Sonda do kulturního života Poniklé – se starostou Tomášem Hájkem

Pane starosto, kulturní život v Poniklé je mimořádně čilý, aniž byste měli nějaké obecní kulturní instituce typu kina, knihovny... Nebo právě proto? Jak to u vás i bez tradiční kulturní infrastruktury financované z obecního rozpočtu funguje a v jakých prostorách?

Klasické kulturní instituce sice nemáme, ale prostory pro kulturu ano, byť zdaleka ne ideální. Vlajkovou lodí je kulturní dům s poetickým názvem „Kantýna“, neboť původně sloužil i jako závodní jídelna a internát. Jeho interiér je poplatný době vzniku před 70 lety, ale díky velkokapacitní kuchyni a ubytovně pod jednou střechou můžeme třeba pořádat loutkářskou přehlídku „Budiž stín“ téměř v bačkorách. Kantýna by zasloužila přestavbu. Plány máme, deset milionů zatím ne. Zatím. Vedle toho ale u nás najdete naopak i nový komorní prostor přímo u školy, menší kino sloužící i pro výuku škole a zde působící dramaťák i hudební obory k nám dojíždějící ZUŠ. Koncert může být také v kostele, disponujeme pojízdným venkovním pódiem, a hlavně jsme si zvykli zabydlovat tu naši ves nějakou legráckou i v plenéru. 

Uvádíte, že největším bohatstvím Poniklé je v dnešní svrchovaně individualistické době rozmanitá činnost aktivních spolků, sousedský ráz života vsi. Každý váš občan figuruje snad najednou v pěti spolcích… Sám jste toho dokladem. Kolik spolků vlastně máte a jak činné jsou? Nepředběhli jste už místní spolkový život první republiky?

To je úplný poklad, 17 spolků pokrývajících možnost popracovního vyžití ve škále od sportovních aktivit přes společenské družby až po vyloženě ty kulturu pěstící. Nápad srovnání třeba s první republikou je zajímavý, ale také dost ošemetný. Lidé dnes totiž mají nepoměrně více volného času, ale také nepoměrně širší možnosti vyžití, které se nadto ani zdaleka nemusí omezit jen na naše údolíčko. A také je dnes ohromná škála koníčků, které ani nevyžadují sdružovat se kvůli nim do spolků, protože si potřebné vybavení dokáže při současném blahobytu obstarat každý sám. Ale abych odpověděl – veřejných kulturních událostí dnes bude méně, přece jenom individualismus zavítal i k nám. A také nás tu dnes žije už jen polovina proti době těsně před první válkou.    

Jste místním rodákem, vystudovaný zeměměřič, ale jinak srdcem a duší divadelní ochotník, člen divadelního souboru v Poniklé a zabýváte se i studiem a zpracováváním historie místního bohatého divadelního života. Vaše Bažantova loutkářská družina z Poniklé je pravidelným úspěšným účastníkem divadelních přehlídek s loutkovým stínovým meotarovým divadlem. Kus Nelkej, Čechie!, veskrze vlastenecké fiktivní historické drama o hašení Národního divadla za účasti ponikelského sboru, bude uveden i na pražské konferenci. Jak vypadaly zdejší zlaté divadelní, potažmo společensko-kulturní časy a jak různorodě žije divadlo v obci dnes?

Divadelní spolek byl od počátku tahounem nejen místní kultury, ale spolkového života vůbec hned od svého založení roku 1864. Byl totiž prvním a dlouho také zdaleka nejbohatším spolkem, který svými dary pak pomáhal zakládat spolky jiné. A přitom mu vždy zůstávaly i značné prostředky, které mohl velmi štědře věnovat na dobročinnost, zejména místní. Však i další spolky, když potřebovaly nutně peníze, hrávaly před sto lety divadlo. Dokonce i pan farář musel při opravách kostela škádlit se svými farníky Thálii! Rozdíl byl v tom, že vše se „jen doma upeklo a jen doma snědlo“, spolky jen minimálně vyjížděly hrát a koncertovat jinam – a i přespolní kultura byla velmi vzácná.

Zlatý věk spolkové činnosti bych hledal na sklonku blahé Habsburské monarchie, ochotníci předvedli za rok patnáct i více premiér. A velmi plodná byla ještě i první republika, kdy mezi zhruba deseti premiérami ročně probleskovaly i velkolepé podniky až o 70 účinkujících (legionářský Bílý lev) a kdy se při venkovních divadlech stavěly realistické kulisy o velikosti celých domů. Vedle divadla se v Poniklé pěstila i kvalitní muzika a zpěv. A to ještě před elektrifikací obce, tedy bez konkurence rozhlasu a později i televize.

Ale abychom jen nevzpomínali, dnes máme klasický ochotnický spolek hrající vesnickou činohru, dále loutkářský pidispolek a k mé velké radosti zkouší děti divadlo i v mateřské škole a nově i v literárně-dramatickém kroužku v základní škole. A kulturu obohacuje i pěvecký sbor Satori. Kulturní akce pořádá většina spolků, protože jsou skvělou příležitostí dát o sobě vědět, pobavit se, a zároveň si vydělat na svůj vlastní chod.

Spolkový život má v obci dlouholetou tradici. Bylo snadné na ni navázat? Ve svých 27 letech jste byl v roce 2010 zvolen poprvé starostou. Jak to tehdy bylo, čím jste zaujal a přesvědčil místní napříč generacemi? Jaký byl váš program a jak vypadalo vaše místní národní obrození?

Především jsem si neplánoval, že bych se měl ve 27 letech stát starostou. Do té doby jsem ani nebyl v zastupitelstvu a naše partaj „Ponikelské obrození“ měla v sobě hlavně dost recese. Ale pak tu byla ta hozená rukavice a já ji (dnes už vím, že hodně drze!) zvedl. Ale na spolkový život to zase takový vliv nemělo, ten je u nás hluboko zakořeněn a myslím, že by mu živnou půdu umetal kdokoliv, kdo by vedl naši obec. Co by mu také zbývalo?

Jak se vám vůbec podařilo aktivizovat ponikelskou veřejnost? Co Ponikelákům chybělo? Otevřená radnice, participativní nástroje, komunitní setkávání a plánování. Je řada způsobů, jak lze aktivnější účast lidí na veřejném životě podněcovat… Jak jste na to šli u vás? Prý v obci výborně spolupracuje „intelektuální tým“ – starosta, učitel, farář… 

Ponikelská veřejnost aktivní byla, je a bude, tedy alespoň ta část jejich, řekněme, elit, které pak utvářejí její obraz. A zdaleka nejde jen o nějaký úzký triumvirát. V každém spolku objevíme spousta šikovných a kvalitních sousedů. A koneckonců, třeba v našem patnáctičlenném obecním zastupitelstvu nesedí nikdo, kdo by nebyl členem některého z obecních spolků, většinově jsou naopak angažováni hned v několika z nich. Takové ty moderní participativní nástroje takto vůbec nepojmenováváme. Na malé obci jsou totiž přímo v genech obecní správy, na které se podílí procentuálně veliká část občanů. Když uvážíme, že každý zastupitel má rodinu a příbuzenstvo, musí pak být na místní správě skutečně poměrně silně zastoupeny procentuálně velké skupiny občanů. A vidíme si tu do talířů až dost, to k té otevřenosti a dennodennímu osobnímu střetávání. Naše besední programy nad rámec zastupitelstva se jmenují „Obecní uši dokořán“ a nápady z nich vzešlé se také snažíme promítnout do praxe. Někdy to i jde.

Zkušenosti z jiných míst ukazují, že se sounáležitost obyvatel začíná budovat od návsi. Jak vypadá ta vaše?

Ach ano, Tuláčkova náves, náš „pupek světa“, prošla v posledních letech docela velkou změnou, takže se postupně stala příjemným a přirozeným středem vsi. Máme na ní školu, kostel i krámek s možností koupi dobré kávy, k tomu dětské hřiště a malý parčík, nedaleko pak i hospodu. V minulém roce jsme také omezili prostor pro parkování a část povrchů vydláždili a vymezili jen pro pěší, což pomohlo třeba i bezpečnosti před školou. Tuláčkova náves se postupně stala jedním z míst, které je dobře vybaveno pro oblíbené venkovní trachtace.

Zaujalo mě, že stíháte být také rychtářem Kabinetu krkonošské slovesnosti. Připomínáte tedy v Poniklé podkrkonošské nářečí? Co se lidové kultury týče, máte také soukromé Krkonošské muzeum řemesel a v jedné z roubených chalup prý žila ponikelská bába kořenářka z Krakonošových pohádek Marie Kubátové… Chybí v Poniklé ještě něco, co by dokládalo pestrost společenského života místních lidí v minulosti?

Poniklá, ač na jazykovém pomezí, byla vždy českou vesnicí, takže nás nezasáhla výměna obyvatel po druhé světové válce. Mnoho rodin se tak zde drží po staletí, nebo žijí jen v blízkém okolí a přetrvává u nich vztah k regionu. A také to jsou svým způsobem srdcaři, když pobytem zde, na tom našem vídrholci, si programově utrhávají od úst mnohé výdobytky v žírné nížině položeného velkoměsta. Odkazy na tradice u nás mají dlouhou historii, hned po revoluci třeba vznikla tzv. Krakonošova strana, na níž později navázalo zmíněné soukromé muzeum Krkonošských řemesel. Také se u nás desítky let v létě pořádají řemeslné kurzy. No a hlavním lákadlem bytostně spojeným s místní historií je manufaktura na výrobu skleněných  foukaných perličkových vánočních ozdob. Perlařina je zapsána na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO a Poniklá je jediným místem na světě, kde se ještě provozuje a kde ji lze také prostřednictvím exkurse v Rautisu poznat. A kabinet kerkonošské slovesnosti, ten se tradicemi a rodáky zabývá programově od roku 2011, kdy jsme s přáteli dospěli k názoru, že spolková forma je mnohem výhodnější, než původně zamýšlená oficiální – obecní! 

A jak u vás žije současná kultura? Myslíte také na rodiny s dětmi? Koná se u vás třeba hudební festival nebo je kam jít do kina?

Rozhodně bych se nemohl dopustit výroku, že je u nás kultury dost. To není, za specifickou se musí vycestovat. Ale většina akcí, které už se u nás konají, má mezigenerační charakter, takže se pokud možno snaží obsáhnout zájem všech věkových kategorií. Je to logické, neboť i jednotlivými spolky prostupují všechny generace. Standardní kino se nachází 8 kilometrů v Jilemnici, ale jako jeho pobočka letos začalo oficiálně fungovat i to naše školní, zatím zkusmo s jedním titulem měsíčně.

Poniklá byla oceněna jako Vesnice roku 2022 v Libereckém kraji a na celostátní úrovni jste skončili třetí. Gratulujeme k tomu úspěchu, který je spojený i s milionovou dotací. Jak jste ji využili?

Dohromady jsme díky odměnám v krajském i celostátním kole obdrželi přes dva miliony korun. A jelikož to byla výhra, troufli jsme si ji využít na projekt čistě pro radost a dokončili jsme za ni vybavení dříve zmíněného školního kina o takový malý bar a hlavně prostorový zvuk a lepší osvětlení. To školní kino tak vyšlo úhrnem možná na 10 milionů, ale díky kombinaci pěti různých dotací a výher jsme si ho mohli dovolit i my. Jasně, pro tak malou obec je to ekonomicky, rozpočítáno na počet akcí, holý nesmysl. Což je na venkově problém vždy. Ale není to mrtvá věc, využívá ho škola i veřejnost.

Daří se vám to, co v obci oživíte, také uživit? Mají spolky právní subjektivitu? V jakých prostorách fungují a z čeho je jejich činnost financována? Kolik peněz z rozpočtu obce jde do spolkové činnosti? Jste úspěšní při získávání dotací? Nebojíte se získávat a vést větší dotační projekty?

Nestavíme zimní stadiony. A dotace se daří, naše paní místostarostka je totiž profesí dotační manažerka, takže ví, jak na to!  Navíc obvykle opravujeme něco, co už je za zenitem, a co stejně bylo třeba udělat. Na údržbu pak počítáme i s aktivní účastí spolků, které od nás dostávají ročně úhrnem 500 tis. Kč na své projekty, což jim, zdá se, stačí. A případně umí žádat i „výše“. Právní subjektivitu některé spolky mají úplně svoji, jiné jsou pobočnými spolky, někteří si to třeba i trochu zjednodušují…

Řada malých měst a obcí čelí odlivu obyvatel do větších center. Především mladí a vzdělaní odcházejí. Platí to také u vás a pokoušíte se to nějak zvrátit?

Platí to bohužel pro nás, jakož i pro celý venkov vyjma prstenců kolem krajských měst. Čelit tomu úplně neumíme. Hraje proti nám spousta faktorů, ve kterých městu nedokážeme konkurovat. A vše je u nás strašně zesíleno vysokými cenami nemovitostí, protože ač na jejich patě, leží Poniklá v Krkonoších. To šponuje ceny nemovitostí a zároveň dává omezené možnosti další výstavby. Pro nás pak ale třeba hraje to, že stále držíme dvoustupňovou školu a fungují nám ty tolikrát již zmíněné spolky. Takže kdo si tu v mládí vybuduje přátelství a zaháčkuje se do společenského dění, zůstal by tu rád. Jen to zdaleka ne vždy jde.

Hybatelkami kulturního a společenského dění v obcích bývají často ženy, mámy na rodičovských dovolených. Máte stejnou zkušenost?

U nás jsou spolky typicky vícegenerační, ale třeba zrovínka u „holek Sokolek“ si všímám, že maminky přemýšlejí cíleně, jak svá dítka (a to i po mateřské) zabavit a tvořit program i pro ně.

Jestli se něčím Poniklá stala světovou, pak je to díky zápisu Lidové tradice výroby vánočních ozdob ze skleněných perliček od r. 2020 na Seznam nemateriálního dědictví lidstva UNESCO. Rautis, tedy manufaktura manželů Kulhavých, která vánoční ozdoby vyrábí a prodává, jistě přispívá k popularizaci a širší prezentaci vaší obce. Jak vnímáte zvýšený turistický potenciál Poniklé po zápisu do UNESCO? Do jaké míry je pro vás zachování autentičnosti místa zavazující?

Jsme opatrní. A máme štěstí, že i manželé Kulhaví jsou velmi rozumní lidé a uvědomují si, že když by se moc šlapalo na plyn, stane se z turistického ruchu opravdu ošklivá věc. Příkladů kolem sebe máme v našich horách až dost. Takže se snažíme ve shodě rozvíjet obec ne primárně pro turisty, ale i s ohledem na ně, abychom tu vedle sebe mohli fungovat. Jsme hrdí na perlařskou tradici, rádi se jí pochlubíme, rádi přijmeme benefity od turistů, ale lunapark si z vesnice dělat nechceme.

Co vám ve funkci starosty nejvíce ztrpčuje život a co vám dodává energii? Jaká je vaše vize pro Poniklou budoucnosti?

S údivem sleduji, jak se rok od roku zašmodrchává a zesložiťuje každá i relativně neškodná agenda. Kolik dat je třeba sbírat, jak je vše třeba komplikovat v zájmu vyšších cílů a jak se pak musí také vše následně násobně kontrolovat. Ale ještě horší je plíživý, ale naprosto zhoubný vliv negativních útržkovitých po senzacích jdoucích mediálních zpráv. Jako by se pak ztrácel z obecného povědomí klidný „normál, průměr a kompromis“, takové to vědění, že nic není jen černé, ani jen bílé. A energii mi dává vše opravdové a živé! Zní to jako klišé, ale setkávání s lidmi. A to na vesnici funguje. Tady jdu na akci, kde téměř každého znám a můžeme si popovídat o něčem konkrétním. Jít cizím městem, potkávat jen anonymy, o kterých nic nevím, to mne netěší.

A co s tou naší Poniklou? Chci uhrát z mála víc. Chci, aby vesnice nebyla jen nocležnou, nebo víkendovým zábavním podnikem. Aby tu žila komunita lidí, která se i v místě může přiměřeně bavit a uskutečňovat své sny. A která také pozná, že v době „globálního všeho“ bude volba horské vesnice tou nejchytřejší strategií pro příjemné bytí.

www.ponikla.cz