Knihy, literatura, média

Festival uvede 30 filmů z celého světa. Mnohé z nich doprovodí filmové delegace a diváci se tak mohou těšit na diskuze s tvůrci a porovnat, jak filmaři s žánrem road movie pracují napříč kontinenty. Pět snímků bude mít na festivalu svou světovou premiéru, dalších 22 bude uvedeno v české premiéře.

Slavnostnímu zahájení v pátek 11. října bude vévodit česká předpremiéra filmu Afrika na Pionieri, první slovenská road movie na motorkách! Film přijede uvést režisér a tvůrce projektu Marek Slobodník v doprovodu zbytku výpravy.

Doprovodný program nabídne cestovatelské přednášky a besedy. Na festival dorazí např. spisovatel Jakub Horák, který bude vyprávět o zážitcích z cest po Nepálu, nebo zakladatel populárního portálu cestujlevne.com David Eiselt. Fotografka Hana Kurilová pak představí sen mnoha cestovatelů: Papuu Novou-Guineu, opředenou legendami o kanibalech.

Závěrečný večer bude kromě vyhlášení vítězů patřit kultovnímu snímku Pusinky, který bude promítaný z původního 35mm filmového pásu. Film přijede osobně uvést režisérka Karin Krajčo Babinská po boku dalších hereckých hvězd.

Letošní ročník proběhne v plzeňském industriálním prostoru DEPO2015 od 11. do 13. října 2019. Předprodej vstupenek již odstartoval na www.goout.cz. Vstupné na jednotlivé projekce je příznivých 80 Kč, resp. 50 Kč pro studenty.  „Pokud si diváci vyberou z programu více filmů, rozhodně doporučuji akreditace, které vyjdou na pouhých 200 Kč pro celý festival,” dodává Václav Martinovský, výkonný ředitel festivalu.

Filmový festival zaměřený na tématiku road movies je unikátním projektem v rámci celé kontinentální Evropy. Tomu odpovídá i počet snímků přihlášených do soutěže. „Letos jich bylo na 600 a přihlásily se filmy ze 40 zemí světa. Z tak velké účasti máme velkou radost a je to pro nás znamení, že filmy s cestovatelskou tématikou jsou populární po celém světě,“‎‎ dodává umělecký ředitel festivalu Ondřej Bíba.

Další informace na webu: http://www.roadmovie.cz, FB: http://fb.com/roadmoviefestival

Příběh Draku 1958 – 2018 je první výstavou, která se v Labyrintu Divadla Drak v sezóně 2019/ 2020 uskuteční. Její slavnostní vernisáž zde proběhne 8. října 2019 od 17 h.

Výstava je rozsáhlým retrospektivním projektem, který se vrací k počátkům Divadla Drak s cílem provést návštěvníka jeho bohatou šedesátiletou historií.
Autoři si dali za úkol prezentovat důležité mezníky v historii Divadla Drak komplexně a vytvořit instalaci tak, aby se nesoustředila pouze na ukázku loutek z jednotlivých představení, ale dokázala plně vystihnout genia loci této významné české loutkové scény.

„Chceme zachytit podstatné momenty proměn drakovského divadelního jazyka v čase, připomenout konkrétní klíčově inscenace a osobnosti, ale zároveň přiblížit i nezaměnitelnou atmosféru divadla. Drak totiž vnímáme jednak jako místo tvorby, ale také jako křižovatku osudů těch, kdo jeho příběh po těch šedesát let v různých etapách spoluvytvářeli,“ uvedl kurátor Tomáš Jarkovský

Výstava provede diváky tajemným labyrintem jednatřiceti vitrín, ve kterých se odvíjí poutavý příběh divadla. Ač celá instalace působí velmi intimně, díky prostoru samému a jeho nasvícení však nepostrádá až hmatatelnou divadelní atmosféru. Návštěvník si zde prohlédne nejenom tradiční loutky a divadelní artefakty, ale i unikátní dobové materiály jako jsou například fotografie nebo korespondence s úřady, může sledovat video ukázky z představení i se zaposlouchat do audio záznamů. Celá expozice je doplněna jak katalogem výstavy v tiskové podobě, tak elektronickým rejstříkem jednotlivých tvůrců a spolupracovníků, kteří Divadlem Drak během uplynulých šedesáti let prošli. Pro školy i veřejnost jsou pak k výstavě připraveny lektorské programy a komentované prohlídky.

Rok 1989 ve sbírce fotografií Svazu českých fotografů

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl.“ Václav Havel

Výstava v rámci cyklu Mezníky historie nabízí na jedenácti panelech průřez událostmi roku 1989 v ulicích Prahy a dalších českých měst na fotografiích známých i méně známých autorů ze svazové fotografické sbírky (Anonym, Radomír Blažek, Karel Čapek, Jiří Černý, Světla Černíková, René Dufour, František Dostál, Jan Dušek, Bohumil Eichler, Libor Hajský, Pavel Hroch, Vlastimil Ipser, Břetislav Jansa, Tomáš Javůrek, Ivo Kasal, Jaroslav Kocourek, Ivan Koreček, Jan Kouba, Miloš Krejčí, Lubomír Lapka, Vladimír Lammer, Blanka Lamrová, Miroslav Machač, Petr Matička, Jiří Měchura, J.Muchová, Tomki Němec, Pavel Paluska, Michal Pick, Miloš Rasocha, Jiří Ron, Vladimír Skalický, Milan Sedláček, Karel Sláma, Lubo Stacho, Viktor Stoilov, Petr Suchomel, Daniela Sýkorová,  Kateřina Štěpánová, Pavel Šust, Ladislav Tunys, Jiří Všetečka, Alena Vykulilová).

Fotografické svědectví připomíná revoluční atmosféru, jednotlivé akce a protiakce, improvizované vzkazy a plakáty, ale především náladu a pocity lidí. Tváře na fotografiích vyjadřují výjimečnost situace, naplnění dlouhodobých očekávání, uvolnění a sounáležitost. Hodnoty, které po letech bývají zapomínány. Fotografové zachytili hlavní aktéry revoluce, neznámé i známé osobnosti (Marta Kubišová, Lucie Zedníčková, Martin Mejstřík, Dagmar Veškrnová, Jiřina Bohdalová, Bára Štěpánová, Luboš Rychvalský), ale především pro paměť budoucích generací vzrušení a nadšení okamžiku, náhle pocítěnou i zažitou volnost a svobodu, které je dobré si připomínat.

Rok 1989 není k zapamatování jen obdobím mezi studentskou demonstrací 17. listopadu, generální stávkou a rezignací vlády a 29. prosincem, kdy se prezidentem Československa stal Václav Havel. Pád komunistického režimu u nás měl mezinárodní souvislosti v otřesech a pádu celého komunistického (sovětského) bloku ve východní Evropě. Nešlo také jen o podzimní sametovou revoluci, ale o dlouhý proces od vzniku Charty 77 vrcholící  tzv. Palachovým týdnem v lednu 1989, situací okolo útěku z NDR přes německé velvyslanectví v Praze, běhy ulicí Politických vězňů i jinými happeningy organizovanými Společností pro veselejší společnost, rozehnanou demonstrací k oslavám výročí založení republiky a dalšími činy zamířenými proti vládnoucímu režimu.

To vše zahrnuje výstava, jejímž cílem není historický ani archivářský přístup, jde o spojení obrazů, které složí mozaiku událostí, k zapamatování smyslu vyhrocené situace nejen ve vzpomínce, ale jako poselství pro následný vývoj demokracie. Rozmanitost postojů, pochopení pro logiku událostí a hru emocí, nezdolnost naděje, krása odvahy a důležitost vytrvalosti, které fotografie z roku 1989 zachycují, jsou podstatné i pro současný svět. Smyslem výstavy rovněž není propagace jednotlivých fotografů, ale možnost použít fotografie jako prostředku schopného toto vše sdělit, zprostředkovat a uchovat.

 V letošním roce jistě vznikne řada připomenutí významného výročí, avšak se slovy jde významněji manipulovat než s fotografiemi. A protože z tehdejších studentů jsou už padesátníci, třebaže jim z tváří a myslí jistě nevyprchalo zaujetí a nadšení pro dobrou věc, i lidská paměť snadno podléhá ovlivnění. Ne všechny vystavené fotografie zůstanou zachovány pro svou uměleckou hodnotu, mnoho znamená i neopakovatelnost na nich zachycené reality. To platí zejména o snímcích nejrůznějších nápisů, plakátů a vzkazů, představujících verbalizaci výše uvedeného, které jsou nejfotografovanější částí listopadové revoluce a historickým dokladem o schopnosti Čechů řešit vše s humorem a nadsázkou. V expozici tuto stránku ještě umocňují kreslené vtipy karikaturisty Dušana Pálky.

Podoba  výstavy  odráží  skutečnost, že sbírka SČF jako jediná v České republice zahrnuje i kreativní fotografy z řad amatérské fotografické obce, fotografující spisovatele, výtvarníky, filmaře i politiky. Tento charakter sbírky dodává představovaným fotografiím na autentičnosti, fotografové nejsou jen reportéři, ale aktéři, účastníci zachycovaných událostí. Škoda, že se ve sbírce nezachovaly i záběry z revoluční situace na Slovensku.

K připomenutí významného výročí roku 1989 spojily své síly Národní  informační a poradenské středisko pro kulturu a Svaz českých fotografů, státní příspěvková organizace ministerstva kultury ČR  a spolek  s téměř stoletou tradicí. Na základě jejich spolupráce se podařilo seznámit veřejnost s minulými událostmi prostřednictvím fotografií ze sbírky, která poskytuje zdroj poznání jak historických etap, tak i vývoje fotografie a tvoří nedílnou součást českého kulturního dědictví.

Věra Matějů

Vzpomínat bude také kulturní kanál ČT art. V pátek 4. října odvysílá pásmo pořadů Černobílé hity Karla Gotta. Od 20:20 nabídne výběr zpěvákova vystoupení z jeho raného i pozdějšího období. Diváci uvidí televizní recitál Sedm písní a pochybnost, medailon Den začíná i končí... Jeden všední den s Karlem Gottem, který zachycuje jeden pracovní den zpěváka od ranního vstávání přes natáčení ve studiu až po večerní koncert, či krátké snímky On a Čas slunce a růží. Vzpomínkový večer uzavře koncert z roku 1973, a to ve 22:20.

Nejen prostřednictvím pohádek, mýtů či motivů v klasické literatuře se dovídáme více o smyslu uměleckých děl i archetypech v nich zobrazovaných, kterým se mimo jiné věnoval C. G. Jung ve své hlubinné psychologii.  Také filmová tvorba v tomto ohledu představuje výsostnou uměleckou formu 20. i 21. století. Český astropsycholog Rudolf Starý ve své knize Filmová hermeneutika (1999) jasnozřivě přirovnal význam filmu pro současného člověka k roli divadla v antickém Řecku, kde tato umělecká forma představovala jeden ze základních terapeutických prostředků. Pokud nějaký film zdařile prezentuje archetypické téma, jež rezonuje s hlubinnými obsahy naší duše, můžeme se v něm spatřit jako v zrcadle a jeho sledování nám přináší očistný terapeutický zážitek. V rámci přednášky budou stručně představeny charakteristiky několika astrologických principů. Následovat budou krátké ukázky několika filmových scén, které podle názoru přednášejícího zvláště povedeným způsobem vystihují povahu daného archetypu. Cílem je pokusit se účastníky inspirovat k tomu, aby začali na filmy pohlížet také z nové perspektivy.

Jejím protagonistou i vypravěčem je jeden už hodně starý pes, německý ovčák, který ale „v Německu jaktěživo nebyl a ovce zná jen přes plot na chalupě“, kam jeho dvounohá smečka s oblibou prchá ze „zasmraděný metropole“. Egonův jazyk, perfektně odposlechnutý doma i od pejskařů na ulici, je nevyčerpatelným zdrojem zábavných dvojsmyslů i ironických postřehů, přesně cílených na každodenní radosti i strasti početné skupiny městských chovatelů psů. Jaké to asi je, být opečovávaným mazlíčkem v pražském bytě? Co by nám tak řekl na naši často přehnanou starostlivost, kdyby uměl mluvit? Považovali bychom ho stále za svého nejlepšího přítele?

Petra Baďurová, vystupující v knize v roli Egonovy přepečlivé paničky zvané panda, je odpůrkyní polidšťování psů a umí s notnou dávkou sebekritiky, nadsázky a humoru trefovat do vlastních řad. Psy i komunitu kolem nich zná opravdu dobře – je pejskařkou už půl století – a v příběhu vtipně zúročila své kynologické znalosti a zkušenosti, své úspěchy i nezdary ústící v poznání, že „pejskařina je čirý masochismus“.

Knížka vznikla na základě úspěšného fiktivního facebookového Egonova deníčku, který se před časem, během poslední roku života skutečného vlčáka Egona, rozrůstal den co den o jeho fotky, historky, vzpomínky a komentáře. Jedné noci však populární pejsek odešel „za duhový most“ a jeho smutnící panička slíbila tisícům jeho fanoušků, že o něm vydá knížku. Nyní ten slib plní. „Nechtěla jsem jen přesunout blog na papír. Chtěla jsem zaznamenat celých těch dvanáct let prožitých s Egonem, ale také zavzpomínat na jiné psy, moje předešlé i cizí, kteří prošli našimi životy a nikdy z nich nevymizí. A také vzdát hold všem lidem, kteří se ke zvířatům chovají hezky,“ říká autorka.

Kniha o obyčejném psu s neobyčejným pohledem vydalo Nakladatelství Titanic v grafické úpravě Martina Hůly ze studia Carton Clan, který provedl sazbu, jak také jinak, písmem Baskerville. Brožura formátu 15 × 20 cm má 304 stran a obsahuje množství černobílých fotografií. Stojí 297 Kč.

Kontakt na autorku: petraegon@gmail.com

Kontakt na nakladatelství: titanic.n@gmail.com

Návrat Ladislava Sutnara do vlasti a rodné Plzně

Ladislav Sutnar byl ve své vlasti bývalým režimem prakticky vymazán z kulturních dějin. Teprve státním vyznamenáním za zásluhy v oblasti kultury uděleným in memoriam prezidentem Václavem Havlem, pražskými retrospektivními výstavami a vydáním monografie začala po sametové revoluci jeho umělecká rehabilitace. I tak Ladislav Sutnar zůstal širší veřejnosti dlouho neznámý. K jeho jménu se nehlásily umělecké školy, neexistovala zde galerie nebo muzeum nesoucí jeho jméno. Ani občané Plzně, kteří jsou hrdí na slavná jména významných osobností, jejichž osud byl nějakým způsobem spojený s tímto městem, po sametové revoluci Ladislava Sutnara neznali. To byl smutný výsledek působení totalitní propagandy.

Když uplynulo dvacet let od pádu železné opony a situace se neměnila, uvědomil jsem si, že moje přání získat jeho jméno pro fakultu a galerii možná není tak nereálné. Přivedlo mne to k myšlence vrátit Ladislavu Sutnarovi jeho rodiště a Plzeňanům vrátit jejich slavného a významného rodáka, který měl být zapomenut. Později jsem projekt nazval „Návrat Ladislava Sutnara“.

Na přelomu let 2010/11 jsme začali komunikovat s panem Radoslavem L. Sutnarem, jeho synem. Získat jeho důvěru zpočátku nebylo snadné, tím spíše, že se v Čechách našli lidé, kteří se naši školu snažili v Sutnarových očích pošpinit. On se ale nenechal zmanipulovat. Informoval se o nás na internetu a úroveň naší školy jej přesvědčila, že nemusí mít nejmenší obavy o kredit slavného jména Sutnar. A tak pan Radoslav L. Sutnar přijal pozvání k návštěvě naší školy.

Jakmile jsme obdrželi svolení k použití jména Ladislava Sutnara, nechal jsem zrekonstruovat Univerzitní galerii, kterou jsme spravovali, a přejmenoval ji na Galerii Ladislava Sutnara. Výlohy galerie jsme označili logem Ladislava Sutnara, které nám jeho syn nabídl též k dispozici. Galerie Ladislava Sutnara byla otevřena 6. května 2011 vernisáží výstavy 21 litografií Roberta Rauschenberga „Tribute.“ Na mapě plzeňských galerií se tak ocitla vedle Galerie Jiřího Trnky, galerie dalšího světoznámého Plzeňana - Galerie Ladislava Sutnara, prestižní galerie orientovaná především na užité umění a design s mezinárodním programem. To byla první etapa projektu, první krok Sutnarova symbolického návratu.

Radoslav L. Sutnar, který nás se svojí ženou Elaine v létě téhož roku navštívil, samozřejmě zavítal i do galerie věnované jeho otci. Byl jsem napjatý očekáváním, jak budou on a jeho paní s prostorem spokojeni a velmi se mi ulevilo, když jsem slyšel slova uznání a chvály.

Chválou Sutnarovi nešetřili, ani když hovořili o úrovni naší školy. V průběhu tohoto historicky prvního setkání jsme jednali o další spolupráci. Radoslav L. Sutnar měl několik podmínek, které musíme splnit, než nazveme naši budoucí fakultu jménem jeho otce. Chtěl, abychom definovali vnitřní vazbu programu školy s odkazem Ladislava Sutnara – jakýsi manifest. Další podmínkou byla přítomnost předmětu deskriptivní geometrie ve výuce. Ta byla předem splněna, protože se u nás deskriptivní geometrie vyučuje. Manifest jsem později ve spolupráci s Radoslavem Sutnarem zkoncipoval.

V průběhu jednání jsme se dohodli, že fakulta bude každoročně udělovat Cenu Ladislava Sutnara. Tato cena je určena umělcům, designérům a pedagogům, nebo institucím za jejich přínos na poli užitého umění a designu. Cenu reprezentuje plaketa navržená doc. Petrem Vogelem. Je složena z několika vrstev černého a bílého kovu prořezaných laserem a jedná se o transponované logo L. Sutnara „Ležící S“. Cenu každoročně vyhlašuje Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara a z návrhů, které obdrží, vybírá maximálně pět kandidátů Umělecká rada fakulty. Cenu pak předává děkan fakulty  (v prvních letech i Radoslav L. Sutnar) na podzim - přibližně v době, kdy si připomínáme výročí jak narození, tak i úmrtí L. Sutnara. Vzhledem k tomu, že fakulta jmenuje do Umělecké rady ty nejvýznamnější ze svých pedagogů a nejvýznamnější ze svých externích pracovníků, je zde záruka, že komise, rozhodující o ocenění, bude vždy odborně na výši a nezávislá na vnějším prostředí, na politické situaci apod. Statut Ceny L. Sutnara se stal součástí Statutu Fakulty designu a umění L. Sutnara Západočeské univerzity v Plzni, k jehož eventuální změně je potřeba rozhodnutí Akademického senátu naší fakulty i Akademického senátu Západočeské univerzity. Domnívám se tedy, že tento statut poskytuje maximální záruky, že Cena L. Sutnara si v budoucnu udrží vysoký kredit.         

Cena Ladislava Sutnara zásluhou jeho syna Radoslava získala prakticky okamžitě vysoké mezinárodní renomé. V průběhu následujících let si přijeli pro cenu osobnosti i instituce z řady zemí Evropy i z USA, jako např. Steven Heller, Anton Beeke, Richard Saul Wurman, Cooper Hewitt Museum of Design, The J. Paul Getty Trust, Art Institute of Chicago, MoMA, Pratt Institute, Gerrit Rietveld Academy a další. Založení Ceny L. Sutnara bylo další etapou projektu „Návrat Ladislava Sutnara“.

Ceny byly poprvé předány při slavnostním zahájení provozu nové budovy naší fakulty dne 18. října 2012, která byla též nazvána po L. Sutnarovi. Na slavnostní otevření se dostavil také Radoslav L. Sutnar se svojí ženou a osobně předal některé ceny. Byl to „Sutnarovský den“ plný významných událostí. Pan primátor Martin Baxa udělil Ladislavu Sutnarovi in memoriam čestné občanství města Plzně. Ladislava Sutnara zde zastoupil jeho syn Radoslav. Poté pan primátor v Dominikánské ulici odhalil bronzovou plaketu na rodném domě L. Sutnara. Autorem plakety je student ateliéru Socha a prostor profesora Jiřího Beránka. Téhož dne odpoledne proběhla v Galerii L. Sutnara vernisáž plakátů Ladislava Sutnara. To byly další etapy „Návratu…“. 

Několik dnů, které u nás strávil Radoslav L. Sutnar, nám pomohlo blíže se poznat a stali jsme se přáteli. Po jeho návratu do USA jsme si e-mailovali téměř každý den, a tak jsme dokázali pružně projednávat další projekty. Radoslav L. Sutnar přijal opravdu naši fakultu a město Plzeň za své a rozhodl se podpořit stěžejní kulturní projekt Plzeň - Evropské hlavní město kultury 2015 darem studie L. Sutnara k obrazu „Venuše­ - Plzeň je žena“. Radoslav takto upravil název kompozice podle jednoho z hesel kandidatury města Plzně na zmíněný titul. Později v listopadu 2014 Radoslav L. Sutnar daroval městu Plzeň již rozměrný obraz na totéž téma.

Poté, co zemřel Radoslavův bratr, objevily se v naší korespondenci úvahy, jak do budoucna naložit s ostatky Radových rodičů. Nabídl jsem mu, že naše fakulta nesoucí Sutnarovo jméno se bude starat o hrob, který bychom mohli pro jeho rodiče zřídit v Plzni. Projednal jsem tuto záležitost s panem primátorem. Mgr. Martin Baxa okamžitě jednal a nabídl možnost uložit urny pana Sutnara a jeho choti v čestném hrobě města Plzně. S Radoslavem jsme se dohodli, že v rámci zimního semestru v roce 2013 proběhne v akademické obci naší fakulty soutěž na řešení náhrobku L. Sutnara na Ústředním hřbitově v Plzni. Vítězný návrh doc. Petra Vogela vycházel z jeho dřívějšího designu Ceny L. Sutnara. I zde je vertikální těleso pomníku tvořeno několika vrstvami silných nerezových desek, ve kterých průřezy vytváří známé Sutnarovo logo „Ležící S“. Tato stéla stojí na vodorovné desce z černého kamene, na níž je vyrytý text. Ve spolupráci s vedením hřbitova jsme s doc. Vogelem nalezli pro hrob překrásné místo nedaleko kaple sv. Václava. V této části Ústředního hřbitova jsou situovány hroby dalších významných osobností, jejichž život byl nějakým způsobem propojený s městem Plzní. Je to takový malý plzeňský Slavín.

Odstěhovat občana Spojených států amerických po smrti mimo jejich hranice není jednoduchá záležitost. Rozhoduje o tom soud a celý proces je zdlouhavý. Musel jsem do USA napsat dopis, ve kterém jsem vahou svého úřadu garantoval, jak bude s ostatky amerického občana nakládáno. Od prvotní myšlenky až do chvíle, kdy se na stole v mé pracovně objevila zásilka s urnami, uplynul téměř rok. Byl to zvláštní pocit. Sedmdesát pět let od chvíle, kdy opustil svoji vlast, vrátil se Ladislav Sutnar nazpět. Nazpět do své země, do svého rodného města, které se hlásí k jeho odkazu. Vrátil se tam, kde se narodil, kde strávil své dětství, navštěvoval základní školu a vynikající gymnázium. Do města, kde začal kreslit a malovat, kde se zamiloval do své Františky, která se později stala jeho manželkou, partnerkou na celý život. Ladislava a Františku jsme uložili do hrobu dne 5. 11. 2014 po malém obřadu v kapli sv. Václava na Ústředním hřbitově v Plzni. Byl to krásný, milý obřad, při kterém pan primátor předal Radoslavu L. Sutnarovi Pečeť města Plzně a Radoslav přivítal svého otce a matku v jejich rodném městě a mne jim představil jako svého bratra. 

A to byl další velký krok „Návratu Ladislava Sutnara“. Nikoliv ovšem poslední. Plzeň a její návštěvníci měli možnost poznat také duchovní – umělecký odkaz Ladislava Sutnara. Proto jeho dílo v roce 2015 postupně zaplnilo výstavní prostory Evropského hlavního města kultury. V interiéru Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni se objevila prezentace plakátů z mezinárodní studentské soutěže „Hommage à Sutnar - Evropa, kultura“.

V naší Galerii Ladislava Sutnara následovala výstava „Ladislav Sutnar a kniha“. Galerie města Plzně představila Sutnarovy Venuše a v Západočeském muzeu byla otevřena velká expozice Sutnarovy designérské tvorby. V Plzni byl rovněž odhalen pomník Ladislava Sutnara – kompozice zvětšených dílů stavebnice Build the Town a v Západočeském muzeu byla zpřístupněna stálá expozice Ladislava Sutnara. V Galerii města Plzně proběhla velká výstava Sutnarových Venuší. Bylo vydáno několik knih o životě a díle geniálního designéra – pro odborníky, pro veřejnost i pro děti. V jubilejním roce 120. výročí od narození Ladislava Sutnara byla v Plzni založena nadace SUTNAR - NADACE RADOSLAVA A ELAINE SUTNAROVÝCH ( viz http://www.designcabinet.cz/nadace-sutnar). Název nadace připomíná zásluhu Radoslava a Elaine Sutnar, kteří desítky let pečovali o odkaz Ladislava Sutnara a podpořili rehabilitaci a rozvoj jeho odkazu v České republice.

Je mi velmi líto, že 21. února letošního roku Elaine Ford Sutnar po dlouhé a těžké nemoci zemřela.

Nejnověji k popularizaci Ladislava Sutnara u široké veřejnosti přispívá  interaktivní Bedekr Plzní Ladislava Sutnara (https://bedekr.fdu.zcu.cz/). Cílem projektu bylo vytvoření virtuální mapy míst, jež jsou spjata s osobností Ladislava Sutnara v Plzni a která by mohla veřejnost systematicky objevovat.

Velkou radost mám také z publikace Sutnar Shapes I. a Sutnar Shapes II. Za její koncepcí stojí Radoslav Sutnar a Steven Heller, grafickou úpravou řešila vedoucí ateliéru grafický design Kristýna Fišerová a prof. Rostislav Vaněk. Kniha inspirovaná Sutnarovým dílem je plná návrhů písem, fotografií, plakátů a ilustrací našich studentů a prací studentů newyorské School of Visual Arts, vzniklých pod vedením Stevena Hellera. Publikace v roce 2018 získala významné designové ocenění Red Dot.

A k čemu se v současnosti upínají moje naděje a očekávání? Sutnarka/ Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara disponuje největší sbírkou sutnarovských děl a největším archivem Ladislava Sutnara v Evropě. Věřím, že se v blízké době dočkáme i Sutnarova kabinetu – jeho stálé expozice v plánované nové budově Západočeské galerie v Plzni. Tedy další významný krok v projektu „Návrat Ladislava Sutnara“.

Vše, o čem se v článku zmiňuji, včetně velké prezentace světového designéra v roce 2015, bylo a je samozřejmě možné realizovat pouze díky výrazné pomoci statutárního města Plzeň, především Mgr. Martina Baxy, společnosti Plzeň 2015, o. p. s., a Plzeňského kraje. A především, díky přátelství, které se rozvinulo mezi mnou a mým novým bratrem Radoslavem L. Sutnarem a jeho velkorysým darům a aktivitám, za které obdržel v roce 2018 Cenu města Plzně. 

LADISLAV SUTNAR

Narozen 9. 11. 1897 v Plzni, zemřel 13. 11. 1976 v New Yorku.

Designér, typograf, avantgardní umělec, "génius kompozice".

Studium: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, České vysoké učení technické v Praze, Univerzita Karlova v Praze

Od roku 2013 je po něm pojmenována Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni, zvaná Sutnarka.

SUTNARKA / Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni vznikla 1. září 2013 transformací Ústavu umění a designu, čímž se završil rozvoj unikátní školy, která si za dobu své existence vybudovala pevné postavení mezi ostatními vysokými uměleckými školami nejen v České republice.         

Od akademického roku 2012/13 FDULS působí v nové moderní budově, která nese název po významném plzeňském rodákovi a mezinárodně uznávaném česko-americkém designérovi Ladislavu Sutnarovi, jehož inspirativní odkaz je základem vize této umělecké fakulty. V duchu nejnovějších světových trendů připomíná nová budova průmyslovou halu a díky jedinečné dispozici ateliérů, studií a dílen působí jako továrna na umění.          

Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara ZČU je vyhledávanou vzdělávací institucí v oblasti výtvarného umění a designu. Studenti zde pod vedením řady významných českých umělců získávají bakalářské a magisterské vzdělání v širokém spektru oborů zaměřených na design, aplikované a užité umění.

Zenaida Yanowsky plánuje podstoupit operaci kolene a zregenerovat své tělo natolik, aby mohla zatančit svou labutí píseň, jedno z nejznámějších baletních sól – Umírající labuť.  „Režiséru Glenu Milnerovi se podařilo prostřednictvím prostého způsobu vyprávění dosáhnout výjimečného vhledu do vnitřního světa baleríny. Umírající labuť je intimním portrétem umělkyně v emočně náročné životní etapě. S výrazovou úsporností, ale zároveň nesmírně působivě dokument přináší silný a dojemný příběh,“ odůvodnila své rozhodnutí pětičlenná porota v čele se švédským režisérem Jonasem Hermanssonem. Film, který zvítězil v konkurenci dalších šestaosmdesáti snímků z devatenácti zemí světa, vznikl ve spolupráci s předním londýnským tanečním divadlem Saddler’s Wells a byl odvysílán BBC.

Vítězný snímek mohli vidět diváci programu ČT art bezprostředně po skončení slavnostního ceremoniálu. V průběhu následujícího roku nabídne kulturní stanice České televize i další z oceněných filmů.

Přihlášené snímky od jedenapadesáti producentů a televizních společností z celého světa se utkaly i v dalších třech kategoriích: cenu Český křišťál – Záznamy hudebních koncertů si odnáší Rakousko za zprostředkování letního nočního koncertu ze Schönbrunnu, na němž vídeňští filharmonici vystupovali s hvězdnou Annou Netrebko. Kategorii dokumentů o hudbě, tanci a divadle vyhrál snímek Nezodpovězený Ives, který je prvním filmem o Charlesovi Ivesovi, skladateli moderního věku v Americe. A Český křišťál za Záznamy inscenačního umění putuje do Švédska za snímek Představení v Garnier, jež dle odůvodnění poroty vystihuje nejen tvořivost choreografa Alexandera Ekmana, ale i radost tanečníků na jevišti.

Dohromady jedenáct bylo letos soutěžních snímků, na nichž se podílela Česká televize. Ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 obdržel Roman Vávra za koprodukční dokument Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju…“. Porota vyzdvihla intimnost portrétu zachycujícího bývalého šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka ve významné a bohužel i závěrečné etapě jeho života. Film na pozadí zkoušek, koncertů, rozhovorů a úvah, ale i dosud nezveřejněných archivních záběrů přibližuje osudový vztah Jiřího Bělohlávka k České filharmonii a přináší svědectví o umělcově celoživotní vášni a oddanosti hudbě a své profesi.

Syrový norský dokumentární snímek Pánský klub o křehkosti života ilustrovaný na příběhu pánského pěveckého sboru pětadvaceti drsných mužů často s vizáží stárnoucích rockerů si odnesl Cenu České televize. Ze Zvláštního uznání za mimořádný umělecký počin se těší německý režisér Joachim A. Lang, který stojí za odvážnou filmařskou interpretací Brechtovy Žebrácké opery.

Plných sto dva hodin trvalo pětičlenné porotě, než zhlédla všech sedmaosmdesát soutěžních snímků, mezi které v letošním ročníku festivalu Zlatá Praha rozdělila výsledných osm cen.

Zdroj: www.ceskatelevize.cz