„Exil je za určitých okolností duše toho, co je doma jen tělem.
Exil je hlas, když domov oněmí.
Exil je prodloužená ruka schopná pohybu, když domov ochromí. …
Exil, minulý, současný i budoucí, je součást naší existence. "
Arnošt Lustig
Jaký je rozdíl mezi emigrantem a exulantem? A jak jste jej vnímal ve vašem osobním případě?
Rozdíl mezi dobrovolným a nedobrovolným pobytem v cizině je naprosto zásadní. Exulant je politický vyhnanec, odchází z domova z obavy před perzekucí, někdy v obavě o svůj život nebo kvůli nesnesitelným politickým poměrům, emigrant je přesídlenec, odchází za lepší ekonomickou příležitostí a svou vlast obětuje. Zvláštní případ je Amerika, která od svého vzniku přijala zhruba 100 milionů emigrantů. Zpočátku, v sedmnáctém a osmnáctém století, přicházeli převážně pronásledovaní protestantští kolonizátoři s rodinami a ti měli možnost vzít si svůj domov tak říkajíc s sebou, a ještě si ho po svém vylepšit. České království po porážce na Bílé hoře ztratilo naprostou většinu své elity, ale snad i třetinu všech obyvatel (500 000), byla to největší exilová vlna v celé Evropě. Ve dvacátém století měli Češi (Slováků jsem potkal málo) čtyři nesrovnatelně menší vlny exulantů (1938, 1948, 1968 a 1978). Nejpočetnější následovala po sovětské invazi v letech 1968/69 (zhruba 150 000), ale vzhledem k tomu, že se od roku 1950 prakticky nedalo emigrovat, byla značně smíšená. Mnozí v osmašedesátém roce využili příležitost, protože správně předpokládali, že brzy budou hranice opět uzavřené. Netuším, kolik nás – opravdových politických exulantů – mohlo být, nepatrná menšina, snad jen několik tisíc.
Čeho jste se odchodem z vlasti musel vzdát?
Mě vyhnala matka na Západ proti mé vůli. Je to zvláštní pocit být odříznut od domova, krajiny, kultury a společenství. V cizině chybí živná půda a život se stává povrchní, bez hlubšího vztahu k cizí zemi je normální jen zdánlivě, je takovým neviditelným mírným duševním postižením, ztrátou perfektní orientace a v úsilí o přijetí do cizí společnosti vyžaduje každodenní herecký výkon. Míra ztráty domova závisí na intenzitě vztahu, jaký si kdo vytvořil ke své zemi. Já prožil v Čechách pubertu a od nějakých čtrnácti do svých dvaceti let jsem se účastnil postupného kulturního a politického probouzení národa a rok od roku také větší svobody. Byla to formativní léta – první lásky a mládí plné vášnivých kulturních a politických diskusí, poezie malých scén i popkultury a úžasného rozmachu literatury a filmu. Tehdy jsem si své vlastenectví, tu stydlivou ctnost, o níž se nemá mluvit, ani neuvědomoval. Probouzelo se, teprve když nastoupil krach a národ utrpěl porážku.
Exulant trpí útlakem svého národa a bezmocí, nemůže-li se zúčastnit odboje. A proto jsem založil exilové nakladatelství a věnoval se „sovětologii”, jak se říkávalo té podivné pseudo-akademické odbornosti. Rusové mi nejvíce pomohli pochopit podstatu totalitárního režimu (Bulgakov, Mandelštamová, Ginzburgová, Zinovjev, Solženicyn, Bukovskij, Vladimov, Šafarevič, Jerofejev) a Rusové také na rozdíl od Čechů neztráceli naději. Exil jsem díky nim snášel celkem dobře a od počátku osmdesátých let už jsem spolu s nimi očekával rozpad impéria (Andrej Amalrik, Přežije SSSR rok 1984).
Bylo těžké navázat kontakt s jinými exulanty?
Vlastně to šlo snadno a rychle. Lidí, kteří byli aktivní a něco dělali, nebylo mnoho, všichni o sobě dobře věděli. Samozřejmě existovaly různé spolky, emigranti se scházeli, chodili na pivo, ale ty nemám na mysli. Já byl ve styku hlavně s Pavlem Tigridem a Vilémem Prečanem, ale neměl jsem problém získat telefonní číslo na kohokoli jiného, navzájem jsme si vyměňovali své publikace. E-mail sice tenkrát ještě neexistoval, měli jsme ale fax a mohli si posílat texty, komunikace nevázla, navzdory tomu ale každý pracoval sám.
Když se objevil Vilém Prečan a stal se v Scheinfeldu archivářem českého samizdatu, začala spolupráce skvěle fungovat. Rozesílal seznamy samizdatu, stačilo zaškrtnout a fotokopie byla na cestě, ani nevím, jestli mu náš ústav za zásilky platil. Pracoval v zámečku Karla Schwarzenberga, který to všechno možná hradil. Občas mi sám napsal, že získal strojopis knihy, která by se hodila do profilu mého nakladatelství. Byl nesmírně pracovitý, důkladný a ohromně ochotný, žádné rozdíly mezi pravicí a levicí nedělal.
Z aktivních exulantů jsem byl nejmladší, a ještě k tomu politicky napravo, což levice nemohla pochopit. Po letech mi František Janouch, zakladatel Nadace Charty 77 ve Švédsku, řekl: „Vy jste emocionálním založením vlastně levičák! Myslel tím aktivista. Domníval se, že pouze levice může být aktivistická, konzervativci jenom brzdí, jak to trefně vyjádřil Bulat Okudžava v písničce o cestujících na eskalátoru v moskevském metru: „My napravo stojíme, ti nalevo kráčí kupředu.“
Jaké panovaly vztahy mezi exulanty, zejména mezi příslušníky různých exilových vln z let 1948 a 1968?
Ve Svědectví, v katolických Studiích (nebo Proměnách, časopisu Společnosti pro vědu a umění (Washington) najdeme příspěvky autorů všech tří exilových vln, tedy i té z let 1938/39, a záleželo na šéfredaktorovi, co je pro něj přijatelné. Tam ale publikovali literáti, akademici a bývalí politici, kteří si přece jen dokázali něco vysvětlit a leccos tolerovat, jinak si ale běžní osmašedesátníci s těmi únorovými, co zažili první republiku, ale nikoli socialismus, rozumět nemohli. Těch dvaadvacet tak radikálně odlišných let zkušeností mezi nimi vykopalo mentální příkop. V románu Inženýr lidských duší si z toho vzájemného neporozumění Josef Škvorecký dělá legraci.
Co pro vás znamenalo prohlášení Charty 77?
Charta byla – a pro mne dokonce osobně – velmi důležitá, poněvadž jsem díky ní dostal zaměstnání v Keston College. V Československu bylo sice chartistů málo, zpočátku jen několik stovek statečných, ale zuřivá reakce režimu (Anticharta) jim udělala ohromnou reklamu a do poloviny osmdesátých let navzdory šikanování dosáhla bezmála tisícovky podpisů. Zdálo by se, že je to zanedbatelný počet, ale v zápase s totalitním režimem Charta sehrála významnou roli v přípravě disidentů na politickou reprezentaci. Když to prasklo, měli komunisté s kým vyjednávat, což bylo velice důležité, jinak to mohlo dopadnout jako v Rumunsku, kde klika vedoucích komunistů nechala popravit svého vůdce, založila „stranu národní obrody”, vyhrávala volby a rozebrala si veškerý monopolní majetek státu. Málokdo ovšem ví, jakou úžasnou podporu získala Charta 77 na Západě a jakou roli sehrála v antikomunistické kampani. Zejména v levicových kruzích a vládách, tehdy převážně sociálně-demokratických, které s katolickými Poláky sympatizovaly velice neradi. A přece jedině v Polsku měla opozice celospolečenský význam, ale nikoli na začátku v roce 1976, kdy vznikl občanský Výbor na obranu dělníků (KOR) – teprve zvolení papeže Poláka způsobilo revoluci. My, kteří jsme v ústavu sledovali vztahy církve a státu, jsme nepochybovali, že jde o historický průlom. Probuzené Polsko ideologicky znavená sovětská moc už nezlomí. A když se v polovině osmdesátých let v Rusku objevil nový generální tajemník Michail Gorbačov, první z bolševických vůdců, který se narodil po ruské občanské válce (1920–1922), a vyhlásil reformu socialismu, bylo zřejmé, že se konec sovětského impéria blíží. Totalitarismus nelze reformovat větší svobodou, jak poznal na vlastní kůži Nikita Chruščov.
Pozoroval jste v Keston College dění ve střední Evropě alespoň zpovzdálí?
No jistě, měl jsem k dispozici agenturní zprávy, ale také samizdat a informace z „podzemí”, které dokreslovaly náladu společnosti, zejména v Polsku, kde byly běžné podzemní tiskárny. Tamní vláda, zápasem s vlastním katolickým národem naprosto vyčerpaná, ztratila mládež a postrádala propagandisty. Vraždu populárního kněze Jerzyho Popieluszky (1984), který během stanného práva sloužil mezi dělníky mše za vlast, spáchala tajná policie spíš ze zoufalství, protože nedokázala národ umlčet. Mohutná vlna národního rozhořčení přinutila režim, aby své horlivé zaměstnance odsoudil za vraždu. Církev v Polsku vystupovala čím dál otevřeněji, v samizdatu kolovala papežova nekompromisní a ostrá prohlášení.
Když Jan Pavel II. během své návštěvy Polska v červnu 1979 vyzval Poláky ke statečnosti, způsobil revoluci: „Nebojte se, stůjte na svém, církev se dívá s nadějí do budoucna.“ To bylo něco! Milion lidí manifestovalo svou svobodu v zemi třicet let ovládané komunistickou vládou! Pamatuji si kreslený vtip v deníku The Times – vzadu za obrovským davem stojí dva chlápci v baloňáku a jeden nařizuje: „A zapište všechna jejich jména!“ Zanedlouho se režimové odbory dělníků změnily na antikomunistické nezávislé hnutí Solidarita. Stejný princip jako u nás v šedesátých letech, totalitní stát svázal celou společnost do oficiálních organizací, pro ženy, děti, sportovce, motoristy aj., říkalo se jim převodové páky (státní moci), ale rebelující společnost je mohla naplnit nezávislým obsahem.
V Československu ovšem v té době režim přitvrdil, proslulý estébácký projekt Asanace se datuje právě do této převratné doby.
Kvas v sousední zemi sehrál roli i v české optice. Křesťanskou opozici v Čechách jsme vnímali jako největší opoziční sílu. Mohutné polské hnutí za svobodu vyvolalo u mne i Václava Bendy poněkud přehnané naděje, že se i česká církev vzchopí k odporu, přestože se od stařičkého primase nedalo moc očekávat. Dobře si pamatuju Bendovy triumfalistické vize. A když se konalo velké shromáždění na Velehradě, kde lidé vypískali komunistického ministra kultury (1985), zdálo se, že i u nás praskl totalitní krunýř.
Málokdo ví, jaký vliv měla křesťanská víra na amerického prezidenta a britskou premiérku. Reaganův otec byl irského katolického původu a matka, velice zbožná protestantka, aktivní členka skupiny věřících. Thatcherová pocházela z praktikující metodistické rodiny. V sekularizované společnosti politici své náboženské přesvědčení většinou tají, jinak by se dostali pod palbu agresivních ateistů, a tak ani jeden z nich svou víru nevystavoval. Jednou se ale Thatcherová nechala slyšet že „konzervativec nemůže být proti křesťanství”.
Proč myslíte, že se nakonec ukázalo, že náboženská vlna v Československu nebyla tak silná a vlivná, jak jste se zpočátku domnívali?
Podcenili jsme kontinuitu dějin, v euforii z rozpadu impéria jsme ztratili historickou paměť. Vybavuji si, jak jsem po návratu domů, někdy počátkem devadesátých let, zahlédl chlapíka na kole, jak křičí na lidi přicházející na nedělní mši do kostela: „No, ještě včera jste poklonkovali před komančema, a teď se hrbíte před flanďáky.“ Připomeňme si, že české národní obrození se politicky orientovalo na protestantství a osvícenství, Palackého dějiny a Masarykovo bismarckovské heslo „Pryč od Říma”. Zapomněli jsme na české protiřímské zaujetí a antiklerikalismus, renesanci katolicismu jsme přecenili. Mýlil se i statečný Benda, který se stal regulérním přispěvatelem a vlastně pátým členem redakce časopisu Rozmluvy. Než ho znovu zavřeli, dalo se s ním otevřeně mluvit po telefonu.
K redakčním spolupracovníkům patřily takové osobnosti jako Josef Jedlička, Ivan Diviš, Rio Preisner a Jiří Gruša…
Pro mne nejdůležitějším členem redakce byl Jiří Gruša, s nímž jsem později intenzivně spolupracoval. Ten byl totiž ochoten – na rozdíl od všech ostatních – nejen psát, ale taky udělat kus redakční a organizační práce. Dokázal třeba stodvacetistránkový mnohomluvný esej Radima Palouše zkrátit na brilantní čtyřicetistránkový text, v podstatě ho přepsal a zhutnil.
Jak často jste se scházeli?
Zřídka, přece jen jsme žili v různých koutech světa. Ale měli jsme možnost setkávat se na tří až čtyřdenní konferenci, kterou každý rok ve Frankenu v severním Bavorsku pořádala organizace opata Anastáze Opaska Opus bonum ve spolupráci s Pavlem Tigridem. Šlo o neformální sjezd spisovatelů, novinářů, nakladatelů, prostě všech, kdo pracovali v exilu na české věci. Přijížděli nám zahrát písničkáři z undergroundu – Vlastimil Třešňák, Jaroslav Hutka, Dáša Vokatá a nechyběl ani Karel Kryl. Během jednoho sympozia, věnovaného česko-polským vztahům, jsem se skoro zhroutil. Musel jsem překládat z češtiny do polštiny a obráceně, a to bylo velmi namáhavé. Společenství na konferenci ve Frankenu se tak trochu podobalo Chartě 77, scházela se tam velmi různorodá společnost – redaktoři Svobodné Evropy se ve dveřích potkávali s antikomunisty, jako byl Rio Preisner, nebo také s bývalým tajemníkem Ústředního výboru KSČ Zdeňkem Mlynářem, což bylo někdy zábavné pozorovat. Přes veškeré názorové spory nás spojoval odpor vůči režimu. Dokonce všichni ti ateisté a komunisté šli kvůli Opaskovi na mši.
Musel mít zřejmě velké charisma…
Opat Jan Anastáz Opasek byl velice milý a zábavný člověk, mluvil slangem lágrů, přezdívali mu opat chuligán. Představte si, že strávil ve vězení jedenáct let! Psal také docela roztomilé básničky. On byl duchovním svorníkem celé té různorodé sešlosti. Čišela z něho vlídnost a otevřenost ke každému, říkalo se o něm, že přivedl mnoho lidí do církve. Politicky byl samozřejmě konzervativní, odmítl vyhnání Němců a svým německým spolubratrům pomáhal s přesídlením do benediktinského kláštera v Rohru. Tak jako má matka rozlišoval komunistickou ideologii, bývalé komunisty považoval za pomýlené a radoval se z jejich prozření. Nikdy nikoho nemustroval, nenapomínal, snad s jedinou výjimkou, právě když jsme s Preisnerem procházeli kolem, řekl nám: „Pánové, musíme se naučit odpouštět, odpouštět je třeba.“ Reprezentoval křesťanství v jeho laskavé poloze – měl opravdu široké srdce. Každý v jeho přítomnosti pookřál. Vzácný člověk.
Posledního setkání ve Frankenu roku 1989 se zúčastnila také básnířka a disidentka Iva Kotrlá z Moravy, ta vytrvale posílala do Rozmluv své velice trefné literárně kritické glosy, a dokonce se tam objevil i zástupce oficiální kultury, tajemník Slovenského svazu spisovatelů, pozdější slovenský velvyslanec v Praze, Ladislav Ballek. To bylo něco nevídaného, předzvěst radikální změny. Domů jsem se vracel s pocitem, že brzy budu balit kufry.
Co se skrývá za vaším povzdechem – málokdo z dnešní mladé generace může pochopit, co znamená exil?
Smutek, ale mladým lidem se nelze divit. V Evropě došlo k radikálnímu oslabení národního státu a národní kultury. Mládež nevyrůstá v duchu slavných tradic předků, dějepis pro ni ztrácí význam, podléhá indoktrinaci multikulturalismu a liberalismu, který povýšil osobní autonomii a svobodu jedince; vytrhl jej z historické vazby společenství. Většina lidí, žije pouze každodenností. Nic je neváže k minulým generacím, nepracují pro blaho národa, své děti nevychovávají k lásce vlasti, myslí na sebe a na kariéru, a přestože se jim v cizím prostředí někdy zasteskne po domově, necítí se vyhoštěni. Možná po delší době, kdy vzhledem k profesi a odrůstajícím dětem ztratí možnost návratu, pociťují v cizině lítost, nebo nostalgii, zejména pokud se jim nedaří po materiální stránce. Pro Karla Čapka ještě každé setkání s našincem v cizině bylo radostným překvapením. Tohle my už neznáme. Ztrácíme také literaturu, která vyzdvihuje specifické národní rysy, onen mýtický „český charakter” a osud, nestaráme se o kulturní ráz domova a krajiny. Proto škola tak marně usiluje vést děti ke čtení, v atomizované hedonistické společnosti kult literatury nevznikne. Viděli jsme to před časem na konfliktu o název nymburského gymnázia. Někteří rodiče se bouřili. Proč má nést jméno po Bohumilu Hrabalovi, o kterém nikdy neslyšeli? Brali to zřejmě jako nepřípustnou výtku své neznalosti. V liberální společnosti bez národní soudržnosti nemá přece nikdo právo něco někomu vnucovat. Ignorance získala hodnotu.
