Tradice a řemesla na Slovácku. Edukativní a zábavný festival stavebních řemesel pro rodiny s dětmi, studenty, odbornou ale i laickou veřejnost.

Zedník, pokrývač, štukatér, IT specialista, kosmetička, záchranář, malířka kraslic, umělecký rytec, obráběč kovů, zemědělec, včelař, krejčí/švadlena, obuvník a další profesionálové svého oboru vás vezmou na procházku za prací, která neodmyslitelně patří k životu na Slovácku. "Naším cílem je představit dětem, jak se u nás na Slovácku žilo, bydlelo, jaké tradice se dochovaly a na co pomalu zapomínáme. Společně si užijí spousty zábavy a tvořivosti na jednom místě. Nejen pro teenagery je připravena zajímavá řemeslná úniková hra," prozradila Petra Benešová," zástupkyně Nadačního fondu Řemeslo pomáhá.

Akce je určena pro všechny bez rozdílu věku za cenu 80,- a zvýhodněné rodinné vstupné. K ruce vám budou profíci řemeslníci a specialisté ke všem prezentovaným profesím. Ti, kteří splní celou řemeslnou stezku, získají odměnu za vykonanou práci. "Pro každou profesi chystáme kartu s indiciemi, které rozkryjí požadavky na kompetence žáků, navedou je na spoustu otázek mířených na profesionály a nastíní jim kariérní dráhu. Domů si pak odnesou návod, jak se zorientovat v nabídce studijních oborů ve vztahu ke svým schopnostem," doplnila Benešová zbrusu nový koncept veřejné rodinné akce.

Pořadatelé a spolupořadatelé akce: Nadační fond Řemeslo pomáhá, MAP ORP UH, MAS Buchlovice a město Staré Město / SOŠG Staré Město, SŠ služeb Uherské Hradiště, SOŠ – COPT Uherský Brod, SŠPHZ Uherské Hradiště a Svaz průmyslu a dopravy ČR.

https://www.remeslopomaha.cz/

 

Petr Zuska ve svém nejnovějším díle, rozděleném do dvou částí UPDATE 24 a FRAGMENT 24, předkládá svébytnou uměleckou reflexi české identity a jejích proměn v toku času. UPDATE 24, jak název napovídá, staví na choreografově dřívější tvorbě, nyní obohacené o mužskou roli a rozšířené o hudební doprovod zahrnující píseň Boba Dylana i Zuskovu vlastní skladbu.

FRAGMENT 24 se inspiruje Smetanovým cyklem symfonických básní Má vlast a Starými pověstmi českými od Aloise Jiráska, přičemž tato klasická díla propojuje se současným pohledem na národní identitu. „Má vlast a Staré pověsti české sdílejí řadu společných témat. Ve svém díle čerpám z obou těchto pramenů, které obohacuji o svůj současný, autorský pohled,“ vysvětluje Petr Zuska. „Touto choreografií vzdávám hold Bedřichu Smetanovi u příležitosti dvoustého výročí jeho narození, stejně jako všem, kteří před ním i po něm projevili aktivní zájem o svou vlast, přispěli k jejímu rozkvětu a neváhali pro ni přinést oběti.“

Inscenace PRO MOU VLAST kombinuje současný tanec s pečlivě vybraným hudebním doprovodem, čímž vytváří pozoruhodnou mozaiku českých dějin, kultury a současnosti. Mimořádný projekt divákům nabídne nejen vizuální požitek, ale i prostor k zamyšlení nad tím, co znamená být součástí národa v dnešním globalizovaném světě.

Ladislava Dunovská, ředitelka Pražského komorního baletu, k nadcházející premiéře poznamenává: „Petr Zuska mistrně propojuje klasické prvky s moderním výrazem, čímž vytváří umělecký zážitek, který rezonuje s dnešní dobou a zároveň vzdává hold našemu kulturnímu dědictví. Dílo plné hluboké symboliky obsahuje skutečně působivé pasáže. Uvedení představení PRO MOU VLAST je součástí oslav Roku české hudby a zároveň poctou dvoustému výročí narození Bedřicha Smetany. Děkujeme za finanční podporu Ministerstva kultury České republiky, která umožnila vznik tohoto představení.“

Premiéra PRO MOU VLAST je realizována v koprodukci se souborem Balet Praha Junior.

Vstupenky na nedělní premiéru i první reprízu, která je v plánu na 17. listopadu 2024, jsou k dispozici na webových stránkách Divadla na Vinohradech: https://www.divadlonavinohradech.com/vstupenky-na-predstaveni/P-R-O-M-O-U-V-L-A-S-T

 

Update 24

Hudba: indické, irské, marocké a izraelské balady, Bob Dylan, Markéta Dobiášová a Petr Zuska

Choreografie: Petr Zuska

Kostýmy a scéna: Pavel Knolle a Petr Zuska

Světelný design: Petr Zuska a Tomáš Průcha

 

Fragment 24

Hudba: Bedřich Smetana

Choreografie: Petr Zuska

Scéna a kostýmy: Pavel Knolle a Petr Zuska

Světelný design: Petr Zuska a Tomáš Průcha

Projekce: Viktor Svidró

 

Pražský komorní balet je největší český nezávislý soubor, který vznikl v roce 1964 a v tehdejším Československu patřil k prvním představitelům současných proudů v moderním tanci. Soubor založil a dvě desítky let pak vedl choreograf Pavel Šmok, jeden z tuzemských protagonistů moderního tance. Experimentální studio Balet Praha (později jen Balet Praha) založili v roce 1964 právě Pavel Šmok spolu s Lubošem Ogounem a Vladimírem Vašutem. Na tento projekt v roce 1975 navázal Pražský komorní balet. Za téměř šest dekád existence se soubor stal významným nezávislým a obecně respektovaným reprezentantem českého tanečního umění doma i v zahraničí a získal řadu ocenění. Pražský komorní balet dál hrdě nese dědictví Pavla Šmoka a připravuje premiéry, které přinášejí radost publiku v Praze i po celé České republice.

www.prazskykomornibalet.cz

Příběh muzikálu diváka zavede do období dospívání ústřední postavy, mladé Alison, v malém Pensylvánském městě, kde vyrůstala se svojí rodinou. Dějová linie se točí především kolem jejího vztahu s otcem Brucem, povoláním učitelem, který zde současně provozoval rodinný pohřební ústav. Příběh nezkoumá pouze vztah dcery s tatínkem, ale i celkovou rodinnou dynamiku, která je ovlivněna zatajováním a přetvářkou.

Muzikál, stejně jako jeho komiksová předloha, tematizuje sexuální orientaci, genderovou identitu a postavení žen v heteronormativních rodinách. Stranou by neměl stát ani fakt, že v kontextu mainstreamové světové muzikálové tvorby se lesbická hrdinka, jakožto ústřední postava, objevuje poprvé až právě v tomto původním americkém muzikálu z roku 2013 (off-broadwayová premiéra).

„Stačí se podívat na současné Slovensko, jakožto na krajinu blízkou našim srdcím, a člověku musí být jasné, jak důležité je hovořit o těchto věcech. Pak je tu ještě otázka genderu - trvalo skutečně mnoho let, než lesby získaly ‚svůj‘ muzikál. Pro mě osobně je inscenace o křehkosti vztahu mezi otcem a dcerou, který si člověk dopředu zkrátka nenarýsuje. Nese silné poselství o jinakosti, přijetí a bezpečném sebeurčení, nadto nabízí krásné herecké a pěvecké party; snad pro tyto přednosti si jej vybrali i ročníkoví pedagogové a mě oslovili, zda bych se této příležitosti nezhostil, za což jsem jim vděčen“, uvádí k tématu a poselství inscenace režisér Lukáš Kopecký.

Kopecký je absolventem Divadelní fakulty JAMU a v Divadle na Orlí jde o jeho již třetí muzikálovou režii (PA – PAPAPA – PA – PA z roku 2015 a Offline v roce 2019).  V minulosti režijně spolupracoval např. se Slováckým divadlem či Městským divadlem v Mostě.

„Každá ze zmíněných spoluprací se studenty byla inspirativní a radostná. Tentokrát ji charakterizovala ještě větší otevřenost (vzhledem k tématu) a osobní angažovanost (hodně jsme diskutovali). Velice mě těší, že studenti nejsou lhostejní a do občanského a profesního života vstupují s potřebou o věcech přinejmenším diskutovat. Jsou velice vyzrálí a byli mi skutečnými partnery v tvůrčím dialogu“, rozvádí spolupráci s nynějšími studenty Kopecký.

Návštěvníci se rozhodně mohou těšit na hudební zpracování, které má na svědomí Jeanine Tesori, jenž pracovala i na muzikálech Shrek The Musical, Violet, či hudbě k filmu Shrek Třetí. Scénář a texty písní napsala Lisa Kron. V roce 2015 bylo muzikálové zpracování přesunuto na Broadway a 5x oceněno prestižní cenou Tony.

Předlohu - autobiografickou grafickou novelu Fun Home: A Family Tragicomic (2006) Bechdel stavěla na svých deníkových vzpomínkách a doprovázely ji např. i její tehdejší dětské obrázky. Přes svůj úspěch u literární kritiky (zařazena mezi 10 nejlepšími knihami roku dle Time) však komiks provázely i mnohé zákazy a kontroverze. Naposled se o knihu vedly spory na střední škole ve Winsconsinu v roce 2023, kde měla být vyřazena ze školní knihovny. Bechdel stojí mimo jiné i za populárními komiksovými stripy Dykes to Watch Out For/Lesby, na které si dát pozor.

Premiéra inscenace proběhne 16. října v 19:00, repríza 17. října a poté 25. a 26. listopadu vždy ve stejný čas v Divadle na Orlí. Bližší informace s možností zakoupení vstupenek naleznete na webu GoOut Brno. 

Kompletní tvůrčí tým a herecké obsazení najdete ZDE. 

www.jamu.cz

Jste ostrůvek nezávislé kultury v komerčním centru města, kousek od Dlouhé ulice. To s sebou nese určité těžkosti a výzvy…

Milan: Ano, náš základní argument pro všechna jednání o provozování Studia Paměť vychází z prostého faktu, že jsme protipólem komerčním aktivitám, útočiště nezávislé kultury v centru, přitom cenově a kulturní nabídkou dostupní pro lidi, kteří se zajímají o méně mainstreamová témata. Udržet klub takových rozměrů je dnes docela unikátní. Naše kapacita činí 30 osob. Jsme místo nesmírně důležité pro spoustu začínajících umělců nebo těch, kteří se věnují okrajovým žánrům. Stage s touto velikostí, jež by dlouhodobě fungovala, skoro neexistuje. Přitom nabízíme zcela mimořádný zážitek v komorní atmosféře.

Navíc jsme aktivní v komunitních akcích Petrské čtvrti. Zastřešujeme společně s Tour de Petrská např. Zažít město jinak nebo Burzu desek na náměstí v našem bezprostředním sousedství.

Cítíme k tomuto prostoru a místu jistou zodpovědnost. Chceme, aby fungovalo dál, klidně bez nás, ale čelíme samozřejmě nejrůznějším tlakům, které se zatím vždy podařilo ustát. Další sklad tu zatím město mít nechce.

 

Začínáte 10. sezonu, opět s dramaturgií postavenou zejména na současném autorském divadle a soulové/bluesové hudbě. Jak vypadalo Studio Paměť před vámi? Na co jste navazovali?

Oskar: Budu teď mluvit především za sebe jako garanta divadelního programu. V sezoně 2014/2015 jsme vystřídali Divadlo na tahu Andreje Kroba. Žádnou tlustou čáru za jejich érou jsme ale dělat nechtěli, naopak jsme si přáli navázat na ducha klubu a vytvořit takový program, který osloví jak starší generaci vzpomínkovými večery na legendární interprety, tak náročnějšího mladého diváka neotřelou dramaturgií a autorskými projekty, ale konaly se tu a konají i absolventské večery studentů. V současnosti je Paměť domovskou scénou divadla Ojebad a Nejhodnějších medvídků.

Studio původně zakládali v devadesátkách manželé Vovsovi spolu se Sabinou Adamczykovou a jejich občanským sdružením Paměť – Společnost pro šíření a záchranu kulturních hodnot. Zvlášť Saša Vovsová byla duší celého podniku, sedávala u baru s whisky v ruce a mimoděk spoluvytvářela pohodovou atmosféru celého prostoru, kterou si prý držíme i my. (úsměv) Jsme zkrátka stále ostrov undergroundu a paměti v centru. Jen možná ten underground už definujeme jinak.

 

Šli byste do toho dnes znovu?

Oskar: S Milanem cokoli. Oba jsme vystudovali Arts management na VŠE, známe se dlouho a dokážeme si spočítat, že je Paměť náš velký koníček, který sponzorujeme vlastním časem a energií. Na provoz si vyděláme hlavně vstupným. Máme vícezdrojové financování, podporu jsme získali od Státního fondu kultury, z grantů…

Já mám na starosti divadelní program, zůstalo to v rodině, můj otec je divadelní kritik Vladimír Hulec. Milan v Paměti výrazně rozjel koncept hudební. Od čeho jsme naopak ustoupili, je provozování kavárny s celodenním provozem. Divadelní kavárna a bar jsou k dispozici v době konání akce. Před covidem jsme jich uspořádali i 4–5 týdně, teď už méně.

Jestli tu výzvu vzít znovu? Asi to bude znít jako totální klišé, ale když lidé věří tomu, co dělají a chtějí to dělat nezištně, tak se to nakonec povede. Prostě jsme věřili a byli citliví ve vnímání svých oborů, okolí, na poptávku. Jestli něco poradit mlaďochům v podobné situaci, jako jsme tehdy byli my, tak nebýt přehnaní, klidná síla je důležitá, což vlastně navazuje na ducha undergroundu. Zdá se mi, že mladí jsou dnes často moc „vyhajpovaný“. (úsměv)

 

Co je vlastně pro vás ta „Paměť“?

Milan: No, asi jsme trochu staromilci. Mám rád hudbu 60. a 70. let, takže v návaznosti na otázku můžeme mluvit o paměti hudby. Např. jsme tu dělávali každý rok v lednu vzpomínkový večer na tvorbu Nerez. Zdeněk Vřešťál pro nás vymyslel speciální set, který jinde kapela nehraje. S touto myšlenkou jsme je oslovili a povedlo se. Vzpomínku na Zuzanu Navarovou pro nás připravila i Markéta Burešová společně s Máriem Bihárim. To, co vzniklo tady, už skromné rozměry našeho klubu přerostlo a úspěšné pořady vyprodávaly zavedené prostory typu Malostranská beseda a další větší sály. Hudebních poct je X, ale my se je snažíme dělat jinak, nápaditě, aby měly osobitý styl a vlastní invenci protagonistů.

Přitom si můžeme dovolit oslovovat menšinové publikum. Udělali jsme tu např. poctu polským rockovým hudebníkům ze 60. a 70. let a připomněli beatové skupiny, což velmi kvitovala početná polská komunita, která v Praze žije. V tom jsme právě jedineční, to je ta P/paměť, propojování starých věcí a nového publika.

 

Zdejší prostor byl dříve využíván nejvíce jako nezávislá galerie a později jako divadelní scéna. Vy jste hodně posílili hudební složku, vzniklo dokonce vydavatelství Memory Records Prague…

Oskar: Milan se organizačně podílel už na škole na prestižní celorepublikové soutěži hudebních skupin Global Battle of the Bands (Pozn. red.: The Global Battle of the Bands je mezinárodní hudební soutěž, do které se zapojují kapely ze všech kontinentů z celého světa. Je otevřena amatérským i profesionálním kapelám všech hudebních žánrů a věkových kategorií; existují pouze dvě hlavní podmínky účasti: žádné převzaté písně a žádné předem nahrané skladby). 

Milan: Ano, tam někde vznikl nápad založit vlastní hudební vydavatelství. Memory Records Prague má ale stále rozměry koníčku, děláme to proto, že nás muzika baví, ne kvůli komerčnímu potenciálu.

Náš koncept spočívá v tom, že jsme jediné české vydavatelství, které se věnuje soulové hudbě v češtině. První desku jsme vydali Jaromíru Löfflerovi, který mimo jiné zpíval i s kapelou Flamingo, v níž účinkovala také česká lady soul Marie Rottrová. V roce 1968 ale emigroval do Švýcarska. Jeho nahrávky tady byly zakázané, a my jsme je vydali po padesáti letech na desce. Supraphon to udělal jen online, ale nikdy na vinylu. Dostat se ke kvalitní kopii nebylo mimochodem vůbec jednoduché, pomohl až jeden sběratel.

Jsme vinylový label. Děláme to trochu jinak než ostatní, podobně jako naše vzpomínkové večery. Jako v 60. letech, kdy si lidi hrající soul vzali písničku z Ameriky, přetextovali ji do češtiny a vydal se cover. Také my teď vezmeme písničku, co se nám líbí, s Oskarem ji přetextujeme a nahrajeme s kapelou labelu a vydáme na desce. Ano, máme labelovou kapelu. Naše výstupy se dají koupit v obchodech s deskami. Navíc exportujeme hudbu v češtině do zahraničí. Hlavní potenciální zákazníci jsou v zahraničí v obchodech s hudebními nosiči. Děláme to pro komunitu sběratelů po celém světě, pro lidi, co jsou stejně úchylní jako my. (smích)

Když jsem říkal, že nemáme velké komerční cíle, tak třeba právě té první Löfflerovy desky se prodalo cca 300 kusů. Vydáváme covery současných soulových umělců tvořících převážně v Americe. Je skvělé, že s nimi můžeme být v kontaktu. Např. velmi známý zpěvák a muzikant Aaron Frazer pak cover sdílel na Instagramu a info o naší nahrávce se rozšířilo přes jeho fanoušky do zahraničí.

Oskar: Milan prostě patří do komunity sběratelů a je to DJ. Cíle své dovolené si vybírá podle blešáků s deskami, networking dělá v obchodech. (smích)

Milan: Proto pořádáme také Burzu desek jednou ročně na Petrském náměstí. Už to nejsou jen elpíčka starých mániček. Rád chodím třeba na blešák na Kolbence a lovím staré hudební poklady. Mám asi 5 tisíc desek. Jako teenager jsem poslouchal rap a hiphop. Tahle hudba ale má kořeny v soulu, blues, funku, rozšířil jsem si obzory a zjistil, že je svým způsobem strašně autentická. Soul je vlastně tematicky naprosto jednoduchý – zlomená srdce, láska, ale s prožitkem takové autenticity, že je to stejné jako v rapu. Vyprávíš o svém životě silnou starou hudbou v novém kabátě, blues a rap.

 

Jak vypadá pro změnu vaše divadelní dramaturgie?

Oskar: V programové nabídce se snažíme o vyváženost, aby divadlo a hudba byly zastoupeny půl na půl. Stálou scénu tu má DS Ojebad se svými improvizacemi i Nejhodnější medvídci René Levínského, matematika, ekonoma a dramatika. Prostor u nás dostávají i další mladá divadla a studenti.

Výjimkou zde nejsou ani literární večery a setkání s nejrůznějšími známými osobnostmi. Měli jsem tu všestranného Přemysla Ruta, znovu po 20 letech, pořádali jsme poctu hudebníkovi Jiřímu Bulisovi. Navštívil nás scénograf Tomáš Bambušek, z fotografů např. Bohdan Holomíček.

 

Kdybyste měli možnost sami natočit desku, nazkoušet divadelní představení, přivézt do klubu kteroukoli osobnost, s kým a jak, o čem?

Oskar: Kohokoli? Pak bych chtěl mít v Paměti Filipa Topola.

Milan: Někoho ze současného soulu – třeba Aarona Frazera. V dnešní době už není nereálné skoro nic. Přál bych si, aby tu vystoupila kapela z Ameriky, aby měla zvuk, o který se snažíme. To by byl můj sen. Komorní koncert pro pár lidí nějakého soulového nebo jazzového velikána, třeba Gregoryho Portera… My nemáme malé ambice v hudbě. Tady vystupují i lidi zvyklí na velká pódia, např. Vladimír 518, PSH, ale my to tolik nerozlišujeme.

 

Vlastně se mi nevybavuje nikdo, kdo by tu dělal český neosoul…

Milan: Ano, žádné větší jméno, jen okrajové kapely. Líbilo by se mi udělat cover s Ewou Farnou, projevem by na to měla, ale musím přiznat, že u nás tenhle styl nejede. Když se dělá alternativa, je to elektronická indie hudba, 80kový synth-pop, divný rap. Alternativa v soulu, kterou známe odjinud v zahraničí, tady vůbec neexistuje. Lidi ji neposlouchají. Je to dáno i tím, že tahle hudba u nás nemá své kořeny. Na rozdíl třeba od české country. Proto zkoušíme zařazovat i domácí country a folk, tedy žánr, jenž se podle mě začíná vracet, znám spoustu mladých folkařů. Pro ně chystáme tzv. songwriter´s Night, kde zatím vystoupili např. Severní nástupiště, Člověk krve, Michal Bystrov, Jiří Burian, Jiří Šlupka Svěrák…

 

Měla jsem u vás možnost slyšet a užít si znamenitý koncert Justina Lavashe, původem Angličana, kytarového virtuóza a osobitého zpěváka s výrazným bluesovým hlasem. Na jakou další lahůdku buď hudební, nebo divadelní byste naše čtenáře pozvali?

Oskar: Pozval bych na pátek 15. 11. na premiéru u nás nazkoušeného představení "S.d.Ch.: Umění kultury. Jako proměny horského hermafrodita. Inspirované hermetické drama ve čtyřech aktech." Jedná se o divadelní hru zahalenou do žánru absurdní grotesky, která klade palčivou otázku, kdo je tu vlastně umělec.

Milan: Pozval bych na koncert Gwyna Ashtona, velšského kytaristy, zpěváka a bluesmana, který si zahrál i před B. B. Kingem a ve středu 16. října se představí u nás ve Studiu Paměť.

 

http://www.studiopamet.cz

 

 

 

 

 

 

„Soubor Tygr v tísni mapuje moderní evropské dějiny a hledá zdánlivě okrajové příběhy, které přispěly k současné podobě světa stejnou měrou jako ikonické historické události. Moving Station se ve svých uměleckých projektech dlouhodobě zabývá zpracováním témat, která jsou aktuálně přítomna ve společenských debatách i životní realitě kolem nás. Proto jsme se rozhodli ke společné práci na Mášině divadelní hře Krajina se sklady. Pro mne osobně je to téma též důležité, já mám tu reálnou „krajinu pod sklady“, jako chebský rodák a dávný učitelský poutník po školách v pohraničí, hodně pod kůží a rozhodně mi není lhostejná,“ uvedl umělecký ředitel Moving Station, Roman Černík.

Krajina se sklady je příběhem komunity a krajiny rakousko‑uherských, československých a posléze českých Sudet. Marie Nováková se inspirovala historickými i současnými problémy a specifickou poetikou západočeského pohraničí, do kterého se hluboce otiskly politicko‑historické turbulence druhé poloviny 20. století a začátku 21. století. Autorka zkoumá, nakolik se paměť místa otiskuje do podob současného života v něm. Inscenace tak s nadhledem, skrze zaslechnuté nebo tušené příběhy, vyvrací zaběhlá klišé a vžité předsudky.

Minimalistická scénografie Anety Kučeříkové klade důraz především na práci s materiálem a jejich vzájemným kontrastem. Její modulárnost umožňuje odhalit další vrstvy
příběhů postav ukrytých ve vrstvách krajiny pod tíhou ocelových logistických hal. Expresivní kostýmy pak stírají hranice mezi živými a mrtvými.

„Za posledních 100 let jsme pohraničí zjizvili jako nikdy předtím a hra je sondou do tohoto stavu. Sondou historickou, ale i sociální a magickou. V našem pohraničí mají i příběhy obyčejných lidí rozměr antických tragédií a sebemenší dobrý úmysl působí jako nadpřirozený zásah. Do sžírajícího světla moderního světa stavíme kraj, který měl být zapomenut spolu se svými osudy a vzpomínkami,“ řekl k tématu režisér Ivo Kristián Kubák.

Autorka Marie Nováková ke svému textu dodává: „Dalo mi to dost práce, přijít na způsob, jak psát o dějinách místa a vyhnout se formě historické fresky. Jak vyprávět o zápasech a vztazích mezi většinami a menšinami, mezi národy, mezi komunitami, o zacházení s domovem nebo ukořistěným územím. A nakonec jsem došla k tomu, že se to nutně musí odehrávat v současnosti. V krásné krajině, která je poznamenaná tím, že odtud neustále někdo odcházel a zase přicházel, nevěděl často, proč přichází a kde se vlastně ocitl anebo proč musí odejít, a ani odejít nechtěl.“

Nezávislý divadelní soubor Tygr v tísni vyhledává v regionech lokálně zakotvená témata z historie i současnosti. Na vybraná místa podniká umělecké výsadky, v rámci kterých zapojuje komunitu a lokální instituce do výzkumného a tvůrčího procesu. Touto metodou nachází společensky podstatná témata s dramatickým potenciálem
a také netradiční prostory. Ty oživuje pokaždé novou divadelní formou, která vychází z genia loci místa. Vůdčími osobnostmi spolku jsou režisér Ivo Kristián Kubák, dramaturgyně a autorka Marie Nováková a režisérka Zuzana Burianová.

Moving Station je plzeňská nezávislá komorní scéna pro současné divadlo, tanec a mezioborové umělecké experimenty. Historie Moving Station začala v roce 2000 uměleckou okupací chátrající nádražní budovy. Po kompletní rekonstrukci v roce 2015 se otevřel prostor pro realizaci projektu umělecké tvůrčí laboratoře nabízející původní
tvorbu, hostování inspirativních umělců a tvůrčích těles českých i zahraničních, tvůrčí pobyty i rozvíjení nových forem dialogu umělců s diváky. Provozovatelem Moving Station je zapsaný ústav Johan, s podporou Statutárního města Plzeň, Ministerstva kultury České republiky a dalších partnerů.

Na pražskou premiéru se mohou diváci těšit 19. října v Divadle VILA Štvanice. Inscenace bude do konce roku uvedena celkem devětkrát.  

Přesné termíny naleznete na webu Tygra v tísni. Vstupenky jsou v prodeji v síti GoOut. Podrobný program k inscenaci, včetně rozhovoru s Marií Novákovou a kapitolami z dějin západočeského pohraničí, najdete zde.

Výstava se v jedné rovině bude snažit ukázat mohutný rozpuk fotbalové vášně, vznik četných lokálních německých sportovních klubů, a také bohatý fotbalový život, který se v kraji rozmohl zejména v meziválečném období. Zároveň představí český fotbal, který se objevil již ve 20. letech 20. století, ale naplno se v kraji rozehrál po druhé světové válce. Kromě významných fotbalových klubů, sportovních úspěchů a statistik na panelech ukážeme znaky mužstev (ve formě historických odznaků), dochované oddílové fotografie, zápasové momentky a představíme několik významných osobností karlovarského fotbalu – jak české, tak i německé.

Výstava potrvá od 16. 10. 2024 do 17. 1. 2025.

kvmuz.cz

Přednáška se zaměří na Žižkovo bojové působení ve středním Pootaví a v přilehlých oblastech především v průběhu roku 1420 (bitva u Sudoměře, obléhání strakonického hradu v dubnu a květnu 1420). Pozornost však hodlá věnovat i dvojímu dobývání hradu Rabí a problematice zranění, které tu vojevůdce v červnu 1421 utrpěl. V souvislosti s tím se dotkne též závěrů nového výzkumu proslulé čáslavské kalvy, považované za autentický ostatek husitského válečníka.

Vstupné 20 Kč.

www.muzeum-st.cz