Co se děje

Josef Jan Kopecký si s Janem Sklenářem v pořadu Antré povídal o své cestě k divadlu a o působení v amatérském Divadelním souboru Vrchlický z Jaroměře. Nevyhnuli se ale ani několika společenským, nebo dokonce filozofickým tématům. Jedním z nich byla otázka lidského ega. Jan Sklenář, který se vyhraňuje proti egomanii a psychopatii, v rozhovoru upřesnil, že mu „přijde, že je to taková civilizační choroba, která se opět vyskytla na celém světě a že je ještě fatálnější než naše dnešní covidová pandemie. Egomanie má něco strašně společného se sobectvím a s modlářstvím k sobě samým“.

Jan Sklenář se narodil v Brně, kde navštěvoval i ZUŠ, na které studoval sólový zpěv. Na ZUŠ se také poprvé dostal k divadlu. Odtud vedla jeho cesta na brněnskou JAMU. V Brně tehdy viděl Morávkovu inscenaci Hamlet hostujícího Klicperova divadla – a na základě tohoto zážitku do Hradce Králové napsal žádost o místo, které nakonec získal. „Myslím si, že ve všem je Pán Bůh, nic není náhoda a všechno se děje, jak má. Ale přesto jsem velmi vděčný, že jsem se ocitnul tady! Zjišťuju, kolik z těch devíz, které jsem získal, můžu dneska používat.“  V Klicperově divadle potom strávil 18 let. Od sezóny 2020/2021 je členem uměleckého souboru pražského Divadla v Dlouhé.

O Praze Jan Sklenář říká, že „je to prostě tržiště. V Praze je nejvíce pracovních příležitostí, je tam největší kumulace všeho. Praha je centrum, kam směřuje veškerá energie. A my jsme si to, že to zkusíme jako dobrodružství, doma s manželem nadělili k čtyřicítce…“

Před několika lety začal spolupracovat s amatérskými divadelníky z Jaroměře, o čemž řekl, že je to pro něho „zcela epochální záležitost.“. K tématu se Jan Sklenář rozhovořil i v širších souvislostech: „Poznal jsem ochotnické divadlo a tím pádem i spolkový život. Spousta lidí mi potvrdila, že ochotnický spolkový život je nesmírně důležitý občanský a veřejný prvek našich životů. Ať jsou to divadelníci, muzikanti, hasiči, rybáři, skauti, ochránci přírody: je to úplně jedno. Je to prostě dobrovolný spolek lidí, které pojí vášeň. Vášeň, která jim umožňuje se setkávat. Debatovat o věcech, které je v životě potkávají. Na základě této vášně něco vytvářejí v místě, kde žijí, pro lidi, se kterými žijí. Pro mě je to nejúžasnější fenomén systému, který jsem ve svém životě poznal. Je to pro mě mnohem důležitější než profesionální divadlo. Je to prostě podstata bytí.“

Na otázku, zda se něco od amatérských divadelníků naučil, Jan Sklenář odpověděl: „Víte, co jsem se naučil? Režisér má stále někoho v drobnohledu a vidí především chyby, proto se stává, že zapomene chválit. Já jsem byl vždycky zvyklý si věci vymyslet a zařídit sám a neměl jsem moc důvěru či víru v okolí. Nevím, z čeho to pramení, každý jsme si něčím prošli. A tady jsem zjistil, že je spousta lidí, kteří se diví, proč jim tu důvěru nedávám? A to pro mě byla a je důležitá věc a oni mi ji dali.“

Na adresu jaroměřských amatérů nešetřil chválou: „Vrchličáci mají výborný velký herecký soubor. Jsou tam lidé, kteří mají obrovský potenciál, ale nechtěl jsem je „uhamtat", aby se mohli rozsvítit a objevit v sobě spoustu věcí, které obvykle ani netušíme, že je v sobě máme. Je na každém rozhodnout se, když si bere do ruky cizí životy, kam je chce dovést. Zda je rozsvítit nebo skopat do kuličky do rohu. Mně se moc líbí, že jsme v Jaroměři dostali od lidí úžasnou energii a mohli ji společně proměnit do toho rozsvícení.“

S velkým respektem se vyjadřoval v rozhovoru také na adresu amatérského Police Symphony Orchestra. „U PSO jsem si uvědomil velmi důležitou věc, a to věc generační. Já čtyřicátník, oni u zhruba dvacátníci. Starší generace úplně nedůvěřuje generaci mladé, říká, jaká ta dnešní mládež je, že je pořád jen na telefonu, na internetu, neučí se a nic neví. Poličáci ovšem apelují na celý svět! Je to banda sedmdesáti úžasných osobností, vzdělaných a cílevědomých lidí, skvělých muzikantů. Co se budoucnosti týká, jsme v dobrých rukou. Je to obrovské energetické těleso skvělých lidí kdesi od polských hranic. Když jsem za nimi jel poprvé, říkal jsem si, že je to zapadákov. Přijel jsem ovšem do kulturního centra kraje.“

V závěru Antré se Jan Sklenář zamyslel nad fenoménem ochotnického divadla ve východních Čechách: „To mimochodem říkala Olga Sommerová na konto ochotníků, když jsme se sešli v rozhovoru se Soňou Červenou pro Český rozhlas; já hodně mluvil o ochotnících a ona si vzala slovo a říká: „Ano, já to vím, vy tam v těch východních Čechách jste samý ochotník, samý divadelník, to je jediný region kromě Prahy, který nevolil Zemana s Babišem“. Což je tím, že se ti lidé stýkají, mluví spolu, mluví o svých životech a nechovají se tolik jako ovce. To je důvod, proč mluvím o tom, jak je velmi dobré být ve spolku a být veřejně činný.“

CinEd vede učitele a studenty k umělecky hodnotným filmům, učí je, jak se na ně dívat a jak o nich přemýšlet. „Snažíme se mladým divákům nabídnout všeobecný přehled, získat gramotnost a zprostředkovat setkání s takovými filmy, které běžně nepotkají,” říká Eva Spilková, koordinátorka projektu, jehož dosavadní kolekce pokrývá historické, současné i animované filmy. Součástí nabídky, která je bezplatná, jsou výukové materiály, které jsou pochopitelné i pro ty nejmladší diváky.

V tomto roce přibývají v jeho kolekci pásma Znovuvynalezená kinematografie, v němž je právě český zástupce Rhupus Thypina (2014) v režii Alexandry Moralesové a Georgy Bagdasarové, Z počátku kinematografie a Litevský program dokumentárních filmů. „Česká republika se počtem obsazení filmových zástupců v kolekci zařadila na úroveň francouzských a španělských velmocí. Jsme hrdí na to, že se AČFK podařilo vyslat do evropských lavic již tři tuzemské tituly,” říká Eva Spilková.

K uvedení a práci s novými pásmy využije CinEd první příležitosti v rámci Festivalu umění a kreativity, který pořádá DOX a Společnost pro kreativitu ve vzdělání. „Srdečně zveme pedagogy, pracovníky kulturních center i všechny zájemce o filmovou výchovu, stejně jako ty nejdůležitější – mladé diváky s chutí experimentů,” říká Eva Spilková.

CinEd spolu s Free Cinema v rámci online festivalu nabídne workshop „Já to nechápu! Co je to experimentální film?” zaměřený na pásmo Znovuvynalezené kinematografie pro děti od 13 let ve středu 3. února od 18:00. Předcházet mu bude seminář „Jak pozvat film do školních lavic? A co spojuje kata a světýlko?” pro učitele a veřejnost, který v pondělí 1. února od 15:00. představí práci s filmy, které se ve výuce osvědčily. Obě akce proběhnou pro registrované zdarma.

Vložením nových pásem se symbolicky uzavírá první pětiletá část projektu pod francouzským vedením. AČFK se v ní podařilo zajistit 20 filmů, včetně přeložení metodických výukových materiálů sloužících českým pedagogům. Od roku 2021 celoevropský projekt koordinuje Portugalská cinematéka (Cinemateca Portuguesa / Museu do Cinema), která do projektu přivedla Deutsches Filminstitut, přidávají se také zástupci z Chorvatska a dva rumunští partneři.

Znovuvynalezená kinematografie otevírá cestu k málo poznané tvorbě. Filmy zastoupené v této sekci nevyprávějí příběhy jako spíš ukazují dobrodružství barev, tvarů, materiálů; ukazují filmový pás zblízka – škrábance, perforace, dělení mezi filmovými políčky – a odhalují počátky filmu.

Z počátku kinematografie představuje výběr prvních snímků bratří Lumièrů a zrod kinematografie jako techniky a zdroj zábavy. Krátkometrážní snímky zachycují bez slyšitelných dialogů, někdy však s hudebním doprovodem, odstíny černé a bílé, první záblesky barev. Hlavně však představují pohybující se obraz, který – ať už žijí v jakékoli zemi a mluví jakýmkoli jazykem – promlouvá ke všem.

Litevský program dokumentárních filmů tvoří krátké filmy Sny staletých (1969) Robertase Verby, Cesta lukami zahalenými v mlze (1973) Henrikase Šablevičiuse a Sám (2001) Audriuse Stonyse. Pásmo rozšiřuje geografické hranice sbírky CinEdu, především představují poetické dokument – nabízejí jemné hry světla, vizuální metafory, zvuky všech barev.

CinEd

CinEd je mezinárodní program filmové výchovy, který zpřístupňuje evropské filmy dětem a mladým divákům ve věku 6–19 let a byl Evropskou komisí na festivalu v Cannes ohodnocen jako jeden ze šesti nejúspěšnějších projektů v této oblasti. Českým partnerem CinEdu je Asociace českých filmových klubů.

CinEd nabízí filmy pro školní projekce realizované přímo ve školách, v kinech či v dalších kulturních institucích. Filmy jsou organizátorům nabízeny zcela zdarma, stačí se jen zaregistrovat na stránkách programu. V nabídce je také celoroční tutoring.

V současnosti mohou zájemci služby CinEd využívat díky platformě a stávajícím online nástrojům z pohodlí domova. Platforma CinEd At Home je studentům a žákům k dispozici v dobách, kdy jsou projekce v běžném formátu ve školních třídách méně dostupné či vůbec. V praxi to funguje tak, že se pedagog domluví s žáky, se kterým filmem se bude pracovat a ti jej zhlédnou doma. K tomu se nabízí možnost využít vytvořené pracovní listy či interaktivní Prostor mladého diváka s databází fotek, z nichž mohou uživatele skládat například vlastní scénáře.

AČFK se prostřednictvím CinEdu snaží o podporu rostoucí potřeby zařadit filmy do běžného kulturního vzdělávání dětí, jejich gramotnosti v oblasti média, které nás denně obklopuje a do dnešní doby přirozeně patří, snaží se budovat cit k evropskému filmovému dědictví a v neposlední řadě k posílení vztahu mladých diváků a místní kin či kulturních center. Kulturní centra CinEd podporuje nabídkou filmů ke vzdělávacím projekcím s metodickými materiály a službami poskytovanými zcela zdarma.

V České republice proběhlo během posledních pěti let bezmála 700 projekcí filmů CinEdu. Do projektu se do dnešního dne registrovalo víc než 225 českých učitelů a kulturních pracovníků. V roce 2020 pracovalo i přes pandemické restrikce s filmy a tutory víc než 2300 studentů.

Relevantní odkazy – cined.cz/o-projektu | cined.cz | cined.cz/ke-stazeni | acfk.cz | lfs.cz

Asociace českých filmových klubů uvádí

Festivalu umění a kreativity: Jak pozvat film do školních lavic? A co spojuje kata a světýlko?, 15:00, 1. 2. 2021

Festivalu umění a kreativity: Já to nechápu! Co je to experimentální film?, 18:00, 3. 2. 2021

47. Letní filmová škola Uherské Hradiště. 23. 7.–?. ?. 2021

Za Zlínský kraj se v letošním ročníku soutěže přihlásila celkem tři města: Holešov, Kroměříž a Uherské Hradiště. Na území měst Holešov a Uherské Hradiště se nachází městské památkové zóny, v případě města Kroměříž se jedná o městskou památkovou rezervaci. Krajské kolo soutěže ve Zlínském kraji proběhlo v úterý 26. ledna 2021 za účasti hodnotící komise, složené ze zástupců Ministerstva pro místní rozvoj, Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska a Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Kroměříži.
Na základě jednotlivých témat krajská komise přidělila městům bodové hodnocení a stanovila pořadí. Vítězem krajského kola se stalo město Holešov. Na druhém místě se s těsným bodovým rozdílem umístilo město Uherské Hradiště a na třetím místě se umístilo město Kroměříž. Vítěz krajského kola obdrží z Programu regenerace od Ministerstva kultury 100 000 Kč a pamětní list.
„Hodnotící komise ocenila zejména komplexní a citlivý přístup k obnově prostranství náměstí sv. Anny, do něhož bylo s pokorou začleněno torzo bývalých masných krámů s barokním průčelím z první čtvrtiny 18. století. Nové řešení prostoru vyjadřuje potřeby současnosti i úctu k historii místa a podtrhuje tak historické a kulturní hodnoty města Holešov,“ sdělila v rámci hodnocení ředitelka kroměřížského odborného pracoviště Národního památkového ústavu Nelly Komendová.
Město Holešov v krajském kole soutěže naposledy zvítězilo v roce 2018. Titul Historické město roku ve Zlínském kraji získala za dobu trvání soutěže zatím dvě města: Kroměříž v roce 1998 a Uherské Hradiště v roce 2012.

Celkové pořadí krajského kola ve Zlínském kraji:
1. místo – Holešov
2. místo – Uherské Hradiště
3. místo – Kroměříž

Komise jednotlivá města posuzovala v souladu s předepsaným hodnotícím protokolem, který vymezuje jednotlivé oblasti a bodovou škálu hodnocení. Kritéria hodnocení se zaměřují nejen na péči o kulturní památky v jednotlivých městských památkových zónách a rezervacích, ale i na péči o ostatní objekty na území památkově chráněných oblastí. Členové komise svou pozornost zaměřili i na celkový přístup města k veřejnému prostoru. Na celkové bodové hodnocení měl vliv i stav životního prostředí ve městě a celková péče o obyvatele a návštěvníky města, zda jsou například památky návštěvníkům zpřístupňovány, jakou formou jsou tyto památky a celkově památkově chráněné oblasti ve městech prezentovány. Nedílnou součástí hodnocení v krajském kole je i finanční podíl města na obnově památkových objektů, celková koncepce regenerace a péče o celkový vzhled městských památkově chráněných území. Celkově bylo hodnoceno nejen období roku 2020, ale i koncepce péče o městské památkové zóny v Holešově a Uherském Hradišti a koncepce péče o městskou památkovou rezervaci v Kroměříži za uplynulé desetiletí. V rámci hodnocení byla zohledněna nepříznivá situace loňského roku, která výrazně omezila kulturní a prezentační aktivity měst.
Cena za nejlepší přípravu a realizaci Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón České republiky byla zřízena rozhodnutím dne 2. listopadu 1994. Město, které je nositelem Ceny, má právo užívat za příslušný rok titul Historické město roku.

Držiteli titulu Historické město roku z minulých ročníků jsou: Svitavy 1994, Kadaň 1995, Třeboň 1996, Kroměříž 1997, Klášterec nad Ohří 1998, Kutná Hora 1999, Litomyšl 2000, Nový Jičín 2001, Prachatice 2002, Spálené Poříčí 2003, Františkovy Lázně 2004, Česká Kamenice 2005, Polná 2006, Jindřichův Hradec 2007, Šternberk 2008, Beroun 2009, Znojmo 2010, Uherské Hradiště 2011, Jilemnice 2012, Chrudim 2013, Cheb 2014, Příbor 2015, Jičín 2016, Slavonice 2017, Brtnice 2018 a Štramberk 2019.

Vyhlašovateli soutěže jsou Ministerstvo kultury, Ministerstvo pro místní rozvoj a Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska.

Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón je nástrojem k obnově kulturních památek nacházejících se v nejcennějších částech našich historických měst, prohlášených za památkové rezervace a památkové zóny. Jedná se o dotační titul Ministerstva kultury a byl ustaven vládním usnesením ze dne 25. března 1992.

ZDROJ
 

Znal jsem se s Hanou Maciuchovou padesát let. Je velmi smutné, že člověk musí psát v minulém čase. Setkali jsme se poprvé v Klánovicích, v domě mých rodičů, kde Krátký film natáčel jeden díl jakéhosi  televizního seriálu. V průběhu let jsme se potkávali na jejích představeních a mých vernisážích. Mimochodem byla také hostem Kontaktfora ve Vídni s představením Rozhovor v domě Steinových o nepřítomném panu Goethovi. Bylo vyprodáno a Hanka byla vynikající. Několikrát uváděla mé výstavy, měla ovšem podmínku, že si laudácio napíši sám, což jsem poťouchle činil. Bavili jsme se oba.

Při jedné výstavě si nestihla přečíst přinesený text, a tak četla, spíše recitovala svým krásným hlasem, tak říkajíc, spatra. Napsal jsem tam několik velmi potměšilých a kritických vět o tom panu výtvarníkovi. Když je ale začala číst, tak se na mne s velkým údivem podívala a v očích měla dotaz: “A tohle mám opravdu říkat?“ Pokynutím hlavy jsem dal najevo, že ano, a tak si tu kritiku  mých děl s úsměvem vychutnala. Po zahájení za mnou přišla jedna návštěvnice výstavy a rozhořčeně mi doporučila, abych si příště dal pozor na to, co o mně ta Maciuchová říká. Vysvětlil jsem jí, že to byl můj text a dáma odcházela a nechápala svět. Jindy Hanička naopak přišla na vernisáž dříve nežli já, prohlédla si výstavu a když mne uviděla, vedla mne k jednomu obrazu, který ji oslovil velice. Byla to kresba na červeném ručním papíře a jmenovala se Muž, který přichází, aby odešel. Viděla v tom lehce abstraktním obraze svoji životní lásku,  Jiřího Adamíru. S nevěřícím dojetím mne sledovala, jak obraz ze stěny sundávám a dávám jí ho.

Znali jsme se a vážili jsme si jeden druhého. Naposledy jsme se potkali na malých oslavách jejích narozenin. Volal jsem jí před časem a ptal se jí, jak se daří. Trochu posmutněle řekla: Však víš. Bohužel jsem nevěděl, měl jsem za to, že svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrála. Neměla mail, nechtěla být otrokem počítače, a tak jsem jí nemohl poslat krátký film, natočený v ateliéru, „Virtuální vánoční večer ve věži,“ Ráda ke mně na takové večery, plné živé hudby a poezie, chodila.

Stále jsem si připomínal, že jí musím zavolat a poptat se jí, jak se jí daří. To její poslední „Však víš“, mne ale stále odrazovalo. Měl jsem pocit, že budu muset říci, že nevím, a potom na mne padne to beznadějné poznání. Nezavolal jsem a teď už tedy vím.

Milá Haničko, měl jsem Tě moc rád. To jsme ale věděli oba, viď.

Jan Brabenec

Tím, kdo přišel s apelem připomenutí duchovního významu Pusteven, byl rodák z Trojanovic ing. Josef Petr. „Pan Petr přišel za námi na obec s tím, že by bylo na místě, aby Trojanovice na Pustevnách nějakým způsobem připomněly duchovní význam a historii tohoto místa, která je mnohem delší než slavné roubené stavby Libušín a Maměnka Dušana Jurkoviče. Výborně nám do této výzvy zapadl projekt zvoničky Pavla Cupáka, která měla původně stát před jeho ateliérem v Trojanovicích,“ řekla místostarostka obce, Ivana Vrtalová.    

Půjde opravdu o netradiční stavbu. Zvonička bude přes čtyři metry vysoká a bude stát naproti chaty Šumná, blíže k frenštátské kotlině. Tedy přesně na místě, kde stála původní poustevna z konce 18. století. Samotná zvonička ve své podobě ponese konkrétní poselství, které do ní vložil její tvůrce, sochař Pavel Cupák působící v Trojanovicích. Ten ji popsal takto: „Zvonička bude vyrobena z dubového dřeva, které svým stářím sahá až do dob života Felixe-posledního poustevníka na Pustevnách (kolem roku 1784). Navržená je z jediné desky mohutného věkovitého dubu a to tak, že bude zvnějšku opracovaná do tvaru lomeného oblouku jako symbolu sakrálního prostoru, víry a spirituality. Uvnitř tohoto prostoru je vyřezaná silueta člověka. Ta symbolizuje nerozlučnou spojitost víry a lidí, ducha a duše, víra bez svého nositele by byla prázdná. Samotná postava stojí poblíž tohoto místa víry a mírně nakloněné hlavy obou postav směřující k sobě, značí vzájemnou náklonnost a spojení. Postava má v těle kruhový otvor značící duši, která je opět symbolicky vrácena zpět do štítu kapličky jako zlacený terč-slunce, které celý prostor prozařuje a zpětně naplňuje onou vírou, kterou do těchto prostor přináší věřící. A samotný zvon je uložen v těle postavy, v siluetě uvnitř kapličky a symbolicky tak bije pro víru a vše, co nás přesahuje."

Do zvoničky bude zavěšena kopie vzácného zvonu, který je nyní k vidění na obecním úřadě v Trojanovicích. „Tento zvon už nemá srdce, ale jinak je velmi dobře zachovalý, byl odlit v roce 1738, to je za vlády Marie Terezie a z největší pravděpodobností na něj zvonil sám poustevník Felix,“ řekl Drahomír Strnadel, předseda Matice Radhošťské.

Stavba by měla na Pustevnách stát přímo v centru dění, na velmi frekventovaném místě a bude doplněna informační tabulí, která bude informovat o jejím účelu. Rozpočet na její realizaci včetně zemních prací a administrativy se pohybuje kolem 1 milionu korun. „I kvůli symbolickému významu zvoničky, která bude jistou protiváhou komerční tváře dnešních Pusteven chceme, aby se peníze na její realizaci vybraly od lidí, spolků a organizací, tedy dárců, kteří stejně jako my, vidí v tomto projektu velký význam. Využít pro tento účel chceme platformu HITHIT, přes kterou bude možno od začátku března do poloviny dubna 2021 na poustevnickou zvoničku na Pustevnách přispět,“ dodala Ivana Vrtalová.

www.trojanovice.cz

Každý snímek je výsledkem zdánlivé nahodilosti. Autorovo zachycení situace působí velmi neplánovaně a spontánně, pro někoho až nekvalitně, jelikož záměrně opomíjí základní pravidla klasické fotografie jako je například ostrost či kompozice. Sypniewski ovšem vědomě a přesně vybere místo a čas své fotografie a pracuje s promyšleným konceptem.

Jeho poslední série fotografií, kterou připravil právě pro Galerii Sýpka, je jakousi metaforou vnitřních autorových stavů. Žádná z interpretací jiného diváka se nikdy nebude shodovat s osobním pohledem tvůrce. Maciej Sypniewski fotografuje celým svým tělem – nekouká do hledáčku, splývá s fotoaparátem... často jej pevně připevňuje ke své hrudi a cvaká. Jedná se propojení autoreflexe s okolní realitou a vizuálním obrazem. Dlouhá expozice je pak záznamem okolní reality a zároveň autorových psychofyziologických procesů. Dýchání se stává extrémně individuálním způsobem vidění, které se patrné v jeho fotografiích.

Výstava probíhá od 25. listopadu a je prodloužena až do 26. března 2021.

Kurátor výstavy: Leszek Wojaczek

„Nová scéna má silný genius loci původně gotických sklepů ze 13. až 14. století, které současný majitel upravil jako divadelní sál a místnosti vhodné pro koncerty a výstavy,“ říká Radim Koráb, principál divadla. Kvůli tvorbě večerního programu Divadlo Koráb přizvalo ke spolupráci začínající Divadlo 3+KK, které je tvořeno převážně absolventy Janáčkovy akademie múzických umění (JAMU). Ti už o sobě dali vědět na webu Dramox inscenací Orten! a nově připravují představení Král kovodžínoviny aneb Vzestup a pád brněnského Gatsbyho. Uvádět se budou také představení Dvorního divadla Zdeňka Černína, které v prostorech sídlilo před Divadlem Koráb.

Rodiny s dětmi zhruba od tří do devíti let se zase mohou těšit na pohádky podle klasických předloh v neobvyklém zpracování. Uvidí například Kocoura v botách, Perníkovou chaloupku, Prince Bajaju nebo veršovanou Zlatovlásku. „Rodiče nám po představení často říkají, že se bavili stejně dobře jako děti. To je pro nás velká pochvala,“ říká Anna Řeháková, herečka Divadla Koráb. Pro rodiny s dětmi se bude hrát pravidelně každou neděli dopoledne, přes týden si divadlo bude zvát mateřské školy a první stupeň základních škol.

Program divadla zasáhne i skupiny sociálně vyloučené. V jednání je spolupráce s Diecézní charitou Brno, se kterou Divadlo Koráb plánuje akci na pomoc lidem bez domova. „Věříme, že divadlo by mělo řešit problémy společnosti nejen ve svých inscenacích, ale také vlastní aktivitou,“ dodává Radim Koráb.

Divadlo Koráb je nezávislá scéna působící od roku 1996 v Brně. Zaměřuje se hlavně na dětské publikum a rodiče. Jezdí hrát také po celé České republice a na Slovensko, bývá častým hostem festivalových programů pro děti. Více informací najdete na www.korab.cz.

www.korab.cz

Zvolený architektonický styl neobaroka, zámecká dispozice stavby i pojetí celého areálu v duchu anglického parku, to všechno prozrazovalo snahu majitele proslulé továrny na mýdlo s jelenem dosáhnout novým domem úrovně šlechtických sídel. Podtrhnout to měla i výbava interiérů. Její honosnost dodnes ilustrují zbytky pevně vestavěných částí, jako obklady stěn, zábradlí, dveře a dveřní zárubně či vestavěné skříně. Z umělecké výzdoby se dochovaly dřevořezby, štukové plastiky i jeden obraz v podobě ručně malované orientální tapety nalepené přímo na zeď.

Po konfiskaci v roce 1945 se z původního zařízení dostalo do muzejních sbírek jen pár kusů, zejména do ústeckého muzea a Národní galerie. Zbytek zmizel v propadlišti dějin. O to vítanější byl nedávný nález kolekce fotografií z pozůstalosti Schichtů, který zachycoval čerstvě zařízené interiéry nejen vily Heinricha, ale i sídel dalších příslušníků rodu. “Nábytek se stejně jako vila samotná nesl na vlně historismu, ale z velké části šlo nejspíš o historické originály, zejména barokní a rokokové. Součástí fotodokumentace byla totiž i kolekce snímků jednotlivých židlí, koberců nebo stolů zasílaných Schichtům zařizujícím nový dům starožitníky z Francie, Itálie, Británie a dalších zemí Evropy,“ poznamenal historik Martin Krsek. Pomocí získaných snímků se podařilo identifikovat i jeden kus v soukromé sbírce. „Obrátil se na nás člověk, jehož otec kdysi zachránil zubožený barokní psací stůl, sloužící jako ponk v dílně, která byla v objektu vily za doby, kdy sloužila Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Zjistili jsme, že šlo přímo o stůl z pracovny Heinricha Schichta,“ doplnil historik.

Vilu Heinricha Schichta navrhl jeho dvorní architekt Paul Brockard. Továrník ji vystavěl v době vrcholné slávy svého podniku na přelomu dvacátých a třicátých let, kdy se Schichtovy závody staly spoluzakladateli dodnes existujícího nadnárodního koncernu Unilever. Ústecká firma plnila funkci centrály pro střední a východní Evropu. Deset let opuštěná stavba, která naposledy sloužila jako vysokoškolské koleje, se v roce 2014 dočkala statutu státem chráněné kulturní památky. Ochrana se vztahuje i na torzo výbavy původních interiérů.

OTTO August – modelér, malíř a fotograf

*18. 6. 1868 u Coburgu, Bavorsko, Německo

†27. 8. 1947 Oeslau, Bavorsko, Německo

August Otto navštěvoval průmyslovou školu v letech 1882–1886, vyučil se modelérem a v této profesi v letech 1886–1915 střídavě pracoval v porcelánkách v Proboštově u Teplic (Willner) a v Trnovanech (Friedrich Meistner) a továrnách na terakotu v Trnovanech (Heller) a Ústí nad Labem (→ Ferdinand Maresch).

Rok 1893 byl počátkem jeho fotografické tvorby vlastním fotoaparátem a rovněž počátkem záliby v krajinomalbě, od roku 1915 měl vlastní fotografický ateliér. V letech 1934–1945 projevoval intenzivnější zájem o krajinomalbu. V letech 1937–1945 pracoval opět jako modelér u firmy Maresch. V roce 1945 byl odsunut do Německa.

Dílo tohoto tvůrce je ve sbírkách muzea zastoupeno ze všech oblastí jeho tvorby. Na předním místě stojí ukázky jeho modelérské práce, ovlivněné secesním stylem. Jeho drobné plastiky a reliéfní ozdobné talíře nesou signaturu AO. Nejznámější však je jeho tvorba terakotových „Mareschových“ trpaslíků a dalších zahradních rozměrnějších plastik.

Muzeum uchovává také ukázky z malířské a především fotografické Ottovy tvorby. Fotografie, které pořizoval od roku 1893, zachycují proměny města a jeho okolí. Některé nesou autorův podpis, na jiných je na rubu jeho razítko. Řada z nich byla pořízena s cílem zachytit poslední okamžiky existence staveb, které musely ustoupit rozvoji města, a mají proto dokumentární hodnotu; mnohdy představují jediné známé vyobrazení zmizelých částí města. Sem patří především soubor fotografií hřbitovního kostela sv. Materny před jeho odstraněním. Řada fotografií krajin, uložených v muzeu, byla pořízena místo terénní skici a po kresebné úpravě posloužila jako předloha pro obraz. S oblibou zachycoval labské údolí a znal místa, odkud se při správném počasí daly pořídit krásné záběry. Ve sbírce je od roku 2014 velký obraz zachycující hrad Vrabinec.

Další podobné fotografie můžete najít na facebookovém profilu Muzea města Ústí nad Labem.

http://www.muzeumusti.cz

„Cílem celého projektu je pochopení významu víry v evropské společnosti prostřednictvím divadelních projektů a konferencí. Naší první aktivitou je dnešní vyhlášení otevřené výzvy pro umělce, kterou zveřejňujeme např. na webových stránkách a sociálních sítích divadla, ale i dalších kanálech. Ve výzvě hledáme mezinárodní tvůrčí tým složený z režiséra, dramaturga a výtvarníka, kteří nám předloží své nápady a projekty týkající se tématu víry,“ říká ředitel a umělecký šéf divadla Michal Lang a dodává: „Pro účastníky je to šance, jak mohou vstoupit na mezinárodní divadelní scénu.“ Uzávěrka otevřené výzvy je stanovena na 7. března 2021. Projekty hlásící se do Divadlo pod Palmovkou by měly zapadat do následujících tematických okruhů: Konspirační teorie a fake news, Víra versus zdravý rozum, Noví mučedníci a kazatelé a Chaos versus řád. Každý ze sedmi partnerů však v otevřené výzvě předkládá své vlastní tematické oblasti a inscenátoři se mohou ucházet o instituci, která je pro ně z hlediska jejich tématu a kontextu nejrelevantnější. Následně mezinárodní tým kurátorů vybere celkem sedm projektů, které budou v rámci projektu FACE TO FAITH skutečně realizovány a po premiéře v příslušné instituci bude mít uskutečněný projekt alespoň jedno hostující představení v dalším partnerském městě.

Jako doprovodný program projektu proběhne v pátek 5. února od 10:00 hodin v živém přenosu na facebooku mezinárodní konference What do we believe in? V dopoledních hodinách promluví o projektu a svých aktivitách jednotliví umělečtí šéfové všech sedmi partnerských institucí. Odpolední blok se bude věnovat představení společného filmového dokumentu, který ukáže osobitý pohled na víru obyvatel jednotlivých zemí. Konferenci bude možné zhlédnout na FB stránkách FACE TO FAITH a později také ze záznamu. „V původním projektu jsme plánovali živou mezinárodní konferenci, ale i tento projekt musí reagovat na pandemickou situaci, a proto bude konference on-line. Věříme, že téma i mezinárodní účast zaujmou širokou veřejnost a že se budeme navzájem inspirovat a rozšíříme si obzory,“ sděluje manažerka projektu Barbora Prokopová.

Mezinárodní projekt FACE TO FAITH aktivně začal zahajovací schůzkou, která proběhla prostřednictvím třídenního on-line zasedání. Na něm partneři společně diskutovali o důležitosti tématu víry pro společnost a domluvili se na dalších aktivitách a milnících, které je v projektu čekají.  Veškeré projektové aktivity je možné sledovat na internetových stránkách http://face-to-faith.eu/.

Z obsahu časopisu lze upozornit na článek o vojenském polním letišti ve Vnorovech, které tam existovalo před 2. světovou válkou. Vzpomenuta je i historie Pivečkovy obuvnické firmy ve Slavičíně, považované za „Baťu v malém“. Dosud neznámý tragický příběh rodiny Sedlačíkovy z kopaničářské osady Bošáčky přenese čtenáře do let nacistické okupace. Zájemce se dozví též o důvodech zániku pomníku pruských vojáků v Hodoníně. Pomyslně pak může zavítat k tzv. Koryčanské kapli, osaměle stojící v pohoří Chřiby. Nechybí ani výzva k záchraně vojenských pietních míst rozesetých po celé jihovýchodní Moravě. Celou dvoustranu vyplňuje rozhovor s hodonínskou rodačkou, herečkou Petrou Hřebíčkovou. A dostalo se též na legendární CM Burčáci či na zamyšlení nad aktuálně prosazovaným názvem Moravské Toskánsko, jímž by někteří rádi nahradili tradiční pojmenování Kyjovsko a Hanácké Slovácko. Samozřejmě to není vše, v aktuálním vydání dvouměsíčníku je zajímavých článků a informačních textů okolo čtyřiceti!

Malovaný kraj je celobarevný, má 32 stran a koupit se dá v některých novinových stáncích a knihkupectvích nebo objednat přímo na adrese redakce Malovaného kraje, 17. listopadu 1a, 690 02 Břeclav, tel.: 602 575 463, 724 965 609, e-mail: malovanykraj@seznam.cz.

Více se o obsahu periodika a jeho zaměření dozvíte na webových stránkách www.malovanykraj.cz