Knihy, literatura, média

Alexander Tomský, nakladatel, politolog, rodák z Hradce Králové, v letech 1968–1989 žil ve Velké Británii, založil a vedl exilové nakladatelství Rozmluvy.

Přednáška je součástí cyklu Hovory o demokracii a koná se u příležitosti 30. výročí listopadové revoluce.

Začátek v 18:00 hod. v konferenčním sále Studijní a vědecké knihovny v Hradci Králové v 5.NP. Vstup volný.

Autorkou koncepce výstavy je Taťána Petrasová z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR, kurátorem výstavy za ZČG je Petr Jindra. Výstava vznikla ve spolupráci s Ústavem dějin umění Akademie věd ČR a s podporou celé řady zahraničních institucí, protože stopy Nobileho činnosti jsou rozesety po celé střední Evropě. Součástí expozice je mimo jiné sedm děl zapůjčených z vídeňské Albertiny a téměř padesát exponátů z Polo museale del Friuli Venezia Giulia v Terstu.

Výstava potrvá ve výstavní síni „13“ do 9. února 2020.

Autentický pohled na sny a překážky, se nimiž se potýká současná mladá generace, je zachycen známou časosběrnou metodou, kterou proslavila režisérka Helena Třeštíková. „Časosběrná metoda, kterou jsem převzala z původní série, poodkryje při dnešním zrychleném stylu života mnohem víc, než by se mohlo zdát. Zdánlivě banální situace a zachycení všednodenního života se ve střižně proměňují v cennou výpověď doby o jedné generaci,“ vysvětluje režisérka Hana Třeštíková. Zásadní rozdíly mezi začátkem původních etud a dneškem potvrzuje i dokumentaristka Helena Třeštíková: „V osmdesátých letech se mladí brali kvůli ekonomickému tlaku, byla to šance na byt. Dnes to zkoušejí nanečisto, jsou váhavější a volí soužití na hromádce. A potkávají se nyní s dost odlišnými, avšak často fatálními problémy.“

Úvodní epizodu s názvem Mirka a Kuba vystihuje popis „láska z technopárty aneb sedm let mladého páru“. Režisérka zachytila příběh vztahu od svatby, narození syna a stěhování za město až po krize a konflikty, které lze překonat jen stěží. Druhou epizodou je Irena a Petr, „klasický pražský pár“. Oba pocházejí z centra a chodí spolu již devět let. Jako důvod ke svatbě shodně uvádí, že chtějí vztah posunout, a také udělat velký mejdan pro sebe a své přátele. Svatbu berou jako zábavu. Třetí pár – Alena a Bernard – patří mezi ty nejklasičtější. Zkusili si spolu několik let chodit a pak i bydlet, mají se rádi, oba pracují a tak nic nebránilo, aby se vzali. Během natáčení se jim narodily dvě děti. Režisérka sledovala i učitelku Petru a zaměstnance Památkového úřadu Viktora. Pocházejí z Brna, brali se na Staroměstské radnici a společně bydlí na Vysočině. Oba touží po druhém dítěti a přiznávají, že pro bezproblémové početí se asi poznali příliš pozdě. Posledním párem je majitel firmy Lukáš a marketingová manažerka Zuzana. V době, kdy s nimi štáb začal točit, se jednalo o pár, který představoval generaci zlaté a úspěšné „mládeže". Život jim ale přinesl různá překvapení a úskalí…

Původní Manželské etudy natáčela Helena Třeštíková od roku 1980. Tehdy si náhodně vybrala několik manželských párů, které sledovala od momentu jejich svatby po dobu šesti let. Cyklus byl poprvé odvysílán v televizi v roce 1987. Z této série, stejně jako z časosběrné metody se stalo celoživotní zaměření Heleny Třeštíkové, a tak na přelomu století vznikly ještě Manželské etudy po 20 letech a nejnověji také Manželské etudy po 35 letech, mapující původní manželské páry.

námět: Helena Třeštíková // režie: Hana Třeštíková // dramaturgie: Ivana Pauerová, Jan Gogola ml. // střih: Jakub Hejna // kamera: David Cysař // zvuk: Richard Müller // produkce: Produkce Třeštíková // podpořil: Státní fond kinematografie koprodukce: Česká televize – kreativní producentka Alena Müllerová

Energetická chudoba objektivem fotografky Anny Šolcové

Přinášíme vám exkluzivní rozhovor s Annou Šolcovou, vítězkou ceny Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové na Czech Press Photo 2019.

Fotografka Anna Šolcová se zaměřuje na dokumentární, reportážní a portrétní tvorbu, ve které klade největší důraz na zachycení momentu a výtvarný přesah každého jednotlivého snímku. Specializuje se na fotoreportáž, zpravodajskou fotografii, reportážní portrét, subjektivní dokument, divadelní i svatební fotografii. Anna Šolcová má za sebou spolupráci s celou řadou organizací převážně neziskového charakteru, jako například: Nadace Via, Bezobalu, Zachraň jídlo, Člověk v tísni, Gender studies a Auto*Mat. Fotografovala také prezidentskou kampaň Pavla Fischera a spolupracuje s europoslancem Luďkem Niedermayerem. K focení ji přivedl otec.

Jak jste se dostala k focení?

Fotografování mě přitahovalo od dětství, ale nikdy jsem ho nestudovala na žádné škole. Přivedl mě k němu táta, který je profesně sice sochař a restaurátor, ale vždy se mu hodně věnoval a jako malé nás fotil starými kinofilmovými přístroji. Brával nás také do fotokomory. Mně to celé přišlo neuvěřitelně magické. Navíc mě ohromovaly ty obrovské foťáky v jeho velikých rukách a kouzelný zvuk závěrky. Když mi bylo 16, koupil mi tehdy táta v bazaru moji první kinofilmovou zrcadlovku Nikon EM, vysvětlil mi, jak funguje čas a clona, a taky mi dal jedinou radu, na kterou myslím dodnes: Abych si při focení lidí dávala pozor na to, aby portrétovanému z pozadí hlavy netrčel žádný objekt. Dále už jsem se učila sama metodou pokus – omyl.

Shodou okolností mi jeden psycholog na základě Rorschachova testu kreativity řekl, že si myslí, že bych měla dělat něco jiného než sociální práci, kterou jsem vystudovala a věnovala se jí i profesně, protože u mě rozpoznal nadprůměrnou představivost. V té době jsem zrovna koketovala s myšlenkou, že se začnu živit focením, ale pořád jsem nevěděla, odkud začít. Pak mě napadlo, že zkusím zužitkovat své dobré kontakty s lidmi v různých neziskových organizacích a propojit tak zálibu ve focení a sociální tématiku dohromady. Začala jsem tedy fotit hlavně pro nejrůznější dobročinné organizace. Letos je tomu zrovna 10 let. Focení se mi tak stalo příjemným přivýdělkem k rodičovské, na které jsem strávila posledních 8 let, a zároveň volnočasovou aktivitou.

Co pro Vás zisk ocenění na CPP 2019 znamená?

Ze své podstaty jsem nikdy nebyla soutěživá, ale letos jsem se poprvé rozhodla, že pošlu nějaké fotky právě do Czech Press Photo. Připadalo mi, že pokud by to náhodou vyšlo, mohlo by mě to posunout někam dál. Přihlásila jsem do soutěže fotografie do 4 kategorií, ale upřímně, fotky s energetickou chudobou byly pro mě nejvíc srdeční záležitostí. Nejenže dokonale naplňovaly můj zájem o focení se sociálním přesahem, ale také se mi na nich povedlo zachytit poslední dny mého dědečka, který tři měsíce nato zemřel a který pro mě byl moc důležitý. A to se tedy evidentně povedlo. Pokud se tedy ptáte, co pro mě cena znamená, je to hlavně pocit obrovského naplnění a známka toho, že ta trnitá cesta, která k ní vedla, stála za to.

Jak tyto Vaše fotografie vznikly? Co Vám při focení běželo hlavou?

Letos v lednu se mi náhodou ozvali z organizace Ashoka, že by ode mě chtěli nafotit sérii portrétů lidí trpících energetickou chudobou. Bohužel na to ale bylo dost málo času, chtěli spustit kampaň během asi dvou týdnů a navíc jsem si celé focení měla produkčně zajistit. Nakonec se to ale v rámci možností povedlo.

Organizace Ashoka podporuje sociální inovace v různých oblastech. A právě v oblasti energetické chudoby, která zatěžuje až čtvrtinu českých domácností, se chystala vypsat veřejnou soutěž na projekt, který by těmto lidem pomohl. Hlavními zranitelnými skupinami jsou totiž penzisté, kteří platí za vytápění velkých bytů, kde původně bydlela celá rodina, venkovské domácnosti, samoživitelé a nezaměstnaní, kteří žijí v domech nebo bytech s velkými energetickými ztrátami a samozřejmě lidé bez domova. Fotografie chtěla nezisková organizace využít pro mediální propagaci projektu. A já si měla takové lidi sama vyhledat a fotky pořídit. Samotné focení nakonec bylo jen třešinkou na dortu. Ne každý, koho se energetická chudoba týká, je na to samozřejmě hrdý a ochotný nechat se fotografovat pro mediální účely.

Nakonec se vše povedlo i díky mé studentské praxi s lidmi bez domova, starostce obce Zákolany, která mi domluvila focení s místními obyvateli, a mému dědečkovi, který si hned vzal kulicha, aby fotografie byly výstižnější. O to smutnější je tedy fakt, že 3 lidé ze 4 zobrazených na fotkách v oceněné sérii během jara umřeli. Byla jsem zřejmě poslední, kdo je vyfotil. Ale možná i díky tomu má celá série takovou autenticitu a zřejmě i přesah.

Jak by se dala energetická chudoba řešit?

Projekt, pro který fotografie vznikly, si klade za cíl najít a podpořit organizace, které přinášejí řešení energetické chudoby, zlepšují místní kvalitu životního prostředí a udržitelnost celého regionu. Výzva je zaměřena jak na hledání a vývoj zcela nových iniciativ, tak i na rozvoj již fungujících projektů. Výzva vznikla ve spolupráci neziskové organizace Ashoka a Nadace Schneider Electric, pod záštitou Foundation France. V tomto roce je vyhlášena pro projekty v České republice, Maďarsku, Polsku, Rumunsku a Bulharsku.

V každé zemi byly vybrány tři nejlepší projekty. Každý z nich se zúčastnil pětiměsíčního Akcelerátoru, ve kterém mentoři a experti pomohli jejich autorům s rozvojem jejich strategie a zvýšením společenského dopadu. V závěrečném hodnocení porota vybere jednoho vítěze z každé země a ocení ho odměnou 3 500 eur. Slavnostní vyhlášení proběhne letos koncem listopadu v Bruselu. Více informací a detaily k jednotlivým soutěžícím projektům je možné dohledat na webových stránkách. Fotografie Anny Šolcové jsou přiloženy.

Czech Press Photo 2019
Místo konání výstavy: Staroměstské nám. 1/3, 110 00 Staré Město, Praha 1
Datum výstavy: od 23. 11. 2019 do 30. 1. 2020

Zdroj: Jana Taušová, http://www.vdv.cz

Od roku 2017 navštívila Zlínský kraj třicítka filmových štábů. Znovunastartování zájmu o region významně pomohl právě vznik krajského dotačního programu, ze kterého bylo již v loňském roce podpořeno šest filmových projektů. Vysoká odezva přišla i letos. „Velmi mě těší zájem filmařů o natáčení ve Zlínském kraji. Svědčí o tom dvě desítky podaných žádostí v objemu bezmála třicet milionů korun. To, že se letos sešlo tak velké množství zajímavých projektů, dokládá nejen to, že náš kraj je pro filmaře velmi atraktivní, ale že oceňují i pomoc zlínské filmové kanceláře, která pro ně v našem kraji zajišťuje bezplatný servis,“ říká k podpoře filmového průmyslu ve Zlínském kraji hejtman Jiří Čunek.

Na jaké projekty se tedy může region v následujících dvou letech těšit? Na celovečerní film zlínského rodáka, držitele Křišťálového globu i Cen české filmové kritiky Václava Kadrnky s názvem Zpráva o záchraně mrtvého. Filmové drama je inspirováno skutečnou událostí, která se odehrála ve Zlíně před třemi lety.  Ceny české filmové kritiky a k tomu Českého lva má ve svém portfoliu i další z podpořených tvůrců – režisér Olmo Omerzu, který by měl do Zlínského kraje přijet s filmem Admin. Rodinné drama s detektivními prvky se tematicky dotkne hojně diskutované problematiky života „on-line“.

Na podporu dosáhli také zlínští filmaři. Se snímkem Dvě slova jako klíč uspěla místní IS Produkce. Projektem volně naváže na Českým lvem ověnčené Úsměvy smutných mužů. Za oběma snímky stojí tandem Dan Svátek (režie) a Josef Formánek (autor knižní předlohy). Vůbec poprvé pak bude z dotačního programu podpořen animovaný projekt, a to pilotní díl dětského seriálu na motivy Zemanovy Cesty do pravěku, který vzniká ve zlínském Bare Bear Studiu tvořeném absolventy zlínské univerzity.

V rámci podpory začínajících tvůrců bude Zlínským krajem přidělena dotace i celovečernímu filmu Somewhere over the Chemtrails. Absurdní komedie o nástrahách dezinformací, rasismu a fake news, kterou bude režijně debutovat Adam Koloman Rybanský (FAMU), se má natáčet kompletně ve Zlínském kraji. Šestici úspěšných žadatelů pak uzavírá hraný historický dokumentární film Jan Amos – jako letní sníh režiséra Lubomíra Hlavsy. Projekt vzniká u příležitosti 350. výročí úmrtí Jana Amose Komenského – rodáka ze Zlínského kraje. Ve slibném hereckém obsazení se mají objevit například Alois a David Švehlíkové.

Kromě obecných zážitků spojených s natáčením znamená pro region pobyt filmařů také ekonomický a marketingový přínos. Vyúčtování všech projektů z první výzvy bude kompletně uzavřeno v lednu 2020, nicméně už smluvně ukotvené částky napovídají, že vynaložená dotace se do kraje vrátí víc než dvojnásobně.

„Navýšená poptávka filmařů po regionálních službách se již odrazila například ve vzniku nové komparzní agentury nebo půjčovny filmové techniky,“ popisuje Magdaléna Hladká z regionální filmové kanceláře Zlín Film Office. „Za zmínku určitě stojí i fakt, že součástí natáčení každého z prvních šesti podpořených projektů, byli také studenti zlínských filmových škol. Na základě dobrých zkušeností je už začínají produkce oslovovat i pro jiné projekty, což pomáhá k rychlejšímu uplatnění zejména čerstvým absolventům,“ dodává Hladká.  Podle filmové kanceláře je Zlínský kraj v současnosti největším podporovatelem audiovizuální tvorby napříč mimopražskými regiony.

Zdroj:

www.zlinfilmoffice.cz

www.zlin-film.cz

Severočeská scéna, která získala letošní Cenu Divadelních novin, pojala Pouť krkonošskou jako unikátní příběh cesty, na pomezí reality a snu, jak tomu je i u Máchova díla. Výtvarná, textová, herecká a hudební složka tu tvoří naprosto výjimečnou koláž.

Tvůrci se inspirovali při vzniku inscenace krátkou povídkou Karla Hynka Máchy, která je považována za jeden z prvních českých literárních hororů. Fantaskní básnivá próza je na jedné straně záznamem živého snu, který se Máchovi zdál při jeho cestě do Krkonoš, na straně druhé i reminiscencí některých tragických životních zkušeností Máchových. Hlavní postavou je poutník, který se snaží při své cestě po vrcholcích Krkonoš zapomenout na nešťastně prožitou lásku. Pod vrcholem Sněžky narazí na starý gotický klášter. Poutník si nepamatuje, že by zde takový někdy viděl. A co víc! Po setmění klášter ožívá pohybem dávno již zemřelých mnichů.

Inscenaci o hledání lásky, víry a naděje, stejně jako o boji se šílenstvím připravili herec, muzikant a režisér Filip Homola a scénograf Kamil Bělohlávek.

Pouť krkonošská je součástí dramaturgické řady Divadla ALFA, která v Plzni představuje špičková díla současného divadla. „Kromě libereckého Naivního divadla se v letošní sezóně mohou diváci v rámci hostujících souborů těšit také na představení Dejvického divadla nebo Divadla DRAK,“ upozornil ředitel Divadla ALFA Jakub Hora.

Inscenace je určena divákům od 12 let. Cena vstupenky 110 Kč, prostřednictvím sítě Plzeňská vstupenka nebo na místě v pokladně Divadla ALFA.

"Mé češství pro mne bylo mnohem důležitější, než mé židovství, protože jsem svou zemi milovala a byla jsem nesmírně hrdá, že jsem se narodila jako Češka." Věra Gissingová, roz. Diamantová

“Židovské osídlení na území nynějšího Středočeského kraje hrálo významnou roli v ekonomickém i kulturním rozvoji regionu již od středověku. Události druhé světové války tuto staletou tradici přerušily a cenzura v období komunismu zamezila, aby se na ni vzpomínalo tak, jak by to odpovídalo jejímu významu. Nejenže deset z uvedených autorů nacistická genocida osobně zasáhla, ale zločiny Třetí říše měly dopad i na rodiny židovských spisovatelů, kteří zemřeli před německou okupací. Jejich potomci zahynuli nebo byli nuceni k emigraci, jejich díla se nesměla vydávat a byla oběma totalitami vymazána z paměti čtenářů i místních občanů. Zvláštní skupinu tvoří autoři píšící německy, na jejichž dílo se po druhé světové válce vzpomínat nesmělo, protože nebyli považováni za Čechy.

Naše výstava chce prezentovat osudy židovských autorů a vzbudit tak zájem nejen o jejich životní příběhy, ale také o jejich dílo a přirozeně i o místa, kde žili. Věříme, že to může posloužit jako inspirace pro četbu i jako podnět pro návštěvu zajímavých turistických destinací.

Díky této výstavě bychom si měli rovněž uvědomit, že nezaměnitelný hlas těchto spisovatelů mnohdy velmi výrazně zazněl v pestrém chorálu české literatury, kterou trvale obohacovali o nové přístupy a originální témata. Připomeňme třeba jen básníky Františka Gellnera a Jiřího Ortena, prozaiky Jiřího Weila a Otu Pavla nebo v současnosti Irenu Douskovou...”

Nositelem projektu je Středočeská vědecká knihovna v Kladně za finanční podpory Středočeského kraje, autorky textu jsou Alexandra Blodigová a Kateřina Mikulcová.

Výstava je koncipována jako putovní, po jejím skončení bude možné si ji vypůjčit.

Zdroj: www.svkkl.cz

Bedekrů, průvodců a různých „toulek“ jsou plné regály knihkupectví, ale tohle je něco jiného. Podobně jako v proslulých cestopisech Karla Čapka, ani ve Výpravách pro starší a pokročilé Jiřího Peňáse nejde o exotiku, adrenalin ani zjevnou krásu či slávu jednotlivých míst. Mnohem větší čtenářský zážitek tu nabízí autorova nakažlivá touha poznávat blízké i vzdálenější kraje a mravy, umění poutavě předvést nalezená fakta i ochota dělat si z prožitých příhod, a hlavně sám ze sebe, osvěžující legraci. A také jeho vybroušená schopnost o tom všem duchaplně psát.

„Nejsem žádný dobrodruh, a tak mi stačí většinou Střední Evropa, kde, jak říkal Hrabal, když chcete, tak je Kilimandžáro i v Kersku,“ uvádí Jiří Peňás, jehož zápisky zachycují různé destinace v Čechách a na Moravě, ale také v Maďarsku, Sasku, Bavorsku, Rakousku, Polsku a v knize i nejexotičtější Sicílii. Zápisky „muže středního věku“ zahrnují 58 míst v 58. kapitolách. Ty Jiří Peňás, držitel několika novinářských cen, navštívil v posledních dvou letech, aby o nich každý týden napsal do časopisu Týdeník Echo.

V knize se tak sejdou sušení kapucíni v Brně, uvězněná hraběnka Kozlová na saském hradě, plavba po rakouském jezeře plném pijavic, výpravy do sudetských Zubrnic, vzpomínky na jednu brigádu v Boru u Tachova, loketské elegie, jazyk olizující hvězdy v kostele na Zelené hoře, kejklíři a andělé v Lublinu v polské Haliči, světelný meč v Syrakusách a další „perličky na dně“. Jiří Peňás je pro čtenářky a čtenáře systematicky objevuje už od roku 2008, kdy napsal na internet svůj první fotoblog.

A proč název knihy mluví o výpravách a nikoli o výletech? „Důležitou součástí výpravy je, že se o ní pak dá vypravovat – od toho je to ostatně výprava,“ vysvětluje autor rozdíl mezi výletem a výpravou. „O blbém výletu se dá vypravovat jedině tak, že jsme někam jeli, pak tam došli a potom se zase vrátili. Výprava si naproti tomu říká o epiku a hlubší podání. Co tam bylo, proč to tam bylo, kde se to tam vzalo. S tímto pohledem je to pak zajímavé všude, i když tam nic není. Nakonec ale všude něco je,“ je přesvědčen Jiří Peňás.

Přitažlivost takto osobitého psaní přesně vystihl i spisovatel Jáchym Topol: „Peňásovo vyprávění se neroztahuje po světadílech, ale vede nás podomácku nejčastěji za humna, kde ale hned začíná svět. Nadšený poutník a spisovatel Jirka Peňás jej popisuje s vtipem, švihem a neokázalou učeností, přičemž kdejakému stavení v krajině věnuje stejnou odbornou péči jako dějinným zvratům. Výborné čtení!“

Výpravy pro starší a pokročilé, Jiří Peňás, 373 stran, cena 349 Kč. V listopadu 2019 vydává nakladatelství Echo Media.

https://eshop.echomedia.cz/p/U7Zdz/knihy

Jiří Peňás

Známý novinář a literární publicista, držitel ceny Novinářská křepelka (1997), Ceny Ferdinanda Peroutky (2003), autor knih Deset procent naděje (2002) a Výpravy pro starší a pokročilé (2019).   

Narodil se v roce 1966 v Prostějově, vedle tohoto města ale prožil většinu dětství a mládí v Sudetech, konkrétně v Rotavě a Kralicích v Krušných Horách. Gymnázium absolvoval v Sokolově a poté pak na filosofické fakultě UK vystudoval češtinu a historii – státnice skládal v roce 1989. V té době už jako otec rodiny pracoval coby zeměměřič, knihkupec a noční vrátný. Do novin nastoupil v roce 1992: pracoval v deníku Prostor, Mladé frontě a Lidových novinách. Od roku 1995 vedl kulturní rubriku v Respektu, od roku 2000 ji vedl v časopise Týden, v roce 2009 se vrátil vést kulturní stránky do Lidových novin. Od roku 2016 je členem redakce Týdeníku Echo, nezávislém médiu s příklonem k tradičním názorům a hodnotám, sdružující podobně originální a renomované autory i autorky.

Jeho koníčkem i součástí jeho práce je četba knih a také systematicky podnikané výpravy do blízkých i vzdálenějších míst. Ty pak popisuje ve svých pravidelně publikovaných článcích pro stálý okruh čtenářů a hlavně čtenářek, které dokáže jeho psaní poučit a rozesmát.

Kniha Na křídlech vzpomínek vychází v roce, kdy si připomínáme 80. výročí vzniku 2. světové války, která krutě zasáhla do mnoha lidských životů. I těch na Bohumínsku. Válka donutila opustit rodnou vlast například pplk. Bedřicha Bogumského (Rychvald, Záblatí), který se po útěku do zahraničí stal příslušníkem 311. československé bombardovací perutě RAF v Anglii v letech 1940-1945. „Otec říkával, že za život vděčí vynikající posádce – pilotům, navigátorovi a také svému střeleckému umění,“ píše v knize jeho dcera Susan Nail.

Po válce žil Bedřich Bogumský s manželkou a dcerou do roku 1948 v Bohumíně, po únoru 1948 se rodina obává o svou bezpečnost a opouští Československo, vrací se do Anglie. Více než stostránková publikace připomíná nejen její příběh. „S myšlenkou vydat válečnou story svého strýce přišel Bohumíňák Oleg Kika. Nápad se nám zalíbil a rozhodli jsme je jej rozšířit i o osudy dalších místních, kteří bojovali za svou vlast „za kanálem“,“ říká Kamila Smigová, předsedkyně spolku Maryška. Následovala výzva v médiích, pátrání v archivech, bádání historiků, shánění fotografických materiálů.

Na křídlech vzpomínek ožívá například příběh Karla Szajny z Nového Bohumína, který se svou ženou pomáhal letcům utíkat z okupovaného území Protektorátu do Polska, odkud se Čechoslováci dostali do Francie a pak do Spojeného království. A není jediný. Válečnou epizodu svého otce, radisty 311. československé bombardovací perutě RAF Josefa Aloise Prágla, nabídl Stanislav Prágl žijící více jak 40 let právě v Bohumíně.

Po válce se skoro na 45 let na československé letce, bojující na západní frontě, zapomnělo. Nejen morální rehabilitace se dočkali po sametové revoluci v roce 1989. Nová knížka vychází s cílem připomenout meziválečný život na Bohumínsku a osudy místních lidí spjatých s RAF. „Spontánně se k nám přidávali další a další lidé, vzpomínkami i pomocnou rukou při pátrání po faktech, v ověřování údajů. Povedlo se sestavit konkrétní příběhy konkrétních lidí, lidí, kteří neváhali nasadit svůj život ve prospěch vlasti. Na skutečné hrdiny, ať už bojovali na západní či východní frontě, bychom neměli zapomínat,“ říká spoluautorka Jana Leparová.

Redakčně knihu připravili Jana Leparová, Kamila Smigová, Alena Mrázová a Leonard Fulneczek. Na obsahu spolupracovali historici, fotografové, grafici i soukromí sběratelé. Knihu vydal Bohumínský spolek Maryška v malonákladu 300 kusů ve spolupráci s nakladatelstvím Oficyna Wydawniczo-Poligraficzna Halegg z polských Krzyżanowic. Vydání finančně podpořilo město Bohumín.

Publikaci Na křídlech vzpomínek zakoupíte za 250 korun v Salonu Maryška, náměstí T. G. Masaryka, centrum Nového Bohumína (naproti radnice), vždy v úterý a ve čtvrtek od 15 do 18 hodin od 21. listopadu a v době konání kulturních akcí.

K výstavě je připojena série fotografií Tomáše Hausnera dokumentující demontáž pomníku z roku 1971, připomínajícího 50. výročí založení KSČ, z prostoru před tehdejším Gottwaldovým nádražím v Plzni.

Expozice zahrnuje 18 fotografií Radovana Kodery a 6 fotografií Tomáše Hausnera. Autory textů jsou Ondřej Maglič, Radovan Kodera a Tomáš Hausner.

Kurátorkou za ZČG je Marcela Štýbrová.

„Plzeň po většinu roku 1989 nezažívala podobně velké demonstrace, jaké se odehrávaly v Praze například při Palachově týdnu. Výjimkou byla demonstrace 6. května 1989 na náměstí Míru, která se díkybohu obešla bez zásahu předem připravených ozbrojených složek. Naopak opoziční aktivisté byli v Plzni pod větším drobnohledem SNB a StB, než tomu bylo v Praze. Tamní brutální zmlácení studentů 17. listopadu na Národní třídě bylo (nejen) pro Plzeňany nepříjemným probuzením. Orgány státostrany tímto zákrokem vygradovaly svoji snahu o udržení moci, byť z politické situace v SSSR a okolních státech socialistického bloku začínalo být patrné, že se jedná o labutí píseň.

Od 19. listopadu začalo v Plzni docházet k integraci a koordinovanému postupu studentů, divadelníků a nezávislých skupin a aktivistů. Zatímco v pondělí 20. listopadu se sešlo před Velkým divadlem cca 30 takto aktivních osob, v úterý již bylo založeno v Pivovarském muzeu Občanské fórum Plzeň a téhož dne vznikl stávkový výbor Škody Plzeň. Od středy 22. listopadu se pak náměstí Republiky pravidelně intenzivně plnilo nespokojenými Plzeňany a občany z blízkého okolí. Nad protestujícími se samozřejmě vznášely obavy, zda nezasáhnou Lidové milice a další ozbrojené složky nebo zda nebudou vyhozeni ze školy či zaměstnání. Ale i pro komunisty začínala být situace vážná. Probíhaly přípravy na generální stávku, v podnicích vznikaly stávkové výbory a zárodky podnikových OF, do Plzně jezdili informovat o situaci známí herci z Prahy.

Generální stávka 27. listopadu byla v Plzni plně v režii stávkujících studentů VŠ. Třicetitisícová účast na náměstí Republiky a následný příchod přibližně 15 000 škodováků znamenal fenomenální úspěch, který (stejně jako jinde v republice) odstartoval skutečný dialog o podobě vlády v Československu.“

/Z úvodního textu Ondřeje Magliče/

DOPROVODNÝ PROGRAM

02. 12. 2019 │17:00 h Listopadový uragán. Období normalizace zakončené sametovou revolucí v dobových písních, projevech, literatuře a dramatu.

Západočeská galerie v Plzni, přednáškový sál, Pražská 13, Plzeň. Vstup zdarma.