Co jsme zde prodělali vám nemohu ani vylíčiti, to musí člověk prožíti. Stejně se stále mluví o dalších transportech a jsme zde jako na sopce.
(Regina Mändlová, František Berger, rodina Koblitzova – kameny zmizelých ve Vysokém Mýtě v roce 2023)
Regina Mändlová (náměstí Přemysla Otakara II, čp. 187)
František Berger (náměstí Přemysla Otakara II, čp. 98)
Regina Mändlová se narodila 3. ledna 1866 ve Vysokém Mýtě do rodiny Terezie a Tobiáše Bergerových. Oba manželé pocházeli z nedalekých Hroubovic, kde se jim narodily první dvě děti. Regina byla třetí z celkem deseti sourozenců. Z Hroubovic si také přivezli služku Annu Daňkovou. Byla to obvyklá praxe, jako katolička posluhovala v období židovských svátků, zejména šábesu. Z pečlivě vyplněného sčítacího listu rodiny pro rok 1880 vyplývá, že už tou dobou rodina bydlela v domě čp. 187 na vysokomýtském náměstí, otec se živil jako kupec v oblasti střižního zboží, v přízemí domu byl obchod a sklad, v patře rodina bydlela. V roce 1880 je Regina vedena v tomto výkazu jako školačka, zatímco starší sourozenci už vypomáhají v obchodě. O deset let později se provdala za Ludvíka Mändla. Ten byl o 14 let starší. Od sourozenců manželé odkoupili podíly na domě na náměstí. Zde Regina dál vedla obchod s látkami a Ludvík se věnoval studiu talmudu. Protože obchod Tobiáše Bergera byl už dobře zavedenou značkou, zvolila Regina cestu nepřejmenovávat místo po novém majiteli, ale upřednostnila tehdy obvyklou cestu a do názvu podniku přidala jen slovíčko „nástupce“. Na vývěsním štítu bylo nově, leč postaru, vypsáno: TOBIÁŠE BERGERA NÁSTUPCE. Na jednom z dobových snímků z našeho fondu před takto pojmenovaným domem stojí mezi dalšími lidmi samotná Regina.
Manžele přivítali na svět tři děti. Nejstarší Mařenka zemřela v roce a půl. Druhorozený Viktor zemřel na těžkou srdeční vadu ve věku osmi let a je pohřben v Luži na židovském hřbitově. Třetí se narodila Božena. Na studiích medicíny se seznámila s kolegou Prokopem Hruškou a provdala se za něho v srpnu 1918. Přerušila studia a pomáhala manželovi v ordinaci. Manželům Hruškovým se narodily dvě dcerky Olga a Věrka a Regina se stala babičkou. Bohužel pravděpodobně při práci v ordinaci se Božena Hrušková nakazila septickou angínou a této zákeřné nemoci rychle podlehla.
S Reginou bydlely určitou dobu dvě z jejích sester. Ovdovělá Klára (narozená 1867) tu žila ještě v roce 1939, poté se odstěhovala do Plzně, kde pečovala o rodinu zemřelé sestry Ludmily (narozena 1870) a později se stejným způsobem starala i o rodinu další sestry Anny (narozena 1864) v Kutné Hoře. Klára i Anna odešly transportem v roce 1942 a v Kutné Hoře už své kameny zmizelých mají. Další z Regininých sester Josefa (v rodině zvaná Pepi, provdaná Fuchsová) bydlela s rodinou ve Vysokém Mýtě, poté emigrovali do USA. Podle rodinných pamětí právě Fuchsovi nabízeli všem členům rodin Bergerových možnost odjet do USA. Nikdo z rozvětvené rodiny toho nevyužil a téměř nikdo válku nepřežil. Na rodinném snímku je zachycena Regina se sestrou Pepi na dvorku domu čp. 178, za nimi Reginina dcera a manžel.
V nedaleké Litomyšli byla provdána další z Regininých sester Barbara (narozena 1858). Syn František (narozen 1882) vystudoval s nevalným prospěchem litomyšlské gymnázium a pokračoval na UK v Praze. Absolvoval zde v roce 1908 s titulem JUDr. Přestěhoval se za tetičkou Reginou do Vysokého Mýta, v domě na náměstí bydlel (čp. 98) a provozoval advokátskou praxi. František Berger v roce 1936 figuruje mezi členy čestného výboru plesu Spolku akademiků vysokomýtských. V roce 1936 ještě směl zaujmout takové výsadní místo. V roce 1936 ještě směla Regina vlastnit svůj dům a obchod.
S vypuknutím 2. světové války se vše změnilo. V listopadu 1942 obdržel František Berger i jeho teta Regina předvolání do transportu. 9. prosince stejného roku putují vlakem z Pardubic do Terezína.
Nedílnou součástí našeho příběhu je i Františkova neteř Věra Agulárová. Právě ona měla možnost napsat příbuzným do Litomyšle několik motáků – neoficiálních, česky psaných zpráv o životě všech v Terezíně. Vnučky Reginy (Věra a Olga) byli chráněny smíšeným manželstvím rodičů a do transportu nastoupit nemusely. Jejich otec naštěstí v minulosti dokázal zabránit žádostem ostatních příbuzných o adopci děvčátek. Mimo neoficiální zprávy z roku 1944 přicházely občas i úředně povolené zprávy, německy psané na předtištěných lístcích.
Reginina vnučka Věra se provdala za Viktora Gráfa, manželům se podařilo přes síť připouštěcích známek zásobovat příbuzné i zcela neznámé lidi v Terezíně. Připouštěcí známka byl vlastně formulář, po jehož vyplnění a přijetí adresátem znamenal šanci na balík s potravinami a ošacením pro deportované. V terezínském táboře končily ale celé rozvětvené rodiny a jedinou příležitost k takové formě zásobování měli ti šťastlivci, jimž doma někdo zůstal. Dobří přátelé nebo nejlépe osoby chráněné smíšeným manželstvím. Připouštěcích lístků adresovaných Věře Gráf do Litomyšle máme v archivu několik. A víme také, že balíky mladí manželé skutečně posílali, ačkoli se sami ocitli v ekonomicky svízelné situaci. A z motáků z Terezína cítíme jasnou zprávu. Vyzařují radost a vděk.
18.6.1944
"Drahá Věruško, vzpomínám na Vás neustále, a měla jsem velkou radost, neboť jsem již 3 neděle o Vás nic neslyšela. …
Strachuji se, myslím, že už ani se s vámi nesetkám. Ale to je jen chvíle, jinak nejsem vůbec melancholická a věřím na lepší příště. Právě přišlo avizo na balík G děkuje ti ze srdce, ani nevíš, jak toužebně jsme na něj čekali, nebudu Ti moci ani opsat.“
22.6.1944
"Budete-li posílat brambory balte je zvlášť prosím, aby od nich nic neplesnivělo.“
JUDr. František Berger, rodák z Litomyšle, odešel z Terezína do Osvětimi zářijovým transportem v roce 1943. Obavy o něho jsou ze zpráv do Litomyšle o to úzkostnější. Byl zavražděn v plynové komoře.
Regina vydržela selekce v Terezíně až do prosince 1943. Žena ve věku 77 let byla deportována do Osvětimi a zavražděna v plynové komoře.
O jejím odchodu podala Věra Agulárová toto svědectví:
5.1. 1944
"Drahá Věruško,
V prvé řadě vám musím oznámiti, že m. babička odešla 18.12. do Birkenau.
Dělala jsem, co bylo v mých silách, z prvého transportu jsem babičku dostala, ale z druhého to bylo zcela vyloučené, neboť šli všichni prohlášení přestárlí příslušníci a z našeho celého tr. (snad transportu?) nás zůstalo pouze pár lidí, a to pouze na základě naší práce. Babičku jsem bezvadně vypravila, dala všechno jídlo, co jste nám poslali a počítá m. babička, že má jídla na dobré dva měsíce. Přes velké příkopy jsem m. babičku usadila do vlaku, má všechna zavazadla a jela ve velmi dobré náladě…“
Poslední (oficiální německy vyplněná na předtištěném lístku) zpráva o babičce Regině byla z Osvětimi poslána 15. 1. 1944.
„Moje milá, jsem zde a zdráva. Mám zde díky vašim balíčkům velmi mnoho přátel. Často na mě mysli. Mnoho pozdravů Regine Mändl“
Součástí tohoto vyprávění musí být dodnes žijící potomci Reginy. Její vnučky Věra a Olga přežily válku chráněné smíšeným manželstvím rodičů. A právě jejich potomkům děkuji za mnoho cenných informací a archivních materiálů.
Koblitzovi (Pražská čp. 86)
Ve výstavním domě na Pražském předměstí žila a podnikala další z vysokomýtských židovských rodin – Koblitzovi.
Z rozvětvené rodiny příbuzensky spjaté s Pickovými (této rodině jsme už kameny zmizelých v minulosti dávali v Litomyšlské ulici čp. 86) nás budou zajímat dnes manželé Karel Koblitz a Vilemína (za svobodna Weissová) se syny Bedřichem a Janem (Hanušem).
Pokusíme se nyní popsat příbuznost: Karlova maminka Luisa Saxlová (provdaná Koblitzová) a Vilemínina maminka Sofie (provdaná Weissová) byli sestry. Luisa (narozena 1852) a Sofie (narozena 1858) se narodily v Rokytnici u Žamberka. V rodině mimo dvou dívek měli ještě tři syny: Šalomona, Eduarda a Jindřicha. Ze sčítání obyvatel v roce 1880 víme, že rodina žila usazena ve Vysokém Mýtě na Choceňském předměstí v domě čp. 72. a obě dívky v té době vypomáhaly v domácnosti. Hlavou rodiny byl Jakob Saxl, vlastnící obchod na výrobu umělých hnojiv. Příbuzenskými svazky jeho dcer Luisy a Sofie vznikla ve Vysokém Mýtě v domě čp. 86 na Pražském předměstí firma, věnující se obchodu s textilem a výšivkami (pravděpodobně faktorskému). Jedním z mála v muzeu dochovaných předmětů, jež se vztahují k firmě, je právě papírová předloha na výšivku s původní popiskou odkazující na použití ve firmě Weiss a Koblitz. Naše muzeum vlastní také několik textilií údajně vyšitých ve zmiňované firmě.
Karel Koblitz se narodil v roce 1885 a Vilemína o dva roky později, příbuzensky byli bratranec a sestřenice. Manželům se narodili dva synci – Bedřich a Jan (Hanuš).
Bedřich se narodil v roce 1911 a víme o něm, že po absolvování vysokomýtského gymnázia studoval v Praze na Karlově univerzitě práva. JUDr. Bedřich Koblitz promoval v roce 1936. Prozatím je jediným členem rodiny, u něhož známe podobu. Na chodbě vysokomýtského gymnázia dodnes visí tablo maturantů, jedna z tváří patří Bedřichu Koblitzovi. Stejně jako u Pickových Kája, i u Koblitzových byl Bedřich v přeškolovacím táboře v Lípě u Havlíčkova Brodu. V evidenci tábora, jehož kvóty plnila mladými hochy přiměřeného věku sama Židovská obec, je veden od června do listopadu 1941. V Lípě byl režim relativně klidný a na bývalém (také židovském statku) se měli mladí hoši naučit zemědělským pracím. Důvodem výuky byl příslib následného vystěhováni do Izraele. Nikdy se tak nestalo.
I o mladším Hanušovi víme, že mezi lety 1927-1929 studoval na místním gymnáziu. Víme, že byl mezi odvedenci s rokem narození 1916 a je jednou z tváří mládenců na skupinovém snímku z roku 1938. V případě odvedeneckých ročníků může badatel zkusit štěstí a oslovit Vojenský historický archiv v Bratislavě – právě tam zůstala uchována evidence odvedenců ze 30. let 20. století. Z kmenového listu zaslaného z archivu nezískáme fotografii. Zcela mimořádně si ale můžeme udělat jasnou představu o osobě Hanuše trochu z odlišného úhlu. Písmem a slovem ovládal český, německý i anglický jazyk. Absolvoval obchodní školu a pracoval jako soukromý úředník. Od roku 1936 vlastnil řidičský průkaz na osobní automobil. Vzhled popisuje evidence velmi přesně: výška 178 cm, světle kaštanové vlasy a modré oči. Odveden byl v březnu 1938 na dva roky činné služby jako písař či jako strážný, a to pro značnou tělesnou slabost. Odveden byl k pěšímu pluku Aloise Jiráska ve Vysokém Mýtě. Hned v říjnu stejného roku byl ale propuštěn na dovolenou a v dubnu 1939 propuštěn na dovolenou natrvalo pro zdravotní potíže. Vojenská důslednost v jeho případě vyzní téměř absurdně, ale musíme si uvědomit, že se Hanuše týkala vojenská povinnost oficiálně až do roku 1966: v roce 1946 byl úředně Hanuš Koblitz vtělen opět jako záložník do náhradní roty a teprve v září 1947 vymazán jako nezvěstný s poznámkou: údajně zavražděn v koncentračním táboře. Zavražděn tam skutečně byl v roce 1943.
Vilemína Koblitzová: 23. ledna 1943 deportována z Terezína do Osvětimi a zavražděna v plynové komoře.
Karel Koblitz: 23. ledna 1943 deportován z Terezína do Osvětimi, zavražděn v plynové komoře.
Bedřich Koblitz: 23. ledna 1943 deportován z Terezína do Osvětimi, zavražděn v plynové komoře.
Hanuš (Jan) Koblitz: 6. září 1943 deportován z Terezína do Osvětimi, zavražděn v plynové komoře.
