Knihy, literatura, média

Trojice snímků přímo prošla dok.incubatorem, dva jsou od bývalých účastníků workshopu a na dalším dokumentu se podílela dlouholetá lektorka projektu. Snímky do soutěžní sekce si každoročně přijíždí do České republiky osobně vybírat selektoři festivalu Sundance.

Prvním snímkem je velice osobní The Disappearance of My Mother od mladého italského tvůrce Beniamina Barrese. Ten natočil velice intimní snímek o své matce, někdejší módní ikoně a múze velikánů jako byli Dalí či Warhol, ale také radikální feministce a bojovnici za ženská práva. Po dlouhých letech před objektivy se snaží zmizet ze světa a její syn ji při tom chce natáčet.

Druhým filmem je Lapü od kolumbijských filmařů Césara Alejandra Jaimese a Juana Pabla Polanca. Sledují mladou dívku Doris absolvující tradiční rituál, kterým chce dát poslední sbohem své dávno mrtvé sestřenici. Dokument se pohybuje na pomezí smrti a života, snu a skutečnosti.

Třetím snímkem, který přímo prošel českým workshopem, je výbušný brazilský dokument The Edge of Democracy od Petry Costy. Díky svým stykům se dostala do bezprostřední blízkosti brazilské prezidentky Dilmy Rousseff a zpoza kamery sleduje jednu z nejdramatičtějších epizod moderní brazilské historie. K vidění budou také dokumenty The Magic Life of V a One Child Nation, které natočili bývalí účastníci workshopu a na filmu Advocate se podílela Yael Bitton, dlouholetá lektorka dok.incubatoru.

Dok.incubator je nejen v evropském měřítku unikátním workshopem pro tvůrce dokumentárních filmů s mezinárodními ambicemi. Přestože workshopu se účastní jen 8 filmových projektů ročně,  dva ze snímků lze potkat  v sekcích Forum a Panorama na festivalu Berlinale, další se objeví na festivalu ve švédském Goteborgu či hned dva další na prestižním CPH:DOC. Kromě toho také pravidelně spolupracuje s českými filmaři. „Už od prvního ročníku jsme českým filmovým profesionálům poskytovali střihové a dramaturgické konzultace, které často spontánně vyústily v dlouhodobější spolupráci postavenou na entuziasmu lektorů. Úspěchy studentského filmu Nebezpečný svět Rajko Dolečka či dokumentu Stále spolu od publicistky Evy Tomanové, nám ukázaly, nakolik dlouhodobá kreativní a producentská podpora i čerstvý pohled zvenčí může ovlivnit kvalitu a distribuci českých filmů,“ vysvětluje zakladatelka a ředitelka Andrea Prenghyová. Dok.incubator tak vedle mezinárodní sekce založil i speciální program pro české tvůrce, který  pomohl řadě debutujících českých režisérů dostat se na přední evropské festivaly. Jedná se například o dokumenty Planeta Česko, Švéd v žigulíku či Central Bus Station.

Podrobné informace o dok.incubatoru naleznete na http://dokincubator.net/.

Více v přiložené TZ.

Zdroj: Lucie Čunderliková, SMART Communication

Co vás k práci při mateřské vedlo – finanční situace, možnost seberealizace, udržení se v oboru atd.?

Bára: Všechny tři faktory. Ale naštěstí mým většinovým motorem zůstává seberealizace. Tlak na finance a „udržení se“ někde, myslím, produkuje jen stres, zaťatost a moc vám na radosti ze života nepřidá. A o radost a pocit štěstí přeci v životě obecně jde. Samozřejmě hned po zdraví. Čím víc tím směrem člověk uvažuje, tím víc se mu cíl vzdaluje. To je aspoň moje zkušenost.

 

Jak vnímáte podnikání při mateřské?

Bára: Myslím, že podnikání obecně není pro každého. Volná noha někdy trochu pokulhává a krom nejasné pracovní doby a nejistého finančního ohodnocení s sebou nese i dost stresu. Tím vším vykoupíte svou svobodu toho, že si třeba uprostřed týdne jednou za čas můžete rozhodnout, že nebudete dělat „nic“ a vezmete si volno. Je důležité se naučit právě hranicím, abyste potom nelitovala času, který už vrátit nejde. Sama vidím, jak to letí a někdy bych si přála se narodit se zlatou lžičkou v peřince, nebo si vzít prince z pohádky a pracovat míň. I když dělám to, co moje duše potřebuje a moje práce je zároveň zábava a naplnění mých snů. Pořád je to dost práce.  

Lena: Podnikání při mateřské vnímám jako důležité. I kdyby to bylo jen pár hodin týdně. Ženy pak neztrácí kontakt se světem a neutopí se tak v plínkách. :) Buď volí aktivity, které jdou realizovat i s dětmi, a tedy s poloviční pozorností, což může být náročné, anebo si seženou hlídání. Pracovní aktivita je potom paradoxně formou relaxace a času pro sebe.

 

Do jaké míry je projekt Mateřska.com firmou? Zvládáte i produkční a manažerské práce samy? Název Mateřska.com odkazuje k tomu, že je náročnost práce na mateřské srovnatelná s podnikáním?

Bára: Právnická osoba nejsme, děláme na sebe. Ale jinak vykazujeme skoro všechny znaky firmy. Jen pracujeme z domova, který se na část dne mění v naši kancelář a zkušebnu zároveň. Většinu produkční práce si děláme samy, jen ohledně bookingu spolupracujeme s externistkami. I tady jsou to ženy. Zjistily jsme, že nám ženský tým v mnoha ohledech víc vyhovuje. Rozhodně si myslíme, že mateřská „dovolená“ vyžaduje zvládat multitask a další schopnosti efektivního manažera.

 

Jak vypadal Váš pracovní život před nástupem na mateřskou dovolenou? Jaké pracovní změny přineslo mateřství?

Bára: Jsem zpěvačka, od osmnácti zpívám s různými kapelami. Krom té viditelné časti mojí práce na pódiu a různých mediálních výstupech, je ale i hodně mravenčího plahočení. Hlavně doma u počítače a ve zkušebnách. Před patnácti lety jsme založily ženskou kapelu Yellow Sisters, se kterou si píšeme vlastní písničky. S dětmi přišlo komické duo Mateřská.com a naše Laktační psychóza. Když jsem se z mateřské oklepala, vydala jsem loni i sólovou desku jako Diva Baara zaměřenou na dospělá ženská témata a vztahy. Na té jsem ale začala pracovat v podstatě, až když dcera Coco šla do školky, takže technicky vzato po mateřské. Uvědomuju si, že jsem asi hodně pracovitá, když se ten záběr pokouším někomu vysvětlit. Vlastně jsem vydala letos už desátou desku.

Během mateřské jsem pokračovala v rozjetém vlaku, ale místo zmírnění jsem paradoxně šlápla na plyn. Upřímně dnes už ani nevím, kde se v nás ta energie vzala. Možná to bylo částečně obavou, abychom nevypadly z kola a nehodily celou kariéru do koše. Každopádně s dětmi přišlo spoustu inspirace a tu bylo potřeba aktuálně zpracovat. Písničku pro děti nebo o pocitech na mateřské prostě napíšete nejspíš v době, kdy se vás to téma týká.

Lena: Před mateřskou dovolenou můj život vypadal velice podobně. Jezdila jsem na koncerty, chodila na zkoušky. Rozdíl byl v tom, že jsem měla hodně osobního času. Ten si potom vzaly děti. :)

 

Je mateřská dovolená spíše omezující nebo inspirující? Z jakých životních pocitů vznikala první deska?

Bára: Mateřství mi přineslo tolik inspirace, že z něj i teď po sedmi letech pořád čerpám. Natočila jsem dvě desky Mateřské.com, s Yellow Sisters vydala dvě desky pro děti Zvěřinec dětem, učím kroužek dětského zpívání a improvizace, připravila jsem desku anglických písniček pro děti a s mámou vydala desku dětských Usínaček. To vše by mě před tím vůbec nezajímalo. Takže inspirace určitě, nová tvůrčí práce ano. Jen ten prostor a čas na ni… Je na místě za to poděkovat našim rodinám. U nás jsou to krom partnera i obě babičky. Moje máma (pozn. red. zpěvačka Petra Černocká) mě svou obětavostí hodně překvapila. Jsou s Coco skvělý tým.  

Lena: Mateřská dovolená je omezující i inspirující zároveň. První deska Mateřské vznikla právě z tohoto přetlaku. Hodně energie a radosti spojené s mateřstvím a zároveň téměř žádný čas jen pro sebe.

 

Je snadné obě role skloubit - zpěvačka, učitelka zpěvu, moderátorka a matka? Zpíváte „jo, ty moje ambice nedají mi klid…“?

Bára: Co myslíte slovem snadné? Co je v životě vůbec snadné? Každý máme jiný metr a hodnoty. Já to měřím mírou radosti v mém okolí a jestli se nám daří žít život, který se nám líbí. Nárazově, když mám práce víc, jsem hrubě nespokojená a všechno, co si přeju je být doma vařit, mazlit se, koukat na pohádky a jet s dcerou na výlet do lesa. To „kloubení“ nesmí prostě nikdy být o vykloubení. Člověk musí v podnikání pořád hledat, kde je ten balanc.

Lze ty role skloubit? Někdy o tom hodně pochybuju, a jsem k tobě sebekritická na obě strany. Na druhou stranu to žiju a jsem toho, že to jde, zřejmě příkladem. Coco se mnou jezdila na mateřské na koncerty, do studia i na zkoušky, snažila jsem se ji zabavit a nechat ji součástí mého pracovního života, co jen to šlo. Ale asi z ní budu mít zpěvačku, nebo herečku, když už jsem ji tak zasvětila a vidím, že to má ráda. Mateřskou jako osobní omezení vnímat nechci, nemám ráda žádná omezení a tohle se děje jen v naší hlavě. Každý jsme pánem svého života, někdy se to zdá nemožné, ale změnit život můžeme stejně jen tady a teď.

Lena: Vlastně sama vůbec netuším, jak to všechno zvládám. Je potřeba být dobrým koordinátorem a mít dobrý management v rámci rodiny. Ale napětí tam je. Jako žena-umělkyně se pohybuji v úplně jiných sférách než jako žena-matka. Na druhou stranu je ale rodina výborným uzemněním. Řešíte praktické a jednoduché věci, abychom měli kde bydlet, co na sebe a co jíst. :)

 

Často se toto kloubení neobejde bez kompromisů. Jaké jsou vaše krásné ztráty?

Bára: Coco si v roce vyrazila zub i s kořenem. Máme ho doma v krabičce. Čím je starší, tím víc jich v té krabičce přibývá. Nemůžu tomu někdy uvěřit. Každý den jejího dětství je pro mě taková malá ztráta.

Lena: Občas si vzpomenu na svůj svobodný život s nostalgií. Být zodpovědná jen sama za sebe. Vstávat, kdy se mi to hodí. Věnovat se svým projektům. Cestovat. Ráda vzpomínám na dobu, kdy jsme s Bárou cestovaly po světě, zpívaly na ulici a vybíraly do klobouku.

 

Laktační psychóza vyšla v roce 2013, pět let nato je tu Automatka… Od písní jako Vylitá (reakce na konec v soutěži Hlas Československa – pozn. red.), Gangsta Matka, Dnes hlídá chlap, Laktační psychóza jste se přesunuly k Být fit, Vím, co chci, Lekce trpělivosti, Jen my dva, Svatební… Kolik je už vašim dětem let? Je čas se vdát?

Lena: Starší dceři je už sedm a synovi tři. Myslím, že z názvů skladeb je dobře každá životní etapa čitelná. Máme opět více času na sebe a na svou práci. Rozvážení na kroužky je aktuálním tématem, ale vyhovuje mi co nejvíce věci řešit lokálně. Ideálně v rámci školy. Svatba je pro mě nejvyšší meta v rámci vztahu. Cesta k ní je proces. Jsem v procesu. :)

Bára: Automatka je pro všechny mámy, které vozí děti na kroužky a připadají si někdy jako taxikářky, mají rády humor, nadhled a těší je, že už nemají mlíko na mozku. Coco je teď sedm let. Zůstala jsem při jednom dítěti, v tom to, myslím, mám na rozdíl od Leni o trochu snazší. Na svatbu se mě občas okolí zeptá. Můj muž má na to ale elegantní odpověď. Když jsme se nevzali, nemůžeme se rozvést a dítě je mnohem větší závazek. 

 

Mateřská.com oslovuje hlavně ženy-matky, které se ve vašem pohledu na mateřství našly, ale máte fanoušky i mezi muži?

Bára: Máme, muži, co mají smysl pro humor, naštěstí ještě nevymřeli. Roli tatínků se snažíme nepřehlížet. Na první desce si s námi zazpívali Vojta Dyk a Dan Bárta, který i CD Laktační psychóza pokřtil. Na druhé desce jsme mužům věnovaly hned několik písní. Zamilovanou Jen my dva a trošku nátlakovou Svatební. Zahostoval si v ní náš kamarád beatboxer Endru. Ten ještě děti nemá, ale humor je jeho doména, a to nás i spojuje.

 

Stylizujete se v nadsázce do rolí „rapujících“ matek. Máte opravdu všechno tak „na háku“? ;-) Kde berete nadhled a k němu potřebné sebevědomí? Křest Automatky jste prezentovaly jako mateřsky-hipsterskou show. Jste hipsterky?

Lena: Nadhled a sebevědomí čerpáme z našeho přátelství. Trávíme společně opravdu hodně času, takže se navzájem podporujeme a máme stejný smysl pro humor. Hipsterky nejsme. Ale klub Café V lese, kde se nové album křtilo, je hipsterský. Byla to opět nadsázka. Co jiného od nás čekat? J

 

Znáte se už dlouho. V čem a jak se doplňujete ve smyslu uměleckého tvoření? Máte nějak rozdělené role?

Bára: Tuším, že jsme se seznámily kolem roku 2000. Já jsem dlouho byla ten, co si toho míň pamatuje, nejsem tak systematická. Ale třeba se o něco lépe orientuju v technologiích, píšu tiskové zprávy, komunikuji s novináři. V dalších oblastech se většinou doplňujeme. Jedna něco navrhne, vymyslí a druhá to doplní, rozvine, realizuje. Takhle třeba píšeme i společné texty.

 

Do jaké míry je nové CD Váš autorský projekt?

Lena: Všechny projekty, které děláme, jsou naše autorské. Jsme v rolích skladatelek i textařek. Mateřská.com není výjimkou. A inspiraci nám přinesl sám život. Právě ten kontrast umělkyně – matka, který jsme prožívaly v rámci soutěže Hlas Československa, nás inspiroval ke složení titulní písně Laktační psychóza. A potom jsme už jen reagovaly na další události, co následovaly. Vytvořily jsme si škatulku avantgardní rap, ale nové CD je hodně popové. Na CD Automatka nám přispělo svojí hudbou šest producentů – Jiří Burian, Honza Horáček, Djei Gogo, Tomato 22, Kim Kanagom, Aleš Hyvnar. A my do jejich hudby složily melodie a texty. Nejvíce času jsme strávily s Alešem Hyvnarem, který desku také míchal a masteroval.

 

Laktační psychóza se stala virální videem, což odstartovalo internetovou veřejnou sbírku na vydání celého prvního alba. Jak to je s druhým CD?

Lena: Druhé CD Automatka bylo rovněž podpořeno veřejnou sbírkou. Řekly jsme si, že pokud se peníze vyberou, vytvoříme pokračování našeho životního příběhu. A podařilo se to. S výsledkem jsem nadmíru spokojené.

 

Co považujete za svůj dosavadní největší životní a pracovní úspěch?

Bára: Jsem pyšná na všechnu svou práci, to je asi výhoda toho, když si děláte „co chcete“. V mém případě, když si skládáte vlastní písničky. Srdečně mě nejvíc těší můj loňský sólový projekt Diva Baara, kde si vychutnávám roli divé divy. Na jednu stranu zpěvačky, která si užívá svou rozkvetlou ženskou sílu, kombinovanou s pokorou a něhou, za kterou asi taky vděčím své dceři. A na druhou divokosti, kterou nám v sobě a pořád mě žene vpřed. Asi největší radost jsem měla z hostování ve Fóru Karlín na koncertu Caro Emerald, před níž jsem vystoupila jako Diva Baara.

Lena: Mým největším životním úspěchem jsou moje dvě zdravé, krásné děti. Za největší pracovní úspěch považuji propojení se svojí hudební legendou – kytaristou Blueym z kapely Incognito. Jednou jsem byla jeho hostem v písni Still A Fried Of Mine a zažila tu atmosféru na vlastní kůži společně na pódiu. Podruhé jsem se svým projektem Lena Yellow vystoupila jako support před jejich koncertem. Obě akce proběhly v pražském Lucerna Music Baru.

 

Mateřskou dovolenou máte za sebou. Jaké jsou návraty nebo nové začátky? Na jakých projektech pokračujete a co už definitivně skončilo?

Lena: Vracím se plně do procesu po sedmi letech a není to úplně jednoduché. Cítím to jako velkou výzvu postavit se znovu pevně na vlastní nohy. Jako dospělá žena-matka. Posledních patnáct let se živím vlastně jen zpěvem. Takže pokračuji ve svojí cestě. Nově jsem se začala nabízet individuální lekce zpěvu, dále pořádám i skupinové hlasové workshopy. Připravuji novou desku v češtině se svým sólovým projektem Lena Yellow a nová deska se chystá i pro Yellow Sisters. Takže neskončilo vůbec nic. Všechny projekty pokračují. Cítím, že jsem v krásném procesu navracení se sama k sobě. Bohatší, naplněná a spokojená, protože mám k tomu všemu krásnou rodinu.

Bára: Pro mě je to asi spíš o nových začátcích, než o návratech. Postavila jsem si sólovou kapelu, obě jsme teď s Lenou činné ve třech kapelách. Vlastně ve čtyřech, protože si v těch sólových navzájem hostujeme jako backvokalistky. Skončil pro mě čas lelkování, není na něj prostor. Nečinnost je krásná věc a může v ní být pro nás muzikanty hodně inspirace k nové tvorbě. To mi trochu chybí. Jako máma si konečně přijdu kompletní a naplněná a spokojená sama se sebou. To byl u mě dlouhý proces. A k tomu žít svůj život… mám stejně pocit, že mi chybí ještě malý krůček, právě abych si mohla častěji dovolit psát nové písničky a víc cestovat. Ta píseň je pro nás motivační. Umění být spokojený s tím, co člověk má, je pro mě životní meta.      

 

Zpěvačka a textařka Bára Vaculíková je dcerou zpěvačky Petry Černocké. Po dostudování žurnalistiky na FSV UK, začínala v roce 1998 jako vokalistka afro-hip-hopové kapely Forbidden Fruit (ČR, ZMB). Působila krátce v řadě hudebních seskupení jako Funky Feast, Gang-ala-Basta, Levelrise (FR), Létající koberec ad. Po ročním pobytu v Austrálii realizovala některé vlastní písně se soul-jazzovým projektem Yellow Family, kde se poprvé propojila s Lenou Yellow. Společně poté vystupovaly po Evropě se street-performance programem a vydaly se i do Afriky (Czech Gambian Connection) a roku 2005 založily akapelu Yellow Sisters. S ní Bára vydala 7 CD a vystupovala ve 13 zemích světa . V roce 2012 se s Lenou zúčastnily hlasové soutěže Hlas Česko-Slovenska, na kterou reagoval kontroverzní projekt Mateřská.com s titulní písní Laktační psychóza. Na podzim 2017 Bára rozjela i svůj sólový projekt Diva Baara, kde vystupuje v roli elegantní divy s vlastními písněmi zaměřenými na ženská témata. Diva Baara se širšímu publiku představila jako předskokanka holandské elektroswingové ikony Caro Emerald ve Fóru Karlín (2018). Má dceru Olivii Coco, vede hlasové dílny pro děti Mateřská.com dětem a vystupuje s Yellow Sisters, Mateřskou.com a Divou Baarou.

Lenka Jankovská aka Lena Yellow se věnuje hudbě a zpěvu od dětství. Momentálně autorsky působí ve třech projektech: Lena Yellow (soul-jazz), Mateřská.com a Yellow Sisters (a capella). Podílí se i na produkci a managementu a příležitostně pořádá hlasové semináře. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze (2003) a Vyšší odbornou školu Jaroslava Ježka - obor jazzový zpěv (2009). Sólově zpívat začala v roce 1999. První sólový repertoár zrealizovala s vlastní kapelou Yellow Family, se kterou dva roky vystupovala. V této době také cestovala po Evropě a Africe se street-performance programem. V roce 2005 založila s Bárou, Antonií a Hawou vokální skupinu Yellow Sisters. V roce 2012 se stala semifinalistkou soutěže Hlas Československa. Tato zkušenost spolu s prvním mateřstvím ji inspirovala k další tvorbě a vzniku nového úspěšného projektu Mateřská.com (2013 - CD Laktační psychóza). Od roku 2011 se Lena po boku skladatele a pianisty Tomáše Sýkory realizuje opět sólově. V roce 2014 spolu vydali debut Positivity a turné k desce zakončili jako support světoznámých Incognito v Lucerna Music Baru v Praze.

 

Další informace: http://materska.com/ nebo https://www.facebook.com/Materskacom/

 

Porotu si nejvíce získala třídílná dokumentární série, která je českou sondou do sovětské represivní mašinérie Čechoslováci v gulagu režisérky Marty Novákové, jíž udělila HLAVNÍ CENU TRILOBIT 2019. Další trojice křišťálů s vypískovaným trilobitem, ceny TRILOBIT 2019, putovaly do rukou režiséra Olma Omerzu za film Všechno bude, dokumentaristovi Mariánu Polákovi za první celovečerní film o české přírodě Planeta Česko a do třetice Šimonu Šafránkovi a Šimonu Hájkovi za režii a střih dokumentu o historii českého skateboardingu King Skate.

Kromě konkrétních snímků a jejich tvůrců byla pozornost věnována také jedné významné osobnosti, která se dlouhodobě zasloužila o rozkvět audiovizuální tvorby v českém i mezinárodním kontextu a byla oceněna CENOU VLADISLAVA VANČURY. Entrée do pomyslné „síně slávy“ se tak za svůj celoživotní přínos dočkal in memoriam režisér Evald Schorm. Stejně jako v loňském roce se o CENU FERDINANDA VAŇKA za přínos rozvoji občanské společnosti rozdělily dva počiny. Za dokumentární sérii Rudí prezidenti ji zároveň pro svůj tvůrčí tým převzal dramaturg Petr Buchta. Druhou CENOU FERDINANDA VAŇKA porota ocenila publicistický počin – investigativní reportáže spolku OBRAZ – obránci zvířat a Ekologického bloku Nedej se – Občanské noviny, které upozorňují na trýznivé podmínky klecových chovů slepic na velkých českých farmách. CENU JOSEFA ŠKVORECKÉHO za publikaci Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize (1955–1991) si odnesl dramaturg, scenárista a pedagog Marek Hlavica.

ZVLÁŠTNÍ CENU POROTY si za své výjimečné výkony převzali herci Martin Huba s Janem Budařem, protagonisté hraného filmu Hovory s TGM. Držiteli populární ZCELA ZVLÁŠTNÍ CENY – ZLATÝ CITRÓN 2019 za nechvalný čin byli vyhlášeni tři členové Rady Českého rozhlasu – Tomáš Kňourek, Vítězslav Jandák a předsedkyně Hana Dohnálková. CENOU DĚTSKÉ POROTY – BEROUNSKÝ MEDVÍDEK 2019 její členové ověnčili film Přání k mání režiséra Víta Karase a vůbec poprvé byla udělena CENA DIVÁKŮ – BEROUNSKÝ KLEPÁČEK za film Toman režiséra a producenta Ondřeje Trojana.

Více v přiložené TZ.

Zdroj: Barbora Dušková, tisková mluvčí TRILOBIT 2019

Než jste se vydal do broumovského kláštera, znal jste toto místo, nebo jde o vaši první návštěvu?

Přestože jsem v mládí sjezdil celou tehdejší, ještě o kus větší, republiku na bicyklu značky Favorit, Broumovské stěny jsem tenkrát nepřekonal, takže o to větší radost mám, že teď mohu poznávat Broumov takto zblízka, nejen jako turista. Strašně se mi u vás líbí, nejen díky té sněhové nadílce, na jakou v Praze už jen nostalgicky vzpomínáme. Poznávám zde spoustu zajímavých a úžasných lidí.

 

Jak se vám v Literárním domku „existuje“ a tvoří?

Literární, kdysi kuchařův, domek, přestože byl patrně původně rekonstruován za jiným účelem než k pobytu literátů, je skvělé místo pro tvořivou práci, klid umocňuje sousedství krásné, „meditativní“ klášterní zahrady (snad tomu tak bude i v létě, nevím, ale leden se sněhovými závějemi mi k tomu přijde naprosto ideální). Příhodná mi připadá i poloha v „podhradí“, oddělená od „Zámku“ (na Josefa K. nelze při výhledu z okna nevzpomenout) hlubokým příkopem, kde odpoledne radostně sáňkují školáci. V neposlední řadě je důležité dobře vycházet s druhým rezidentem domku, protože vzhledem k uspořádání prostoru se to jinak než s tolerancí a vycházením si vstříc neobejde. A to je vždycky lepší s člověkem, s kterým tady míra porozumění nekončí. To se mi naštěstí splnilo jak se současnou rezidentkou Hanou Fořtovou, s níž jsem se neznal, tak v to plně doufám i s další rezidentkou Alenou Lhotovou, s níž už léta spolupracuji na půdě Obce překladatelů.

 

Na čem tam aktuálně pracujete?

Přivezl jsem si s sebou samozřejmě práce na čtyři pobyty, ale že za představami o svých schopnostech výrazně zaostávám, jsem si už ve svém věku smířlivě zvykl. Připravuji se zde četbou pramenů na překlad knihy Roberta Griffina Fašismus, což je důležitá publikace k pochopení toho, jak snadno společnost přichází o demokracii a o svobodu, zvlášť dnes je to naléhavé čtení. Ladím do sazby dosud česky nevydaný román Kingsleyho Amise, čtu si opakovaně rukopis úchvatného nového románu Iana McEwana Stroje jako já a lidé jako vy, který vyjde na Velikonoce v Británii a na jehož překlad se nesmírně těším, a denní překladatelský chleba odvádím na Smrtící bílé, čtvrtém románu Roberta Galbraitha, mužském alter egu J. K. Rowlingové. A myslím, že zde nacházím i dost inspirace na nějaký ten fejeton, přestože teď nikde k této termínované „dřině“ nejsem naštěstí zavázán.

 

Stíháte poznávat i okolí, nebo vás práce pohlcuje?

O tom, že pořád jenom nepracuji, jsem se už zmínil, snažím se chodit na vycházky, ta nejčastější samozřejmě vede z Domku přes most na oběd do výtečné klášterní restaurace nebo do milé kavárny, mám rád cesty parky a okolím, v neposlední řadě se pak snažím sledovat nabídku kulturní, ať už jde o pořady v klubu Eden, nebo třeba o koncert Agnieszky Twardochové v Kreslírně, na který se velice těším.

 

Na svém překladatelském kontě máte více než sto knih – je mezi nimi nějaká, na kterou vzpomínáte nejvíc? Nebo nějaká, jejíž překlad vám dal opravdu „zabrat“?

Mezi své „srdcovky“ bych zařadil Otroka Isaaca Bashevise Singera a Na Chesilské pláži od Iana McEwana, nejvíc jsem se asi zapotil nad posledním románem Iana McEwana Skořápka nebo nad hlubokým rozborem tvůrčí poetiky Boba Dylana, který jeho autor David Dalton nazval citátem z textu z jedné z nejslavnějších Mistrových písní, Kdo je ten chlap? Což už si teď laskaví trpěliví čtenáři jistě říkají i o mně.

„Přes léto došlo k propadu oproti předchozímu roku. Na vině bylo především velmi teplé počasí, kdy se lidé často radši pohybovali mimo města. Poté už se ale situace jen zlepšovala a po listopadové vernisáži výstavy Včela už se návštěvníci do Sladovny jen hrnuli. A nebyly to jen rodiny s dětmi, ale také skupiny ze škol a školek. Jsme velice rádi, že návštěvnost stále stoupá. Je to nejlepší vyjádření podpory Sladovně a moc za to děkujeme,“ říká ředitel Sladovny Adam Langer.

Letošní rok byl velice úspěšný i co se týče počtu zajímavých a povedených výstav. Kromě těch stálých jako je Pilařiště, Mraveniště, Hnízdo ilustrace a Sladovnictví se na přelomu roku hrálo divadelní představení Děti lví srdce, poté se na pět týdnů představila výstava Já hrdina. Diváky zaujala také výstava Cesta do mytologie, kde děti zachraňovaly bájný svět a pro pozitivní ohlasy bylo nutné ji o několik týdnů prodloužit. Nového kabátu v podobě originální výmalby se dočkalo také Mraveniště. „Po náročné první polovině roku jsme na pár dnů zavřeli, abychom mohli otevřít výstavu Půl století s Cimrmanem a Šikovní z Divadla Járy Cimrmana, kterou jsme nyní pro velký úspěch prodloužili až do poloviny března. Nakonec jsme zahájili výstavu Včela – tajuplný výlet za sluncem, která dětem přibližuje svět včel,“ vysvětluje Adam Langer.

Pro návštěvníky bylo během celého roku připraveno také hned několik dílů Laboratoře, která se zabývala bestiářem a mytologickými bytostmi, animací a vánočním tvořením. Velikou novinkou letošního roku bylo také otevření kavárny a hudebního klubu Balzám ve sklepě Sladovny, kde se celoročně kromě Vonných dýchánků konají také koncerty, přednášky a další kulturní akce.

http://www.sladovna.cz

Ať už je to individuální přístup, komornější prostředí výuky s místy až rodinnou atmosférou i širší možnosti jejich účasti v nejrůznějších projektech – od vědeckých přes zájmové až po cestovatelské. Jádro kampaně tvoří autentická selfie videa, jejichž galerii a další doprovodné materiály je možné zhlédnout na nové webové stránce „jinak.slu.cz“.

Celou kampaní prochází spojovací prvek, slogan “Naučíme tě … jinak“, vždy doplněný o konkrétní obor či oblast studia. Klíčovým slovem tedy není poměrně neobjevné „jinak“, které bývá často využito v jinak obsahově vyprázdněné formě, ale odpověď na prastarou otázku „Jak?“. A odpověď poskytuje jednoznačné konkrétní spojení s oborem či přístupem k němu, které svou osobní výpovědí představuje autentický člověk spojený se Slezskou univerzitou. Aby byl kaleidoskop příběhů co nejpestřejší, střídají se ve svých osobních výpovědích v kampani jak studenti, tak absolventi univerzity, prostor bude dán i pedagogickým a vědeckým členům akademické obce i řadovým zaměstnancům.

Autenticitu výpovědí podtrhuje selfie forma videí, která jsou spolu s popisem daného příběhu a osobním vzkazem samotného protagonisty umístěna na speciální webové stránce „jinak.slu.cz“. Samotná kampaň startuje s prvními čtyřmi příběhy týkajících se studia matematiky, astrofyziky, marketingu a ošetřovatelství. Další budou přibývat s frekvencí dvou až tří nových příběhů měsíčně do konce akademického roku. Koncept projektu vymysleli a zpracovali univerzitní pracovníci PR společně se studenty oboru Audiovizuální tvorba, kteří se také podílejí na technickém zajištění natáčení videí.

Zdroj: Mgr. Daniel Martínek, tiskový mluvčí, vedoucí oddělení vztahů s veřejností, Slezská univerzita v Opavě

 

Kulturní centrum Duchcov,  Masarykova 9, 419 01 Duchcov, tel.: 417 835 621, e-mail: kcduchcov@seznam.cz, Bohumil Vitásek

 

DÁMSKÝ KLUB – TVOŘENÍ PRO RADOST

5. 2. 2019, 17:00 hodin, učebna Kulturního centra Duchcov (II. poschodí)

• Dámský klub Kulturního centra Duchcov. Pravidelné setkání žen, které vyrábějí zajímavé dárky a dekorace různými výtvarnými technikami.

 

DVA KOCOUŘI

7. 2. 2019, 10:00 hodin, kino Lípa Duchcov

•    Pohádka Divadla nad Labem pro děti MŠ, ZŠ i pro veřejnost.
•    Vstupné: 30 Kč

 

NA STOJÁKA

12. 2. 2019, 19:00 hodin, kino Lípa Duchcov, Masarykova 13

• Známá a úspěšná STAND UP COMEDY SHOW opět v Duchcově! Tentokrát v čele s herečkou IVOU PAZDERKOVOU. Dále hrají: Jakub Žáček a Vojtěch Záveský. 
• Vstupné: předprodej 150 Kč, na místě 200 Kč

 

ZASTUPITELSTVO MĚSTA DUCHCOVA

14. 2. 2019, 15:00 hodin, Kulturní centrum Duchcov

• Veřejné zasedání

 

DÁMSKÝ KLUB – TVOŘENÍ PRO RADOST

19. 2. 2019, 17:00 hodin, učebna Kulturního centra Duchcov (II. poschodí)

• Dámský klub Kulturního centra Duchcov. Pravidelné setkání žen, které vyrábějí zajímavé dárky a dekorace různými výtvarnými technikami.

 

TANEČNÍ PODVEČER S KRUŠNOHORKOU

19. 2. 2019, 17:00 hodin, Kulturní centrum Duchcov

• Vstupné: 40 Kč

 

SETKÁNÍ S… HALINA PAWLOWSKÁ

21. 2. 2019, 19:00 hodin, kino Lípa Duchcov

• Zábavné, inspirativní i poučné setkání se spisovatelkou Halinou Pawlowskou na téma CHUŤ DO ŽIVOTA. One woman show o vzrušení, lásce, katastrofách a spoustě pitomců, kteří zasluhují, abychom se jim společně zasmáli. A taky pochopitelně o jídle! Protože: všechno je putna, jen když nám chutná.
• Vstupné: předprodej 150 Kč, na místě 180 Kč

 

….........................……....................................…………………………………………...........................................

Městské informační centrum Duchcov, Masarykova 71/7, 419 01 Duchcov

tel.: 417 835 456, e-mail: info.duchcov@tiscali.cz, Miloslava Slavíková

VÝSTAVA OBRAZŮ – DAGMAR JURKOVÁ

7. 1. – 15. 2. 2019, Městské informační centrum Duchcov

•  Výstava obrazů Dagmar Jurkové.
• otevřeno: pondělí – pátek = 8:30 – 17:00 hodin
• Vstupné: zdarma

.................................................................................................................................................................

Muzeum města Duchcova,  Masarykova 71/7, 419 01 Duchcov

tel.: 417 835 526, e-mail: muzeum.duchcov@seznam.cz, Anna Šejvlová

HISTORIE MĚSTA DUCHCOVA

• Stálá expozice bohaté historie Duchcova a jeho přilehlého okolí

•    otevřeno: pondělí – pátek: 9:00 -17:00 hodin

•    Vstupné: dospělí 20 Kč, děti 10 Kč

 

KOČÁRKY A DĚTSKÁ VOZIDLA Z DUCHCOVA

Únor 2018, nám. Republiky 19/6

• Expozice historických kočárků a dětských vozidel továrny HIKO ze sbírek Hany Müllerové
• otevřeno: po domluvě v Muzeu města Duchcova nebo na tel.: 417 835 526
• Vstupné: dospělí 20 Kč, děti 10 Kč

 

POD VODOU-ALINA MAMEDOVÁ

31. 1. – 28. 2. 2019, Poppelova výstavní síň Muzea města Duchcova

•   Výstava obrazů Aliny Mamedové. 
•   Vernisáž výstavy proběhne dne 31. ledna 2019 v 17:30 hodin v Poppelově výstavní síni Muzea

       města Duchcova.

•   otevřeno: pondělí – pátek: 13:00 -17:00 hodin
• Vstupné: dospělí 20 Kč, děti 10 Kč  

 

ZMIZELÉ DOMOVY-ZANIKLÉ OBCE DUCHCOVSKA

PŘEDNÁŠKA Mgr. Jiřího Bureše

12. 2. 2019, 17:00 hodin, expozice Historie města Duchcova

• Vstup: volný

............................................................................................................................................................

Městská knihovna Duchcov, Bílinská 12, 419 01 Duchcov

tel.: 417 835 611, e-mail: dbala@knihovnaduchcov.cz, Jiřina Dbalá

TRÉNINK PAMĚTI A

5. 2. 2019, 10:15 – 11:30 hodin, oddělení pro dospělé, Bílinská 12

 

KNÍŽKOHRÁTKY

5. 2. 2019, 14:30 – 15:30 hodin, oddělení pro mládež, Smetanova 7

• Pro děti od 2. do 5. třídy, které mají rády knihy a baví je číst.

 

KLUB SENIORŮ – SNĚHULÁK Z PROVÁZKŮ

6. 2. 2019, 10:00 – 11:30 hodin, oddělení pro dospělé, Bílinská 12

 

TRÉNINK PAMĚTI B

12. 2. 2019, 10:15 – 11:30 hodin, oddělení pro dospělé, Bílinská 12

 

HRAVÁ RUŠTINA

12. 2. 2019, 14:30 – 15:45 hodin, oddělení pro mládež, Smetanova 7

KNIHOVNICKÝ DÝCHÁNEK

13. 2. 2019, 10:00 – 11:00 hodin, oddělení pro dospělé, Bílinská 12

 

VÝTVARNÁ DÍLNA

19. 2. 2019, 14:30 – 15:30 hodin, oddělení pro mládež, Smetanova 7

 

KLUB SENIORŮ - SNĚHULÁK Z PROVÁZKŮ

20. 2. 2019, 10:00 – 11:30 hodin, oddělení pro dospělé, Bílinská 12

 

KNIHOVNICKÝ DÝCHÁNEK

27. 2. 2019, 10:00 – 11:00 hodin, oddělení pro dospělé, Bílinská 12

....................................................................................................................................................................................

Dům dětí a mládeže „Sluníčko“ Duchcov, Družby 48, 419 01 Duchcov

tel.: 417 836 078, e-mail: slunicko@ddmduchcov.cz, Mgr. Eva Hrbáčková

NOC PLNÁ TANCE

1. 2. 2019, začátek v pátek v 18:00 hodin, konec v sobotu 9:00 hodin

• Sebou: taneční oblečení, boty, pyžamo, spacák, podložku a polštář.
• Kapacita je omezena na 40 účastníků, a pořadí je určeno datem a časem přihlášení.
• Závazné přihlášky a platba v DDM do středy 30. ledna 2019.
• Poplatek: 85 Kč

 

KARNEVAL

9. 2. 2019, 15:00 – 17:00 hodin, čajovna Dračí oko (2. budova DDM)

• Soutěže, tance, odměny
• Sebou masku a přezůvky
• Akce je věkově neomezená!
• Kapacita je omezena na 20 účastníků pořadí je určeno datem a časem přihlášení.
• Závazné přihlášky a platba v DDM do středy 6. února 2019
• Poplatek: 40 Kč

 

SOUTĚŽ NA TANEČNÍCH PODLOŽKÁCH

9. 2. 2019, 9:00 – 12:00, Dům dětí a mládeže „Sluníčko“ Duchcov

• Časový harmonogram:

• 9:00 – 10:30 hodin = děti začátečníci, mírně pokročilí
• 10:30 – 12:00 hodin = děti pokročilí, dospělí 

• Tančí se v tanečním programu PlayDance na osmi podložkách zároveň.
• Písně i obtížnost vybírá pořadatel. Soutěžící se zařazují do kategorie sami, pořadatel má však právo soutěžícího přeřadit.
• Kapacita je omezena na 32 účastníků. Pořadí je určeno datem a časem přihlášení.
• Poplatek: 55 Kč 

 

22. SPOLEČENSKÝ PLES DDM VE STYLU PRVNÍ REPUBLIKY

16. 2. 2018, 20:00 – 2:00 hodin, Kulturní centrum Duchcov (Masarykova 9), Valdštejnská restaurace

• Půlnoční překvapení, vystoupení dětí z DDM, bohatá tombola (každý los vyhrává)
• Hudební produkci zajišťuje skupina Prima flám a DJ PÚ.
• Dobový kostým vítán, ale není podmínkou. 
• PŘEDPRODEJ VSTUPENEK V DDM:
• Vstupenky: Hlavní sál 220 Kč, Valdštejnská restaurace 190 Kč

 

DUCHCOVSKÁ RŮŽIČKA – 18. ročník

  20. 2. 2019, prezentace od 8:30 do 9:00 hodin, 9:00 hodin v Kulturním centru Duchcov (Masarykova 9)   

• 18. ročník dětské recitační soutěže ve spolupráci s Kulturním centrem Duchcov.

•  Místní kolo proběhne od 9:00 hodin v Kulturním centrum Duchcov.
•  Rozdělení postupových kategorií:

• kategorie 1. třída ZŠ
• II. kategorie 2. – 3. třída ZŠ
• III. kategorie 4. – 5. třída ZŠ
• IV. kategorie 6. – 7. třída ZŠ
• V. kategorie 8. – 9. třída ZŠ

 Zvláštní kategorie je vyhlášena pro předškolní věk.

•  Podmínky účasti:

• Přihlásit se mohou děti z MŠ a ZŠ
• Recitátoři I., II. a III. kategorie si připraví jednu soutěžní báseň
• Recitátoři IV. a V. kategorie si připraví dvě soutěžní básně
• Soutěžní texty sebou
• Vítězové postupují do oblastního kola, které se koná 21. 3. a 22. 3. 2019 (dle kategorií) v ZUŠ Teplice.

• Přihlášky přijímá DDM Duchcov do 15. února 2019.

 

FIMO ŠPERK

22. 2. 2019, výtvarná dílna 16:00 – 17:30 hodin, 2. budova DDM – učebna keramiky

• Pro děti, které rády tvoří a objevují nové věci.
• Práce s modelovací hmotou FIMO, vytváření šperku (dárek pro maminku nebo babičku)
• Sebou: pracovní oblečení a přezůvky.
• Závazné přihlášky a platba nejpozději do středy do 20. února 2019.
• Kapacita je omezena na 12 účastníků a pořadí je určeno datem a časem přihlášení.
• Poplatek: 50 Kč 

...........................................................................................................................................................................................................

Základní umělecká škola I. Kawaciuka Duchcov, Kubicových 2/692, 419 01 Duchcov

Tel.: 417 835 357, e-mail: zus_dux@volny.cz

KONCERT ŽÁKŮ HUDEBNÍHO OBORU

6. 2. 2019, 17:00 hodin, sál školy

• Koncertem Vás bude provázet paní uč. Kerhartová. 

 

ZIMNÍ KONCERT ŠKOLY

16. 2. 2019, 16:00 hodin, aula ZŠ A. Sochora Duchcov, Teplická 13

• Na koncertě vystoupí žáci hudebního oboru spolu s dětských a komorním pěveckým sborem, kteří se připravují na soutěž základních uměleckých škol.

 

OKRESNÍ SOUTĚŽ ZUŠ V KOMORNÍ HŘE-DECHY, ZUŠ TEPLICE

19. 2. 2019

 

                                             Změna akcí vyhrazena!

 

 

 

 

 

Video, které Barbora živě přenášela na svém Instagramu a vzniklo na jeden záběr prostřednictvím smartphonu Nokia, zaujalo Music Ally, tedy mezinárodní platformu se sídlem v Londýně zaměřenou na odborníky z oblasti showbusinessu natolik, že její redaktoři klip i kampaň s ním spojenou vybrali mezi 50 nejlepších marketingových kampaní roku. Celý projekt navíc ocenili coby Best Use of Live Streaming!

Aktuální úspěch za hranicemi ČR je bezesporu dalším z mezníků v zatím stále relativně krátké, ale o to více nabité kariéře Barbory Polákové coby zpěvačky. Toho dalšího se dočkáme nejpozději na podzim tohoto roku, kdy v rámci plánovaného podzimního turné (kompletní soupis termínů najdete níže) absolvuje 26. října poprvé ve své kariéře samostatný koncert v pražském Foru Karlín. Vstupenky již nyní pořídíte v předprodeji sítě TicketLIVE zde.

Více v přiložené TZ.

Zdroj: Lukáš Kadeřábek, SUPRAPHON a. s.   

Upřímně řečeno, nevěřil jsem, že se někdy dočkám pádu komunismu. Dokonce ani tehdy, když k nám přijížděli ze zahraničí příbuzní mé ženy a tvrdili, že režim už to má spočítané. Říkal jsem si - to není možný, tohle je na věky. Zaplaťbůh, mýlil jsem se.

Na večer 17. listopadu jsme měli koupené lístky na představení v Obecním domě. Když jsme vstoupili do sálu, byla cítit zjitřená atmosféra skoro hmatatelně. Pak vystoupil na rampu Jan Kačer a Radovan Lukavský. Vzrušeným hlasem oznámili, že dnešní představení se nekoná, protože divadla se přidala ke studentské stávce na protest proti tomu, co se děje právě nyní na Národní třídě. Opustili jsme tedy Obecní dům a mířili k Národní třídě. Tam však stály kordony policistů v bílých helmách a bylo slyšet jen zvláštní hukot, jako když vítr rozechvívá dráty elektrického vedení. Vrátili jsme se na Příkopy a šli k tramvaji. Potkávali jsme vzrušené hloučky Pražanů a vystrašené tváře. Poprchávalo, sem tam se přidala i sněhová vločka. V noci chumelilo. Televize se možná snažila být objektivní, ale moc jí to nešlo. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsme všichni věděli, že to prasklo…

Vydával jsem v nakladatelství Melantrich jednu ze svých knih, a tak jsem měl v kanceláři pár známých. To mi umožnilo sledovat úžasnou událost, jak se plní Václavák. Bylo to fantastické. „Václavák“ seshora se podobal veletoku, do něhož zleva i zprava přitékaly přítoky menších řek: Vodičkovy, Příkopů, Národní třídy, Smeček i Washingtonovy. Jediný ostrůvek, kde se uchytilo pár šťastlivců, byl pomník sv. Václava. Vyčníval z nepřehlédnutelné hladiny čepic, klobouků, šál a svíček za hukotu kapesních zvonečků a rachotu svazků klíčů…   Náměstí se plnilo rychle a transparenty rozdělovaly dav podle příslušnosti. Už je to tady! Zrušte článek čtyři Ústavy! Ukončete vládu jedné strany! Chceme demokracii!

Čtvrt milionu občanů, kteří chtěli být u toho… Najednou hlas z tlampače prosí: uvolněte místo pro sanitku, jede k postiženému. Shora je vidět ten zázrak ochoty a solidarity: natřískaný, nahuštěný dav se před vozem rozestupuje, jako když zakrojíte ostrým nožem, aby se vzápětí slil do jednolité mozaiky s mnoha barevnými kameny československé vlajky. Léta ji nebylo vidět jinak než v přítomnosti sovětské. Dnes si vystačí sama a je veselá.

V listopadových dnech devětaosmdesátého roku bylo chladno i teplo zároveň. Zima vně a teplo uvnitř. Proč, o tom netřeba hovořit. Byl jsem uhranut  Václavákem a křičel jsem z oken Melantrichu tak vydatně, až jsem za ty tři dny přišel o hlas. Asi by bylo lepší dát svůj hlas jinam, což se později samozřejmě stalo, ale já chtěl svou radost vykřičet právě teď a tady. Doma jsme si se ženou, která byla po celou dobu se mnou, jen šeptali…i když jsme nemuseli.

Měl jsem mezi herci pár přátel a měl jsem chuť něco říct. Zavolal jsem Janu Kačerovi, že bych přišel podpořit jejich stávku a povědět něco z jeviště za sebe i za výtvarníky. Přijali to s nadšením. Napsal jsem si krátkou povídku o tom, že se někdo dovede tvářit, jako by se nechumelilo, i když jde po kotníky ve sněhu. Reagoval jsem na liknavost vedoucích orgánů KSČ, které předstíraly, že se nic nestalo, že jde jen o jakousi výtržnost mladých, názor, který dostal podobu vystoupení Miloslava Štěpána. Svým bohorovným žvaněním, že si strana nenechá něco diktovat od dětí z ulice, vlastně odpálil revoluční knot. Skandování „my nejsme děti, my nejsme děti“ je snad slyšet ještě dnes. Zřejmě se čekalo na direktivy z Moskvy, protože zjevná bezradnost čišela ze závodů, škol i z ulice.

Můj krátký projev byl přijat s velkým potleskem. Plácali mě po rameni: Hanzlík, Štěpánková, Bohdalová, Satoranský, přišel i Hanzelka a všichni, kdo celý večer stávkovali na jevišti a povídali si s diváky. Bylo to ohromné nadšení, uvolnění a radost z toho, že konečně přestanou vládnout komunisti a že se dočkáme vstupu do Evropy, kam přece odjakživa patříme. Jen nás od ní dlouhá léta oddělovala železná opona.

Po Vinohradském divadle jsem hned druhý den hovořil v Činoherním klubu a vedle stál Petr Čepek a slzel, Petr Pithart a celý ansámbl Činoheráku. Pozvali mě i do Národního, kde jsem prožil opojení společného vystoupení a já si poprvé a naposled zahrál v Semaforu. Od té doby je mi Jiří Suchý velmi blízký, i když si stále vykáme a říkáme si pane. Však on je PAN básník. Moje vystoupení na pražských jevištích pak patrně sehrála svou roli, když se hledaly typy pro poslanecká místa v České národní radě a Národním shromáždění.

Dali mě na kandidátku NS na sedmé místo, pak ale se zdálo, že toto místo je sotva volitelné a přemístili mě. Z Občanského fóra do České národní rady na místo čtvrté. Po volbách se taková starost stala skoro směšnou, volitelné místo bylo myslím asi dvacáté. Jinak bych tam býval neseděl s Rudolfem Hrušínským, Janem Kačerem a zpěvákem, který si pořád připomíná, že něco krásného ztratil a udělal z toho pořad v ČT.

Když jsem dva roky po sametové revoluci podepsal smlouvu na Vysokém učení technickém v Brně a rozhodl se pro pedagogickou činnost, díval jsem se zblízka do očí studentům, kteří z výsledku revoluce byli smutní a zklamaní. Abych jim umožnil výpověď, dal jsem jim za úkol sochařsky zpodobit něco, co by stávku studentů a počátek revoluce připomínalo, čím by mohli vyjádřit svou nespokojenost či nesoulad s tím, co se stalo, nebo lépe nestalo. Domníval jsem se, že jsem se strefil do jejich nálady, že se budou moci rozjet a vynadat všem, kteří je zklamali, a konečně ukážou, jak si to představovali oni. Věřte nevěřte, nic kloudného se nedostavilo. Někteří to pojali jako slohový úkol, jiní jako karikaturu, jejich revolučnost se najednou vypařila a zůstal zas jen ten zklamaný úsměšek mocným. Ptal jsem se jich, ale neuměli odpovědět. Neměli totiž žádný náhradní program. Kde by ho také najednou vzali? Byli přece vychováváni k poslušnosti a kývání. Teď sice projevili nesouhlas a zvedli hlavu, ale jen aby se nadýchli a nic…

 

Z knihy Lenky Jaklové „Sochařům se netleská“ (Gallery 2006)

Grafika a malíře Tomáše Šmejkala a fotografického experimentátora Daniela Kreissla lze jistě řadit do kategorie hrabalovských pábitelů a odkaz na Bohumila Hrabala lze číst mezi řádky i v prostoru mezi jednotlivými vystavenými díly.

Vernisáž výstavy proběhne ve čtvrtek 17. ledna od 17 hodin v Jenštejnském domě. Zahajovací řeč bude mít pedagožka, překladatelka a kurátorka pracující v Mnichově, Eva Čapková, která uvede dílo Šmejkala a Kreissla do náležitého hrabalovského kontextu.

Zajímavé jsou také osobnosti samotných umělců. Pestrý umělecký životopis má za sebou Tomáš Šmejkal - jeho „krevní skupinou“ je Rembrandt a netají se tím, že na zakázku vytvořil desítky kopií figur z jeho slavných pláten. V druhé polovině 80. let kreslířsky dokumentoval případy z patologického oddělení nemocnice na pražském Karlově náměstí a výsledky jeho práce pak sloužily v učebnicích pro studující mediky nebo jako dokumentace kriminalistických spisů.

„Na škole mě moc nebavil dokument, táhne mě to více k inscenovaným výtvarným realizacím než ke klasické fotografii. Sám jsem vyvinul metodu takzvaného parciálního svícení, která spočívá v tom, že exponuji potmě dlouhým časem a osvětluji pouze vybrané objekty nebo části objektů baterkou. Tuto metodu aplikuji i na krajinu, snažím se dosahovat těch neopakovatelných momentů, které snad člověk ani nevidí, anebo vidět nemůže, protože jsou pro něj skryty v čase, ale přesto se staly. Prostě rad experimentuju se světlem a časem. Hledám to, co není vidět." říká o své tvorbě Daniel Kreissl.

Výstava bude v Muzeu Českého krasu k vidění do 3. března 2019.

http://www.muzeum-beroun.cz