Články a komentáře

<p>VIMPERK: Dnes vám předkládáme příběh jednoho KD, jehož konec není zrovna typický. Město o budovu nestálo, ale koupila a zrekonstruovala ji soukromá firma, která navíc ctí její původní účel.</p> <p>Poměrně nedávno mapovala moje kolegyně podmínky pro kulturu ve Vimperku. Dozvěděla se přitom, že zde existuje kulturní dům, ale s přívlastkem bývalý, kde je vyvíjena minimální činnost. Proto jej také nezahrnula do článku Za kulturou do Vimperka.<br />
Jenže věc se má jinak. Vyplynulo to z reakce Ing. Jitky Strakové, jednatelky Coating CZ, s.r.o., která tento kulturní dům provozuje. Podle všeho není vztah mezi vlastníky KD a vedením obce ideální, a aniž bychom chtěli soudit, musíme konstatovat, že je to škoda. Vimperský kulturní dům nevykazuje známky zaniklé instituce, ale naopak, je zrekonstruovaný. Operuje vhodnými prostorami, jejichž využití podle jednatelky vlastník městu nabízel. </p> <p>Ve snaze zjistit více podrobností o KD v soukromých rukách jsme J. Strakové položili několik otázek. Za přímé a vyčerpávající odpovědi děkujeme. </p> <p>Ucházíte se o městskou podporu – granty? </p> <p>Nikdy jsme se o žádný grant neucházeli. Jednak je to „papírově“ náročné, jednak naprostá většina byla určená pro neziskové organizace a sdružení.</p> <p>Daří se managmentu KD získat peníze z jiných veřejných zdrojů? (Kraj, EU apod.)</p> <p> Doposud jsme o žádné peníze z veřejných zdrojů na podporu kultury nežádali.</p> <p>Kolik vaše společnost vynaložila na pořízení a rekonstrukci objektu?</p> <p>Naše společnost objekt koupila v dražbě v roce 2001 za 7 500 000 Kč poté, kdy úplně zkrachoval projekt několika předchozích podnikatelů na provozování supermarketu. Do současně doby jsme investovali za účelem navrácení původního účelu objektu, do oprav po povodni v roce 2002 a postupně pokračujících dalších modernizací objektu podstatně více než jednou tolik. </p> <p>V současnosti probíhá opět rekonstrukce? Můžete přiblížit, za jakým účelem.</p> <p>Účelem této rekonstrukce je zvýšení kapacity prostor sálu z 800 na 1000 osob, z toho samotného velkého sálu z 555 na 700 osob. S tím bylo spojeno vybudování nového únikového východu, WC jak pro ženy a muže, sprchy v suterénních prostorech. Vznikly šatny pro zvýšené počty osob tak, aby vše odpovídalo předepsaným bezpečnostním normám protipožární ochrany a hygieny pro shromažďovací prostory. Do nové sezóny tak sál v KD Cihelna ve Vimperku vstupuje jako kapacitně největší a nejbezpečnější sál nejen na Prachaticku, ale i na Strakonicku. Chtěli jsme zde umožnit konání větších akcí jako kupř. koncertů populárních hudebních skupin, které do menších sálů nelze pozvat.<br /> Součástí poslední rekonstrukce byla též opětovná instalace hlavní opony dříve odstraněné při přestavbě KD na supermarket, instalace závěsů jak v prostoru jeviště tak i před proskleným atriem, pokrytí celého zařízení WiFi připojením k internetu, jehož rychlost lze zvyšovat s počtem přihlášených účastníků. Do této etapy ještě patří stavba víceúčelové místnosti s barem, která bude provedena v příštím roce.<br /> Současně probíhá rozšíření a modernizace kuchyně pizzerie, což je první částí dalších stavebních úprav, kterými po nově vybudované lávce přímo a bezbariérově zpřístupníme 2NP čelního traktu KD za současného rozšíření jeho využitelné podlahové plochy. Naše dodatečné investice tak vzrostou na více než dvojnásobek kupní ceny. Vzhledem k našim dalším záměrům ani to však nebude konečná cena. </p> <p>Co všechno se v KD děje, a je provoz ekonomicky soběstačný</p> <p>Ve velkém sále KD Cihelna se pořádají koncerty populárních zpěváků a skupin, koncerty ZUŠ Vimperk, plesy místních podniků a organizací, maturitní plesy gymnázia a SOŠe Vimperk, prodloužené a ples Vimperské taneční školy, společenské akce pro seniory. Protože má sál vynikající akustiku, konají se v něm prezentace audiotechniky. Dále se zde pořádají dětské maškarní bály a koncerty pro děti a studentské majálesy.<br /> Vzhledem ke kapacitě a zázemí se čtyřmi šatnami pro účinkující se samostatnými WC zde mohou probíhat i akce většího rozsahu jako byla „Dívka Šumavy 2009“, při které se využily i další prostory KD.<br /> Po instalaci nové opony chceme pořádat i divadelní představení, která se zde konala zřídka.<br /> V suterénu KD probíhají dvakrát až třikrát v týdnu diskotéky nebo jiné klubové akce. V přízemí KD se nachází také bowling bar se dvěma dráhami.<br />
Při akcích ve velkém sále je návštěvníkům poskytováno občerstvení jak v sále tak i v předsálí. V přízemí je ještě pizzerie, ve které právě probíhá výše zmíněná modernizace.<br /> V 1. NP je malý sál zatím o kapacitě 76 osob, který je využíván příležitostně při větších akcích.<br /> Dále má KD velkou zahradu s trvalým pódiem, kde se konají v létě pivní slavnosti, koncerty a taneční zábavy. </p> <p>Kolik přepočtených pracovníků zajišťuje provoz KD?</p> <p>Vzhledem k tomu, že společnost především prostory pronajímá a od koupi doposud stále probíhaly a probíhají rekonstrukce, společnost nemá vyčleněny pracovníky, kteří by se věnovali pouze provozu KD. </p> <p>O jaké druhy programu je největší zájem, a které jsou ziskové.</p> <p>Zatím největší zájem je o koncerty a o pronájem sálu pro konání maturitních plesů zdejšího Gymnázia a Střední ekonomické školy, neboť je to jediný sál na Prachaticku a Strakonicku s tak velkou kapacitou, který jako jediný v okolí může plně uspokojit kapacitní požadavky maturantů. Dále je zájem o pořádní tanečních akcí, protože sál má pěkný velký parket a 256 míst u stolů. Konají se zde plesy místních organizací a dětské maškarní bály. Uvedené akce by se v daném rozsahu nikde jinde ve Vimperku nemohly konat, protože jak sál MěKS, tak další sály ve Vimperku mají malou kapacitu (sál MěKS v plesovém uspořádání 140 míst a sál hotelu Zlatá hvězda má dokonce max. kapacitu jen 130 míst bez rozlišení typu akce).</p> <p>Jakou vizi máte pro KD do budoucna, jak byste viděla ideální stav jeho fungování?</p> <p>KD Cihelna vidíme jako multifunkční kulturní a společenské centrum, ve kterém mohou paralelně probíhat různé akce, mezi kterými si návštěvník může vybírat a volně přecházet, aniž by potřeboval budovu opustit, a kde se může na příslušné úrovni občerstvit a najíst. Dlouhodobé pronájmy části jeho prostor přitom finančně zabezpečí provoz včetně amortizace, a provozovatel je tak méně závislý na výdělečnosti jednotlivých kulturních a společenských akcí.</p> <p>Jak byste si představovala spolupráci s městem, kdyby byla možná? </p> <p>Stačilo by prostory v KD Cihelna využívat pro konání akcí, které jinde ve Vimperku nelze v plném rozsahu uskutečnit, nebo pro jejichž konání jsou prostory v KD Cihelna nejvhodnější /nejčastěji z důvodů kapacitních nebo akustických/.<br /> V roce 2005 ředitel MěKS pan Pulkrábek pro Listy Prachaticka uvedl, že by „Městské kulturní středisko pořádalo v sále patřícím firmě Coating CZ deset akcí ročně a na dalších přibližně čtrnáct by finančně přispělo“. Zůstalo však jen u slov. K realizaci takovéto spolupráce nikdy nedošlo a letos ukončil spolupráci úplně.</p> <p>Proč se Vaše společnost rozhodla podnikat zrovna v kulturních službách (když jiné by byly pravděpodobně ziskovější)? </p> <p>Naše společnost chtěla tuto chátrající budovu, která se nám líbí i z hlediska architektonického, zachránit a vrátit původnímu účelu. Neměla tedy v úmyslu sama v kulturních službách podnikat. Budova byla roky nabízena ke koupi. Správce konkurzní podstaty ji dokonce nabízel přímo městu Vimperk, a to za příznivějších finančních podmínek, než jaké pak byly stanoveny pro dražbu. Město to však odmítlo. Proto jsme se rozhodli budovu koupit my, zrekonstruovat sál a nabídnout ho městu k pronájmu, aby nemuselo čerpat investiční prostředky.<br />
Já jsem se ve Vimperku narodila a můj manžel má také dlouhodobý vztah k tomuto městu. To byl důvod, proč jsme se rozhodli uvedený finančně i jinak náročný čin uskutečnit. </p> <p>J. Straková dodává: "Jsem přesvědčena, že město Vimperk s 8000 obyvateli potřebuje velký sál s kapacitou nad 199 osob, tj. shromažďovací prostor. Naše zkušenosti za uplynulá období, kdy sál provozujeme, můj názor jen potvrdily. Nad to jsou přímo v jižních Čechách města, dokonce menší než Vimperk, která dokáží využít i dva velké sály naprosto bez problémů a nabídnout v nich široké veřejnosti zajímavé kulturní programy. Tím, že MěKS vypovědělo spolupráci úplně, vrátilo Vimperk do situace jako před 40 lety. Tenkrát 2 objekty s velkými sály byly zbourány a město pak dlouho nemělo žádný velký sál až do roku 1979, kdy byl nový Kulturní dům ve Vimperku dán do provozu. (V roce 1991 byl pak prodán pro účely provozování supermarketu).<br /> Hojně navštěvované akce, které dříve MěKS pořádalo v Cihelně, se tak budou záměrně konat v jiných mnohem menších prostorech. Dostupnost pořadů pro širokou veřejnost tím je významně omezena.</p> <p>A na závěr několik technických zajímavostí:<br />

• Aby měl sál vynikající akustiku, byl interiér sálu vytvořen ze speciálních lícových cihel a dřevěného obložení stropu.<br />
• Sál je spojen s předsálím proskleným atriem.<br />
• V sále je 12 moderních křišťálových lustrů vyrobených ve sklárně v Kamenickém Šenově jen pro tento KD, tzn., že se jinde nevysyktují.<br />
• V bočních stěnách sálu jsou otvory, kam se poskládá celá opona. Je to velmi zajímavé řešení.</p>

<p>A ještě jsem poprosila J. Strakovou, aby nám napsala několik slov o pořizování opony:<br /> Instalovaná byla v létě. Na bocích stěn sálu je kousíček opony vždy vidět (barva je bordová, materiál samet). Existují různé firmy, které opony šijí a instalují, my jsme vyhledali na internetu firmu Divadelní služba, která dodává opony pro divadla apod. Naše opona je velká co do výšky i šířky, protože je před jevištěm od stropu až na zem, a na šířku od jedné stěny ke druhé. Zajíždí do otvorů v bočních stěnách, aby při jiných akcích, než je divadlo, nepřekážela. Dále pak byl pořízen i závěs, který zakrývá téměř jednu stěnu sálu – prosklené atrium s různou zelení (rododendronem a dalšími okrasnými keři, viz přiložené foto) z důvodu akustického. Dále bylo instalováno černé pozadí a horizont. Cena bez mála 162 000 Kč zahrnovala materiál, šití, protipožární nástřik, běžky, pojezdové dráhy zaměření, zavěšení, dopravu. Opona je ovládána novým motorovým pohonem, protože, původní byl při přestavbě na supermarket také odstraněn.</p>

<p>DOBRUŠKA: Vlastivědné muzeum v Dobrušce je jedním ze středisek, která tvoří organizační složku města s názvem Kulturní zařízení města Dobrušky.</p> <p>Město Dobruška bylo do roku 1960 okresním městem, je historicky spádovou oblastí po stránce kulturní, ekonomické i hospodářské a tato skutečnost se promítá i do činnosti muzea, které celou svou činností přibližuje historii a dění nejen přímo ve městě, ale i v přilehlém okolí. </p> <p>Nahlédnutí do historie</p> <p>Počátky dobrušského muzejnictví spadají do dvacátých let minulého století. Iniciátory jeho vzniku byly místní spolky a organizace, zejména Klub českých turistů, Sokol a Městská spořitelna. Vůdčí osobností pak poštmistr a starosta města – Václav Malý. V červenci 1931 vzniklo Vlastivědné muzeum pro Dobrušsko a Opočensko a poprvé byly veřejnosti představeny muzejní sbírky. Jejich prvním správcem se stal učitel, významný vlastivědný a kulturní pracovník, později též spisovatel, Karel Michl. O něco později byl pro muzejní sbírky získán dům čp. 53, který tomuto účelu sloužil až do jeho zbourání, tedy do poloviny osmdesátých let. Od roku 1984 sídlí muzeum v bývalém rabínském domě. </p> <p>Významné osobnosti </p> <p>Město se může pochlubit velkým počtem osobností, které svým významem v mnohém přesáhly rámec nejen regionu, ale i našeho státu. František Vladislav Hek, výrazná postava národního obrození, se stal předlohou pro hlavní postavu románu Aloise Jiráska a do literatury vstoupil pod jménem F. L. Věk. Magdalena Novotná, manželka Jiřího Novotného z Dobrušky, byla předobrazem postavy babičky ve stejnojmenném díle Boženy Němcové. Lidový umělec Alois Beer po sobě zanechal dílo mimořádné dokumentační hodnoty co se etnografie a historie týče. František Adolf Šubert se věnoval novinářské a spisovatelské dráze a působil v oblasti divadla. Byl ředitelem Národního divadla v Praze a Městského divadla na Královských Vinohradech, ale i iniciátorem a organizátorem Českoslovanské výstavy národopisné v Praze. Světoznámý malíř František Kupka, rodák z nedalekého Opočna, prožil v Dobrušce dětství a mládí. </p> <p>Sbírkový fond a expozice </p> <p>Fond tvoří kolem 13 tisíc položek, což je asi 20 tisíc předmětů. Jde zejména o artefakty z oblasti etnografie, historie a historie umění. Ojedinělý je soubor prvotin Františka Kupky, kronikářské dílo Aloise Beera či pozůstalost Karla Michla.<br />
Stálé expozice se nacházejí na třech místech. V rodném domku Františka Vladislava Heka najdou návštěvníci obytnou světničku, kupecký krám nebo černou kuchyni. Televizní diváci si jistě vzpomenou na úl nebo na váhy v podobě mořských panen, které si „zahrály“ v televizním seriálu F. L. Věk. Závěrečná část expozice, zrekonstruovaná v roce 2010, tuto významnou osobnost Dobrušky připomíná.<br />
V budově renesanční radnice z 2. poloviny 16. století jsou instalovány prvotiny Františka Kupky, jehož pozdější díla obdivují návštěvníci nejrůznějších světových galerií. Další část expozice přibližuje hrdelní právo.<br />
V bývalém rabínském – Laichterově – domě, který je i sídlem muzea, se nachází expozice Židé v dějinách Dobrušky. Exponáty doplňuje promítání krátkého filmu a největším lákadlem je rituální očistná lázeň zvaná mikve. Opomenuta není ani historie dobrušské synagogy, která stojí těsně vedle rabínského domu. Laichterův dům, postavený v 1. třetině 19. století, procházel v letech 2008 – 2010 rekonstrukcí a muzeum zde připravuje expozici věnovanou dr. Laichterovi, významnému nakladateli meziválečného období a příteli T. G. Masaryka. Během roku zde proběhne čtyři až šest výstav zaměřených na vlastivědu a historii města, ale prezentovány jsou zde také práce místních výtvarníků.</p> <p>Akce „Paměť města“</p> <p>Cílem této akce, členěné do šesti oddílů, je přispět k zachování odkazu minulosti pro příští generace.<br />
Paměť věcí se zaměřuje na získávání trojrozměrných exponátů – jde např. o vybavení dřívějších domácností.<br />
Paměť písma se soustřeďuje na materiály archivní povahy – např. vysvědčení z dobrušských škol, psané vzpomínky, deníky, kroniky. Právě deníky dvou dobrušských občanů, psané den po dni až do sedmdesátých let 20. století, objasnily přesné datum historické události, tzv. nepravého převratu z 5. října 1918, kdy na zdejší poštu přišel telegram oznamující, že skončila 1. světová válka i Rakousko-uherská monarchie.<br />
Paměť slova – jde o zaznamenávání vzpomínek pamětníků jako jsou historky, staré zvyky, příběhy na magnetofonovou pásku.<br />
Paměť fotografie dnes obsahuje desítky tisíc fotografií nebo pohlednic od období Rakousko-Uherska. Muzeum si je od občanů zapůjčí, naskenuje a uloží na DVD.<br />
Paměť filmu – materiál se muzeum snaží získat od okruhu amatérských filmařů. Zatím se podařilo převést na DVD filmy od dvacátých let minulého století, které přibližují dění v Dobrušce a okolí.<br />
Paměť lidí přibližuje historii z pohledu osudů jednotlivých osob. </p> <p>Vedoucí Vlastivědného muzea Mgr. Jiří Mach k této činnosti ještě podotýká: "Při této práci se snažíme maximálně využívat možnosti převodu získaných informací na elektronická média, která tak zaručí zachování slova, písma i obrazu a umožní přenesení na případná další nová média v pozdějších letech.“ </p> <p>Muzeum a kroniky</p> <p>Vlastivědné muzeum v Dobrušce se problematice kronik věnuje ve spolupráci se Státním okresním archivem v Rychnově nad Kněžnou. „Do digitální podoby se nám podařilo převést přes stovku obecních, farních a školních kronik a také pořádáme semináře pro kronikáře. Zatím poslední se uskutečnil koncem června v Dobrušce (místa konání se střídají) a šlo o přátelské setkání v rámci oslav 690 let od první písemné zmínky o Dobrušce. Jeho součástí byla i návštěva výstavy k této události,“ doplňuje Mgr. Mach, který je také kronikářem města Dobrušky a na setkání přednesl referát. Kroniku vede na počítači a zveřejňuje na městském webu.</p> <p>Spolupráce se školami </p> <p>Muzeum se nechá inspirovat podněty od vyučujících na základních školách a na gymnáziu a připravuje netradiční materiál, zejména pro výuku ve vlastivědě a dějepisu. Učitelům pak zpracovává počítačové prezentace, které je možné využívat ke konkrétnímu učivu. Besedy s muzejními pracovníky probíhají jak ve škole, tak přímo na půdě muzea a některé z nich jsou pořádány společně se zdejší městskou knihovnou. </p> <p>Muzeum má širokou působnost </p> <p>Přestože v muzeu pracují pouze tři zaměstnanci (jeden na plný úvazek, a další dva na zkrácenou pracovní dobu – 7 a 5 hodin), paleta činností této instituce je opravdu pestrá. Například jde o přípravu CD ROMů a DVD a také o natáčení filmů. Filmový dokument Dobrušskou minulostí již dospěl do období 2. světové války a má zatím 14 dílů. Propagační film o Dobrušce byl vyhotoven v české a anglické verzi.<br />
Publikační činnost se také zaměřuje na zdejší region. Jmenujme například tituly Dobrušská privilegia, Pověsti z Dobrušska nebo Dobruška. </p> <p>Pro úplnost je třeba ještě zmínit akce, které muzeum organizuje, ať již jsou to muzejní přednášky, vánoční jarmark, den otevřených dveří či toulky po dobrušských památkách. O všech iniciativách pracovníků dobrušského muzea se zájemci mohou přesvědčit na jeho přehledných a podrobných webových stránkách

LEŠANY: Středočeská obec Lešany nacházející se v blízkosti dolního toku řeky Sázavy je spojena se jménem básníka Františka Hrubína (1910 - 1971). Ač se narodil v Praze, z chaloupky s číslem popisným 26, která patřila rodině Novotných, tedy babičce a dědečkovi, vedly jeho první kroky do lešanské školy. Brzy si kvůli nedokonalé výslovnosti vysloužil přezdívku Antí, která ho kupodivu doprovázela celý život. Traduje se, že maminky v pozdějších letech s úctou sdělovaly svým dětem, když se spisovatel prošel po návsi v rozevlátém plášti a s hlavou jakoby plující v oblacích – „tak to je slavný básník“. Pokud směl, tak tady pobýval (50. léta minulého století mu nepřála kvůli jeho tvorbě v duchu nikoliv socialistického realismu a přátelství se stejně umělecky naladěným Jaroslavem Seifertem či kritický postojem ke kolektivizaci zemědělství mu také neprospěly.) Zapomnění hledal v jižních Čechách. A když se opět mohl vrátit do Lešan,kde tvořil, pak na jaře a v létě, zimní čas trávil v Praze. S obrovskou radostí se sem vracel přes Jílové ve chvílích, kdy se probouzela příroda. Naposledy v roce 1970. V březnu následujícího roku odešel navždy snad ke svým Lešanským jesličkám. Už nikdy nezasedl na čestné místo k bytelnému stolu v obrovské světnici lešanského domku. Zůstaly jen vzpomínky či drobná próza pojmenovaná po kuchyňském stolu, kde se zasedávalo k posvícenské huse, ale kam byly poprvé pokládány narozené děti, ale na nezbytnou chvíli také ti, co odešli na věčnost. To druhé sice Hrubína nepostihlo, zato se objevily neshody kvůli poslednímu rozloučení. Literární instituce chtěly státní pohřeb, rodina tiché rozloučení. První prosadily svou. Lešanská Osvětová beseda, jak se tenkrát této kulturní instituci říkalo, uctila svého básníka už v září následujícího roku 1. Podvečerem národního umělce Fr. Hrubína. V místním kulturním domě tenkrát přednášeli mladí recitátoři, kteří se scházeli v Šrámkově Sobotce. Vzpomínka měla úspěch a veliký ohlas. Každý druhý rok se opakovala, navíc vznikla Hrubínova síň, do níž byly soustředěny dostupné artefakty včetně upomínek na spolupráci s malířem J. Trnkou. Vznikla tradice Hrubínových podvečerů, kam našli cestu velcí umělci včetně spisovatele K. Nového, umělkyně J. Šejbalové, V. Fabiánové a obrovské řady dalších, kteří v umění něco znamenali. Jako recitátor vystupoval L. Munzar. Pravidelně se účastnila také paní J. Hrubínová. Ale i toto setkávání postihla krize a dočasné zapomnění. Až letos v září se snad tradice Hrubínových podvečerů podařilo obnovit. Tentokráte na nádvoří zámku, který mezitím zásluhou soukromého majitele byl zachráněn před zkázou. Recitoval O. Brousek. Do pásma sestaveného lešanskou paní L. Benešovou ze vzpomínek A. Branalda, J. Strnadela, V. Závady, I. Inova, P. Šruta a J. Seiferta vkládal osobní vztah. Vždyť v Lešanech žili Brouskovi rodiče a samotný Fr. Hrubín, ač věkově hodně vzdálen, s ním tvořil vzácnou uměleckou dvojici. Pozn. redakce: 100. výročí narození básníka F. Hrubína připadá na 17. září. Hrubínovský podvečer se na nádvoří lešanského zámku konal den poté - 18. září 2010.

<p>OLOMOUC: Partnerství mezi Olomouckým krajem a Opolským vojvodstvím trvá od počátku roku 2002. Je založeno nejen na oboustranném zájmu o spolupráci, ale především na geografické blízkosti.</p> <p>Opolské vojvodství je jedním ze dvou zahraničních regionů, s kterými Olomoucký kraj bezprostředně sousedí.<br />
Spolupráce se odvíjí v několika oblastech, v kultuře je dána projektem „Kulturní dědictví – společná úloha“, v rámci něhož navázaly kontakty kulturní a vědecké instituce zabývající se kulturním dědictvím z obou stran hranice. Jejich zástupci si vyměňují zkušenosti a společně realizují již konkrétní aktivity vztahující se k památkové péči na území česko-polského pohraničí.<br /> A protože termín dokončení projektu připadá na podzim letošního roku, požádali jsme vedoucího odboru kultury a památkové péče Krajského úřadu Olomouckého kraje, PhDr. Jindřicha Garčice, aby nám o projektu řekl pár slov a přiblížil jeho přínos.</p> <p>J.G.:<br />
Jedná se o společný projekt Opolského vojvodství a Olomouckého kraje v rámci Operačního programu přeshraniční spolupráce Česká republika – Polská republika 2007 – 2013. Opolské vojvodství je vedoucím partnerem a Olomoucký kraj partnerem projektovým. Doba realizace projektu je vymezena obdobím leden 2009 – prosinec 2010. Celkové náklady projektu přesáhly 3 000 000 Kč, z toho 2 500 000 Kč poskytla Evropská unie.<br />
V rámci uvedeného projektu se konaly dvě odborné čeko-polské konference s tematikou památkové péče, jedna v říjnu loňského roku v Olomouci a druhá v měsíci dubnu letošního roku v Opole. Příspěvky z olomoucké konference jsou obsaženy ve vydaném dvojjazyčném sborníku, obdobný sborník z konference konané v Opole vyjde v nejbližší době.<br />
V současnosti je do tisku připravena společná, opět dvoujazyčná, reprezentativní publikace o třiceti nejvýznamnějších památkách Opolského vojvodství a třiceti kraje Olomouckého. Součástí této knihy bude také již vytištěná mapová příloha. Křest proběhne 8. prosince v olomouckém Vlastivědném muzeu, přibližně o týden později se bude konat v Opole, kdy by měly být současně uvedeny do provozu webové stránky, které obsáhnou informace o projektu, ale stanou se také platformou pro vyhledávání kontaktů mezi subjekty působícími v oblasti kultury a památkové péče obou regionů.<br />
Nezanedbatelným přínosem projektu je navázání přímých kontaktů a spolupráce mezi některými kulturními zařízeními, např. Vědeckou knihovnou v Olomouci či Vlastivědným muzeem v Olomouci s jejich opolskými partnery, a samozřejmě také navázání přímých osobních kontaktů mezi odborníky z obou regionů.</p>

<p>Text, který najdete níže se do našeho redakčního mailu dostal s pozvánkou na výstavu věnovanou českému loutkovému divadlu.</p> <p>Je to stručný a zajímavý článek o loutkářství u nás, a byla by škoda jej neostisknout…</p> <p> Za předky českých loutek můžeme považovat folklórní tyčové figury, které patří od dob pohanských až dodnes k lidovým slavnostem a zábavám (např. vynášení Smrtky). Druhým nejstarším typem u nás je maňásek, jenž sloužil ve středověku jako reklamní atrakce u jarmarečních stánků, a teprve později byly objeveny jeho výrazové možnosti, dobře využitelné pro krátké komediální výstupy.<br />
Nejrozšířenějším druhem loutek se na dlouhou dobu staly v českých zemích marionety, tedy loutky voděné shora. Přivážely je sem kočovné společnosti anglické, holandské a především německé zhruba od poloviny 17. století. Toto divadlo bylo napodobeninou barokního divadla činoherního. Od poloviny 18. století se začali objevovat domácí loutkáři s představeními v české řeči a loutkové divadlo se stalo vyloženě lidovou zábavou. Nejdůležitějším přínosem českých kočovných loutkářů byla skutečnost, že se lidé na venkově měli možnost seznámit s českým i světovým divadelním repertoárem, k němuž by se jinak nedostali. Význam této činnosti, kterou vykonávala řada českých loutkářů a loutkářských rodů, se promítl v uměle vytvořenou legendu<br /> o jednom z nich, Matěji Kopeckém (1775 – 1847), který bývá nazýván patriarchou českého loutkového<br /> divadla.<br />
Popularita loutkového divadla vedla ve druhé polovině 19. století nejen k zájmu o tradiční marionetáře, ale i k aktivnímu amatérskému pěstování loutkového (převážně marionetového) divadla. Daleko četnější ale bylo provozování loutkového divadla pro děti s cílem poskytnout jim ušlechtilou zábavu a využít je k výchovným účelům. Toto divadlo se obracelo především k pohádce.<br />
Rozvíjelo se loutkové divadlo provozované v rámci nejrůznějších spolků. Postupně se šířila rodinná loutková divadélka, pro něž se sériově vyráběly dekorace a loutky (prvními z nich byly v roce 1912 tzv. Alšovy loutky). Obě tyto sféry zaznamenaly především od počátku 20. století do zahájení druhé světové války obrovský kvantitativní rozvoj. Mezitím se vyskytlo několik divadel s vyššími uměleckými ambicemi (Loutkové divadlo feriálních osad v Plzni, Loutkové divadlo Umělecké výchovy na Královských Vinohradech, Umělecká loutková scéna v Praze, Říše loutek v Praze, Loutková scéna Sokola Libeň aj.). Už do roku 1912 se datuje vznik nejstaršího odborného loutkářského časopisu na světě – Český loutkář (později Loutkář). V roce 1929 byla v Praze založena mezinárodní loutkářská organizace UNIMA, existující dodnes. Od roku 1930 začalo na profesionálním základě pracovat Divadlo Spejbla a Hurvínka, které po válce přesídlilo z Plzně do Prahy.<br />
Během fašistické okupace došlo ke značnému poklesu souborů, ale ta část, která se zachovala,<br /> mohla vzhledem k přehlížení loutkového divadla německými okupanty pokračovat ve své činnosti,<br /> i když některá představení měla protihitlerovský charakter. Aktivní boj Skupova divadla však<br /> skončil uzavřením divadla, uvězněním Josefa Skupy v koncentračním táboře a uzamčením loutek<br /> Spejbla a Hurvínka v trezoru gestapa.<br />
Od roku 1949 pak začala postupně vznikat síť profesionálních loutkových divadel dotovaných státem. Po násilné likvidaci spolků koncem 40. a začátkem 50. let ukončila svou činnost i řada loutkářských souborů. Některé přešly pod nové zřizovatele (závodní a kulturní kluby ROH, osvětové besedy apod.) a objevovaly se i soubory nové.<br />
Po sametové revoluci v roce 1989 vznikala další divadélka či skupiny, působící na profesionální či poloprofesionální bázi. Změny nastaly i v oblasti amatérského loutkářství a pro některé soubory, které přišly o střechu nad hlavou a finanční podmínky pro provozování své činnosti, znamenaly zánik. Přežily spíše menší skupinky, které nikdy nebyly závislé na prostoru či financích a které jsou schopné hrát kdekoliv.</p> <p>Slavnostní zahájení výstavy proběhne 18. listopadu 2010 v 17 h ve Výstavní síni Muzea Těšínska – Musaionu,<br />
Dělnická 14<br />
736 01 Havířov<br />
tel.: 596 813 456<br />
e-mail: havirov@muzeumct.cz</p> <p>Výstava České loutkové divadlo – historie a současnost, kterou připravilo Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi, potrvá do 6. března 2011.</p>

<p>FRÝDLANT NAD OSTRAVICÍ: Ve zdejším kulturním domě, jehož vlastníkem je město Frýdlant (10 tis. obyv.), se koná řada akcí, ale působí zde i Galerie uměleckého smaltu, která je jeho součástí.</p> <p>Prodejní akce vyloučeny</p> <p>Stavba KD byla započata v roce 1981 a slavnostní otevření se konalo v září roku 1984. „Město kulturní dům pronajímá dalším subjektům, a to k pořádání kulturních a společenských akcí jako jsou plesy, představení pro školy všech typů, taneční kurzy, schůze, avšak pronájem pro účel prodejních akcí není možný. Náš Velký sál má kapacitu 400 míst, k dispozici je předsálí se šatnou, barový pult a dvě šatny pro účinkující, bezbariérový přístup vede z hlavní ulice,“ představuje kulturní stánek Bc. Klára Mališová, která se na MěÚ jeho problematikou zabývá.<br />
O provoz, údržbu a o agendu spojenou s pronajímáním jeho prostor se stará odbor školství, kultury a sociálních věcí zdejšího městského úřadu. V loňském roce byla pro KD vyčleněna částka 775 tisíc Kč a v témže období proběhly úpravy objektu, konkrétně šlo o renovaci parket.<br /> Technickou stránku zajišťuje správce na tříhodinový pracovní úvazek denně a uklízečka, v Galerie uměleckého smaltu je zaměstnán galerista na cca 4 hodiny denně.<br />
Frýdlantští mají největší zájem o divadelní představení a o koncerty. Například vloni sem přijela zazpívat Marie Rottrová, bratři Nedvědi, skupina Čechomor a letos se konal koncert Petry Janů.</p> <p>Galerie uměleckého smaltu </p> <p>Frýdlant nad Ostravicí se poprvé připomíná již ve 14. století, ale jeho rozmach je svázán až s rozvojem železářského podnikání od poloviny 17. století a od první třetiny 18. století také s výrobou smaltového zboží.<br />
„Galerie uměleckého smaltu a litiny vznikla jako programový krok při realizaci mezinárodních sympozií smaltu konaných od roku 1999 za účelem shromáždit o tomto odvětví umělecké tvorby co nejvíce údajů z celé Evropy. Nyní je zde vystaveno kolem osmdesátky smaltů, ale expozice se čas od času mění. Sbírka je totiž mnohem rozsáhlejší a obsahuje kolem 150 kusů uměleckých děl. Občas se konají výstavy i mimo galerii, a to u nás i v zahraničí. Historie smaltu je podrobně zpracovaná v katalogu,“ vysvětluje galerista PhDr. Karel Bogar a dodává: „Dalším krokem v realizaci dlouhodobých záměrů je zbudování výtvarné dílny uměleckého smaltu. Měla by sloužit ke komornějším pracovním setkáním smaltérů a také výtvarníkům profesionálům, uměleckým školám, k besedám se školami, protože naším hlavním cílem je přiblížit odborníkům i veřejnosti tradici frýdlantského smaltu co nejvíce. S otevřením této dílny počítáme do konce letošního roku.“<br />
Galerijní expozice z roku 2003 seznamuje s nejzajímavější fází výroby umělecké litiny, představuje kopie uměleckých děl renesance, baroka, k vidění jsou ukázky zbroje, individuální výtvarné návrhy a dokonce stylová litinová kamna. Přesto však její nejdůležitější složkou zůstává umělecký smalt. V listopadu 2007 se expozice dále rozšířila v rámci projektu „Smaltérské léto, kulturní a sportovní program ve Frýdlantu n. O.“, financovaného společenstvím INTERREG III A Česko – Polsko a městem. </p> <p>Letos proběhl již 11. ročník mezinárodního sympozia Frýdlantský umělecký smalt a zatímco v loňském roce sympozium finančně podpořila dotace od Moravskoslezského kraje, letos bylo zcela v režii města Frýdlantu n. O. Počet exponátů po každém takovémto setkání utěšeně narůstá, protože se již stalo respektovanou tradicí, že každý účastník v galerii své dílo zanechá. Je-li zde poprvé, věnuje exponáty dva, při opakované účasti již jen jeden artefakt. A tak jedinečnou sbírku – co se různorodosti týče – tvoří obrazy nebo šperky od více než dvacítky umělců z celé Evropy. Již výše zmíněné trvalé expozice ještě během roku doplňují příležitostné výstavy, např. letos svou tvorbu představilo sedm účastníků frýdlantského sympozia. Galerie nezapomněla ani na frýdlantského rodáka – malíře, grafika, ilustrátora a keramika Ferdiše Dušu, který žil v letech 1888 – 1958. I jemu věnovala patřičný prostor.</p>

<p>OPOČNO: Opočno je již navždy neodmyslitelně spjato s osobností svého nejvýznamnějšího rodáka, malíře Františka Kupky. Na jeho odkazu se zrodilo občanské sdružení Abakus.</p> <p>Dozvěděla jsem se o něm z webových stránek a získala dojem, že jeho členové vytváří v Opočně něco, co stojí za zmínku. Proto jsem se domluvila na setkání s předsedou sdružení Jiřím Králíčkem. Náš rozhovor či spíše příjemné povídání o díle Kupkově, kulturním bohatství jeho rodného kraje a kultuře jako takové, nakonec trvalo několik hodin. Odehrálo se v barokním domě čp. 141 z roku 1740 na opočenském Kupkově náměstí patřící Kristině Colloredo-Mansfeldové, který je sídlem sdružení.<br />
Jiří Králíček se v oblasti kultury pohybuje dlouho, akce pro své spoluobčany pořádal již v době komunistického režimu, a jak sám říká, i přes dnešní všudypřítomnou kritiku věcí minulých, mnohému se tenkrát naučil. Každopádně si již z těch dob nese vědomí kulturního bohatství, které se v jeho kraji nachází, a záměr stojící nad vším jeho konáním, a sice udržet osobnosti a díla jak místního, tak i nadregionálního – v případě Kupkově – i světového významu, také v povědomí dnešní generace. Tento cíl představuje jeden ze základních pilířů, na nichž stojí koncept projektu Rodný kraj Františka Kupky (RKFK). Ale nepředbíhejme.</p> <p>Vznik o.s. Abakus<br />
Občanské sdružení Abakus vzniklo v roce 2006, avšak již v roce 1993 uspořádali jeho členové koncert na záchranu kostela Panny Marie v Opočně. Založili také tradiční akci Mikuláš v Opočně, jejíž atmosféru si dodnes přijíždějí vychutnat lidé z širokého okolí.<br />
Abakus působí z části jako servisní organizace města pro rozvoj kultury a turistického ruchu. Mimo vlastních aktivit provozuje ve městě Informační a tiskové centrum, ve kterém jsou na plný úvazek zaměstnány dvě osoby. Podílel se také na tvorbě kulturní koncepce Opočna. Město poskytuje sdružení každoročně příspěvek ve výši jednoho milionu korun, ale finanční prostředky se členům o.s. podařilo získat také od významných sponzorů, jmenovitě společnosti RWE a pojišťovny Generali. Tříčlenný tým Abakusu podporuje i Kristina Colloredo-Mansfeldová.</p> <p>Člověk a země<br />
O Kupkovo dílo se Jiří Králíček zajímal již před rokem 1989, tedy v době, kdy nebylo u nás přístupné široké veřejnosti. Příležitost zapojit se do organizace výstavy Kupkova cyklu raných kreseb a maleb nazvaných Člověk a země přišla až v 21. století. Spolupráci tehdy navázal s Jiřím Lammelem a Zdeňkem Sklenářem, kteří od dědiců sběratele Jindřicha Waldese získali soubor tušových kreseb Člověk a země.<br />
V roce 2005 tak byl díky úsilí obou sběratelů umění soubor 105 originálních maleb a kreseb vystaven v Národním muzeu umění v Pekingu, o rok později na jaře následovala výstava v Kambodži a také v thajském Bangkoku. Na podzim téhož roku se pod názvem „Pocta Františku Kupkovi“ představilo 21 originálních děl spolu s dokumentací o právě proběhnutých výstavách v Asii návštěvníkům v zámeckém letohrádku opočenského zámku. Výstavu uspořádalo o.s. Abakus za finančního přispění mecenášky umění Kristiny Colloredo-Mansfeldové. Ta musela v roce 2007 na základě soudního rozhodnutí vrátit zámek zpět státu, načež se reprodukce Kupkových obrazů přemístily do depozitáře o.s. Abakus, kde zůstanou, dokud se nenaleznou nové vhodné prostory.</p> <p>Partnerství s Puteaux<br />
Úsilí sdružení Abakus rozvinout odkaz slavného rodáka vyvrcholilo navázáním vztahů s pařížským městem Puteaux, kde Kupka prožil většinu svého života a nakonec zde i v roce 1957 zemřel. Jedná se o čtyřicetitisícovou oblast na předměstí Paříže přináležející dnes k prosperující městské části La Défence.<br /> V roce 2009 získal Abakus první cenu v kategorii Inovace v komunikacích na mezinárodní soutěži Prix territoria s projektem Blue Info spočívajícím v bezplatném poskytování turistických informací do mobilu, který připravil ve spolupráci s městem Opočno. O úspěchu opočenského projektu se tehdy mohli dozvědět například čtenáři deníků Le Figaro a Le Monde. V tomtéž roce bylo také oficiálně oznámeno připravované partnerství mezi Opočnem a Puteaux.</p> <p>Dlouhodobý projekt Rodný kraj Františka Kupky<br />
Osobnost Františka Kupky se pro Abakus stává základem pro tvorbu konceptu „Rodný kraj Františka Kupky“ (RKFK). Myšlenka spočívá v postupném přiblížení význačných osobností spjatých s Opočnem, blízkým městem Dobruškou a okolními obcemi, které dnes tvoří Mikroregion RKFK. Z produkce Abakusu tak vychází další výstavy jako „Puteaux očima Karla Steinera“, fotografa žijícího v Paříži a vyučujícího na pařížské Parson School of Design a autora fotografického cyklu Češi ve Francii. Následuje výstava „Mistři českého skla rodnému kraji Františka Kupky“, výstava děl Václava Cíglera, Stanislava Libenského, Jaroslavy Brichtové a René Roubíčka uspořádaná v roce 2007 k poctě Františka Kupky u příležitosti padesátého výročí jeho úmrtí. V roce 2009 Abakus představil výstavu „Otto Gutfreund a František Kupka – Čeští legionáři za I. světové války“. Jmenovat bychom mohli řadu dalších.</p> <p>Abakus uděluje také ocenění Osobnost RKFK. V prvním ročníku jej získali např. arcibiskup Karel Otčenášek narozený v nedalekém Českém Meziříčí a dobrušský rodák – pozdější tamější starosta Josef Archleb, oba in memoriam. Ale osobností, na které se sdružení zaměřuje je více. Patří mezi ně Ludmila Mojžíšová, terapeutka pocházející z Ukrajiny, která si jako první místo svého pobytu v Čechách vybrala právě Opočno. Dále Egon Hostovský, který zde rovněž nějaký čas žil a oženil se s místní rodačkou Květou Ondrákovou anebo opočenský rodák, hudební skladatel Luboš Sluka. Podnětů k pokračování v této mladé tradici skýtá kraj více než dost.</p> <p>Abakus pro děti<br />
Z další činnosti lze jmenovat aktivity vztahující se k dětem. V letošním roce se jedná o projekt nazvaný „Kraj písmáků a buditelů, tradic a pověstí“. Představuje originální pozvánku do kraje Orlických hor a Podorlicka, na jejímž vzniku se Abakus podílel společně s Královéhradeckým krajem a výtvarnicí Jarmilou Haldovou. Ta zpracovala mapu regionu představující jednotlivá místa a k nim se vážící pohádky a pověsti. Textovou přílohu připravilo občanské sdružení Abakus. Dalším milým nápadem určeným dětem je projekt nazvaný „Vstupte do Říše skřítků – soutěž pro rodiče s dětmi“. Odehrává se v opočenském zámeckém parku a v hlavních rolích zde vystupují stromy, pařezy, kameny a skalní stěny, kde všichni lesní skřítkové žijí. Autorkou ilustrací k průvodci je Božena Tymichová, která žije v Opočně. Občanské sdružení navíc k průvodci vydalo knížku Pohádky ze zámeckého parku, rovněž s ilustracemi B. Tymichové, omalovánky pro děti a pexeso s pohádkovými postavičkami. V současné době se také připravuje stolní hra a pracuje se na betlému jako ceně v dětské soutěži.</p> <p>Jiří Králíček je doslova studnicí nápadů a jeho přínos kulturnímu životu města je obrovský. Z aktivit občanského sdružení jsem zde uvedla především ty nejvýraznější tak, abych rámcově postihla jejich náplň. Další informace mohou zájemci nalézt na webových stránkách Rodného kraje Františka Kupky, kde se Abakus prezentuje.</p>

BROUMOV: Už pojedenácté se v Broumově sešli básníci z Čech, Moravy a Polska, aby se vzájemně poznávali, obohacovali, inspirovali poetikou broumovského kraje a přispěli k obohacení jeho kulturního života. Dny poezie v Broumově, jak zní název akce, se konají v rámci Polsko-českých dnů křesťanské kultury a jsou součástí Literárního maratónu Východočeského střediska Obce spisovatelů. Potřebnou podporu jim poskytuje město Broumov a Agentura pro rozvoj Broumovska. Hlavní organizátorkou a zakladatelkou akce, která se zrodila jako odpověď na přátelská setkání pořádaná polskými literáty, je Věra Kopecká. Jednodenní setkání se postupem času změnilo na třídenní a počet účastníků narostl. Letošní Dny poezie v Broumově proběhly ve dnech 22. – 24. října 2010. Přijeli jak pravidelní účastníci, tak i nováčci. Věkové rozpětí zúčastněných bylo široké, stejně tak i jejich zkušenosti s literaturou – našli bychom mezi nimi začínající autory i mnohonásobné vítěze různých literárních soutěží, členy literárních klubů i solitéry, básníky publikující spíše sporadicky stejně jako autory mnoha sbírek. Z padesáti přihlášených autorů se 11. Dnů poezie zúčastnilo asi 35 básníků z Čech, Moravy a Polska, zvláštním hostem pak byla autorka z Petrohradu Jekatěrina Poljanská. Opět vyšel sborník z veršů přihlášených autorů, který tentokrát nese název „Na dně moře verš“. Program Dnů poezie zahájil dopolední pořad „Prolínání“ z veršů A. E. Zalewské, J. Poljanské a V. Kopecké, určený školám, veřejnosti i účastníkům setkání. Během celého odpoledne pak probíhala v klubovně za Městským divadlem prezentace účastníků. V podvečerních hodinách se účastníci a návštěvníci z řad veřejnosti sešli v Kreslírně klášterního gymnázia, kde se konal pořad z veršů zúčastněných autorů nazvaný stejně jako sborník „Na dně moře verš“. Po průvodních slovech Věry Kopecké a starostky města Broumova Libuše Růčkové zazněly básně účastníků setkání v podání samotných autorů. Po skončení pořadu se účastníci přesunuli do prostor Aerocampu a ubytovny Letiště Broumov, které poskytly zázemí celému setkání. Po večeři přišla na řadu první tematická poetická dílna pod vedením člena Obce spisovatelů Jaroslava Schnercha spočívající v napsání vlastního textu podle zadání. Během sobotní dílny, kterou měl na starosti polský básník Gwidon Hefid, se účastníci zaměřovali na překlad poezie – z polštiny do češtiny a naopak. Sobotní večer se nesl ve znamení autorských čtení. Jako první vystoupila Jekatěrina Poljanská se svojí poezií; její verše zazněly jak v ruštině, tak v českých překladech Věry Kopecké. Následovalo neoficiální představení přítomných autorů s jejich nejoblíbenější básní a různé literární hříčky. V neděli dopoledne bylo setkání zakončeno a jeho účastníci se postupně rozjeli zpět do svých domovů. Webové stránky Dnů poezie v Broumově slibují neformální, přátelské, tvůrčí a hravé setkání polských a českých básníků. Soudě dle letošního ročníku, nelžou. V přátelské nenucené atmosféře se zrodilo nejen mnoho plánů ohledně mezinárodní spolupráce na poli literárním a všeobecně kulturním, ale také nová přátelství, a tak si účastníci odváželi nejen sbírky svých kolegů a jejich vizitky, ale také spoustu společných zážitků a vědomí, že jazykové bariéry nejsou zdaleka tak nepřekonatelné, jak se občas zdají být. Další informace "zde":http://www.volny.cz/dny.poezie.broumov/index.htm

<p>JIČÍN: Ke společnému zhodnocení letošního ročníku festivalu Jičín město pohádky se v pondělí 4. října sešli ti, kteří se na praktickém průběhu festivalu podíleli.</p> <p>Vejboři si nebrali servítky v kritice do vlastních řad. Zaznělo mnoho připomínek o tom, co se nepovedlo a co by bylo nutné zlepšit, udělat jinak. I když odezva ze strany účastníků festivalu byla převážně kladná, ba pochvalná, lidé, kteří festival vlastnoručně dělají, nejlépe vědí, co zlepšit.<br />
Mimo jiné se mluvilo o průběhu příštího, už jedenadvacátého ročníku. Jeho hlavní téma bude hudba, tanec, pohyb. Proto se role dramaturga ujme Jarka Komárková, ředitelka jičínské ZUŠ. Na schůzce se dlouze diskutovalo o termínu příštího ročníku a délce trvání festivalu. Argumenty pro konání v červnu mají své opodstatnění, ale i dosavadní termín má své příznivce. Září je tradiční, návštěvníci ho mají v mysli, červen zdá se být pro mnohé výhodnější organizačně, hlásí se k němu zejména učitelé. Hlasování prokázalo, že většina přítomných je pro tradiční září. Podobně se přítomní shodli na tom, že zkrácení festivalu by prospělo. JMP by začal ve středu průvodem a skončil nedělí. Však pozor, šlo jen o názor vejborů. K věci se ještě vyjádří další orgány (dramaturgická rada, nadační fond a výkonná rada).<br />
Lidé, kteří na pohádce pracují, jsou schopni se, byť třeba i po bouřlivé debatě, dohodnout. Není však tajemstvím, že horší je dohadování mezi dvěma pořadateli: Městem Jičín a Nadačním fondem JMP. Dva pořadatelé, kterým by mělo jít o stejnou věc, si mezi sebou vyměňují dopisy a jednání bývají nesmírně obtížná. V současné době je situace taková, že ze strany NF je vypovězena smlouva. Předseda jeho správní rady fondu M. Mládek říká: „V současné době město dluží festivalovému rozpočtu cca 2,1 mil. Kč, které inkasovalo jménem a na účet festivalu. Nadační fond je tak v platební neschopnosti.“ Stanovisko města k věci se účastníci hodnocení nedozvěděli. Nikdo z vedení města se na jednání nedostavil. Škoda, že si pánové nepřišli poslechnout názory těch, bez nichž by se festival prakticky nekonal.<br />
Napjatou situaci dokazuje nejen tento fakt, ale i skutečnost, že setkání spojená s poděkováním a hodnocením festivalu byla dvě. Na první, tedy sezení festivalového výboru, ve čtyři hodiny nepřišel nikdo z vedení města. Na druhé, na které podle pozvánky pozval starosta na 18. hodinu do Srdíčka „všechny, kteří se podíleli na zdárném průběhu“, však někteří z těchto „všech“ prostě pozvání neobdrželi.<br />
Napjatost mezi městem a Nadačním fondem JMP byla zjevná i na jednání zastupitelstva města dne 6. října. Z vedení NF nebyl přítomen nikdo, a tak zastupitelé i veřejnost slyšeli jen pohled jedné strany. Pravda je ale, že existuje i strana třetí – festivaloví vejboři. Ti, kteří „pohádku“ prakticky realizují,organizují a zajišťují. O nich vedení města příliš neví, když mnohé ani na hodnocení a poděkování nepozvalo.<br />
Z uvedeného by mohlo vzniknout podezření, že festival Jičín město pohádky je po dvaceti letech ohrožen. Ale není. Jen se dohadují dva pořadatelé. Jsou to dohady administrativní, finanční. Roli tu hraje politika, mnohdy i osobní ješitnost. Naštěstí je mezi Jičíňáky, tradičními účastníky a vystupujícími mnoho těch, kteří si cení podstaty festivalu a jeho filozofie. Vidí onen velký přínos dětem a rodinám, a taky radost z vykonané práce při přípravě programů, organizování i hmotném zabezpečení. Radost z toho, jak se mnoho jičínských institucí, spolků, organizací dovede spojit pro dobro věc, od Technických služeb, přes chráněné dílny, Mateřské centrum Kapička až po mnohé školy. Tato hodnota má v Jičíně hluboké kořeny a byla by velká škoda o ni přijít.<br /> Škoda, že úžasná událost určená hlavně dětem, která proslavuje Jičín a přináší mnoho dobrého nejen v průběhu, ale ve svých vedlejších produktech, je na své hodnotě zbytečnými šarvátkami takhle snižována. </p> <p>Pozn. redakce:<br />
O stanovisko jsme požádali zástupce starosty města Jičína Richarda Koníře, který měl toho času v gesci kulturu. Ale bylo to den před konáním komunálních voleb, a tak je celkem pochopitelné, že jsme se dosud reakce nedočkali.<br />
Oslovili jsme také předsedu správní rady Nadačního fondu Jičín-město pohádky Michala Mládka. Za odpověď děkujeme:<br />
„Můj mandát jednat v této věci s médii vypršel minulý týden před komunálními volbami. V tuto chvíli upíráme své přání dobré spolupráce k novému zastupitelstvu a radě města, a nechceme nový start vzájemných jednání ovlivnit jakoukoli mediální kampaní. Proto prosím přijměte naši omluvu s tím, že budeme média informovat bezokladně po ukončení vzájemných jednání nadačního fondu s městem Jičín.“</p>

<p>JABLONEC NAD NISOU: Projekt přestavby fary na památník manželů Scheybalových má reálnou možnost získat více jak dvacetimilionovou dotaci z Evropské unie.</p> <p>Fara z 18. století, byla součástí takzvané odúmrti, která připadla státu usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou. Posléze se v únoru tohoto roku podařilo městu získat tento objekt bezúplatným převodem a nyní se snaží získat prostředky z evropských fondů nejen na rekonstrukci domu, kde manželé Scheybalovi žili, ale i na novou expozici, která bude věnována jejich dílu. </p> <p>Stálou studijní expozici Český ráj a Pojizeří J. V. Scheybala připravuje také turnovské Muzeum Českého ráje. Otevřena by měla být už začátkem prosince v novém objektu – v Kamenářském domě. </p> <p>Pozůstalost Scheyballových, která je rozhodnutím ministerstva kultury natrvalo uložená právě v turnovském muzeu, čítá na 80 tisíc sbírkových předmětů a podle znalců má hodnotu cca 30 milionů korun. Její historická cena je ovšem nevyčíslitelná. Jen knihovna čítá zhruba 35 tisíc svazků, jedinečná je také sbírka známých kreseb J. V. Scheybala, které dokumentují lidové stavby, osamělé křížky, Boží muka a další pamětní místa v regionu severovýchodních Čech. </p> <p>Organizátoři obou vznikajících expozic se zřejmě budou snažit koordinovat a obě expozice připravit tak, aby se lišily. „My se zaměřujeme na Český ráj a Pojizeří“, říká ředitelka Muzea Českého ráje Vladimíra Jakouběová a dodává, že o chystané expozici v Jablonci je zatím informována velmi obecně. Předpokládá, že jablonečtí organizátoři budou mít zájem o zapůjčení některých exponátů z pozůstalosti manželů Scheybalových.</p> <p>Manželé Jana a Josef V. Scheybalovi patří k nejvýznamnějším osobnostem Jablonce nad Nisou, jejichž význam překračuje hranice města i Libereckého kraje. Věnovali se národopisu, lidové kultuře, památkové péči, místopisu a regionální historii. Pokračovali v rodinné sběratelské tradici a dokázali vytvořit pozoruhodné umělecké sbírky a obsáhlou knihovnu. Josef V. Scheybal byl navíc výborným kreslířem a talentovaným ilustrátorem.</p>