Instituce a kulturní zařízení

V podzimní sezóně se uvedou divákům noví představitelé malého „Tarzánka“. V hlavních rolích nejvýpravnějšího díla u nás se nově vystřídají Jakub Barták v alternaci s Adamem Šrámkem. Dospělého Tarzana si zahrají David Gránský, Peter Pecha a Robert Urban. „Hrát Tarzana s hudbou Phila Collinse je privilegium, kterého si nesmírně vážím. Nejen proto, že mohu na jevišti stát s řadou skvělých kolegů a muzikantů, ale na jeho realizaci jsme si dali opravdu záležet, a vždycky se pilně připravujeme i na každé jednotlivé představení, abychom divákům mohli nabídnout zážitek, na který snad nezapomenou,“ zve jeden z Tarzanů, herec Robert Urban. V roli Jane ho doprovodí Ivana Korolová, Petra Vojtková a Klára Jelínková. V představení v režii Libora Vaculíka uvidí diváci také Josefa Vojtka, Mariana Vojtko, Ernesto Čekana, Tomáše Trapla a další herce, včetně deseti akrobatů.

Muzikál Tarzan získal za skladbu Phila Collinse You´ll Be In My Heart nominaci na cenu Grammy, Zlatý Globus i Oscara za nejlepší píseň. Představení ocenili již v minulosti i tvůrci přímo ze studia Disney. Upozornili především na scénu a její propojení s choreografií, pojetí kostýmů a výkony herců. „From the start, it was clear that the audience was in for a treat. The scrim was raised to what would become the centrepiece of the staging: two large tree trunks. The appearance of the leopard was the first moment you really saw how physically the director (Libor Vaculík) and choreographer, (Ivana Hannichová) would use their artists in conjunction with the set designer (Hloušek). The Prague Tarzan is a very clever production,“ zněla citace od tvůrců, kteří viděli představení v Praze na premiéře 4. října 2019. (Od začátku bylo jasné, že publikum čeká lahůdka. Jednoduchý nápad byl pozvednut na to, co se stalo středobodem inscenace: dva velké kmeny stromů. Vzhled leoparda byl prvním okamžikem, kdy jste opravdu viděli, jak fyzicky režisér (Libor Vaculík) a choreografka (Ivana Hannichová) využívají své umělce ve spojení se scénografem (Hloušek). Pražský Tarzan je velmi chytrá inscenace.)

Výstava návštěvníky provede pozoruhodným vývojem fotografie: od drahých, zdobně pojatých pouzder daguerrotypií a ambrotypií, připomínajících ještě zarámované malířské portréty, až po levné papírové pasparty. Ty vznikaly třeba na poutích nebo díky kočovnému fotografovi. „Na naší výstavě není nositelem obrazu papír, ale kov, sklo nebo plátno. Některé lidi z těchto fotografií se podařilo i identifikovat. Na jedné daguerrotypii pořízené kolem roku 1850 je kazatel Josef Štěpánek, který působil v Drážďanech. Jedna z ambrotypií zase zachytila budoucího inženýra bosenských drah Kvirina Štolbu za studentských let. Vznikla v roce 1862 v Chrudimi, kde tento student kutnohorské reálky trávil prázdniny,“ vysvětluje Lenka Mazačová. „Mezi levné a tím pádem i populární techniky patřila ferrotypie. Díky ní vznikl 1. července roku 1888 v Praze i snímek zachycující kutnohorského rodáka Josefa Brauna - učitele, spisovatele a badatele. Jeho život byl ale velmi krátký. Zemřel v roce ve 27 letech na tuberkulózu,“ dodává ředitelka kutnohorského muzea stříbra.

Nehýbat se, nemrkat! 

„Lidé se nechávali fotografovat pro vzpomínku - aby zachytili svoji podobu pro sebe i své potomky. Fotoportrét býval módní záležitostí a fotka mohla být i vhodným dárkem,“ říká kurátorka výstavy Eva Altová. Pořizování snímků bylo podle ní někdy i dost nákladné a jejich výroba byla náročná na čas. „To lze tvrdit o daguerrotypiích, kdy se člověk před aparátem nesměl hýbat, s nadsázkou řečeno: ani mrknout. K tomuto účelu se používaly různé držáky na ruce a na hlavu,“ líčí kurátorka. U ferrotypií tomu bylo naopak: poměrně levnou a rychlou techniku tak používali například pouťoví fotografové. „Portrét vznikal obdobně jako dnes. Jen ateliéry byly v počátcích fotografie maximálně prosklené, aby sem mělo co nejlepší přístup denní světlo. Portrétovanou osobu naaranžoval fotograf do žádané polohy, často s nějakým malířským pozadím. Denní světlo se pak mohlo usměrnit zrcadlem, aby správně nasvětlilo třeba tvář,“ doplňuje Eva Altová.

Camera obscura vlastní výroby i „utajená“ matka  

Ve dnech 28. a 29. října výstavě doprovodí i zajímavý program pro dospělé i děti vedený zkušenou lektorkou. „Každý návštěvník si bude moci vyrobit svoji cameru obscuru v podobě helmy na hlavu, kterou si pak může odnést domů. Je to v podstatě schránka s malým otvorem ve stěně. Díky přímočarému šíření světla vzniká na protější stěně obrácený obraz předmětů nacházejících se vně schránky,“ vysvětluje kurátorka Altová. A přidává ještě jednu perličku: „Za jeden z nejzajímavějších objevů, který umožnil až zásah restaurátorů, považuji odhalení původně skryté postavy na jednom z portrétů. Šlo o daguerrotypický portrét dítěte. Nezjistili jsme sice jeho identitu, ale díky restaurování snímku se na něm objevilo překvapení. Když se odkryla celá deska, najednou tam byla i matka, která dítě drží na klíně. A v rohu se objevila i značka výrobce,“ vypráví kurátorka.

Muzeum stříbra láká návštěvníky po celý rok

České muzeum stříbra v Kutné Hoře se nachází v jedinečném prostředí a působí ve třech památkových objektech. Hrádek, Kamenný dům i Tylův dům jsou v sezóně přístupné veřejnosti a ve všech jsou stálé expozice i krátkodobé výstavy. K Hrádku se ještě váže návštěva dolu, která je velmi oblíbená. „Na Hrádku je stále k vidění výstava Česká vrcholná gotika v modelech. Ta potrvá až 30. listopadu, stejně jako výstava Čaj a stříbro, která v Kamenném domě prezentuje půvabnou soukromou sbírku stříbrných čajových sítek, lžiček a dalších krásných potřeb určených pro přípravu čaje. V přízemí Kamenného domu lze do konce listopadu navštívit i výstavu 160 let Sokola v Kutné Hoře. Připomíná založení kutnohorského Sokola.  Ten patří mezi nejstarší tělocvičné jednoty u nás. Kutnohorský Sokol vznikl ve stejném roce jako Sokol Pražský – 1. prosince 1862. V Tylově památníku je až do konce října k vidění výstava Kutná Hora četnická. A na závěr roku muzeum chystá již tradiční vánoční výstavu a Advent na Hrádku,“ zve do Českého muzea stříbra jeho ředitelka Lenka Mazačová.

www.cms-kh.cz 

https://www.facebook.com/muzeumkh

 

Víte že…

…výstava se bude konat v prvním patře Hrádku, konkrétně v místnosti, ve které je běžně prezentována část stálé expozice? Místnost bude speciálně zatemněná, aby sem byl minimální přístup denního světla a vzácné snímky nepřišly k úhoně.

…při výrobě fotografií hrálo důležitou roli stříbro, tedy jeho sloučeniny, které jsou citlivé na světlo?  Díky chemické reakci, kdy světlo působilo na stříbrné soli, vznikl obraz. Další chemické procesy ho pak stabilizovaly až k výsledné fotografii,“ doplňuje ředitelka Lenka Mazačová v souvislosti s Českým muzeem stříbra, které tuto výstavu uspořádalo.

…vystavované fotografie mají nejrůznější původ? Některé pocházejí z původních sbírek Archeologického sboru Vocel, jiné darovali lidé do muzea o několik desítek let později. 

… České muzeum stříbra v Kutné Hoře se věnuje i restaurátorské činnosti? Tamější restaurátorky a restaurátoři už obnovili hodnotu a krásu stovek rozmanitých předmětů z oblasti starého umění: patří k nim zejména malby, ale i písemnosti a tisky, knihy, kamenné prvky, medaile a mince, nábytek, užité umění, mapy, textil a oděvy, součásti báňské techniky ad. Věci zdokumentované před a po odborném restaurátorském zásahu si lze prohlédnout na webových stránkách muzea.   

 

                                                                                                          

Délka: 80 minut

Žánr: dokumentární

Scénář a režie: Jan Šimánek, Petr Záruba

Premiéra: 27. října 2022

 

Jaká je skutečná cena za úspěch?

Celovečerní dokument o lezecké ikoně dneška. Adam Ondra začal s lezením ve stejném věku, ve kterém se naučil chodit, a od té doby již nepřestal. Sbírá medaile, rekordy a posouvá hranice toho, co je v lezení ještě možné. Tvůrci filmu doprovázeli Adama Ondru celé 3 roky nejen na lezeckých závodech, při lezení v přírodě na skalách nebo při náročném tréninku, ale točili s ním i doma, při společných chvílích s rodiči, a především s přítelkyní Ivou. Iva se během natáčení stala nejen Adamovou ženou, ale také velmi důležitou postavou našeho filmu, která je Adamovi velkou oporou, přestože její role není vždy snadná.

Adam Ondra, největší lezecká ikona současnosti, dosahuje fenomenálních sportovních výkonů. Z nemluvného introverta se stala světová sportovní hvězda a z touhy lézt úkol vždy zvítězit. Skrze Adamův příběh a jeho tvrdou přípravu na olympiádu v Tokiu ve filmu sledujeme proměnu sportovního lezení a sportu obecně, vliv komerčních tlaků, médií a diváků toužících po show, ve kterou se lezecké závody mění.

V kontrastu se samotou, která provází Adama při jeho každodenním tréninku, a s přírodou, která jej obklopuje při lezení na skalách, se ke konci filmu ocitáme na největší sportovní akci vůbec - na letních olympijských hrách. Zde heslo "není důležité zvítězit, ale zúčastnit se" již dávno nahradilo nové: "vítěz bere vše".

Součástí Adamova světa je mnoho lidí, kteří mu v jeho cestě pomáhají: trenér, fyzioterapeuti, poradci či rodiče, kteří jej od malička podporovali. A především manželka Iva, která je jeho největší oporou. Jaké to je žít po boku vrcholového sportovce a celebrity? Lezení je vášeň a touha. Adam Ondra posunul hranice tam, kde se to zdálo být mimo lidské možnosti. Lezení obětoval doslova vše a teď ho stále naléhavěji čeká nová výzva – rodinný život.

Ve věku 16 let vyhrál svůj první světový pohár a v současné době má na svém kontě řadu zlatých i dalších medailí z mistrovství světa, jejichž počet průběžně rozšiřuje. V roce 2016 zvládl vylézt legendární Dawn Wall v Yosemitském národním parku v USA v rekordním čase 8 dní. O rok později vylezl nejtěžší trasu na světě, kterou pojmenoval Silence. Stal se světovou hvězdou, přesto zůstává ve svém jádru stejný - pokorný, pracovitý a naprosto oddaný horolezectví.

www.bontonfilm.cz

                                                                            

Ucelené sbírky výtvarného umění nejsou ale záležitostí posledních 60 let. Základy umělecké sbírky Slováckého muzea jsou daleko starší. Byly položeny již v první muzejní expozici v roce 1914, kde se dostalo poměrně velkého prostoru výtvarnému umění. Byla to především výtvarná díla s národopisnou a historickou tematikou. „Myšlenky směřující ke vzniku samostatné galerie výtvarného umění se však objevily už v období 2. světové války,“ dodává PhDr. Milada Frolcová, historička umění, která v galerii působí od roku 1992, a pokračuje ve svém vyprávění: „V roce 1940 byla poprvé vyslovena myšlenka, aby se muzeum ucházelo o budovu bývalé vojenské zbrojnice, která byla v té době v majetku města. V prvotních záměrech se uvažovalo, že po přiměřené opravě by zde mohly být prostory pro obory umění, historie a archeologie. Tento nápad bohužel zapadl ve starostech, které s sebou přinášela probíhající 2. světová válka. V roce 1955 však nastoupil do Slováckého muzea historik umění Vilém Jůza a vytvořil novou koncepci pro práci s uměleckým fondem. Nejvýznamnějším počinem dr. Jůzy bylo získání budovy bývalé vojenské zbrojnice v Otakarově ulici č. p. 103, z níž chtěl vybudovat samostatnou galerii výtvarného umění.“

Šedesátá léta minulého století by se dala charakterizovat jako neobyčejně plodná v celém rozsahu činnosti galerie. Bylo z nich čerpáno i v existenčně kritických sedmdesátých letech, kdy bojovala o přežití. Byly získávány artefakty, které jednak doplňovaly stávající vývojovou řadu, jednak zcela nově vytvářely další okruhy moderního umění 20. století. Podařilo se získat práce Josefa Čapka, Václava Špály, Jana Zrzavého, Rudolfa Kremličky, Jana Trampoty, Ludmily Jiřincové, Ferdiše Duši a desítek dalších autorů, což z dnešního pohledu činí poměrně bohatý uměleckohistorický archiv.

Na přelomu 70. a 80. let si budova opět žádala novou rekonstrukci, ovšem snahy muzea se nesetkaly s podporou. Důkladná rekonstrukce začala až v roce 1990 a 26. června 1992 se mohli první návštěvníci přesvědčit, jak budově prospěla. Nová expozice Výtvarné umění jihovýchodní Moravy a výstava Výtvarní umělci Uherskohradišťska se setkaly s velmi příznivým ohlasem. Bohužel o pár let zasáhla budovu ničivá povodeň z léta 1997 – galerie získala bohužel jedno významné prvenství. Byla nejpoškozenější památkově chráněnou stavbou v oblasti Moravy. Galerie se opět otevřela 5. listopadu 1998, a to třemi autorskými výstavami.

Umělecká sbírka se za více než sto let rozrostla do bohatého konvolutu dosahujícího 7607 předmětů. Za podobu, kterou dnes má, vděčí několika generacím kustodů a kurátorů, jejichž znalosti a osobní zaujetí zformovaly tento soubor výtvarných děl do dnešní podoby. V nejnovějších přírůstcích najdeme díla od významných českých a moravských umělců, jako jsou Antoš Frolka, František Hodonský, Tomáš Měšťánek, Josef Mžyk, Otmar Oliva, Eduard Ovčáček, Max Švabinský, Ivan Theimer, Zdeněk Tománek, Ida Vaculková nebo Vladimír Vašíček.

„Přišlo nám důležité otevřít k tomuto významnému výročí brány galerie všem v rámci komentované bezplatné prohlídky. Umožnit lidem zavzpomínat na to, co se jim třeba jako malým dětem s budovou současné galerie pojí. Ukázat jim, že galerijní činnost není něco, co spočívá v ukládání děl do depozitářů, kde na obrazy a objekty upadá vrstva prachu a zapomnění. Ale že jde o živý organismus, stále se vyvíjející. Že umění ožívá ve společnosti právě díky nám lidem, návštěvníkům,“ dodává závěrem ředitel Slováckého muzea v Uherském Hradišti PhDr. Ivo Frolec a tímto zve na čtvrtek 1. prosince v 18 hodin do prostor Galerie Slováckého muzea.

Vzdělávací a kulturní centrum Broumov uvádí představení divadelního spolku JEDL „REYNEK: Slova a obrazy z Petrkova“. Poetická performance vznikla na podkladě čirého přátelství a propojuje v sobě slovo, hudbu a obraz. Na jeho vzniku se podílela skupina umělců, které k Petrkovu jako místu zrození a části života básníka, grafika a překladatele Bohuslava Reynka váže osobní vztah.

“Aktéři komunikují slovem k Bohu, k sobě samým, k ostatním, také melodiemi, obrazy Petrkova, kresbami a grafickými díly Bohuslava Reynka. Je předáváno nezjistitelné, stojící na podkladu spisovatelovy poetiky. Reynkova tvorba má náhle tendenci prostupovat vnitřní cestou několika rovinami najednou. V rozechvělé komorní atmosféře a s přiznanou vroucností se tvůrcům podařilo zavést diváka do zákoutí básníkovy duše nebo vlastních představ, jako by byla branka k Petrkovu stále otevřená.” (divadelní recenzentka Antonie Holubová)

Na představení se podíleli:

Bohdan Holomíček – dokumentární fotograf, věrně zachycoval chvíle v Petrkově při jeho návštěvách. Všechny portréty i grafiky při představení jsou zachycené jeho okem.

Lucie Trmíková – herečka a scénáristka, byla taktéž vítaným hostem v Petrkově, společně se svým manželem, režisérem Janem Nebeským. Otevírá Reynkův svět slovem a písněmi.

Martin Dohnal – skladatel, jehož zhudebnění Reynkových básní je v dokonalém souladu s tichem i křikem básníkovy duše. Jeho hudbu interpretuje stálý spolupracovník JEDLu violoncellista Libor Mašek.

S verši Bohuslava Reynka se v této performance snoubí a proplétají úryvky z proroka Izaiáše, Písně písní či texty velkého českého prozaika a Reynkova současníka Jana Čepa.

Bohuslav Reynek byl český básník, malíř, grafik a překladatel (31. května 1892 až 28. září 1971). Narodil se v Petrkově jako jediný syn statkáře Bedřicha Reynka. To, že pocházel ze statku poznamenalo jeho život jak během 2. světové války, tak i po převzetí moci komunisty. Již od mládí se zajímal o literaturu a výtvarné umění a věnoval se vlastní tvorbě. Většina jeho grafický děl a jakési dozrání jeho osobitého básnického projevu vzniklo ke konci 50. let, kdy byl Reynkův statek zestátněn a on byl nucen pracovat jako zemědělský dělník. Jeho tvorba ovlivnila řadu umělců (Jiří Kolář, Ivan Diviš, Ivan Martin Jirous či Věra Jirousová). Postupem času v jeho tvorbě zaujímá nejvýznamnější místo křesťanská spiritualita a pokorná láska k Bohu, životu a všem tvorům, kteří prožívají utrpení.

Divadelní spolek JEDL: Jan Nebeský, Lucie Trmíková a David Prachař jsou umělci a přátelé, kteří v roce 2011 založili spolek JEDL coby platformu pro nezávislé autorské divadlo. Kmenoví i spolupracující umělci spolku JEDL jsou pozitivně hodnoceni odbornou i laickou veřejností a za svoji práci získávají mnohá ocenění. V roce 2022 získal JEDL v Cenách divadelní kritiky 6 nominací, tři z nich proměnil a byl vyhlášen DIVADLEM ROKU.

 

Akce Evropské hlavní město kultury je iniciativou Evropské unie, jejímž cílem je zdůraznit bohatství a rozmanitost evropských kultur, jejich společné aspekty i tradice a poukázat na to, že Evropa byla v průběhu dějin centrem neobyčejně bohatého a rozmanitého uměleckého rozvoje a evropská města hrála významnou úlohu při tvorbě a šíření kultury. 

„Příprava na kandidaturu konkrétního města, to je několik let soustavného úsilí množství lidí. Města, která byla držiteli titulu Evropské hlavní město kultury, pak ovšem z tohoto titulu profitují i řadu let po jeho získání, a to třeba prostřednictvím nárůstu cestovního ruchu. Zde mohu uvést svou osobní zkušenost Plzně z roku 2015,“řekl ministr kultury Martin Baxa a dodal: „Gratuluji postupujícím městům, čeká je spousta tvrdé, ale krásné práce a jsem si jist, že udělají vše pro to, aby jejich kandidatura byla skutečně úspěšná.“ řekl ministr kultury Martin Baxa. 

Titul městu není udělen na základě jeho kulturního dědictví nebo jeho aktuálních živých nabídek kultury. Titul je městu udělován na základě jeho programu do budoucnosti pro rok platnosti titulu. Úspěšná města EHMK využila titul jako katalyzátor podstatné změny v kulturním a všeobecném rozvoji města, vyvolávající trvalý kulturní, sociální a ekonomický dopad. 

ŽĎÁR NAD SÁZAVOU: Oblíbený dýňový den na zámecké terase tentokrát doplníme také jablky v různých podobách i skupenstvích. Těšte se na dýňové i jablečné pochoutky nebo tvoření s dýněmi a jablky. Vyvrcholením letošního Dne dýní bude magická večerní světýlková dílna… V případě deště se akce koná v zámeckém Konventu na II. nádvoří.

 

Hlavní program

17.00–19.00

Světýlková dílna

Vyvrcholení letošního Dne dýní. Rozsviťme společně zámecké světlo a pomozme probudit staletého ducha přírody… A kouzlo může začít…

Tvořivé dýňové a jablečné dílny

10.00–16.00

Vyřezávání dýní

10.00–16.00

Dýňovo-floristický workshop

10.00–16.00

Dýňové svítící brože a dřevěné dýňové puzzle

Program pro vás připravili Vědátoři.

10.00–16.00

Jablečné tvoření

Dílny s Chytrou rukou

10.00–16.00

Keramický workshop

10.00–16.00

Slámové tvoření

10.00–16.00

Smaltované hrnky

Dílnu připravila Horácká galerie.

10.00–16.00

Truhlářský workshop

10.00–16.00

Mýdlová dílna

Doprovodný program

10.00–16.00

Dýňové MAXI hry

Zahrajte si dýňový mlýn, piškvorky nebo házení kroužků na dýně.

10.00–16.00

Není jablko jako jablko

Naučná stezka pro teenagery.

10.00–16.00

Opékání jablek

10.00–16.00

Ukázka moštování

10.00–16.00

Jarmark

Jarmark s dýňovými a produkty a gastrospecialitami.

10.00–16.00

Otoč kytku

Máte doma přebytky sazeniček zeleniny, pokojových květin, bylinek nebo jiných kytiček, které už nepotřebujete a je vám líto je vyhodit? Připadáte si doma jako v pohádce o Šípkové Růžence a těžko se každý den prosekáváte ven? Zapojte se do naší štafety Otoč kytku a přineste rostlinky o víkendu na zámeckou terasu. Jak štafeta funguje?

• kytku (sazeničku / řízek rostlinky / výpěstek) dejte do květináčku a přineste ji do stánku Otoč kytku na zámeckou terasu,
• ke kytce píchněte cedulku (třeba na špejli) s názvem rostliny, pokud má rostlina nějaký příběh, přidejte jej také,
• vezměte si kytku podle svého výběru od ostatních,
• pokud nedonesete kytku, můžete přispět na štafetu libovolnou částkou do vázičky ve stánku.

9.00–19.00

Dýňové speciality v zámecké kavárně

Česká republika patří mezi 24 evropských zemí, jež si touto pietní formou připomínají tragické židovské osudy. Projekt německého umělce Guntera Demniga z počátku 90. let u nás následovala především Praha, ale např. také města v Pardubickém kraji. Za každým kamenem je životní příběh, který znovu ožívá zásluhou obětavých badatelů, historiků. Dohledávají prameny, hovoří s pamětníky a osudy „zmizelých“ se tak vynořují ze zapomnění.

„Každá rodina je zajímavá, výjimečná a byla pro lidi ve městě přínosem,“ říká historička Alžběta Langová ze Státního archivu v Chrudimi.

Pro badatelku Soňu Krátkou z Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě se pátrání po židovských spoluobčanech stalo doslova vášní. Také její zásluhou přibývají další Stolpersteiny věnované těm, kteří nemají ani vlastní hroby.

Autorka některé z osudů připomněla v našem redakčním cyklu Stopy v písku, neboť „je zapomenutý teprve ten, jehož jméno je zapomenuto“.

 

https://www.mistnikultura.cz/stopy-v-pisku-eva-koudelova

https://www.mistnikultura.cz/vyznani-hance-pribeh-nadane-malirky-hanky-pickove-a-prof-ladislava-cejpa-ve-stinu-tragiky-2-svetove

https://www.mistnikultura.cz/stopy-v-pisku-karel-polacek

„Nikoliv o knize, ale o samotných putováních s oslem mi vyprávěla nejen Slávkova dcera Hanka, se kterou jsem dělal Snídani s Novou, alw poté i sám Slávek. Knihu jsem četl až později,“ vzpomíná Aleš Háma na své první setkání s historkami z cest party kamarádů po Šumavě, jejichž putování s nimi po devět let absolvoval a nezřídka různými kuriózními způsoby ovlivňoval nebo dokonce řídil nevyzpytatelný osel Honza.

                               

Dobrodružství skupinky cestovatelů v čele s komikem, humoristou a spisovatelem Miloslavem Šimkem a spoluautorem knihy spisovatelem, básníkem, textařem, humoristou, písničkářem, cestovatelem a fotografem Josefem Fouskem mají tak nejen díky oslovi Honzovi, ale i naturelu ostatních zúčastněných charakter sympatického „klukovského bláznovství“. To pak ještě akcentuje pro oba autory typický humor a nadhled.

 

„Byly to asi krásné letní dny, které Miloslav Šimek a jeho přátelé zažívali při letních putováních s oslíkem… Byly to takové ostrovy svobody v tehdejším Československu a ti, kteří mají rádi styl vyprávění Miloslava Šimka, budou nadšeni. Narazíte na chvíle jímavé, napínavé, ale především humorné... Já sám jsem se při načítání téhle knížky zase královsky bavil a děkuju rodině Miloslava Šimka a Supraphonu za tuhle příležitost,“ komentuje Háma své dojmy z knihy samotné i práce na ní.

 

Jak populární herec a moderátor navíc dodává, i on sám má k podobným „klukovským“ toulkám blízko: „Od 14 let jsem jezdil s kamarády z Karlových Varů do Orlických hor, kde jsme cestovali s koněm a povozem a hrávali divadlo na návsích nebo po letních táborech. Mám z té doby fůru zážitků a moc rád na to vzpomínám. Oni, věřte, nebo ne, jezdí pořád...“

 

Z výše uvedeného je tedy patrné, že Aleš Háma je k interpretaci v literární tvorbě Miloslava Šimka ojedinělé beletristické práce osobou víc než povolanou. I díky němu tak vznikla audiokniha, kterou si posluchači mohou vychutnávat nejen po celé léto, ale doslova po celá léta…

www.supraphon.cz

 

James Joyce: Odysseus

pouze ve formátu mp3 pro download, cena 389 Kč

CR1155-9

EAN 8590236115996

Celkový čas 13 hodin 42 minut (30 částí)

Účinkuje: Lukáš Hlavica, Jana Stryková, Martina Hudečková, Marika Procházková, Jiří Knot, Lukáš Příkazký, Vasil Fridrich a další

Hudba: Tom Waits

Režie: Petr Mančal

 

Irský romanopisec a básník James Joyce (2. února 1882–3. ledna 1941) se narodil a vystudoval v Dublinu, v roce 1904 však Irsko opustil a žil na různých místech v Itálii, Švýcarsku a Francii. Debutoval sbírkou veršů Komorní hudba (1907). Větší pozornost vzbudil jeho povídkový soubor Dubliňané (1914) a kniha Portrét umělce v jinošských letech (1916), kde Joyce poprvé metodou proudu vědomí zachycuje vlastní zážitky z let dospívání na jezuitské koleji. Jeho nejslavnějším dílem se stal román Odysseus (1922), mnohovrstevnatá dublinská parafráze antického mýtu.

Podstatou autorovy metody je kontrapunkt skutečnosti a mýtu. V osmnácti kapitolách tematicky vázaných k epizodám Homérovy Odyssey je s analytickou důkladností zaznamenávána všední jednodenní pouť pokřtěného irského žida Leopolda Blooma městem Dublin. V časovém úseku od 8 hod. 16. června do 8 hod. 17. června 1904 bezvýznamný žurnalista a inzertní akvizitér Bloom obstarává své pochůzky, které přes vnější banálnost opakují mytickou Odysseovu pouť z Tróje do rodné Ithaky. Homérská paralela se neuplatňuje jen v dějové architektuře Odyssea, ale také v rozvržení postav.

Štěpán Dedalus odpovídá Odysseovu synovi Telemachovi. Leopold Bloom funguje jako Odysseus a Molly Bloomová jako Pénelopé. Oba se v noci na okamžik setkají, Bloom se Štěpána ujímá ve veřejném domě, nabízí mu nocleh. Štěpán odmítne, odchází a Bloom opět uléhá vedle své spící ženy Molly-Penelopy, jejíž strhující a živelný vnitřní monolog v podobě jediné nekonečné věty román uzavírá. Dublinské ulice v románu figurují jako moderní obdoba Daidalova labyrintu.

Joyceovým cílem nebylo pouze rozložit zkušenost jednoho dne na nespočet počitků a vjemů, ale dát této zkušenosti univerzální význam. Umberto Eco nazývá Odyssea „summou“ a „kosmickým dílem“, v němž se Joyce pokusil strávit a posléze transformovat celou lidskou kulturu. Paradoxem této metody ovšem je, že ona encyklopedická a systematická všeobsáhlost je postavena na obyčejné až banální zkušenosti.

James Joyce patří k průbojným novátorům a experimentátorům moderní evropské literatury, jeho tvorba zůstává trvale podnětným uměleckým dokumentem epochálního významu.

Pro obvinění z pornografie byl Odysseus (první vydání v Paříži v nakl. Shakespeare and Co. roku 1922 – první výtisky dostal Joyce do ruky v den svých 40. narozenin, 2. února 1922) zakázán ve všech anglicky mluvících zemích, přesto se stal literární událostí. V roce 1927 vyšel francouzsky a německy a 1930 jako třetí v pořadí vyšel český překlad.

Třicetidílnou četbu v překladu Aloyse Skoumala připravil Michal Plzák.

Pořad v premiéře uvedl u příležitosti 140. výročí narození autora a 100. výročí prvního vydání knihy Odysseus Český rozhlas Vltava.

www.radioteka.cz