<p>Jedním z těch, kteří mají k tématu doborovolnictví hodně co říci, je Petr Andrle. Je zakladatelem občanského sdružení Vlastenecký poutník, vydává nezávislý měsíčník ČAS a provozuje nakladatelství a vydavatelství MORAVSKÁ EXPEDICE. Vyvíjí řadu dalších aktivit, o kterých se dočtete níže.</p> <p>Při této příležitosti se musím zmínit o tom, že příjemcem měsíčníku ČAS je od jeho vzniku i Místní kultura. Po určitou dobu se objevoval v ranní poště každé ráno, a já jsem dodnes nepochopila, jak to jeho autor stíhal.</p> <p>Pane Andrle, máte svoji definici pro dobrovolníka?</p> <p>Mám i nemám. Víte dobrovolnictví je stav, který musíte spíše cítit a prožívat. Nedá se nařídit. Lidé si pochopitelně vždy pomáhali, takže bychom mohli říci, že dobrovolnictví je vlastně jakási prospěšná a smysluplná činnost vykonávaná nikoli pro finanční odměnu. Je to trochu kostrbaté. Mělo by se při té příležitosti říci, že dobrovolnictví je jakýmsi neodlučitelným rysem lidského spolčování, a to především spolčování asociativního. Lidé se nejdříve spolčovali korporativně, dle příslušnosti k řemeslu nebo k službě; později se začali spolčovat za účelem obecného prospěchu, vzdělávání a zlepšování duchovního stavu lidstva. A sem pochopitelně dobrovolnictví patří. Tady vznikalo. Takže bychom mohli bez nadsázky říci, že dobrovolnictví je velmi výrazným rysem občanské uvědomělosti.<br />
Proto komunisté prohlásili naše tradiční spolkové aktivity za „měšťácké, bezobsažné a samoúčelné formy spolkaření, které se staly přežitkem“. Byly pro ně příliš nebezpečné. A tak pro jistotu zakázali všechno a vytvořili Národní frontu. Ovšem stále ještě tragedií dneška je to, že oni tenkrát vlastně ono dobrovolnictví znárodnili. A to nám bohužel zůstalo v některých hlavách dodnes, jako tragická totalitní deformace svobody spolčování a dobrovolnictví. Již roky pozorujeme snahy o vytvoření jakéhosi Ústředního výboru pro neziskový sektor, nebo tendence ustanovit jediného mluvčího občanských aktivit pro jednání se státní správou a tak podobně. To všechno strašně silně znehodnocuje krásnou myšlenku dobrovolnictví a spolčování. Bohužel, duch Národní fronty nás provází při některých akcích souvisejících s připravovaným Evropským rokem dobrovolnictví. Ale o tom asi bude ještě řeč. </p> <p>Určitě bude. Vy sám ale patříte k těm, kteří nezištně vykonávají určité aktivity. Můžete se, prosím, pro naše čtenáře rozepsat, o které jde, od kdy se jim věnujete, proč to děláte – jaká je Vaše motivace – a co je Vám odměnou?</p> <p>Počátky mých aktivit, zrovna tak jako počátky aktivit mých přátel a spolupracovníků, mají jednoho společného jmenovatele a tím je svoboda a demokracie. Bez toho by nic nešlo. A tak, když jsem mohl svobodně vyjadřovat své názory, začal jsem vydávat noviny, psát a prodávat knihy, přednášet, studovat, vymýšlet projekty, šířit pravdu o naší minulosti vzdálené i blízké, ale také obnovovat kapličky, kostely, drobné stavby, památníky. No však to znáte. Nu, a když byl v roce 1990 přijat dodnes jediný téměř bezchybný zákon z posledních dvaceti let, mám na mysli zákon umožňující sdružování a spolčování, tak jsme šli a začali zakládat občanská sdružení. Termín spolek by byl lepší, ale zaplaťpámbu za tento zákon. Nu a tehdy jsme si vytkli před závorku něco, co bude na první pohled znít velice frázovitě. Že nám jde o obnovu právního, kulturního a historického vědomí občanů. A také i o ty dobrovolníky.<br />
Za posledních dvacet let naše občanské sdružení Vlastenecký poutník přivedlo na svět desítky mezinárodních, celostátních, regionálních i místních projektů. Nemohu je všechny vyjmenovávat. Vydali jsme již asi 60 vlastivědných či účelových publikací. Od roku 1991 vydáváme nepřetržitě noviny s názvem ČAS. Dnes vychází jako internetový týdeník, ale například v letech 2003 – 2008 vycházely jako denník vždy v šest ráno. Znamenalo to pět let ho připravovat vždy do noci, ráno vstát ve čtyři a dotvořit číslo, které mělo vždy v průměru deset stran, a rozeslat stovkám abonentů. Nu a mezitím také zajistit jeho obsah. Ty noviny vydávám již dvacet let naprosto zdarma. Až do dnešních dnů. Poslední číslo, však ho i Vy léta odebíráte, vyšlo ve středu 5. ledna a za týden ve středu vyjde další. Nikdy jsem za to nedostal a ani nechtěl ani korunu. Od koho také. Odměnou je mi radost z toho, že se ty noviny čtou.<br />
Pět let jsem dělal ředitele Podnikatelského informačního centra v jednom okresním městě, v němž se poskytovaly poradenské a informační služby pro podnikatele a pro neziskový sektor. Požádal mě o tuto službu jeden můj přítel, člen výboru našeho sdružení, který se v tom městě stal starostou. Pět let jsem nedostal ani korunu mzdy a žádné prostředky na provoz poměrně rozsáhlého zařízení. Město pochopitelně hradilo většinu služeb, ale zbytek jsme si museli zajistit sami. Jak? Inu bylo by velice špatné, abychom chtěli radit podnikatelům a sami si poradit neuměli. Ano – dokázali jsme získat na provoz a na mzdy dalších lidí peníze z grantů a já pro své potřeby jsem si musel vydělat něčím, co s činností centra nesouviselo, avšak nebylo s jeho činností v rozporu. I to je jistý způsob dobrovolné práce.<br />
V oblasti naší působnosti, tedy v místech patřících Moravskoslezskému a Olomouckému kraji, jsme uskutečnili stovky besed, seminářů, vzdělávacích sympozií se studenty i s občany, asistovali jsme mnohokrát u obnovy skvostných domů, obrazů, kostelů a kaplí. Pomáhali jsme zakládat muzea, pečovat o stromy, vymýšleli jsme řadu neobvyklých projektů a přicházeli jsme s aktivitami, které se naprosto nedaly čekat. Realizovali jsme řadu sociálních projektů, zabýváme se aktivně sociální ekonomikou, podnikáním i politikou samospráv a státní správy. Máme na kontě také ekologické projekty. Epochální je i náš nejúspěšnější mezinárodní projekt Cesta česko-německého porozumění. Trvá již od roku 1998 a letošní rok v jeho rámci dokonce postavíme Kapli Cesty česko-německého porozumění. Ale to by bylo na dlouhé povídání. Je to ale úžasný projekt, který prochází napříč společenstvími a nevzbuzuje odpor.<br />
Vznikl tak, že jeden příznivec myšlenky Cesty porozumění nám navrhl, abychom postavili na místě Cesty kapli. A svůj návrh doprovodil velkorysým finančním darem. A tak sháníme další podporu. Když jsem o tom hovořil v mém domácím Rotary Clubu Opava International, převzal celý klub nad výstavbou kaple záštitu a mnozí členové věnovali osobní finanční dary. Můj přítel a kolega Jiří S. ze sdružení, s nímž úzce spolupracujeme, je majitelem firmy vyvážející dřevo do zahraničí. Okamžitě se nabídl, že dodá dřevo na střechu a krov kaple. Když jsem o postavení kaple jednal s majitelem renomované stavební firmy, tak jsem ho musel upozornit, že některé materiály na výstavbu dostaneme darem, čímž se sníží zisk jeho firmy. A víte, co mi řekl? Ale jděte. Oba dva přece víme, že v tomto případě nejde o kšeft. Postavení takové kaple, to je otázkou srdce. Nu a v tu chvíli mi bylo jasné, že jsme vybrali správnou firmu i bez nějakého výběrového řízení. Což ze zákona ani nemusíme.<br />
Vidíte sama, položila jste mi osobní otázku, ale stejně jsem skončil v plurálu.<br />
Před lety nás v rámci našeho poměrně úspěšného projektu NESPANILÉ JÍZDY, zaměřeném na obnovu památek, oslovili studenti Arcibiskupského gymnázia na Vinohradech v Praze 2. Zajímali se o jednu totálně zničenou a téměř v zemi zarostlou kapli v malé vesničce Norberčany, dnes v okrese Olomouc. Nakonec přijeli vlakem, postavili si stany a týden vyklízeli kapli. Sžili se s místními, paní starostka jim dokonce občas uvařila oběd. Udělali obrovský kus práce. Dokonce se s námi a s místními občany účastnili zajímavé besedy s názvem NORBERČANY – PRAHA o našem vstupu do Evropské unie (psal se rok 2003) a bylo zajímavé konfrontovat názory studentů a občanů malé poměrně chudé obce. Nu a pak sedli na vlak a odjeli do Prahy studovat.<br />
Dodnes jsme v kontaktu, před nedávnem se přijeli po pěti letech (již většinou jako absolventi vysokých škol) i se svým bývalým profesorem podívat, jak je kaple opravena. A vzali si s sebou lyže a projeli si na nich Nízký Jeseník. Nikdy za tuto svoji činnost nedostali ani korunu. Ale zařadit je do nějaké kolonky dobrovolníků, to by se nelíbilo ani nám, ani jim. Vždycky, když jedu kolem, mám takový dobrý pocit u srdce. Nu a to jsou ty odměny.<br /> Odměnou mi tedy je, že se něco povede, že se někdo potěší a že má radost. Odměnou je mi také to, když se napraví nějaká stará křivda, nebo když se tak trochu odčiní něčí barbarský čin. Odměnou mi je, když to vyjde. Protože víme, proč to či ono děláme. V krásné krajině Nízkého a Hrubého Jeseníku zanecháme hluboké stopy, a to zcela dobrovolně. I my jsme dobrovolníci. I když musím říci, že jsme se nikdy nevešli do nějaké kolonky hodnocení různých orgánů a organizací, proto jsme přišli o mnoho dotací. Prostě někteří vyhlašovatelé grantů většinou ani nepočítají s tím, že mohou být organizace, které pracující naprosto a pouze dobrovolně. </p> <p>Máte nějaké spřízněné duše ve Vašem snažení? </p> <p>To je jednoduché spočítat. Všichni moji nejbližší spolupracovníci a přátelé dostávají každou středu do svého PC náš týdeník ČAS. Oni ho nejen čtou, ale oni ho také spoluvytvářejí. Píší, navrhují, rozšiřují. Nu a poté jsou zde lidé z tohoto chumlu asi tisícovky odběratelů, kteří mi vyprávějí, komu to ještě přeposílají. Hrozné. Jedna naše odběratelka má za manžela knihaře, který jí musí každý ročník velice pečlivě svázat, protože ona si ho doma tiskne. Čas posíláme i na mnohé adresy v Evropě, v Kanadě, USA či v Austrálii. Všude žijí příznivci našich aktivit. Takže odpovídám ANO, máme nějaké spřízněné duše a to nikoli pouze mezi čtenáři našich internetových novin. Za posledních dvacet let jsme napomohli vzniku mnoha nových občanských sdružení, realizovali jsme řadu společných projektů s obcemi a s dalšími neziskovými organizacemi, s městy, ale i jednotlivci či rodinami. Podívejte se, naše Cesta česko – německého porozumění má k dnešnímu dni 195 účastníků z Evropy i ze zámoří. Účastníky jsou rodiny, města, organizace, instituce či jednotlivci. Víte kolik je to spřízněných duší ve světě? To se nedá spočítat.<br /> Během posledních dvaceti let jsem se různě potkal se stovkami lidí. Podotýkám, že dobrých lidí. Víme o sobě a já vím, že se na ně mohu kdykoli obrátit, jelikož máme nějaké společné vyznání. A tím je potřeba sloužit této zemi, Evropě, myšlenkám, jiným lidem a všemu poctivému a potřebnému.</p> <p>Jak je to po materiální stránce – věnujete svému koníčku (doufám, že je to správný výraz) kromě času a duševního vkladu také peníze?</p> <p>Věnoval bych, kdybych je měl. Určitě bych byl mecenášem a filantropem. Jenže po našich rodičích naše generace nemohla téměř nic zdědit, protože nesměli téměř nic vlastnit ani podnikat. Takže dávám čas a schopnosti. Invenci. Fantazii. Lásku. Nezměrný entuziasmus. Fyzickou i duševní výdrž. To vše je daleko víc, než peníze. V devadesátých letech mě jeden můj známý lákal, ať se s ním pustím do podnikání v řeznictví. Byl ochoten mi hodně pomoci. Já to nevzal. Ten známý je velmi schopný a pracovitý člověk. Dnes vlastní asi třicet řeznictví, nějaké jídelny, restaurace a teď zrovna asi bude na Kanárech. Přeji mu to, protože je schopný. Nezávidím mu to, protože vím, že bych to uměl také. Ale nechci, protože své poslání vidím jinde.<br />
Ano, dobrovolnictví je také poslání. Pravdou je, že když něco děláte dobrovolně, přestáváte rozlišovat, jestli utrácíte peníze pro svoji potřebu, či pro potřebu organizace. Což myslím jen v rozsahu menších částek. Ale je to tak. V podstatě je tu ta paralea s řeznictvím. Umím a jsem schopen sehnat peníze pro občanské aktivity. Zrovna tak bych je byl schopen sehnat provozováním řeznictví. V prvním případě jde o peníze použité k obecnému prospěchu, v druhém případě by šlo o osobní zisk. A to je také vklad nás všech, kteří v neziskovém sektoru pracujeme. </p> <p>Cítíte podporu samosprávy nebo jiných subjektů?</p> <p>Za posledních dvacet let jsem poznal například desítky skvělých starostek a starostů. Velkých či menších měst, ale i vesnic. Úžasní lidé. Většinou jsme se vždy shodli a společně šli do velké či menší akce. Jsem již dva roky členem komise soutěže STAROSTA ROKU, kterou vyhlašuje Poštovní spořitelna a Nadace VIA. Číst ty stovky návrhů a přihlášek, to je balzám na srdce. Prvních pět kandidátů na titul navštěvujeme. Jen mezi námi – to je úplně jiný svět. Občané v těchto obcích si dělají svoje, ale také si svoje myslí. Jejich „mysli“ jsou dost špatnou vizitkou předních politiků této země. A vidíte? Oni přesto makají? Proč? Protože prvně začali dělat ve spolcích. A odtud šli do komunální politiky.<br />
Nikdo nás nemusí podpořit, i kdybychom byli andělé. Mírou našich schopností je to, jak umíme přesvědčit druhé o tom, že náš projekt je dobrý, a že se ji vyplatí ho s námi společně realizovat, nebo nás podpořit. Vynucovat si podporu, nebo použít pro její získání nepoctivé metody, to je v podstatě totalita. To je mnoho kroků zpět.<br />
Obecně mohu říci, že jsem nejen v samosprávě, ale i ve státní a veřejné správě poznal hodně lidí, kteří občanské aktivity podporují se zájmem. Totéž platí o řadě podnikatelů. Zrovna tak nesouhlasím s tím, když se vůči státu a podnikatelům vystupuje onou formou: my děláme prospěšné věci a vy nás musíte podpořit.<br />
Nemusejí. Nemusejí nic. Není to jejich povinnost. To, že jsme občanským sdružením se sebeušlechtilejším záměrem, nezakládá žádnou povinnost kohokoli, aby nás podporoval. My musíme umět přesvědčit ostatní, aby nás podporovali. Pochopitelně, jejich vstřícnost je dána jejich schopnostmi rozpoznat to, co je společensky poctivé a potřebné. A je třeba, aby uměli najít potřebnou míru své angažovanosti. Takto by to mělo fungovat. </p> <p>Setkáváte se s nějakými překážkami?</p> <p>Největšími překážkami jsme my sami. Už jsem řekl, že komunisté znárodnili dobrovolnictví, sdružování a spolčování a vytvořili úžasně blbý a krásně alibistický poslušný systém. Národní frontu. Oni (lidé s totalitním myšlením, jedno z jaké strany) nám tu Národní frontu vnucují stále. Svoboda, demokracie, spolčování a samostatnost občanských aktivit, to vše jsou pro ně jevy nepochopitelné.<br />
Nahráváme jim také svojí malou znalostí problémů a špatnou vzdělaností. Může mě čert vzít, když někde čtu nebo v televizi slyším, že naše občanská společnost nemůže, nebo naopak může souhlasit atd.<br /> Lidé takto uvažující jsou největšími překážkami, s nimiž se potkáváme. Oni používají termín občanská společnost (hodně frekventovaný je kupodivu také u levičáckých filozofů) a vůbec netuší, o co jde. Domnívají se bláhoví, že když tu máme povolená občanská sdružení, že to automaticky znamená existenci občanské společnosti. Nesmysl. Jediným státem na světě, který vznikl jako občanská společnost, jsou Spojené státy. My ostatní jsme si prošli prvobytně pospolnou společností, otrokářstvím, feudalismem, kapitalismem a mezitím ještě fašismem a komunismem.<br />
Občanská společnost pomalu vzniká tehdy, když se zcela naplňují její atributy, tři základní pilíře rozvoje moci. Jakési tři sloupy. Prvním je štíhlý a efektivní stát, především jeho organizace státní a veřejné správy a dále pak celý systém samosprávy. Stát by se měl snažit co nejvíce činností a pravomocí postupně předávat druhému sloupu, a tím je neziskový sektor. Zbavovat se do centra soustředěné moci a ponechat si pouze agendy nezbytně nutné pro chod a reprezentaci státu. Jenže tato myšlenka je zatím našim politikům a zákonodárcům na hony vzdálena. Nechápou ji. Přišli by dle jejich mínění o svoji důležitost a nepostradatelnost. Nu a to je právě to, co potřebujeme.<br />
A přitom neziskový sektor se neustále učí, aby to uměl lépe a aby byl na to lépe připraven. Čím více činností a pravomocí postupně předá stát neziskovému sektoru, tím více se sníží míra korupce a uplácení. Sníží se pravděpodobnost selhání státu v mnoha případech, protože motivace neziskového sektoru je jiná, než motivace úředníka. A navíc, neziskové organizace mohou uplatnit fantazii, což se od úřadu nečeká. To ovšem neznamená, že úřady nadále nemohou poskytovat bezchybný odborný servis. Čím více lidí z neziskového sektoru nastoupí do služeb státu, tím spíše budou jeho služby efektivnější. Třetím sloupem občanské společnosti je podnikatelský sektor. Ten dokáže i finančně podpořit neziskový sektor tak, aby uměl dostát svému úkolu, a ví se, že zde se neuplácí a neprošustrovává. Podnikatelský sektor může totiž ještě velice neformálně podpořit projekty, které by stát neuměl formulovat, natož dotovat. Všem se všechno vyplatí. Bude méně administrativy, méně zaměstnanců v úřadech a více prostředků se utratí smysluplně a potřebně. Takže se zkvalitní podmínky pro podnikání, protože neziskový sektor je i v těchto otázkách citlivější a prozíravější.<br />
Teprve poté se bude moci hovořit o jistém naplněném systému občanské společnosti, v níž tím hlavním hybatelem jsou skutečně občané. Takže občanská společnost u nás zdaleka ještě není. Jestli se mě zeptáte, zda je ve Švýcarsku, odpovídám ANO. Jaký je mezi námi rozdíl? Většinou v Evropě vědí, jak se jmenuje například náš prezident. Málokdo v Evropě ví, jak se jmenuje švýcarský prezident, přestože je Švýcarsko ekonomicky i politicky možná důležitější zemí než je Česká republika. Mezi námi, já to také nevím. Proč tomu asi tak je? V té zemi jde především o Švýcary, nikoli o prezidenta. A to je ten rozdíl mezi námi, to je ten rozdíl v chápání úloh neziskového sektoru a státu.<br />
Ale jak jsem řekl. Největšími překážkami v této zemi je naše nevzdělanost, nedůvěřivost, bezcharakternost, nízká morálka, nízké společenské vědomí a odpovědnost a neschopnost si říkat pravdu. A občanskou společností zdaleka ještě nejsme a máme k ní ještě hodně daleko.<br />
Nemohu si odpustit, abych nepřipomněl tu obrovskou odvahu Václava Havla, který jako prezident této země měl v dubnu 1999 v americké Minneapolis přednášku o tom, co je občanská společnost. V zemi, která je její kolébkou, která z ní vznikla. Zvládl to na jedničku a je dobře si občas připomínat jeho slova: Občanská společnost je i tou nejlepší pojistkou proti nástupu autoritativních sil, které se vždy hlásí o slovo tehdy, kdy má společnost pocit otřesu či nejisté budoucnosti, a které mají pochopitelně tím lepší podmínky k ovládnutí země, čím více moci zůstává v centru. Komunisté dobře věděli, proč potřebovali ovládnout, zmanipulovat a podrobit si každý včelařský spolek…</p> <p>Letos je Evropský rok dobrovolníků, co je podle Vás potřeba udělat, aby se dobrovolníkům dostalo minimálně společenského uznání a respektu?</p> <p>Nerad na Vaši otázku odpovídám, neboť mám obavy, abych byl dobře pochopen. Mám poněkud jiné než oficiální názory na to, jak admistrativně podpořit dobrovolníky. Také se mi příčí, když mluvíme o dobrovolnickém hnutí. Ono přece nejde o hnutí, jde o postoj. Dobrovolníci budou mít vždy tolik společenského uznání a respektu, kolik si ho vydobudou. To se totiž nedá nadekretovat. Ani sebelépe myšlenými granty ministerstev či jiných orgánů. Ani tím, že vyhlásíme Evropský rok dobrovolníků. Musím říci, že pojem dobrovolník, z hlediska historického má u nás trochu jiný rozměr. Dobrovolníky jsou u nás také mnozí hasiči, ministranti, kostelníci, muzejníci, knihovníci či myslivci a mnoho jiných.<br /> Historicky se vyvinul pojem dobrovolník ještě trochu jinak. V první i druhé válce nastoupilo mnoho dobrovolníků, zejména ženy, na nejtěžší místa systému. Často nedostávaly ani plat. Proto se Organizace spojených národů po druhé světové válce přihlásila k dobrovolnictví několika svými prohlášeními a podobný postoj zaujímá i Evropská unie. Dobré je, když se podporují iniciativy lidí, kteří chtějí věnovat část svého volna či života, pomoci druhým.<br /> Nedobré je, když udělá někdo z dobrovolnické práce instituci. To bohužel udělala OSN a také Evropská unie a já jejich ušlechtilé pohnutky naprosto chápu, jen mám obavu, aby nešlo o stejnou formalitu, jakou byly u nás akce typu „30 dní pro neziskový sektor“ a jiné. Jsem přesvědčeným Evropanem a tato slova mi moc nejdou od úst. Ovšem ty záměry s Evropským rokem dobrovolníků jsou nedobré.<br />
Anglie, Francie či jim podobné země v jiných světadílech nezažily takový rozvoj dobrovolnictví jako země Rakouska – Uherska. Tedy i my. Proto tolik jásotu, když někdo něco udělá navíc. U nás jsme na to zvyklí.<br /> Existuje ovšem institucionální dobrovolnictví. Dobrovolnictví v tomto smyslu (vysílající a přijímající organizace) má ovšem svá právní a jiná úskalí. Toto dobrovolnictví (například když odjedu s mandátem organizace do zahraničí) je nutné jistit. Dobrovolníci by měli být pojištěni či případně již dopředu ochráněni od negativních dopadů místní legislativy. Takže v těchto případech jde o postavení dobrovolníka takové, že je vlastně instituciálním subjektem, takže se musí řídit přece jenom jinými aspekty, než jeho kolega, dobrovolník z obyčejného sousedního občanského sdružení. Musí být tedy chráněn zákonem, což v našich poměrech existuje. Jde o zákon o dobrovolnické službě (198/2002 Sb.). Tedy, když někdo od nás vyrazí do zahraničí jako dobrovolník, s krytím organizací typu INEX či Hestia apod., je to v pořádku. Může vyrazit i na práci v tuzemsku. Tyto organizace dělají kus dobré práce ve smyslu jistého druhu dobrovolnictví. Ale doma zůstávají stovky dobrovolníků, kteří by na statut tohoto dobrovolníka nedosáhli, ačkoli jsou dobrovolničtější než oni.<br />
Zrovna tak je dobře, když touto formou přijíždějí k nám dobrovolníci z různých zemí. To je nesporné a nezpochybnitelné. K tomu je třeba mít i onen potřebný zákon o dobrovolnictví. Ale také si uvědomovat, že dobrovolnictví je značně širší pojem, než onen druh dobrovolnictví, které má na mysli uvedený zákon.<br /> V současnosti se objevují tendence tento zákon změnit a upravit tak, aby si například neziskové organizace „ mohly vykazovat hodnotu dobrovolnické práce jako kofinancování k různým grantům“. Přeloženo do češtiny, organizovat dobrovolnou práci a současně si ji alespoň částečně fakturovat. Tohle přece nemůže vyřešit žádný zákon, protože to je věc, kterou mohou obsahovat podmínky dohody mezi poskytovatelem a příjemcem grantu. A mnohé nadace to tak již dělají. Ale mělo by to být řešeno případ od případu, nikoli paušálně, protože víme dobře, jak by to dopadlo.<br /> Ale těmito hromadnými požadavky se již od dobrovolnictví hodně vzdalujeme a jestlipak víte, kdo s těmito teoriemi přichází? Především zástupci národně frontovních institucí v neziskovém sektoru, které se přesto podařilo založit. Ano jednají jménem nás všech a my o tom nevíme a nemůžeme ani protestovat.<br /> Nevím, proč nyní narychlo vyhlásilo ministerstvo školství již druhé kolo grantů na podporu letošního „ Evropského roku dobrovolnictví“. Podívejte se prosím na názvy projektů mimořádného dotačního programu Ministerstva školství a tělovýchovy k podpoře ERD (Evropského roku dobrovolníků). První kolo dotačního titulu vyhlásilo ministerstvo v polovině roku 2010 a nyní honem nějak narychlo vyhlásilo nedávno kolo druhé. S uzávěrkou posledního dne ledna. O co jde? V prvním kole se objevily projekty, jejichž názvy mi evokují nejhorší svazácká padesátá léta. O peníze na projekty propagující „Evropský rok dobrovolnictví“ se ucházela různá občanská sdružení s projekty těchto názvů: Vzájemným poznáváním vytváříme prostory pro dobrovolnictví; Dobrovolníci pro pestřejší a zdravější přírodu; Vzdělávání mladých dobrovolníků; Dobrovolníci bez hranic; Dobrovolnictví pro každý den; Nasměruj se dobrovolně; Ve víru dobrovolnictví, atd.<br />
Je to prostě hrozné. Nejhorší je, že v seznamu přijatých projektů z prvního kola, které se ministerstvo rozhodlo dotovat, i když nevím proč to muselo udělat, se nacházejí projekty, u nichž je většinou napsáno rozhodnutí: nepodpořit v plné výši rozpočtu s poznámkou: nepřiměřeně plánované náklady, vysoké mzdy, honoráře, vysoké mzdové fondy, vysoké náklady na personál, nadhodnocený rozpočet, přílišný počet koordinátorů) atd. Že by si dobrovolníci, nebo spíše jejich organizátoři, byli ochotni fakturovat takto vysoké náklady? Když sami předtím demonstrovali a demonstrují naprostou nezištnost svého konání? Není v tom nějaký rozpor? Kam v tomto případě zmizelo dobrovolnictví?<br />
Dobrovolnictví přece nemůže stát na tom, kolik prostředků dostaneme od toho či onoho. Takže tedy dobrovolnictví jest otázkou poctivosti a lásky. Nikoli tím, kolik peněz v rámci dobrovolnictví dostaneme pro náš konkrétní projekt. Mám bohužel obavu, že dobrovolnictví dostane takto, sice nechtěně a také díky OSN a EU, nálepku administrativní kampaně, na které se dá v roce 2011 vydělat, protože je rokem dobrovolníků. A za rok ten blázinec skončí. Ale proboha, to přece není naším cílem. Namítnete, že záleží na tom, jak kdo tu myšlenku uchopí. Podle příkladů projektů výše uvedených vidíte, že bohužel tuto myšlenku chápeme po svém, zrovna tak jako po svém chápeme dotační politiku Evropské unie. A omlouváme se tím, že si jen bereme to, co do unie dáváme. Což je ovšem nesmysl, protože si bereme o hodně více.<br /> Na dobrovolnické práci je nejcennější to, že existuje. A takto oceněna bude existovat i bez dotací či bez Evropského roku dobrovolníků. A že jde o veřejné uznání dobrovolníkům? Ale na to přece nepotřebujeme kampaň ve stylu povánočních výprodejů.</p> <p>Díky L.K.</p>
