Instituce a kulturní zařízení

Ruční sklářství je obecně považováno za tzv. rodinné stříbro, na nějž jsou Češi hrdí a kterým se chlubí navenek. Tradice českého sklářství sahá až do jedenáctého století. Největšího rozmachu ovšem dosáhla ruční výroba skla v době vlády Rudolfa II. v 17. století. Dnes především výrobci křišťálu nebo dekorativních instalací a svítidel sklízejí úspěchy po celém světě a získávají prestižní ocenění i zakázky. V oblasti ruční výroby bižuterních polotovarů i hotových výrobků je Česká republika dokonce světově unikátní, přesto je na vzestupu spíše výroba plochého, obalového skla.

 

V prosinci letošního roku bychom se měli dozvědět, zda se ruční výroba také českého skla zapíše mezi kulturní dědictví celého lidstva. Jedná se totiž o nadnárodní nominaci, kdy se Česká republika připojila k dalším evropským zemím s bohatou sklářskou tradicí − Francii, která je hlavním koordinátorem, Německu, Španělsku, Maďarsku a Finsku.

 

Když jste chystali národní nominaci, bylo už jasné, že chcete usilovat i o zápis do UNESCO? Jak probíhala příprava nominace statku na tzv. národní seznam a následně na ten unescový? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval? Proč jste se rozhodli se o to pokusit až nyní? Pomohl i fakt, že OSN vyhlásila rok 2022 Mezinárodním rokem skla?

Nominací do UNESCO to vlastně začalo. Z kraje roku 2021 se na nás obrátilo ministerstvo s tím, že bylo vyzváno (zřejmě francouzským ministerstvem kultury) k vyjádření, zda se Česká republika připojí ke společné nominaci ruční výroby skla na seznam UNESCO a zda bychom byli ochotni se příprav ujmout. Neváhali jsme ani na chvilku, pod heslem: Kdo? Když ne my? Kdy? Když ne teď? Protože pokud by se to stalo bez našich sklářů, měli by v budoucnu už jen minimální a spíše jen teoretickou šanci se na seznam probojovat.

Tuším o rok dříve si například Itálie nechala zapsat výrobu perlí na Muránu, aniž by nás oslovila, přestože vazby mezi Jabloncem a Benátkami byly v minulosti velmi silné, obě místa se navzájem ovlivňovala, výrobci jezdili vzájemně „na zkušenou“ a také si kradli své znalosti. Podobnou situaci už jsme nechtěli připustit. Vyhlášení Mezinárodního roku skla už bylo spíše takovou berličkou, o kterou jsme mohli část argumentací v připravovaných dokumentech opřít.

 

S jakými obtížemi jste se museli popasovat? Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější? Vrylo se vám něco hluboko do paměti, ať už z profesního hlediska, nebo čistě osobně?

Na začátku byl největším problémem šibeniční termín pro zpracování nominace na národní seznam, na což jsme měli asi šest týdnů. Bez ní bychom se ale o UNESCO ucházet nemohli. Naštěstí disponujeme opravdu velkou znalostí historie i současnosti sklářského prostředí u nás a většinu podkladů jsme byli schopni zpracovat skutečně rychle. Velmi nám v tom pomohla i naše databáze Kulturně-kompetenčního centra pro české sklo a bižuterii (https://www.czechglasscompetence.cz/), z níž jsme mohli čerpat řadu informací a příloh.

Největší výzvou pro nás ale bylo, aby do nominační dokumentace pro UNESCO byla zařazena nejen technika ručního zpracování skla přímo u sklářské pece, jak se říká „na verštatu“, jak to měly na začátku v úmyslu ostatní země, ale také o další postupy. S ohledem na šíři sklářských technik u nás jsme usilovali o rozšíření nominace o práci se sklem také u kahanu (perle, figurky) a o studené techniky (broušení, rytí, malování, …), včetně bižuterní výroby. Obrovskou argumentační práci zde odvedli náš hlavní kurátor Petr Nový a Eva Kumínková z Národního muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Přes zjevnou neochotu ostatních zemí, které uvedené techniky nemají, se jim podařilo je přesvědčit. To považuji opravdu za husarský kousek a patří jim za to velký dík! Pokud se zápis povede, najde se v něm prakticky celé české ruční sklářství. Nejen ti silní muži s píšťalou u sklářských pecí, ale stovky lidí pracujících v malých dílnách nebo po domácku. Právě v šíři všech technik je totiž Česká republika naprosto jedinečná a byla by chyba se nepokusit zapsat je jako celek.

A co se mi vrylo? Opravdu neskutečná vlna podpory a sounáležitosti. Nominační dokumentace často pracuje se slovem „komunita“ a tady se ta naše sklářská opravdu projevila. Cítili jsme obrovský zájem a podporu. I teď se nás stále někdo ptá, jaký je aktuální stav projednání a kdy už se to rozhodne. Ale není to jen sklářská komunita, která zápisem žije. Musím ocenit i skvělou spolupráci s vedením krajů, kde se sklářská výroba stále drží, s odbory zahraničních vztahů a regionální a národnostní kultury na ministerstvu kultury. Ta atmosféra plná nadšení nás posilovala a byla to opravdu krásná zkušenost.

 

Pro Česko to nebude první celosvětové uznání sklářské výjimečnosti. Už v roce 2020 byla na seznam UNESCO zapsána „Ruční výroba ozdob z foukaných skleněných perlí pro vánoční stromek“. Má proto nadnárodní nominace větší naději na úspěch?

Už zápis perličkových ozdob z Poniklé byl malý zázrak. Málokdo ví, že tohle jsou opravdu jediné originální české vánoční ozdoby, protože známější foukané koule mají svůj původ v Německu. Samozřejmě, že rozhodující komise bere v úvahu to, kolik statků už má daná země prohlášeno. Proto je společná nominace v tuto chvíli a v daném oboru rozhodně lepší. A zcela upřímně, zapojení významných „hráčů“, mám na mysli Německo a Francii, šance zvyšuje. V srpnu minulého roku proběhlo úspěšně formální hodnocení a jelikož nepřišly žádné žádosti o doplnění či upřesnění, existuje velká naděje, že i konečné hodnocení dopadne dobře. Držíme si všichni palce.

 

V čem je česká sklářská tradice unikátní mezi dalšími evropskými zeměmi na společné kandidátce?

Obvykle naši unikátnost vysvětluju tak, že kdokoli si na světě vymyslí cokoli ze skla, jedině u nás vždycky najde někoho, kdo mu to bude umět vyrobit. Ostatní země jsou úzce specializované a nemají tu širokou základnu, která se u nás stále ještě drží.

 

Ruční výroba skla patří mezi ohrožená řemesla. Byla jedním z důvodů nominace obava o udržení tradice? Co je nejdůležitější v péči o její zachování? Jak je to s ochranou původních receptur a výrobních technologií často rodinných sklářských firem? Samostatnou kapitolou je jistě i boj s podvodníky a producenty levných napodobenin, kteří k úpadku tradičních řemesel také přispívají.

Nedávno jsme byli na poznávací cestě sklářské stezky v Německu a Rakousku, abychom se poučili, jak zapojit naše sklářství do cestovního ruchu. A byli jsme zděšeni! Viděli jsme několik „Disneylandů“ a skanzenů – prázdných továrních hal s jedním foukačem skla ze simaxových (borosilikátové sklo) trubic u kahanu, v lepším případě u mobilní sklářské pece. Takže poučení bylo: chraňme, co máme, abychom nedopadli takto. Nominační dokumentace obsahuje rozsáhlou kapitolu „záchovných opatření“.  K nim se nominující země zavazuje. Ale samozřejmě ani stát není schopen garantovat výrobu, pokud o ni nebude zájem u zákazníků, ale taky u žáků, kteří se na odborné školy nehrnou. K tomu se musíme spojit všichni, tak jako k přípravě nominace.

Co se týče receptur a ochrany, to je bohužel velký problém. Znám třeba skvělou firmu na luxusní broušené sklo, která se několik let soudila s výrobcem plagiátů svých výrobků. Až nyní dosáhla konečného vítězného rozsudku, což je po řadě předchozích soudních proher téměř zázrak. Stálo je to spoustu let nervů, peněz za právníky a samozřejmě za tu dobu přišli o řadu zákazníků, protože plagiátor zatím dál své výrobky šířil. To je bohužel právní prostředí u nás, s tím ani UNESCO nic nenadělá, to si musíme vyřešit u nás doma.

 

Kdo jsou vlastně nositelé statku? Přináší jim tento zápis nějaké přímé výhody kromě zasloužené prestiže?

Nositelé statku jsou skláři. Celá sklářská komunita, včetně muzeí, sklářských škol. Není na to žádný seznam, nikde se nemusí registrovat. A opravdu asi jedinou výhodu představuje možnost při své prezentaci zmiňovat, že jsou součástí statku zapsaného na seznam UNESCO. Je na nás všech, jak budeme schopni tuto značku marketingově využít. V některých zemích existuje cílená, i finanční podpora, u nás to tak bohužel zatím není a s ohledem na aktuální stav státních financí asi dlouho nebude. Nicméně velkou podporu, a to zejména propagační a částečně i finanční, vykazují některé samosprávy. Třeba projekty krajů Sklářská Vysočina anebo v Libereckém kraji Křišťálové údolí, to jsou skvělé příklady dobré praxe. A věřím, že se přidají i některá města a obce, třeba Jablonec nad Nisou už svou podporu přislíbil.

 

Mezi ostatními statky na národním seznamu má tento unikátní postavení, protože sklářská výroba stále zaměstnává nejen na severu Čech velké množství lidí a zabývá se jí poměrně značný počet firem. Muzeum skla a bižuterie je součástí projektu Křišťálové údolí. Můžete svou roli v něm blíže představit? Myslíte si, že zahraniční turisté mohou ruční výrobu skla ve vašem regionu zachránit?

Naše instituce stojí u projektu Křišťálové údolí od samého začátku a je jeho hlavním muzeem. Poskytujeme odbornou základnu pro prezentační akce a materiály, měli bychom plnit i roli informačního místa pro návštěvníky, kterých by mělo být v budoucnosti několik v celém kraji. Křišťálové údolí necílí jen na zahraniční turisty, ale také na ty domácí. Už teď slýchám od firem, že jim projekt opravdu přináší nové zákazníky a že jsou s ním spokojeni. Důležitým úkolem vedení projektu je teď navázání kontaktů s cestovními kancelářemi, aby sem vozily organizované zájezdy. Firmy by se pak, podle mě, měly více otevřít veřejnosti, nejen o vybraných víkendech Křišťálového údolí, ale trvale. Turisté chtějí autentický zážitek z výroby a ten jim zatím můžeme nabídnout jen velmi omezeně. Pak budou i ochotni více nakoupit. Bylo by iluzí čekat, že turisté tuto výrobu zachrání, ale mohou jí pomoci k udržení.

 

Ruční výroba skla je velmi precizní, na soustředění náročná práce. Jak přebírá tradici mladá generace, má o ni zájem a co ji motivuje?

Česká republika má vybudovaný ucelený systém sklářského vzdělávání, škol existuje dost a jsou velice dobře vybavené. Ale o řemeslné obory je velmi malý zájem, a když už, tak jsou preferovány designérské obory. Bohužel i některé střední školy deklarují, že nevychovávají lidi do výroby, ale umělce. Firmy již několik let postrádají technology a zručné řemeslníky a musí si je vychovávat samy. Třeba i úspěšný zápis může přispět k větší atraktivitě oboru.

 

V roce 2017 u vás v muzeu bylo zřízeno Kulturněkompetenční centrum pro české sklo a bižuterii (www.czechglasscompetence.cz) v rámci podpory kulturněkreativních průmyslů. O co se jedná a co se díky němu podařilo?

Projekt jsme realizovali v průběhu roku 2017, na základě požadavku MK ČR a v návaznosti na dokument Státní kulturní politika ČR na období 2009−2014. Jedná se o pracoviště, které spravuje výše uvedený webový portál a poskytuje s ním spojené poradenské služby. Zveřejněné informace jsou pravidelně doplňovány, aktualizovány a vybrané části rozšiřovány o nové poznatky. Webová podoba projektu je dostupná v českém a anglickém jazyce.

Databáze představuje zdroj informací pro každého, kdo potřebuje vědět něco o českém skle – když hledá výrobce pro svůj nápad, publikace, muzejní expozice, … Pro nás byla cenným zdrojem informací při zpracování nominací pro český seznam i pro UNESCO, často na něj odkazujeme různé tazatele.

 

V Muzeu v Jablonci nad Nisou najdeme největší expozici skla u nás. Jaká další nej byste zmínila? Co u vás chystáte pro příští rok, pokud bude nominace úspěšně proměněna, a máte i plán B?

Tak těch tu máme spoustu, v poslední době s ohledem na novou stálou expozici hodně skloňujeme třeba největší veřejnou sbírku vánočních ozdob na světě. Každopádně je naše muzeum zcela jedinečné, nikde jinde na světě nenajdete takové spojení, žádné muzeum nemá sbírku bižuterie všech období, technologií, materiálů. Shrnuje to náš propagační slogan: Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou – jediné na světě!

A oslavy zápisu? Tak ty zatím neplánujeme, držíme se raději spíše při zemi. Ale pokud bychom opravdu ten krásný vánoční dárek v podobě úspěšného zápisu dostali, pak spojíme oslavy s výročím 120 let založení muzea, které na rok 2024 připravujeme. V případě neúspěchu to určitě nebudeme považovat za konečnou. Už teď jsme s partnery z ostatních nominujících zemí dohodnuti na další spolupráci. První společné setkání by se mělo uskutečnit na podzim ve Španělsku, příští rok bychom ho chtěli uspořádat my. Jistě budeme hledat cesty, jak úspěšného zápisu dosáhnout.

 

Milada Valečková, 3. 8. 2023

www.msb-jablonec.cz

 

 

První ze zásadních změn, které HaDivadlo s novou Sezonou 49: Konec iluzí čeká, je příchod nového dramaturga Mila Jurániho, který na této pozici vystřídá Matěje Nytru. Nytra působil v HaDivadle od roku 2016 jako kmenový dramaturg a herec v inscenaci Vernisáž.

Milo Juráni, jakožto nová dramaturgická posila (v současné době je dramaturgyní divadla i Anna Prstková), se přitom již aktivně zapojuje do příprav nadcházející sezony. Návštěvníci HaDivadla se s ním jako moderátorem mohli setkat během květnové Otevřené dramaturgické porady, v níž tvůrci vedli dialog s diváky nad zvažovanými tituly Sezony 49: Konec iluzí. Juráni přichází do HaDivadla ze světa slovenské teatrologie a kritiky. Vystudoval vedle oboru Teórie a kritika na VŠMU také Environmentalistiku na Univerzitě Komenského a ve své kritické a teoretické práci tato hlediska propojuje. Kromě toho působil jako šéfredaktor měsíčníku kød – konkrétne o divadle vydávaného slovenským Divadelním ústavem a rovněž je dramaturgem nezávislých projektů a divadelních festivalů. 

Loučit se s HaDivadlem bude výrazná členka hereckého souboru Táňa Malíková. Do HaDivadla nastoupila záhy po studiích herectví na brněnské JAMU v roce 2014 a za dobu svého působení ztvárnila řadu osobitých hrdinek –⁠ Emu Bovary v Paní Bovaryové, Taťánu v Maloměšťácích či Evu Braun v legendární inscenaci Doma u Hitlerů aneb Historky z Hitlerovic kuchyně. Malíková vzpomíná na své začátky a téměř desetileté působení: „Těžko uvěřit, že už je to devět let, kdy jsem kolem HaDivadla procházela a přála si v něm někdy alespoň zahostovat. Jsem vděčná, že jsem mohla být součástí kolektivu divadla tak dlouhou dobu. A i když jsem se rozhodla pro novou výzvu, těším se na příští sezonu, na všechny připravované inscenace a hlavně na posezení v naší kuchyňce!“ Malíkovou tak bude i nadále možné vídat v představeních inscenací HaDivadla, které jsou již na repertoáru. 

Jako nová posila hereckého souboru se na podzim představí Magdalena Kuntová, absolventka činoherního herectví na pražské DAMU. Pochází z jižních Čech a na brněnských divadelních prknech se začne objevovat vůbec poprvé. Za sebou má přitom herecké zkušenosti z Národního divadla, Jihočeského divadla v Českých Budějovicích či Klicperova divadla v Hradci Králové. Nejčastěji ji však v posledních letech bylo možné vídat v alternativních inscenacích pražského Divadla X10.

Herecký soubor doplní i čerstvý absolvent Katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU Jáchym Sůra. Pochází z Prahy, ale v Brně již několik let studoval činoherní herectví na JAMU. Mimo to je členem Českého národního improvizačního divadla a improvizační techniky i vyučuje ve Škole improvizace. Již se objevil na scénách činoherního divadla, a to například v inscenacích Mistr a Markétka (Tygr v tísni, 2022) a Objal mě Bůh a nic (Daniela Špinar, 2023).

Kromě nových setkání a tvůrčích spoluprací bude HaDivadlo na podzim čekat i malý návrat jedné z výrazných hereckých osobností, a to Sary Venclovské, která byla členkou HaDivadla v letech 2010–2016. Diváci ji mohou znát z aktuálních inscenací Vyhnání Gerty Schnirch a Maryša, ale i z řady filmů a televizních programů. Venclovská se do Brna vrací díky spolupráci na první z připravovaných inscenací Sezony 49: Konec iluzí, kterou bude režírovat Ivan Buraj a půjde o adaptaci významného francouzského dramatu Jenom konec světa. 

Další premiéru nové sezony bude mít na starost tvůrce rozkročený mezi filmem a divadlem užívající pseudonym JQr, a půjde přitom o jeho celovečerní činoherní autorský debut. Sezonu potom uzavře premiéra inscenace slovenské režisérky Júlie Rázusové, která připraví jevištní adaptaci současné francouzské prózy.

https://www.hadivadlo.cz/

 

Ve středu 6. září zahájí Divadlo Na zábradlí novou sezonu, tentokrát plnou autorských inscenací vycházejících z literárních předloh i reálných osudů. Program tzv. Vzkříšení sezony bude zahájen slavnostním přeplaváním Vltavy ze Střeleckého ostrova na Smetanovo nábřeží. Fanoušci divadla se mohou na plavce přijít podívat na náplavku u Smetanova nábřeží vedle Čapadla, nebo se do kolektivního plaveckého výkonu mohou přímo zapojit – sraz sportovních nadšenců bude ve 14:30 před Divadlem Na zábradlí, odkud se přesunou na severní stranu Střeleckého ostrova a společně vyplují do nové sezony.

Po návratu plaveckého oddílu složeného z herců, zaměstnanců, přátel i diváků proběhne od 16:00 ve foyer divadla tisková konference, na které vedení i tvůrci představí plány divadla a odhalí vizuály prvních inscenací z dílny Studia Najbrt a talentované fotografky Julie Hrnčířové. Hrnčířová, absolventka Fakulty umění a designu UJEP v Ústí nad Labem a École Nationale Supérieure de la Photographie v Arles ve Francii, žije momentálně v Oslu a pro Divadlo Na zábradlí vytváří vizuály v podobě minimalistických hereckých portrétů s důrazem na detail a výraz obličeje. Od fotografie se program Vzkříšení sezony přesune k výtvarným objektům a vernisáži výstavy kostýmní výtvarnice Sylvy Zimula Hanákové, jejíž práce budou zdobit prostor divadelní kavárny po celé září. „Jsem sběrač! Bizarní objekty na hranici absurdna a surreálna a šperky na hranici nositelnosti tedy tvoří například vlasy, štětky, kameny, chlupy, naběračky, kosti, cedníky, klokaní pacičky či oči panenek v kombinaci s naplaveninami z Gruzie, Sicílie, řeckých ostrovů a Chorvatska. Tahle výstava nepatří do galerie ani do muzea – hospoda jí, myslím, bude slušet,“ říká s úsměvem výtvarnice Hanáková. Slavnostní večer pak završí jedna z prvních repríz nejnovější inscenace Divadla Na zábradlí – Tolstého Vzkříšení v úpravě německého dramatika Armina Petrase a režii Jana Mikuláška. Představení navíc doprovodí hned dvě akce – od 18:15 se mohou diváci přijít naladit na umělecký zážitek v rámci dramaturgického úvodu s uměleckou šéfkou a dramaturgyní Dorou Štědroňovou a po skončení produkce bude následovat diskuze s herci.

Divadlo Na zábradlí pro nadcházející sezonu připravuje celkem šest inscenací kmenových i hostujících režisérů. Hned 14. září proběhne premiéra site-specific inscenace Bar podle konceptu herečky Kateřiny Císařové a režijně-dramaturgické dvojice Petra Erbese a Borise Jedináka. Herci v netradičním kusu uváděném v divadelní kavárně společně s dalšími zaměstnanci divadla předvedou divákům, co se děje na baru, zatímco návštěvníci divadla sedí v potemnělém hledišti. V říjnu uvede režisér Jan Mikulášek adaptaci korespondence francouzských intelektuálů Michela Houllebecqa a Bernarda-Henriho Lévyho s názvem Veřejní nepřátelé. V intenzivním hereckém duelu se představí Miloslav König a Václav Vašák. Další inscenací podle literární předlohy bude následující Mikuláškova režie, tentokrát podle oceňovaných povídek hudebního publicisty Pavla Klusáka s názvem Uvnitř banánu. Literární sféře zůstane věrná i komorní inscenace Jiřího Jelínka Franz a kavka, která bude uvedena v lednu 2024 v prostoru Eliadovy knihovny – Anežka a Barbora Kubátovy zde zprostředkují divákům od čtyř let (i jejich dospělým doprovodům) osobnost Franze Kafky, od jehož úmrtí uplyne v následujícím roce rovných sto let. V březnu se s biografickým materiálem popasuje na Zábradlí Jiří Havelka, který uvede inscenaci věnovanou osobnosti Václava Havla, se kterou je Divadlo Na zábradlí dodnes nerozlučně spjato. Poslední premiérou sezony bude polodokumentární sonda do půlročního amerického angažmá Karla Gotta Bůh v Las Vegas v režii Petra Erbese a Borise Jedináka, autorů úspěšné inscenace Discoland.

Diváci, kteří si chtějí zajistit svá místa na všechny premiéry a prožít 66. sezonu Divadla Na zábradlí jako VIP hosté, mohou využít příležitost stát se divadelním mecenášem a přihlásit se do Klubu štědroňů. Nový abonentský program umožní nejvěrnějším návštěvníkům divadla zkusit si některé divadelní profese, nahlédnout do procesu zkoušení nebo setkat se s tvůrci po každé z připravovaných premiér. Detailní informace o programu i fungování klubu jsou přehledně zveřejněné na stránkách divadla a registrace je možná až do září.

Držte se Zábradlí!

www.nazabradli.cz

 

 

Ředitel UFFA Libor Kasík představuje malíře slovy: „Jan Urant tvoří v britském hrabství Wiltshire ve Velké Británii a v Praze. Jako absolventovi London College of Communication a Chelsea College of Arts je mu blízká anglosaská malířská tradice a s ní spojená unikátní práce s barvou.“

Autorovu tvorbu lze nejlépe pochopit přiblížením specifického přístupu k barvě, námětu, fotografii a názvu, jež vymezují základní hranice jeho výtvarného světa. Jan Urant poukazuje na aspekty selektivní paměti, vytržené fragmenty času našeho bytí. Záblesky vzpomínek, často nesouvislé a nahodile uchovávané v naší mysli, se objevují a zase zanikají v pomíchané časové ose bez ohledu na linearitu. Kurátor Jan Kunze o tvorbě mladého malíře říká: „Jan Urant nás vpouští do svého snového světa barev, ve kterém tušíme příběhy, které se před námi otevřely v křehkých záblescích.“

www.uffo.cz

V daleko lepších teplotních podmínkách probíhají zkoušky v nejstarším kostele Ostravy. V kostele sv. Václava meditativní duchovní skladbu Pavla Zemka Nováka Adorace Nejsvětějšího Srdce Ježíšova za autorovy přítomnosti zkouší perkusionisté pod vedením Martina Opršála. Brzy se do kostela přestěhuje rovněž šestinotónové harmonium, které si nechal postavit Alois Hába a vzkřísil jej klavírista Miroslav Beinhauer. Ten na nesmírně náročný nástroj zahraje sedm světových premiér skladeb od Philla Niblocka, Bernharda Langa, Klause Langa, Idina Samimi Mofakhama, Milana Guštara, Iana Mikysky a Judith Berkson. Téměř všichni skladatelé budou na místě, v Ostravě. Dvojkoncert prvního dne festivalu se koná zítra (24. 8.) s přestávkami od 18 do 22 hodin.

Naprosto skvělé podmínky pro zkoušky na své vystoupení v Katedrále Božského Spasitele (29. 8.) v Ostravě má sbor Canticum Ostrava, který zatím pracuje ve zbrusu novém Koncertním sále Uměleckého Klastru Ostravské univerzity. Nová budova kampusu na Černé louce nabízí skvělé zázemí také pro zkoušky instrumentalistů, ale i improvizační workshopy Thomase Bucknera, který se s účastníky paralelně probíhajícího Institutu Ostravských dní zúčastní koncertu Legendy improvizace v klubu Parník (31. 8.). Detaily se ladí s hlavními protagonisty večera Roscoem Mitchellem (zakladatel The Art Ensemble of Chicago) a velkými poctami rovněž ověnčenou varhanicí a zpěvačkou Aminou Claudine Myers.

Festival myslí také na vyznavače elektroakustické hudby v rámci Minimaratonu: v rozsáhlé hale Bauhausu, která je součástí komplexu galerie PLATO, začíná v sobotu 26. 8. v 14:00, jeho kurátor Martin Režný jej v noci přemístí do galerie Díra. Hlášené bouřky na pátek 25. 8. mohou ohrozit venkovní Flash Mob Operu Františka Chaloupky Rozlučka se svobodou. Návštěvníky nákupního velkocentra Nová Karolina také „zastaví“ operka Radima Hanouska. Za dobrého počasí se „pouliční“ program pak přesune do prostoru Malé Kodaně, kde nás čekají čtyři intervence do veřejného prostoru. Jejich autory jsou skladatelé z Institutu Ostravské dny a do hry vezmou jak projíždějící trolejbusy, hukot místních hospod a barů, ale také kozí zvonce, které budou „účinkovat“ pod dohledem Christiana Ferlaina z Kalábrie na nábřeží řeky Ostravice. Pokud bude bouřit, vše se odehraje na krytém náměstí Trojhalí Karolina, které má rozlohu 4800 m².  

Všechny tyto akce, včetně zahajovacího orchestrálního koncertu 27. 8. se skladbami v českých a světových premiérách Iannise Xenakise, Františka Chaloupky, Johannesa Kalitzkeho, Frederica Rzewského a třech mladých skladatelů, jsou jen předzvěstí dalších koncertů v příštím týdnu. Orchestry, sbory, opery, sóla, malé ansámbly, improvizátoři – asi 200 hudebníků spolu s předními skladateli dneška okupují Ostravu do 2. září včetně! Více o tom všem napíšeme příští pondělí.

 

Program festivalu: http://www.newmusicostrava.cz/cz/ostravske-dny/program/

 

Předprodej vstupenek v síti GoOut. Permanentka na všech 18 událostí festivalu: 1000 Kč, na místě konání 1200 Kč. (Zvýhodněná cena pro studenty, seniory, ZTP/P: 700 / 800 Kč.)

Více informací na webu www.newmusicostrava.cz a Facebooku www.facebook.com/ocnhOva/.

Institut a Festival Ostravské dny se konají za podpory statutárního města Ostravy, Ministerstva kultury ČR, Moravskoslezského kraje, Národního plánu obnovy, Ernst von Siemens Music Foundation a díky dalším institucím, nadacím i podpoře soukromého sektoru. Za velkorysou a kontinuální pomoc děkujeme Veronice a Liboru Winklerovým a také Martinu a Haně Vohánkovým. Generálním mediálním partnerem je Český rozhlas Vltava.

Předposlední festivalový koncert nazvaný NEvážná klasika si dal za úkol otevřít svět klasické hudby široké veřejnosti včetně dětí. Průvodce večera Jan Budař svým vtipem a hereckým uměním propojil slavné i méně známé žertovné skladby klasického repertoáru, jako je árie Olympie Les Oiseaux dans la Charmille z Hoffmanových povídek Jaquese Offenbacha, Kočičí duet Giacchina Rossiniho či Vjezd gladiátorů a trombonový Žabák Julia Fučíka. Laškovných sopránových sól se zhostily Martina Masaryková a Monika Jägerová, které také ukázaly svůj mimořádný komediální talent. Publikum přijalo koncert a jeho humorné i edukační pojetí s nadšením. Po tomto úspěchu není překvapením, že festival plánuje zachovat podobný formát pořadu i v dalších letech.

32. ročník festivalu korunoval závěrečný koncert Slavné operní sbory a Carmina Burana. Protože jeho přípravu i průběh zásadně ovlivnilo nepříznivé počasí a koncert nebylo možné přesunout do vnitřních prostor (kvůli vysokému počtu účinkujících i diváků), byli organizátoři nuceni ke zkrácení plánovaného programu. „Třebaže dodržujeme nejvyšší standardy konstrukce, podium bylo dostatečně velké a zajistili jsme maximální protidešťovou ochranu, boční ochranné sítě byly po vytrvalém dešti prosáklé vodou a při každém dalším poryvu větru či deště se tato voda dostávala na pódium. Ohrožovala tak zejména citlivé smyčcové nástroje. Také kvůli tomu musela být dokonce zrušena odpolední generální zkouška, její průběh totiž počasí naprosto znemožnilo. Toto riziko jsme se snažili, a neradi, minimalizovat zkrácením večerního koncertu. Ačkoli nakonec pršet přestalo, situace se mohla kdykoli opět změnit a způsobit tak rozsáhlé škody a náhlý konec celé produkce,“ vysvětluje rozhodnutí Filip Zoubek, technický produkční festivalu.

Většina diváků se deštěm nenechala odradit a ten předpovědi navzdory nakonec chvíli před začátkem koncertu ustal. Po úvodní árii židů Va Pensiero z opery Giuseppa Verdiho Nabucco se k Českému filharmonickému sboru Brno a Filharmonii Bohuslava Martinů pod vedením Daniela Raiskina přidali sólisté Adriana Kučerová, Anthony Gregory a Boris Prýgl a společně festival zakončili monumentální kantátou Carla Orffa Carmina Burana. Její úvodní a závěrečná sloka O Fortuna – tedy Ó štěstěno se nesla nad početnými diváky v promočené, avšak jako zázrakem již nadále nemoknoucí Pivovarské zahradě, obzvláště vítězně a vděčně.

Po závěrečném koncertu prozradili pořadatelé termín 33. ročníku Festivalu, který připadne na 12. července – 3. srpna 2023. Pořadatelé zatím neprozradili konkrétní dramaturgický záměr ani interprety 33. ročníku festivalu, plánují ale pokračovat v nastavených trendech, lokálních spolupracích a započatém vývoji festivalu.

„Nepochybně budeme díky konceptu Smetana200 a Roku české hudby akcentovat českou tvorbu ještě více než v jiných letech. 200 let od narození oslaví také rodák z nedalekého Lince – rakouský skladatel Anton Bruckner. Se Smetanou jsou tedy přímí současníci a naše teritoriální výhoda tak vybízí, abychom ukázali jejich dílo zase v jiném kontextu – možná lehce Rakousko-Uherském a díky tomu upevnili započatou přeshraniční spolupráci a podpořili tak produkce české hudby i za hranicemi naší republiky,“ přibližuje plány na rok 2024 Gabriela Rachidi, ředitelka Festivalu. „Chceme pokračovat v trendu, kterým se profilujeme v posledních letech, a prolínat v našich produkcích různé formy umění – klasickou hudbu spojit s tancem, baletem, herectvím. Tomu napomáhají i novinky letošního roku, které chceme nadále rozvíjet, jako na příklad mistrovské baletní kurzy s tanečníkem a choreografem Jiřím Bubeníčkem,“ pokračuje Rachidi.

„Chceme, aby návštěvníci zapomněli na ostych z klasické hudby a proměnili ho s námi ve zvědavost. Nadále rozšiřujeme spolupráci s lokálními umělci a subjekty z kulturně-sociální sféry. Ideální prostor nám k tomu dává doprovodný program ve Festivalové zóně, který se stal nedílnou součástí festivalu, a nově také akce organizované během celého roku. Chceme, aby klasická hudba byla přístupná a dostupná každému. Postupně ukazujeme, že Festival Krumlov nemusí být jen koncerty, jen v létě, v krásných historických sálech nebo pouze v Českém Krumlově,“ nastiňuje festivalové plány do dalších let Marie Rydlová, tisková mluvčí festivalu.

K takovým “mladým” alejím patří třeba už dvě “Aleje našich dětí “ v obci Hatín a Stajka, v okresu Jindřichův Hradec. V roce 2022 se tu zrodil nápad vysadit alej, kterou chtěli rodiče věnovat svým dětem – z 240 obyvatel obce totiž bylo 18 dětí do 5 let. Pro tento účel byla vybrána stará polní cesta pod Hatínem a každý strom byl pojmenován podle jednoho z dětí. Kromě samotné aleje vznikla také kronika, kde má každé dítě a strom jeden list. Na něm jsou fotografie ze sázení a přání dítěti a stromu od rodičů, nebo příbuzných.  Alej se stala mezi místními obyvateli rychle velmi populární, a brzo se začaly objevovat i přání starších dětí, které chtěly mít také svůj strom. Zastupitelstvo obce Hatín proto rozhodlo, že ve výsadbě „Aleje našich dětí” budou pokračovat a nabídnou stromy také ostatním dětem v obci, ve věku do 15 let. Pro jejich výsadbu hatínská komunita vybrala zanedbanou ovocnou alej u vesnice Stajka, která je součástí obce Hatín. Na jaře 2023 byly staré polámané stromy odstraněny a zbývající stromy odborně prořezány a na podzim 2023 budou na volná místa v aleji vysazeny nové ovocné stromy.

Podobnou alej vytvořil spolek Zelený Vyškov ve městě Vyškov na podzim roku 2019. Zde se na sázení podílela veřejnost a další neziskové subjekty a bylo vysazeno 25 ovocných stromů. Ovocná alej lemuje cyklostezku a poskytuje kolemjdoucím nádherný výhled na hrad Buchlov. Mezi stromy této alej najdeme i málo vídané druhy ovoce, jako jsou mišpule nebo moruše, což z ní činí ještě atraktivnější místo pro procházky.

Pokud znáte alej s podobným příběhem z vašeho okolí, neváhejte ji také do soutěže nominovat. Je k tomu potřeba vyplnit jednoduchý nominační formulář na webové stránce alejroku.cz. Zájemci o nominaci budou vyzváni k přiložení jedné až tří fotografií aleje, označení GPS umístění a dodání krátkého textu o nominované aleji. Text může pojednávat o historii aleje, jejím významu pro místní komunitu, nebo se zaměřit na osobní vztah nominujícího k aleji.

Do ankety Alej roku 2023, kterou spolek Arnika pořádá již po třinácté, lidé nominují i vzrostlé aleje, které jsou pro ně pojítkem s historií jejich bydliště, jako je třeba Rytířská cesta – Alej pod Hořínkovou hájenkou . O tu se stará místní ČSOP. Krásná, javorová cesta nabízí úchvatný pohled na hrad Buchlov a má své kořeny na počátku 20. století. Tehdejší páni hradu z rodu Berchtoldů nechali vysázet širší cestu pro koňské povozy a užší pěšinku pro pěší.

Mezi nominovanými však najdete i aleje, které po staletí dotvářely genia loci a dnes jim hrozí vykácení. Právě pro aleje, ve kterých byla v minulosti z finančních či jiných důvodů zanedbána údržba, připravila Arnika spolu s firmou Groown v rámci speciální cenu – ošetření kořenovou injektáží v hodnotě 30 000 korun.

Alej roku probíhá podle harmonogramu, který naleznete na webové stránce alejroku.cz. Kromě ocenění hlavní vítězky (aleje s největším počtem hlasů) jsou vyhlašováni vítězové v jednotlivých krajích. V rámci ankety probíhá také fotosoutěž, ve které se hodnotí tři nejkrásnější fotografie alejí. První fotografie, kterou zájemce nahraje, se zapojuje do fotosoutěže. Patroni a patronky ankety potom vybírají nejlepší fotografie.

Cílem ankety Alej roku je přitáhnout zájem lidí k alejím a stromořadím, které patří ke zdravé a fungující krajině. Vzrostlé stromy jsou důležitou součástí našeho prostředí přinášejí užitek přírodě i lidem. Nám pomáhají např. tím, že omezují hluk ze silnice nebo odnos zeminy z polí. Řidičům usnadňují orientaci v noci nebo za deště. Naše země je protkána tisíci kilometrů silnic, silniček, polních cest a většinu z nich lemují stromořadí. V součtu už to má značný pozitivní vliv na přírodu. Stromy jsou domovem desítek někdy i stovek druhů živočichů. Někteří z nich je využívají při migraci mezi vhodnými biotopy nebo jako loviště. Zapojením do ankety nám pomáháte šířit povědomí o významu alejí a stromořadí v české krajině. Hledejte s námi nejkrásnější vznosná stromořadí, upozorněte na ty, kterým hrozí zánik, a představte nám mladé aleje, které jste sami nebo společně vysadili.

Krajina bez alejí je jako obraz bez rámu.

Generálním sponzorem ankety je AuditDaně CZ. 

www.arnika.org