Co se děje

„Z potvrzené účasti Pavla Vondráčka máme velkou radost. V tuto chvíli se totiž jedná o jednoho z nejtalentovanějších mladých koncertních pianistů a skladatelů klasické hudby u nás. Jeho nevšední hudební kompozice nabalují na klasiku popové prvky a díky tomu se úspěšně zasazuje o popularizaci klasické hudby u mladšího publika,“ přibližuje klavíristovu tvorbu dramaturg domu kultury Ondřej Procházka.

Pavla Vondráčka, který bude na Preludiu Aloise Motýla zastupovat již úspěšné a koncertně aktivní umělce, doplní dvojice mladých slečen ze šumperské ZUŠ, které se rovněž hře na klavír věnují. Bude se jednat o studentky Pavlu Šimovou a Alenu Kubíčkovou, které budou společně Vondráčkovi předskakovat.

Již tradičně se Preludium Aloise Motýla uskuteční v prostorách klášterního kostela v Šumperku v pondělí 20. března od 19 hodin.

Přijďte oslavit toto významné jubileum společně s námi. Vstupenky jsou k zakoupení na stránkách www.smsticket.cz a v pokladně DK.

dksumperk.cz
​​​​​​​Facebook profil DK Šumperk

Střední Čechy už vytvořily kulisy pro stovky snímků a dlouhodobě jsou vyhledávaným místem českých i zahraničních štábů. Právě jim už čtyři roky pomáhá Filmová kancelář střední Čechy s výběrem lokací, účastní se natáčení, pomáhá v komunikaci se samosprávou a získáváním povolení. „Výběr a obhlídka lokací pro tento snímek se řešila několik měsíců před samotným natáčením, které odstartovalo v březnu 2021. Ve středních Čechách nakonec filmaři strávili 40 dnů, a to v době nejpřísnějších pandemických opatření,“ popisuje Martina Kuncová z Filmové kanceláře střední Čechy.

Bojiště první světové války se zákopy vyrostlo v bývalém vojenském prostoru v Milovicích. Na tři měsíce se uzavřelo zdejší sportovní hřiště, kde filmový štáb postavil několik set metrů zákopů a bitevní pole o velikosti dvou fotbalových hřišť. Ve filmu se objevil také běžně nepřístupný zámek Hořín u Mělníka, lom Homolák na Berounsku nebo hradiště Libušín nedaleko Kladna. Natáčení probíhalo také v Benátkách nad Jizerou, Chotýšanech, Liběchově a dalších místech regionu.

Kromě toho, že filmaři často využívají místní služby a řemeslníky, má filmový průmysl i další efekt, kterým je vliv na cestovní ruch. „Díky úspěšným snímkům se do míst, která se objevila na plátně, vydávají nejenom filmoví nadšenci, ale přijíždějí i běžní návštěvníci vyhledávající místa, která nejsou přímo turistická a tolik známá.  I od toho je tu naše filmová kancelář,“ doplňuje Jakub Kulhánek, ředitel Středočeské centrály cestovního ruchu, pod kterou spadá Filmová kancelář střední Čechy.

Z filmových novinek, na kterých spolupracovala Filmová kancelář střední Čechy, se v kraji natáčel velkofilm Jan Žižka nebo snímek Oslo. Právě pro historické filmy a seriály jsou velmi žádanou lokalitou Brdy, Milovice, lom Velká Amerika nebo hrady Točník a Křivoklát. „I filmová novinka Děti Nagana, která je aktuálně v kinech, vznikla ve spolupráci s filmovou kanceláří. Aktuálně pracujeme na několika dalších českých i zahraničních filmech a seriálech,“ doplnila Martina Kuncová.

Více o aktivitách Filmové kanceláře střední Čechy a dalších snímcích, natáčených v destinaci najdete zde.

Uvítáme jakékoliv informace a předem Vám děkujeme za spolupráci. S případnými podněty, prosím, kontaktuje Pavlínu Bouškovou, e-mail:bouskova@muzeum-teplice.cz, telefon 412 359 036.

Výrobky firmy LEINBROCK, především mlýnky na kávu (od roku 1928 opatřené ještě značkou Ideal), na koření a kráječe chleba, mnozí ještě pamatují a někteří je mají jistě doma.  Možná není natolik známo, že byly vyráběny na Teplicku, konkrétně v Sobědruhách.

Firma W. LEINBROCK byla založena v roce 1868 v saské Gottleubě a o dva roky později byly Oskarem Leinbrockem postaveny první tovární budovy. V průběhu následujících desetiletí získala firma několik patentů na své výrobky. V roce 1910 zakoupila továrnu na výrobu ocelových lan Chemnitzer und Falk v Sobědruhách u Teplic a přestavěla ji na závod, vyrábějící přístroje pro domácnost. Stávající objekty byly zcela přestavěny a postaveny nové tovární haly. Přibyla budova pro obrábění dřeva s pilou a sušárna na dřevo. Po přestavbě začala firma, od roku 1911 přeměněná na akciovou společnost, s produkcí mlýnků na kávu v několika různých provedeních, mlýnků na koření a mák a dalších kuchyňských přístrojů. V roce 1912 byla továrna rozšířena o patrovou přístavbu kovovýroby. Hala pro obrábění dřeva byla po požáru v roce 1916 nahrazena železobetonovou dvoupodlažní budovou. Tehdy se jednalo se o nejmodernější závod svého druhu.

Po smrti Oskara Leinbrocka převzal podnik, který byl nadále vedený pod starým názvem, jeho zeť Oskar Lohse. V sobědružském závodě pracovalo průměrně osmdesát zaměstnanců. V sezóně, tedy v čase okolo Vánoc, se jejich počet zdvojnásobil. V roce 1930 postavil majitel továrny v sadu vedle závodu dvojvilu čp. 196. V roce 1936 Oskar Lohse zemřel a vedení firmy převzali jeho synové, Fritz a Willy. Společně vedli podnik následujících devět let, po roce 1945 byla na podnik uvalena národní správa a majitelé vyhnáni. Podnik v saské Gottleubě byl v provozu až do roku 1985.

Po znárodnění se továrna v Sobědruhách stala součástí n. p. Spojené smaltovny a závody na kovové zboží. Později zde sídlila továrna na nábytek Interier. Areál se nachází v Důlní ulici a dnes zde sídlí firma Fluokov, s. r. o.

www.muzeum-teplice.cz

• Název výstavy: Alexej Vojtášek – Juraj Čutek. Malba a socha
• Vernisáž: 16. 3. 2023 v 16.30 h
• Doba trvání: 17. 3.–23. 4. 2023
• Místo: Muzeum Kroměřížska, Galerie v podloubí

Alexej Vojtášek se mimo komorní malby věnuje kresbě, grafice, knižní ilustraci – ilustroval více než 100 knižních titulů, prostorovým objektům a monumentálním malířským dílům určeným do architektury. „V jeho tvorbě nalezneme odkazy na dávné civilizace, hlubší duchovní smysl lidské existence hledá zejména ve východních filozofiích. Z jeho díla čiší pozitivní síla, pokoj, energie. Vytvořil si tak vlastní ikonografii a nový symbolický jazyk, spojený s geometrickými znaky. Používá čtverce, trojúhelníky, pentagramy, kruhy, jež se střídají s figurálními tvary,“ řekla ředitelka muzea a kurátorka výstavy Martina Miláčková.

Juraj Čutek do svých soch zakomponovává kovové prvky, jež prozrazují jeho nadšení pro vynálezy 19. století. Zbavuje je původních funkcí, organicky je začleňuje do soch ve zcela novém kontextu. Zdánlivě nepotřebné předměty, torza, fragmenty strojů či jiných zařízení vdechují dřevěné hmotě nový život. „V jeho tvorbě nalezneme odkazy na romány Jula Verna či na filmy režiséra, výtvarníka a animátora Karla Zemana. Díla se vyznačují laskavým humorem, grotesknem či jemnou ironií. Snaží se do nich vtisknout to nejlepší ze sebe a zároveň v nás probudit dětské vnímání světa s jeho úžasnou fantazií,“ uvedla Martina Miláčková.

Čutkova tvorba se zalíbila hned několika evropským panovníkům. V roce 2008 se ve Spišské Sobotě setkal s britskou královnou Alžbětou II., které daroval oltář sv. Jiří. Na výstavě v Monaku si jeho sochu vybral sám monacký kníže Albert II., s nímž umělce dodnes pojí intenzivní vztah. Jeho dílo vlastní také bývalá nizozemská královna Beatrix.

Oba umělci vystavovali nejen v mnoha zemích Evropy, ale i v USA. Jsou držiteli několika prestižních ocenění, mimo jiné ceny Křišťálové křídlo, která je na Slovensku udělována významným osobnostem kulturního, společenského, vědeckého a hospodářského života. Výstavu, nad níž převzal záštitu Slovenský institut v Praze, si návštěvníci mohou prohlédnout do 23. 4. 2023.

www.muzeum-km.cz

Svérázný umělec, samouk, představitel syrového umění art brut. A také pábitel, který inspiroval spisovatele Bohumila Hrabala, stal se předlohou k postavě handicapovaného malíře v povídce Bambini di Praga a zahrál si sám sebe ve snímku „Dům radosti“ režiséra Evalda Schorma. To vše je Václav Žák, jehož obrazy mohou zhlédnout návštěvníci zlínské Galerie Václava Chada.

Výstava Pábitel je připomínkou zapomenuté, avšak významné osobnosti české neškolené, marginální či naivní tvorby. Ryzí outsider svým svérázným imaginativním malířským projevem zaujal nejen Bohumila Hrabala, ale i další zástupce pražské kulturní elity šedesátých let – malíře Jaroslava Paura, Karla Součka, Richarda Fremunda nebo fotografy Evu Fukovou a Václava Chocholu.

„Všem návštěvníkům přeji, aby si z výstavy vedle očistného vizuálního zážitku odnášeli v sobě i perličku skromné moudrosti, kterou tak výstižně popsal v jednom ze svých esejů Emanuel Frynta: Jen pábitel svede natolik věřit snu, že umí vzdorovat skutečnosti a nerezignuje, jen pábitel je dost blázen, aby nepřišel o rozum,“ pozval na prohlídku Pavel Konečný, kurátor výstavy.

Kromě originálních Žákových maleb jsou nedílnou součástí expozice i dokumentární fotografie Evy Fukové a Václava Chocholy zachycující jak kouzelné životní prostředí umělce, tak některé kulturní osobnosti, s nimiž se přátelil.

Pro zájemce o podrobnější informace je připravena komentovaná prohlídka s kurátorem výstavy Pavlem Konečným, která se uskuteční 22. dubna v 9:30 hodin, a komponovaný večer s přednáškami Pavla Konečného a Zuzany Kriškové 27. dubna v 17:00 hodin. Dernisáž výstavy proběhne 19. května v 17:00 hodin jako součást Galerijní a muzejní noci.

Výstava je realizována za podpory Státního fondu kultury ČR, Zlínského kraje a Statutárního města Zlína. Je přístupná v Galerii Václava Chada v prvním poschodí zlínského zámku od středy do pátku a v sudé neděle, vždy od 13 do 17 hodin. Vstupné na výstavu i komentované prohlídky je ve výši 70 Kč, pro děti od 6 do 15 let, studenty a seniory 50 Kč, děti do 6 let a držitelé průkazů ZTP a ZTP/P mají vstup zdarma. Školní skupiny platí vstupné 40 Kč, pedagogický doprovod je zdarma.

Další podrobnosti o zlínském zámku i Galerii Václava Chada najdete na www.zlinskyzamek.cz a www.gvch.cz.

O autorovi:

Václav Žák (*1906 Velké Kyšice, †1986 Unhošť) byl český malíř. Vzhledem ke zdravotnímu postižení nemohl používat zchromlou pravou ruku. Vychodil jen pět tříd základní školy a po těžkých začátcích se živil sběrem králičích a kozích kožek. S výtvarnou tvorbou začal až jako šestačtyřicetiletý samouk. Maloval na vše, co měl kolem sebe – na skleněnou verandu u svého domu, stěny i stropy v obytných místnostech, nábytek i venkovní omítky domu. 

Jeho originální spontánní tvorba neušla pozornosti mnoha umělců, kteří jej na přelomu 50. a 60. let 20. století začali navštěvovat a zajímat se o jeho malby i svéráznou literární tvorbu „románů“. Vedle spisovatele Bohumila Hrabala to byli například malíři Jaroslav Paur, Karel Souček, Richard Fremund nebo fotografové Eva Fuková a Václav Chochola, ale také mnozí zahraniční a čeští sběratelé (Anton Kollár). Podle dochovaných zápisků tvůrce se tak jeho obrazy na skle nacházejí ve dvanácti státech světa.

V poměrně krátkém období zvýšeného zájmu o dílo a osobnost pana Žáka, vymezeném zhruba roky 1962 až 1966, se uskutečnilo několik jeho výstav a především natáčení filmu Evalda Schorma s názvem „Dům radosti“, v němž pan Žák představoval sám sebe, stejně jako v dalším krátkém hraném filmu režiséra Juraje Jakubiska „Dážď“.

Na stáří Václav Žák odmítl pobývat v domově důchodců a v jedné z depresivních krizových situací zabílil vnitřní i venkovní malby svého domu, v němž později 6. ledna 1986 zemřel.

Pro svébytné kvality je jeho výtvarná tvorba (asi 600-700 obrazů) právem řazena mezi nejpřesvědčivější autentické doklady českého syrového umění a řadu jeho děl vlastní několik muzeí a galerií u nás. Nejpočetnější kolekci, asi stovku podmaleb na sklech i dalších dokumentů a objektů, spravuje Melicharovo vlastivědné muzeum v Unhošti.

„Náš kraj prochází razantní proměnou. Uhelný průmysl je třeba nahradit novými odvětvími, nejlépe těmi s vysokou přidanou hodnotou. A to nabízí ekonomika založená na lidské kreativitě od rukodělných řemesel přes umění, kulturní dědictví, architekturu až po filmový a herní průmysl. Příklady z evropských obdobných regionů ukazují, že podpora témat souvisejících s lokálním patriotismem a místních tvůrčích talentů přináší ekonomické benefity a vede k přirozenému zvyšování atraktivity míst. Velmi mě těší, že vedení ústecké univerzity i jejích fakult si je potenciálu tvůrčích odvětví plně vědomo a hodlá jej rozvíjet," vysvětlil náměstek hejtmana Jiří Řehák, v jehož gesci jsou kultura a cestovní ruch.

Jeho slova potvrdil i Jaroslav Koutský, který se v polovině března ujme funkce rektora UJEP. „V posledních letech i od politiků často zaznívá, že je třeba investovat do lidí, nejen do betonu. Univerzita se i díky evropským dotacím plně zapojí do takzvané spravedlivé transformace regionu a součástí našich plánů je mimo jiné i podpora kulturních a kreativních odvětví. Je skvělé, že v tom máme partnera ve vedení kraje i v síti Kreativní.uk," řekl ke středečnímu jednání na podzim zvolený rektor.

Ústecká univerzita se dlouhodobě zapojuje do projektů, které pomáhají rozvoji regionu, mapování jeho potenciálu i připomínání místní historie.

„Naše univerzita se angažuje ve velkých transformačních projektech zaměřených např. na vodíkovou mobilitu. Je ale neméně silná i v oborech humanitních a společenskovědních, a to považuji za klíčové ve snaze proměnit náš region v dobré místo k životu. Dlouhodobě se zabýváme mapováním kulturně historického dědictví našeho regionu a bohatým odkazem jeho řemeslnické a průmyslové výroby, v níž silně rezonovaly i tvůrčí obory. Stačí zmínit sklářství, výrobu porcelánu a hraček nebo textilní průmysl. Při hledání atraktivních a perspektivních témat spojených s tradicí je tedy z čeho čerpat a jsme připraveni při tom poskytnout maximální součinnost,“ uvedla děkanka Filozofické fakulty UJEP Michaela Hrubá, která též zdůraznila nutnost podpory vzdělávacích aktivit zaměřených nejen na regionální školství, ale zejména do oblasti celoživotního vzdělávání.

„Naším hlavním úkolem je samozřejmě vzdělávat studenty v oblastech výtvarného umění a designu, ale zároveň prezentovat jejich tvorbu v profesionálním kontextu. Vítáme ovšem, když dostanou možnost zasáhnout do veřejného prostoru a ovlivňovat dění v regionu. Prudce se měnící Ústecký kraj v tomto nabízí nekonečné inspirace a je skvělé, že poptávka po kreativitě tu v poslední době roste,“ řekla Zdena Kolečková, od února děkanka Fakulty umění a designu UJEP.

Ústecký kraj, Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, vládní agentura CzechInvest, Inovační centrum Ústeckého kraje a ústecký spolek Veřejný sál Hraničář už v roce 2022 minulý rok v létě podepsali společné memorandum stvrzující spolupráci při rozvoji kulturní a kreativní ekonomiky a při podpoře místních talentů. Společnou podporu tvůrčích odvětví, která podle mnohých studií patří k těm s nejrychleji rostoucím podílem na hrubém domácím produktu HPD, koordinují prostřednictvím sítě Kreativni.uk. Díky těmto aktivitám bylo v Ústeckém kraji bylo ke konci roku 2022 zmapováno přes dva tisíce podnikatelů a právnických osob působících v kulturních a kreativních odvětvích.

Victor Bojinov významně přispěl ke zkvalitnění bulharské seriálové televizní tvorby. Jeho filmovým debutem je Film Vyvýšení, který se v bulharských kinech udržel dlouhých deset měsíců. Co do počtu zhlédnutí ho trumfnul další Bojinovův film Čistá pravda o skupině Žigulík.

V pátek 17. 3. 2023 představí svůj film V Srdci stroje zasazený do bulharské věznice 70. let 20. století režisér Martin Makariev a herci Alexandar Sano a Bashar Rahal. Všichni tři navštíví festival v Praze poprvé a neskrývají nadšení, že se jejich snímek bude promítat v okouzlujícím velkém sále kina Lucerna. Snímek V Srdci stroje byl bulharským kandidátem na Oscary. Alexandar Sano je všestranný umělec, kromě hraní se věnuje zpěvu, skládá hudbu a produkuje filmy.

Bashar Rahal se s publikem setká znovu v sobotu 18. 3., kdy společně s Raynou Karayanevou uvedou volné pokračování komedie Návrat.

Na nedělní promítání filmu Péťa mojí Péti do Malého sálu kina Lucerna dorazí producent filmu Nikolaj Urumov.

Ve velkém i malém sále kina Lucerna promítneme snímky v originálním znění s anglickými a českými titulky.

Festival patnáctým rokem vstupuje před pomyslné brány dospělosti, do období, které se často projevuje vzpourou v touze prosazení vlastní osobnosti. Vzpoura je téma, jež spojuje všechny letošní celovečerní snímky.

Po celou dobu festivalu si v pasáži a kavárně Lucerna budete moci prohlédnout výstavu fotografií Hvězdy stříbrného plátna. Expozice představuje portrétní fotografie bulharských herců, které byly uchovávány na negativech v archivu Bulharské filmotéky. Fotografie během natáčení pořídili v letech 1956 až 1972 jedni z nejlepších bulharských fotografů Lote Michajlova, Jeni Valova aj.

Věříme, že si odnesete příjemný zážitek nejen z filmů, ale i z osobního setkání s hosty.

Sledujte náš Facebook a Instagram, ať vám nic neuteče!

https://www.facebook.com/BulharskyKulturniInstitutPraha

@bki_praha1

Celý program, synopse filmů a ukázky naleznete na www.bki.cz

Vstupenky jsou v prodeji online či na pokladně v kině Lucerna.

https://www.kinolucerna.cz/klient-263/kino-68/stranka-3367/informacia-13232

Festival bulharských filmů organizuje Velvyslanectví Bulharské republiky v ČR a Bulharský kulturní institut v Praze s podporou bulharského Národního filmového centra a Národní filmotéky.

Když se vám během jednoho dne po…e celý život a navíc potkáte Boha v hospodě, který vám řekne, že sice existuje, ale že je to líná p…a, která na vše s..e, myslíte si, že nemůže být hůř. Ale ono může... Inscenace Ucpanej systém vznikla na základě povídkové knihy a filmového scénáře známého skotského spisovatele Irvina Welshe Acid House, který je pro filmové fanoušky známý díky Trainspottingu. Smutnými hrdiny jsou mladí lidé, kteří se nedokážou vymanit z podivné bezvýchodnosti své ztracené existence. Welshovy romány a povídky jsou syrově upřímné, plné drog, drsného jazyka a fotbalu, zkoumají temná zákoutí světa i duše. Pod černěhumorným povrchem anekdot se ale skrývá podstatná a působivá generační výpověď.

Proč Bůh sedí na střídačce?

Příznivci Dejvického divadla mají 19. dubna neopakovatelnou možnost zhlédnout naposledy pohromadě celý hvězdný herecký ansámbl v čele s Ivanem Trojanem během přímého přenosu derniéry do kin. Přenesou se tak života antihrdinů, kteří se sešli v hospodě někde na periferii, a na pozadí ucpané kanalizace se nihilisticky vypořádávají se životem.

Tato herecky naprosto mimořádná, jazykově řádně okořeněná a režijně mistrovsky zvládnutá inscenace získala cenu Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci roku 2012. Ivan Trojan za své bizardní ztvárnění Boha získal cenu Alfréda Radoka 2012 v kategorii mužský herecký výkon a současně byl za tuto roli nominován na Cenu Thálie.

Trailer představení

Seznam kin, kde přímý přenos derniéry proběhne najdete zde.

Sám Irvine Welsh adaptaci komentoval po zhlédnutí nadšeně: „Je to fantastické představení. Herci podali skvělé výkony a skvělá byla i scéna, ale nejvíc mě ohromilo, jak to dokonale fungovalo jako celek; původně jsou to přece stylem i jinak hodně různé povídky, ale na jevišti do sebe zapadaly tak, až jsem měl místy pocit, že zinscenovali román. Je to vážně vynikající adaptace, řekněme jedna z pěti nejlepších, co se mých děl týče, a to mluvím o televizi, filmech i divadlech zároveň.“

Přímý přenos do kin přináší distribuční společnost Aerofilms.

Výběr recenzí:

„Ucpanej systém v Dejvickém divadle je silná, ohromně zábavná, ale i krutě aktuální inscenace. Člověk se směje, až mu tečou slzy, a přitom je mu vevnitř spíš k pláči…“

Marie Reslová, Hospodářské noviny

„Ucpanej systém je inscenace s mimořádně depresivní a naléhavou výpovědí, byť je tato režií rafinovaně překryta různými rovinami komiky a nadsázky. A herecky je opět naprosto mimořádná, v partnerské souhře nemá dnes soubor prakticky konkurenci…“

Jana Machalická, Lidové noviny

„Michal Vajdička a Daniel Majling zbavili text halucinogenního oparu a nahradili jej divadelní rafinovaností a groteskou. Razantní humor, přesně cílené, chytré pointy a nadhled zůstaly. Spolu s hvězdným hereckým týmem vytvořili v Praze skutečný divadelní drahokam.“

Vladimír Hulec, E15

Předprodej a rezervace

Předprodej a rezervace vstupenek probíhá na pokladnách jednotlivých kin a online. Cena vstupenky je od 350 Kč.

Ucpanej systém / Irvine Welsh, divadelní adaptace Daniel Majling / divadlo / přímý přenos derniéry

Režie: Michal Vajdička

Překlad: Olga Bártová

Divadelní adaptace: Daniel Majling

Scéna a kostýmy: Pavol Andraško

Hudba: Marián Čekovský

Dramaturgie: Daniel Majling, Eva Suková

Hrají: Ivan Trojan, Miroslav Krobot, Václav Neužil, Hynek Čermák/ Matěj Hádek, Jaroslav Plesl / Lukáš Příkazký Petr Vršek, Martin Myšička / Pavel Šimčík, Martin Pechlát, Jana Holcová, Klára Melíšková, Lenka Krobotová a další

Předpokládaná délka představení 160 minut