních sklárnách. Ty založil rod Kinských, ale později si je od nich pronajala známá sklářská židovská rodina Reichů. Sklárny byly zrušeny v období první republiky.<br />
Hlavní muzejní expozice přibližující někdejší nelehký život zdejších obyvatel se nachází v přízemí. K vidění je zde nářadí sloužící ke zpracování vlny a lnu či k výrobě ovčího sýra. Opomenuta není ani práce se dřevem, tolik typická pro zdejší region, a tak zde nalezneme nářadí potřebné ke zhotovování šindelů nebo loučí, ale i lyžařské vybavení. Návštěvníky jistě nadchne pohled do valašské kuchyně, na originální betlém či typický kroj. Ocení i další exponáty z bohaté oblasti lidové umělecké tvořivosti. Však také právě v Karlovicích působí Petr Stoklasa, který se může pochlubit titulem Nositel tradice lidových řemesel v oboru hotovení štípaných holubiček, který mu v roce 2003 udělil ministr kultury. Další občan – Vít Kašpařík – je od roku 2009 rovněž nositelem tohoto titulu, ovšem v oboru výroba hudebních nástrojů.<br />
Expozice přibližuje také dávnou karlovickou historii, spjatou se zbojníky či portáši, až po tu novodobou týkající se účastníků odboje z 2. světové války. Rozmanitost zdejšího kulturního života dokládají také ukázky děl významných spisovatelů, hudebních skladatelů nebo výtvarných umělců.<br />
První patro patří výstavám, kterých se tu během roku vystřídá kolem šesti. Letos v září se například představili účastníci 9. ročníku fotosoutěže Valašská krajina a do 14. listopadu prezentoval svou zakuřovanou keramiku Ivan Šulák. Právě nyní tu probíhá výstava betlémů, která skončí až 9. ledna příštího roku.<br />
Muzeu se na výstavní činnost podařilo během let získat řadu grantů; v roce 2004 od ministerstva kultury ve výši 15 tisíc Kč, od Zlínského kraje v minulém roce 20 tisíc a letos 15 tisíc korun.</p> <p>Představují se řemesla</p> <p>„Naši muzejníci se tradičně věnují i školním dětem, a to nejen od nás, ale i z Karolínky a Nového Hrozenkova, také žákům ze škol v přírodě a všem, kteří k nám jezdí na výlety. Připravují pro ně aktuální besedy, třeba na velikonoční nebo vánoční téma. Předváděcí akce se uskutečňují díky vstřícnosti našich řemeslníků. Výsledkem je program pro děti Co Valaši uměli a čím se živili, na který byli přizváni oba nositelé tradice lidových řemesel, tvůrci vizovického pečiva a staročeského perníku, nechyběl ani řezbář nebo drážník,“ vyjmenovává aktivity muzea jeho vedoucí Soňa Kollandová. Právě na tu posledně zmíněnou získalo muzeum grant ve výši 20 tisíc Kč od Nadace Děti – Kultura – Sport. </p> <p>Muzeum ještě ve spolupráci se společnostní Dědictví Velké Karlovice připravuje zábavné programy s ekologickou a environmentální výchovou. Například Jak se žilo Valachom, Bylinky a koření naší babičky – pozoruhodná semínka nebo Valašská krajina kolen nás a také letošní listopad opět patřil tradičnímu Kateřinskému jarmarku, na kterém se mimo jiné představila padesátka řemeslníků včetně hostů z nedalekého Slovenska. </p> <p>I přes tento bohatý výčet zajišťují provoz muzea dva pracovníci na plný úvazek a jeden na poloviční, kteří ovšem mají zároveň na starosti informační centrum. V letních měsících jim však vypomáhají brigádníci. </p> <p>Muzeum je otevřeno od 1. května do 30. září každý den od 9 do 17 hodin, v zimním období od pondělí do soboty. Prohlídky začínají vždy v celou hodinu, a to v 10, 11 a ve 14 hodin, v neděli pak v 9 a v 11 hodin. Větší skupinky je vhodné ohlásit předem. Za vstupenku zaplatí dospělý 25 korun, děti, studenti a důchodci 15.</p> <p>Další složky IC</p> <p>Kino najdeme v pronajatém hotelovém objektu. Kapacita jeho hlediště je 180 míst a promítání se koná jednou za čtrnáct dnů. Zvláštní představení se připravují pro školy z Karolínky a z Nového Hrozenkova. Dospělí za vstupenku zaplatí v průměru 60, děti většinou 30 korun.<br />
Provoz zajišťuje promítač na dohodu o pracovní činnosti. </p> <p>Místní knihovna se nachází v prvním poschodí zdejší pošty. Její knihovní fond čítá kolem 16 tisíc svazků a odebírá deset titulů periodik. Nabízí bezplatný vysokorychlostní internet nebo meziknihovní výpůjční služby, dále pořádá různé programy a pořady pro všechny věkové kategorie čtenářů. O činnost knihovny se stará jedna pracovnice.</p> <p>Informační centrum vám představíme v samostatném článku.</p>

<p>NOVÝ HROZENKOV: Koloděj, kolář, ale i nápravník – tak se v minulosti původně označoval řemeslník, který vyráběl kola na povozy. Dříve šlo o řemeslo značně rozšířené.</p> <p>Dnes se s ním setkáte spíše jen sporadicky, ale ještě žije. Důkazem toho je Augustin Krystyník z Nového Hrozenkova, který v letošním roce získal od ministra kultury titul Nositel tradice lidových řemesel v oboru kolářství. Při troše štěstí zastihnete kolářského mistra třeba ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, kam jezdí své řemeslo předvádět.</p> <p>Dřevo – materiál využívaný člověkem od samého počátku jeho existence – zpracovávala vždy celá řada řemeslníků. Z historie tak známe cechy tesařů, truhlářů, sekerníků či bednářů. K jejich základním pracovním nástrojům patřila sekera, klín, palice, pila, poříz, nůž, hoblík, dláto, palička, nebozez a pomocné upínací zařízení zvané strouhací stolice. Široký byl i sortiment zpracovávaného dřeva, a to od nejobyčejnějšího jedlového, smrkového či modřínového přes olši, břízu, buk, jasan až k topolu a buku. Každý druh výrobku totiž vyžadoval konkrétní dřevo, nástroje na jeho opracování i speciální řemeslnickou dovednost. Například tesaři se věnovali výrobě statických stavebních konstrukcí, sekerníci vytvářeli pohyblivé dřevěné stroje a pod rukama truhlářů vznikal zejména nábytek, ale i hudební nástroje nebo parketové podlahy. Pro koláře je nejtypičtějším výrobkem kolo, jehož objev patří k vynálezům, které zásadně ovlivnily vývoj naší civilizace.</p> <p>Řemeslo se dědí</p> <p>„Můj otec Pavel Krystyník byl vyučený kolář. V roce 1935 si postavil v Novém Hrozenkově na tehdejší poměry velmi moderní dílnu, která slouží svému účelu dodnes. Já jsem v rodinné tradici chtěl pokračovat a nastoupil jsem do Zemědělského učiliště v Horním Benešově na Opavsku. Výuční list v oboru kolář z roku 1970 mě opravňoval ke vstupu do výrobního družstva Bezkyd, kde jsem se věnoval výrobě nábytku. Ale bylo mně líto dílny, která naší rodině stále patřila, a ve které se dělala hlavně kolařina. Protože otec nemohl pracovat jako soukromník, ukrýval se pod různými hlavičkami, třeba pod národním výborem nebo jednotným zemědělským družstvem. Já bych s ním již tehdy strašně rád pracoval, ale prozatím jsem přešel do vsetínské Zbrojovky, kde jsem byl zaměstnán ve stolárně a poté jako skladník. Avšak díky společenským změnám jsem se mohl již počátkem března 1990 vrátit do rodinné dílny a stát se tak jedním z prvních soukromníků v našem regionu,“ vysvětluje jeden ze zdejších prvních majitelů živnostenského listu Augustin Krystyník.</p> <p>Bohatý sortiment </p> <p>V rodinné dílně zpočátku vznikaly výrobky spíše sakrálního typu jako kostelní lavice, dveře, okna, zpovědnice. Dalším segmentem pak byla výroba nábytku, o nějž byl – vzhledem k tehdejší nedostatečné oficiálné nabídce – obrovský zájem. Až do roku 1997 zde museli pracovat tři zaměstnanci a jeden učeň. Poté však začalo práce ubývat a A. Krystyník v dílně zůstal sám. „Konkurence v oboru truhlář byla v té době značná, a tak jsem začal inzerovat kolářské práce a současně je předvádět ve skanzenech. Díky tomu, že lidé na vlastní oči viděli mou kvalitní práci, jsem začal získávat další zakázky. Dnes jsem schopen vyrobit jakékoliv loukoťové kolo na vozy, bryčky, kočáry, hasičské stříkačky, ale i kola nebo karoserie pro automobilové veterány. Musím se pochlubit, že pro film Rudý baron jsem vytvořil repliky kol houfnic z první světové války, které měly průměr 1,5 metru. Naopak nejmenší kola o průměru 20 cm měla replika kanonu. Z mé dílny vyšlo i atypické kolo na moderní vůz Porsche 410, které je součástí auta a slouží k propagačním účelům, nebo kolečka pro maringotku umístěnou v mateřské škole v Anglii. Nejvíce ale vyrábím kola pro staré hasičské stříkačky, bryčky nebo kočáry,“ svěřuje se nositel titulu, který dnes zájemcům nabízí i různé násady na nářadí, např. na pokrývačské sekery, sekery zvané kalač určené na štípání dřevěných špalků, ale i saně zvané hnojačky, jejichž užití už samo o sobě vyplývá z názvu, ale neodmítne ani zakázku na výrobu řebřiňáku. Z těch větších zmiňuje A. Krystyník ještě opravu štítu na restauraci Maměnka na Radhošti, dřevěnou bránu do stavení v Halenkově nebo kolečka ke kočárku zvaném košatina pro opavské muzeum.</p> <p>Dobré dřevo – základ úspěchu </p> <p>Na výrobu kol se používá dobře vysušené kvalitní dřevo, jehož výběr odpovídá míře zkušeností každého koláře.<br /> Střed kola se většinou dělá z jilmu, který je vláčný, a špice zvané paprsky pak z jasanu nebo akátu. Na loukoť je vhodný jasan nebo dub.<br /> K řezání fošen slouží katr umístěný naproti dílně, přičemž třeba fošna o tloušťce kolem 5 cm musí vysychat bez použití horkého vzduchu nejméně pět let. Tady totiž bezpodmínečně platí, že čím je dřevo starší, tím jsou výrobky z něho kvalitnější. A. Krystyník tak například na výrobu špicí kola použil dřevo, které vysychalo téměř čtvrt století a které dal sušit ještě jeho otec.<br />
K opracování dřeva mu slouží řada dalších strojů. Například kopírovací soustruh, na kterém se dělají hlavně špice, je z roku 1935 a původně sloužil v Baťově továrně na výrobu dřeváků. Ale i tak velký podíl ruční práce a tradiční výrobní postupy zůstávají zachovány. Ale ani po té není úplně vyhráno. Hotový výrobek se totiž musí ošetřit proti hnilobě a škůdcům a jeho konečná úprava závisí na zákazníkově přání. </p> <p>Sen koláře</p> <p>„Je mně 58 let a jsem u nás nejmladším kolářem. Kolařina je totiž namáhavé řemeslo, protože se vše musí zpracovávat ručně a fortel je nutné dostat takzvaně „do ruky“. Člověk by také měl získávat stále nové zkušenosti, a tak jsem se například v roce 2009 vypravil do dílny rakouského koláře, který opravuje kočáry pro vídeňský Schönbrunn," uzavírá Augustin Krystyník.<br />
A jakéže je to jeho přání? No přece založit učiliště a vychovat místo sebe alespoň dva koláře.</p>

<p>LOUČNÁ NAD DESNOU: Obec zrekonstruovala kulturní dům, který je umístěný v bývalé oranžerii už od roku 1950. Starosta uvedl, že byl v době svého vzniku chabého vzhledu, ale s velkou dynamikou vnitřního prostoru.</p> <p>Prosinec 2008<br />
Zpráva starosty obce v Loučenském zpravodaji:<br />
OBNOVA KULTURNÍHO DOMU – SKLENÍK<br />
Na závěr měsíce září jsme obdrželi velmi dobrou zprávu a sice, že nám byla schválena finanční podpora na rekonstrukci kulturního domu ve výši 21,766 mil. Kč. S touto finanční pomocí bychom v roce 2009/2010 znovu uvedli do provozu pro nás velmi důležité kulturní zařízení, ale již ve změněné podobě, hlavně co se týká vnitřní organizace objektu. Venkovní vzhled budovy se vrátí do stavu před rokem 1945 s tím, že hlavní změnou bude opětovné prosklení jižní části budovy, ale samozřejmě již s odpovídajícími tepelně izolačními parametry. V současné době nám po prodeji budovy kina chybí sál pro celoroční provoz. Pevně věřím, že se nám akci podaří zdárně dotáhnout do konce.</p> <p>A podařilo se, KD je v provozu cca rok. Loučné nad Desnou, která má necelých 2000 tis. obyvatel, ho může leckterá obec závidět… Zatímco dynamika zábav zůstala nejspíš stejná, vzhled KD se změnil k lepšímu a programová nabídka je mnohem širší.<br />
KD zřizuje obec, a tak jsme se obrátili na starostu obce Loučná nad Desnou, Ing. Pavla Martínka, s několika dotazy. Dozvěděli jsme se, že dříve se kromě stávajícího rekonsturovaného KD nacházel v obci ještě jeden sál, který v současné době již neexistuje. Díky našim pragmatickým otázkám, jsme také zjistili, že v KD je zaměstnán pouze správce na polovičí úvazek a další skutečnosti, které najdete níže.<br /> Ovšem milá a svým způsobem jedinečná je odpověď na otázku: Jak je KD vybaven? Když se totiž řekne vybavení, mnoho z nás napadne, že se jedná o nábytek, počítač či jiné technické vymoženosti. Starosta Martínek uvedl, že interiér je vyzdoben 23 obrazy jesenických zastavení, dřevořezbami čtyř ročních období a sochou ženy s harfou… Tedy jinými slovy, kulturák je vyzdoben nemalým množstvím uměleckých děl, což z jiného úhlu pohledu může být důležitější, než nějaký technický zázrak. </p> <p> Můžete nám stručně popsat historii objektu?</p> <p> Objekt – původně zámecká oranžerie – byl součástí zámeckého parku, tzn. areálu zámku. Majetek patřil rodině Kleinů, která o něj přišla na základě dekretů prezidenta republiky Dr. Edvarda Beneše. Do zámku byly nastěhovány děti řeckých uprchlíků a z oranžerie se už začátkem roku 1950 stal kulturní dům. Sice dosti chabého vzhledu, ale o to s větší dynamikou vnitřního prostoru při konání venkovských zábav. </p> <p>Kolik prostor (sálů) je v KD k dispozici a jakou mají kapacitu?</p> <p> V KD jsou dva sály, větší s balkonem má kapacitu 200 osob, do menšího se vejde 25 lidí.<br /> Velký sál má zázemí pro účinkující – 2 šatny, WC se sprchami. Dále je zde také šatna pro návštěvníky a prostor s výčepem. Malý sál se nachází v patře, kde je také umístěn vstup na balkon. </p> <p>Jak vysoké byly náklady na rekonstrukci a z jakých zdrojů pocházely finance?</p> <p> Náklady na rekonstrukci činily 23 699 tisíc Kč. Realizovat jsme ji mohli díky prostředkům z Regionálního operačního programu Střední Morava, z Evropského fondu pro regionální rozvoj, který akci podpořil částkou 21 766 tis. Kč.</p> <p>Jak je KD využíván?</p> <p> KD využívají zdarma neziskové organizace obce – Klub seniorů, pěvecké sbory působící při ZŠ a další.<br />
Při komerčním využití je cena za pronájmem 6 tis Kč/den. Subjekty musí také složit zálohu 10 tis. pro případ poškození objektu. Ovšem od 1. 3. 2011 se cena za pronájem zvýší na 10 tis./den. </p> <p>Co všechno se v KD pořádá a o jakou kulturní nabídku je největší zájem?</p> <p> Koncepce zatím není upřesněna, ale v současnosti se zde konají pravidelná setkání Klubu seniorů (cca 100 osob), vánoční koncerty, plesy, diskotéky, slavnostní akce jako je vítání občánků, a také svatby.<br /> Nabídky KD využívají občané z širokého okolí, např. na diskotéky dojíždí mládež z okolních obcí, stejně je to např. u významných koncertů. </p> <p>Existuje spolupráce KD s místními subjekty?</p> <p> Při organizaci koncertů sdpolupracujeme se soukromými subjekty, např. s agenturou J+D, která je spolupořadatelem folklorního festivalu Šumperk, ale i s dalšími. </p> <p>Jaké jsou plány a vize do budoucna?**//</p> <p> Uvažujeme o jiném přístupu k pořádání kulturních akcí ze strany obce, a sice smluvním vztahem, nikoliv na základě zaměstnaneckého poměru s kultuním pracovníkem.</p>

<p>KOSTELEC NA HANÉ: Kovářské řemeslo má u nás dlouholetou tradici a ani dnes se kvalitní ruční práci nepodařilo nahradit levnější tovární výrobou.</p> <p>Nezastupitelné místo u nás zaujímá umělecké kovářství, avšak již mnohem méně řemeslníků se věnuje kovářství tradičnímu. Jedním ze zástupců tohoto významného řemesla je Alfred Stawaritch, který za svůj um získal v letošním roce od ministra kultury prestižní titul Nositel tradice lidových řemesel v oboru tradiční kovářství.</p> <p>Železo hrálo v historii lidstva významnou úlohu. A právě díky jeho trvanlivosti nám archeologické nálezy dokládají postupný vývoj zpracování tohoto materiálu během evoluce lidské společnosti. Není tomu zas tak dávno, kdy kovárna tvořila neodmyslitelnou součást téměř každé vesnice, a kovář byl vždy váženým občanem, který promlouval do dění v obci a kromě svého řemesla se zabýval i ranhojičstvím a léčitelstvím, léčil dobytek a bylo-li zapotřebí, pomáhal i lidem.</p> <p>Řemeslo s rodinnou tradicí</p> <p>„Můj otec byl vyučený pekař, ale to mě nelákalo. S kovářským řemeslem jsem se poprvé setkal u svého strýce, který pracoval ve vesnické kovárně v obci Hradečná u Mohelnice. Vyráběl a opravoval zemědělské nářadí, dělal kovové ráfky na dřevěná kola od vozů a bryček. Právě u něho jsem poznal tradiční výrobní postupy, naučil se pracovat s výhní, kovadlinou, kladivy a kleštěmi. Potom jsem se vyučil v Agrostroji Prostějov a zůstal jsem tam i jako zaměstnanec. Později jsem nastoupil do Sigmy Lutín a jako mistr odborného výcviku jsem tam pracoval až do roku 1997. Při tom jsem si v roce 1994 vyřídil živnostenský list a začal se věnovat práci kováře. Zprvu na poloviční, později na celý úvazek. Kovářství učarovalo i mým dvěma synům – dvojčatům Ivovi a Milanovi. První z nich se vyučil mechanikem seřizovacích strojů, druhý absolvoval Střední technickou zemědělskou školu. Od roku 1993 se mnou začal pracovat Ivo, Milan se zapojoval postupně, až se i z něho stal kovář. Oba si udělali potřebné zkoušky, mají živnostenské listy a pracují samostatně,“ vypráví Alfred Stawaritsch.</p> <p>Klasická a umělecká kovařina</p> <p>Středem každé kovárny je výheň. V ní rozžhavený materiál se uchopí pomocí různých druhů kleští a dál se rozličnými typy kladiv zpracovává na kovadlině, což je nejdůležitější zařízení kovárny. Právě její příslušenství se může chlubit zajímavými názvy – utínky, zápustky, babky.</p> <p>Při klasických kovářských postupech se využívá techniky kutí. Tou se vyrábí zejména motyky, sekery, kosy nebo radlice na pluh. Dalšími výrobky jsou ráfky – obruče na kola kočárů, bryček, na různé typy zemědělských vozů, ty nejširší pak na pivovarské vozy, které dříve tahali silní pivovarští koně. Zajímavou zakázkou byla pro A. Stawaritsche obnova kočárů vystavených v nedalekém Muzeum kočárů Josefa Obra v Čechách pod Kosířem. </p> <p>„Umělecké kovařině se ale věnuji také. Buď sám najdu námět – nechám se inspirovat hlavně přírodou, nebo si zadavatel přinese vlastní nákresy, které spolu podle potřeby konzultujeme,“ říká nositel ocenění, pod jehož rukama vznikají i bytové doplňky (krbové nářadí, svícny, zvonečky, kliky), ozdobné kryty na studny, zábradlí, brány, a dokonce také sochy. Cena se odvíjí od velikosti výrobku a jeho náročnosti, čemuž přiměřeně odpovídá také doba strávená při jeho vytváření. Například půvabná mistička se třemi oříšky pro popelku si vyžádala až šest hodin práce. </p> <p>Řemeslo i umění</p> <p>Při restaurování děl starých kovářů je nezbytná výborná znalost řemesla, ale i bohatá představivost, protože míra jejich poškození během staletí je někdy značná. S prací A. Stawaritsche se můžeme setkat třeba v Prostějově, kde restauroval bránu z roku 1880. Dále se podílel na renovaci kovových částí věže kostela v Dědicích. Avšak za největší úspěch považuje opravu brány v místě svého bydliště – v Kostelci na Hané, která byla osazena v ohradní zdi hřbitova kdysi obklopujícího barokní kostel svatého Jakuba Staršího. Původní dvoukřídlá mřížová vrata do ní v roce 1747 ukoval místní kovář Jiří Pospíšil. Protože se na bráně zub času podepsal opravdu důkladně, bylo po jejím rozložení nutné některé části zhotovit nanovo. A konečně kostel proti krádežím chrání dvě zcela nové mříže pocházející také z kostelecké kovárny.</p> <p>„Spolu se syny jsme členy Společenství kovářů Čech, Moravy a Slezska. Na hradě Helfštýn se pravidelně zúčastňujeme přehlídky kovářského umění nazvané Hefaiston, na níž jsme získali řadu ocenění, a naopak v hradním areálu je umístěno několik našich plastik. Jezdíme i na každoroční akci Josefkol konanou v zámeckém parku v Čechách pod Kosířem. Je to místo pro setkávání a také pro předvádění všech druhů řemesel, která se podílejí na restaurování různých typů kočárů. Vidět nás můžete také ve skanzenech. Například v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Strážnici jsme na akci nazvané Dřevo a kov předváděli nasazování kovových ráfků na kola, chystáme se do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a na kovářské setkání v Německu a na Slovensku,“ doplňuje nositel ocenění, jehož práce najdeme nejen v naší republice, ale i v Rakousku nebo Německu.</p> <p>Eva Veselá</p>

<p>OPOČNO: Opočno učaruje návštěvníku svým specifickým kouzlem. O jeho pestrou kulturní historii, z níž dnešní 3 tisícové město čerpá, se zasloužila celá řada místních rodáků a občanů.</p> <p>První zmínka o hradišti Opočně pochází z roku 1068 z Kosmovy kroniky. V polovině 14. století význam tohoto opěrného bodu Slavníkovského knížectví vzrostl s vybudováním gotického hradu s městečkem. Na konci 15. století Opočno získal významný rod Trčků z Lípy, jehož členové provedli v 16. století velkolepou přestavbu hradu na renesanční zámek s arkádovým nádvořím severoitalského typu.<br />
Později na základě pohnutých historicých událostí přechází do majetku rodiny Colloredo a když hrabě Ludvík povolává do města řád kapucínů a buduje prostý kostel Narození Páně s klášterem, dává podnět k rozšíření městského teritoria. </p> <p>Procházka historickou částí Opočna, jehož městská památková zóna čítá řadu nemovitých kulturních památek, vás přenese do časů dávno minulých. Ale nás zajímala hlavně kulturní současnost. Povídala jsem si o ní s místostarostkou Šárkou Škrabalovou, která má v Opočně na starosti kulturu.<br />
Odbor kultury zde byl zrušen před čtyřmi lety. Město si vystačí s kulturní koncepcí, v jejímž rámci se představitelé města snaží vytvářet takové podmínky, aby kulturní prostředí ovlivňovali především místní obyvatelé sami. Např. na jednání tříčlenné kulturní komise, jmenované zastupiteli města, jsou příležitostně zváni zástupci občanské společnosti.<br /> Kulturně zaměřené spolky a instituce participují na zdejším kulturním klimatu a kromě vlastní činnosti se také podílejí na městských akcích. V roce 2009 uvolnilo město na kulturu částku 550 tisíc, letos se počítá s čátkou 616 tisíc korun.<br />
Z výběru akcí, které tvoří v Opočně již tradiční kulturní repertoár a město u nich vystupuje jako hlavní pořadatel, můžeme jmenovat například Mikulášský den, Dětský den, Pouť Porcinkule nebo festival Folkové prázdniny, který se koná v zahradě areálu bývalého kapucínského kláštera, jehož vlastníkem je kraj.<br />
Asi největší kulturní zázemí v Opočně představuje Kodymův národní dům, který se nachází na Kupkově náměstí. Objekt z konce 19. století patří městu a v jeho útrobách sídlí Opočenská beseda, Divadlo Kodym, Opočenský Kašpárek a další. V minulé době zde kromě divadelního sálu existovalo i kino. To ale bylo zrušeno, a prostory využity na rozšíření kapacity divadelního sálu, který v současné době pojme 200 sedících diváků. Umožňuje také pozvat větší umělecké soubory, a tím pádem vytvořit lákavější programovou nabídku. Ostatně divadelní tradice je zde bohatá.<br />
Provoz Kodymova národního domu zajišťuje město a jeho prostory poskytuje organizacím buďto zdarma nebo za symbolickou částku. Zajišťuje rovněž bezplatně plakáty k propagaci jednotlivých akcí. Národní dům by v současné době potřeboval rekonstrukci a dostavbu, proto město plánuje podat žádost o dotaci nebo grant z Královéhradeckého kraje, ministerstva kultury nebo z fondů EU.<br />
Další městskou institucí je knihovna sídlící v bývalém palmovém skleníku, pronajatém od Národního památkového ústavu. Vzhledem k finanční zátěži, kterou představuje nájem, uvažují na městě o tom, že knihovnu přemístí.<br /> Významný článek v opočenské kultuře tvoří také občanské sdružení Abakus (viz související článek), které mimo celé řady dalších aktivit provozuje informační a tiskové centrum města. Prostředky k tomu získává z jeho rozpočtu.<br /> V majetku města je též hřbitovní kostel Panny Marie, jehož interiér zrekonstruovaný před 15 lety je využíván zejména k svatebním obřadům, ale i koncertům.<br />
Dalším prostorem pro pořádání kulturních akcí je zastřešený zimní stadion. Samozřejmě se nabízí i zámek Opočno, avšak podle slov Šárky Škrabalové nepatří spolupráce s jeho správci zrovna k nejplodnějším. Resp. problematická jsou především přísná pravidla týkající se pohybu v prostoru národní kulturní památky; pravidelně se na zámeckém nádvoří pořádá pouze Rybova vánoční mše.<br />
V těchto místech nemohu nevzpomenout hraběnku Kristinu Colloredo-Mansfeldovou, která již několik let bojuje za navrácení rodinného majetku. Obyvatelé potvrzují její srdečný vztah k Opočnu projevující se péčí o místní kulturní aktivity a o rozvoj města. Kristina Colloredo-Mansfeldová se také významně podílí na šíření věhlasu Kupkovy výtvarné tvorby po celém světě. Jméno hraběnky přitahuje pochopitelně velké množství významných osobností u nás i v zahraničí, což pro město představuje obrovskou příležitost. Bohužel veškeré naděje se ztrácí ve vysilujících bojích s českými zákony.<br />
Kulturní nabídku Opočenským rozšiřuje sousední Dobruška (železniční spojení Opočno x Dobruška – 6 km), kde je mimochodem kino, které v současnosti chybí v Opočně. Spolupráce obou měst se projevuje snahou koordinovat aktivity tak, aby si vzájemně nekonkurovaly.<br />
Na kulturním životě se v neposlední řadě podílejí i Základní škola Opočno a Základní umělecká škola, kterou nalezneme na Trčkově náměstí. V prostorách ZUŠ se například zrodil soubor, který zasvěcuje žáky do teorie i praxe staré hudby, Il pidliccato.<br />
Radnici se díky aktivitám o.s. Abakus podařilo navázat vztahy s francouzským městem Puteaux, kde prožil část svého života F. Kupka a nakonec zde i zemřel. V blízké době se očekává podepsání smluv o partnerství mezi oběma městy, což by mohlo vést nejen ke společným aktivitám se vztahem ke Kupkovi, ale také v dalších oblastech.<br /> Ale vůči slavnému rodákovi má město Opočno také „rest“. Postrádá totiž vhodný prostor určený výhradně k prezentaci Kupkova díla a jeho života, což je všeobecně vnímáno jako dluh světově proslulému umělci.<br /> Nicméně vyhlídky do budoucnosti jsou optimistické a partnerská smlouva s francouzským městem ležícím na předměstí Paříže může významně obohatit opočenskou kulturu o další aspekty.</p>

<p>VELKÉ KARLOVICE: Život na úpatí Beskyd má jistě svá specifika, do kterých ovšem turista snadno nepronikne. Ale opravdovost a úcta k tradicím, které vyzařují zdejší lidé, jsou patrné okamžitě.</p> <p>Setkali jsem se s tím i v Informačním centru ve Velkých Karlovicích, které od roku 2003 sídlí v roubeném domku v sousedství Karlovského muzea.<br />
Vzniklo v roce 1992 a původně působilo v patře budovy místní knihovny. Současné umístění však mnohem lépe vyhovuje, neboť se nachází na významném rozcestí Soláň a navíc v blízkosti autobusového stanoviště a zastávky vlaku.<br />
Informační centrum, příspěvkovou organizaci obce Velké Karlovice, zřizuje i provozuje obecní úřad, který také vlastní budovu, v níž dnes IC sídlí. Roční výdaje IC činí asi jeden a půl milionu korun, přičemž dotace z města převyšuje částku osmi set tisíc korun. Na zbylé výdaje si centrum vydělává svou činností.<br />
Uchází se např. o granty, které vypisuje nadace Děti-kultura-sport, kterou v Uherském Hradišti založil v roce 2000 majitel holdingu Synot Ivo Valenta, a využívá i dotací Zlínského kraje.<br />
Veškeré informace o historii, památkách, kulturních akcích, ubytování nebo o dopravě vám ochotně poskytne některý ze dvou stálých zaměstnanců v otvírací době IC, která se mění podle sezony. Od května do září zde mají otevřeno každý všední den od devíti do sedmnácti hodin a od září do dubna od osmi do šestnácti hodin. Kdokoliv zde může využít internet, a to bezplatně, za úhradu dle ceníku je možné využít kopírování, laminování a vázání do složek.<br />
Interiér roubeného domu informačního centra je nenásilně sklouben s prodejnou, ve které si kromě turistických známek nebo odznaků můžete zakoupit také publikace zaměřené na historii a řemesla Valaška a oblasti Velkých Karlovic, ale také knížky typických valašských pohádek nebo kuchařky s tradičními místními jídly. Na prodej jsou zde také předměty z dílen drobných výrobců. Vybrat si z rozmanité nabídky keramiky, tkaných nebo ze dřeva vyřezávaných předmětů, kovářských prací nebo malovaných obrázků opravdu není snadné. Naleznete mezi nimi i výtvory dvou z Karlovic pocházejících řemeslníků, kteří se mohou pyšnit titulem Nositel lidových tradic udíleným každoročně ministerstvem kultury. Jméno řemeslníka a část Moravy, kterou reprezentuje, vám zaměstnanci centra ochotně sdělí u jakéhokoli výrobku.<br />
IC spolupracuje s dětským souborem Valášek, dětskou cimbálovou muzikou Kyčerka nebo s ženským pěveckým sborem Karlovjanky, který navazuje na tradici místního lidového pěveckého umění. Zpěvem, tancem nebo hudbou obohacují akce pořádané IC, jako je třeba Hrnčířský den, Setkání řezbářů, velikonoční či vánoční programy a vernisáže. </p> <p>Informace a kontakty na IC ve Velkých Karlovicích naleznete na webových stránkách obce

<p>KOSTELEC NA HANÉ: O zajištění kulturních potřeb města s 2890 obyvateli se stará Odbor kultury zdejšího městského úřadu.</p> <p>Do roku 2003 fungovalo v Kostelci Městské kulturní středisko, později však město prodalo jeho sídlo soukromému subjektu, který zde po přestavbě zřídil byty. Většina kulturního dění se tak přesunula do objektu Domova pro seniory.</p> <p>Pohled do historie</p> <p>Kostelec se poprvé připomíná v roce 1347 jako městečko, které bylo součástí plumlovského panství, a tato skutečnost platila i po následující staletí. Jeho rozkvět se datuje do 16. století, do doby vlády Pernštejnů. Po útrapách třicetileté války převzali panství Lichtenštejnové, kteří Kostelci odňali řadu práv a nutili obyvatele k robotám. Výsledkem bylo vzbouření sedláků v roce 1738. Období 19. a 20. století přivedlo do Kostelce průmysl. Přibyly mlýny, cihelny, parní pily, výroba keramiky a výroba šicích strojů. V roce 1918 přijalo městečko název Kostelec na Hané, aby se tak odlišilo od dalších 29 Kostelců na území Čech, Moravy a Slezska. V roce 1970 byl Kostelec na Hané povýšen na město. </p> <p>Památky i osobnosti </p> <p>Bohatou historii dokládá kostelecká radnice, poprvé zmíněná v roce 1569. V roce 1771 prošla přestavbou, dnešní novogotickou podobu získala v roce 1895. Další památka, Kostel svatého Jakuba Staršího, byl postaven v letech 1740 až 1772 v barokním slohu na místě gotického chrámu. Město se pyšní i řadou pozoruhodných soch. Například zde můžeme obdivovat sloup se sochou P. Marie z roku 1709, sochu sv. Valentina z druhé čtvrtiny 18. století, pomník obětem 1. světové války se sochou od J. Pelikána nebo bronzový pomník P. Bezruče od K. Otáhala.<br />
Kostelec je spjat se jmény Matouš Ulický a Petr Bezruč. Zatímco první jmenovaný se stal obětí násilné rekatolizace z přelomu 16. a 17. století, básník a autor Slezských písní P. Bezruč zde pobýval a také zemřel v tzv. Červeném domku, kde byla zřízena pamětní síň věnovaná jeho osobnosti a dílu. Právě krásná okolní příroda se stala námětem k jeho známé básni Stužkonoska modrá. </p> <p>Město a kultura</p> <p>Osobou z nejpovolanějších je ing. Radka Grygarová, do jejíž působnosti na městském úřadě oblast kultury spadá: „Pro letošní rok dává město ze svého rozpočtu na kulturu 814 tisíc Kč. Z této částky je zajišťován i provoz městské knihovny, která byla původně umístěná v objektu Městského kulturního střediska, ale později se musela přestěhovat do základní školy. Na rozšíření knihovního fondu jde ročně částka 45 tisíc Kč. Knihovní fond čítá 17 tisíc svazků a odebírá se 19 titulů periodik. Knihovna využívá i regionálních funkcí, které jí poskytuje Městská knihovna v Prostějově a jde zejména o zapůjčování výměnných knižních souborů. Vedoucí knihovny se samozřejmě věnuje také dětem, pro něž pořádá mnoho akcí. Například tematicky zaměřená Pohádková čtení, která se vztahují k příslušnému ročnímu období. Nesmím ještě zapomenout na žákovský taneční kroužek Hop sem, hop tam, který pracuje při zdejší základní škole. Také na jeho činnost město přispívá, a to 6 tisíci Kč,“ sděluje R. Grygarová. Na závěr ještě zmiňuje městem podporované akce jako jsou vystoupení folklorních souborů, výstavy, besedy a společenská setkání k nejrůznějším příležitostem. Pro další generace město veškeré události zaznamenává do ručně psané obecní kroniky, vydává čtvrtletník Kostelecké novinky, o kulturních akcích informují také internetové stránky.</p> <p>Folklorní tradice žije </p> <p>Město je majitelem krojů, které slouží k prezentaci hanáckého folkloru. V letošním rozpočtu je na jejich nákup vyčleněno 30 tisíc Kč, přičemž o opravu a údržbu krojových částí se starají členové zdejšího folklorního souboru Kosíř, jejichž činnost město podporuje. Na soubor dospělých má vyhrazenou částku 60 tisíc Kč, na dětský soubor – neboli Malý Kosíř – 15 tisíc korun. Historie Kosíře sahá do roku 1938, kdy v Kostelci působil již tehdy velice populární soubor Hanácká beseda. Jeho činnost byla po delší přestávce obnovena až v roce 1982, ale tehdy již pod novým názvem Kosíř, podle jména nedalekého kopce. Krize z roku 1999, kdy se rozpadla doprovodná hanácká muzika, je dnes již naštěstí minulostí a Kosíř pokračuje ve své činnosti s vervou o to větší. Zaměřuje se zejména na hanácký folklor a tvoří ho muzika, taneční a pěvecká složka. V jeho repertoáru najdeme sólová vystoupení i tematické celky vztahující se například k řemeslu, zábavě v kostelecké hospodě atd. Kosíř se účastní mezinárodních festivalů, soutěží, dožínek, hodů, jarmarků a od roku 1992 nechybí ani na akcích zvaných Kostelec v Kostelci, tedy na setkávání obcí, které mají v názvu slovo Kostelec. Soubor také spolupracoval s Národním ústavem lidové kultury ve Strážnici při mapování lidových tanců z celé republiky.<br />
Že to Kostelec na Hané myslí s pokračováním folklorních tradic opravdu vážně, dosvědčuje dvoudenní folklorní festival, který se tu od roku 2004 koná v měsíci srpnu. Pravidelně se na něm představují folklorní soubory nejen z České republiky, ale i ze zahraničí; například v loňském roce hostil umělce z Řecka a Portugalska. Na jeho pořádání se daří získávat i grant od Krajského úřadu Olomouckého kraje.</p>

<p>SEDLČANY: Město (8 tis. obyv.) je spjato s českým skladatelem, houslistou a pedagogem Josefem Sukem. Jméno tohoto rodáka z nedalekých Křečovic nese ve svém názvu kulturní zařízení i místní kulturní dům.</p> <p>Duchovní stránku života již několika generací obyvatel města a širokého okolí významně a systematicky formuje zdejší kulturní dům. Jeho dějiny se začínají psát roku 1829, kdy byly divadlo, kino a další produkce integrovány do jednoho víceúčelového sálu v objektu zvaném Na Kocandě. Od roku 1929 se hrálo divadlo, promítaly se filmy a pořádaly plesy v restauraci U Karla IV. Po 2. světové válce již tyto provizorní prostory nevyhovovaly, a tak se započalo s výstavbou nového kulturního stánku, který byl veřejnosti do užívání slavnostně předán v roce 1954, a který se od roku 1967 nazývá Kulturní dům Josefa Suka v Sedlčanech (KDJS). Záhy poté však musí čelit stále většímu provoznímu zatížení, což vyústí v další stavební úpravy.<br />
V roce 1975 tak po rozsáhlé dostavbě vznikají tři sály, dále kinosál, klubovny a restaurační zařízení. Později nastává další problém s havarijním stavem jevištní techniky, což nakonec vede k rekonstrukci staré části KDJS. Poté – v roce 1991 – již mohou první návštěvníci obdivovat moderní hlediště, jeviště, nový balkon, a provozní technici pak technicky dokonalé provaziště. Po všech stavebních úpravách má dnes největší divadelní sál kapacitu 430 míst a malý koncertní 120 míst.</p> <p>Tato příspěvková organizace města, které ji dotuje zhruba 4 mil. Kč ročně, je v současnosti vyhlášeným kulturním centrem celého regionu. KDJS si pod svá křídla ještě vzal Lidovou hvězdárnu Josefa Sadila postavenou svépomocí před více než 40 lety na Cihelném vrchu, čímž bylo vytvořeno zázemí volnému sdružení amatérů astronomů. To je podle jejich webových stránek „v principu otevřené každému s hlubším zájmem o astronomii s možností využívat zařízení hvězdárny pro svůj ušlechtilý záměr“. </p> <p>Od počátku devadesátých let minulého století pod KDJS spadá také kino, v němž přes deset let funguje filmový klub promítající 1 až 3krát do měsíce. O prázdninách se v něm pravidelně koná přehlídka nejlepších českých filmů posledních let – Sedlčanské filmové léto. </p> <p>Z hlavní pestré nabídky kulturního zařízení jmenujme především divadelní představení, která jsou nejoblíbenější. Jejich příznivci mohou využít možnosti předplatného na sedm představení během sezony za zvýhodněnou cenu.<br />
Radnice kulturnímu zařízení vyšla vstříc zprostředkováním předprodeje vstupenek ve své budově, což díky snadné dostupnosti zásadně zvýšilo návštěvnost. To ostatně vyjádření ředitele KDJS Jiřího Šibravy, že „návštěvnost je – vzhledem k velikosti města a především vzhledem k současné ekonomické situaci ve státě – velice dobrá,“ jen potvrzuje.</p> <p>K dalším programům ředitel KDJS sděluje: „Divadelní představení sice hrají prim, nicméně lidé si k nám rádi zajdou také na koncerty vážné i populární hudby, na zábavné pořady, večery poezie, přednášky a výstavy obrazů, keramiky, fotografií.<br />
Nešidíme ani školní a předškolní mládež, nedělní odpoledne patří pohádkám. Též zde máme kurzy tance, konají se tu plesy, zkoušet a vystupovat u nás mohou divadelní ochotníci a ostatní zájmová sdružení, organizujeme velké šachové turnaje. Naopak radnice u nás pořádá schůze městského zastupitelstva a politických stran.“<br />
K finanční strategii J. Šibrava uvádí: „Významným finančním přínosem jsou dlouhodobé pronájmy volných prostor několika soukromým subjektům. Například restauračním zařízením, kadeřnictví, kosmetickému salonu, autoškole, právnické a notářské kanceláři nebo redakci týdeníku Sedlčanský kraj. Naopak krátkodobé pronájmy využívají různé podnikatelské společnosti a firmy pro prodejní a předváděcí akce a též soukromé osoby například na rodinné oslavy a podobně.“ </p> <p>K dlouhému výčtu všech aktivit je pro úplnost třeba ještě přidat publikační činnost. KDJS vydává vlastní Kulturní kalendář, významně se podílí na přípravě městského měsíčního zpravodaje Radnice, u příležitosti konání hudebního festivalu Sukovy Sedlčany každoročně připravuje brožuru a na městské internetové stránky dodává své aktuální informace.</p> <p>V současnosti zde pracuje 12 stálých zaměstnanců včetně správce hvězdárny. Na dohodu pak dva promítači kina, pokladník kina a pět divadelních uvaděček.</p> <p>Město se pyšní pořadatelstvím (společně s KDJS) známého hudebního festivalu Sukovy Sedlčany, který má za sebou již 46 ročník. Účinkovali na něm snad všichni význační čeští interpreti vážné hudby i řada předních zahraničních umělců. O své místo na žebříčku popularity se však hlásí také v roce 1990 obnovené městské lidové slavnosti ROSA. Město tak navázalo na tradici spíše náboženského charakteru pocházející patrně z konce 17. století a oslavující údajné vítězství Sedlčanských nad Janem Žižkou v roce 1420. Slavnosti ROSA probíhají pravidelně v měsíci červnu a část programu, který zajišťuje KDJS, je zpravidla stylizována právě do husitské doby.</p>

<p>DOBRUŠKA: Součástí organizační složky s názvem Kulturní zařízení města Dobrušky je i městská knihovna. Od března 2002 sídlí v přestavěném rozšířeném a bezbariérovém objektu.</p> <p>Z historie</p> <p>První snahy o zřízení knihovny se datují 4. prosincem 1863, ale k jejímu skutečnému založení došlo až v roce 1885, kdy byla svolána ustavující schůze čtenářského spolku. Od tohoto data začala knihovna opravdu fungovat. Půjčovaly se zde knihy a časopisy, pořádaly přednášky a zábavy. Na konci 19. století měla knihovna ve svém fondu 353 svazků a čtenáři si knihy mohli půjčovat dvakrát týdně – ve středu a v neděli.<br />
Počátkem 20. století se počet knih rozrostl na cca 1 tisíc svazků a v roce 1919 začala své služby nabízet nová čítárna. V roce 1937 měla knihovna 2607 knih a 172 registrovaných čtenářů.<br />
Novodobá historie knihovny se začala psát 1. ledna 1952, kdy vznikla v Dobrušce Městská lidová knihovna F. L. Věka. Během let měnila místo svého působení i název, ale stále plnila svou původní funkci. V roce 1978 se z této městské knihovny dokonce stala knihovna středisková. Nakupovala a zpracovávala zvláštní knihovní fond, který ve formě výměnných souborů půjčovala sedmnácti knihovnám tvořícím středisko. Tento stav trvá s menšími obměnami dodnes.<br />
Po roce 1990 bylo nutné z prostorových důvodů knihovnu přestěhovat, ale žádný městský objekt požadavkům moderní knihovny nevyhovoval. Nakonec se řešení přece jen našlo. Úpravami a přístavbou totiž z nefunkčního výměníku tepla vznikla nová bezbariérová knihovna, která se otevřela 1. března 2002. Její provoz zajišťují čtyři zaměstnanci. </p> <p>Pozvání do knihovny</p> <p>Knihovní fond dnes představuje přes 30 tisíc svazků, počet evidovaných čtenářů je 1200, z toho 360 dětí. V loňském roce bylo zakoupeno 1030 knih v celkové hodnotě 263 tisíc korun a pro letošní rok bylo z rozpočtu města Dobrušky na nákup knih a periodik vyčleněno cca 250 tisíc. Uskutečnilo se přes 52 tisíc výpůjček a z toho tvořily knihy 84,8 %, periodika 15,2 %. Čtenáři mohou využívat počítače a internet, ke zlepšení vzájemné komunikace slouží elektronická pošta nebo zasílání SMS, knihy lze vyhledávat pomocí on-line katalogu. Na webových stránkách knihovny či sociální síti Facebook se zájemci dozvědí o připravovaných akcích, knižních novinkách atd.</p> <p>Kulturní i vzdělávací akce</p> <p>„Pro veřejnost organizujeme celou řadu kulturních nabídek. Například zmíním autorská čtení, besedy se známými osobnostmi, výstavy, výtvarné nebo literární soutěže pro děti, exkurze a další programy určené školám z Dobrušky, ale i z přilehlého okolí. Speciálně školní knihovně Gymnázia Dobruška navíc poskytujeme konzultační služby, a to zejména ohledně obsluhy automatizovaného systému Clavius. Naše knihovnice nezapomínají ani na děti předškolního věku, vloni pro ně uspořádaly přes osmdesát akcí. Také se účastníme celostátních projektů, jako je například Kniha mého srdce, Noc s Andersenem, Týden knihoven, Den poezie, Magnesia Litera, Den pro dětskou knihu. S velkým ohlasem se setkala naše výtvarně-literární soutěž pro děti nazvaná Od vizuality k virtualitě, jejímž výstupem se stal drobný sborníček básní,“ přibližuje některé aktivity knihovny její vedoucí Lenka Bendzová.<br />
V rámci zlepšování knihovnické gramotnosti realizovaly knihovnice téměř 30 informačních lekcí určených pro žáky mateřských, základních i středních škol. Rovněž dětem je určena v letošním roce vydaná informační brožurka „Průvodce Dobruškou s mimozemšťany“. Autorem textů je spisovatelka Petra Braunová, ilustrace vytvořil výtvarník Milan Starý.<br />
Dlouhodobě probíhající pořad Škola naruby je projektem v rámci akce Celé Česko čte dětem a jeho posláním je propagovat četbu u dětí předškolního a mladšího školního věku. Naopak senioři velmi kladně přijímají nabídku zaškolování v práci s počítačem a internetem. </p> <p>Regionální služby </p> <p>Výkon regionálních funkcí (RF) v dohodnutém rozsahu a obsluhu obecních knihoven zajišťuje pracovnice Městské knihovny Rychnov nad Kněžnou formou objednávky na detašovaném pracovišti Dobruška.<br /> „Do obvodu patří od 1. ledna 2008 celkem 18 základních knihoven; všechny registrované u ministerstva kultury. Obecní knihovny pracují dle svých možností, některé odebírají málo knih, jiné si odvážejí velké soubory čítající i 150 kusů. Spolupráce s nimi se výrazně zkvalitnila, dokladem je vzrůstající počet výpůjček, rozsáhlá korespondence i ohlasy dobrovolných knihovníků. Přístup k veřejnému internetu je ve všech knihovnách nebo v budově obecního úřadu, pokud úřad a knihovna sídlí v jedné budově. Řada knihoven požádala o grant na nákup licencí programu Clavius Rex,“ říká Miroslava Cvejnová, která se problematikou RF zabývá, a dodává, že bez dotací Královéhradeckého kraje by se fondy nemohly rozvíjet a sloužit základním neprofesionálním knihovnám v malých obcích.</p> <p>Obce v dobrušské spádové oblasti přispívají malou částkou na nákup knih a na informační servis. Z těchto prostředků se buduje vlastní výměnný fond, který je v majetku města. Nákupy knih přímo v obcích se téměř nerealizují. Účastníci pravidelných setkávání dobrovolných knihovníků jsou na každoročních poradách informováni o výkonu RF, provozování veřejného internetu, o grantu na Clavius Rex, revizích, náhradách poškozených a ztracených svazků atd. Zároveň jsou proškoleni ve vyplňování statistických výkazů. „Do všech obcí pravidelně rozesíláme časopis pro čtenářskou veřejnost Grand Biblio, plakáty a pozvánky na připravované kulturně-výchovné akce a výstavy i další aktuální informace o dění v dobrušské a rychnovské knihovně. V naší práci klademe hlavní důraz na osobní přístup ke každé malé knihovně a jejímu knihovníkovi, což se nám stále více potvrzuje jako ideální způsob k dosahování lepších výsledků,“ doplňuje na závěr Miroslava Cvejnová.</p>