Instituce a kulturní zařízení

Od budovatelského nadšení let padesátých přes zrod ideje socialismu s lidskou tváří zadušený sovětskou okupací až po vznik Charty 77 a následné represe. U toho všeho byl Pavel Kohout, jeden z nejvýznačnějších českých dramatiků a spisovatelů, světově uznávaný autor a v době normalizace i spolutvůrce zásadního politického dokumentu druhé poloviny 20. století. Svazák, komunista, ale i disident. Revolucionář i kontrarevolucionář, idealista, snílek, nepolitický politik, emigrant z donucení, básník, dramatik, beletrista.

„Příběh muže, který stanul během svého života na zcela opačných ideologických stranách, mě zaujal. I tím, že je schopen sám na sebe zpětně pohlížet se shovívavým porozuměním,“ říká režisérka Viktorie Čermáková. Podle ní v sobě příběh Pavla Kohouta zahrnuje konflikt mezi přesvědčeným komunistou a pronásledovaným disidentem. A zkoumání důvodů jeho původní víry i jeho obrácení přináší mnoho zajímavých impulsů. „Vyrovnávání se české společnosti s komunistickou, ale i jinou minulostí je stále aktuální. Stejně jako pochopení nejrůznějších dějinných událostí v kontextu doby a možnosti odpouštění,“ dodává Čermáková.

  

Osudová láska, vtip i nadhled

Představení zachycuje tři podoby protagonisty - mladého nadšence, zmoudřelého muže středního věku a starého klauna. Ten s nadhledem a zároveň velkou hravostí vtipně glosuje obě podoby svého minulého já. Pavka, Pavel i August se konfrontují nejen se sebou, ale zejména s dobou. Snaží se ji utvářet, ale ona je stále přerůstá.

„Všechno se děje v zákulisí cirkusu svět a vzpomínky proto mají odlehčenou podobu cirkusových gagů. Autora zároveň provází osudová žena. Láska je totiž velmi silným tématem Kohoutovy tvorby,“ doplňuje dramaturgyně divadla MANA Věra Mašková. A dodává, že v představení se diváci dozvědí mnohé o slavném českém spisovateli. Stejně jako o 50. až 70. letech, o zvratech doby, okupaci Československa v roce 1968 a o zrodu odporu proti normalizaci. „Je to trochu jiný pohled, než na jaký jsme zvyklí z učebnic. Hra servíruje historii s nadhledem a vtipem a nekonvenční hravostí. Inscenace je dalším příspěvkem při hledání toho, kdo jsme my, Češi, v běhu věků. Tentokrát v odlehčenějším duchu,“ láká na chystanou inscenaci Mašková.

 

Odpouštění i pochopení

Pavel Kohout je nejen vynikající dramatik a spisovatel, ale také člověk, který svou tvorbou i postoji zasáhl do evropských dějin druhé poloviny minulého století. „Je to muž, který přerostl své prostředí a bez problémů uspěl v zahraničí.  Ale na počátku své životní cesty se fatálně zmýlil. Představení se zabývá pouze částí jeho života: od padesátých do konce sedmdesátých let. A končí jeho nucenou emigrací,“ vysvětluje Mašková. Hra je přitažlivá i díky výzvám, které přináší. Osud Pavla Kohouta je podle autorky scénáře i pobídkou k tomu, abychom nahlédli do doby minulé. „Nikoli proto, abychom své předky soudili, ale abychom je pochopili. Jen tehdy, když si o minulosti budeme říkat nepřikrášlenou pravdu, když pochopíme příčiny historických jevů, byť by to bylo sebenepříjemnější, máme šanci neopakovat stejné chyby. Proti historickým omylům nejsme nikdo imunní. A chyby je opravdu lehčí spáchat, než je potom napravit. To jsou otázky, které by měla hra nastolit,“ zdůrazňuje Mašková.

„Kohouta jsem poznala jako člověka elegantně velkorysého, s velikým smyslem pro humor. Nepřestává už od středních let analyzovat svůj vlastní život, často s velkým nadhledem a sympatickou sebeironií. Neexistuje nic špatného, co by se o něm dalo říci, co by už předtím neřekl on sám. Naše inscenace ho nesoudí. Myslím, jak ho znám, že by ho mohla spíš pobavit,“ dodává Mašková. A doufá, že se čtyřiadevadesátiletý Pavel Kohout, který je stále v pozoruhodné kondici, přijde na představení podívat.

 

www.vrsovickedivadlo.cz

 

Kdo je kdo:

Pavel Kohout (1928)

Dramatik, prozaik, básník, scénárista a překladatel, nositel rakouské ceny Waldviertelské akademie. Byl přesvědčeným komunistou a autorem budovatelských veršů. Svoji první ženu si dokonce vzal v den Stalinových narozenin. V 60. letech se začal přiklánět k reformním komunistům. Stál u zrodu Charty 77. Roku 1978 odjel se svojí třetí ženou na roční angažmá v Burgtheatru, odkud mu byl znemožněný návrat do vlasti. Usadili se ve Vídni, dnes žijí mezi Rakouskem a Českou republikou.

 

Viktorie Čermáková (1966)

Režisérka, dramatička a herečka. Narodila se v Praze do rodiny herečky a výtvarníka, jejím bratrem je známý herec Hynek Čermák. Poprvé se objevila před kamerou už jako čtyřletá ve filmu režiséra Oty Kovala Lucie a zázraky.

Než se stala režisérkou, prošla kromě divadelního a filmového herectví devatero řemesly: pracovala v továrně, kde dávala filmy do krabičky, živila se jako barmanka, zaskakovala za zpěvačku v revue Alhambra, současně uklízela několik domů… Věnovala se také pedagogické a výchovné činnosti na středních a základních školách.

V pětatřiceti letech zahájila studium divadelní režie na DAMU: v roce 2007 získala na festivalu Příští vlna / Next Wave cenu za přínos českému divadlu. V témže roce byla nominována na Cenu Alfréda Radoka jako talent roku.

Režírovala např. Lakomce v brněnském Národním divadle, Vltavínky a Detektor lži v Klicperově divadle v Hradci Králové,  Poslední oheň na Nové scéně Národního divadla v Praze, Lvíče podle předlohy Josefa Škvoreckého v Divadle Komedie, Jednou v noci Egona Bondyho v Boudě ND Praha,  Můj soused nepřítel v atelieru ND Praha, nebo na Nové scéně ND současnou operu Rudá Marie, rabínku v SND Bratislava, Strindbergovo drsné milostné drama Tanec smrti v Městských divadlech pražských, utopickou lovestory Chladnější vrstvy vzduchu v MeetFactory Praha, drsnou sondu do života exmanažerů Plný zuby světa v Divadle X10 ve Strašnickém divadle či Šamana podle Egona Bondyho ve Švandově divadle.

Nyní pracuje mimo jiné i jako lektorka hereckých workshopů v ABC, učí na konzervatoři, dělá lektora na festivalech Mladá scéna, Písecký divadelní festival. Píše filmové scénáře a režírovala například snímek Prolomit vlny - dramatizaci filmu Larse von Triera ve Venuši ve Švehlovce nebo Shakespearovu Bouři s čerstvými absolventy DAMU. Ve Vršovickém divadle MANA režírovala hru Máma říkala, že bych neměla (2021).

Nově otevírané výstavy úzce souvisí s blokem výstav Krajinou komunit, který s obměnou potrvá až do 15. 10. Jeho stěžejní část, která je umístěna v budově na Komenského 10 v podobě výstav Z galerie VEN! a Make friends, not art, spojených tématem spolupráce, komunitního umění a umění ve veřejném prostoru, je nositelem zásadních myšlenek tohoto bloku: za prvé je to představení způsobů, jak se s uměním ve veřejném prostoru pracovalo od devadesátých let dodnes v podání probíhající výstavy Z galerie VEN!, zahrnující řadu zvučných jmen. Na ni tematicky navazuje instalace Jiřího Příhody umístěná v renesančním krytém dvoře galerie, obracející se k jeho začátkům na Vysočině. Třetí z vlajkových výstav bloku Make friends, not art cílí na mnohem nenápadnější principy, jak pracovat s uměním ve veřejném prostoru a měnit jej prostřednictvím sítě mezilidských vztahů.

Výše jmenované od září nově doplní umělecké zkoumání jevu, který běžně míjíme ve veřejném prostoru – zvuk transformátorů v podání Jana Krtičky, a skleněné objekty, které pracují s nejlidštější z lidských produktů, tedy s chybou od Alessandry Svatek. Propojení již probíhajících a nových výstav proběhne v rámci vernisáže formou tiskařského workshopu ilustrátorky, mlíkařky a grafičky Terezy Říčanové.

Autorské knihy Terezy Říčanové vydává zejména nakladatelství Baobab, získaly ocenění Nejkrásnější kniha ČR, Zlatá stuha či byly nominovány na Magnesii Literu. V rámci výstavy Make friends, not art prezentuje jeden ze svých mnoha počinů, tábor Linolagro. Návštěvníci se mohou těšit na drobnou ozvěnu prázdnin a u tisknutí linorytu dostát heslu výstavy Make friends, not art.

Vernisáží s workshopem se zářijový program pouze zahajuje, hned na 12. 9. připravil kurátor Petr Kovář společně s umělcem Matějem Kolářem besedu o jaderném úložišti na Vysočině, na níž přislíbila účast poslankyně české Poslanecké sněmovny Eva Decroix, poslanec české Poslanecké sněmovny Vít Kaňkovský, primátor města Jihlavy Petr Ryška, materiálový fyzik Akademie věd ČR Jiří Svoboda a starosta Dolní Cerekve Zdeněk Dvořák. Matěj Kolář besedu doplní o performance Stokrát kolem Čeřínku.

Následovat bude vernisáž prací, které vznikly v rámci letního výtvarného plenéru Přibyslav 2023 (14. 9.) i jeho příměstská verze (15. 9. – 17. 9.) a konference s názvem UMĚNÍ MĚSTO (z)MĚNÍ, věnovaná problematice umění ve veřejném prostoru i možných kurátorských přístupů k němu, která za poslední desetiletí doznala řady změn. Konference se pokusí některé z přístupů zrekapitulovat a zamyslet se nad dalšími možnostmi, i s ohledem na regionální kontext. Účast na konferenci přislíbil umělec Pavel Karous, autor projektu Vetřelci a Volavky, Marie Foltýnová z Umění pro město, nebo kurátorka Tereza Nováková, která přednese příspěvek o problematice kurátorství ve veřejném prostoru v zahraničí. Chybět nebudou ani regionální aktéři jako Petr Kovář, který se zabývá méně viditelným aspektem umění komunitního a nezávislého.

Po krátké letní pauze se opět vrací tradiční programy pro širokou veřejnost: výtvarné kurzy pro dospělé s galerijní lektorkou, kreativní dílny určené seniorům, a poslední zářijový víkend pak bude v galerii patřit rodinám s dětmi na tvůrčí dílně k výstavě Pod zimním sluncem jihu.
Opětovně se také otevírá nabídka edukačních programů pro školky a školní skupiny, kterou od září rozšíří dva nové programy: Znáš mě? určený pro studenty druhého stupně základních škol a pro menší školáky potom program Byl jednou jeden malíř, který se věnuje tvorbě Josefa Lady.

V říjnu se pak návštěvníci mohou výhledově těšit na komentované prohlídky, divadelní představení Třešťského průměru, nebo zvukovou dílnu.

 

Podrobnější informace k vybraným akcím:

Nové chyby Alessandry Svatek
V galerii Alternativa umělkyně Alessandra Svatek přinese Nové chyby. „Projekt Alessandry Svatek (1979) – malířky, která se nedokáže přimět používat barvy – má podobu symbolické cesty ve smyslu vizuální introspekce. Jejím hlavním důvodem je snaha o dosažení ideálního stavu, jímž je pro ni svoboda,“ popisuje její práci kurátor výstavy Radek Wohlmuth a pokračuje: „Základním prostředkem k osvobození je především pochopení principů utvářejících svět.“ Instalace Alessandry Svatek se vyznačují monumentalitou ve spojení s křehkostí, danou nejen materiálem, který Alessandra často používá, tedy sklem. Výchozím bodem je průhlednost objektů, v nichž ve svém minimalistickém a filosoficky přímočarém pohledu využívá kresbu prachem a testuje divákovu schopnost pozorovat. Pracuje s lomem světla, prachem, odrazem, deformací viděného a neviditelného, aby diváka přesvědčila o nemožnosti pojmout svět jako celek jakýmkoliv objektivním způsobem, a do Jihlavy přiveze výstavu, která vzniká přímo pro prostor galerie Alternativa.

Zvuk jihlavských transformátorů přinese Jan Krtička

Druhou z výstav, která se otevře 7. 9., je výstava umělce Jana Krtičky s názvem „Jihlavské transformátory“ pod kurátorským vedením Miloše Vojtěchovského. „Jana Krtičku zajímá otázka, zda mohou mít elektromagnetické zářiče, kolem kterých se vlastně nepřetržitě v městech pohybujeme, vliv na naše těla a naše myšlení. Tentokrát budou námětem a předmětem instalace elektromagnetické zářiče v Jihlavě,“ popisuje výstavu připravovanou pro zvukovou galerii IGLOO Miloš Vojtěchovský.

Živý program výstavy a Stokrát kolem Čeřínku
Otevřením výstav ale program zdaleka nekončí: proklamovaným cílem výstavy s názvem Make friends, not art je docílit toho, aby živý program, na němž bude docházet k mnoha novým kontaktům mezi umělci Vysočiny a veřejností, nabyl téměř stejné důležitosti, jako výstava samotná. Snad i proto, že heslem výstavy je vytvářet nové přátelské vazby, ne umění.

Už na úterý 12. 9. tak kurátor výstavy Petr Kovář připravil besedu o jaderném úložišti pod Čeřínkem s názvem Podhrabat krabatinu se zástupci tamější municipality a politiků. Účast přislíbila poslankyně české Poslanecké sněmovny Eva Decroix, poslanec české Poslanecké sněmovny Vít Kaňkovský, primátor města Jihlavy Petr Ryška, materiálový fyzik Akademie věd ČR Jiří Svoboda, starosta Dolní Cerekve Zdeněk Dvořák a umělec Matěj Kolář. Moderovanou besedu Matěj Kolář doplní svou performancí s názvem Stokrát kolem Čeřínku.

„Chceme bezpečněji ukládat radioaktivní odpad, proto plánujeme obří důlní dílo v přírodně bohaté lokalitě Vysočiny. Jaderné elektrárny i povrchové sklady radioaktivního odpadu přitom zůstanou. Jak stavba ovlivní přírodní a sociální situaci v lokalitě? Nebude se nám zabetonované palivo ještě hodit, když hodláme jadernou energetiku rozvíjet? Kdo tuto situaci řeší a co lze očekávat?“, ptá se organizátor debaty a kurátor Petr Kovář.

Přibyslavský plenér vystavuje a nabízí možnost zúčastnit se příměstského plenéru přímo v Jihlavě

Ve čtvrtek 14. 9. v galerijní budově na Masarykově náměstí proběhne v rámci dlouhodobé spolupráce s Jaroslavem Grodlem a Hanou Sommerovou, tentokráte jako pomyslná expanze výstavy Make friends, not art, vernisáž letního výtvarného plenéru Přibyslav 2023. Část jmenované výstavy, která se neustále obměňuje a nikdy není stejná jako na začátku, je totiž věnovaná právě přibyslavskému plenéru. Dobrou zprávou pro všechny, kteří se nestihli zúčastnit jeho letní verze, je, že hned následující den OGV společně s Jaroslavem Grodlem jako spolupořadatelem tohoto plenéru nabízí možnost zúčastnit se víkendové verze příměstského plenéru (15. 9. – 17. 9.).

Vystavujícími umělci v rámci prezentace letošního ročníku Přibyslavského plenéru budou: Vasil Artamonov, David Čumalo, Peter Decheť (SK), Jakub Dvořák, Jaroslav Grodl, Hana G. Sommerová, Karel Krejčí, Matěj Lipavský, Olga Nová, Michaela Nováková a Karolína Šulcová.

Nejen účastníci plenéru se mohou v rámci víkendového programu zúčastnit také další z korealistických snídaní (16. 9. od 10:00), které v rámci živého programu pořádá umělec Jakub Minářů se svým Klubem korealistických aktivit. „Klub korealistických aktivit („cca“), který není ani Klubem, vznikl, aby se pokusil u kohokoli vyvolat alespoň přinejmenším jednu zkušenost s uměním a to alespoň ve formě pouhého „lusknutí prsty“ jako rychlého nenáročného vytržení z veškerých sociálních ideologií (...), „cca“ funguje kdekoli a pro kohokoli...“, popisuje Petr Kovář a zve veřejnost k nové zkušenosti s uměním.

Konference o umění ve veřejném prostoru

Konference UMĚNÍ MĚSTO (z)MĚNÍ (21. 9. od 10:00) se pokusí prozkoumat společný aspekt aktivit ve veřejném prostoru (nejen) v regionu Vysočiny. Aktuální možné přístupy ke kurátorování umění ve veřejném prostoru zrekapituluje za účasti některých hybatelů tohoto dění a zamyslí se nad dalšími možnostmi přístupu k umění, které je umístěno venku, tedy mimo galerie a zamyslí se i nad narůstající rolí veřejnosti a komunit jako spoluvytvářejícího aspektu. Z přednášejících přislíbil účast sochař Pavel Karous, autor projektu Vetřelci a Volavky, který ukáže také historii principu „procenta na umění“, nebo Marie Foltýnová z Umění pro město. Marie Foltýnová představí nové principy, které se podařilo zavést pro kvalitní umění umisťované v ulicích v pražském kontextu. Další z přednášejících bude Tereza Nováková, která představí principy kurátorství umění ve veřejném prostoru v zahraničí a chybět nebude ani představení, na jakém principu umisťuje umění do veřejného prostoru v sousedním Humpolci nebo zamyšlení se právě nad tím, jak reflektuje aktuální principy region Vysočiny na příkladu komunit a malých galerií, a jaká je problematika zahrnování jejich výstupů jako rovnocenných výstupů s veřejnými zakázkami v oblasti Vysočiny.

Součástí konference bude také komentovaná prohlídka Landscape festivalu, komentovaná prohlídka výstavního bloku Krajinou komunit, nebo debata s kulturními aktéry a zástupci municipality.

 

Přehled doprovodných programů v OGV v září:

so 2. 9. v 10:00           komentovaná prohlídka historických budov galerie

                                   v rámci Dne otevřených dveří památek

čt 7. 9. v 16:00            tiskařský workshop Terezy Říčanové

čt 7. 9. v 17:00            vernisáž výstavy Alessandra Svatek: Nové chyby

kurátor Radek Wohlmuth / galerie Alternativa / do 15. 10. 2023

čt 7. 9. v 18:00            vernisáž výstavy Jan Krtička: Jihlavské transformátory

kurátor Miloš Vojtěchovský / zvuková galerie IGLOO / do 29. 10. 2023

út 12. 9. v 17:00         PODHRABAT KRABATINU?

beseda o záměru vybudovat na Vysočině hlubinné úložiště jaderného odpadu

+ performance Matěj Kolář: Stokrát kolem Čeřínku

čt 14. 9. v 17:00          vernisáž výstavy Letní výtvarný plenér Přibyslav 2023

                                   kurátor Jaroslav Grodl / do 15. 10. 2023

15. – 17. 9                   Příměstský plenér v OGV

so 16. 9. v 10:00         snídaně Klubu korealistických aktivit

čt 21. 9. v 10:00          UMĚNÍ MĚSTO (z)MĚNÍ

                                   konference o společném aspektu aktivit ve veřejném prostoru v regionu Vysočiny

so 30. 9. v 15:00         dílna pro rodiny s dětmi k výstavě Pod zimním sluncem jihu

 

Připravujeme v říjnu:

čt 5. 10            komentovaná prohlídka výstavy Pod zimním sluncem jihu

so 7. 10.          divadelní vystoupení Třešťský průměr

čt 12. 10.         dílna k výstavě Jihlavské transformátory ve zvukové galerii IGLOO

so 14. 10.        snídaně Klubu korealistických aktivit

 

www.ogv.cz.

Zahajovací večer, který navštívil i ministr kultury Martin Baxa, nadchl divadelním představením Geisslers Hofcomoedianten Simply Simplicius a magickou show Prach všehomíra. Režisérka a choreografka Kamila Mottlová připravila návštěvníkům dechberoucí podívanou na schodišti hospitálu, při níž tanečníci splynuli s kukským geniem loci za doprovodu atmosférického zpěvu operní divy Bronislavy Smržové.

Ovace vestoje si za své Sólo vysloužil Radim Vizváry, lapidárium hospitálu s Braunovými sochami Ctností a Neřestí úchvatně rozezněl talentovaný kontratenorista Vojtěch Pelka či Ensemble Damian s jedinečnou operou O původu Jaroměřic.

Celé kukské údolí roztančil a rozezpíval národopisný soubor Kohoutek, který přímo pro festival secvičil lidové barokní kalendárium. Od masopustu u kukských pramenů se tak prošlo celým rokem například se senosečí v bylinkové zahradě či posvícenským veselím na nádvoří, při kterém diváci nejen dostávali koláče a čepované pivo, ale někteří si vyzkoušeli i polku.

Téměř šedesát diváků se vydalo na celodenní festivalový výlet „storytellingovým“ autobusem, při němž objevovali a s dalšími příchozími a umělci oživovali známá i méně známá místa v širším okolí Kuksu. Naopak kousek pod hospitálem vznikla improvizovaná scéna, kde především dětské diváky bavilo Divadlo DNO nebo kapela BomBarďák.

Celou dobu festivalu to v Kuksu kvasilo nejen uměním. Tři známé propagátorky fermentace Magda Jotes (Fermentujeme), Lenka Kubelová (Velké kvašení) a Zuzana Ouhrabková (Zkvašeno) vytvořily „barokní bublatorium“, kde nechaly kvasit nejen místní ovoce, ale třeba i natě pampelišek nebo šišky, jež mohli návštěvníci postupně ochutnávat, stejně jako oxymel z devatera bylin, který zpracovávaly acetobactery ve sklepě hospitálu.

„Theatrum Kuks není akademický, je to prostor pro všechny. Místo, kde se setkávají amatéři i profesionálové z různých oborů, lidé, kteří by se možná jinak nepotkali a navzájem se mohou obohatit,“ popisuje Kateřina Bohadlová jedinečnou atmosféru festivalu, z něhož se postupně stala jedna z nejvýznamnějších kulturních akcí v Královehradeckém kraji.

Každoročně se také rozšiřuje okruh stálých návštěvníků festivalu. „Letos jsme vyprodali 25 celofestivalových pasů, zároveň se nám daří téměř maximálně zaplňovat kapacitu vnitřních prostor hospitálu, divadelního šapita či Comoedien Hausu, v němž sídlí naše Galerie loutek,“ dodává ředitelka.

Třiadvacetiletý ročník festivalu Theatrum Kuks proběhne tradičně ke konci prázdnin od 21. do 25. srpna 2024.

O pořadateli:

Organizátorem festivalu je Theatrum Kuks, z. s., který navazuje na tradici Kuksu jako hudebního, divadelního a uměleckého centra evropského významu s cílem vrátit do kulturní památky Kuks živé umění. Od roku 2020 provozuje Galerii loutek s unikátní sbírkou 50 marionet Jiřího Nachlingera inspirovaných Braunovými sochami. Během Letní loutkové sezony uvádí loutková představení hostujících umělců. Poskytuje rezidence a nabízí umělecké workshopy. Svými aktivitami stimuluje mezioborová setkávání a iniciuje zájem o baroko s přesahy do současného umění.

Theatrum Kuks je unikátní svým programem s vazbou na lokální kulturní dějiny, které připomíná a rozvíjí prostřednictvím uměleckých projektů (festival, výstavy, loutkářství) i zasazením do krajiny Kuksu. Veškeré aktivity soustředěné do letní sezony obohacují potenciál malé obce Kuks s velkým kulturním dědictvím evropského formátu. Zábavnou a zážitkovou formou popularizují baroko jako součást našeho běžného života a inspirují k vlastní kreativitě.

Theatrum Kuks je členem platformy #novebaroko a networku Nová síť.

www.theatrum-kuks.cz

Ruční sklářství je obecně považováno za tzv. rodinné stříbro, na nějž jsou Češi hrdí a kterým se chlubí navenek. Tradice českého sklářství sahá až do jedenáctého století. Největšího rozmachu ovšem dosáhla ruční výroba skla v době vlády Rudolfa II. v 17. století. Dnes především výrobci křišťálu nebo dekorativních instalací a svítidel sklízejí úspěchy po celém světě a získávají prestižní ocenění i zakázky. V oblasti ruční výroby bižuterních polotovarů i hotových výrobků je Česká republika dokonce světově unikátní, přesto je na vzestupu spíše výroba plochého, obalového skla.

 

V prosinci letošního roku bychom se měli dozvědět, zda se ruční výroba také českého skla zapíše mezi kulturní dědictví celého lidstva. Jedná se totiž o nadnárodní nominaci, kdy se Česká republika připojila k dalším evropským zemím s bohatou sklářskou tradicí − Francii, která je hlavním koordinátorem, Německu, Španělsku, Maďarsku a Finsku.

 

Když jste chystali národní nominaci, bylo už jasné, že chcete usilovat i o zápis do UNESCO? Jak probíhala příprava nominace statku na tzv. národní seznam a následně na ten unescový? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval? Proč jste se rozhodli se o to pokusit až nyní? Pomohl i fakt, že OSN vyhlásila rok 2022 Mezinárodním rokem skla?

Nominací do UNESCO to vlastně začalo. Z kraje roku 2021 se na nás obrátilo ministerstvo s tím, že bylo vyzváno (zřejmě francouzským ministerstvem kultury) k vyjádření, zda se Česká republika připojí ke společné nominaci ruční výroby skla na seznam UNESCO a zda bychom byli ochotni se příprav ujmout. Neváhali jsme ani na chvilku, pod heslem: Kdo? Když ne my? Kdy? Když ne teď? Protože pokud by se to stalo bez našich sklářů, měli by v budoucnu už jen minimální a spíše jen teoretickou šanci se na seznam probojovat.

Tuším o rok dříve si například Itálie nechala zapsat výrobu perlí na Muránu, aniž by nás oslovila, přestože vazby mezi Jabloncem a Benátkami byly v minulosti velmi silné, obě místa se navzájem ovlivňovala, výrobci jezdili vzájemně „na zkušenou“ a také si kradli své znalosti. Podobnou situaci už jsme nechtěli připustit. Vyhlášení Mezinárodního roku skla už bylo spíše takovou berličkou, o kterou jsme mohli část argumentací v připravovaných dokumentech opřít.

 

S jakými obtížemi jste se museli popasovat? Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější? Vrylo se vám něco hluboko do paměti, ať už z profesního hlediska, nebo čistě osobně?

Na začátku byl největším problémem šibeniční termín pro zpracování nominace na národní seznam, na což jsme měli asi šest týdnů. Bez ní bychom se ale o UNESCO ucházet nemohli. Naštěstí disponujeme opravdu velkou znalostí historie i současnosti sklářského prostředí u nás a většinu podkladů jsme byli schopni zpracovat skutečně rychle. Velmi nám v tom pomohla i naše databáze Kulturně-kompetenčního centra pro české sklo a bižuterii (https://www.czechglasscompetence.cz/), z níž jsme mohli čerpat řadu informací a příloh.

Největší výzvou pro nás ale bylo, aby do nominační dokumentace pro UNESCO byla zařazena nejen technika ručního zpracování skla přímo u sklářské pece, jak se říká „na verštatu“, jak to měly na začátku v úmyslu ostatní země, ale také o další postupy. S ohledem na šíři sklářských technik u nás jsme usilovali o rozšíření nominace o práci se sklem také u kahanu (perle, figurky) a o studené techniky (broušení, rytí, malování, …), včetně bižuterní výroby. Obrovskou argumentační práci zde odvedli náš hlavní kurátor Petr Nový a Eva Kumínková z Národního muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Přes zjevnou neochotu ostatních zemí, které uvedené techniky nemají, se jim podařilo je přesvědčit. To považuji opravdu za husarský kousek a patří jim za to velký dík! Pokud se zápis povede, najde se v něm prakticky celé české ruční sklářství. Nejen ti silní muži s píšťalou u sklářských pecí, ale stovky lidí pracujících v malých dílnách nebo po domácku. Právě v šíři všech technik je totiž Česká republika naprosto jedinečná a byla by chyba se nepokusit zapsat je jako celek.

A co se mi vrylo? Opravdu neskutečná vlna podpory a sounáležitosti. Nominační dokumentace často pracuje se slovem „komunita“ a tady se ta naše sklářská opravdu projevila. Cítili jsme obrovský zájem a podporu. I teď se nás stále někdo ptá, jaký je aktuální stav projednání a kdy už se to rozhodne. Ale není to jen sklářská komunita, která zápisem žije. Musím ocenit i skvělou spolupráci s vedením krajů, kde se sklářská výroba stále drží, s odbory zahraničních vztahů a regionální a národnostní kultury na ministerstvu kultury. Ta atmosféra plná nadšení nás posilovala a byla to opravdu krásná zkušenost.

 

Pro Česko to nebude první celosvětové uznání sklářské výjimečnosti. Už v roce 2020 byla na seznam UNESCO zapsána „Ruční výroba ozdob z foukaných skleněných perlí pro vánoční stromek“. Má proto nadnárodní nominace větší naději na úspěch?

Už zápis perličkových ozdob z Poniklé byl malý zázrak. Málokdo ví, že tohle jsou opravdu jediné originální české vánoční ozdoby, protože známější foukané koule mají svůj původ v Německu. Samozřejmě, že rozhodující komise bere v úvahu to, kolik statků už má daná země prohlášeno. Proto je společná nominace v tuto chvíli a v daném oboru rozhodně lepší. A zcela upřímně, zapojení významných „hráčů“, mám na mysli Německo a Francii, šance zvyšuje. V srpnu minulého roku proběhlo úspěšně formální hodnocení a jelikož nepřišly žádné žádosti o doplnění či upřesnění, existuje velká naděje, že i konečné hodnocení dopadne dobře. Držíme si všichni palce.

 

V čem je česká sklářská tradice unikátní mezi dalšími evropskými zeměmi na společné kandidátce?

Obvykle naši unikátnost vysvětluju tak, že kdokoli si na světě vymyslí cokoli ze skla, jedině u nás vždycky najde někoho, kdo mu to bude umět vyrobit. Ostatní země jsou úzce specializované a nemají tu širokou základnu, která se u nás stále ještě drží.

 

Ruční výroba skla patří mezi ohrožená řemesla. Byla jedním z důvodů nominace obava o udržení tradice? Co je nejdůležitější v péči o její zachování? Jak je to s ochranou původních receptur a výrobních technologií často rodinných sklářských firem? Samostatnou kapitolou je jistě i boj s podvodníky a producenty levných napodobenin, kteří k úpadku tradičních řemesel také přispívají.

Nedávno jsme byli na poznávací cestě sklářské stezky v Německu a Rakousku, abychom se poučili, jak zapojit naše sklářství do cestovního ruchu. A byli jsme zděšeni! Viděli jsme několik „Disneylandů“ a skanzenů – prázdných továrních hal s jedním foukačem skla ze simaxových (borosilikátové sklo) trubic u kahanu, v lepším případě u mobilní sklářské pece. Takže poučení bylo: chraňme, co máme, abychom nedopadli takto. Nominační dokumentace obsahuje rozsáhlou kapitolu „záchovných opatření“.  K nim se nominující země zavazuje. Ale samozřejmě ani stát není schopen garantovat výrobu, pokud o ni nebude zájem u zákazníků, ale taky u žáků, kteří se na odborné školy nehrnou. K tomu se musíme spojit všichni, tak jako k přípravě nominace.

Co se týče receptur a ochrany, to je bohužel velký problém. Znám třeba skvělou firmu na luxusní broušené sklo, která se několik let soudila s výrobcem plagiátů svých výrobků. Až nyní dosáhla konečného vítězného rozsudku, což je po řadě předchozích soudních proher téměř zázrak. Stálo je to spoustu let nervů, peněz za právníky a samozřejmě za tu dobu přišli o řadu zákazníků, protože plagiátor zatím dál své výrobky šířil. To je bohužel právní prostředí u nás, s tím ani UNESCO nic nenadělá, to si musíme vyřešit u nás doma.

 

Kdo jsou vlastně nositelé statku? Přináší jim tento zápis nějaké přímé výhody kromě zasloužené prestiže?

Nositelé statku jsou skláři. Celá sklářská komunita, včetně muzeí, sklářských škol. Není na to žádný seznam, nikde se nemusí registrovat. A opravdu asi jedinou výhodu představuje možnost při své prezentaci zmiňovat, že jsou součástí statku zapsaného na seznam UNESCO. Je na nás všech, jak budeme schopni tuto značku marketingově využít. V některých zemích existuje cílená, i finanční podpora, u nás to tak bohužel zatím není a s ohledem na aktuální stav státních financí asi dlouho nebude. Nicméně velkou podporu, a to zejména propagační a částečně i finanční, vykazují některé samosprávy. Třeba projekty krajů Sklářská Vysočina anebo v Libereckém kraji Křišťálové údolí, to jsou skvělé příklady dobré praxe. A věřím, že se přidají i některá města a obce, třeba Jablonec nad Nisou už svou podporu přislíbil.

 

Mezi ostatními statky na národním seznamu má tento unikátní postavení, protože sklářská výroba stále zaměstnává nejen na severu Čech velké množství lidí a zabývá se jí poměrně značný počet firem. Muzeum skla a bižuterie je součástí projektu Křišťálové údolí. Můžete svou roli v něm blíže představit? Myslíte si, že zahraniční turisté mohou ruční výrobu skla ve vašem regionu zachránit?

Naše instituce stojí u projektu Křišťálové údolí od samého začátku a je jeho hlavním muzeem. Poskytujeme odbornou základnu pro prezentační akce a materiály, měli bychom plnit i roli informačního místa pro návštěvníky, kterých by mělo být v budoucnosti několik v celém kraji. Křišťálové údolí necílí jen na zahraniční turisty, ale také na ty domácí. Už teď slýchám od firem, že jim projekt opravdu přináší nové zákazníky a že jsou s ním spokojeni. Důležitým úkolem vedení projektu je teď navázání kontaktů s cestovními kancelářemi, aby sem vozily organizované zájezdy. Firmy by se pak, podle mě, měly více otevřít veřejnosti, nejen o vybraných víkendech Křišťálového údolí, ale trvale. Turisté chtějí autentický zážitek z výroby a ten jim zatím můžeme nabídnout jen velmi omezeně. Pak budou i ochotni více nakoupit. Bylo by iluzí čekat, že turisté tuto výrobu zachrání, ale mohou jí pomoci k udržení.

 

Ruční výroba skla je velmi precizní, na soustředění náročná práce. Jak přebírá tradici mladá generace, má o ni zájem a co ji motivuje?

Česká republika má vybudovaný ucelený systém sklářského vzdělávání, škol existuje dost a jsou velice dobře vybavené. Ale o řemeslné obory je velmi malý zájem, a když už, tak jsou preferovány designérské obory. Bohužel i některé střední školy deklarují, že nevychovávají lidi do výroby, ale umělce. Firmy již několik let postrádají technology a zručné řemeslníky a musí si je vychovávat samy. Třeba i úspěšný zápis může přispět k větší atraktivitě oboru.

 

V roce 2017 u vás v muzeu bylo zřízeno Kulturněkompetenční centrum pro české sklo a bižuterii (www.czechglasscompetence.cz) v rámci podpory kulturněkreativních průmyslů. O co se jedná a co se díky němu podařilo?

Projekt jsme realizovali v průběhu roku 2017, na základě požadavku MK ČR a v návaznosti na dokument Státní kulturní politika ČR na období 2009−2014. Jedná se o pracoviště, které spravuje výše uvedený webový portál a poskytuje s ním spojené poradenské služby. Zveřejněné informace jsou pravidelně doplňovány, aktualizovány a vybrané části rozšiřovány o nové poznatky. Webová podoba projektu je dostupná v českém a anglickém jazyce.

Databáze představuje zdroj informací pro každého, kdo potřebuje vědět něco o českém skle – když hledá výrobce pro svůj nápad, publikace, muzejní expozice, … Pro nás byla cenným zdrojem informací při zpracování nominací pro český seznam i pro UNESCO, často na něj odkazujeme různé tazatele.

 

V Muzeu v Jablonci nad Nisou najdeme největší expozici skla u nás. Jaká další nej byste zmínila? Co u vás chystáte pro příští rok, pokud bude nominace úspěšně proměněna, a máte i plán B?

Tak těch tu máme spoustu, v poslední době s ohledem na novou stálou expozici hodně skloňujeme třeba největší veřejnou sbírku vánočních ozdob na světě. Každopádně je naše muzeum zcela jedinečné, nikde jinde na světě nenajdete takové spojení, žádné muzeum nemá sbírku bižuterie všech období, technologií, materiálů. Shrnuje to náš propagační slogan: Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou – jediné na světě!

A oslavy zápisu? Tak ty zatím neplánujeme, držíme se raději spíše při zemi. Ale pokud bychom opravdu ten krásný vánoční dárek v podobě úspěšného zápisu dostali, pak spojíme oslavy s výročím 120 let založení muzea, které na rok 2024 připravujeme. V případě neúspěchu to určitě nebudeme považovat za konečnou. Už teď jsme s partnery z ostatních nominujících zemí dohodnuti na další spolupráci. První společné setkání by se mělo uskutečnit na podzim ve Španělsku, příští rok bychom ho chtěli uspořádat my. Jistě budeme hledat cesty, jak úspěšného zápisu dosáhnout.

 

Milada Valečková, 3. 8. 2023

www.msb-jablonec.cz

 

 

První ze zásadních změn, které HaDivadlo s novou Sezonou 49: Konec iluzí čeká, je příchod nového dramaturga Mila Jurániho, který na této pozici vystřídá Matěje Nytru. Nytra působil v HaDivadle od roku 2016 jako kmenový dramaturg a herec v inscenaci Vernisáž.

Milo Juráni, jakožto nová dramaturgická posila (v současné době je dramaturgyní divadla i Anna Prstková), se přitom již aktivně zapojuje do příprav nadcházející sezony. Návštěvníci HaDivadla se s ním jako moderátorem mohli setkat během květnové Otevřené dramaturgické porady, v níž tvůrci vedli dialog s diváky nad zvažovanými tituly Sezony 49: Konec iluzí. Juráni přichází do HaDivadla ze světa slovenské teatrologie a kritiky. Vystudoval vedle oboru Teórie a kritika na VŠMU také Environmentalistiku na Univerzitě Komenského a ve své kritické a teoretické práci tato hlediska propojuje. Kromě toho působil jako šéfredaktor měsíčníku kød – konkrétne o divadle vydávaného slovenským Divadelním ústavem a rovněž je dramaturgem nezávislých projektů a divadelních festivalů. 

Loučit se s HaDivadlem bude výrazná členka hereckého souboru Táňa Malíková. Do HaDivadla nastoupila záhy po studiích herectví na brněnské JAMU v roce 2014 a za dobu svého působení ztvárnila řadu osobitých hrdinek –⁠ Emu Bovary v Paní Bovaryové, Taťánu v Maloměšťácích či Evu Braun v legendární inscenaci Doma u Hitlerů aneb Historky z Hitlerovic kuchyně. Malíková vzpomíná na své začátky a téměř desetileté působení: „Těžko uvěřit, že už je to devět let, kdy jsem kolem HaDivadla procházela a přála si v něm někdy alespoň zahostovat. Jsem vděčná, že jsem mohla být součástí kolektivu divadla tak dlouhou dobu. A i když jsem se rozhodla pro novou výzvu, těším se na příští sezonu, na všechny připravované inscenace a hlavně na posezení v naší kuchyňce!“ Malíkovou tak bude i nadále možné vídat v představeních inscenací HaDivadla, které jsou již na repertoáru. 

Jako nová posila hereckého souboru se na podzim představí Magdalena Kuntová, absolventka činoherního herectví na pražské DAMU. Pochází z jižních Čech a na brněnských divadelních prknech se začne objevovat vůbec poprvé. Za sebou má přitom herecké zkušenosti z Národního divadla, Jihočeského divadla v Českých Budějovicích či Klicperova divadla v Hradci Králové. Nejčastěji ji však v posledních letech bylo možné vídat v alternativních inscenacích pražského Divadla X10.

Herecký soubor doplní i čerstvý absolvent Katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU Jáchym Sůra. Pochází z Prahy, ale v Brně již několik let studoval činoherní herectví na JAMU. Mimo to je členem Českého národního improvizačního divadla a improvizační techniky i vyučuje ve Škole improvizace. Již se objevil na scénách činoherního divadla, a to například v inscenacích Mistr a Markétka (Tygr v tísni, 2022) a Objal mě Bůh a nic (Daniela Špinar, 2023).

Kromě nových setkání a tvůrčích spoluprací bude HaDivadlo na podzim čekat i malý návrat jedné z výrazných hereckých osobností, a to Sary Venclovské, která byla členkou HaDivadla v letech 2010–2016. Diváci ji mohou znát z aktuálních inscenací Vyhnání Gerty Schnirch a Maryša, ale i z řady filmů a televizních programů. Venclovská se do Brna vrací díky spolupráci na první z připravovaných inscenací Sezony 49: Konec iluzí, kterou bude režírovat Ivan Buraj a půjde o adaptaci významného francouzského dramatu Jenom konec světa. 

Další premiéru nové sezony bude mít na starost tvůrce rozkročený mezi filmem a divadlem užívající pseudonym JQr, a půjde přitom o jeho celovečerní činoherní autorský debut. Sezonu potom uzavře premiéra inscenace slovenské režisérky Júlie Rázusové, která připraví jevištní adaptaci současné francouzské prózy.

https://www.hadivadlo.cz/

 

Ve středu 6. září zahájí Divadlo Na zábradlí novou sezonu, tentokrát plnou autorských inscenací vycházejících z literárních předloh i reálných osudů. Program tzv. Vzkříšení sezony bude zahájen slavnostním přeplaváním Vltavy ze Střeleckého ostrova na Smetanovo nábřeží. Fanoušci divadla se mohou na plavce přijít podívat na náplavku u Smetanova nábřeží vedle Čapadla, nebo se do kolektivního plaveckého výkonu mohou přímo zapojit – sraz sportovních nadšenců bude ve 14:30 před Divadlem Na zábradlí, odkud se přesunou na severní stranu Střeleckého ostrova a společně vyplují do nové sezony.

Po návratu plaveckého oddílu složeného z herců, zaměstnanců, přátel i diváků proběhne od 16:00 ve foyer divadla tisková konference, na které vedení i tvůrci představí plány divadla a odhalí vizuály prvních inscenací z dílny Studia Najbrt a talentované fotografky Julie Hrnčířové. Hrnčířová, absolventka Fakulty umění a designu UJEP v Ústí nad Labem a École Nationale Supérieure de la Photographie v Arles ve Francii, žije momentálně v Oslu a pro Divadlo Na zábradlí vytváří vizuály v podobě minimalistických hereckých portrétů s důrazem na detail a výraz obličeje. Od fotografie se program Vzkříšení sezony přesune k výtvarným objektům a vernisáži výstavy kostýmní výtvarnice Sylvy Zimula Hanákové, jejíž práce budou zdobit prostor divadelní kavárny po celé září. „Jsem sběrač! Bizarní objekty na hranici absurdna a surreálna a šperky na hranici nositelnosti tedy tvoří například vlasy, štětky, kameny, chlupy, naběračky, kosti, cedníky, klokaní pacičky či oči panenek v kombinaci s naplaveninami z Gruzie, Sicílie, řeckých ostrovů a Chorvatska. Tahle výstava nepatří do galerie ani do muzea – hospoda jí, myslím, bude slušet,“ říká s úsměvem výtvarnice Hanáková. Slavnostní večer pak završí jedna z prvních repríz nejnovější inscenace Divadla Na zábradlí – Tolstého Vzkříšení v úpravě německého dramatika Armina Petrase a režii Jana Mikuláška. Představení navíc doprovodí hned dvě akce – od 18:15 se mohou diváci přijít naladit na umělecký zážitek v rámci dramaturgického úvodu s uměleckou šéfkou a dramaturgyní Dorou Štědroňovou a po skončení produkce bude následovat diskuze s herci.

Divadlo Na zábradlí pro nadcházející sezonu připravuje celkem šest inscenací kmenových i hostujících režisérů. Hned 14. září proběhne premiéra site-specific inscenace Bar podle konceptu herečky Kateřiny Císařové a režijně-dramaturgické dvojice Petra Erbese a Borise Jedináka. Herci v netradičním kusu uváděném v divadelní kavárně společně s dalšími zaměstnanci divadla předvedou divákům, co se děje na baru, zatímco návštěvníci divadla sedí v potemnělém hledišti. V říjnu uvede režisér Jan Mikulášek adaptaci korespondence francouzských intelektuálů Michela Houllebecqa a Bernarda-Henriho Lévyho s názvem Veřejní nepřátelé. V intenzivním hereckém duelu se představí Miloslav König a Václav Vašák. Další inscenací podle literární předlohy bude následující Mikuláškova režie, tentokrát podle oceňovaných povídek hudebního publicisty Pavla Klusáka s názvem Uvnitř banánu. Literární sféře zůstane věrná i komorní inscenace Jiřího Jelínka Franz a kavka, která bude uvedena v lednu 2024 v prostoru Eliadovy knihovny – Anežka a Barbora Kubátovy zde zprostředkují divákům od čtyř let (i jejich dospělým doprovodům) osobnost Franze Kafky, od jehož úmrtí uplyne v následujícím roce rovných sto let. V březnu se s biografickým materiálem popasuje na Zábradlí Jiří Havelka, který uvede inscenaci věnovanou osobnosti Václava Havla, se kterou je Divadlo Na zábradlí dodnes nerozlučně spjato. Poslední premiérou sezony bude polodokumentární sonda do půlročního amerického angažmá Karla Gotta Bůh v Las Vegas v režii Petra Erbese a Borise Jedináka, autorů úspěšné inscenace Discoland.

Diváci, kteří si chtějí zajistit svá místa na všechny premiéry a prožít 66. sezonu Divadla Na zábradlí jako VIP hosté, mohou využít příležitost stát se divadelním mecenášem a přihlásit se do Klubu štědroňů. Nový abonentský program umožní nejvěrnějším návštěvníkům divadla zkusit si některé divadelní profese, nahlédnout do procesu zkoušení nebo setkat se s tvůrci po každé z připravovaných premiér. Detailní informace o programu i fungování klubu jsou přehledně zveřejněné na stránkách divadla a registrace je možná až do září.

Držte se Zábradlí!

www.nazabradli.cz

 

 

Ředitel UFFA Libor Kasík představuje malíře slovy: „Jan Urant tvoří v britském hrabství Wiltshire ve Velké Británii a v Praze. Jako absolventovi London College of Communication a Chelsea College of Arts je mu blízká anglosaská malířská tradice a s ní spojená unikátní práce s barvou.“

Autorovu tvorbu lze nejlépe pochopit přiblížením specifického přístupu k barvě, námětu, fotografii a názvu, jež vymezují základní hranice jeho výtvarného světa. Jan Urant poukazuje na aspekty selektivní paměti, vytržené fragmenty času našeho bytí. Záblesky vzpomínek, často nesouvislé a nahodile uchovávané v naší mysli, se objevují a zase zanikají v pomíchané časové ose bez ohledu na linearitu. Kurátor Jan Kunze o tvorbě mladého malíře říká: „Jan Urant nás vpouští do svého snového světa barev, ve kterém tušíme příběhy, které se před námi otevřely v křehkých záblescích.“

www.uffo.cz