Jste ostrůvek nezávislé kultury v komerčním centru města, kousek od Dlouhé ulice. To s sebou nese určité těžkosti a výzvy…

Milan: Ano, náš základní argument pro všechna jednání o provozování Studia Paměť vychází z prostého faktu, že jsme protipólem komerčním aktivitám, útočiště nezávislé kultury v centru, přitom cenově a kulturní nabídkou dostupní pro lidi, kteří se zajímají o méně mainstreamová témata. Udržet klub takových rozměrů je dnes docela unikátní. Naše kapacita činí 30 osob. Jsme místo nesmírně důležité pro spoustu začínajících umělců nebo těch, kteří se věnují okrajovým žánrům. Stage s touto velikostí, jež by dlouhodobě fungovala, skoro neexistuje. Přitom nabízíme zcela mimořádný zážitek v komorní atmosféře.

Navíc jsme aktivní v komunitních akcích Petrské čtvrti. Zastřešujeme společně s Tour de Petrská např. Zažít město jinak nebo Burzu desek na náměstí v našem bezprostředním sousedství.

Cítíme k tomuto prostoru a místu jistou zodpovědnost. Chceme, aby fungovalo dál, klidně bez nás, ale čelíme samozřejmě nejrůznějším tlakům, které se zatím vždy podařilo ustát. Další sklad tu zatím město mít nechce.

 

Začínáte 10. sezonu, opět s dramaturgií postavenou zejména na současném autorském divadle a soulové/bluesové hudbě. Jak vypadalo Studio Paměť před vámi? Na co jste navazovali?

Oskar: Budu teď mluvit především za sebe jako garanta divadelního programu. V sezoně 2014/2015 jsme vystřídali Divadlo na tahu Andreje Kroba. Žádnou tlustou čáru za jejich érou jsme ale dělat nechtěli, naopak jsme si přáli navázat na ducha klubu a vytvořit takový program, který osloví jak starší generaci vzpomínkovými večery na legendární interprety, tak náročnějšího mladého diváka neotřelou dramaturgií a autorskými projekty, ale konaly se tu a konají i absolventské večery studentů. V současnosti je Paměť domovskou scénou divadla Ojebad a Nejhodnějších medvídků.

Studio původně zakládali v devadesátkách manželé Vovsovi spolu se Sabinou Adamczykovou a jejich občanským sdružením Paměť – Společnost pro šíření a záchranu kulturních hodnot. Zvlášť Saša Vovsová byla duší celého podniku, sedávala u baru s whisky v ruce a mimoděk spoluvytvářela pohodovou atmosféru celého prostoru, kterou si prý držíme i my. (úsměv) Jsme zkrátka stále ostrov undergroundu a paměti v centru. Jen možná ten underground už definujeme jinak.

 

Šli byste do toho dnes znovu?

Oskar: S Milanem cokoli. Oba jsme vystudovali Arts management na VŠE, známe se dlouho a dokážeme si spočítat, že je Paměť náš velký koníček, který sponzorujeme vlastním časem a energií. Na provoz si vyděláme hlavně vstupným. Máme vícezdrojové financování, podporu jsme získali od Státního fondu kultury, z grantů…

Já mám na starosti divadelní program, zůstalo to v rodině, můj otec je divadelní kritik Vladimír Hulec. Milan v Paměti výrazně rozjel koncept hudební. Od čeho jsme naopak ustoupili, je provozování kavárny s celodenním provozem. Divadelní kavárna a bar jsou k dispozici v době konání akce. Před covidem jsme jich uspořádali i 4–5 týdně, teď už méně.

Jestli tu výzvu vzít znovu? Asi to bude znít jako totální klišé, ale když lidé věří tomu, co dělají a chtějí to dělat nezištně, tak se to nakonec povede. Prostě jsme věřili a byli citliví ve vnímání svých oborů, okolí, na poptávku. Jestli něco poradit mlaďochům v podobné situaci, jako jsme tehdy byli my, tak nebýt přehnaní, klidná síla je důležitá, což vlastně navazuje na ducha undergroundu. Zdá se mi, že mladí jsou dnes často moc „vyhajpovaný“. (úsměv)

 

Co je vlastně pro vás ta „Paměť“?

Milan: No, asi jsme trochu staromilci. Mám rád hudbu 60. a 70. let, takže v návaznosti na otázku můžeme mluvit o paměti hudby. Např. jsme tu dělávali každý rok v lednu vzpomínkový večer na tvorbu Nerez. Zdeněk Vřešťál pro nás vymyslel speciální set, který jinde kapela nehraje. S touto myšlenkou jsme je oslovili a povedlo se. Vzpomínku na Zuzanu Navarovou pro nás připravila i Markéta Burešová společně s Máriem Bihárim. To, co vzniklo tady, už skromné rozměry našeho klubu přerostlo a úspěšné pořady vyprodávaly zavedené prostory typu Malostranská beseda a další větší sály. Hudebních poct je X, ale my se je snažíme dělat jinak, nápaditě, aby měly osobitý styl a vlastní invenci protagonistů.

Přitom si můžeme dovolit oslovovat menšinové publikum. Udělali jsme tu např. poctu polským rockovým hudebníkům ze 60. a 70. let a připomněli beatové skupiny, což velmi kvitovala početná polská komunita, která v Praze žije. V tom jsme právě jedineční, to je ta P/paměť, propojování starých věcí a nového publika.

 

Zdejší prostor byl dříve využíván nejvíce jako nezávislá galerie a později jako divadelní scéna. Vy jste hodně posílili hudební složku, vzniklo dokonce vydavatelství Memory Records Prague…

Oskar: Milan se organizačně podílel už na škole na prestižní celorepublikové soutěži hudebních skupin Global Battle of the Bands (Pozn. red.: The Global Battle of the Bands je mezinárodní hudební soutěž, do které se zapojují kapely ze všech kontinentů z celého světa. Je otevřena amatérským i profesionálním kapelám všech hudebních žánrů a věkových kategorií; existují pouze dvě hlavní podmínky účasti: žádné převzaté písně a žádné předem nahrané skladby). 

Milan: Ano, tam někde vznikl nápad založit vlastní hudební vydavatelství. Memory Records Prague má ale stále rozměry koníčku, děláme to proto, že nás muzika baví, ne kvůli komerčnímu potenciálu.

Náš koncept spočívá v tom, že jsme jediné české vydavatelství, které se věnuje soulové hudbě v češtině. První desku jsme vydali Jaromíru Löfflerovi, který mimo jiné zpíval i s kapelou Flamingo, v níž účinkovala také česká lady soul Marie Rottrová. V roce 1968 ale emigroval do Švýcarska. Jeho nahrávky tady byly zakázané, a my jsme je vydali po padesáti letech na desce. Supraphon to udělal jen online, ale nikdy na vinylu. Dostat se ke kvalitní kopii nebylo mimochodem vůbec jednoduché, pomohl až jeden sběratel.

Jsme vinylový label. Děláme to trochu jinak než ostatní, podobně jako naše vzpomínkové večery. Jako v 60. letech, kdy si lidi hrající soul vzali písničku z Ameriky, přetextovali ji do češtiny a vydal se cover. Také my teď vezmeme písničku, co se nám líbí, s Oskarem ji přetextujeme a nahrajeme s kapelou labelu a vydáme na desce. Ano, máme labelovou kapelu. Naše výstupy se dají koupit v obchodech s deskami. Navíc exportujeme hudbu v češtině do zahraničí. Hlavní potenciální zákazníci jsou v zahraničí v obchodech s hudebními nosiči. Děláme to pro komunitu sběratelů po celém světě, pro lidi, co jsou stejně úchylní jako my. (smích)

Když jsem říkal, že nemáme velké komerční cíle, tak třeba právě té první Löfflerovy desky se prodalo cca 300 kusů. Vydáváme covery současných soulových umělců tvořících převážně v Americe. Je skvělé, že s nimi můžeme být v kontaktu. Např. velmi známý zpěvák a muzikant Aaron Frazer pak cover sdílel na Instagramu a info o naší nahrávce se rozšířilo přes jeho fanoušky do zahraničí.

Oskar: Milan prostě patří do komunity sběratelů a je to DJ. Cíle své dovolené si vybírá podle blešáků s deskami, networking dělá v obchodech. (smích)

Milan: Proto pořádáme také Burzu desek jednou ročně na Petrském náměstí. Už to nejsou jen elpíčka starých mániček. Rád chodím třeba na blešák na Kolbence a lovím staré hudební poklady. Mám asi 5 tisíc desek. Jako teenager jsem poslouchal rap a hiphop. Tahle hudba ale má kořeny v soulu, blues, funku, rozšířil jsem si obzory a zjistil, že je svým způsobem strašně autentická. Soul je vlastně tematicky naprosto jednoduchý – zlomená srdce, láska, ale s prožitkem takové autenticity, že je to stejné jako v rapu. Vyprávíš o svém životě silnou starou hudbou v novém kabátě, blues a rap.

 

Jak vypadá pro změnu vaše divadelní dramaturgie?

Oskar: V programové nabídce se snažíme o vyváženost, aby divadlo a hudba byly zastoupeny půl na půl. Stálou scénu tu má DS Ojebad se svými improvizacemi i Nejhodnější medvídci René Levínského, matematika, ekonoma a dramatika. Prostor u nás dostávají i další mladá divadla a studenti.

Výjimkou zde nejsou ani literární večery a setkání s nejrůznějšími známými osobnostmi. Měli jsem tu všestranného Přemysla Ruta, znovu po 20 letech, pořádali jsme poctu hudebníkovi Jiřímu Bulisovi. Navštívil nás scénograf Tomáš Bambušek, z fotografů např. Bohdan Holomíček.

 

Kdybyste měli možnost sami natočit desku, nazkoušet divadelní představení, přivézt do klubu kteroukoli osobnost, s kým a jak, o čem?

Oskar: Kohokoli? Pak bych chtěl mít v Paměti Filipa Topola.

Milan: Někoho ze současného soulu – třeba Aarona Frazera. V dnešní době už není nereálné skoro nic. Přál bych si, aby tu vystoupila kapela z Ameriky, aby měla zvuk, o který se snažíme. To by byl můj sen. Komorní koncert pro pár lidí nějakého soulového nebo jazzového velikána, třeba Gregoryho Portera… My nemáme malé ambice v hudbě. Tady vystupují i lidi zvyklí na velká pódia, např. Vladimír 518, PSH, ale my to tolik nerozlišujeme.

 

Vlastně se mi nevybavuje nikdo, kdo by tu dělal český neosoul…

Milan: Ano, žádné větší jméno, jen okrajové kapely. Líbilo by se mi udělat cover s Ewou Farnou, projevem by na to měla, ale musím přiznat, že u nás tenhle styl nejede. Když se dělá alternativa, je to elektronická indie hudba, 80kový synth-pop, divný rap. Alternativa v soulu, kterou známe odjinud v zahraničí, tady vůbec neexistuje. Lidi ji neposlouchají. Je to dáno i tím, že tahle hudba u nás nemá své kořeny. Na rozdíl třeba od české country. Proto zkoušíme zařazovat i domácí country a folk, tedy žánr, jenž se podle mě začíná vracet, znám spoustu mladých folkařů. Pro ně chystáme tzv. songwriter´s Night, kde zatím vystoupili např. Severní nástupiště, Člověk krve, Michal Bystrov, Jiří Burian, Jiří Šlupka Svěrák…

 

Měla jsem u vás možnost slyšet a užít si znamenitý koncert Justina Lavashe, původem Angličana, kytarového virtuóza a osobitého zpěváka s výrazným bluesovým hlasem. Na jakou další lahůdku buď hudební, nebo divadelní byste naše čtenáře pozvali?

Oskar: Pozval bych na pátek 15. 11. na premiéru u nás nazkoušeného představení "S.d.Ch.: Umění kultury. Jako proměny horského hermafrodita. Inspirované hermetické drama ve čtyřech aktech." Jedná se o divadelní hru zahalenou do žánru absurdní grotesky, která klade palčivou otázku, kdo je tu vlastně umělec.

Milan: Pozval bych na koncert Gwyna Ashtona, velšského kytaristy, zpěváka a bluesmana, který si zahrál i před B. B. Kingem a ve středu 16. října se představí u nás ve Studiu Paměť.

 

http://www.studiopamet.cz