Co se děje

Jiřík vypadal v dětství jako neduživé nemocné dítě, se starším bratrem holdoval sportu. Nadšeně navštěvoval schůzky místního skautského oddílu. Vysokomýtské gymnázium navštěvoval, ale maturitní zkoušku tu složit nestihl, pokračovat směl v Brně. A ani tam se mu už nepodařilo složit zkoušku dospělosti. Čekala ho zcela jiná, drsnější škola života. Na počátku prosince 1942 obdržela rodina předvolání k nástupu do transportu. Jiří vzpomíná, že z Mýta jeli vlakem a zpočátku si cestu užívali a vydatně žertovali. Už v Pardubicích ale prozřeli, natož pak v rámci cesty do Terezína. Sám Jiří na dojmy z cesty později vzpomínal:

„Ta legrace přestala, když jsme přišli na shromaždiště, odkud jsme jeli z Pardubic do Terezína. Tak tam už najednou začaly padat facky, tam už se střílelo, nevím, zda někdo byl zastřelen nebo jestli to byly výhružné výstřely. Když někdo byl v Terezíně, tak si říkal: to je k nepřežití, jak může takováhle hrůza existovat. Ovšem, když potom přišel do Osvětimi, tak říkal ´blahoslavený Terezín, jak skvělý to bylo´ a jak je strašná Osvětim, jak velká hrůza to je.“

Jiří zůstal po nemoci v Terezíně sám, starší bratr František nechtěl nechat jít maminku do Osvětimi samotnou. Jiří pokračoval do Osvětimi až za rok (v prosinci 1943) a byl přesvědčený, že tam musí bráchu a mámu potkat, že budou zase spolu. Už se nikdy nesešli. Jiří díky znalostem ze skautingu působil jako tzv. betreuer, vychovatel v dětském bloku. Spolupracoval aktivně s Fredy Hirschem. Vytvořil z dostupných materiálů učební pomůcku pro českou poezii. Básně totiž znal zpaměti.

Z Osvětimi se později jeho cesta ubírala do Schwarzheide do továrny na výrobu umělého benzínu. Tady ho čekala tvrdá, fyzicky náročná práce. A také vědomí, že se blíží fronta. Někdy byly boje i slyšet, a to bylo pro vězně báječné. Zažil tu i bombardování, následoval přesun přes Berlín do Sachsenhausenu a odtud pochod smrti, na němž byl osvobozen. Vrátil se do svého rodného města, zjistil, že je z rodiny jediný a pobýval u tety a strýce, snažil se získat zpět majetek. Dostal osvědčení o maturitní zkoušce, přihlásil se na vysokou školu a následující roky působil jako velmi uznávaný vysokoškolský učitel rusistiky, věnoval se překladům. Oženil se. Syna pojmenoval stejným jménem, jaké nosil jeho bratr zavražděný v koncentračním táboře – tedy František. Dcera je Věra. Zdálo by se, že další roky budou už konečně jen dobré, jenže přišel rok 1968. Jiří byl kvůli stykům s disidenty z univerzity propuštěn, stejně jako mnoho dalších intelektuálů. Následující desetiletí pracoval jako hradlař na nádraží. Až po roce 1989 se opět vrátil na univerzitní půdu, přednášel v zahraničí. Zemřel uprostřed mnoha pracovních plánů a příprav na konci prosince 2007.

V úctě k Jiřímu Fraňkovi a potomkům jsem tento článek napsala. A ačkoli aktuální pravidla vyžadují psát v etnickém smyslu u slově žid velké počáteční písmeno, tak já všude píši malé „ž“. Jiří totiž ve svých vzpomínkách zmiňuje:

„Začalo mi strašně vadit, jak jsme se pak dověděl, vadilo to taky Františku Langrovi, když se začalo psát židi s velkým „Ž“. Protože žid s velkým „Ž“ je v Izraeli a ten si tam stejně oficiálně neříká žid, ale Izraelec. Jenže František Langer, Otokar Fischer, František Gellner, Karel Poláček, Egon Hostovský, to všecko jsou židi s malým „ž“, nemůžu si pomoct. To jsou všechno čeští spisovatelé.“

A na úplný závěr dodává:

„Mám svou teorii, co je židovství, která se liší od ostatních. Podle mě židovství není ani národ ani náboženství, židovství je podle mě „pospolitost“, komunita nebo společenství. Židovská pospolitost: náboženští židi, národní židi, a židi, kteří jsou náboženští i národní“.

Upřímně děkuji Věře Fraňkové Dvořákové za její laskavou vstřícnost, s níž mi poskytla rodinné materiály.

Pořadatelé upozorňují na programovou změnu, a to v souvislosti s napjatou situací v Iránu, odkud bohužel nebude moci přijet Narges Hashempour.

"Věříme nicméně, že ji budeme moci brzy přivitat už v lepších časech! Místo setkaní s Narges vás čeká v neděli 27. 11. v 19.30, po dramatické smršti studentů íránistiky Svítání mezi řádky od 18.00, hodinova nonverbalni performance s názvem Šáhbánů-náme v režii Soroushe Sanaeinezhada, která vychází ze známého perského národního eposu a zároveň je reakcí na revoluční dění, jehož jsme od září tohoto roku v Íránu svědky."

Festival pořádá: Komba, z.s.

S podporou grantů Hlavního města Prahy a Státního fondu kultury

Spolupráce: Arabská skupina velvyslanectví akreditovaných v ČR (Maroko, Kuvajt, Jemen, Palestina, Saudská Arábie), Městská knihovna v Praze, nakladatelství Dar Ibn Rushd, Katedra Blízkého východu FF UK, Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje a Plzeňský kraj

Za celý festivalový tým Nad Prahou půlměsíc

Lucie Němečková, ředitelka festivalu

http://www.nadprahoupulmesic.cz

"Kroniku z popisované doby nemáme, nevíme tudíž zatím přesné podmínky odchodu, můžeme si pouze domýšlet. Všichni museli nastoupit v prosinci 1942 do transportu směr Pardubice a dále do Terezína. Jen několik se vrátilo. Průvodcem děje je také vypravěč, který zároveň doplní a zarámuje celek historickými reáliemi do přesného děsivého obrazce, " uvádí badatelka Soňa Krátká a dodává: "Hlavním zadáním při realizaci našeho plakátu i pozvánky byla symbolika. Osoby v našem městě v minulosti nikdy nezachycené na fotografii či obraze se vrací na ústřední kresbě plakátu. Výrazná a na první pohled dobře identifikovatelná je silueta vysokomýtského kostela sv. Vavřince. Výjev zachycuje skupinu odcházejících Židů. Na konci skupiny se obrací Karel Pick (jeho tvář autorka plakátu oživila díky fotografii) a naposled mává své dívce Evě Koudelové. Oba prožili část života v našem městě a v tu chvíli netuší, že se vidí naposled. Karel Pick se stal jedním z tisíců zavražděných v Osvětimi. Eva Koudelová posílala balíky příbuzným do Terezína, starala se o navrátilce, nikdy se nevdala a později se z Vysokého Mýta úplně odstěhovala. Děkujeme autorce plakátu – začínající ilustrátorce Karolině Ventlukové za dokonalé splnění představ. Osoby a tváře symbolicky ožily alespoň na několik chvil.

Mimo několika školních představení proběhne samozřejmě i jedno vystoupení pro veřejnost.

Přijďte s námi prožít pohnuté příběhy, od kterých nás dělí 80 let. Nezapomínáme!"

Záštitu nad pietní události převzal ředitel ředitel Památníku Terezín PhDr. Jan Roubínek.

Jde o pečlivě vybraný soubor originálních fotografií největšího českého fotografa - od nejstarších témat spjatých se vzpomínkami na dětství či známými figurálními motivy zasazenými do průmyslové krajiny, přes témata rodiny a vlastenectví, až po poslední díla, v nichž Jan Saudek svým osobitým až provokativním způsobem zachycuje na stylizovaných fotografiích ženské tělo jako oslavu jeho krásy a přirozenosti. Zároveň je zde k vidění také grafické dílo Jana Saudka.

Galerie Artrium připravila pro tuto výstavu kolekci fotografií z celého tvůrčího období Jana Saudka. Návštěvníci tak mohou zhlédnout mistrovy proslulé fotografie z konce 60. let, světově známá díla z let 70., i tzv. "top" fotografie, ikonická díla velmi dobře známá široké veřejnosti - Slovanská dívka se svým otcem, Tanečnice, Panenky, Černá slza, Čas, Příběh jedné lásky, ...

Návštěvníci, sběratelé a milovníci umění si mohou originální fotografii samozřejmě zakoupit nebo si vybrat z nabídky signovaných knih a katalogů, plakátů a pohlednic. Každá zakoupená originální fotografie je dodána spolu s certifikátem autenticity vyhotoveným osobně autorem.

Více informací naleznete na www.artriumzlin.cz

Tenenbom se v knize opět vydává na cestu, tentokrát ale nenajezdil tisíce kilometrů. Na této své zatím nejtěžší cestě se vydal k vlastním kořenům, do obtížně pochopitelného a proniknutelného světa ortodoxních Židů v Jeruzalémě, kde vyrůstal. Vyzpovídal lidi z prostředí, o němž většina z nás neví vůbec nic. Sám se snažil v tomto světě zorientovat. Výsledný obrázek je neobyčejně vtipnou a zároveň „politicky“ nekorektní zprávou o dnešních ortodoxních Židech a jejich životě. Kniha je plná zábavných dialogů i pronikavých pozorování. Je přirozené, že Tuvia Tenenbom na své cestě hledá také sám sebe.

Tenenbom již v mládí opustil život v ortodoxní židovské společnosti, aby se mohl nahlas ptát na vše, co jej napadne. Po letech života v liberálním New Yorku zjistil, že si musí čím dál víc i zde dávat pozor na otázky, které klade. Postupně si uvědomil, že jeho někdejším rabínům z ortodoxní komunity, kteří jsou svázaní božími zákony, by se život v dnešním "liberálním" New Yorku, který je pro změnu svázaný všeobecnou korektností, líbil. Proto se vypravil do Izraele, aby navázal tam, kde před lety skončil. Začal otázkou: Proč se židovští muži nesmí podívat na židovské ženy. Pokračoval např. dotazy: Jak to, že někteří ortodoxní Židé vůbec neznají Bibli? Proč uctívají rabína víc než Boha? Proč na otázku odpovídají otázkou? Proč je v Jeruzalémě víc rabínů než koček? Kdo znamená víc - rabín nebo rebe? Proč se ženy smějí dívat na muže? Proč někteří chodí oblečeni jako ve středověku? Co se stane, až Bůh všechny vzkřísí? Proč se nesmí říkat Bůh? A kdo přijede na bílém oslu? Aby se dopátral odpovědí, prochodil izraelsko-americký autor Svaté město křížem krážem. Navštívil školy i hroby, snědl spoustu jídla a vypil hektolitry coca-coly. Mluvil se stovkami lidí, od běžných Židů po rabíny, od Aškenázů po Sefardy, od žebráků po milionáře, od šejdířů po svaté muže. Svými otázkami řadu lidí provokoval a díky tomu často zjistil, co si doopravdy myslí.

Tuvia Tenenbom se narodil v roce 1957 v Izraeli, vyrůstal v ortodoxní židovské rodině a byl předurčen k životu rabína, stejně jako jeho otec. Coby mladík ale odjel do USA a usadil se v New Yorku, protože umění mu učarovalo víc. Začal psát hry a založil divadlo Jewish Theater of New York. Stal se „zakladatelem nové formy židovského divadla“, jak o něm napsal francouzský list Le Monde. Vedle toho začal Tenenbom psát eseje a sloupky do novin, přispívá do Die Zeit, Corriere della Sera či Jediot Achronot. Poté začal psát knihy. Antisemitismus, který prostupuje dnešní Německo i 70 let po druhé světové válce, zachycuje jeho první kniha I Sleep in Hitler’s Room (Spím v Hitlerově pokoji), jejíž vydání v Německu provázelo nadšení i pohoršení kritiků. Následovala knížka Catch the Jew! (Chyťte Žida!), která zkoumá soužití Izraelců a Palestinců, zároveň si všímá podivuhodné role evropských politiků a organizací, sypajících peníze do palestinských projektů a zcela jednostranně se stavějících na stranu Palestinců proti Izraeli. Pak přišla kniha The Lies They Tell (Všechny jejich lži), neuvěřitelně otevřený vhled do americké společnosti, který — ač byl napsán těsně před vítězstvím Donalda Trumpa v prezidentských volbách — odhaluje kořeny dnešní politické proměny USA, rozpor mezi liberálním pobřežím a zbytkem země, velmi rozšířený antisemitismus, nenávist k Izraeli i pokrytecký postoj k černochům. Dopady uprchlické krize v Německu zkoumal v Hello, Refugees! (Čau uprchlíci!), brexit a antisemitismus v Británii pak v knize The Taming of the Jew (Krysy Jejího Veličenstva). Všechny knihy Tuvii Tenenboma uvádí na český trh Nakladatelství Zeď.

www.knihyzed.cz

O nakladatelství

Nakladatelství ZEĎ dvou českých novinářů – Jana Dražana a Jana Perglera – se zaměřuje na chytré knihy s poutavými příběhy, jimž je blízká demokracie, humanita, vzdělanost i jiskřivý humor. Knihy, které zde vycházejí, nahlížejí pod povrch i do budoucnosti. S přesným novinářským čichem předkládá ZEĎ čtenářům publikace, které bystře reagují na současné dění a současně hájí hodnoty svobodné evropské společnosti s vědomím jejích kořenů i historie. Na knižním trhu působí od roku 2016.

Jan Dražan: 30 let pracuje v médiích. Začínal v roce 1991 v Lidových novinách. Působil v Mladé frontě DNES a IN magazínu Hospodářských novin. Později v Týdnu, Lidových novinách a Echo24.cz a Týdeníku Echo jako zástupce šéfredaktora. Dnes pracuje v Českém rozhlasu a je spoluzakladatelem Nakladatelství Zeď. Je spoluautorem knihy Václava Cílka Poutník časem chaosu, s Janem Perglerem pak napsali knihy rozhovorů Náš Václav Havel, Člověk 25, Tango pod Hradem a Jak se z toho nezbláznit.

Jan Pergler: Dlouholetý novinář. Začínal v roce 1991 v Lidových novinách, posléze v Týdnu, Mladé frontě DNES. Vedl IN magazín Hospodářských novin, působil v Deníku. Počátkem 90. let stál u zrodu nadace Člověk v tísni. Dnes pracuje v ČSOB a je spoluzakladatelem Nakladatelství Zeď. Spolu s Janem Dražanem je autorem knih Náš Václav Havel, Člověk 25, Tango pod Hradem a Jak se z toho nezbláznit. V roce 2022 vydal s Jiřím Rumlem knihu Ruml naruby.

V pondělí 20. listopadu se pak studenti JAMU připojili do celostátní stávky studentů a divadelníků. Již pondělního dopoledne promluvil na půdě Filosofické fakulty University Jana Evangelisty Purkyně v Brně, dnešní Masarykovy univerzity, divadelník, disident a pozdější profesor JAMU, František Derfler.

Klíčovou událostí téhož dne byla odpolední demonstrace na zcela zaplněném náměstí Svobody, kde se shromáždili nejen studenti, ale i někteří pedagogové a pracovníci školy. Právě JAMU byla společně s Filozofickou fakultou UJEP, první vysokou školou v Brně, kde byla vyhlášena stávka.

Studenti JAMU poté aktivně vyráželi do menších měst a obcí, aby šířili informace nejen o událostech na pražské Národní třídě, ale aby obecně apelovali na nezbytnost reakce, která by vedla ke svržení totalitního režimu. 

Při příležitosti letošního výročí 17. listopadu jsme vybrali a oslovili tři osobnosti z JAMU, současného rektora Petra Michálka, jeho předchůdce Petra Oslzlého, a docenta Víta Spilku, aby zavzpomínali na události revolučních dní a připomněli význam jejich poselství.

MgA. Petr Michálek, rektor JAMU

Vy jste začal studovat na Divadelní fakultě JAMU až šest let po listopadových událostech a v revolučních dnech vám bylo 12 let. Utkvěla vám přesto vzpomínka na tehdejší dění a doléhala na Vás nějakým způsobem atmosféra toho, že se děje něco výjimečného?

Pamatuji si to dost živě, přestože to není zcela uchopitelné – nejvíce mě totiž utkvěl ten pocit, s jakým rodiče čekali na zprávy v televizi. Byla tam naděje, ale bezesporu i obava, nejistota. Takový zvláštní mix létal u nás v obýváku v dýmu cigaret.  

Jak vy sám dnes vnímáte význam listopadových událostí pro chod instituce, jakou je Janáčkova akademie múzických umění? 

Řeknu to stručně: Nic není zadarmo. A hlavně: nic není navěky. Získali jsme možnost pečovat. A to platí jak pro společnost jako takovou, tak pro mikrosvět jménem JAMU.

Jaké poselství bychom si z listopadu 1989 měli přenést do dnešních dní?

Sametové revoluci vděčíme za svobodu a zapomněli jsme, že se svobodou je spojená odpovědnost. Asi tak by zněla správná odpověď v pomyslném testu. Přiznávám, že jsem citlivý na to, jak někdy automaticky takto správně odpovídáme. Až mě někdy napadá, jestli si dostatečně uvědomujeme, co se skutečně skrývá ZA těmi slovy? Že je to příběh. S konkrétními osudy. Dilematy. Otazníky. Takže ještě jednou, tentokrát tak, jak to cítím: sametové revoluci vděčíme za příběh.

prof. Mgr. Petr Oslzlý, vedoucí Ateliéru režie a dramaturgie Petra Oslzlého, emeritní rektor JAMU

Co se vám vybaví, když se řekne 17. listopad 1989?

Na události zahájené 17. listopadem 1989 mám celý „film“ vzpomínek, které jsem zachytil v řadě rozhovorů a textů, ty nejdůležitější – i obrazové – jsou soustředěny v mé knize Divadlo za demokracii, kterou vydalo Nakladatelství JAMU. Pokud jde přímo o pátek 17. listopadu 1989, kdy jsme – tedy Divadlo na provázku společně s HaDivadlem – hráli v Praze v Junior klubu Na Chmelnici náš společný scénický časopis Rozrazil 1/88 – O demokracii, i na tento den mám řadu živých vzpomínek počínaje průjezdem pohotovostního pluku jedoucího k nasazení proti studentům, který jsme sledovali z oken klubu – jeho příslušníci nám připadali jako nadopovaní – až po příchod tehdejšího studenta brněnské Filozofické fakulty Romana Ráčka, který byl v prvních řadách brutálně na Národní třídě napadeného studentského pochodu. Přerušili jsme představení a já spolu s Břetislavem Rychlíkem jsme ho přivedli na scénu a zde ho před otřesenými diváky zpovídali. Vzpomínám také na noc ze 17. listopadu, byli jsme ubytováni na vysokoškolské koleji Jana Opletala, ale v podstatě jsme nespali, protože jsme se telefonicky domlouvali s kolegy z okruhu studiových divadel a se studenty DAMU a FAMU a připravovali zahájení stávky. 

Angažoval jste se nějakou formou ve stávce, demonstracích či revolučních iniciativách za JAMU v průběhu podzimu 1989?

S JAMU jsem byl v té době propojen jen přes studenty velké divadelní katedry (fakulta ještě neexistovala), kteří nerespektovali zákaz tehdejšího komunistického vedení nechodit do našeho „podezřelého“ divadla. V pondělí 20. listopadu po ranních domluvách v Divadle na provázku, kde jsme společně s HaDivadlem zřizovali koordinační stávkové centrum pro jižní Moravu, jsem se vydal na svou almu mater Filozofickou fakultu, ale cestou jsem se stavil na Komenského náměstí, kde tehdy v budově Hudební fakulty bylo jediné sídlo JAMU a zde jsem se krátce setkal se skupinkou studentů před vchodem. Myslím, že se domáhali vstupu, protože škola byla tehdejším vedením uzavřena…  

Jaké jsou vaše nejsilnější vzpomínky na dění tehdejších dní? Ať už ty dobré, nebo spojené s hrozbou stran režimu, když ještě nebylo jasné, že revoluce bude „sametová“?

Silných vzpomínek mám, jak již jsem řekl, spoustu. V sobotu Na Chmelnici, kde jsme měli hrát již odpoledne v 16 hodin jsme spolu s HaDivadlem jako první dvě česká divadla zahájili stávku a já jsem jako první přečetl stávkové prohlášení ze scény. Budova byla obklopena uniformovanými i tajnými policisty, kteří se nám ve vyhlášení stávky pokoušeli zabránit. Po následujících, od rána do večera aktivitami naplněných třech dnech v Brně, jsem se už natrvalo, jako jeho zakládající spolusignatář od středy dvaadvacátého, přesunul do Občanského fóra, které mělo Koordinační centrum nejprve v Galerii U Řečických a pak v Laterně magice – v tehdejších podzemních divadelních prostorách na začátku Národní třídy. S možností, že proti nám tvrdě zasáhnou Lidové milice či policie nebo vojsko, jsme museli reálně počítat. V pátek 24. listopadu poté, kdy byl po večerním pádu starého v noci ustaven nový ústřední výbor KSČ a bylo jasné, že to totalitní režim nevzdává, jsme byli dokonce vyzýváni, abychom přešli do ilegality a byl nám nabídnut bezpečný úkryt. Tehdy se nás Václav Havel zeptal, zda někdo s touto násilnou reakcí režimu nepočítal, a když jsme ho všichni ujistili, že jsme s tímto rizikem do této akce šli, navrhl, abychom v Laterně magice setrvali. V ulicích nás statisíce lidí podporovaly a projev našeho strachu by byl negativním signálem. Emociálně největším zážitkem pro mne byly samozřejmě statisícové demonstrace na Václavském náměstí, k nimž jsme promlouvali z balkonu Melantrichu a milionové na Letenské pláni, na jejichž organizaci a „dramaturgicko-režijní“ realizaci jsem se v malé skupině okolo Václava Havla aktivně podílel.

V čem spatřujete poselství tehdejších událostí pro současnou generaci mladých studentů JAMU či ostatních vysokých škol?

Poselství těch událostí je podle mě především etické. Českou společnost či její většinovou část, která chápala tehdejší komunistický režim jako násilně totalitní, tehdy spojovala touha po svobodě a demokracii. Obojího bylo dosaženo, ale život ve svobodné a demokratické společnosti se ukázal mnohem složitější, než byly většinové představy ve společnosti. Odkazem pro současnou mladou generaci tedy může být, že svoboda a demokracie nejsou setrvalým stavem, že oboje musíme neustále bránit před tendencemi, silami i jedinci, jejichž politické programy a aktivity jsou nedemokratické a svobodu naší společnosti ohrožující.

Studenti JAMU by si pak měli neustále jako morální i odborné dědictví připomínat, že sametová revoluce roku 1989 a následující velká aktivita dvou mužů, profesorů Josefa Kovalčuka a Bořivoje Srby, i první rektorky svobodné éry, profesorky Aleny Štěpánkové Veselé umožnila založení Divadelní fakulty JAMU a zásadním způsobem ovlivnila i současnou svobodnou a demokratickou podobu celé naší akademie.

doc. MgA. Vít Spilka, docent na Katedře dechových nástrojů HF

Účastnil jste se demonstrace 20. 11. 1989 na náměstí Svobody jako student JAMU. Jak vzpomínáte na tehdejší stávku a s ní spojené protesty? Jaká energie mezi studenty tehdy panovala?

Ten den si pamatuji docela živě: ráno 20. listopadu (pondělí) jsem přišel do budovy na Komenského náměstí a na samotných dveřích hlavního vchodu viselo prohlášení studentů DAMU, že vstupují do stávky. Vyšel jsem do 1. patra a před aulou stál student činoherní režie Petr Veselý, který mi sdělil první informace – v 10:00 sraz všech studentů JAMU v aule. Sešlo se nás kupodivu hodně, aula byla téměř plná a za přítomnosti některých pedagogů vystoupil student DAMU Jakub Špalek, který nám podal osobní svědectví o událostech na Národní třídě. Nálada byla poměrně bouřlivá, Špalek dokázal svým podáním velmi barvitě vylíčit celý průběh pátečních událostí a všem bylo v této chvíli jasné, že dochází k zásadnímu dějinnému zlomu. A energie, která mezi studenty panovala? Já si vzpomínám hlavně na strach, který jsem měl z toho, že když to "nedopadne", tak budu jistojistě jako člen stávkového výboru vyloučen jak ze školy, tak i z brněnské filharmonie, kde jsem byl už v té době zaměstnán. Ale jinak samozřejmě - velká euforie, nadšení i obavy.

Byla demonstrace spíše aktem protestu a hněvu v reakci na agresivní potlačení studentské demonstrace v Praze, či už tehdy bylo jasné, že je potřeba učinit vše pro převrat politické situace? Jak jste to cítil?

Bylo to vlastně obojí - hněv nad brutálním zásahem na Národní třídě a zároveň pocit, že takto režim už dál fungovat nemůže, že přinejmenším musí odstoupit předsednictvo UV KSČ, což se za několik dní skutečně stalo. Ale fakticky jsme o převrat skutečně usilovali: právě zmíněného 20. listopadu bylo přijato Deset požadavků pražských vysokých škol, k nimž jsme přidali ještě další dva - vypsání svobodných voleb a zrušení ústavního článku o vedoucí úloze KSČ ve společnosti. A události se daly do běhu: v 13:00 se konalo na dvoře Filozofické fakulty Masarykovy (tehdy ještě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně) setkání studentů brněnských stávkujících škol a sešel se právě vzniklý koordinační výbor. Naše alma mater byla společně s výše jmenovanou fakultou první školou na Moravě, která vstoupila do studentské stávky.

V čem by si měla současná JAMU vážit iniciativy těch studentů, ale i pedagogů či zaměstnanců, kteří se společnými silami a akcemi tehdy postavili tehdejšímu režimu? 

Jak by si měla JAMU vážit tehdejších aktérů asi nevím, to musí cítit každý jedinec individuálně, ale možná právě ta klíčová role umělců, která měla výrazný vliv na rychlý a úspěšný průběh revolučních událostí, by nás mohla naplňovat určitou hrdostí. Zkrátka vědomí toho, že JAMU nejen, že byla při tom, ale sehrála obzvláště v prvních dnech klíčovou roli.

Paní ředitelka Radka Lokvencová za mnou jednoho dne přišla s myšlenkou, zda bych nezkusil napsat "školní hymnu". Tak jsem se do toho pustil. Nejdřív jsem přemýšlel, v jakém hudebním stylu. Říkal jsem si, že rock and roll je tu s námi už dlouho a že by takovou rock and rollovou hymnu děti mohly vzít jako "cool retro". A podařilo se. Začal jsem psát text a na klavír jsem si hrál klasickou dvanáctku. Rým se s rýmem sešel a hymna byla na světě.

Proč na vašem videu na youtube hymnu nezpívají sami žáci?

To jsem si zpočátku samozřejmě moc přál, aby písničku interpretovaly děti. Ale protože to bylo v době covidu a musely by mít roušku, řekl jsem si, že ji zkusím nazpívat sám, a poprosil jsem o spolupráci tři skvělé, bývalé spolužačky z konzervatoře: Magdalenu Královou, která také vystupovala s kapelou Chinaski, Barboru Šampalíkovou, ta hraje po Praze v muzikálech, a Josefínu Duškovou, která vystudovala herectví a současně má svou kapelu.

Kde jste píseň natáčeli?

Kvůli covidu každý natočil video sám na jiné straně republiky, moje část vznikala v Náchodě a ony nahrávaly v Táboře. Nejtěžší bylo vymyslet, jak se kdo bude v určitý okamžik pohybovat, ale nakonec i to se podařilo.

Co kdyby děti školní hymnu nevzaly za svou?

To víte, že jsem se trochu obával, jak ji přijmou, přece jen už jsem starší než oni a mladí dokáží být někdy velmi upřímní. Musím říci, že paní ředitelka měla skvělý nápad. Výsledkem je, že se zpěv školní hymny ozývá po chodbách a nečekaně i v hodinách, při sportovních utkáních a školní reprezentaci.

Využíváte jako pedagog i v jiných případech v komunikaci s dětmi sociální sítě?

Ano. Studoval jsem na Pražské konzervatoři skladbu a taky maluju a mám účet na instagramu jako www.instagram.com/petr_potter_art , žáci tam sledují moje počiny a já je ve škole učím, jak můžou také kreslit a mít z toho radost. Práce mě naplňuje.

Co k tomu dodat?

Snad jen Té Gé Em, v Náchodě to rozjedém! 

Pusťte si náchodskou školní hymnu:

https://m.youtube.com/watch?v=nQXNyL2loOU

Pohádky z Ošemetna, inscenace inspirovaná knížkou Tomáše Končinského v režii uměleckého šéfa Alfy Tomsy Legierského, nabízí čtyři příběhy, ve kterých najde každý hrdina svoje místo na světě nebo dokáže překonat svoji slabost. Stydlivý červený vodník Pivoňka nakonec najde tu pravou tůňku, tchoř zase najde práci, která mu nesmrdí, a obyvatelé Ošemetna poznají na vlastní kůži, že není radno si nechat něco přerůst přes hlavu, natož přes celou ves.

„Hlavní hrdiny Pohádek z Ošemetna uvidí návštěvníci nejen v představení, ale potkají se s nimi pak i v prostorách divadla na různých stanovištích. Na jevišti chystají herci zajímavou prohlídku zákulisí, takže publikum bude mít vzácnou příležitost podívat se nám ‚do kuchyně‘,“ řekla dramaturgyně Divadla ALFA Petra Kosová.

Chybět nebude ani oblíbený workshop. V Pohádkách z Ošemetna hrají krásné barevné loutky muppety, které pro Alfu navrhl výtvarník Karel Czech. Malí návštěvníci Noci divadel si spolu s rodiči budou moci sami vyrobit jednoduché muppety z ponožek.

V prostorách divadla, kam mají v průběhu celého roku přístup jen divadelníci, najdou děti i jezírko vodníka Pivoňky, které bude potřeba zabydlet. Nebo se vydají na stezku odvahy a budou moci ukázat, že se nebojí, podobně jako malá Vendulka z Ošemetna.

Po celou dobu až do 19 hodin, kdy program Noci divadel v Alfě končí, bude pro návštěvníky ve foyer otevřena divadelní kavárna.

Noc divadel v Divadle ALFA

sobota 19. 11. 2022

15:00 Pohádky z Ošemetna

pohádka pro děti od 3 let, vstupné 60 Kč prostřednictvím sítě Plzeňská vstupenka nebo v pokladně Divadla ALFA

16:00 – 19:00 zábavný program v prostorách divadla, vstup zdarma

https://www.nocdivadel.cz/program/

Fotografie z představení Divadla ALFA k využití:

http://www.divadloalfa.cz/index.php/cz/repertoar/item/1025-pohadky-z-osemetna

„V rámci Festivalu svobody nepřipomínáme jen události, které se odehrály před třiatřiceti lety, ale po celé republice vyzýváme též k pokračování podpory Ukrajiny. Dále podporujeme zvyšování energetické soběstačnosti investicemi do obnovitelných zdrojů energie a reformu školství pro 21. století směřující ke kritickému myšlení a větší adaptaci na současný svět,” popisuje za organizátory Tomáš Pasterný ze spolku Zlínská křižovatka. Spolupořadateli jsou iniciativa Lavička VH ve Zlíně a také kulturní a kreativní centrum Živý Zlín.

Během klidného vzpomínkového shromáždění u Lavičky Václava Havla v dolní části náměstí T. G. M. promluví zástupci několika organizací i aktéři Sametové revoluce ve Zlíně. Uskuteční se také happening společného zapalování svíček po celé republice se streamy na Václavské náměstí. O hudební doprovod se postará saxofonista Zdeněk Marušák a klavírista Štěpán Holík.

„Hodnotu demokracie a svobody si musíme připomínat stále. Letos se nás výročí sametové revoluce dotýká ještě intenzivněji, vzhledem k situaci na Ukrajině,” sdělila Jana Kubáčová, ředitelka kulturního a kreativního centra Živý Zlín.

Zlíňané si ovšem výročí připomenou také dalšími způsoby, například rozsvícením Památníku Tomáše Bati nebo svátečním koncertem souboru Concertino složeného z předních hráčů Filharmonie Bohuslava Martinů. Živý Zlín pro zájemce připravil souhrnný soupis všech akcí, které ve městě připomenou události 17. listopadu, a to ve formě přehledného newsletteru. Přihlášení může každý jednoduše provést zde. Více informací na www.kulturazlin.cz a www.festivalsvobodyvezline.cz.

Živý Zlín – kulturní a kreativní centrum, příspěvková organizace, pořádá v krajském městě více než 70 akcí ročně pro širokou veřejnost a spolupracuje s řadou institucí a komunit. Sídlí na zlínském zámku. V letošním roce se zásadně podílí na organizaci většiny akcí statutárního města Zlína k příležitosti 700 let od první písemné zmínky o městě – besedy s historiky, Podnikatelský meeting, festival Zlín Žije, festival Dny Baťa, projekt Zlín všemi smysly a mnohé další. Nově přináší Zlíňanům přehledný kalendář akcí na webu www.kulturazlin.cz.