„Přijde den, kdy si je zamilujete také…“
Franz Schubert svému písňovému cyklu Zimní cesta oddaně věřil, když roku 1827 ujišťoval své přátele, že oblíbit si jej bude jen otázkou času. Krátkého času, jak se ukázalo; máme-li věřit svědectví skladatelova blízkého přítele von Spauna, který byl jedním z prvních, kdo kdy Zimní cestu slyšeli: „S velkými emocemi ve svém hlase nám předložil naráz celou Zimní cestu. Pochmurnost a truchlivost těch písní nás nijak zvlášť neohromila. Ale brzy jsme pro ně zahořeli obdivem…“ Můžeme se jen domýšlet – a každý budeme nejspíš mít své zrnko pravdy –, proč dal Schubert svému velkému písňovému cyklu pravě takové barvy. Pod jakým dojmem tak sugestivně převedl do not led, sníh, smrt, slzy, muka, utrpení?
Jistě, tíživému dojmu z velké a neopětované lásky, který je leitmotivem textové předlohy, rozumíme všichni a rozuměl i on. Vždyť kdo z nás něco takového nezažil? Leč ne vždy musí taková věc skončit beznadějným vzduchoprázdnem, jaké cítíme z posledních tonů. A tak nás napadne: zapůsobila na Schuberta smrt Ludwiga van Beethovena, na jehož pohřbu nesl jednu z šesti pochodni? Cítil skladatel pod tíhou nemoci blízkost vlastního konce? Pomyslel na své přátele, kteří trpěli Metternichovým režimem a tvrdou cenzurou a kteří strávili dlouhý čas za mřížemi? Anebo naopak, proč musí ono lyrické „já“ vydržet a snést tolik jako v Zimní cestě, když v katalogu Schubertových děl po tomto písňovém cyklu následuje ještě několik skladeb s jasně pozitivním náhledem na život, jenž má s náladou Zimní cesty jen málo společného? Nevyvrací takové Trio Es dur D. 929 nebo Fantazie pro housle a klavír C dur D. 934 – oboje z konce roku 1827 – domněnku, že Zimní cesta je Schubertovým hudebním testamentem?
„Všichni píšou, jako by byli nemocní a jako by svět byl jedna nemocnice…,“ komentoval Johann Wolfgang Goethe v roce 1827 svou návštěvu u básníka Wilhelma Mullera.
Ať už jsou jeho slova namístě, či ne, Schubertovi se podařilo zručně a soustředěně vyjádřit přesně to, co Goetha znepokojovalo. A jak se dočtete o par řádků dále, umělci, jejichž nahrávku vám předkládáme, staví své pojetí Zimní cesty pravě na textech. A na pocitu, že to byla Mullerova slova, která na Schuberta zapůsobila zdaleka nejvíc. Však pravě Schubertovu zhudebněni svých veršů vděčí učitel a knihovník Wilhelm Muller – který se se skladatelem nikdy nesetkal – za svou slávu. Franz Schubert byl jeho poezii silně inspirován, pozvedl ji a napsal dílo, tvořící opravdovou špičku jeho skladatelského odkazu. Dílo, které jistě nenechá chladnými ani budoucí posluchače, interprety a vydavatele.
Jako nepopsaný list vstoupil Adam Plachetka ve svých patnácti letech na Pražskou konzervatoř. Po celou dobu studia byl posluchačem prof. Luďka Löbla a dostávalo se mu velkorysého a trpělivého školeni v duchu hesla: „Naučit zpívat znamená neomezovat talent.“ Ještě před absolutoriem začal hostovat v opeře Národního divadla (2005) a ve studiích pokračoval na Hudební fakultě Akademie múzických uměni. O pět let později byl angažován do Vídeňské statni opery, kde stálé působí.
Od počátku aktivní kariery se hlásil k mozartovským kořenům a titulní role v Donu Giovannim ho provází od roku 2006. O rok později k ní přidal titulní roli ve Figarově svatbě a v roce 2010 Guglielma v Cosi fan tutte. Je jediným pěvcem ve zmapované historii Vídeňské statni opery, který ztvárnil všechny tyto role během jedné sezony. Kromě domovské scény ve Vídni vystupuje také v Salcburku, Londýně, Paříži, Berlíně, Mnichově, Milaně a v New Yorku; v MET debutoval v roce 2015 jako Masetto v Donu Giovannim.
V sezoně 2018/19 má za sebou koncertní i scénické provedeni Händelova Saula, na své domovské scéně ve Vídni vystoupil v Berliozových Trojanech, v Donizettiho Nápoji lásky, Rossiniho Lazebníkovi sevillském či jako Leporello v Donu Giovannim, kterého aktuálně zpívá také v New Yorku. Roli Alidora v Rossiniho Popelce debutoval v Pařížské opeře, v Praze účinkoval v Libuši, ve Figarově svatbě a také ve Smetanově Daliborovi jako Vladislav.
Pravidelně organizuje benefiční koncerty pro předčasně narozené děti. Ti, kdo ho znají od uměleckých počátků, oceňuji, že Adam Plachetka zůstává bezprostředním, neokázalým, srdečným a vtipným kamarádem. A že je zároveň sebevědomým umělcem s mimořádnými zkušenostmi a vytříbenými názory. Leccos z toho bude jistě rezonovat i v naší nahrávce Schubertovy Zimní cesty.
Klavírista Gary Matthewman, patřící mezi přední britské doprovazeče písňového repertoáru, vystupuje na koncertních pódiích po celém světě. Je pravidelným hostem londýnské Wigmore Hall a v recitálových programech se dosud představil publiku v newyorské Carnegie Hall, vídeňském Musikvereinu, pražském Rudolfinu, moskevském Velkem divadle a v řadě dalších koncertních síní ve Stockholmu, Washingtonu, v Lisabonu, Santa Fe, Torontu, Sao Paulu, Singapuru, Hongkongu, Melbourne a Sydney. Ve Spojeném království účinkoval na BBC Proms a festivalech v Aldeburghu, Brightonu, Buxtonu, Leedsu, Oxfordu a Glyndebourne.
Mezi Garyho dosavadní recitálové partnery patři Kiri Te Kanawa, Ailyn Perez, Sumi Jo, Joan Rodgers, Louise Alder, Joyce DiDonato, Mark Padmore, John Mark Ainsley, Alessandro Fisher, Thomas Allen, Roderick Williams, Andrej Bondarenko, James Newby, Markus Werba a Adam Plachetka.
Gary Matthewman je profesorem pěveckého repertoáru na Royal College of Music a korepetitorem souboru Jette Parker Young Artists při Královské opeře Covent Garden v Londýně.
Zdroj: Petra Dankovičová, www.radioteka.cz
