Instituce a kulturní zařízení

Pane starosto, kulturní život v Poniklé je mimořádně čilý, aniž byste měli nějaké obecní kulturní instituce typu kina, knihovny... Nebo právě proto? Jak to u vás i bez tradiční kulturní infrastruktury financované z obecního rozpočtu funguje a v jakých prostorách?

Klasické kulturní instituce sice nemáme, ale prostory pro kulturu ano, byť zdaleka ne ideální. Vlajkovou lodí je kulturní dům s poetickým názvem „Kantýna“, neboť původně sloužil i jako závodní jídelna a internát. Jeho interiér je poplatný době vzniku před 70 lety, ale díky velkokapacitní kuchyni a ubytovně pod jednou střechou můžeme třeba pořádat loutkářskou přehlídku „Budiž stín“ téměř v bačkorách. Kantýna by zasloužila přestavbu. Plány máme, deset milionů zatím ne. Zatím. Vedle toho ale u nás najdete naopak i nový komorní prostor přímo u školy, menší kino sloužící i pro výuku škole a zde působící dramaťák i hudební obory k nám dojíždějící ZUŠ. Koncert může být také v kostele, disponujeme pojízdným venkovním pódiem, a hlavně jsme si zvykli zabydlovat tu naši ves nějakou legráckou i v plenéru. 

 

Uvádíte, že největším bohatstvím Poniklé je v dnešní svrchovaně individualistické době rozmanitá činnost aktivních spolků, sousedský ráz života vsi. Každý váš občan figuruje snad najednou v pěti spolcích… Sám jste toho dokladem. Kolik spolků vlastně máte a jak činné jsou? Nepředběhli jste už místní spolkový život první republiky?

To je úplný poklad, 17 spolků pokrývajících možnost popracovního vyžití ve škále od sportovních aktivit přes společenské družby až po vyloženě ty kulturu pěstící. Nápad srovnání třeba s první republikou je zajímavý, ale také dost ošemetný. Lidé dnes totiž mají nepoměrně více volného času, ale také nepoměrně širší možnosti vyžití, které se nadto ani zdaleka nemusí omezit jen na naše údolíčko. A také je dnes ohromná škála koníčků, které ani nevyžadují sdružovat se kvůli nim do spolků, protože si potřebné vybavení dokáže při současném blahobytu obstarat každý sám. Ale abych odpověděl – veřejných kulturních událostí dnes bude méně, přece jenom individualismus zavítal i k nám. A také nás tu dnes žije už jen polovina proti době těsně před první válkou.    

 

Jste místním rodákem, vystudovaný zeměměřič, ale jinak srdcem a duší divadelní ochotník, člen divadelního souboru v Poniklé a zabýváte se i studiem a zpracováváním historie místního bohatého divadelního života. Vaše Bažantova loutkářská družina z Poniklé je pravidelným úspěšným účastníkem divadelních přehlídek s loutkovým stínovým meotarovým divadlem. Kus Nelkej, Čechie!, veskrze vlastenecké fiktivní historické drama o hašení Národního divadla za účasti ponikelského sboru, bude uveden i na pražské konferenci. Jak vypadaly zdejší zlaté divadelní, potažmo společensko-kulturní časy a jak různorodě žije divadlo v obci dnes?

Divadelní spolek byl od počátku tahounem nejen místní kultury, ale spolkového života vůbec hned od svého založení roku 1864. Byl totiž prvním a dlouho také zdaleka nejbohatším spolkem, který svými dary pak pomáhal zakládat spolky jiné. A přitom mu vždy zůstávaly i značné prostředky, které mohl velmi štědře věnovat na dobročinnost, zejména místní. Však i další spolky, když potřebovaly nutně peníze, hrávaly před sto lety divadlo. Dokonce i pan farář musel při opravách kostela škádlit se svými farníky Thálii! Rozdíl byl v tom, že vše se „jen doma upeklo a jen doma snědlo“, spolky jen minimálně vyjížděly hrát a koncertovat jinam – a i přespolní kultura byla velmi vzácná.

Zlatý věk spolkové činnosti bych hledal na sklonku blahé Habsburské monarchie, ochotníci předvedli za rok patnáct i více premiér. A velmi plodná byla ještě i první republika, kdy mezi zhruba deseti premiérami ročně probleskovaly i velkolepé podniky až o 70 účinkujících (legionářský Bílý lev) a kdy se při venkovních divadlech stavěly realistické kulisy o velikosti celých domů. Vedle divadla se v Poniklé pěstila i kvalitní muzika a zpěv. A to ještě před elektrifikací obce, tedy bez konkurence rozhlasu a později i televize.

Ale abychom jen nevzpomínali, dnes máme klasický ochotnický spolek hrající vesnickou činohru, dále loutkářský pidispolek a k mé velké radosti zkouší děti divadlo i v mateřské škole a nově i v literárně-dramatickém kroužku v základní škole. A kulturu obohacuje i pěvecký sbor Satori. Kulturní akce pořádá většina spolků, protože jsou skvělou příležitostí dát o sobě vědět, pobavit se, a zároveň si vydělat na svůj vlastní chod.

 

Spolkový život má v obci dlouholetou tradici. Bylo snadné na ni navázat? Ve svých 27 letech jste byl v roce 2010 zvolen poprvé starostou. Jak to tehdy bylo, čím jste zaujal a přesvědčil místní napříč generacemi? Jaký byl váš program a jak vypadalo vaše místní národní obrození?

Především jsem si neplánoval, že bych se měl ve 27 letech stát starostou. Do té doby jsem ani nebyl v zastupitelstvu a naše partaj „Ponikelské obrození“ měla v sobě hlavně dost recese. Ale pak tu byla ta hozená rukavice a já ji (dnes už vím, že hodně drze!) zvedl. Ale na spolkový život to zase takový vliv nemělo, ten je u nás hluboko zakořeněn a myslím, že by mu živnou půdu umetal kdokoliv, kdo by vedl naši obec. Co by mu také zbývalo?

 

Jak se vám vůbec podařilo aktivizovat ponikelskou veřejnost? Co Ponikelákům chybělo? Otevřená radnice, participativní nástroje, komunitní setkávání a plánování. Je řada způsobů, jak lze aktivnější účast lidí na veřejném životě podněcovat… Jak jste na to šli u vás? Prý v obci výborně spolupracuje „intelektuální tým“ – starosta, učitel, farář… 

Ponikelská veřejnost aktivní byla, je a bude, tedy alespoň ta část jejich, řekněme, elit, které pak utvářejí její obraz. A zdaleka nejde jen o nějaký úzký triumvirát. V každém spolku objevíme spousta šikovných a kvalitních sousedů. A koneckonců, třeba v našem patnáctičlenném obecním zastupitelstvu nesedí nikdo, kdo by nebyl členem některého z obecních spolků, většinově jsou naopak angažováni hned v několika z nich. Takové ty moderní participativní nástroje takto vůbec nepojmenováváme. Na malé obci jsou totiž přímo v genech obecní správy, na které se podílí procentuálně veliká část občanů. Když uvážíme, že každý zastupitel má rodinu a příbuzenstvo, musí pak být na místní správě skutečně poměrně silně zastoupeny procentuálně velké skupiny občanů. A vidíme si tu do talířů až dost, to k té otevřenosti a dennodennímu osobnímu střetávání. Naše besední programy nad rámec zastupitelstva se jmenují „Obecní uši dokořán“ a nápady z nich vzešlé se také snažíme promítnout do praxe. Někdy to i jde.

 

Zkušenosti z jiných míst ukazují, že se sounáležitost obyvatel začíná budovat od návsi. Jak vypadá ta vaše?

Ach ano, Tuláčkova náves, náš „pupek světa“, prošla v posledních letech docela velkou změnou, takže se postupně stala příjemným a přirozeným středem vsi. Máme na ní školu, kostel i krámek s možností koupi dobré kávy, k tomu dětské hřiště a malý parčík, nedaleko pak i hospodu. V minulém roce jsme také omezili prostor pro parkování a část povrchů vydláždili a vymezili jen pro pěší, což pomohlo třeba i bezpečnosti před školou. Tuláčkova náves se postupně stala jedním z míst, které je dobře vybaveno pro oblíbené venkovní trachtace.

 

Zaujalo mě, že stíháte být také rychtářem Kabinetu krkonošské slovesnosti. Připomínáte tedy v Poniklé podkrkonošské nářečí? Co se lidové kultury týče, máte také soukromé Krkonošské muzeum řemesel a v jedné z roubených chalup prý žila ponikelská bába kořenářka z Krakonošových pohádek Marie Kubátové… Chybí v Poniklé ještě něco, co by dokládalo pestrost společenského života místních lidí v minulosti?

Poniklá, ač na jazykovém pomezí, byla vždy českou vesnicí, takže nás nezasáhla výměna obyvatel po druhé světové válce. Mnoho rodin se tak zde drží po staletí, nebo žijí jen v blízkém okolí a přetrvává u nich vztah k regionu. A také to jsou svým způsobem srdcaři, když pobytem zde, na tom našem vídrholci, si programově utrhávají od úst mnohé výdobytky v žírné nížině položeného velkoměsta. Odkazy na tradice u nás mají dlouhou historii, hned po revoluci třeba vznikla tzv. Krakonošova strana, na níž později navázalo zmíněné soukromé muzeum Krkonošských řemesel. Také se u nás desítky let v létě pořádají řemeslné kurzy. No a hlavním lákadlem bytostně spojeným s místní historií je manufaktura na výrobu skleněných  foukaných perličkových vánočních ozdob. Perlařina je zapsána na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO a Poniklá je jediným místem na světě, kde se ještě provozuje a kde ji lze také prostřednictvím exkurse v Rautisu poznat. A kabinet kerkonošské slovesnosti, ten se tradicemi a rodáky zabývá programově od roku 2011, kdy jsme s přáteli dospěli k názoru, že spolková forma je mnohem výhodnější, než původně zamýšlená oficiální – obecní! 

 

A jak u vás žije současná kultura? Myslíte také na rodiny s dětmi? Koná se u vás třeba hudební festival nebo je kam jít do kina?

Rozhodně bych se nemohl dopustit výroku, že je u nás kultury dost. To není, za specifickou se musí vycestovat. Ale většina akcí, které už se u nás konají, má mezigenerační charakter, takže se pokud možno snaží obsáhnout zájem všech věkových kategorií. Je to logické, neboť i jednotlivými spolky prostupují všechny generace. Standardní kino se nachází 8 kilometrů v Jilemnici, ale jako jeho pobočka letos začalo oficiálně fungovat i to naše školní, zatím zkusmo s jedním titulem měsíčně.

 

Poniklá byla oceněna jako Vesnice roku 2022 v Libereckém kraji a na celostátní úrovni jste skončili třetí. Gratulujeme k tomu úspěchu, který je spojený i s milionovou dotací. Jak jste ji využili?

Dohromady jsme díky odměnám v krajském i celostátním kole obdrželi přes dva miliony korun. A jelikož to byla výhra, troufli jsme si ji využít na projekt čistě pro radost a dokončili jsme za ni vybavení dříve zmíněného školního kina o takový malý bar a hlavně prostorový zvuk a lepší osvětlení. To školní kino tak vyšlo úhrnem možná na 10 milionů, ale díky kombinaci pěti různých dotací a výher jsme si ho mohli dovolit i my. Jasně, pro tak malou obec je to ekonomicky, rozpočítáno na počet akcí, holý nesmysl. Což je na venkově problém vždy. Ale není to mrtvá věc, využívá ho škola i veřejnost.

 

Daří se vám to, co v obci oživíte, také uživit? Mají spolky právní subjektivitu? V jakých prostorách fungují a z čeho je jejich činnost financována? Kolik peněz z rozpočtu obce jde do spolkové činnosti? Jste úspěšní při získávání dotací? Nebojíte se získávat a vést větší dotační projekty?

Nestavíme zimní stadiony. A dotace se daří, naše paní místostarostka je totiž profesí dotační manažerka, takže ví, jak na to!  Navíc obvykle opravujeme něco, co už je za zenitem, a co stejně bylo třeba udělat. Na údržbu pak počítáme i s aktivní účastí spolků, které od nás dostávají ročně úhrnem 500 tis. Kč na své projekty, což jim, zdá se, stačí. A případně umí žádat i „výše“. Právní subjektivitu některé spolky mají úplně svoji, jiné jsou pobočnými spolky, někteří si to třeba i trochu zjednodušují…

 

Řada malých měst a obcí čelí odlivu obyvatel do větších center. Především mladí a vzdělaní odcházejí. Platí to také u vás a pokoušíte se to nějak zvrátit?

Platí to bohužel pro nás, jakož i pro celý venkov vyjma prstenců kolem krajských měst. Čelit tomu úplně neumíme. Hraje proti nám spousta faktorů, ve kterých městu nedokážeme konkurovat. A vše je u nás strašně zesíleno vysokými cenami nemovitostí, protože ač na jejich patě, leží Poniklá v Krkonoších. To šponuje ceny nemovitostí a zároveň dává omezené možnosti další výstavby. Pro nás pak ale třeba hraje to, že stále držíme dvoustupňovou školu a fungují nám ty tolikrát již zmíněné spolky. Takže kdo si tu v mládí vybuduje přátelství a zaháčkuje se do společenského dění, zůstal by tu rád. Jen to zdaleka ne vždy jde.

 

Hybatelkami kulturního a společenského dění v obcích bývají často ženy, mámy na rodičovských dovolených. Máte stejnou zkušenost?

U nás jsou spolky typicky vícegenerační, ale třeba zrovínka u „holek Sokolek“ si všímám, že maminky přemýšlejí cíleně, jak svá dítka (a to i po mateřské) zabavit a tvořit program i pro ně.

 

Jestli se něčím Poniklá stala světovou, pak je to díky zápisu Lidové tradice výroby vánočních ozdob ze skleněných perliček od r. 2020 na Seznam nemateriálního dědictví lidstva UNESCO. Rautis, tedy manufaktura manželů Kulhavých, která vánoční ozdoby vyrábí a prodává, jistě přispívá k popularizaci a širší prezentaci vaší obce. Jak vnímáte zvýšený turistický potenciál Poniklé po zápisu do UNESCO? Do jaké míry je pro vás zachování autentičnosti místa zavazující?

Jsme opatrní. A máme štěstí, že i manželé Kulhaví jsou velmi rozumní lidé a uvědomují si, že když by se moc šlapalo na plyn, stane se z turistického ruchu opravdu ošklivá věc. Příkladů kolem sebe máme v našich horách až dost. Takže se snažíme ve shodě rozvíjet obec ne primárně pro turisty, ale i s ohledem na ně, abychom tu vedle sebe mohli fungovat. Jsme hrdí na perlařskou tradici, rádi se jí pochlubíme, rádi přijmeme benefity od turistů, ale lunapark si z vesnice dělat nechceme.

 

Co vám ve funkci starosty nejvíce ztrpčuje život a co vám dodává energii? Jaká je vaše vize pro Poniklou budoucnosti?

S údivem sleduji, jak se rok od roku zašmodrchává a zesložiťuje každá i relativně neškodná agenda. Kolik dat je třeba sbírat, jak je vše třeba komplikovat v zájmu vyšších cílů a jak se pak musí také vše následně násobně kontrolovat. Ale ještě horší je plíživý, ale naprosto zhoubný vliv negativních útržkovitých po senzacích jdoucích mediálních zpráv. Jako by se pak ztrácel z obecného povědomí klidný „normál, průměr a kompromis“, takové to vědění, že nic není jen černé, ani jen bílé. A energii mi dává vše opravdové a živé! Zní to jako klišé, ale setkávání s lidmi. A to na vesnici funguje. Tady jdu na akci, kde téměř každého znám a můžeme si popovídat o něčem konkrétním. Jít cizím městem, potkávat jen anonymy, o kterých nic nevím, to mne netěší.

A co s tou naší Poniklou? Chci uhrát z mála víc. Chci, aby vesnice nebyla jen nocležnou, nebo víkendovým zábavním podnikem. Aby tu žila komunita lidí, která se i v místě může přiměřeně bavit a uskutečňovat své sny. A která také pozná, že v době „globálního všeho“ bude volba horské vesnice tou nejchytřejší strategií pro příjemné bytí.

 

www.ponikla.cz

 

 

 

Základní škola Javornického ve Vysokém Mýtě je jednou ze dvou místních „základek“. Sídlí v krásné neorenesanční budově v centru města v těsné blízkosti kostela Nejsvětější Trojice. Budova byla postavena jako škola měšťanská a první žáčky brána ústavu přivítala v září 1906. Dnes sem pravidelně dochází téměř 700 dětí. Tolik stručná data. Ale pojďme k malým velkým srdcařům. Některé z nich znám, vídáme se pravidelně. Povídala jsem si o všem s osobou nejpovolanější – ředitelkou školy paní Janou Vavřinovou.

 

Jak se to vůbec stane, že děti začnou dělat něco nad rámec obvyklých aktivit?

„Za rozjezd musím paradoxně poděkovat covidové pandemii. Ta nás všechny přinutila čelit něčemu zcela novému a nějak se s tím vším popasovat. Děti měly výuku nevýuku, stejně tak učitelé a asistenti. Však si to všichni pamatujeme. Během pandemie se na mě obrátil starosta města a poté ředitel jednoho z místních domovů pro seniory. Výpadek personálu v domově seniorů vyvážily školní asistentky. Senioři trpící zákazy návštěv byli doslova uvězněni ve svých pokojích. Bylo potřeba je jakkoliv rozptýlit. Pan ředitel domova Naděje chtěl vědět, zda by škola byla ochotna pomoci. Proč ne? Děti se zcela automaticky zapojily se svými rodiči, asistenty a pedagogy. Postupně vznikaly dopisy dětských autorů adresované zcela neznámým seniorům.

´Ahoj babičko, ahoj dědečku, jmenuju se Tonda, je mi sedm let a chodím do základní školy. Bydlím ve vesnici kousek od města a doma mám malou ségru, mámu, tátu a kočku ... a  tak dále.´

Senioři ale překvapivě odepisovali, a tak zavládl mezi oběma stranami čilý korespondenční ruch. A nezůstalo jen u toho. Na vánoční svátky jim děti přišly zazpívat před domov, senioři směli mít otevřená okna, poslouchat a sledovat zpěváčky. Později si některé seniory týmy dětí a dospělých doslova adoptovaly. Nakupovaly dárky, psaly přáníčka, navštěvovaly je.

Děti dokonce vykonávaly jakési pochůzky. Občas vyslechly postesknutí. Příbuzní byli daleko, sami přijet nesměli, senior si přál navštívit rodinný hrob ve Vysokém Mýtě, ale nemůže tam dojít. Děti se staly prostředníky a chodily navštěvovat do té doby zcela neznámé hroby. Někteří z nich se dost možná právě v tuto chvíli ocitli na hřbitově poprvé. Zajímavé bylo, že přátelství takto náhodně a v nouzi navázaná, vydržela i po uvolnění restrikcí a vymizení pandemie. Děti dostaly nabídku pracovat, nebyl to úkol či rozkaz. Dobrovolnost se v případě téhle výzvy stonásobně vyplatila.“

Na hřbitově ještě hodnou chvíli našeho povídání zůstáváme, protože právě v tuto chvíli jsem do příběhů dětí, učitelů i rodičů vstoupila já – pracovník místního muzea. Hřbitov znám, snažím se připomínat zapomenuté osudy kdysi slavných osobností, nebo naopak osob, jež znalo celé město, ačkoli slavní nebyli.

S čistým svědomím píšu veřejně: díky sociálním sítím! Na síti se objevily snímky zachycující podobu hrobu jedné skutečně významné osobnosti, a jak už to bývá, zvedla se obrovská vlna kritiky v komentářích. Jak je možné, že květiny na hrobě nejsou udržované, kdo je za to zodpovědný, čí je to vina? Tehdy jsem nabídla řešení – pojďme a místo kritiky vezměme nářadí a vyřešme problém. Pak se spolu můžeme po hřbitově projít (takové vycházky pro lidi dělám moc ráda). Konstruktivní reakce padla jedna jediná. Autorkou byla (pro mě tehdy ještě neznámá) paní ředitelka školy Javornického. Pojďme to vyřešit. Sama jsem pak záležitost, z níž se vyklubala malicherná drobnost, vyřešila.

Ale co se nestalo? Ozvala se mi opět paní ředitelka Vavřinová. Vyprávěla mi o tom, jak děti z jejich školy navázaly dialog se seniory. Zkrátka a dobře – pokud by se na hřbitově nacházel nějaký hrob, který by zasloužil péči a údržbu, rády se ho ujmou. V rámci pěstitelských prací i mimoškolně. Zrealizovali jsme tedy setkání s dětmi a jejich učiteli. Vybrala jsem několik zajímavých míst posledního odpočinku osob, převyprávěla příběhy životů. Školáci si vzali chvíli na rozmyšlenou a pak si – k mému velkému překvapení – vybrali nejvíc zarostlý pomník z celého hřbitova. Hrob učitele a fotografa amatéra Vratislava Votrubce. A přidali ještě místo s pomníkem, které odkazuje na hrob s pozůstatky ze hřbitova již zrušeného. Začaly se dít věci, o jejichž průběhu mě informovali nejen aktéři, ale také místní hrobník a správce. Opakovaně mi líčil, jak ho šokovalo, když uviděl při práci (oděnou do slušivého teplákového úboru) v čele dětí, a mezi dalšími pedagogy, i samotnou paní ředitelku. To už jsem byla stále víc a víc zvědavá a nadšená.

Místo, které si tým dětí vybral, vzorně opečovává dodnes. Pamatujete si, Husákovy děti, letní prázdniny a službu na pozemcích? I ty dnešní dělají něco podobného. Domluvily se, kdo a kdy v průběhu prázdnin zaběhne a zalije květiny, kterými hrob osadily. Šok místního hrobníka musel být opravdu veliký, protože i on začal zalévat a děti sledovat. Tím by mohl příběh končit, ale není tomu tak. Děti se chlubí doma, vodí k hrobu rodiče a vypráví, kdo byl Vratislav Votrubec.

Škola realizuje velké množství akcí pro děti a rodiče. Pravidelnou akcí jsou „kavárny“. Jejich hosty jsou významné osobnosti z oblasti vědy nebo medicíny. Ta listopadová bude letos už podruhé Dušičková. Na tu jsem pozvaná já.  A moc mě to těší. Děti vyrábí lucerničky a po programu ve škole se spolu s rodiči a učiteli odeberou na hřbitov. Projdeme ho společně a u několika míst našich velikánů se zastavíme. Odvyprávím životní pouť člověka a výklad doplním fotografiemi, obrazy. Děti se pak pochlubí se svým dílem.

Vratislav Votrubec byl skutečně velikán. Profesor, jemuž učarovala fotografie, většinu svého času trávil putováním po vsích v okolí a fotil na skleněné desky zevnitř i zvenčí staré venkovské chalupy, kostely a také kroje. Vratislav Votrubec celý život zasvětil dětem, svým i cizím. Smutnou hříčkou osudu se stalo, že jeho stejnojmenný syn Vratislav děti neměl a dcera zůstala svobodná. On sám zemřel v roce 1903. A tak po více než sto letech malí školáci pečují o jeho hrob místo potomků.

 

Co napsat závěrem?

Díky náhodám! Opravdu z celého srdce za ně díky. Vlastně díky za onu kritiku na začátku. Nebýt jí, tyhle fajn děti a učitele neznám. A především vřelé díky dětem – malým velkým Srdcařům, kteří s pomocí dospělých ve škole i doma dokázaly udělat neskutečný kus práce. A cestou, jaksi mimoděk, postupně zjišťují, že před stářím nikdo neunikne, že před ním nemá smysl zavírat oči ani odvracet hlavu. Svého volného času využily úctyhodným způsobem.

Na motivy zmíněného románu vznikne v roce 2025 v rámci platformy Rekultur multižánrová inscenace. Kniha popisuje výsek života Varšavana Konstantina Willemanna, který nechce být Polákem ani Němcem. Touží jenom po lahvičce morfia a po životě plném luxusu, žen, drog a alkoholu. Tento antihrdina se však střetává s realitou prvních týdnů druhé světové války. Dědictví předků různých jazyků a národností zatížené potřebou volby jednoznačné identity a zároveň touha po předválečném způsobu života na něj působí jako mlýnské kameny.

Droga. Cesta. Identita je tak jakýmsi předvojem inscenace, výzkumnou laboratoří a snad i obzor rozšiřujícím nástrojem v podobě diskuze s erudovanými odborníky a scénických i hudebních fragmentů v podání Dany Markové a Václava Marholda.

Slovo Droga má z lingvistického česko-polského hlediska 2 významy. Ten český odkazuje k morfiu a dalším závislostem hlavního (anti)hrdiny. V polštině zase slovo droga znamená cesta, po které zmíněný kráčí. Bilingvní název také odkazuje ke složitosti našeho geopolitického regionu, ve kterém velice jednoduše dochází ke konfliktům a nedorozuměním, a to i přesto, že k sobě máme v různých aspektech velice blízko.

“V centru zájmu podzimního bloku a připravované inscenace stojí identita: národní, lidská. Pro mne jako člověka, který pochází z polského Slezska a který se odstěhoval do jiné země, je toto téma osobní celoživotní otázkou. Stojím teď před příležitostí prozkoumat jeho potenciál skrze slovo, zvuk, hudbu, live video, práci se světlem či objektem. Zároveň mne zajímá, jak lze dosáhnout propojení teoretické perspektivy s uměleckou do jednoho celistvého večera. Věřím, že pořad může být v dnešní napjaté sociologické a geopolitické situaci přínosný pro široké publikum,” říká Ewa Zembok, režisérka programu i budoucí inscenace.

První ze dvou diskuzně-performativních bloků proběhne 13. 10. v 19:30 a ponese tematický podtitul "Pod tíhou identity".

 

Druhý blok proběhne 8. 11. v 19:30 a ponese tematický podtitul “Závislost na identitě”.

V tomto bloku se budeme zabývat identitou člověka v její bazální, dalo by se říct až animální podobě. Přestože ji společenské konstrukty nepochybně ovlivňují, je silně navázána na jedince, přírodu, intuici a bezprostřední jednání.

Společně se socioložkou z Akademie věd Klárou Plecitou a polsko-českým bohemistou Marcinem Filipowiczem se zaměříme na otázky svobody lidské identity ve vztahu k okolí a nevyhnutelně se dotkneme i teritoria, jazyku, historie, kultury a jejich vlivu na utváření lidské identity.

 

režie: Ewa Zembok

dramaturgie: Matouš Danzer

moderuje: Jan Jiřík

účinkují: Dana Marková, Václav Marhold, Lidya Arinna Emir

výtvarné řešení: Jana Hauskrechtová, Alexandra Gnidiak, Jaro Repka

 

Událost na Facebooku najdete zde.

Vstupenky k zakoupení zde.

 

 

„Tato soutěž není jen o úspěchu tanečních párů na parketu a o hodnocení poroty, ale fenomenálním se tento formát BBC v desítkách zemí světa stal také tím, že diváky nejen baví, ale i motivuje a spojuje. Letošní, už třináctá řada si zvolila jako téma radost a za sebe si přeji, aby alespoň během přímých přenosů dala StarDance zapomenout na starosti, se kterými se mnozí potýkají,“ přeje si generální ředitel České televize Jan Souček.

Přípravy na novou řadu vrcholí – osmnáct kamer, třicet tisíc metrů kabelů a dva a půl tisíce metrů koberců instaluje tým StarDance v jednom z Křižíkových pavilonů v areálu holešovického výstaviště. Každý večer se pak na přímém přenosu podílí zhruba sto padesát profesionálů.

„Mám velkou radost, když se daří lidem od světel, zvuku, stavby, od kostýmů i kamer. Protože StarDance není jenom o tanečních párech a krásných šatech a o tom, co se blýská a třpytí. Je tam mravenčí práce velké spousty lidí, kteří tu práci dělají s obrovským nadšením. Pro každého z nás je tedy velkou motivací a současně odměnou, když víme, že si v sobotu večer zapne StarDance více než milion a půl diváků,“ těší kreativní producentku Lucii Kapounovu a vedoucí projektu StarDance Barbora Suchařípová připomíná: „Ve třináctém ročníku budou dva tematické večery. Muzikálový, do kterého se zapojí víc profesionálních tanečníků, a druhý se světovými písněmi ze sedmdesátých let. Oba budou hodně stylizované.“ Navíc ani letos nebude chybět benefiční díl na podporu Centra Paraple, už sedmý. „Účast našich klientů ve StarDance má za cíl ukázat, že život usednutím na vozík nekončí. Vždy je pro nás těžké vybrat pouze pět klientů, kterým můžeme tuto speciální zkušenost nabídnout. Přál bych ji zažít každému,“ říká David Lukeš, ředitel Centra Paraple, které doteď diváci podpořili částkou přesahující sto milionů korun.

Taneční páry začaly s tréninky v polovině prázdnin a už teď s očekáváním vyhlížejí první taneční večer.

„Jsem nadšený pokaždé, když se hýbu. A i ve StarDance je hezkou povinností se hýbat. Tanec je opravdu velký dril. Když zatančíme byť jenom kolečko po zkušebně a kroky a choreografie jsou v souladu s hudbou, je to povznášející pocit,“ přiznal herec Filip Blažek. Své sny si plní herečka Marta Dancingerová: „StarDance je pro mě hlavně Martin (Prágr). Učí mě tancovat, má se mnou trpělivost, něco krásného spolu tvoříme. Přála jsem si s ním letos tančit. A sen se mi splnil.“ Spisovatel Patrik Hartl už ví, co si s sebou na Výstaviště vezme: „Do své šatny v zákulisí StarDance si dám plakát z filmu Rambo se Sylvesterem Stallonem. Měl jsem ho v paneláku v pokoji, když mi bylo asi dvanáct. Potřebuju testosteronové povzbuzení. Hodně svalů, aby mi dávaly sílu.“ Drobné úspěchy na parketu už zažívá herec Oskar Hes: „Intenzivním zážitkem ve StarDance byl okamžik, kdy se mi poprvé podařilo ve zkušebně zvednout Kateřinu (Bartuněk Hrstkovou) nad hlavu. Měl jsem obrovskou radost, připadal jsem si silný, cítil jsem nával energie a endorfinů.“

Paralympionik Jiří Ježek si přípravy chválí: „Tréninky ve zkušebnách jsou samozřejmě náročné, ale zatím převládá totální nadšení. Každý den se něco naučím a odcházím s pocitem, že ty čtyři hodiny tréninku měly smysl. Posouváme se, z toho mám radost.“ Herečka Jana Paulová s úsměvem prozradila: „V zákulisí StarDance nebudu mít žádné talismany. Nejsem věrná předmětům. Mojí energií je Robin (Ondráček), ten tam se mnou bude vždycky. Snad budu mít štěstí a nikdo mi ho v šatně nečajzne.“ Úspěšná sportovkyně Martina Ptáčková trénuje mysl po svém: „Asi mě budete mít za blázna, ale před zápasy si sama sobě píšu dopisy. Přesvědčuju a motivuju se v nich, že všechny rozdrtím, že vyhraju. A ve StarDance to nebude jinak.“ V hudebníkovi Ondřeji Rumlovi soutěž zažehla novou jiskru: „Pro mě je tahle soutěž obohacující a v dobrém slova smyslu i ozdravnou životní zkušeností, impulsem něco se sebou po delší době zase dělat. Pracovat na sobě, být pro něco zapálený a dřít.“ Tvůrkyně video obsahu Chili Ta došla k poznání: „Coby laik jsem vnímala tanec jenom jako sérii po sobě jdoucích ladných pohybů. Teprve když jsem do toho začala postupně pronikat, zjišťuji, jak komplexní a technicky náročný tanec je.“ Herečka a zpěvačka Lucie Vondráčková si ke slovnímu spojení StarDance přiřazuje tato slova: „Dřina, překvapení, nové zážitky, nová přátelství, boj se strachem, glamour, ženskost, propnuté špičky a kolena, bolavé kyčle, ohnutá záda, smeták, stůl a myslím, že zážitek na celý život už teď.“

Neodmyslitelná dvojice moderátorů Tereza Kostková a Marek Eben provede už potřinácté diváky večery, které patří noblese, eleganci a radosti z tance. „Vždycky mi dělají obrovskou radost úspěchy ostatních. Když se tanečním párům daří, postupují, udělají zvedačku, kterou nečekaly, když nezakopnou tam, kde se bály, že zakopnou. Všechny tyhle momenty jsou ohromně radostné,“ prozradila Tereza Kostková a Marek Eben dodává: „Hezkých momentů bylo hodně. Samozřejmě mě těší reakce publika. Není nad to, když mají diváci radost, protože to pro ně všichni děláme. Radost je se StarDance spojená vždycky.“

Nově se mohou diváci do StarDance zapojit i se svým vlastním obsahem, a to díky aplikaci iReportér. Témata budou vyhlašovat tvůrci pořadu a společným jmenovatelem pro ně bude tanec. Zveřejňována budou ve vysílání pořadu Dobré ráno a také na sociálních sítích České televize.

Pro děti a studenty z mateřských, základních a středních škol, je určen projekt Tančí celá škola, který připravil portál ČT edu. „Princip třetího ročníku soutěže zůstává stejný. Žáci si vyberou některé z deseti nabídnutých tanečních prvků po vzoru hvězdných párů ze StarDance a vytvoří z nich vlastní choreografii. Tu odešlou prostřednictvím jednoduchého formuláře, který najdou na webu ČT edu. Na vítěze pak čeká lekce tance pod vedením profesionála přímo ze StarDance. Soutěž bude probíhat od 11. října do 8. prosince,“ říká Anna Kabelková, vedoucí redakce ČT edu.

 

Všechny odvysílané řady StarDance od roku 2006 jsou dostupné v iVysílání ČT.

 

režie: Jan Fronc // kreativní producentka: Lucie Kapounová // výkonný producent: Vojtěch Svoboda // vedoucí projektu: Barbora Suchařípová // manažer realizace: Viktor Průša // vedoucí produkce: Cyril Hirsch // dramaturgie: Matěj Randár, Kristýna Mazánková // hudební dramaturgie: Jan Tengler // scénář: Barbora Suchařípová a Marek Eben // odborní poradci: Martin Kolda, Ivana Hannichová // hlavní kameraman: Filip Havelka // střih: Dušan Lajda // zvuk: Miroslav Hřebejk, Milan Jílek // hudební aranž: Martin Kumžák // architekt: Jaroslav Svoboda // kostýmní výtvarník: Roman Šolc // líčení – supervize: Pavel Bauer // účesy – supervize: Blanka Hašková // moderátoři: Tereza Kostková, Marek Eben

Rodinná sága

Příběh rodiny Breuerů by vydal na filmovou ságu, kde se proplétají osobní i pracovní úspěchy, ale také dramatické osudy. Společnost "Carl Breuer a synové" byla založena v roce 1897, od roku 1907 provozovala textilní továrnu ve Dvoře Králové. Továrna tiskla dekorativní motivy na látky. Před druhou světovou válkou továrna vyráběla 660 tisíc metrů látek ročně. V roce 1939 prosperující podnik, který vedli synové Carla Breuera, zkonfiskovali nacisté. Brzy poté se v továrně začaly vyrábět žluté Davidovy hvězdy, které museli Židé nosit našité na oblečení. Většina členů rodiny Breuerů zahynula v koncentračních táborech. Pěti předkům Noaha Breuera se podařilo uprchnout do Ameriky. Donedávna Noah netušil, že v Česku žijí jeho příbuzní. Poprvé se o nich dozvěděl letos v září. Na vernisáži se tyto rodiny poprvé setkají.

Návrat k předkům

Pro Noaha Breuera je výstava Návrat/Return v Břeclavi obzvláště důležitá, protože se jedná o první prezentaci jeho děl v Evropě. "V Česku jsem byl několikrát od roku 1990, ale až v roce 2016 se mi podařilo vypátrat archiv naší rodinné firmy v Muzeu textilu v České Skalici. Nejzajímavějšími předměty pro mě byly tištěné vzorníky. Zaujaly mě zejména hravé motivy aplikované na dětském textilu, zobrazující cirkusové akrobaty, letadla a automobily. Nechtěl jsem je jen přetisknout. Místo toho jsem vytvořil nová originální umělecká díla. Celý tento proces byl pro mě jako pomyslný návrat k odkazu naší rodinné firmy. Na vernisáž se mnou přijede můj otec a strýc, který se narodil před válkou ve Vídni. Oba se velmi zajímají o rodinnou historii. Už se všichni moc těšíme, až se poprvé uvidíme s našimi příbuznými v Česku," říká Noah Breuer, který vede ateliér tisku na univerzitě v americkém Buffalu.

Předávání tradice

Výstavu v Česku prezentuje nezisková organizace Moravská krása. "Dlouhodobě se věnujeme propagaci moravské lidové kultury v Česku i v zahraničí, ale zajímá nás také tradice předávání řemeslných a uměleckých dovedností v rodinách. Právě proto mě velmi zaujal projekt Noaha Breuera, který představuje nejen originální umělecká díla, ale také silný příběh z naší československé historie," říká Monika Vintrlíková, zakladatelka Moravské krásy. Vernisáž výstavy bude 4. října v 15 hod. za přítomnosti autora a jeho příbuzných. Výstava bude otevřena do 16. března 2025. V lednu 2025 proběhne prezentace Noaha Breuera v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Na podzim bude výstava v Městském muzeu ve Dvoře Králové nad Labem.

Fotografie výstavní kolekce a portrét autora zde:

https://moravskakrasa.cz/cs/akce/vystava-navrat-return

www.moravskakrasa.cz

Letošní podzim patří legendární fotografce ve vícero kulturních sférách. Pod nakladatelstvím Unitled vychází kniha zabývající se queer undergroundovým klubem T-club. Ve vydavatelství Full Moon Forum vychází na vinylu soundtrack k filmu, jehož autory jsou Oliver Torr, Prokop Korb alias badfocus a Adam Matej aka DJ GÄP.

Od 26. září do 30. března 2025 probíhá též v Národní galerii Praha ve Veletržním paláci k vidění Libušina první retrospektivní výstava, která představí stěžejní okruhy její bohaté fotografické tvorby: od prvních volných cyklů z Prahy ze sedmdesátých let minulého století až po návštěvy Japonska, odchod do Západního Berlína, pád železné opony a návrat do Prahy v devadesátých letech. 

Ještě nejsem, kým chci být produkuje společnost Somatic films Lukáše Kokeše a Klary Tasovské, koproducenty jsou za společnost nutprodukcia Jakub Viktorín, za Mischief films Ralph Wieser, za Českou televizi kreativní producent Dušan Mulíček a za ARTE G.E.I.E. Sabine Lange. Podpořily jej také Státní fond kinematografie, Kreativní Evropa MEDIA, Audiovizuálný fond, Pražský audiovizuální fond a Hlavní město Praha. Ještě nejsem, kým chci být dorazí do českých kin 3. října, distributorem je společnost Aerofilms. Světovým sales agentem je rakouská společnost Square Eyes.

 

Ještě nejsem, kým chci být

Česká republika, Slovensko, Rakousko, 2024 | 90 minut | premiéra: 3. října

■ žánr dokument, životopisný

 

Režie: Klára Tasovská
Scénář: Klára Tasovská, Alexander Kashcheev
Kamera: Libuše Jarcovjáková
Hudba: Oliver Torr, Prokop Korb, Adam Matej
Produkce: Lukáš Kokeš, Klára Tasovská
Střih: Alexander Kashcheev
Zvuk: Alexander Kashcheev, Michaela Patríková

 

■ stránka filmu https://www.aerofilms.cz/jeste-nejsem-kym-chci-byt/

• Trailer https://youtu.be/YOJuGoxslu8 

 

■ synopse

Libuše Jarcovjáková je legenda světové fotografie a nespoutaná žena, která se vzepřela všem konvencím. Její život je mozaikou fascinujících setkání a divokých příběhů – od drsného undergroundu komunistického Československa, přes exkluzivní focení pro módní špičky v Tokiu, až po dramatický útěk do západního Berlína, kde byla svědkem pádu Železné opony. Z tisíců analogových fotografií a stránek osobních deníků vznikl v režii Kláry Tasovské formálně jedinečný dokument, který nadchl publikum na festivalu Berlinale.

 

Ve spolupráci s Institutem Cervantes a Velvyslanectvím Španělska v České republice dramaturg festivalu naplánoval program stejně barevný, jako jsou různorodá španělská nářečí a místa. Festival slavnostně zahájí kino Světozor oceňovaným snímkem Hlavně v noci (Sobre todo de noche) 10. října ve 20:30. Tato výprava za hledáním ztraceného syna diváctvo uhrane silnou obrazivostí i pod povrchem bujícím neklidem. S tématy rodinných vazeb, zasazených do hlubšího společenského kontextu, se také vypořádávají protagonisté a protagonistky titulů 75 dnů (75 Días) či Dům (La Casa). Otázky uprchlictví a touhy po nalezení klidné domoviny otevře mimo jiné Skok do neznáma (El Salto). Chybět nebude ani nedávná historie Španělska zabývající se emancipačními ženskými tématy v Odhalení (Alumbramiento) či pohled do možné budoucnosti ve sci-fi thrilleru Umělá spravedlnost (Justicia artificial). „Festival La Película má ve Světozoru za těch osmnáct let už něco zažito a my máme radost, že můžeme stejně jako každý rok představit divákům a divačkám kinematografii, ke které by se v českém kulturním prostředí tak snadno nedostali. Ze všech filmových novinek Španělska jsme vybrali mix různých žánrů specifických pro tuto oblast a poskládali jsme je do barevných „tapas" všech chutí. Snímky jsou konkurenceschopné v evropském prostředí a nabízejí vhled do témat i nejrůznějších filmových přístupů země, kterou jako Češi milujeme, ale víme o jejím socio-politickém kontextu tak málo," dodává k přehlídce dramaturg festivalu a současný děkan FAMU David Čeněk.

Společenskou i geografickou rozmanitostí španělské kinematografie se zabývá cyklus Lidská geografie (Geografía Humana), který představí tituly hýřící silnou vizualitou i aktuálními společenskými tématy. Diváctvo bude moci nahlédnout do světa opomíjených národnostních menšin Španělska v dokumentárním snímku Vítejte ve Španělsku (Bienvenidos a España) i v hraném filmu Vasil. Opačný pól přistěhovalectví pak nabídne Bask (El Vasco) v příběhu Baska, který zemi opouští a odchází do Argentiny. Geografii pobřeží a vztah k přírodě zpracovává Sica stejně jako Podrobení (Rendir los machos).

V rámci letošního filmového menu Kino Světozor a Bio Central naservírují i speciální peruánské tapas v podobě mysteriózního dramatu Yana-Wara, která diváctvo zavede mezi zapomenuté obyvatele And.

Více informací o programu v jednotlivých kinech naleznete na www.lapelicula.cz.

 

Termíny festivalu La Película: Tapas v jednotlivých městech:

Praha | Kino Světozor | 10.–12.10. 2024

Ústí nad Labem | Veřejný sál Hraničář | 11. 10. 2024

Hradec Králové | Bio Central | 10. a 13. 10. 2024

Motto 31. setkání divadelní, taneční hudební, literární, výtvarné a jiné alternativy zní Divadelní tramping. Což v sobě nese několik rozmanitých východisek. „Jednak se letos zaměřujeme především na ekologické a přírodní látky. Inscenace s těmito tématy uvedeme nejen v divadlech, plánujeme hrát také venku – na Stránské skále. A v neposlední řadě chápeme tramping jako politické a společenské gesto, vyjádření svobody a nekonformity, což nás a naše umělce charakterizuje znamenitě,“ vysvětluje kurátorka festivalu Lenka Dombrovská.

Festival zahájí v sobotu pohádka Neboj, Houbo, která je určena pro nejmenší milovníky přírody. Autorkou i herečkou inscenace pro děti od čtyř let je Antonie Rašilovová. Večer se v sále HaDivadla bude konat koncert doprovázený rejem pohyblivých kreslících objektů, které zanechávají na zemi velkoplošný stopový obraz. Prchavé hadí partitury připravují Petr Nikl, Martin Kyšperský, Martin Janíček a Aleš Pirgl speciálně pro festival.

Neděli započne festival performativní procházkou Petra Stranensis, ve které se zkoumá vztah přírody a člověka. Pouť na úpatí Stránské skále připravilo Divadlo Setkání. Odpoledne se bude v několika prostorách HaDivadla konat fotografická eko-dílna propojená s filmovo-divadelní performancí Mladý princ No. 2. Je pokračováním dlouhodobého cyklu environmentálních projektů nové umělecké skupiny DÍLO. Závěr festivalu pak bude patřit nesnesitelně nostalgické divadelní básni Krajina s bažantem, zajícem a srnkou, kterou režíroval Jan Mocek. 

Festival …příští vlna/next wave… obdržel v únoru 2024 Cenu Česká divadelní DNA za mimořádný dlouhodobý přínos, rozvoj a podporu nového divadla a živé kultury.

Program brněnské části

Sobota 12. 10.

HaDivadlo

16.00 Kolektiv TMEL – Antonie Rašilovová: Neboj, Houbo

19.30 Petr Nikl a kol.: Prchavé hadí partitury

 

Neděle 13. 10.

Stránská skála

11.45 a 14.45 Divadlo Setkání – Petra Stranensis

HaDivadlo

17.00 Skupina DÍLO: Mladý princ No. 2

19.30 Jan Mocek: Krajina s bažantem, zajícem a srnkou

 

Více informací naleznete na: www.nextwave.cz.