Odchod Spojeného království z Evropské unie patří k nejdramatičtějším momentům začátku 21. století. Trvá už tři roky a zatím není jasné, kdy a jak se odehraje. Byl opravdu nevyhnutelný? Proč se Britové rozhodli odejít z Evropské unie? A jak se na tomto rozhodnutí podepsala migrace ze střední a východní Evropy? 

Na tyto otázky hledá odpověď zpravodaj Českého rozhlasu ve Spojeném království Jaromír Marek, který sleduje dění přímo na místě. Jeho kniha popisuje příčiny brexitu i dramatické boje v parlamentu, které tento proces dosud provázely. Čtenáře seznámí nejen s hlavními postavami brexitového dramatu, ale i s pohledem běžných lidí. Jak oni brexit prožívali a jak zasáhl do jejich životů? Dozvíme se i proč se zatím brexit zastavil na irské hranici. A jak se v něm, jako bumerang, vracejí staré historické křivdy.

Ukázka z kapitoly:

Je Británie v Evropě?

Byl 31. prosinec roku 2018. Na maličkou osadu Lower Chute v hrabství Wiltshire se snášel soumrak. V pět set let starém zájezdním hostinci s bachratou slaměnou střechou a krbem tak velkým, že by se do něj vešel stůl se čtyřmi židlemi, slavili usedlíci blížící se příchod nového roku. Roku 2019, který se měl zapsat do dějin Spojeného království.

Andy a Tim jsou sousedé. Čerstvý šedesátník Andy obchoduje s kancelářskými potřebami, stejně starý Tim je všeuměl, kovář i pouliční muzikant. Co čekají od nového roku, který má přinést možná největší změnu, jakou během svého života zažili?

„Myslím si, že brexitem se nic nezmění. Angličané budou obchodovat s celým světem jako vždycky. Trajekty budou jezdit, letadla budou létat, dál budeme pracovat a jezdit na dovolenou. Změnu pocítí jedině bohatí, my obyčejní lidé budeme žít jako dřív,“ soudí Andy. V referendu roku 2016 volil brexit.

I jeho soused Tim hlasoval v referendu pro odchod z Evropské unie. O dva roky později ale svůj názor změnil, dnes by hlasoval pro setrvání v Evropské unii. Vnímá, že kurz libry padá, politici tápají a neznají řešení, a by byl radši, kdyby žádný brexit nebyl. „Nikdo neví, co bude, to je teď jediná jistota. Ovšem ať se stane cokoli, jsem hrdý na to, že jsem Brit. Naše země je úžasná a všechno zvládneme. Co by si bez nás Evropa počala?“ říká.

Během rozhovoru si nemohu nevšimnout, jak oba striktně rozlišují „my“, tedy Británie (lépe řečeno Anglie), a „oni“, tedy Evropa. Nikoliv Evropská unie, ale Evropa.

„Cožpak Spojené království není v Evropě?“ ptám se. Muži mě okamžitě uzemní: „Evropa je Evropa, ale Británie je něco jiného. My jsme prostě Británie,“ shodují se.

Debata je u konce. Povědomí anglické výlučnosti a jistého odstupu od Evropy je moment, na který lze narazit docela často. Britové se úplně nepovažují za Evropany. Vždy je zde jakýsi distanc. Když Angličan cestuje na kontinent, řekne: „Jedu do Evropy.“ Povědomí ostrovní země je velmi silné a formovala ho staletí. Pravda, pro člověka ze střední Evropy je takové

dělení poněkud nepochopitelné. Ale přesto existuje. Pocit nenáležitosti k Evropě (nikoliv k Evropské unii, ale k evropskému kontinentu) dokazují dokonce mnohé průzkumy. Například podle zjištění Eurobarometru z jara 2015 se 58 % Britů nepovažovalo za Evropany. Identifikovali se jen s Velkou Británií. Zejména starší Britové se prostě být Evropany tak docela necítí…

Jaromír Marek: DRAMA ZVANÉ BREXIT

Brož., formát 150 x 200 mm, 236 stran, fotografie a karikatury v textu, cena 289 Kč

ISBN 978-80-88286-10-3; EAN 9788088286103

Zdroj: Petra Dankovičová, www.radioteka.cz

Elektrické kytary byly v době socialistického Československa úzkoprofilové zboží, a když je nešlo za železnou oponou koupit, bylo třeba si je vyrobit. RNDr. Peter Jurkovič (1951 – 2015) svým téměř vědeckým přístupem dosáhl v tomto oboru jedinečnosti. Většina z jeho výroby skončila v rukou českých hudebníků, počínaje baskytaristou Vladimírem „Gumou“ Kulhánkem a konče Jankem Ledeckým. Kytary vyrobené ve spolupráci s výtvarníkem a designérem Stefanem Milkovem objevili na přelomu tisíciletí i světoví kytaristé Billy F. Gibbons ZZ Top, Eric Clapton nebo Jeff Beck. Peter Jurkovič nebyl pouze výrobce kytar, ale také výrazný autor hudby i textů pro kapely Bluesberry, Tucet, Žáha, Jurkovič & Motion Food a další. Dokument o jeho cestě k dokonalé kytaře, ale i o atmosféře osmdesátých a devadesátých let natočil jako svůj debut režisér a producent Michal Rákosník.

Trailer k filmu: https://www.youtube.com/watch?v=hndRu3pSnIg&feature=youtu.be

„Chtěli jsme filmem přiblížit nezapomenutelnou osobnost Petera Jurkoviče, připomenout jeho skvělé kytary, kterých vyrobil zhruba tisíc a ukázat, jak se jeho životní pohled odrážel i v jeho práci. Měli jsme poměrně hodně archivních materiálů, na kterých Peter sám vypráví nejen o výrobě kytar, takže jsme mohli krásně zrekonstruovat jeho příběh,“ představuje dokument režisér Michal Rákosník.

„Blues je jasný, ale neuchopitelný pocit“, říká ve filmu Ivan Hlas a své životní blues, ke kterému neodmyslitelně patří kytara, vypráví mimo Petera Jurkoviče i Stefan Milkov, Billy F. Gibbons, Petar Introvič, Norbi Kovács, Marek Hlavica, Janek Ledecký a další Jurkovičovi spolupracovníci, přátelé a rodina.

„Slavnostní premiéru jsme naplánovali na 19. září do pražského kina Lucerna, kde kromě promítání proběhne výstava Jurkovičových kytar, blues jam session na jeho nástroje v podání jeho kapely Jurkovič & Motion Food a přátelé. Na tuto premiéru je možné si zakoupit vstupenky v předprodeji kina Lucerna. Připravujeme i menší premiérové turné na podzim roku 2019 ve 12 městech ČR, kde v rámci promítání filmu proběhne i debata s tvůrci, výtvarníkem a designérem kytar Stefanem Milkovem a bluesový koncert v podání kapely Marcus Jurkovič & Motion Food s hosty. Začínáme 10. října v Praze v klubu Café v lese. Podrobnosti najdete na stránkách k filmu www.bluesmanfilm.cz,“ dodává ještě Michal Rákosník.

BLUESMAN
Námět a scénář: Michal Rákosník, Boris Machytka
Kamera: Václav Tlapák
Hrají: Peter Jurkovič, Stefan Milkov, Billy F Gibbons, Ivan Hlas, Vladimír “Guma“ Kulhánek, Norbi Kovács, Matouš Kotas, Petar Introvič, Richard „Faust“ Mader, Marek Hlavica a další.
Slavnostní premiéra: 19. září 2019
Distribuční premiéra: 10. 10. 2019
Distributor: Pilot Film
Stopáž: 64 minut
Dokumentární film vznikl v koprodukci Groove Production s.r.o. a České televize ve spolupráci s kreativní producentkou Alenou Müllerovou v roce 2019 za podpory Státního fondu kinematografie, Města Jílové u Prahy, Výzkumného ústavu Biopharm a.s. a Spolku Jurkovič SP.

Zdroj: Pavel J. Turner, TURNER|PR 

Publikaci s názvem Železná opona 1948–1989 vydá technické muzeum v polovině září, rozšíří tak akce, které muzeum letos k tomuto významnému výročí připravilo. První počin se konal v dubnu v blízkosti rakousko-českých hranic na památce TMB v Areálu československého opevnění v Šatově. Pod názvem Život za železnou oponou mimo jiné návštěvníkům představil, jakým způsobem docházelo k překročení státních hranic. Nová publikace je součástí mezinárodního projektu s názvem 30. výročí pádu železné opony, kterého se účastní TMB a Městské muzeum Horn v Dolním Rakousku. V listopadu brněnské muzeum otevře výstavu se shodným názvem publikace (Železná opona 1948–1989). „V prostoru muzea na podzim letošního roku postupně vyroste replika elektrifikovaného ostnatého zátarasu a také rotní signální stěny, které měly za úkol izolovat obyvatele tehdejší ČSSR před okolním světem a znemožnit tak emigraci za svobodou,“ představuje část výstavy kurátor a garant projektu Roman Řezníček.

„Odborné vědecké studie se ve vydávané publikaci z různých úhlů pohledu zabývají neprostupnou, 7 000 km dlouhou, hranicí rozdělující Evropu na dvě části,“ přibližuje publikaci Pavla Stöhrová z TMB. „Pozornost je věnována procesu zřizování organizované bezpečnostní složky – Pohraniční stráže, i budování ženijně technického zařízení v délce 750 kilometrů v úseku státní hranice s tehdejší Spolkovou republikou Německo a Rakouskem. Popsána je emigrace i vysídlování obyvatelstva, působení kurýrů a spolupracovníků zpravodajských služeb, opomenuty samozřejmě nezůstaly oběti vojskového střežení hranice ani další aspekty, jako například reflexe železné opony ve společnosti během a po skončení studené války.“

Odborný katalog „Železná opona 1948–1989“ vznikl jako výsledek vzájemného projektu přeshraniční spolupráce Technického muzea v Brně s Městským muzeem Horn v Rakousku. Kolektivní publikace k tematice ochrany státní hranice v průběhu trvání železné opony je dílem českých a rakouských odborníků. Je také výsledkem dlouhodobé činnosti Technického muzea v Brně, které se problematikou ostrahy státní hranice v období tzv. studené války zabývá již několik let. Od roku 2011 organizuje konference a vydává odborné publikace na příslušné téma, jejichž vyústěním je právě publikace Železná opona 1948–1989. Za účasti významných osobností kulturního i politického života České republiky a Rakouska byla v pondělí 16. září v odpoledních hodinách slavnostně pokřtěna.

Na základě přeshraniční spolupráce s Rakouskem je na období 2019/2020 připravena dvojice výstav, které se tematicky propojují. Výstava v rakouském muzeu v Hornu byla otevřena veřejnosti v květnu 2019 a 12. listopadu letošního roku se k ní přidá se svou výstavou Technické muzeum v Brně. Právě tyto výstavy doplňuje vydání odborného katalogu, který shrnuje jejich obsah a zároveň přináší podrobně mapující vývoj událostí před rokem 1989. Publikace přináší zároveň současné možnosti školní výuky těchto důležitých událostí. Katalog bude k dispozici základním školám, gymnáziím a knihovnám, které o něj projeví zájem. Svými příspěvky s unikátní fotodokumentací tak doplní výuku na školách v oblasti moderní historie.

Zdroj: Zuzana Betáková, http://www.technicalmuseum.cz

14. ročník festivalu německy mluvených filmů DAS FILMFEST nabídne v letošním roce osm programových sekcí. Kromě tradiční DAS FILMFEST SPEZIAL, která představí ty nejzajímavější, cenami ověnčené i divácky úspěšné snímky, dokumentární DIE DOKU, krátkometrážních SHORTS a dětské BIO JUNIOR, se mohou diváci těšit i na pečlivě sestavené tematické sekce. TENKRÁT NA VÝCHODĚ (ES WAR EINMAL IM OSTEN) nabídne u příležitosti 30 let od pádu Berlínské zdi celou řadu filmů, které na osobních příbězích zprostředkují události a náladu té doby. REBELLION & REVOLTE se zaměřuje na rebelující – a často výstřední – hrdiny, kteří se bouří proti společnosti. Letošní program vzdá také hold dvěma kulturním ikonám. Švýcarský filmový a divadelní herec Bruno Ganz patřil k nejvýznamnějším německy mluvícím hercům současnosti. Nejvíce se proslavil rolí Adolfa Hitlera ve filmu Pád třetí říše a právě tento snímek, stejně jako kultovní film Wima Wenderse Nebe nad Berlínem budou k vidění v rámci retrospektivní sekce RETROSPEKTIVE: BRUNO GANZ. Druhou osobností, které letošní program skládá poctu, je německý spisovatel, na jehož dobrodružných románech z divokého západu vyrostlo několik generací. Sekce KULT KARL MAY uvede čtyři snímky včetně u nás zcela neznámé loutkové adaptace Stopa vede ke Stříbrnému jezeru.

14. ročník přehlídky německých, rakouských a švýcarských filmů proběhne od 16. do 25. října v pražských kinech Lucerna, Atlas a Kino 35, v brněnském kině Art, plzeňském DEPO 2015 a jihlavském kině Dukla. Informace naleznete na www.dasfilmfest.cz. Přesný program bude na webu zveřejněn do konce září. Přehlídku tradičně spolupořádají Goethe-Institut, Rakouské kulturní fórum v Praze a Švýcarské velvyslanectví v České republice.

V rámci DAS FILMFEST SPEZIAL festival uvede například komedii Love Machine následující nejlepší tradici rakouského kabaretu; film o tom, jaké to je, když se vám pomalu hroutí život Půda pod nohama (Der Boden unter den Füßen), oceněný debut Melancholická dívka (Das melancholische Mädchen) nebo herecky bravurní roadmovie 25km/h. Za pozornost stojí také silné mrazivé drama Běžec (Der Läufer). Chybět nebude ani nejnovější snímek Fatiha Akina U Zlaté rukavice (Der Goldene Handschuh).

Obrovské emoce a citovou energii zažije divák v sekci REBELLION & REVOLTE například v citlivém dramatu L’Animale a v pestrém a vášnivém debutu Rozbi moje srdce (Zerschlag mein Herz) Alexandry Makarové. Program představí i německého oscarového kandidáta Narušitel systému (Systemsprenger) či drsný film o šikaně a o síle sociálních médií Plavání (Schwimmen). Komedie Zač nás trestáš? (Womit haben wir das verdient?) vypráví příběh ateistické feministky, lékařky Wandy, která spadne z oblak, když jí její pubertální dcera Nina sdělí, že se rozhodla přestoupit k islámu.

Do dob minulého režimu zavede diváky v sekci TENKRÁT NA VÝCHODĚ (ES WAR EINMAL IM OSTEN) například vynikající animovaný snímek Fany a pes (Fritzi: Eine Wendewundergeschichte), který bude na festivalu uveden v předpremiéře, příběh o nenápadném osobním hrdinství Tichá revoluce (Das schweigende Klassenzimmer) či napínavý film Balón (Ballon) o odvážném pokusu o útěk na Západ s pomocí horkovzdušného balónu.

Milovníci dokumentů se v sekci DIE DOKU mohou těšit mimo jiné na tabu prolamující dokument Vagína (#Female pleasure), snímek o vztahu mezi lidmi a zvířaty Zvířata a jiní lidé (Tiere und andere Menschen) nebo hudební dokumenty Protože žiješ jen jednou – Die Toten Hosen (Weil du nur einmal lebst – Die Toten Hosen auf Tour) a Berlin Bouncer. Ukázku toho, jak funguje populismus a politika emocí v praxi, nabídne snímek Tuzemsko (Inland) o voličích extremní pravice.

Zdroj: Lucie Čunderliková, Smart Communication s.r.o.

Jiří Straka je umělec, který se dlouhodobě zabývá studiem tradiční techniky tušové malby, jíž se stal skutečným mistrem nejen při jejím studiu na Akademii v Pekingu.  Při své tvorbě sice vychází z tradičních postupů a metod, ale to, jak je využívá, je překvapivé a v celosvětovém měřítku jedinečné. On sám se proto stal opravdovým mostem mezi dvěma tradicemi, a to v podobě výsostně aktuální, autentické a živé.

Tradiční technika tušové malby je obecně vnímána jako něco velmi vznešeného, co má estetizující až oslavný étos, co je nutné dlouho vstřebávat a studovat. Jiří Straka touto školou poctivě prošel, ale záhy zjistíme, že se jí nenechal ani náhodou sešněrovat, což je myslím v Asii jedinečné. Postupně si k této tradici vypěstoval zdravý odstup. Ne že by mistrovství ubíral, ale konceptualizuje jej, aby mohl komentovat jevy a události, které jsou pokrytecké vznešenosti na hony vzdálené. Díky tomu je schopen být kritický, kreativně nekorektní a ukázat nám tak syrovou, takřka dokumentární realitu, kterou je prosycena čínská společnost.

Náměty jeho obrazů jsou skoro minimalisticky strohé a věcné – igelitová taška, střepy skla, ostnatý drát... Je však nutné si uvědomit, že technika čínské kaligrafie vychází z autenticky přírodních, organických inspiračních zdrojů. Technika je ze své podstaty měkká, rozpíjivá, většinou bez ostrých kontur, linka není nikdy absolutně rovná, má tendenci se stáčet. A právě proto si Straka vytkl nadlidský úkol zachytit tvary, které jsou v přímém rozporu toho, co bývá tradičně zobrazováno. Jak kaligraficky zachytit tyto chladné, odtažité, neautentické a bezduché věci vychrlené na svět globálním průmyslem.

Kurátor výstavy Leszek Wojaczek

Všechny zachycují tragikomický život v tehdejším Československu, v Sovětském svazu, Polsku, NDR i dalších zemích východního bloku v 70. a 80. letech minulého století. Sugestivní, metaforické a tajemné snímky Vladimíra Birguse ukazují tehdejší dobu jako absurditu a frašku. A všechny se ptají: jak snášejí pokřivený život v totalitním státě ti, co v něm musí žít.

Výstava připomínající výročí 30. let od pádu komunistického režimu potrvá do 9. února 2020. Pořádá ji Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze a doprovází ji vydání česko-anglické knihy z nakladatelství KANT. Výjevy z dob, kdy se tak mnoho muselo, a tak málo smělo, doprovodí ozvučená projekce sestavná z hitů tehdejší pop-music, projevů komunistických politiků a úryvků dobových rozhlasových pořadů.

Výjevy ze zemí podmračených lidí

Podle kurátora výstavy Jana Mlčocha ukazují Birgusovy fotografie propastný rozdíl mezi tím, jak komunistické země režim prezentovaly a jak tristní, často tragikomická byla jeho skutečná podoba. „Mnohé z tísnivé atmosféry prozařuje fotografiemi Vladimíra Birguse. Nejsou prvoplánově politické, zachycují vratké bloudící postavy, zamlklé a podmračené muže a ženy v jejich pachtění po stále se rozšiřujícím sortimentu zboží, kterého není dost nebo není vůbec. Města byla chátrajícími kulisami (zdánlivě) nezvratitelných lidských osudů, černobílé fotografie se svojí škálou šedí dokonale vystihují neměnnost dní i nocí.  Ve dnech (povinných) státních svátků tváře účastníků Únorů, Májů, Říjnů zamrzaly do křečovitých (a zlých) grimas,“ uvádí Jan Mlčoch.

Profesor Vladimír Birgus, renomovaný český fotograf, zakladatel a vedoucí Institutu tvůrčí fotografie (ITF) při Slezské univerzitě v Opavě, významný fotografický teoretik a také neúnavný propagátor české a slovenské fotografie v zahraničí zachytil život v totalitě s ironií a sarkasmem. Výstavu završuje zátiší v autorově pražském bytě s televizorem. Na obrazovce je Václav Havel v den svého zvolení prezidentem republiky.

Vzpomínky na dobu s hesly v řeznictvích

„Moje fotografie ukazují především obyčejný život v mnoha částech sovětského bloku po delší dobu. Pro ty, kdo zažili Husákovu éru, jsou připomínkou doby, na kterou postupně zapomínají nebo se snaží zapomenout. Jak chodili do prvomájových průvodů a na další komunistické oslavy ze strachu, aby nepřišli o práci nebo aby se děti dostaly na střední školu,“ říká Birgus o snímcích, kde hrají důležitou roli nejen lidé, ale i torza poničených chodníků a prázdné výlohy.

„Mnozí si už nepamatují, jak zanedbaná byla tehdejší města, jak groteskně působily portréty komunistických vůdců a nadšená ideologická hesla ve výkladech řeznictví. Anebo v rukách otrávených lidí, kteří se už těšili na večer v hospodě nebo na víkend na chatě. S časovým odstupem grotesknost mnohých výjevů vzrůstá, protože mladí lidé už je nevnímají z hlediska vlastní zkušenosti. A tak jim mnohé věci připadají ještě absurdnější a přízračnější, než jsme je vnímali my,“ pokračuje autor fotografií. Přestože už od začátku 80. let vytvářel barevné subjektivní dokumenty, většina jeho záběrů s tématikou života v totalitě je černobílá.

Fotograf v hledáčku policie

Zejména při fotografování oficiálních akcí se autor musel pohybovat nenápadně. A často čelil podezření ze strany funkcionářů nebo policie. Občas se musel smířit i s tím, že mu zabavili negativ.  „Na komunistických oslavách jsme s několika podobně zaměřenými kolegy většinou fotografovali zcela jiné situace než fotoreportéři z oficiálních médií. Samozřejmě jsme proto upoutávali pozornost příslušníků Státní bezpečnosti nebo Lidových milicí. Někdy z toho bylo odebrání filmu, jindy i výslech, pro koho vlastně fotíme,“ vzpomíná Vladimír Birgus.

V dobách totality nechtěl tyto fotografie zveřejňovat. Obával se, aby je někdo nevyužil ze zcela jiných důvodů. „Většinou jsem je ukazoval přátelům a mnohé jsem nechal jenom v negativech. Po roce 1989 se objevilo několik výstav a knih s fotografiemi ze života v totalitě. Měl jsem tehdy pocit, že bych jen nosil dříví do lesa. Teď se mi ale zdá, že pro ně konečně nastal ten správný čas,“ dodává fotograf. Ten se systematičtějším zpracováváním třicet i více let starých snímků začal až nedávno. Veřejnost tak většinu z nich uvidí poprvé.

Vedle pražské výstavy představí fotografie Vladimíra Birguse i České centrum v Paříži v rámci veletrhu Paris Photo a festival v PIX.PRINT polské Poznani. Do programu je zařadil i mezinárodní festival Encontoros da imagem v portugalském městě Braga.

Výstava v Domě U Černé matky Boží (Ovocný trh 19, Praha 1) bude otevřena denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin, v úterý až do 19 hodin. Plné vstupné je 80 Kč, snížené 40 Kč.

Více brzy na www.czkubismus.cz/vystavy

Kdo je Vladimír Birgus?

Vladimír Birgus (nar. 1954) je mezinárodně uznávaný český fotograf, pedagog, teoretik, kurátor a publicista. Dlouholetý profesor pražské FAMU a stojí od roku 1990 v čele Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Ten se pod jeho vedením vyšvihl mezi nejlepší, největší a také nejvyhledávanější vysoké školy ve střední Evropě, věnující se výuce fotografie.

Je autorem či spoluautorem mnoha zásadních fotografických publikací, sestavil desítky expozic pro české a zahraniční galerie, je kritikem, teoretikem a velmi pracovitým organizátorem, který jako magnet spojuje lidi různých věků i národností pro společnou práci.

Zůstává však stále i nadšeným fotografem: jeho snímky byly představeny na více než 70 autorských výstavách u nás i v zahraničí. Jeho práce jsou nedílnou součástí mnoha sbírek po celém světě od Prahy přes Kolín nad Rýnem, Paříž, Odense, San Francisco, Houston, New York, Tokio až po Jokohamu.

Zdroj: Magdalena Bičíková a Jana Bryndová, PR