Studenti Multimediální techniky Filozoficko-přírodovědecké fakulty SU v Opavě si dali náročný cíl. Poznat významného Slezana nejen jako básníka, ale i jako člověka, který měl velký vztah k Moravě a Slezsku. Takový cíl si dali autoři dokumentu, který natočil desetičlenný tým během letošních letních prázdnin. A hledali odpovědi na otázky, jaký byl básník, jaký měl vztah ke Slezsku a jak jej ovlivnila příroda Beskyd.

„Studenti ve filmu pátrají po tom, zda i v dnešní době má Petr Bezruč co říci a jaký má význam pro dnešní dobu. Odpověď je jasná: Bezruč svým dílem současného čtenáře oslovuje například tím, že mu otevírá prostor pro přemýšlení o jeho vztahu k rodné krajině a přírodě. Autoři snímku dále odkrývají fakt, že si minulý režim tohoto autora přivlastnil, a tak trochu proti jeho vůli vznikl v padesátých letech kult osobnosti Petra Bezruče,“ říká producent snímku Martin Petrásek.

 

Inspirace pořadem Alfréda Strejčka

S nápadem natočit dvaapadesátiminutový dokument přišel režisér, scénárista a pedagog Multimediální techniky Jan Mudra. Nechal se inspirovat hudebně komponovaným pořadem Alfréda Strejčka a Štěpána Raka, jejich vyprávěním o Petru Bezručovi, jeho básních, vztahu k Lysé hoře a nádherné přírodě Beskyd. „Pamatuji si, že Honza Mudra tehdy řekl: to je vlastně podklad pro scénář, tak co kdybychom ho natočili a udělali to jako vizualizaci Bezručovy poezie,“ vzpomíná Martin Petrásek, který je spolu s Mudrou také pedagogem na oboru Multimediální techniky.

Slezské zemské muzeum a Památník Petra Bezruče poskytl filmařům obrazový materiál výměnou za budoucí film. Později se začali přidávat další „bezručologové“. Ti všichni nadšeni vznikajícím studentským filmem propojili studenty a pedagogy s dalšími lidmi z básníkova okolí. „Jednou z nich je jeho celoživotní dobrovolná sekretářka Zdena Tomášková z Kostelce na Hané, jejíž výpověď je ve filmu neobyčejně zajímavá, a to především svou autenticitou,“ popisuje Jan Mudra.

 

Vzhůru na Lysou horu

Loni v květnu se pak skupina studentů vydala na výšlap na Lysou horu. Z Ostravice ve stopách Petra Bezruče, který se takto na vrchol vydával každý rok. Záznamy z této studentské cesty vzhůru se ve snímku střídají s archivním obrazovým materiálem, slovním doprovodem pamětníků, literárních historiků, osobními komentáři studentů i Bezručovými verši.

Režisérka snímku Marie Bednářová uvádí, že Ještěr od Lysé hory byl už od začátku pro celý štáb něco jako dítě, které filmaři od jeho prvních krůčků dovedli až na plátno. „Díky dokumentu jsme se naučili spoustu nových věcí a nabrali hodně zkušeností. Petr Bezruč se od té chvíle pro nás stal víc, než pouhou maturitní otázkou. Myslím si, že dokument ukazuje Petra Bezruče z jiné stránky, než jen literární,“ podotkla režisérka.

 

Dokument, který má úspěch

O tom, že snímek má úspěch, není pochyb. A to od jeho premiéry, která se konala v rámci multižánrového festivalu Bezručova Opava v úterý 25. září 2018 v kinosále v Hauerově ulici.

„Máme jen kladné ohlasy. Dokument nyní čeká na své uvedení ve frontě v České televizi. Považuji ho za mimořádný počin, mimo jiné i proto, že je to dokument studentský, nízkorozpočtový, realizovaný za minimální náklady a za úžasné pomoci mnoha lidí včetně samotných studentů,“ dodal Martin Petrásek, pod jehož vedením vznikl nedávno i úspěšný studentský dokument Grygar o známém českém astrofyzikovi a popularizátorovi vědy Jiřím Grygarovi.

(Pozn. redakce:  Celý text o filmu Ještěr od Lysé hory vyšel 18. 12. 2018 v prestižním magazínu vysokých škol Universitas. Jedná se o celostátní webový portál a elektronický časopis o vědě, vzdělávání, výzkumu a vysokém školství. Je společným projektem 20 českých veřejných vysokých škol. Koordinátorem projektu je Masarykova univerzita)

https://www.universitas.cz/aktuality/2312-petr-bezruc-bez-piedestalu-studenti-natocili-dokument

 

 

 

 

Z hereckých osobností se natáčení zúčastnili například Jitka Smutná, Jiří Hrdina, Ondřej Ládek, Anna Kulovaná, Tereza Nekudová, Petra Hapková a další. Kompletní seznam účinkujících uvádíme níže. Na produkci videoklipu se podíleli Pavel Šafránek, Luboš Pospíšil, Kryštof Peterka a samozřejmě autor skladby Milan Matoušek.

Videoklip je předzvěstí připravovaného alba Milana Matouška s názvem „Dolů“, které bude k poslechu v hudebních aplikacích Spotify a iTunes od ledna 2019. V pořadí druhé sólové album vznikalo s přestávkami dva roky a je jak osobní retrospektivou a životní výpovědí, tak i reakcí na společenské klima posledních let.  Po hudební stránce ho zaštítil producent, baskytarista a skladatel Radim Genčev.

Milana Matouška můžete znát kromě vlastní tvorby také z působení v doprovodné kapele zpěváka Xindla X nebo akustického cover projektu „Pink Floyd Acoustic Duo“.

Kompletní seznam účinkujících ve videoklipu „Vypůjčené životy“:

Jitka Smutná, Jiří Hrdina, Ondřej Ládek, Anna Kulovaná, Tereza Nekudová, Petra Hapková, Petr Kadlček, Lukáš Burian, Martin Leták, Barbora Janů, Dušan Moravec, Tomáš Nykl, Ondřej Nykl, Miroslav Werner, Katarína Lipovská, Sára Vondráková, Tomáš Vondrák

Link youtube: https://youtu.be/zsoy8TgBwYg

www.milanmatousek.net

www.facebook.com/milanmatousekband

Zdroj: Zdena Selingerová, PR

 

Radka Nová fotografuje zajímavé objekty, ženy v jejich přirozenosti, a portréty. Kromě fotografování se věnuje malbě a kresbě. Její první setkání s fotoaparátem proběhlo již v devíti letech. Ve třinácti ji zaujalo zpracovávání fotek v počítači. Možnost měnit barvy a dělat další úpravy ji fascinovaly, a tak podnikala své první pokusy s touto oblastí fotografie. Po ukončení základní školy pokračovala ve studiu na střední umělecké škole, kde se zdokonalovala v počítačových programech a fotografování, z něhož složila maturitu a pak se začala fotografováním živit. O své tvorbě říká: „Dívám se na svět jinýma očima, a zkouším ho ukázat i ostatním. Takový, jaký ho vidím já.  Duše fotografa se ve fotce zrcadlí…  Bez umění by nebylo lidstvo, bez vášně by nebylo umění.“

 

Dagmar Jihlavcová se narodila 23. ledna 1977 v Plzni. Od roku 1995 se věnovala cestování a modelingu. V roce 2005 pocítila náhle impuls malovat. V té době žila v Nigérii, kde onemocněla malárií a dlouhý čas byla v domácím léčení u svého tehdejšího přítele. Při bloumání jeho domem objevila místnost s plátny a štětci a zrodila se v ní nezkrotná touha malovat. Pracovní vytížení jí ale po uzdravení od malířského plátna opět odtrhlo, a teprve před čtyřmi lety se k němu vrátila, a to s novou silou a entusiasmem.

Její originální malířský styl definuje jako geometrický realismus s prvky technologického vývoje. Typické jsou mnohočetné variace, formované ostrými liniemi, které oddělují jednotlivé, nebojácně poskládané barevné plochy. Maluje akrylem na plátno, ale v poslední době do pláten čím dál tím více komponuje i různé prostorové prvky z drátů, dřeva, pěnové hmoty. Silné výtvarné cítění Dagmar Jihlavcovou na sklonku minulého roku přivedlo i ke studiu návrhářství. V současné době pracuje na kolekci, která užitím obrazových motivů na látkách propojí její tvorbu malířskou s oděvní.  

 

Vernisáž výstavy proběhne 10. ledna ve Visio Art Gallery v Plzni.

Dokument Camino na kolečkách je unikátním projektem a též prvním českým celovečerním filmem o svatojakubské cestě. „Na vozíku život nekončí!“ - to hlásá nový dokument CAMINO NA KOLEČKÁCH, který vstoupil do kin 17. října 2017. Snímek je unikátním počinem 37letého Honzy Duška s diagnostikovanou roztroušenou sklerózou a odkázaného na invalidní vozík. S doprovodným týmem absolvoval 640 km po slavné svatojakubské cestě z Logroňa do Santiaga de Compostela.

Základní osmičlenný tým celé výpravy v sestavě hlavního protagonisty Honzy Duška, jeho tehdy devítiletého syna Jendy, pečovatele Petra Slavíka, režisérky Evy Toulové, kameramana Tomáše Lénárda, řidiče a asistenta kamery Víta Kohouta a cestovatele Michala Černého vedl zkušený český poutník Petr Hirsch, který je známým především díky svému projektu „Pěšky kolem světa“. Kromě organizátora výpravy se stal i producentem filmu.

Snímek CAMINO NA KOLEČKÁCH je pro režisérku Evu Toulovou, po hraném filmu Šťastná, druhým celovečerním počinem v kinech, nyní měl premiéru třetí – Jak se moří revizoři. Camino na kolečkách zachycuje Honzu i celý tým na přelomu května a června při měsíčním zdolávání Svatojakubské cesty nepříznivým terénem s invalidním vozíkem, a to v jakémkoli počasí, za jakýchkoli podmínek. Místy šlo doslova o kolečka! Honza se tak, podle dostupných informací, stal prvním Čechem, který na invalidním vozíku překonal na svatojakubské cestě vzdálenost přes 600 km.

O dokument projevili zájem i televizní stanice – film bude s novým rokem uvedený v České televizi, TV Noe, CS filmu a v neposlední řadě se dostal i do televizního vysílání na Slovensku.

http://www.caminonakoleckach.cz

Kuneš je opět v nesnázích. Dočasně mimo službu bojuje s financemi, přivydělává si jako soukromé očko a zdánlivě banální sledovačka nevěrného manžela končí sérií vražd. Jáchymovské detašované pracoviště, které bylo dlouhou dobu trnem v oku byrokratického aparátu, je v rámci restrukturalizace zrušeno a podplukovníka Rohana pověří vedením kriminálky v Ústí nad Labem. Slepičková, Mácha, Lupínek i Kuneš tak spolu budou čelit zločinu nejen v Severních Čechách. „Děj jsme přestěhovali z Krušných hor do Ústí nad Labem, řeka bude mít v sérii jednu z hlavních rolí. Točit se bude také na Mostecku a podíváme se do Děčína, kde jsme točili Cirkus Bukowsky. Dostaneme se i do Prahy, jeden díl se odehrává na Sázavě a dva dokonce v exotické Černé Hoře,“ vypočítává režisér a scenárista Jan Pachl a dodává: „Leitmotivem druhé série je velmi činorodý zločinec Željko Čubrič, který naší kriminalistickou partu vrhá do přesčasů. V případě Rohana je tu navíc nedořešený motiv osobní pomsty.“

Třináct nových dílů seriálu má být podle tvůrců „kosmopolitnějších“, bude se více soustředit na charaktery obětí kriminálních činů a na prostředí, z něhož vzešly. „Kuneš je ještě svéráznější než dříve, ale zároveň je i humornější.  Také výrazně zchudl, nemá už drahé auto, je na něj vypsaná exekuce. Má alergii na plíseň. Nemá žádný poměr a vztah s dcerou se mu příliš nedaří. Dalo by se říct, že je to takový běžný český otec,“ prozrazuje Hynek Čermák. Natáčelo se 129 dní v Ústí nad Labem, v Karlovarském kraji, na Jičínsku, Příbramsku i v Černé Hoře. „Když pracujete s Honzou Pachlem, tak si můžete být na sto procent jistí, že to náročné bude. Já osobně to ale zbožňuju. Čím vetší extrém, tím líp. A při natáčení druhé řady jsme si extrémních teplot, extrémního vstávání a extrémních situací užili do sytosti,“ popisuje natáčení Lukáš Příkazký. „Úměrně tomu, jak v seriálu zločinci, politici a právníci bohatnou, postavy detektivů z druhé řady Rapla naopak chudnou. V podstatě mají už jen jeden druhého, smysl pro spravedlnost a černý humor,“ říká s nadsázkou spoluautor námětu a kreativní producent Josef Viewegh.

První řada Rapla si vysloužila nominaci na Českého lva i cenu evropského televizního festivalu Prix Europa. V premiéře ji v průměru sledovalo 1,25 milionů diváků s podílem na publiku přesahujícím 30 %. O nákupu práv k vysílání jedná Česká televize s Polskem, Slovenskem a Bulharskem a o natočení vlastní verze seriálu projevili zájem vysílatelé z USA.

 

námět: Jan Pachl, Josef Viewegh // režie a scénář: Jan Pachl // kamera: Marek Janda //výkonný producent: Jakub Bílý // kreativní producent: Josef Viewegh// hrají: Hynek Čermák, Lukáš Příkazký, Alexej Pyško, Lucie Žáčková, Tomáš Jeřábek, Aneta Krejčíková, Ivo Trajkov a další

 

Reliéf byl v roce 1975 vyroben přímo pro ředitelnu Státní vědecké knihovny (tehdejší název Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě), kde byl po 42 let také umístěn. V roce 2017 byl sundán a uschován a po rekonstrukci půjčovny v říjnu 2018 našel velmi důstojné prostředí právě zde, kde jej denně vidí i 400 návštěvníků. Reliéf zobrazuje v rozevřené knize rozličné motivy z jednotlivých vědních oborů, z nichž každému je v podélné kompozici určeno zvlášť jedno pole. Najdete zde zkratky fyzikálních a jiných veličin, chemické vzorce, rostlinné motivy, slova, citace z knih, starou ostravskou radnici či erby.

Historie vzniku reliéfu je velmi úsměvná. Vznikl totiž, aby zamaskoval pořízení potřebného výtahu na knihy. Podle slov autora „…patřilo ke specifickým podivnostem minulého režimu, že autor někdy dostal honorář v podstatě hlavně za něco, co nebylo ve smlouvě o dílo vůbec uvedeno, protože se tehdy nedalo regulérně projednat. Můj honorář ve Státní vědecké knihovně byl především za to, že jsem navrhl a se svými pomocníky Rudou Manigattim a Zdeňkem Kokešem i zrealizoval výtah na knihy ze suterénu do přízemní půjčovny knih. Do té doby museli zaměstnanci knihovny lítat po točitých schodech nahoru a dolů vždy jen s několika knihami v jedné ruce! Na továrně vyrobený výtah, podobný např. tomu na obědy v restauračních zařízeních, totiž neměla knihovna dostatek financí.“ (Zdroj: IVÁNEK, Jakub a Svatava URBANOVÁ. Lumír Čmerda – (nejen) reliéfy a ilustrace. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 2017. ISBN 978-80-7464-935-6.)

Výtvarník Lumír Čmerda (*1930), malíř, grafik, sochař, kreslíř, tvůrce dřevěných reliéfů, původně vystudoval Husovu bohosloveckou fakultu a připravoval se na povolání faráře Církve československé husitské. Tehdejší režim mu však dovolil vykonávat toto poslání pouze krátce. Kreslil a maloval odjakživa, ovšem jako samouk. V 60. letech tvořil a vystavoval grafiky a olejomalby, následně mu učarovalo dřevo a začal vytvářet především reliéfy. Od devadesátých let se věnuje ilustraci a kresbě. 

Bohužel nemnoho z krásných a rozměrných reliéfů Lumíra Čmerdy, které byly původně určeny do veřejných prostor, zde má stále své místo.

Autor pořadu Stanislav Rubáš
Účinkují Martina Longinová a Stanislav Rubáš

1 .   ú n o r a   2 0 1 9   |   1 7 h o d
P r a h a   |   F F   U K   |   n á m .   J a n a   P a l a c h a   1 / 2   |   m í s t n o s t   3 2 5

Pozvánka přiložena.

 

ČR: Již zítra - 3. 1. 2019 -  zahájí nový rok v českých kinech snímek Beautiful Boy. První anglicky mluvený film režiséra Felixe van Groeningena (Přerušený kruh, Belgica) vypráví skutečný příběh o síle závislosti a ještě větší síle lásky. Scénář k filmu vychází z pamětí Davida a Nica Sheffových, kteří své vzpomínky na boj s Nicovou drogovou závislostí zachytili ve dvojici knih – Beautiful Boy a Tweak. Obě se za oceánem staly oceňovanými bestsellery.  Hlavní role otce a syna ztvárnili Steve Carell a Timothée Chalamet, který si za výjimečné vypodobnění drogově závislého Nica vysloužil nominaci na Zlatý Glóbus a řadu dalších ocenění.

Seznam kin, která snímek Beautiful Boy hrají: bit.ly/Beautiful_Boy_v_kinech 

Trailer k filmu: https://youtu.be/hWlwdl1nnRI

Steve Carell, Nic Sheff, Timothée Chalamet a David Sheff na světové premiéře filmu Beautiful Boy v Torontu

 

Skutečný příběh autenticky zachycený ve dvojici knih

V roce 2005 vydal spisovatel David Sheff v deníku The New York Times článek s názvem „My Addicted Son.“ Popisuje v něm snahu pomoci svému závislému synovi, ale také zničující dopady, které Nicovo chování má na celou rodinu. Článek získal obrovský ohlas a stal se základem pro knihu Beautiful Boy, kterou David Sheff vydal o tři roky později. Ve stejnou dobu publikoval své memoáry i jeho syn Nic. V knize s názvem Tweak z první ruky vypráví své zážitky ze svého boje s drogami. Dvojice knih tak skládá mnohovrstevnatý portrét rodiny v krizi a velmi autentický a upřímný pohled na drogovou závislost. „Je to zničující – kousavý, bezprostřední a živý portrét. Větu po větě, okamžik po okamžiku velmi originálním způsobem popisuje, čím Nic prochází a jaké to je zápolit se závislostí na drogách,“ říká představitel Nica Timothée Chalamet o knize Tweak, která se pro něj při natáčení dle jeho slov stala doslova „biblí“.  

 

První anglicky mluvený film Felixe van Groeningena

Režie snímku Beautiful Boy se ujal vlámský režisér a scénárista Felix van Groeningen. Ten v mezinárodním měřítku prorazil v roce 2014 s hudebním dramatem Přerušený kruh, které získalo nominaci na Oscara za nejlepší zahraniční film. V roce 2016 byl Groeningen za svůj další snímek Belgica oceněný na festivalu Sundance cenou za režii.

„Už v minulosti jsem uvažoval, že bych udělal anglicky mluvený film, ale žádné téma ke mně nepromlouvalo tak jako příběh Sheffových. Rodinná dynamika, iluze kontroly, plynutí času – to všechno jsou témata, která mě přitahovala už v mých předešlých filmech,“ říká Groeningen. Před samotným natáčením Groeningen s Davidem a Nicem Sheffem strávil mnoho času a spřátelil se s nimi. „S naprostou upřímností mi vyprávěli o všem, čím si prošli, o svých nejhlubších straších i pocitech hanby. Vidět, jak žijí a jak jsou si blízcí, byla opravdu úžasná zkušenost“, dodává Groeningen.

 

 

 

 

 

 

 

Knihovnický zákon a Svaz osvětový

V letošním roce uplyne sto let od přijetí knihovnického zákona. Před jeho přijetím probíhaly intenzivní přípravné práce podpořené především existencí tisíců knihoven spolkových, sokolských, besedních, ochotnických, obecních, školních a dalších. Zásadní diskuse a příprava znění zákona probíhala také na půdě Svazu osvětového.

Přes padesát let působil Osvětový svaz a instituce, které z něho vzešly, na rozvoj veřejného knihovnictví. Veřejné knihovny byly dlouho považovány za hlavní nástroj lidovýchovy a dalšího vzdělávání. Proto, v roce 1906 při vzniku  Osvětového svazu, který sdružoval desítky kulturních institucí a spolků, byl jako jeden z hlavních odborů ustaven odbor knihovní, který se zabýval metodickou a organizační podporou veřejného knihovnictví.

Působení odboru knihovnického Osvětového svazu se očekávalo podle Programu činnosti z roku 1905 především v podpoře stávajících knihoven a zpřístupňování knihoven spolkových, soukromých a školních. Odbor se měl intenzivně věnovat propagaci kvalitní četby dospělých a mládeže a připravovat seznamy vhodné literatury. Očekávalo se i založení vzorové knihovny, pořádání kurzů o lidovém knihovnictví, školení o zakládání a řízení knihoven a publikování vhodných příruček pro vedení knihoven. Předpokládalo se, že Svaz osvětový povede adresář knihoven a sdruží veřejné knihovny. Odbor měl také organizovat knihovnické sjezdy. Nad vším stála trpělivá snaha o zákonnou normu, která by veřejné knihovnictví podpořila.

Úsilí knihovního odboru Svazu směřovalo od počátku k formulování a prosazení zákona o veřejných knihovnách a povinnosti obcí tyto knihovny zřizovat a kontrolovat. Snahy o prosazení zákonné normy - až do převratu marné - byly však natolik intenzivní a dlouhodobé, důkladně diskutované v časopisu Česká osvěta a v dalších odborných časopisech, že přijetí zákona byl pouze jejich logický důsledek. Zákon tak mohl být přijat již 22. července 1919, (v listopadu 1919 pak byly zveřejněny prováděcí předpisy). Bez této zákonné úpravy by rozvoj veřejných knihoven v nové republice nebyl úspěšný. Tato norma dala řádný hmotný a právní podklad k tomu, co bylo u nás všeobecně zavedeno - tedy rozvětvenému lidovému knihovnictví.1⁾

Připravenost knihovnické veřejnosti na novou úpravu dokládá i skutečnost, že již v prosinci 1918 se konal první kurz pro knihovníky v Zemském muzeu, druhý připravil Svaz osvětový v dubnu 1919. Jako jednoho z hlavních propagátorů zákona o knihovnictví vzpomeňme alespoň Ladislava J. Živného, který se významně podílel nejen na přípravných pracích, ale také na vlastním znění zákona. Jeho uvedení v život bylo umožněno i tím, že jeho hybatelé z ministerstva školství byli spjati se Svazem osvětovým a jeho činností na poli knihovnickém, jako např. František Drtina, Antonín Uhlíř či Karel Velemínský.

Pro úspěšnou organizaci a práci knihoven vydalo ministerstvo školství a národní osvěty hned v roce 1919/1920 Příručku pro veřejné knihovny, která obsahovala stručný návod ke všem činnostem knihovnickým. I zde se setkáváme se známými jmény např. Hrozný, Balaš, Calábek.

Svaz osvětový se ujal role odborného garanta pro realizaci zákona o obecních knihovnách. Pro Svaz osvětový jasně vyplynuly dva hlavní úkoly, které korespondovaly s dosavadní činností: věcná a metodická podpora a distribuce publikací.

V rámci věcné, odborné podpory OS/MLÚ jednak prostřednictvím listu Česká osvěta, jednak samostatně vydávanými seznamy Dobré četby doporučoval až do roku 1948 knihy vhodné pro veřejné knihovny. Již v roce 1919 vydal knihovní odbor první seznam knih pro obecní knihovny obsahující asi 1000 svazků. Po celou dobu existence časopisu Česká osvěta vycházela rubrika Lidová četba, která přinášela stručné představení uvedeného díla včetně bibliografického záznamu. Kromě ušlechtilých až puristických nároků na knihy pro obecní knihovny se objevují i nestandardní obhajoby „pokleslé“ literatury se zdůvodněním, že je třeba přilákat čtenáře do knihovny téměř na cokoli. Teprve potom je možné ovlivňovat jeho vkus.

Metodická pomoc zaměřená na vlastní organizaci knihoven a knihovníkovu práci probíhala především na stránkách časopisu Česká osvěta, kde byly diskutovány všechny oblasti knihovnické práce. Kromě toho vycházely metodické příručky, pořádaly se přednášky a putovní výstavy knih.

V debatách ohledně uspořádání knihoven a stavění fondu kromě volání po ochraně fondu a poplatkům za zničené a pozdě odevzdané publikace zazněl i neotřelý návrh dr. Trnky na otevření fondu. Navrhoval stavět jej abecedně podle autorů bez ohledu na to, zda se jedná o beletrii či naučnou literaturu. Hlavním argumentem bylo, že jenom tak může čtenáře kovbojek narazit na literaturu zcela jiného druhu a zaměření. Druhým, nikoliv méně významným argumentem bylo usnadnění práce knihovníkovi, který by nemusel vyrábět signaturní značky a další vyhledávací aparát. Čas takto ušetřený by mohl věnovat právě čtenářům.

Druhým významným úkolem SO/MLÚ pro naplnění nového zákona bylo zřízení výpravny knih. Ukázalo se, že je lepší poskytovat hmotnou pomoc v knihách než v penězích. Knihovny dostávaly seznamy, ze kterých si vybíraly knihy, a ty potom výpravna rozesílala. Šlo o knihy subvenční na základě poukázek ministerstva, dary či knihy řádně objednané a zaplacené obcemi. Počet vypravených knih od roku 1919 ukazuje následující graf. 3⁾

„Po stránce ideové (Svaz) vykonal mnoho, v oboru knihovnictví především, jak vysvítá z jeho orgánu Česká osvěta, který je dobrým průvodcem po dějinách naší myšlenky lidové výchovy a lidovýchovným rádcem.“ Antonín Matula, 1927 ¹¹⁾

Role Masarykova lidovýchovného ústavu, který vznikl v roce 1925 ze Svazu osvětového, se postupně měnila. Přijetím zákona knihovnického i zákona o osvětě přestal být střediskem organizačním, jehož hlavním úkolem je zakládat  osvětové sbory a knihovny. MLÚ se proměnil v instituci studijní a pracovní především z podnětu prezidenta Masaryka, který prosazoval odbornější přístup ke kulturně výchovné práci a rozšíření stávajících metod.

Ve třicátých letech se odbor knihovní změnil na literární. Zabýval se především kvalitou a profilací fondu knihoven... Odbor radil ve věcích revize, výběru knih, katalogizace i zakládání knihoven. Velkým tématem se v té době stává psychologie čtenáře a propagace knihoven. Spravoval knihovny doplňovací a putovní. Vydával seznamy vhodných knih, propagoval knižní novinky v rozhlase, připravoval kurzy pro knihovníky, ale především pravidelně upozorňoval na dobré knihy v rubrice Lidová četba České osvěty. Odbor vytvořil kartotéku kritik a recenzí, vlastní knihovnu však nevybudoval.

Sekce Přátel literatury pro mládež se starala zejména o výběr knih pro děti a mládež a jejich propagaci. Připravovala  kritickou revui dětské literatury Úhor. Každoročně pořádala Týden dětské knihy a udělovala Rambouskovu cenu za nejlepší vydanou knihu pro mládež.

Postupně se snižoval počet vypravovaných knih nejen v důsledku krize, ale i vzhledem k tomu, že knihovny chtěly o svých fondech rozhodovat samostatně. Výpravna splnila svůj účel při budování soustavy knihoven a v mnoha případech zajistila vznik knihovny v obci.

Snaha udržet svobodomyslnou strategii lidové osvěty byla během okupace v  přejmenovaném Ústavu pro národní výchovu – Ústředí české osvěty téměř nemožná. Během válečných let odbor podporoval literární regionalistické zaměření knihoven, ale mnoho aktivit bylo úplně utlumeno. V roce 1948 vyšel poslední ročník České osvěty, hlavního tisku MLÚ - vycházela 44 let. V roce 1949 se MLÚ zasadil o vydání prvního ročníku časopisu Čtenář, který je pak vydáván jinde.

Poválečné změny nejen režimu, ale i pojetí kulturně výchovné práce nakonec vyústily v ustanovení Výzkumného ústavu osvětového v roce 1951. Na jeho půdě vznikl Ústřední metodický kabinet knihovnické práce (1954 – 1956),  jehož úkolem bylo zacelit mezeru v téměř absolutním nedostatku odborné knihovnické literatury. Během několik málo let zde publikovali základní knihovnické příručky takové postavy českého knihovnictví, jakými byli např. Jiří Cejpek (dějiny knihovnictví), Marie Černá (katalogizace), Jaroslav Drtina (bibliografie), František Horák (dějiny písma a knihtisku) a Jiří Kábrt (organizace fondů. V roce 1957 byl  Ústřední metodický kabinet knihovnické práce převeden do Národní knihovny jako Ústřední vědecko-metodický kabinet knihovnictví, čímž Národní knihovnu převzala metodickou a odbornou podporu veřejných knihoven.

Teprve v počátku devadesátých let se ústav, nyní Informační a poradenské středisko pro kulturu IPOS, dostává veřejným knihovnám do povědomí. A to jako nositel Statní statistické služby pro oblast kultury.

 

Statistika knihoven

„Statistická data, nechť se sbírají z jakéhokoli podnětu a k jakémukoli účelu, zhusta se podceňují. Také statistiky knihovnické, na které nezřídka se dívá s despektem. A přece i tak, jak je dnes provádíme, jsou jediným makavým dokladem užitečnosti knihoven. Je třeba o metodách knihovnické statistiky více přemýšlet … Jako celek jsou naše statistiky jedinečným zjevem v odborné literatuře. Fakta, která konstatují, plně ospravedlňují náklady na udržování knihoven obcemi věnované.“ Ladislav J. Živný, 1928

Řádné statistické šetření provedl Zemský statistický úřad již v roce 1897, data byla zveřejněna v roce 1901 a týkala se pouze knihoven spravovaných, vydržovaných nebo podporovaných zemí, okresy neb obcemi bývalého království Českého. Výsledek měl především dokumentovat kulturní význam knihoven a podat zprávu o jejich působnosti.

V roce 1905 proběhlo důkladné šetření knihoven všeobecně přístupných v království českém.  Jednalo se o knihovny spravované, vydržované nebo podporované zemí, okresy neb obcemi. Již zde bylo šetření o knihovnách spojeno se šetřením o muzeích a divadlech. Data z tohoto šetření byla publikována v roce 19107) a uváděla v království českém 4500 veřejných knihoven s 1 300 000 svazky.

Statistická šetření z roku 1920 měla usnadnit uvedení knihovnického zákona do života. Šetření o stavu veřejných knihoven provedl v roce 1920 Státní statistický úřad. Bylo napočítáno 2885 knihoven českých a německých s 1 326 203 svazky.

Od roku 1923 vedly dozorčí orgány celou knihovní evidenci. Každoročně připravoval okresní knihovní referent podle výkazů jednotlivých knihoven statistiku svého okresu. Z tohoto materiálu se sestavovala celková statistika uveřejněná v publikaci ministerstva školství a národní osvěty Veřejná péče o výchovu lidu v Československé republice. V roce 1924 bylo napočítáno 7694 českých knihoven s 2 876 555 svazky a 2782 německých s více než milionem svazků.

Konsolidované pravidelné statistické šetření o stavu knihoven a kulturně výchovných zařízení zajišťovalo lidovýchovné oddělení Ministerstva školství a národní osvěty letech, jehož vedení bylo vždy úzce spjato s MLÚ. 4⁾

Výsledky šetření z roku 1929, po deseti letech působení zákona, přineslo nejen výkonové výsledky, ale také hodnocení skladby fondu či oblíbenost publikací, dokonce i informace o nejčastěji půjčovaných knihách. Těmi byly v roce 1928 Temno, Kondelík, Paní komisarka, Na kresách : původní román z kraje Bezručova a Vdavky Nanynky Kulichovy. Tematické otázky ve statistikách dokazovaly trvalý zájem ministerstva o kvalitu fondu veřejných knihoven. 3⁾

V padesátých letech se s ustavením Ústředního vědecko-metodického kabinetu statistických šetření ujala Národní knihovna, která publikovala Lidové knihovny - rozbory výkazů o činnosti.

Sjednocení výkaznictví se podařilo v roce 1975 v Ústavu pro informace a řízení v kultuře, které mimo jiné mělo korespondovat se statistickým zjišťováním UNESCO.  V celé jednotné soustavě knihoven byl zaveden jednotný, pravidelný, závazný systém statistické evidence a výkaznictví a zároveň vypracovány normy stanovící úroveň knihovnických služeb. Ústav vydával ročenku Statistika kultury. Národní knihovna publikovala od roku 1988 podrobné zprávy o činnosti všech typů knihoven v kumulovaných nebo ročních vydáních. Od roku1993 jsou dostupné elektronicky.

Od roku 1990 zajišťuje statistiku kultury Informační a poradenské středisko pro místní kulturu – IPOS. Během několika let byl IPOS transformován na NIPOS, v němž Centrum informací a statistik o kultuře zabezpečuje z pověření Ministerstva kultury Státní statistickou službu za oblast kultury dosud. Pro sběr dat v knihovnách obecních, městských, krajských, Moravské zemské knihovně a v Národní knihovně ČR jsou připraveny elektronické formuláře. Skupinu knihoven, které nelze jednoznačně včlenit do některého z existujících systémů sběru dat, oslovuje NIPOS v souvislosti s vyplňováním statistického výkazu individuálně dopisem.

Od roku 2007 CIK NIPOS také zajišťuje  Benchmarking knihoven, který ve spolupráci s Národní knihovnou a SKIP navrhl a vyvinul. Jedná se o projekt vyhodnocování výkonu a kvality činnosti knihoven. Účastníci projektu mají možnost porovnávat své výkony s ostatními, získávat argumenty pro vyjednávání se zřizovateli a nacházet rezervy ve vlastní práci. K projektu je možné se kdykoli připojit.

Pro úplnost doplňme, že na základě statistických výkazů jsou každoročně zpracovávány statistické zprávy nejen o veřejných knihovnách, ale také o činnosti památkových objektů zpřístupněných za vstupné, muzeí, galerií, památníků, divadel, hudebních těles, kulturně výchovně činnosti, festivalech (divadelních, filmových, hudebních, literárních a tanečních), výstavnictví a vydavatelů neperiodických i neperiodických publikací. CIK spravuje adresáře téměř 11 000 zpravodajských jednotek. Kromě ročenek CIK publikuje často vyhledávané informace o návštěvnosti divadel, muzeí a památek. Od roku 2009 připravuje ve spolupráci s Českým statistickým úřadem Satelitní účet kultury, který mapuje finanční toky v kultuře. Všechny výstupy jsou dostupné na stránce Statistika kultury České republiky.

 

Knihovna NIPOS

Přestože mezi úkoly Svazu osvětového patřilo vybudovat vzorovou knihovnu, knihovna ústavu vznikla až v roce 1925 v rámci odboru studijního Masarykova lidovýchovného ústavu. Příruční knihovna obsahovala asi 1000 svazků a odebírala přes 220 titulů periodik, mezi které patřily především odborné časopisy a zpravodaje obcí a spolků. Posláním knihovny bylo podpořit odborný přístup k lidovýchově, být odbornou základnou pro její studium, propagaci a šíření nových poznatků. Teprve tři roky po vzniku knihovny byla dokončena základní katalogizace. Z časopisecké produkce byl budován studijní archiv a informace z tisku pro časopis Česká osvěta. Pro studium časopisů byla k dispozici veřejná čítárna.

Ve třicátých letech byla zaběhnutá dokumentace o lidovýchovných akcích pro Českou osvětu, rozhlas a tisk. V roce 1936 se knihovna rozrostla o fond knihovny Husovy školy.  Nicméně ředitel ústavu dr. Tomáš Trnka si v roce 1934 posteskl, že dobře vybavená knihovna ústavu je málo navštěvována a že se osvětoví pracovníci málo vzdělávají.

Ve válečných letech se podařilo uchovat knihovnu téměř neporušenou, vytřiďování fondu přišlo později. V padesátých letech byly knihovně předány historické fondy některých spolků např. Obchodnického spolku Merkur, který obsahoval celé řady časopisů Lumír, Čin, Ruch, Světozor nebo Květy. V šedesátých letech se knihovna stala součástí Osvětového ústavu, do něhož byl transformován Výzkumný ústav osvětový. Fond knihovny v té době čítal dvacet osm tisíc svazků, včetně učebnic a skript. Dokumentační středisko sledovalo časopiseckou produkci a bibliograficky ji zpracovávalo. Byly vydávány výběrové bibliografie.

Po vzniku Ústavu pro kulturně výchovnou činnost se v sedmdesátých létech úsek dokumentace soustředil na bibliografické a rešeršní práce a využívání existujících fondů. Po spojení s Ústavem lidové umělecké tvořivosti vznikl  dokumentační archiv ústavu, který měl zachycovat veškeré listinné, faktografické a zvukové a další materiály z jednotlivých akcí pořádaných ústavem. Pro časopis Kulturně výchovná činnost byla připravována rubrika Knižní hlídka. Na vrcholu sil v roce 1976 měla knihovna tři dislokovaná pracoviště, vykazovala přes 40 000 svazků, 600 čtenářů, 5000 výpůjček, odebírala 66 titulů časopisů, poskytovala rozsáhlé bibliografické a faktografické služby a připravovala rešerše pro odborná pracoviště.  V osmdesátých letech se knihovna stala oborovým informačním střediskem a měla metodicky podporovat krajská a kulturní střediska při poskytování informačních služeb, nejčastěji šlo o sběr informací a o konaných kulturně výchovných akcí.

Na počátku devadesátých let se v knihovně projevily všechny negativní vlivy, které ji za dobu sedmdesátileté existence poznamenaly – častá transformace ústavu, ke kterému patřila, a tím i změna její funkce a zaměření služeb, vyřazování knih z důvodu změny režimu, stěhování či poničení díky nevyhovujícím prostorám či úspory v podobě snižování stavu pracovníků.

Knihovna IPOS od počátku devadesátých let postupně zpřístupňovala nově evidovaný fond zrušených ústavů ÚKVČ, ÚISK (Ústav pro informační systémy v kultuře) a ÚVK (Ústav pro výzkum kultury) z oborů teorie kultury, historie, sociologie, ekonomie a legislativní literatury. Nově se katalogizoval fond  Masarykova lidovýchovného ústavu, který byl tvořen převážně starými periodiky a asi 4000 knihami z oboru lidová výchova, knihovnictví, vzdělávání dospělých a mimoškolní vzdělávání.

Knihovna dostávala přes 440 titulů zpravodajů měst a obcí, ze kterých se zpracovávala článková bibliografie. Informace excerpované z těchto materiálů, z odborných časopisů a tisku dokumentovaly změny vývoje kulturních institucí a společenského života v 90. letech. Samostatná knihovna uměleckých odborů vlastnila 2769 svazků z oborů fotografie, film, divadlo, lidové umění, literatura, umělecký přednes.

V roce 1998 byly spuštěny webové stránky a v knihovně byl instalován knihovní systém Clavius s on-line katalogem. V průběhu let byly spojeny všechny detašované fondy, z části z nich se staly příruční knihovny jednotlivých uměleckých oborů. Nezávisle na knihovně vznikla Databáze českého amatérského divadla.

Od roku 2003 je knihovna zapsána jako základní knihovna se specializovaným knihovním fondem do rejstříku knihoven ministerstva kultury. V té době měla ve fondu 12 521 jednotek, odebírala 54 titulů periodik. Článková bibliografie mapující vývoj kulturního života byla v polovině roku 2007 ukončena pro nízkou využitelnost. Anotace 48 tisíc článků uveřejněných v regionálních periodikách, z nichž se velká část vztahovala k činnosti knihoven, jsou v NIPOS archivovány.

Přestěhování knihovny do nových, vyhovujících prostor v roce 2014 přispělo významně k jejímu většímu využívání. Významným počinem byl vznik databáze not pro dětskou pěveckou literaturu, který vznikl díky iniciativě dr. Jana Pirnera, a její vystavení v knihovním on-line katalogu. Následující roky ukázaly, že právě vybudování této databáze dalo knihovně nový impuls a v podstatě i nové zaměření. Od všeobecně zaměřeného fondu se těžiště práce přesouvá ke specializovaným sbírkám.

Nejprogresivněji rozvíjejícím fondem je v současné době sbírka hudebnin. Unikátní hudební fond je zaměřený na notové materiály pro sborový zpěv (sbory dětí, mládeže, dospělých a seniorů) a na sólový zpěv. Obsahuje koncertantní sborové skladby významných českých autorů 20. století (Petr Eben, Ilja Hurník, Ctirad Kohoutek, Zdeněk Lukáš, Otmar Mácha, Bohuslav Martinů, Věroslav Neumann, Jiří Teml ad.), výběr ze skladeb zahraničních autorů i lidové písně a jejich vícehlasé úpravy. Hudební fond době obsahuje přes 5000 svazků a 17 000 záznamů skladeb v titulech obsažených. Záznamy jsou postupně doplňovány o obsazení a autoritní záznamy o skladatelích. Sbírková činnost notového materiálu pokračuje a je otevřena všem případným dárcům.

V roce 2018 se knihovna stala členem české národní skupiny Mezinárodního sdružení hudebních knihoven, archivů a dokumentačních středisek (IAML). Výměna zkušeností i notového materiálu je významným přínosem pro kvalitní zpracování hudebnin v knihovně NIPOS.

Divadelní fond obsahuje především scénáře divadelních her (zhruba 2500 titulů) pro dospělé i dětské divadelní soubory, pro loutková divadla i pro dětské diváky. Katalogizační záznamy divadelních her jsou propojeny s Databází českého amatérského divadla, takže je možné vyhledat informace o inscenacích daného textu ochotnickými soubory v této databázi. Většina záznamů obsahuje údaje o obsazení, žánru či stručnou anotaci. Knihovna je členem národního střediska Mezinárodní organizace divadelních knihoven a muzeí (SIBMAS), kde se opět potvrzuje, jak prospěšná je výměna zkušeností a navazování osobních kontaktů.

Knihovní fond dále zahrnuje fond knih a periodik vztahujících se k mimoškolnímu vzdělávání, vzdělávání dospělých, k vývoji spolkového a osvětového hnutí, rozvoji jednotlivých oborů a forem kulturně výchovné práce a neprofesionálního umění (divadlo, fotografie a film, přednášková činnost, hudební a výtvarné obory).

Knihovna také archivuje publikace a časopisy vydané nebo produkované NIPOS. Mnohé unáhlené odpisy v důsledku politických změn způsobily, že není uchována celá produkce ústavů, jejichž následníkem NIPOS je. Knihovna rovněž shromažďuje materiály z přehlídek sborového zpěvu, případně z dalších akcí NIPOS.

Díky zvýšené propagaci knihovny v současné době zažíváme nárůst všech sledovaných ukazatelů. Již v roce 1906 kladli spolupracovníci Svazu osvětového důraz na nezbytnost propagace knihoven. Stále to platí. Snažíme se vejít do povědomí a nabízet služby, o které je zájem, dlouhodobě budovat a pilovat báze se správnými informacemi a stát se tak stabilním prvkem v odborné práci uživatelů.

 

Poznámky:

1. Program činnosti Svazu osvětového. V Praze: Svaz osvět., [1905?]. 24 s.
2. Seznam knih do obecních knihoven se zákonem knihovním, prováděcím nařízením a knihovním řádem. V Praze: Svaz osvětový, 1919. 103 s.
3. FRIDRICH, František. Veřejné knihovny obecní v Československu 1919-1929: Knihovní zákon, jeho provádění a výsledky. V Praze: Masarykův lidovýchovný ústav, 1931. 67, [1] s. Lidová výchova; sv. 3.
4. Živný, Ladislav Jan. Deset let veřejných knihoven a co předcházelo. Časopis československých knihovníků, 1928, 7(4), s. 145-161
5. Dobré knihy do veřejných knihoven. Praha: Masarykův lidovýchovný ústav, 1933. 243 s. Knihovna příruček Masarykova lidovýchovného ústavu; sv. 14.
6. Dobré knihy dětem 1936-1946. 1. vyd. Praha: Masarykův lidovýchovný ústav, 1948. 58 s. Knihovna příruček Masarykova lidovýchovného ústavu; sv. 17.
7. Všeobecně přístupné knihovny v král. Českém roku 1905. V Praze: Zemská statistická kancelář království Českého, 1913
8. Česká osvěta 1904 – 1948
9. Výroční zprávy ústavů a ročenky statistiky kultury
10. Základní statistické údaje o kultuře v České republice 2017. III. díl, Knihovny a vydavatelská činnost. Praha: NIPOS - Centrum informací a statistik kultury, 2018. 60 s. ISBN 978-80-7068-274-6
11. Album representantů všech oborů veřejného života československého. Praha: Umělecké nakladatelství Josef Zeibrdlich, 1927. 1202 s.