Knihy, literatura, média

Na festivalu vystoupí oceňovaná britská hudebnice Mica Levi společně s kolektivem CURL, pianistka Eliza McCarthy a v rámci programu proběhne také vyhlášení letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého, které se tak historicky poprvé bude konat mimo Prahu nebo Brno.

Dramaturgie festivalu vychází z tématu letošního ročníku, kterým je Portrét – „obstarožní“ umělecký žánr, který se dnes přesunul do sféry digitálních kamufláží, avatarů a masek a lze jej obecně chápat jako metaforu internetové přítomnosti na sociálních sítích. Festival s kořeny ve filmové animaci a umění pohyblivého obrazu jedinečným způsobem propojuje nejrůznější umělecké a teoretické formy: kromě výstav a projekcí se během čtyř dnů na desítce lokalit napříč městem odehraje přes 80 programových bloků – od projekcí, performancí, přednášek, DJských vystoupení až po koncerty a workshopy.

První jména programu

Mica Levi je nepřehlédnutelnou postavou současné hudební scény. Pod přezdívkou Micachu vydává nahrávky na pomezí experimentálního popu, post-punku a dubu a je také autorkou soundtracků k filmům Under The Skin (2013), Jackie (2016) a nejnovějšího Monos (2019). Za druhý jmenovaný byla Levi nominovaná na cenu americké filmové akademie. Do Olomouce přijede společně s dvojicí hudebníků a producentů Coby Sey a Brother May, se kterými tvoří jádro kolektivu CURL. Ten funguje nejen jako nezávislý label, ale také jako platforma pro společné performance a interdisciplinární praxi. Na PAFu vystoupí CURL naživo s dalšími hosty. S Micou Levi souvisí také vystoupení Elizy McCarthy, britské pianistky věnující se soudobé klasické a experimentální klavírní hudbě. V roce 2018 vydaly společné EP s šesti klavírními skladbami Slow Dark Green Murky Waterfall, pro PAF připravuje McCarthy živé provedení této nahrávky a také společný koncert s hudebníkem Jo Willsem.

LaTurbo Avedon je ženský avatar působící ve virtuálním prostoru, ve svých uměleckých projektech pracuje s tématy nefyzické identity a proměny autorství uměleckého díla. V minulosti se tvorba Avedon objevila mj. v rámci berlínského festivalu Transmediale, v newyorském The Whitney Museum nebo v Barbican Center v Londýně, v rámci PAFu se představí skrze výstavu v Galerii 9:16pm v budově Muzea umění Olomouc a připravuje také videopřednášku na téma posmrtného života v digitálním prostoru. Součástí programu portrétního PAFu je také kompletní uvedení československého animovaného seriálu O klukovi z plakátu z přelomu 60. a 70. let, jehož hlavním tématem je ve své
podstatě virtuální otisk malého chlapce, který do reálného světa sestupuje z dvourozměrného prostoru plakátovací plochy.

Vůbec poprvé proběhne v rámci PAFu slavnostní vyhlášení Ceny Jindřicha Chalupeckého pro umělce do 35 let, které se doposud konalo střídavě v Brně a v Praze. Na předávání v kině Metropol se diváci dozví, zda se letošním laureátem stane skupina Comunite Fresca, Andreas Gajdošík, Baptiste Charneux, Marie Lukáčová nebo Pavla Malinová. Tvůrci dramaturgie večera jsou kurátoři PAFu společně s umělcem Michalem Pěchoučkem a filmovým režisérem Bohdanem Bláhovcem. Součástí společného programu CJCH a PAFu bude i diskuze britské umělkyně Tai Shani s kurátorkou a spolupracovnicí PAFu Anne Duffau a českou kurátorkou Terezou Jindrovou. Shani coby zahraniční host představuje svůj nejnovější projekt v rámci aktuální výstavy Ceny Jindřicha Chalupeckého v Brně; v letošním roce je nominovaná na prestižní cenu pro umělce Turner Prize. PAF s CJCH spolupracuje dlouhodobě a letošní program je symbolickým vyústěním tohoto partnerství.

Vstupenky
Předprodej čtyřdenních vstupenek probíhá přes GoOut, prodej jednodenních vstupenek bude spuštěn
společně s uveřejněním detailního programu v průběhu listopadu 2019.

O PAFu
PAF je kurátorská platforma, mezi jejíž hlavní aktivity patří pořádání festivalů (PAF Olomouc, PAF New York, PAF Ostopovice, PAF Praha), koncertů, výstav a projekcí, ale také publikační a distribuční činnost (Edice PAF, PAF Aport). V průběhu uplynulých dvou dekád se PAF rozvinul v label zahrnující mezinárodní síť umělců, kurátorů a událostí. Mezi prvotní východiska patří vztah filmové animace, vizuálního umění a hudby, pohyblivý obraz filmu a videa (od avantgardního filmu přes expanded cinema až po rozšířené pole internetu nebo klubové hudby). Souběžně s akcelerujícím vývojem audiovizuálního umění v uplynulých dvou dekádách se přidaly fenomény spjaté s virtuálním prostorem, performativním uměním, herním designem nebo módou. Dramaturgie festivalu PAF Olomouc se na základě hlavního tématu vždy snaží objevovat styčné plochy mezi odlišnými, či protichůdnými uměleckými projevy.

Odkazy
webové stránky platformy PAF
PAF na Facebooku

Jan Jindřich Karásek (*1997) se narodil v Uherském Hradišti, žije převážně v Praze, kde studuje scenáristiku a zároveň je redaktorem Radia Wave. Básnická prvotina Jana Jindřicha Karáska bude představena nejpozději při příležitosti vyvrcholení 48. ročníku Literární soutěže Františka Halase v říjnu 2020. Kniha vyjde jako sedmý knižní svazek samostatné Edice LSFH.

Uznání poroty LSFH 2019 dále získaly:
Barbora Müllerová (*1991)
Elena Pecenová (*1994)
Alžběta Johanka Petrová (*1993)

Čtyřicátého šestého ročníku Literární soutěže Františka Halase pro začínající básníky se zúčastnilo 67 autorů a autorek z celé České republiky a 1 ze Slovenska. Soutěžní příspěvky posuzovala porota ve složení Miroslav Chocholatý (literární kritik a vysokoškolský pedagog), Vojtěch Kučera (básník a příležitostný editor, dramaturg Literární soutěže Františka Halase), Veronika Schelleová (básnířka a překladatelka).

Na dvoudenní setkání, které proběhlo v Kunštátě v rámci tradičního Halasova Kunštátu ze soboty na neděli 19. až 20. října 2019, bylo pozváno deset finalistů, kteří byli svou tvorbou představeni i na internetových stránkách soutěže. Součástí setkání byla rovněž připomínka básnické tvorby Františka Halase.

Vyjádření poroty k tvorbě Jana Jindřicha Karáska

V zaslaném souboru se Jan Jindřich Karásek představuje jako básník příběhů. Silný epický prvek, který vstupuje do jeho lyriky, podtrhuje autentičnost zobrazených osudů. Jeho básně jsou civilní, psané volným veršem. Básně vytvářejí paralely mezi konkrétními osudy i něčím obecnějším v lidském údělu. V textech rezonují podstatné otázky lidské existence. Nenásilný rytmus a jemná metaforičnost v převažujícím přímém pojmenování intenzifikují básníkovu promluvu. Navzdory delším textům začínajícího básníka v nich jen těžko hledám něco nadbytečného. Pro mne kvalitní poezie. (Miroslav Chocholatý)

Zaslaný soubor představuje výběr deseti básní z rozepsané sbírky „Milovaní, nezvěstní“, která má obsahovat celkem 34 básní. Oceňuji především sevřené tematické vymezení zamýšlené sbírky, která svým charakterem může připomínat např. Spoonriverskou antologii Edgara Lee Masterse. V kontextu novější české poezie si nejsem vědom obdobného záměru. Jednotlivé básně, které striktně zobrazují dialog autora/čtenáře s vybranými zmizelými osobami, mají spíše rozvolněný charakter, nicméně jsou formálně soudržné a nebudí dojem, že by v nich bylo nutné cokoli škrtat. Oceňuji rovněž širokou škálu portrétovaných postav a silné pointy. K diskusi je nepravidelné užívání interpunkce, nejčastěji (ale ne vždy) v podobě přímého oslovení portrétovaného. Velmi dobře si dokáži představit knižní vydání, ba co víc, na případnou knihu se moc těším! (Vojtěch Kučera)

Autor přispěl do soutěže deseti básněmi z rozepsané sbírky založené na premise, že jednoho dne v určitý okamžik nevysvětlitelně zmizí čtyřiatřicet lidí. Básně jsou nazvané po jménech nezvěstných a každá je miniaturou z jejich života před zmizením. Jan J. Karásek píše volným veršem, jeho básně mají výrazný epický prvek, přesto nesklouzávají k nadbytečné upovídanosti a prozaičnosti a zůstávají údernou poezií se vším všudy. Prolíná jimi tragičnost jednotlivých osudů, která je civilně a nepateticky, se zdánlivě chladným odstupem, vyjádřena. Přímé oslovování zmizelých, které se v básních vrací jako refrén, dodává napětí a dramatičnost. Básně tvoří logický celek, jejich význam je umocněn v kontextu. Každý zmizelý tak nějak tahá za jednu stranu špagátu ze své absence. Oceňuji jak originalitu nápadu, tak provedení, autorův rukopis je vyvážený a zralý. (Veronika Schelleová)

Literární soutěž Františka Halase, určená pro autory od 15 do 29 let včetně, probíhá nepřetržitě od roku 1972. Od roku 2012 jsou pořadateli soutěže Město Kunštát a Spolek přátel umění města Kunštát. Vyvrcholení ve formě kunštátského setkání vybraných tvůrců, jehož hostem byl tentokrát básník Jakub Řehák (držitel ceny Litera za poezii 2013), proběhlo letos poosmé.

Knihy a časopisy pro finalisty poskytlo revue a nakladatelství Weles.
Podrobnosti k historii a současnosti Literární soutěže Františka Halase jsou k dispozici na internetových stránkách lsfh.webnode.cz.

„Když jsme knihu na začátku září, kdy by se paní Fialová dožila 90. narozenin, uváděli na trh, předpokládali jsme, že budou čtenáře zajímat historky ze zákulisí a vzpomínky na přitažlivé prostředí světa divadla a filmu,“ říká Josef Kubáník, autor knihy, herec a blízký přítel Květy Fialové. „Sám jsem si ale tajně přál, aby je ještě víc oslovila druhá část. Tedy ta, ve které popisuji závěr života paní Květy. A to se také stalo. Den co den dostávám dopisy a maily, ve kterých čtenáři píší, jak je vylíčení těch událostí zasáhly. Kniha vznikla právě proto, aby lidé věděli, jak bolestné mohou být odchody velkých hvězd i co u toho zažívají lidé okolo nich. A že starat se o naše nejbližší v jejich stáří bývá někdy těžké, ale dá se to zvládnout,“ je přesvědčen Josef Kubáník.

Jeho kniha mapuje poslední tři roky života slavné české herečky. Přináší ale úplně jiný portrét, než jaký lidé doposud znali. Květu Fialovou nepředstavuje jako éterickou vílu, ale jako racionální ženu. A občas i jako nenápadnou manipulátorku s jejím smutným, téměř tříletým odcházením z tohoto světa. A právě to čtenáře, jak se ukazuje, zasahuje nejvíc.

„Knížku Poslední deník Květy Fialové jsem přečetla ohromená úžasem z té upřímnosti a otevřenosti, s jakou Josef odchod herecké legendy přibližuje. Měla jsem zároveň před očima osudy všech těch seniorů, které znám a jejichž blízkým mohou stránky hodně pomoct,“ prozradila Taťána Gregor Brzobohatá, zakladatelka nadace Krása pomoci.

A podobně knihu vnímají i další. „Několik hodin po dočtení knížky jsem chodil po pokoji a nemohl se z té síly vzpamatovat. Tento titul bude rozhodně patřit mezi ty, ke kterým se budu často vracet. Jsem vám za jeho napsání vděčný,“ vzkázal autorovi například třiačtyřicetiletý Marek Fornůsek.

„Zájem o knihu, ze které se tak rychle stala podpultovka, nás zaskočil, ale samozřejmě i potěšil,“ říkají nakladatelé Jan Dražan a Jan Pegler s tím, že během listopadu chystají už druhý dotisk.

www.facebook.com/knihyzed/

Hereckému obsazení vévodí Marie Štípková jako Kateřina, v roli rozervance Heathcliffa uvidíme nového člena souboru Jana Grundmana. Na prknech smíchovské scény se poprvé představí i Anna Stropnická: také ona je u Švandů, podobně jako další nováček ansámblu Matěj Anděl, od září ve stálém angažmá.

 „Ve hře Na Větrné hůrce se setkáme s poryvem vášnivých citů v jejich celé kráse, ale i děsu. Emily Brontë se ve svém románu vzbouřila nepravděpodobné poezii romantismu a protkala ji lidskou krutostí. Díky tomu jsou její postavy ryze současné a nepůsobí jako přízraky minulosti. Uvedení tohoto titulu také vnímám jako gesto – informaci o tom, že na jevišti Švandova divadla budeme chtít vyprávět velké příběhy, které nabízejí kromě neotřelé interpretace i zajímavé příležitosti pro herecký soubor,“ říká Martin Františák, režisér i nový umělecký šéf Švandova divadla, jehož inscenace vynikají výraznou obrazivostí i precizní prací s herci.

Příběh vášně a svobody

Napínavý příběh o velké lásce i velké nenávisti je prvním a jediným románem Emily Brontë. Ve své době vzbudil zájem i pohoršení: rodinná sága o svobodě a spoutanosti, o tlaku společnosti a o kráse volné přírody, zaujala i spisovatelčiným naprosto nekonvenčním pohledem na tehdy typické role mužů a žen. „Emily Brontë tu překročila striktně vnímané genderové hranice a naprosto originálně propojila milostný román, psychologické drama a gotický horor,“ vysvětluje dramaturg inscenace David Košťák.     

Vedle ústřední dvojice v podání Marie Štípkové (Kateřina) a Jana Grundmana (Heathcliff) se můžeme těšit i na další výrazné postavy. Kateřinu Lintonovou ztvární Denisa Barešová, Anna Stropnická hraje slepě zamilovanou Isabelu. Jako Linton se představí Petr Buchta, dvojroli starého otce Earnshawa a Doktora Kennetha ztvární Matěj Anděl. Edgara Lintona hraje Tomáš Červinek. Marta Dancingerová tu vystoupí jako Francis, v Josefa se promění Tomáš Petřík. V roli Haretona se objeví hostující Jan Mansfeld, v úloze Hindleyho Matěj Nechvátal. Jako chůva Nelly provede diváky celým příběhem Klára Cibulková.

Výraznou výtvarnou složkou inspirovanou krásou i syrovostí severských vřesovišť vytvoří scénograf Marek Cpin spolu s kostýmní výtvarnicí Evou Jiřikovskou. O sugestivní hudbu se postará David Smečka, pohybové spolupráce se ujme výtečný mim Radim Vizváry. I jejich tvůrčí vklad podpoří pohled na osazenstvo z Větrné hůrky, lidi zmítané mezi společenskými pouty a volností přírody a často také mezi životem a smrtí.

www.svandovodivadlo.cz

Novinku o tom, jak to celé začalo a jak by to mohlo skončit, vydává nakladatelství MOBA.  „Tvrdím, že dějiny se opakují, což jsem se pokusil dokázat třeba v knize Breviář pozitivní anarchie. A právě z ní jsem odvodil filozofii Kroniky zániku Evropy. Ano, je to kniha o blízké budoucnosti, v níž se z hlediska dějin sice mění kulisy, ale příběh se až s mrazivou hrůzou opakuje,“ říká o knize Vlastimil Vondruška. 

Kronika zániku Evropy se odehrává v letech 1984 až 2054. Jak se mu podařilo skloubit dobu, kterou jsme prožili, s vizí budoucnosti, vysvětluje: „Technicky to jednoduché nebylo, to přiznávám. Nakonec jsem si pomohl tím, že dílo je rozděleno na dvě části. Ta první se jmenuje „Jak to celé začalo“ a končí letošními eurovolbami. Druhá část „Jak by to mohlo skončit“ pak pokračuje jako vize dalších osudů mých hrdinů ve světě, který se řítí k neřešitelným problémům, jež si v podstatě sám vytvořil. Protože však nejsem autor, který by si liboval ve zmaru a depresi z nemožnosti něco udělat, mí hrdinové nesedí s rukama v klíně, ale snaží se zachránit alespoň svůj mikrosvět, v němž se pohybují.“

Kronika zániku Evropy (1984 - 2054)

Román vypráví o osudech rodiny Wagnerů, která prožívá postupný úpadek evropské civilizace. Kniha je rozdělena na dvě části. První díl nazvaný „Jak to celé začalo“ popisuje léta 1984 – 2019 a vychází z reálného vývoje Čech a Evropy. Druhý díl „Jak by to celé mohlo skončit“ modeluje formou utopie jeden z možných vývojů společnosti po roce 2020, který by mohl vést až k zániku evropské civilizace. Zakladatel rodu Adam Wagner, sociolog a odborník na Orwellovo dílo, předvídá budoucí rozpad západoevropské demokracie, a proto s členy rodiny a přáteli budují malé chráněné sídlo, za jehož hradbami se hodlají bránit, až dojde k sociálnímu rozvratu, hospodářské krizi a bojům o přežití.

Když jste zakládal své grafické studio v roce 1994, v jakém stavu – kondici byla grafika na našem území? Grafiku jste dělal i před revolucí, ale ta změna se musela projevit.

Byla samozřejmě v některých ohledech ve špatné kondici, jako všechny obory lidské činnosti v téhle zemi po 40 letech komunismu, kde se leccos nějakým způsobem poničilo a zdegenerovalo. Po revoluci se objevily nové výzvy, protože jsme vstoupili do kapitalismu a reklama byla najednou potřeba. Za komunismu se dělaly spíš osvětové kampaně, propagovaly se myšlenky a kultura, spíš než komerční značky a produkty. Pro designéry tak přibyla spousta nových příležitostí a možností, ale těch kvalitních tu bylo na množství nové práce málo. Nabytá svoboda a pocit, že můžu dělat, co chci a jak chci, byly pro mě zásadní. To, že můžeme najednou cestovat, založit studio a tvořit, aniž bychom se museli někoho ptát, byl samozřejmě důležitý moment.

Působil jste v divadle Sklep, stále vystupujete ve formacích Tros Sketos a Thomas & Ruhller, vyráběl jste také pro „Sklepáky“ plakáty. Odrazilo se vaše divadelní působení také ve vaší designerské práci?

Určitě. Jako grafik jsem začal pracovat už v Baletní jednotce Křeč, kde jsem byl členem. Později jsem pracoval na různých aktivitách divadla Sklep a divadel Pražské pětky. Působení v tom společenství hodně ovlivnilo i můj přístup k designu. V době, kdy jsem studoval, jsem se učil klasickou kaligrafii a později jsem ručně psané písmo začal používat jako hlavní výtvarný prostředek v grafickém designu. Maloval jsem expresivní obrazy, které vycházely z kaligrafie. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem moc formální, a proto jsem svůj styl změnil, a vycházel ze svých pocitů a obsahu témat, která jsem zpracovával. Chtěl jsem vyjádřit svoje emoce: naštvanost, radost, něčemu se zasmát anebo se něčemu vysmát. Divadla, kde jsem se pohyboval, v tom hrála velkou roli.

Dá se toto vše znázornit v písmu?

Ano. Já jsem se o to každopádně snažil.

Někdo si může říct: typografie, co na tom může být zajímavého, vždyť je to jenom písmo.

Písmo může mít obrovské množství chutí, má velmi dlouhou historii a pevnou kostru, která dává široké možnosti.

Když kupříkladu vytváříte logo nebo plakát k filmu, vždycky začnete pracovat, až když vám přijde zakázka? Anebo hromadíte svoje nápady, inspirace do nějakého šuplíčku, z kterého potom taháte, když je potřeba?

Nápady si nesbírám, nicméně si dělám deníky, do kterých si lepím spoustu drobných tiskovin. Inspiruje mě mnoho věcí – krásné i ošklivé, povedené i nepovedené, ale že bych si někde vytvářel banku nápadů a v té se potom hrabal, tak to ne. Téma, které mám na stole, je pro mě určující.

K čemu jsou vám ty „ošklivé věci“, které si nasbíráte?

Vždycky mě bavily i pokleslé věci. Nacházel jsem v nich určitou krásu a zajímavou estetiku, která mě ovlivnila i v práci. Jsem sběratel všeho, vždycky jsem sbíral lístky, vstupenky, vizitky, a tak dále a všechno jsem si schovával. Pak jsem to zase poztrácel, takže jsem si vše začal lepit do deníků. Nejdřív jsem vytvářel deníky z cest a potom i domácí deník – to je taková moje radost a paměť.

Co podle vás musí splňovat dobrý filmový plakát?

Musí vás přilákat. Vzbudit ve vás zájem. Plakát je totiž jenom malá část informace, kterou o filmu dostáváte. Čtete recenze, články, vidíte teasery, ukázky z natáčení, znáte herce nebo další tvůrce… To vše vám dává nějakou informaci a podle toho se rozhodujete. Plakát by měl být ten poslední impuls na film jít.

Vždycky vidíte filmy, na které děláte plakáty?

Ano.

Stalo se někdy, že jste odmítl vytvořit plakát na film, který se vám nelíbil?

Ano.

A který to byl?

Pojďme dál. (úsměv)

Co má nést správné logo?

To je velice různé. Ideální je, když nese obsah – což je těžké, ale někdy stačí, když vyjádří pocit, atmosféru, kterou si máte odnést. Nemusí se jednat o ilustrativní obsah, může to být obsah pocitový.

Je to tak, že některé logo máte hodně rychle vytvořené a s některým se trápíte strašně dlouho?

Vznik nového loga chce čas. Někdy přijde dobrý nápad rychle, ale pak je potřeba ho prověřit časem a mít určitý odstup a zároveň dál pracovat, abyste se ujistili, že už to líp vymyslet nejde. A ono to většinou ještě vylepšit jde.

Když se ohlédnete za dvaceti pěti lety existence vašeho studia, dá se říci, jak jste se vy, ale i celé studio posunulo, kam se vyvinulo?

Mnohem více předávám zkušenosti svým kolegům. Jsem spíš supervizor, ale samozřejmě sám dál pracuju. Týmová spolupráce je pro nás hodně důležitá: umět se domluvit a umět si navzájem pomoci, protože na některých zakázkách pracujeme jednotlivě, na jiných jako dvojice, někdy nás na jedné zakázce pracuje třeba šest.

Když se podíváte na své rané práce, stane se vám někdy, že si řeknete: teď bych to udělal úplně jinak?

To víte, že jo. Všechno se nepovede, a právě výstava je dobrá pro určitou selekci. Časový odstup je z tohoto hlediska důležitý. Já se ale stejně radši dívám dopředu.

Proč jste se rozhodli s kurátorem výstavy Michalem Nanoru o netradiční prezentaci vaší práce formou tisku na trička?

Michal vyšel z představy, že tradiční výstavy grafického designu se většinou soustředí na jednoho tvůrce a jeho osobitý výtvarný styl, vytržený z kontextu klientského zadání a dalšího života vizuálů. Takové výstavy se většinou instalují na papír na stěně. Místo toho použil objekt, tričko, aby se návštěvník víc zamyslel nad tím, co grafický design dneska znamená – že autorem může být kolektiv, výtvarný styl může střídat podle zakázky, že textil v ulicích předhání papír jako nejčastější nosič grafických prvků, a ty že mají na začátku nějakého zadavatele, pak profesionálního grafika a nakonec příjemce, který design vpouští do svého života, často přímo na tělo. Na každé naší výstavě se vždycky prodá víc triček než katalogů.

Jaké období výstava mapuje?

Od mých výtvarných počátků na začátku 80. let, přes založení studia v roce 1994, až po vizuál České filharmonie pro sezónu 2019/2020.

Podle čeho jste vybírali práce, které budou na výstavě?

Výstava se jmenuje Basics, takže kurátor hledal prolnutí několika věcí – aby práce byly významné svým dopadem, ukazovaly vývoj studia, způsob práce nebo typ problému a konečně, aby vypadaly dobře na tričku. Logo Prahy je třeba jednou z našich nejznámějších prací, znamenalo pro nás určitý přelom v tom, jaké zakázky jsme zpracovávali, a taky ukazuje grafické řešení, které nestaví na výtvarné stylizaci, ale na slově, což se pak v naší práci objevuje i jinde.

Netradiční výstavu rekapitulující historii Studia Najbrt bude možné shlédnout do 3. listopadu v Západočeské galerii v Plzni.

„Podzimní televizní trh v Cannes přinesl řadu kvalitních novinek, od hraných pořadů přes dokumentární snímky až k zábavním formátům. Z nabídky britských vysílatelů jsme si vybrali třeba šestidílné krimi Přiznání natočené podle skutečných událostí, třináctou řadu příběhů oblíbeného torontského vyšetřovatele Murdocha nebo seriál vyznačující se atmosférou šedesátých let a noblesním prostředím Oxfordu, Detektiv Endeavour Morse,“ říká ředitel programu České televize Milan Fridrich.

Diváci uvidí i prestižní čtyřdílný projekt Kateřina Veliká z carského dvora osmnáctého století s Helen Mirrenovou v titulní roli, dvě řady temného finského krimi Desatero hříchů nebo úspěšnou pětidílnou minisérii o zhýralé britské smetánce Patrick Melrose s Benedictem Cumberbatchem, který za hlavní roli obdržel nominaci na Zlatý glóbus. Z Británie putuje do Česka také televizní snímek nazvaný Brexit a nové řady seriálů Durrellovi a Luther.

Do kriminálního podsvětí zavede diváky nová řada mafiánské ságy Gomora, přímo do nitra sicilské mafie pak dvoudílný dokument Cosa Nostra. Příznivce historie jistě potěší minisérie Atlantic Crossing o norské korunní princezně Martě a americkém prezidentovi Rooseveltovi nebo unikátní dokumentární počin Nikdy nezestárnou oscarového filmaře Petera Jacksona s digitálně restaurovanými a realisticky kolorovanými záběry z první světové války.

Už v pátek prvního listopadu ve 20:20 uvede sportovní program České televize Zpověď Cristiana Ronalda. Rozhovor s legendární CR7 vedl významný britský novinář Piers Morgan. Pro sportovní fanoušky je připraven také snímek Borg/McEnroe zachycující kultovní soupeření dvou světoznámých tenistů.

Hudební rozhledy doplní třeba dokument David Bowie: Cesta za slávou, čtyřdílný Punk i příběh dnes už legendárního prostoru, ve kterém začínali Beatles – The Cavern Club. A objevovat svět z pohodlí pohovky umožní oblíbené cestopisné dokumenty, ty nové zavedou diváky do Velké Británie, do Patagonie, na Papuu Novou Guineu, Jávu či na Mauricius.

Podzimního veletrhu MIPCOM 2019 se Česká televize účastnila také jako aktivní producent. „Na devětašedesátém setkání se s největším zájmem zahraničních vysílatelů a distributorů setkaly seriály Sever, První republika, Rédl nebo nové řady Detektivů od Nejsvětější trojice Vodník a Živé terče. Zaujal i dětský seriál Kriminálka 5. C a koprodukční film Zlatý podraz,“ říká obchodní ředitel ČT Hynek Chudárek a dodává: „Americký kabelový vysílatel potvrdil zájem o kriminální seriály Rapl, Labyrint a Četníci z Luhačovic, francouzská kabelová televize kupuje již šestou řadu Herbáře a o snímky Uzly a pomeranče, Ten, kdo tě miloval a Trojí život mají zájem v Polsku.