Jak se cítíte po takovém úspěchu?
Cítím se hrozně dobře. Doufala jsem a moc jsem chtěla, aby moje knížka byla vydaná. Podklady k tvorbě Slabikáře mi poskytlo nakladatelství Fraus, se kterými budu řešit, jak dále pokračovat, neboť Slabikář chce vydat nakladatelství Albatros v rámci ceny. Takže je také možné, že nakonec vznikne i úplně nový slabikář.
Co přesně vaše práce obsahovala?
Zatím jsou svázané dva výtisky. Jeden je ve škole, druhý je tady na výstavě. Práce obnášela zprvu prostudování historie slabikářů, jak fungují, jak se dřív učilo a jak se to za poslední roky hodně změnilo. Struktura je mnohem složitější. Je tam více informací, hodně vizuálních podnětů. Když jsem studovala současné slabikáře, nastával problém, že tam toho bylo zkrátka strašně moc. A často i zbytečně. Velké množství obrázků, barva v pozadí, hodně různých rušivých elementů, které na hravosti knize nepřidají. To je základní problém většiny učebnic. Mým největším úkolem bylo vše očistit od těchto zbytečných prvků. Zkrátka aby se na to dobře koukalo. Učebnice podle mě není jen pro děti, rodiče i učitelé jsou nedílnou součástí studia. To byla asi největší výzva, jak to spojit.
Zkoušela jste, jak na vaši práci budou reagovat děti?
Ano, ale je tam velký problém v tom, že když dětem dáte slabikář, berou ho hned jako učebnici – další učení, což se přirozeně moc nelíbí. Tudíž testování bylo poněkud složitější. Ilustrace se jim líbily, ale zbytek samozřejmě nedokážou hodnotit, to už je práce dospělých.
Dá se to udělat tak, aby to jako učebnici nebraly?
Nejspíš testováním rovnou ve škole. Nebo pokud by ve škole měly vlastní slabikář a domácí úkoly by dělaly z mého. Ale těžko říct, s takovýmto hlubším testováním zkušenosti nemám.
Jak se odvíjel vizuál od samotného textu?
Můj slabikář je v podstatě identická učebnice, kterou mi poskytlo nakladatelství Fraus, pouze s vynecháním pár cvičení. Zvolila jsem ale zcela jiný přístup – místo více ilustrací v celé kapitole jsem vytvořila jednu velkou úvodní na začátku každé kapitoly vázající se k danému písmenu a ostatní ilustrace už jsou jen jednoduše stylizované ve cvičeních. Každá kapitola má svou vlastní barevnou škálu a některé prvky z hlavní ilustrace se objevují i ve zbytku kapitoly pro lepší vizuální spojení. Učebnice je tak dostatečně barevná, ale zároveň působí čistě a klidně.
Jak dlouho vám trvalo vytvořit nový slabikář?
Byla to moje bakalářská práce. S přípravou jsem začala na podzim, do zimy jsem to připravila a na jaře jsem to začala dělat. Takže přibližně pět měsíců.
Můžete přiblížit, jaký výtvarný styl jste volila a proč?
Zvolila jsem techniku digitální ilustrace, se kterou pracuji relativně krátce, ale to mě na tom právě bavilo – každou ilustrací objevuji nové techniky, triky a různé zlepšováky. Digitální ilustrace má samozřejmě tu velkou výhodu rychlé a jednoduché editovatelnosti, což je celkem důležitý fakt v tvorbě učebnice, kde se stále něco upravuje a posouvá.
Zároveň jsem se chtěla vizuálně přiblížit ke klasickým tiskovým technikám. Využívala jsem prvků tiskového rastru sítotisku, nepřesnost linorytu a typické překrývání barevných vrstev.
Teď vám Slabikář tedy vydá Albatros?
Ano, doufám, že se to dotáhne do zdárného konce. Je třeba to vyřešit ještě s pedagogickou porotou – nejen s designovou. Aby to mohlo pro děti fungovat didakticky dobře. To ještě není úplně jasné, jak to bude. Čeká mě ještě spousta práce.
Slabikář je hotový, funguje jako layout, teď je otázka, zda bude stejně dobře fungovat i v praxi. Byla bych ráda, protože stav současných učebnic není dobrý. Je zde velká díra na designovém trhu. Zjistila jsem to díky této práci a dost mě to zaskočilo. Byla to jedna z motivací, proč jsem se do těchto vod pustila.
Velkou chybou je, že se učebnice vyrábí jak na běžícím pásu. Produkce je zrychlená, na kvalitní výsledek je třeba zkrátka více času.
Myslíte si, že design, když je špatně udělaný, může děti odradit, vzít jim chuť do učení?
Ano, myslím, že může. Mě tedy odradí, protože to logicky jako grafik hodně vnímám – knihu soudím podle obalu. Pokud je v učebnici moc barev, rušivých podnětů, ilustrací, tak nás to rychleji unaví. Zároveň nesmí působit moc prázdně, sterilně a nudně. To je práce pro grafika a ilustrátora, jak správně spojit obraz s textem pro co nejlepší výsledek.
Co vás tedy na designerské práci nejvíc baví? Proč jste se rozhodla pro toto studium?
Grafický design studuji od střední školy, ale k výtvarnu mám blízko již od dětství. Ve své tvorbě kombinuji grafický design s ilustrací – ilustrace je spíš osobní záležitost, ale grafický design jí pak vdechuje život v něco hmatatelné, v knihu, plakát, nebo třeba zde Slabikář. Pro mě je velmi důležitý pocit, když se práce dodělá, je vidět a lidé na ní reagují. Prohlíží si plakát, nosí tričko s mým potiskem, listují si knihou a usmívají se. To je pro mě pocit k nezaplacení. Na práci mě také baví různorodost a zkoumání stále dalších možností lidské kreativity a využití nových materiálů. Člověk se stále učí a posouvá své možnosti a nároky.
Proč jste se rozhodla pro Slabikář?
Už dlouho jsem měla v hlavě ideu zpracování nějaké učebnice, protože nejsem spokojená s jejich vzhledem. Slabikář se ukázal jako ideální volba, je v něm málo textu a spousta prostoru pro kreativitu. Mohla jsem to pojmout, jak chci. Nemusím řešit například fotografii v učebnici dějepisu nebo popisy rostlin. Tady nakreslím slona a mohu ho nakreslit, jak chci – nemusí být úplně detailně vykreslený a anatomicky přesný. Ta hra se stylizací obrazu mě velmi bavila.
Ve své bakalářské práci jsem se ale nevěnovala jen Slabikáři. Součástí byl i návrh layoutu dalších dvou učebnic, kde jsem si vyzkoušela, že každá dvoustrana je vskutku jedinečná a je náročné sjednotit vizualitu celé publikace. Slabikář ale považuji za nejzdařilejší a jemu jsem také věnovala nejvíce pozornosti.
Je někdo, kdo vás inspiruje, koho vnímáte i jako svého učitele v této oblasti?
Nyní se chci co nejvíce naučit od svých pedagogů na VŠVU v Bratislavě, kteří jsou pro mě velmi inspirujícími osobnostmi. V dětské ilustraci mám velmi ráda slovenskou ilustrátorku Danielu Olejníkovou. Často si své knížky upravuje sama a je to na tom hodně vidět. Věci spolu dohromady pěkně fungují.
Co pro vás cena znamená? Je to závazek? Otevřené dveře?
Získaná cena je pro mě hlavně podpora, že to, co dělám, má smysl. Velmi si toho cením, opravdu jsem nečekala, že získám tolik ocenění. Závazek to pro mě není, v této práci budu pokračovat, protože mě baví a naplňuje. A jako otevřené dveře? Rozhodně ano, každé zviditelnění mi pomáhá se posouvat výš a plnit své sny.
Ale vlastní cíle mám většinou menší a reálné. Právě ten s vydáním Slabikáře se snad brzy vyplní, což možná otevře dveře další a třeba vzniknou další zajímavé projekty.
