Knihy, literatura, média

Scénář dramatu o alarmujícím činu Jana Palacha, osudech jeho blízkých a počátcích normalizace v posrpnové ČSSR napsal Štěpán Hulík.

Vstupné se neplatí.

Zdroj: Mgr. Alena Nastoupilová, Ph.D., Městský palác Templ, www.kulturamb.cz

Motto tohoto ročníku zní „Na světle a ve stínu“ a hlavní pozornost bude upřena na oceněné filmy a jejich tvůrce, kteří vyvstanou „ze stínu do světel ramp“.

Den udílení TRILOBITů bude uvozen doprovodným programem s názvem „Dopoledne s Večerníčkem“ pro nejmladší diváckou generaci v Městském kině Beroun. 32. ročník audiovizuálních cen TRILOBIT 2019 pořádá Český filmový a televizní svazu FITES s městem Beroun a Městským kulturním centrem Beroun.

O Hlavní cenu TRILOBIT 2019, trojici cen TRILOBIT 2019, CENU VLADISLAVA VANČURY, dvojici CEN FERDINANDA VAŇKA, CENU JOSEFA ŠKVORECKÉHO, „sladkou“ a „kyselou“ ZVLÁŠTNÍ CENU POROTY, CENU DĚTSKÉ POROTY – BEROUNSKÝ MEDVÍDEK 2019 a poprvé i CENU DIVÁKŮ – BEROUNSKÝ KLEPÁČEK se uchází celkem 104 přihlášených titulů hodnocených odbornou porotou a 23 snímků s dětskou či rodinnou tematikou, jež hodnotila dětská porota. Ve finálovém kole tohoto ročníku jsou síly hrané a dokumentární tvorby vyvážené. Ceny TRILOBIT z křišťálového skla pocházejí ze sklárny Rückl Crystal a symbolizují skálu, v níž byli trilobiti nacházeni. Pro tento ročník získaly trofeje inovativní podobu a již čekají na své majitele.

Vstupenky na slavnostní udílení cen TRILOBIT 2019 je možné zakoupit od 7. ledna
v Městském informačním centru Beroun za 250 Kč. Součástí vstupenky je pozvání na raut po skončení programu. Více informací je možné získat na tel. 311 654 321 či emailu mic@mkcberoun.cz. Večer začíná v 19 hodin.

Jedno z nejstarších filmových ocenění najde své dějiště v městě Beroun po devatenácté v řadě a také letos zve na doprovodný program. 5. a 6. ledna se uskutečnily projekce filmů, „o nichž mluvila porota jako o žhavých kandidátech na ocenění“. V tomto projektu s názvem „Cena diváků“ hlasovali diváci o svém vítězném snímku. Tradiční „Dopoledne s Večerníčkem“ opět nabídne nejmenšímu publiku pásmo oblíbených večerníčků a také kvíz o ceny s dramaturgem České televize Milošem Zvěřinou, a to v neděli 20. ledna od 10 hodin v Městském kině Beroun. Vstup včetně doprovodu je zdarma. Bližší informace o programu a cenách TRILOBIT jsou k dispozici na www.cenytrilobit.cz a na www.kinoberoun.cz.

Více v přiložené TZ.

Zdroj: Barbora Dušková, tisková mluvčí TRILOBIT 2019

Fotoobrazy havířovského fotografa sugestivně vyzařují karnevalovou atmosféru plnou bujarého veselí, barev, nádherně vypracovaných originálních masek, romantiky i tajemna. Nenechte si ujít příležitost vidět půvabné historické kostýmy, které vám připomenou, jak plynul život na laguně v období největší slávy Benátské republiky.

Kamil Ubelauer se věnuje fotografování od roku 2004. Ve své tvorbě se zaměřuje především na zachycení krajinných nebo horských scenérií. Pravidelně navštěvuje italské Dolomity, Island i Norsko ale patří k zemím, které charakterem svého klimatu a drsnějšími podmínkami nejlépe vyhovují jeho naturelu. Pokud se naskytne příležitost spojená s jiným fotograficky zajímavým tématem, s chutí přijme i tuto výzvu. Například na proslulý benátský karneval, který právě představuje v Moravskoslezské vědecké knihovně, velice rád vyráží opakovaně. Všechny své výpravy a cesty se snaží zúročit v podobě ucelených sérií fotografií, ty následně rád prezentuje veřejnosti formou výstav či komentovaných promítání.

Výstava Carnevale di Venezia ve vědecké knihovně probíhá od 7. ledna do 28. února 2019.

Na výstavě je k vidění na pět desítek fotografií a několik panelů s povídáním o historii i současnosti této oblasti. Obyvatelé Náhorního Karabachu zažili genocidu i občanskou válku. Historii horské oblasti mezi Arménií a Ázerbájdžánem poznamenalo rozhodování politiků i nesmiřitelné konflikty mezi křesťany a muslimy. Přesto tamní obyvatelé zůstávají přátelští a pohostinní. Josef Bosák místní Armény fotil doma, při práci i při zábavě, ale například i v místní polorozpadlé a velmi zanedbané nemocnici. Se svým fotoaparátem se účastnil i náboženských obřadů v kostele nebo svátku vody Vardavar. Do Arménie a Náhorního Karabachu se Josef Bosák zamiloval a každoročně jej navštěvuje, také proto, že zde nachází klid, mír a pokoru. Tato výstava tak zachycuje malý kousek toho, co na svých cestách prožívá.

I přes opravdu bohatou sněhovou nadílku našly do výstavní síně před pátou hodinou odpolední cestu desítky návštěvníků nejen z Frenštátu pod Radhoštěm, ale také z Rožnova, Tiché, Ostravy či Příboru. Ti všichni přišli prostřednictvím fotografií Josefa Bosáka nahlédnout do životů obyvatel Arménie a Náhorního Karabachu. Výstavu zahájil a poté po celou dobu vernisáže zpěvem a hrou na sólovou elektrickou i klasickou kytaru doprovodil Patrik Beránek. Hosté se nejenom dozvěděli, jak Josef Bosák přišel k fotografování, ale především jim autor přiblížil, jaké to je cestovat právě do těchto oblastí, jak to tam vypadá, jací lidé tam žijí, a že všechno zdaleka není tak, jak by to na první pohled mohlo vypadat. „Do těchto míst jezdím prakticky každý rok už od roku 2007, jezdím teď už většinou sám. Lidé jsou tam velmi přátelští, hned si s vámi začnou povídat o tom kdo jste, odkud jste a jestli máte rodinu, ukážou vám fotografie té své. Našel jsem tam spoustu přátel a když se tam vracím, tak i po roce mě vítají a jsou rádi, že se vidíme. Spoustu času jsem strávil v místní polorozpadlé nemocnici a v tu chvíli člověku dojde, že se tady u nás máme opravdu hodně dobře a v podstatě si nemáme na co stěžovat," popisoval své zážitky Josef Bosák. Jeho vyprávění bylo opravdu zajímavé a vyvolalo také několik dotazů z řad návštěvníků vernisáže.

Výstava bude v prostorách Výstavní síně Albína Poláška ve frenštátském Domě kultury přístupná do 1. února 2019 každý všední den od 9 do 17 hodin.

Dok.incubator je nejen v evropském měřítku unikátním workshopem pro tvůrce dokumentárních filmů s mezinárodními ambicemi. Pomáhá s kreativním střihem, dramaturgií, ale soustředí se i na marketing a plánování distribuce tak, aby dokumenty dokázaly uspět na globálním trhu. „Dok.incubator se ukázal být nedocenitelným zdrojem svěžích talentů a překvapivých, netradičních přístupů k vyprávění příběhů. Na základě našich zkušeností můžu říct, že jde o workshop, který je velmi přísný, ale zároveň velice osobní. Individuální přístup lektorů a mentorů pomáhá vytvářet ty nejzajímavější filmové příběhy,“ říká selektor festivalu Sundance Harry Vaughn, který na workshop pravidelně jezdí vybírat filmy do soutěžní sekce.

S úspěšným českým programem jsou spojené ještě další tři dokumenty, které budou v lednu k vidění na Sundance. The Magic Life of V a One Child Nation natočili bývalí účastníci workshopu a na filmu Advocate se podílela Yael Bitton, jedna z lektorek. Pro dok.incubator to však zdaleka nejsou jediné úspěchy. „Ze čtyřiadvaceti filmů, které v posledních třech letech prošly naším workshopem, se jeden dostal na shortlist Oscarů, jeden získal cenu Emmy, pět bylo vybráno pro Evropské Filmové Ceny EFA a čtrnáct soutěžilo na nejprestižnější světové přehlídce dokumentů IDFA. Na Sundance se dostalo celkem devět filmů, na kterých jsme od roku 2013 spolupracovali, a jeden z nich, gruzínský dokument The Machine Which Makes Everything Dissappear, si dokonce odvezl cenu za nejlepší režii,“ vypočítává zakladatelka a ředitelka dok.incubatoru Andrea Prenghyová.

Podrobné informace o dok.incubatoru naleznete na http://dokincubator.net/.

Dok.incubator byl založen v roce 2010 ve spolupráci s festivalem DOK Leipzig jako think-tank zkušených poskytovatelů profesionálního vzdělávání, který měl pomáhat středním a malým dokumentárním producentům z různých zemí čelit krizi audiovizuálního průmyslu. V roce 2012 proběhl první ročník a hned se dostavil velký úspěch, snímek The Machine Which Makes Everything Disappear získal hlavní cenu za režii na festivalu v americkém Sundance. Další rok se úspěch opakoval a dobrá pověst workshopu umožnila angažovat jako lektory nejznámější střihače nejen z Evropy, pozvat prestižní sales agenty i producenty a selektory předních festivalů. Jedná se vždy o experty, kteří jsou aktivní součástí světové kinematografie a podílejí se na vzniku mnoha mezinárodních filmů. Jejich zkušenosti z praxe a know-how napomohly vzniku praktického formátu workshopu.

Dok.incubator spolupracuje také s českými filmaři a podílel se na celé řadě významných českých dokumentárních filmů a pomohl řadě debutujících českých režisérů dostat se na přední evropské festivaly. Jedná se například o dokumenty Planeta Česko, Švéd v žigulíku, Budovatelé říše či Central Bus Station. „Už od prvního ročníku jsme českým filmovým profesionálům poskytovali nárazově střihové a dramaturgické konzultace, které často spontánně vyústily v dlouhodobější spolupráci postavenou na entuziasmu lektorů. Úspěchy studentského filmu Nebezpečný svět Rajko Dolečka, který k nám přišel v tvůrčí krizi a jehož se ujala francouzská střihačka Yael Bitton, či dokumentu Stále spolu natočeného publicistkou Evou Tomanovou, nám ukázaly, nakolik dlouhodobá kreativní a producentská podpora i čerstvý pohled zvenčí může ovlivnit kvalitu a distribuci českých filmů,“ vysvětluje Andrea Prenghyová.

Nenechte ze mne udělat blázna, psal mimo jiné ve svém dopise na rozloučenou Jan Zajíc. Měsíc po Janu Palachovi přinesl na protest proti sovětské okupaci a totalitnímu režimu oběť nejvyšší. Komponovaný pořad k 50 letům od jejich mimořádného činu. Debata, ukázky z dobových pramenů, projekce. Moderuje Monika Horsáková. Pořádá Antikvariát a klub Fiducia. 

VSTUPNÉ DOBROVOLNÉ
Místo si můžete rezervovat na tel.: 596 117 312 nebo osobně v antikvariátu (Mlýnská 2, Ostrava 1) vždy v pracovní dny od 10 do 18 h. 

 

Akce Antikvariátu a klubu Fiducia podporují: Ministerstvo kultury ČR, Statutární město Ostrava, Nadace české architektury, Moravskoslezský kraj, MUDr. David Feltl, tiskárna Printo, Portaflex, Nadace Agosto foundation 

Cesty inženýrů Hanzelky a Zikmunda neinspirují jen cestovatele, spisovatele a filmaře, ale i výtvarníky. „U příležitosti 100. výročí narození Ing. Miroslava Zikmunda vystavuje muzeum soubor uměleckých děl inspirovaných životem a dílem legendárních českých cestovatelů. Návštěvníci uvidí kresby, grafiky, malby, keramické, dřevěné i kovové plastiky,“ uvedla PhDr. Magdalena Preiningerová, kurátorka výstavy z Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Výstava s názvem „Miroslav Zikmund 100 let“ bude zahájena vernisáží ve čtvrtek 17. ledna v 17 hodin a k vidění bude v kulturně vzdělávacím centru 14|15 BAŤŮV INSTITUT do 5. května.

Muzeum také vyhlásilo pro ty, kdo na svých cestách rádi fotografují, již jubilejní X. ročník fotografické soutěže Klubu H+Z „Co jsme viděli na svých cestách a ostatní přešli“. Přihlášky a snímky je možné zasílat už teď. Přihlašovat je možné jednotlivé snímky i fotografické cykly, vypsány jsou dvě věkové kategorie – junioři do 17 let a 18 let a starší. Nejlepší práce budou prezentovány v samostatné výstavě od 10. června, kdy se uskuteční také vyhlášení vítězů a předání cen.

Tématu cestovatelství bude věnován i cyklus přednášek. Ten zahájí 10. ledna Klára a Pavel Bezděčkovi povídáním o Ománu, království na Arabském poloostrově, které začíná být žádanou turistickou destinací. Do málo známé a krásné Arménie a Náhorního Karabachu zavede posluchače 24. ledna přednáška Josefa Bosáka, který v muzeu vystavuje i fotografie z těchto míst na výstavě „Kus arménské duše“, jež je k vidění v 1. podlaží budovy 14 do 10. února.

Poslední únorový den představí Vladimír Lemberk v další přednášce krásy Bali a ve čtvrtek 14. března provede posluchače krásami přírody Dušan Trávníček v poslední přednášce „Za přírodou kolem světa“. Začátek je vždy v 17 hodin a konají se v sále B v budově 15.

Vstupné na jednotlivé přednášky je 40 Kč, snížené 30 Kč, držitelé karty ZTP mají vstup zdarma. Předplatné celého cyklu je 140 Kč; snížené pak 100 Kč.

http://www.muzeum-zlin.cz

http://www.14-15.cz

Student ateliéru skla z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze představí svou současnou sadu objektů a sérii otázek na téma fenomenologie, zjevování skutečnosti. Jeho otázky jsou základní, zásadní a kruciální: Co je přítomnost? Co je vesmír? Proč je tady inteligentní život? Je vesmír podřízen inteligentnímu životu? K hledání odpovědí prozkoumává světlo a tmu, používá čočky, polarizované světlo, čirý plast, na němž světlo odhaluje své skutečné tvary, používá promítací plátna, světlo svítící skrze digitální fotografie, obrazovky a displaye a všechny technické přístroje, které existují nebo které dokáže sestrojit. Svými zásahy Martin Opl proměňuje výstavní prostor a následně vnímání světa, tak jak to činí účastníci významné podzimní výstavy Space Shifters (Měniči prostoru) v londýnské Hayward Gallery na Southbanku, Robert Irwin, A.V.Janssen etc.

Martin Opl ke své výstavě napsal: „Proč je něco a ne nic? Jak prohlásil Heidegger, je ta “nejdalekosáhlejší” a “nejhlubší” otázka ze všech. Je ale skutečná?, může se inteligentní bytost jakou je člověk, dobrat toho proč je něco? Existuje něco jako kauzální vysvětlení, důvod, nebo empirické poznání jedince? Je vše zastřeno nerozluštitelným tajemstvím? A přesto toto všechno – tak velkolepé a zároveň jednoduché, elegantní, mrazící v zádech... Představení ničeho se se svou pompézní otázkou odehrává v prostorách gotického sklepení galerie Art Space NOV. Samotný prostor je velmi specifický. Na podzemní prostory můžeme nahlížet jako na analogii jistého trendu “pobytu ve tmě”, kdy se zúčastněná osoba v prostředí naprosté tmy snaží dobrat svého smyslu bytí. Také, a především ale jako prostoru odtrženého od vnějšího okolí a jeho vlivů, Platónovské jeskyně, ve které jsme všichni vězni a jež představuje jen zkreslenou realitu. Konec konců, většina disciplín myšlení kladoucích si otázku “Proč je něco spíše než nic”, od metafyziky přes teologii až k matematice, astrofyzice nebo kvantové mechanice, se přibližuje onomu světu Platónských idejí. Je tedy podle všeho realita jen iluzivním stínem našich myslí, fenoménem, ideou, a za pomyslnou “oponou” kosmické manéže pouhá myšlenka, informace, světlo, jež dává vyvstat iluzi hmoty z ničeho?

Svou teatrálností je “něco” velkolepou vesmírnou divadelní hrou. Necháváme se unášet dějstvím a každý její akt ovlivňuje naše myšlení a jednání. Tím se pak sami podílíme na průběhu tohoto představení. Výstavní prostor se stává jevištěm – nedílnou součástí díla, kterou je bezpochyby i sám návštěvník – vědomé “já” jako herec i divák, pozorovatel, který je spolupachatelem představení. V krajině informací, subjektivních pocitů, myšlenek a vjemů, se za pomoci jednoduchých principů světla a stínu, struktury hmoty nebo času, dostáváme k podstatám věcí. Rozpomínáme se. Odkrýváme neviditelné a poznáváme hranice nekonečna, ničím tvoříme vše...“

Martin Opl (1992) se narodil ve Slaném, absolvoval SUPŠ sklářskou v Kamenickém Šenově, Fakultu umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a nyní studuje v ateliéru skla na Uměleckoprůmyslové škole v Praze.    

Vernisáž výstavy proběhne 10. ledna v 18 hodin. Výstava potrvá do 23. února 2019.

Ve velkém sále Templu je vystaveno dvacet fotografií obou autorů, snímaných na Islandu za různých světelných, povětrnostních, a hlavně emocionálních podmínek. V jednom z menších sálů uvidí návštěvníci, jak prožívá pražský fotograf Stanislav Pokorný skalnaté pobřeží západního Švédska či jiné atraktivní lokality Evropy. V druhém sále jsou fotografie z Lofot pohledem ve Švédsku žijícího Jiřího Formánka.

Stanislav Pokorný se pohybuje ve světě profesionální fotografie více než 35 let. Uspořádal téměř čtyřicet samostatných výstav, působí jako pedagog a lektor a více než deset let je kurátorem prestižní Nikon Photo Gallery v Praze. 

Jiří Formánek žije již padesát let ve Švédsku. Kromě výstav ve Švédsku měl samostatné výstavy v Hradci Králové a Mladé Boleslavi. Zde se oba autoři seznámili a od té doby spolu fotografovali jak ve Švédsku, tak v České republice. Výstava v galerii Templ je jejich první společnou výstavou.

 Vernisáž se koná ve středu 9. ledna 2019 v 17 hodin a výstava potrvá do 10. února.

Ve své tvorbě kombinuje klasickou malbu s nejrůznějšími materiály za účelem zkoumání estetiky obrazu, v níž se prostupují různé významové roviny mediálního sdělení. S oblibou se vrací do dějin umění, z nichž si vybírá typické znaky a ornamentální symboly jako archetypy, vyjadřující naše duchovní a kulturní dědictví. Klade je do kontrastní symbiózy s dnešními, běžně užívanými materiály a sleduje komunikativní možnosti, jež se rodí tímto nesourodým spojením.

Snad proto, že během svých studií měl umělec z učebny stálý výhled na panoramatickou krásu a líbivost Pražského hradu, rozhodl se parafrázovat romantickou nostalgii, obsaženou v historických slozích obrazů, soch a architektury velkých epoch minulosti, aktuálními vyjadřovacími prostředky. Na letošní Ceně kritiky vystavil objekty-obrazy, ztvárněné na polystyrenových deskách s vyřezávanými ornamenty a motivy barokních rozvalin. Tzv. postapokalyptické baroko, jak sám nazval tuto konfrontaci starého a současného pojetí umění, vyjadřovaly desky tvrzeného polystyrenu, užívaného při zateplování domů, do nichž autor vyřezal barokní motivy. Jeho zaujetí pro baroko později vystřídal zájem o gotický styl, rovněž ve smyslu historických simulaker, tj. nadčasové cirkulace vizuálních a kulturních kódů, v nichž obrazy předjímají realitu ve smyslu hyperreality, podle pojetí J. Baudrillarda. Ve věku informatiky má prostě obraz sdělovací prioritu před realitou, kterou vyjadřuje.

V anotaci ke své výstavě umělec uvádí: „Výstava nese název Jedna vteřina zápasu. Tento zápas se vztahuje k biblickému příběhu o Jákobovi a jeho zápasu s andělem, který zachytil například Paul Gauguin ve svém výrazně červeném obraze Vidění po mši. Zde se však nachází série dvaceti čtyř vyobrazení rozvalin gotických hradů či kostelů, stojících na vrcholku hory, v noci, za úplňku.

Reference na historická období, v tomto případě gotika, mi slouží často jako romantizovaný symbol nebo vzpomínka na dávno zapomenutou velikost, vznešenost či jakýsi ztracený duchovní přesah. Dnes se tato vizualita objevuje především v podobě polystyrenových kulis různých filmů a seriálů v žánru fantasy. Gotické zříceniny na této výstavě jsou jednou realistické, někdy se tváří vizuálně současněji a jsou až téměř abstraktní, jindy jsou namalovány amatérsky nebo těžkopádně. Tento princip ignoruje časovou posloupnost a staví vedle sebe eklekticky formy, obsahy či tušené obsahy. Používám ho ve své práci často. Slouží jako nástroj při hledání něčeho, co se nemění v závislosti na čase a kontextu, co stojí nad dějinami, něčeho stálého, pevného, pravdivého.

Stejně tak i zde. Na okolnostech nezáleží, nic se nemění. Měsíc svítí, zápas pořád trvá. Zápas člověka s Bohem, člověka sama se sebou, se svým svědomím. Niterný zápas probíhající během jedné sekundy, ale i během tisíce let. Série 24 drobných olejomaleb odkazuje k 24 snímkům za vteřinu, tedy frekvenci používané v pohyblivém obraze.

Jak dlouho ale trvá vteřina? Jak dlouho trvá tisíc let? Z jaké perspektivy? Jak dlouho je možné vydržet bojovat? Jak dlouho to trvá, než z pevnosti vznikne ruina?  A kdo vyhrává?“

Odpověď musí nalézt divák v sobě sám. Instalace zahrnuje kromě sekvence 24 fragmentárně pojatých obrazových záznamů ještě prostorové objekty, jakožto předmětné ukázky reálně existujících rozvalin.

Pořadatelé 11. Ceny kritiky za mladou malbu 2018 děkují Českým centrům za stáž, kterou umožnily autorovi v rámci jeho ocenění v prvních podzimních dnech ve Vídni.

Komentovaná prohlídka výstavy One Second of Fight a beseda s autorem Filipem Dvořákem proběhne v sobotu 12. ledna 2019 v 16 hodin. Výstava bude toho dne již ukončena.