středa
24. dubna 2024
svátek slaví Jiří
Jan Sklenář v dialogu s Josefem Janem Kopeckým v pořadu Antré
© Jan Slavíček



Antré s Honzou Sklenářem

HRADEC KRÁLOVÉ-ČR: S divadelníky o divadle. To je nový stream, který se od letošního roku objevuje každý čtvrtek v 18.00 hod. na video platfotmě YouTube. Pořad Antré připravuje Volné sdružení východočeských divadelníků (VSVD). Bezmála hodinové povídání je živě přenášeno z Galerie Václava Havla v Hradci Králové. Ve  čtvrtek 14. ledna byl jeho hostem herec, režisér, zpěvák a pedagog Jan Sklenář, veřejnosti známý především z působení v Klicperově divadle v Hradci Králové.

Autor článku: 
Josef Jan Kopecký

Josef Jan Kopecký si s Janem Sklenářem v pořadu Antré povídal o své cestě k divadlu a o působení v amatérském Divadelním souboru Vrchlický z Jaroměře. Nevyhnuli se ale ani několika společenským, nebo dokonce filozofickým tématům. Jedním z nich byla otázka lidského ega. Jan Sklenář, který se vyhraňuje proti egomanii a psychopatii, v rozhovoru upřesnil, že mu „přijde, že je to taková civilizační choroba, která se opět vyskytla na celém světě a že je ještě fatálnější než naše dnešní covidová pandemie. Egomanie má něco strašně společného se sobectvím a s modlářstvím k sobě samým“.

Jan Sklenář se narodil v Brně, kde navštěvoval i ZUŠ, na které studoval sólový zpěv. Na ZUŠ se také poprvé dostal k divadlu. Odtud vedla jeho cesta na brněnskou JAMU. V Brně tehdy viděl Morávkovu inscenaci Hamlet hostujícího Klicperova divadla – a na základě tohoto zážitku do Hradce Králové napsal žádost o místo, které nakonec získal. „Myslím si, že ve všem je Pán Bůh, nic není náhoda a všechno se děje, jak má. Ale přesto jsem velmi vděčný, že jsem se ocitnul tady! Zjišťuju, kolik z těch devíz, které jsem získal, můžu dneska používat.“  V Klicperově divadle potom strávil 18 let. Od sezóny 2020/2021 je členem uměleckého souboru pražského Divadla v Dlouhé.

O Praze Jan Sklenář říká, že „je to prostě tržiště. V Praze je nejvíce pracovních příležitostí, je tam největší kumulace všeho. Praha je centrum, kam směřuje veškerá energie. A my jsme si to, že to zkusíme jako dobrodružství, doma s manželem nadělili k čtyřicítce…“

Před několika lety začal spolupracovat s amatérskými divadelníky z Jaroměře, o čemž řekl, že je to pro něho „zcela epochální záležitost.“. K tématu se Jan Sklenář rozhovořil i v širších souvislostech: „Poznal jsem ochotnické divadlo a tím pádem i spolkový život. Spousta lidí mi potvrdila, že ochotnický spolkový život je nesmírně důležitý občanský a veřejný prvek našich životů. Ať jsou to divadelníci, muzikanti, hasiči, rybáři, skauti, ochránci přírody: je to úplně jedno. Je to prostě dobrovolný spolek lidí, které pojí vášeň. Vášeň, která jim umožňuje se setkávat. Debatovat o věcech, které je v životě potkávají. Na základě této vášně něco vytvářejí v místě, kde žijí, pro lidi, se kterými žijí. Pro mě je to nejúžasnější fenomén systému, který jsem ve svém životě poznal. Je to pro mě mnohem důležitější než profesionální divadlo. Je to prostě podstata bytí.“

Na otázku, zda se něco od amatérských divadelníků naučil, Jan Sklenář odpověděl: „Víte, co jsem se naučil? Režisér má stále někoho v drobnohledu a vidí především chyby, proto se stává, že zapomene chválit. Já jsem byl vždycky zvyklý si věci vymyslet a zařídit sám a neměl jsem moc důvěru či víru v okolí. Nevím, z čeho to pramení, každý jsme si něčím prošli. A tady jsem zjistil, že je spousta lidí, kteří se diví, proč jim tu důvěru nedávám? A to pro mě byla a je důležitá věc a oni mi ji dali.“

Na adresu jaroměřských amatérů nešetřil chválou: „Vrchličáci mají výborný velký herecký soubor. Jsou tam lidé, kteří mají obrovský potenciál, ale nechtěl jsem je „uhamtat", aby se mohli rozsvítit a objevit v sobě spoustu věcí, které obvykle ani netušíme, že je v sobě máme. Je na každém rozhodnout se, když si bere do ruky cizí životy, kam je chce dovést. Zda je rozsvítit nebo skopat do kuličky do rohu. Mně se moc líbí, že jsme v Jaroměři dostali od lidí úžasnou energii a mohli ji společně proměnit do toho rozsvícení.“

S velkým respektem se vyjadřoval v rozhovoru také na adresu amatérského Police Symphony Orchestra. „U PSO jsem si uvědomil velmi důležitou věc, a to věc generační. Já čtyřicátník, oni u zhruba dvacátníci. Starší generace úplně nedůvěřuje generaci mladé, říká, jaká ta dnešní mládež je, že je pořád jen na telefonu, na internetu, neučí se a nic neví. Poličáci ovšem apelují na celý svět! Je to banda sedmdesáti úžasných osobností, vzdělaných a cílevědomých lidí, skvělých muzikantů. Co se budoucnosti týká, jsme v dobrých rukou. Je to obrovské energetické těleso skvělých lidí kdesi od polských hranic. Když jsem za nimi jel poprvé, říkal jsem si, že je to zapadákov. Přijel jsem ovšem do kulturního centra kraje.“

V závěru Antré se Jan Sklenář zamyslel nad fenoménem ochotnického divadla ve východních Čechách: „To mimochodem říkala Olga Sommerová na konto ochotníků, když jsme se sešli v rozhovoru se Soňou Červenou pro Český rozhlas; já hodně mluvil o ochotnících a ona si vzala slovo a říká: „Ano, já to vím, vy tam v těch východních Čechách jste samý ochotník, samý divadelník, to je jediný region kromě Prahy, který nevolil Zemana s Babišem“. Což je tím, že se ti lidé stýkají, mluví spolu, mluví o svých životech a nechovají se tolik jako ovce. To je důvod, proč mluvím o tom, jak je velmi dobré být ve spolku a být veřejně činný.“

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: Všechny v kulturním sektoru zajímá, jak se účinněji propagovat, ale někde to umějí lépe… Koncem loňského roku se na Ministerstvu kultury konal seminář věnovaný novým trendům v marketingu a propagaci kulturních zařízení a paměťových institucí. Ukázalo se, že sdílení zkušeností a úspěšných praxí je pro všechny, kteří mají oblast marketingu a propagace na starosti, velmi cenné. Proto jsme v Místní kultuře připravili anketu, která nabízí možnost „podívat se“, jak to dělají jinde. Chceme přinést konkrétní příklady vynalézavé, nápadité, ale hlavně fungující sebepropagace a dobře zvolené komunikační strategie vybraných projektů z oblasti kultury. Jaký je váš příběh? Co pomohlo ke zvýšení návštěvnosti, prodejnosti, sledovanosti? Čím můžete inspirovat ostatní?

Naším prvním hostem je nezávislý divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten. Příště to ale můžete být vy!

Pokud víte, jak na to, napište nám na: redakce@mistnikultura.cz

Celá ČR, Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Senioři, Vzdělávání
EDITORIAL
24.04.2024

ČERVENÝ KOSTELEC: V sobotu 20. dubna se v kině Luník v Červeném Kostelci uskutečnilo 71. krajské kolo celostátní filmové přehlídky České vize. Filmová soutěž je určena neprofesionálním filmovým tvůrcům starším osmnácti let. Přihlášeno bylo 19 snímků. Nejlépe z nich uspěly filmy studentů filmových škol, dařilo se i hraným filmům. Porota také rozdala čestná uznání.

Královéhradecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Soutěže a festivaly
Co se děje
23.04.2024

ČR: Všechny v kulturním sektoru zajímá, jak se účinněji propagovat, ale někde to umějí lépe… Koncem loňského roku se na Ministerstvu kultury konal seminář věnovaný novým trendům v marketingu a propagaci kulturních zařízení a paměťových institucí. Ukázalo se, že sdílení zkušeností a úspěšných praxí je pro všechny, kteří mají oblast marketingu a propagace na starosti, velmi cenné. Proto jsme v Místní kultuře připravili anketu, která nabízí možnost „podívat se“, jak to dělají jinde. Chceme přinést konkrétní příklady vynalézavé, nápadité, ale hlavně fungující sebepropagace a dobře zvolené komunikační strategie vybraných projektů z oblasti kultury. Jaký je váš příběh? Co pomohlo ke zvýšení návštěvnosti, prodejnosti, sledovanosti? Čím můžete inspirovat ostatní? Zeptali jsme se Kateřiny Hubertové za Geisslers Hofcomoedianten.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Divadlo a tanec, Hudba
Články a komentáře
24.04.2024

HRADEC KRÁLOVÉ: Filmový dokument „Petrkov 13“ představuje místo, ve kterém žil a tvořil básník, grafik a překladatel Bohuslav Reynek se svojí francouzskou ženou, básnířkou Suzanne Renaudovou, a také osudy obou umělců. V obrazech je přítomný i Grenoble, kde se roku 1923 Suzanne s Bohuslavem nad svou básnickou sbírkou seznámila a odkud se do Petrkova po svatbě roku 1926 vydala. Petrkov se měl stát domovem vždy jen na půl roku, aby se manželé a později i se syny Danielem a Jiřím vraceli do Francie vždy na chladné měsíce. Údělem rodinných i dějinných událostí se však stal místem, ze kterého se od roku 1948 do své domoviny Suzanne Renaudová již vracet nemohla. Současná tvář místa si zachovává otisk celé rodiny Reynkových a vypovídá příběh domova i exilu, ve kterém se zrodila dodnes nesmírně ceněná umělecká díla a přivádí nové návštěvníky z české i francouzské kulturní oblasti. Po promítání filmu následuje přednáška Lucie Tučkové Petrkov jako domov i exil, v průsečíku putování. Akce se koná u příležitosti 60. výročí úmrtí básnířky Suzanne Renaudové.

 

Královéhradecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Památky
Co se děje
22.04.2024