Kristýno, vlastní mateřské deníkové zápisy vás inspirovaly k vydání návodného deníku pro ženy, které tápou, jak všechna ta poprvé se svými dětmi co nejlépe zaznamenat. Na trhu je v tomto sortimentu, z čeho vybírat. Vy jste si mezi deníkovými tituly nevybrala? Co vám na nich chybělo? Jak jste ho koncipovala vy? Jakou etapu v životě dítěte deník, který vydává Albatros, vlastně postihuje?
Na trhu jich je zřejmě hodně, ale všechny pro mě příliš strohé, neosobní, jednotvárné, nebo vás tlačí do představy někoho jiného. Když jsem nějaký takový výtisk dostala, vlastně mě znervózňovalo vyplňovat jejich stránky. Nebylo by tam stejně nic, co by mě nyní jako dospělou ženu zajímalo, pokud bych takový deník od své mámy dostala. Chybělo by mi tam to nejzásadnější, emoce, pocity, prožitky, zážitky. A tak jsem se vždy vracela ke svým deníkům, které synům píšu od početí každý den. Dodnes. Mají tu veškeré památeční věci, první ustřihnuté vlásky, náplasti z bolístek a tak. Popisuji v nich veškeré své pocity a emoce, jejich pocity a emoce, pokroky, zkušenosti, zážitky. Náš příběh je doplněn také fotkami, které vše krásně podkreslují.
Na jejich základě jsem se rozhodla zrealizovat svůj dávný sen − interaktivní deník S láskou, máma, který se zaměřuje nejen na pocity dítěte, ale i maminky, na kterou se často a tak rádo zapomíná. Nechala jsem se svými deníky inspirovat, abych do něj vložila to nejdůležitější. Je zde zahrnuto období od početí až do konce školky. Každé období je zakončeno Dopisem Tobě, kde může ještě maminka či tatínek napsat dopis svému dítěti, a Prostorem pro maminku, která se zde může dítěti vypsat ze svých pocitů a povyprávět, jaký čas dopřává sobě samé, aby byla spokojená, protože, co si budeme povídat, spokojená máma, spokojené dítě. Čas jen pro NI samou je velmi důležitý. Měla být zahrnuta i škola, ale odevzdala jsem nakladatelství přes 700 stránek, tudíž bylo nutné škrtat. Ale věřím, že vynechané období i otázky budou ještě jinak použity.
Co vás přimělo ke psaní deníků svým oběma synům? Může za to jen izolace na mateřské dovolené? Využila jste tak tvůrčím způsobem covidovou dobu, kdy nebylo možné živě hrát? Jak podrobné deníky píšete? Ve věku miminek se obvykle zapisuje hodně, ale později už frekvence záznamů většinou klesá. Vy ale píšete stále…
Nejstaršímu synovi je osm let. Jakmile jsem zjistila, že jsem těhotná, což jsem poznala ještě v ten den, kdy se to stalo, jsem vzala do ruky tužku a deník a začala jsem psát. Každý den. A stále píšu. Všechno. Co jsme spolu prožili a prožíváme, jak jsme se cítili a cítíme, jaké měl a má pokroky. Je to takové vnitřní nutkání psát. Možná taková má terapie. Neumím vysvětlit, proč tomu tak je. Něco mě prostě žene vpřed. I když mě od toho rodina mnohdy odrazovala, nikdy jsem nepřestala. Nešlo to. Luis jich má nyní už 49. Elliot, který brzy oslaví první narozeniny, zase osm. Věřím stále, že to jednou ocení, že se do nich začtou a kdo ví, třeba v nich najdou důležité odpovědi na své otázky.
Poslední lockdown jsem tedy využila jen k tomu, abych si splnila svůj dávný sen na popud maminek-fanynek, které mi říkaly i psaly, že by také rády „deníkovaly“, ale nevědí jak na to. A tak, když mi opět zavřeli divadla a já nemohla hrát, pod srdcem Elliota, ležela jsem ve své posteli a říkala si co teď? Já nemůžu jen tak ležet. Potřebuji tvořit! A v tu chvíli mě to napadlo a už to jelo. A bylo to krásné. Chystat se na Elliota, prožívat v klidu své těhotenství a do toho tvořit interaktivní deník S láskou, máma s úžasnou ilustrátorkou, kterou jsem oslovila, s Bárou z Nikolajky.
Patříte spíš ke sluníčkovým mámám, které vzpomínají jen na to krásné, nebo v deníku motivujete ženy, aby se nebály přiznat i negativa spojená s mateřstvím? Jak to případně vybalancovat, aby výsledkem byl krásný příběh pro dítě, které si jednou zápisy bude samo číst? Má podle vás význam vracet se k deníkové terapii i po letech?
Žádná máma není čistě sluníčková, každá máme své výkyvy, své slabší stránky, svoje emoce, své dny. A je důležité o nich mluvit. Já, s těžkým srdcem samozřejmě, píšu do svých deníků i negativní emoce, okamžiky, situace, za které se následně omlouvám. Ale jsme jen lidé. I tohle může být opravdu neocenitelné pro naše děti. Já těm, které se tváří, jak mají vše dokonalé, vztah, děti, mateřskou, všechno, nevěřím. Naopak. Cítím to jen jako sebeklam, přesvědčování se o něčem. Mateřství není jen procházka růžovou zahradou. To si přiznejme. A je důležité mluvit o všem. Vždyť to dítě není hloupé, ono všechno vycítí. Klamaly bychom nejen sebe, ale především jeho. A to přeci žádná máma nechce. V dospělosti mnohdy řešíme sami se sebou spoustu věcí. V těch denících můžou být pro naše děti odpovědi nebo návody, proč něco je tak, jak je a jak se s tím dá naložit. Tím, jak sama docházím na terapie už několik let, mi právě deníková terapie přijde jako velmi nedocenitelná záležitost.
Vedla si také vaše maminka, když jste byla v období raného dětství, podobné záznamy? Případně − pokud ne, snažila jste se v dialogu s ní vyplnit tuto mezeru?
Nevedla. A bohužel není ani moc vzpomínek, což mě mrzí. Velmi by mě zajímaly její pocity v těhotenství, při porodu i po něm, jaké byly mé první okamžiky na světě a i ty roky potom. S postupem času už bývají vzpomínky, pokud tedy ještě nějaké jsou, více a více zkreslené.
Máte herectví v rodině? Nemůžeme nezmínit, že vaším bratrem je divadelní režisér a dramaturg Zdeněk Janáček a jeho manželkou herečka Aňa Geislerová. Váš partner je hudebník. Tušíte už herecké či umělecké vlohy i u svých synů?
Herectví v rodině nemáme, ale bydleli jsme v Karolince, naproti Valašskému národnímu divadlu, kde jsme v létě pomáhali s bráchou a za to v něm mohli zkoušet divadelní hry. Tak možná proto, že už od kolébky jsem se dívala na divadlo (úsměv). Máma a děda hráli něco málo ochotnicky, ale to je tak vše.
U Elliota zatím nic samozřejmě nepozoruji, ale Luis je velmi šikovný tanečně. Chodí do taneční školy Danceway a nepřestává mě překvapovat. Zaměřují se tam na hip hop, streetdance. Tady vidím velký talent. Jednou se mnou hrál ve filmu Jako letní sníh, syna Jana Amose Komenského. Tam mě fascinoval, jak byl bezprostřední. Dokonce sám nabízel panu režisérovi možnosti, jak situaci zahrát. Byl disciplinovaný, i když byla náročná nočka, tzn. natáčení v noci. Ale když pak dostal nějaké nabídky ze seriálů, tak ty už odmítl (úsměv).
Jak jste se vlastně dostala k herectví? Ovlivnil vaši další hereckou kariéru také festival amatérských divadel Jiráskův Hronov? Jakou svou divadelní nebo filmovou roli považujete za stěžejní? Co jste musela cestě za svým snem obětovat?
Moje cesta nebyla úplně jednoduchá. Pocházím z vesnice, ze které jsme se pak přestěhovali do malého města Vsetín. Jediné, co vím, je, že nikdy jsem neuvažovala o jiné cestě. Od školky jsem hrála divadlo, recitovala, chodila na dramatický kroužek, milovala jsem vůni divadla, kostýmů, fascinovalo mě to prostředí. A tak, i když mi nevyšla vysoká herecká škola, nevzdala jsem se. Odešla jsem do Zlína, kde jsem při soukromé herecké škole hostovala v divadelních hrách pod režijním vedením úžasných režisérů, jakým je třeba J. A. Pitínský, Petr Štindl aj., po třech letech jsem získala angažmá v Komorní scéně Aréna v Ostravě, kde jsem hrála krásné role, ale nejvíce ve mně asi zůstala Panočka ve stejnojmenné velmi úspěšné divadelní hře. Po dalších třech letech jsem odešla na volnou nohu do Prahy, kde jsem neznala nikoho. Ani jsem neměla nic dopředu domluveného, jen jsem věděla, že musím odejít. Celá herecká cesta je o štěstí, o kontaktech, o známostech. Někdy je to velmi těžké, ale stále bych neměnila.
A ohledně Jiráskova Hronova, na něj mám moc krásné vzpomínky. Jezdila jsem tam s partou kamarádů, se kterými jsme hrála v dramatickém kroužku na gymplu ve Vsetíně. Účastnila jsem se jen seminářů, nikdy jsem tam nehrála, ale vůbec mi to nevadilo, naopak jsem si vše velmi užívala. Bavilo mě to. Mělo své kouzlo spát v tělocvičně s ostatními, chodit na semináře, představení a následné večírky neměly také chybu. Vznikla i spousta přátelství. Jako zásadní beru seznámení s režisérem Petrem Léblem, za nímž jsme poté jezdili s bratrem, který se také účastnil Jiráskova Hronova a byl u něj v semináři, každý měsíc na víkend do Divadla Na zábradlí. Zde jsme spali na půdě a chodili na všechna jeho představení i několikrát za sebou, a také na představení J. A. Pitínského, se kterým jsme se díky Petrovi seznámili. Dodnes mám schované všechny programy a hluboko v srdci nesmazatelné vzpomínky. Bylo to nádherné období, které na mě mělo obrovský vliv, a také vzácný čas s Petrem Léblem a povídání si s J. A. Pitínským.
Když bylo vašemu prvnímu synovi tři roky, šla jste poutnickou Svatojakubskou cestu, což je dnes velmi populární a řadu lidí k tomu vede potřeba celkové duševní očisty. Byla jste na ní sama? Šlo o reakci na náročné období intenzivně prožívaného mateřství? Z této výpravy vznikla dokonce publikace Svět je láska – deník intuitivního cestovatele, kterou jste napsala společně s Lucií Biedermann Doležalovou, lektorkou automatického psaní a kresby, která navazuje kontakt s anděly. Co to znamená být intuitivním cestovatelem? Máte blízko ke spiritualitě, bylinkám, duchovnu, ezoterice díky mateřství, nebo jste to tak měla už odjakživa?
Svatojakubskou cestu jsem měla dlouho vysněnou, ale stále jsem ji odkládala, až jsem potkala Lucii a ta mě tzv. vykopla. Šla jsem s ní, i když jsme vlastně byly víceméně samy. A i zde jsem psala deník, cestovatelský, na základě kterého jsem připravila knihu Z mámy poutníkem, ale bohužel mi kvůli pandemii nakonec nevyšla, nakladatelství muselo pozastavit novinky. Ale stále věřím, že vyjde.
Ano, potřebovala jsem se vymanit z mateřství, kterému jsem se zcela poddala a ztratila se. Putování mi pomohlo se paradoxně zastavit a nalézt zpět svou cestu, a navrátit si tak svou sebehodnotu, sebelásku. Ale největší zlom mi přinesla až cesta do Tibetu. A co znamená Intuitivní cestování? Že nic nemáte naplánováno, jen určité body. Jinak se necháte vést intuicí, která vám přinese neskutečná poznání a nezapomenutelné zážitky.
Já mám velmi blízko už od dětství k nadpřirozeným věcem. Kdybych poslouchala svou intuici od samého počátku, myslím, že jsem zdaleka někde jinde, než jsem teď, vše se nyní učím znovu. Ale společnost vám moc nedovoluje se projevit, zvlášť když jste dítě, to mají všichni pocit, že vás musí vést. A děje se to stále. Děti se nenechávají v klidu růst a projevovat se. Je to stále musíš, měl bys, nemůžeš. Někdy mě drtí i ten systém školství.
Ano, věřím na energie, sílu myšlení, v mocné kouzlo přírody. Díky tomu, že ač v Praze, přeci jen bydlíme jakoby na vesnici, v přírodě, našla jsem vztah k bylinkám, ze kterých celé jaro, léto i podzim něco vyrábím, kuchtím, léčím se z nich. Poznávám je. Já miluju přírodu, věřím v její sílu, věřím, že je mocná a umí uzdravit vše, jen jí to dovolit svým postojem a myšlením, což je v našem civilizovaném světě velmi těžké.
Jak těžké je ve vaší branži skloubit mateřství a kariéru? Vnímáte více nebo méně hereckých příležitostí?
Myslím, že mi je těch pracovních příležitostí naděleno právě tak, abych to mohla skloubit s mateřstvím, abych od dětí neodcházela často, abych mohla být nyní co nejvíce s nimi, protože mě teď opravdu potřebují, žádnou chůvu. Ale je pro mě důležité si také odskočit zahrát, nabít se, tvořit, být mezi svými kolegy a neztratit nit. Miluji svou profesi a chyběla by mi. Ale bez muže, který je nápomocen a o naše syny se v době mé nepřítomnosti postará a podporuje mě, dává mi svůj prostor, svou lásku a porozumění, bych to nezvládla.
Objevujete se také na módních přehlídkách, kde vynášíte modely začínajících značek. Máte nějaké další ambice, které byste chtěla v oděvním nebo jiném oboru realizovat?
Ambice v oděvním oboru nemám. Navíc je toho teď tolik, že by mě to ani netěšilo. Neobjevuje se kolem mě nic, co by mě momentálně překvapovalo, fascinovalo, až táhlo k vlastní tvorbě. Jediné, co bych ráda dokončila a co by mě i bavilo, je merch (pozn. red.: oblečení a věci každodenní potřeby, které fanoušci kupují, aby dali najevo náklonnost určité značce nebo umělci) k mému interaktivnímu deníku. Tak snad mi bude přát štěstí a budu jej moci nabídnout všem maminkám a jejich dětem.
https://cs-cz.facebook.com/kristynajanackovaofficial
