Cestovní ruch

V roce 2014 začal Rudo Prekop pracovat na projektu fotografování portrétů osobností z neoficiální kulturní sféry, ze subkultury, z undergroundu. Uvědomil si, že je nejvyšší čas začít systematicky koncepčně obrazově zaznamenávat toto jedinečné a touto dobou již bohužel odcházející společenství lidí.

Jedná se o jakýsi obrazový genofond. O nestylizované studiové portréty lidsky výjimečných osobností a jejich konfrontaci se starší i mladší rodovou linií.

Během osmi let, kdy na projektu pracoval, se mu podařilo tuto unikátní sociální skupinu zdokumentovat a zmapovat tak dosud obrazově nezmapovaný materiál (cca 60 rodinných či sólo portrétů osobností, cca 130 autorských snímků formátu 50 x 60 cm).

Výstupem tohoto dlouhodobého projektu je putovní fotografická výstava a obrazová publikace portrétů a medailonů osobností české neoficiální kulturní sféry.

Výstava vychází z bohaté fotografické dokumentace pohřbu Tomáše Bati a jeho pilota Jindřicha Broučka uložené ve Státním okresním archivu Zlín. Vizuálně jde o zmapování průběhu celého dne, kdy se na rozloučení s oběma zemřelými sjelo několik desítek tisíc lidí. Ve své době šlo o mimořádnou událost svým rozsahem i mediálním pokrytím. Návštěvníci se dále dozví i širší kontext spojený s tím, jak se firma Baťa vyrovnala se ztrátou svého zakladatele a šéfa. Tomáš Baťa totiž zemřel v době vrcholící světové hospodářské krize. V rámci připravené výstavy tak mohou zájemci nahlédnout z různých perspektiv na jednu z klíčových událostí rozhodujících o dalším směřování koncernu i Zlína.

Instalovaná výstava prezentuje na 48 dobových fotografiích poslední rozloučení s Tomášem Baťou. Série snímků doprovází i další zajímavé souvislosti formou popisků. Návštěvníci si navíc mohou z výstavy zdarma odnést i věrnou kopii původního výtisku novin Sdělení zaměstnanců firmy Baťa vydaných den po pohřbu Tomáše Bati doplněnou o brožuru k výstavě.

Perlu světového funkcionalismu s výstavou můžete až do 18. září navštívit vždy od úterý do neděle v čase 10:00 – 17:30.
Základní vstupné je 99 Kč, snížené 49 Kč.

Více info: www.pamatnikbata.eu

„Textil, vlákno, nitě, ale i výrazné intermediální přesahy a stále silnější vstupy digitálních technologií od tisku přes strojové šití až po videa virtuálních prostor. To vše nabízí toto umělecké setkání, jehož součástí jsou nově i naléhavá ekologická témata a problémy apelující na poškozování životního prostředí a globální oteplování,“ dodává kurátor výstavy MgA. Lukáš Malina.

Ve tříletých cyklech vzniká výstava prezentovaná prostřednictvím pěti reinstalací ve čtyřech evropských státech – Slovenské republice, Maďarsku, Polsku a České republice. Uherskohradišťská galerie se tak připojuje k takovým místům, jako je Vigadó Gallery v Budapešti či Danubiana Meulensteen Art Museum jižně od Bratislavy.

„Specifikem tohoto trienále je jeho mobilita – představení finalistů ve čtyřech sousedních státech, čímž se znásobuje význam tohoto projektu ve středoevropském prostoru. Má tak zvýšit povědomí u široké veřejnosti a zejména přispět ke změně vnímání textilního umění od řemeslně-dekorativní či užitkové disciplíny k té, která vykročila směrem k 3D, ke svobodnému a dynamickému expandovanému poli instalací a environmentu,“ doplňuje Malina k mezinárodnímu projektu.

Na 6. ročníku Textile Art of Today je zastoupeno 83 autorů ze všech kontinentů světa. Odborným garantem projektu je PhDr. Vladimír Beskid, ředitelem projektu Textile Art of Today je akad. mal. Andrej Augustín.

Na festivalu je udělována hlavní cena Boženy Augustínové, rodačky z Topolné u Uherského Hradiště. Jako všestranná umělkyně v různých oblastech umění, zejména však tvůrkyně netkané tapisérie artprotis a arttex, byla jednou ze zakládajících členů Klubu textilních výtvarníků Arttex. Bohatou zahraniční výstavní činností se přičinila o šíření její jedinečnosti ve světě.

Galerie Slováckého muzea, Otakarova 103, Uherské Hradiště. Vernisáž proběhne ve čtvrtek 21. července v 17.00 hodin. Výstava potrvá do 16. října 2022.

www.slovackemuzeum.cz, www.facebook.com/slovackemuzeum

Autorka v knize využívá autentickou dokumentaci, korespondenci císařovny s jejími nejbližšími, paměti současníků i tehdejší tisk – veškeré použité informace jsou ověřené archivními dokumenty. Publikace navíc obsahuje řadu dosud nezveřejněných detailů ze života legendární císařovny a bohatou obrazovou dokumentaci, zahrnující jak snímky ze Sisina „rodinného alba“, z nichž některé jsou zveřejněny vůbec poprvé, tak aktuální fotografie míst, která tato mimořádná žena navštívila. Mnohaleté bádání Dagmar Beňakové přináší unikátního průvodce pro milovníky historie i atraktivních destinací spojených se zajímavými osobnostmi.

„Po stopách Sisi putuji už od dětství, kdy jsem začala sbírat literaturu a pohledy míst, která tato neobyčejná žena navštívila. Doposud hledám v archivech a knihovnách dokumenty, které se k životu císařovny i její rodiny vztahují, a bude mi ctí se o výsledky svého bádání podělit se čtenářkami a čtenáři, kterým, jak doufám, přinese publikace radost a inspiraci,“ komentuje vydání knihy autorka Dagmar Beňaková.

O autorovi

JUDr. PhDr. Dagmar Beňaková, Ph.D., LL.M., vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a rovněž Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze (obor německá a rakouská studia). Absolvovala řadu zahraničních pobytů, během nichž se věnovala právu, historii i cizím jazykům.

Pod svým rodným příjmením (Černá) publikovala jednu monografii, celou řadu článků v odborných časopisech a příspěvků ve sbornících a kolektivních monografiích. Jeden z příspěvků vyšel také pod jejím současným příjmením. Ve volném čase se věnuje hlavně své rodině, četbě a cestování.

Již od dětství putuje po stopách císařovny Alžběty Rakouské, zvané Sisi. Stejně intenzivně sbírá a studuje veškerou dostupnou literaturu o císařovně, a to nejen v češtině, ale především v němčině, dále v angličtině, francouzštině, maďarštině, italštině a španělštině. Od svých vysokoškolských studií také k tomuto tématu vyhledává v archivech a knihovnách primární prameny.

www.grada.cz

Bohaté kulturní dědictví v podobě Šumavského trojhradí tvořeného hrady Kašperk, Velhartice a Rabí, kostelů, zámečků a regionálních muzeí je více než hodno bližšího prozkoumání. Vyžití na Sušicku najdou také profesionální a amatérští sportovci, a to v podobě turistických tras nebo cyklotras, zázemí pro vodáky a skvěle vybavených sportovišť. V neposlední řadě Sušicko nabízí nepřeberné množství aktivit pro rodiny s dětmi. Ty se v Pošumaví výborně zabaví i při nepřízni počasí - v moderním aquaparku, v kině, při kurzu keramiky, návštěvou městské galerie SIRKUS nebo v přes léto otevřené herně umístěné v Galerii Hrádek. Přímo v srdci oblasti leží na zlatonosné řece Otavě město Sušice. Místo s jedinečným geniem loci poskytuje ideální zázemí pro výlety a objevování. Kvalitní gastronomie, příjemné ubytování a hřejivá  atmosféra malebného venkova nezatíženého davovým turismem, to je Sušicko. Prozkoumejte jedinečnou bránu Šumavy, místo nabité zážitky.

Kulturní poklady Sušicka

V šumavském podhůří se nachází tři monumentální středověké stavby - Kašperk, Rabí a Velhartice. Toto Šumavské trojhradí pořádá pravidelně takzvané Dny Šumavského trojhradí, na nichž  mají návštěvníci možnost seznámit se nejen se zajímavostmi spojenými se zmíněnými hrady, ale také s jejich okolím. Hrad Kašperk byl postaven na příkaz římského císaře a českého krále Karla IV. a jedná se o nejvýše položený královský hrad v Čechách (886 m n. m.). Obranný hrad Rabí byl založen v první polovině 14. století a zajímavostí je, že při jeho obléhání během husitských válek přišel o své pravé oko Jan Žižka. Třetí ze staveb, státní hrad a zámek Velhartice, patří mezi nejromantičtější šumavské objekty. Jeho návštěvu si proto nesmí nenechat ujít žádný milovník historie a architektury. Vedle hradů si pozornost zaslouží i kostely, například kostel sv.Mořice na Mouřenci u Annína, zámečky - Zámek Hrádek a regionální muzea, mezi něž patří Muzeum nezamyslických kostelů, Muzeum šumavských minerálů ve Velharticích nebo Muzeum Lamberská stezka Žihobce.

Tipy pro rodinné aktivity

Dovolená s dětmi na Sušicku je trefou do černého. Vedle sportovních aktivit a objevování historie se děti vyřádí v Galerii Hrádek, kde se nachází v několika patrech Zámecká herna komtesy Adély a Jana Ferdinanda. V ní si mohou hrát na dámy, gentlemany nebo vojáky. Dozví se o tehdejším stylu oblékání, stolování a písmu. V naučné herně pátera Ferdy se seznámí s dobovým kupeckým krámem a osvojí si informace z přírodopisu, zeměpisu a mineralogie. Součástí expozice je také každoroční sezónní výstava. Když je žádoucí děti trochu unavit, vyrazí se s nimi na paintball, do lanového centra nebo na lezeckou stěnu do Sušice. Vybírat se dá z mnoha zážitků. Zámek Hrádek nabízí adventure golf, Jiřičná zase jízdy na koních. Celou rodinu zabaví stanování, sjíždění Otavy v kanoi nebo na raftu, kolo nebo procházky.

Maximální vyžití pro milovníky cyklistiky a dalších sportů

Sušicko je skvělou volbou pro příznivce cykloturistiky. Nejznámější cyklotrasou je Otavská cyklostezka, která vede podél řeky a zvládnou ji i menší děti. V okolí se nachází nespočet dalších zajímavých cest vhodných pro cyklisty - například podél Lamberského panství nebo krajem Horažďovicka. Cílem může být třeba Frymburk, vesnička s největší koncentrací slunečních hodin u nás. Náruživí sportovci a majitelé elektrokol zase ocení  Farmářskou naučnou stezku, která je náročnější, ale vede nádhernou krajinou. A pro ty, co hledají něco odvážnějšího, nabízí Sušicko keltské traily. Nedaleko Sušice z vrchu Sedlo, který byl kdysi obýván bájnými Kelty, vedou ty nejkrásnější a také nejtěžší trailové trasy v Čechách. Pošumaví je rájem pro celou řadu dalších sportů - na své si přijdou vodáci, ale i pěší turisté. Ti mají opravdu z čeho vybírat. Vydat se mohou k zapomenuté kapli na Dolejším Krušci, projít si některou z naučných stezek (Rýžování zlata, Šumavskými vesnicemi) nebo se jen tak toulat nezničenou přírodou. Přímo v Sušici se nachází bazén, hřiště na volejbal a fotbal, tenisové kurty nebo skatepark.

Více informací a tipů na zážitky naleznete na Sušicko jako místo pro zážitky | Destinace Sušicko (susicko.cz).

Jmenuji se Kristýna Janáčková. Jsem herečkou. Ženou. A mámou. Jsou však chvíle, kdy se vydávám s krosnou na zádech hledat své příběhy a stávám se tak po ten čas intuitivní cestovatelkou.

Vše začalo poutní cestou do Santiaga de Compostela a skončilo Tibetem. Zatím. Nyní jsem na mateřské. Ale jakmile mi děti povyrostou, čekají mě mé další vysněné poutě.

Během nich si vedu detailně cestovní deníky, ve kterých se zpovídám ze svých pocitů, do kterých zaznamenávám vše důležité. Je to taková má Terapie cestováním. A tak se stane, že z nich pojednou vznikne kniha. Jako zatím ta nevydaná o poutní cestě do Santiaga de Compostela s názvem Z mámy poutníkem.

Kniha je intimním příběhem. Mým příběhem. Příběhem o ženě, která se rozhodla zanechat doma své tříleté dítě a svého muže, aby se vydala se svou kamarádkou Lucií na poutní cestu do Santiaga de Compostela s cílem najít opět samu sebe a uzdravit vše, co ji tížilo a komplikovalo být dobrou matkou a ženou. Kniha je nejen o poznání a uvědomění si, o potkávání andělů v podobě lidí, o zázracích, jež se dějí, o snech, které se plní, ale i o radosti a různých kuriozitách, které vás na této cestě provázejí. Protože nic se neděje náhodou. Natož na této pouti.

Moje ukázka z této knihy pojednává o čtvrtém dni cestování, kdy jsem zdaleka nebyla ještě ani v půlce, ale moje tělo už mi pomalu vypovídalo službu a já si psychicky sáhla na pomyslné dno:

Pršelo a byly jsme opět první poutnice, které vyrazily zdolat další kilometry a přiblížily se tak k vysněnému městu Santiagu. První jsme, jako obvykle, nebyly dlouho. Brzy nás zdravili dobře známým poutnickým pozdravem ,buen camino ́ jiní poutníci, kteří nás svižnou chůzí míjeli. Naštěstí jich v tomhle období nebylo mnoho.

,,To chci okamžitě taky!!,“ zvolala jsem a co nejrychlejším tempem, které mi jen kyčle dovolily, jsem se dokulhala k zázračné mušli z kamene. Objala jsem ji svými pažemi a nechala kapky deště, aby nás spojily. Zavřela jsem oči a tím i pomyslné brány okolního světa. Bylo mi tak dovoleno svobodně si říkat, co chci.

Nejdříve jsem ale stála mlčky. Potřebovala jsem nabrat dech. Přece to jen bude dlouhý monolog. A taky jsem se modlila, aby byla z dostatečně pevného kamene a tu tíhu bolesti a stesku vydržela.

Vše začíná ránem. Jakmile se probudím, už mám pocit, že se nezvednu. Vstává se mi hodně těžce a to mě čeká cesta do koupelny, kde musím zvládnout ranní hygienu a po ní si téměř hodinu ošetřovat bolavé nohy plné odřenin a puchýřů. Sedím pokaždé někde v koutku společenské místnosti a přeji si, ať mě u toho nikdo nevidí a taky ať zvládnu ujít naplánované kilometry. Pokaždé mi totiž dlouho trvá, než se rozchodím a najdu přijatelné tempo, které mi uleví při chůzi.

Ani dnešní ráno nebylo výjimkou. Slzy mi tekly proudem už při pouhé představě, že si obuju boty a půjdu minimálně dvacet pět kilometrů. A slzela jsem dál u kamenné mušle, zatímco jsem snila o tom, že se mi jde radostně a lehce.

A tak jsem ji při loučení prosila nejen o sílu, ale i o to, aby už ta fyzická bolest utichla společně s bolestí v srdci, protože se mi neskutečně moc stýskalo po domově. Kamenná mušle však neodpovídala. Logicky. Tiše dál mokla, společně se mnou. Poděkovala jsem jí tedy za vyslechnutí a případný zázrak a vydala se za Lucií, která se už svým tempem vzdalovala od ruiny. Změnu jsem zatím necítila. Naopak. Měla jsem pocit, že mě tělo bolí mnohem víc než před tím, a tak jsem se nepřestávala modlit a prosit své tělo, aby mě v těchto těžkých chvílích neopustilo a pomohlo mi zdolat náročnou pouť, na kterou jsem se dobrovolně vydala. Slibovala jsem mu po návratu domů luxusní wellness a poprvé k němu pociťovala nesmírnou vděčnost a úctu.

A začalo se dařit. Buď byly mé modlitby vyslyšeny, nebo se už ti nahoře nemohli dívat na podivně kulhající postavu, nebo spíše krosnu, za kterou jsem byla důkladně schovaná, navíc před deštěm zahalená do mohutného ponča, takže mi byly vidět pouze trekové boty, které mi pomáhaly držet přijatelné tempo.

Do první zastávky.

Moc se mi nechtělo zastavovat, ale pravdou bylo, že jsme ještě nesnídaly a káva s džusem z čerstvých pomerančů přišla vhod. Navíc zde měli vařená domácí vajíčka, nejen lepkové potraviny, tak jsem si mohla dát i něco k jídlu.

Zprvu jsem pocítila vděčnost, že se mi po sundání krosny chodí dobře a moc nekulhám, ale jakmile se zastávka prodlužovala, nohy začaly slábnout. Zároveň jsem zjistila, že se mi roztrhl řetízek a můj anděl z ametystu na něm nebyl. Lucie mi sdělila, že jsem do svého přívěsku natahala hodně negativní energie a tím, jak kámen nemyju pod tekoucí vodou, abych ho očistila, tak to nezvládl a opustil mě. Tak dík. Uklidnila mě alespoň myšlenka, že můj přívěsek najde někdo, komu udělá radost.

Během svého přemítání o osudu krásného ametystu jsem snědla tři vajíčka, vypila fresh juice, záhy lahodnou kávu a chystala se společně s Lucií k odchodu, když tu jsem si všimla, že u vedlejšího stolu sedí poutníci. Na tom by snad nebylo nic tak zvláštního, kdyby s neskrývaným zaujetím nezkoumali naše krosny, které se chlubily dvojnásobnou velikostí, než měly ty jejich, což jsem vůbec nechápala, protože v těch našich bylo opravdu jen to nejnutnější. Hrdě jsem si svou krosnu, která byla nejvíce středem pozornosti, hodila na záda a se vztyčenou hlavou šla dál, předstírajíc, že je to ta nejlehčí krosna na světě. Samozřejmě, že nebyla.

A to se i po pár metrech projevilo. Nohy mi bohužel zeslábly mnohem více, než jsem čekala. K tomu se začala ozývat pravá kyčel a to natolik, že mě okamžitě napadlo jet kus cesty autobusem. Bylo mi zároveň jasné, že bych se pak sama sobě nemohla podívat do očí, a tak jsem raději hledala způsob, jak nejlépe ulevit kyčli a nemuset danou situaci řešit tím nejkrajnějším způsobem.

Bylo mi stydno, když jsem se svou neidentifikovatelnou chůzí procházela kolem jednoho páru, který mě při svém odpočinku sledoval. Brala jsem to jako své selhání a v duchu se sama sebe ptala, proč právě já? Proč já mám tady prožívat takové bolesti? Co se mi tím chce říct? A takových proč jsem si řekla nespočet a možná bych i pokračovala, kdybych nespatřila Lucii, jak kousek od cesty sbírá pod rozkvetlými stromy spadlé pomeranče. Sedla jsem si se svým zoufalstvím do trávy a obdivně se dívala, s jakou lehkostí se pohybuje. Přistihla jsem se, že jí to závidím, protože já nemůžu. A chtěla bych. Přišlo mi krásný, jak vkládá pomeranče do svého trička jako do zástěry. Fleky, které po sobě na jejím bílém triku zanechaly a které mi pak smutně ukazovala, mi přišly bezvýznamné a nepodstatné. Byl to okamžik, který za to stál. A triko je jen materiální věc.

Z hromady pomerančů, které mi nabízela, jsem si vybrala dva a s námahou je snědla. Pozorovala jsem přitom milenecký pár, který nás míjel, a který před několika minutami pozoroval mě. Když jsem spolkla poslední sladké sousto plné vitaminů, poprosila jsem Lucii o věc, o které jsem si myslela, že ji nikdy nebudu potřebovat. Lék proti bolesti. Věděla jsem, že bez něj už neujdu ani krok. Lucie mi soucitně věnovala celé plato ibuprofenu, abych měla do zásoby.

Ulevilo se mi brzy. Tedy ne úplně, ale aspoň tak, abych mohla pokračovat v cestě.

Opět jsem hledala léčivou energii, kterou jsem nejvíce nacházela ve svých myšlenkách. Dávaly vzniknout láskyplným příběhům, ve kterých měl hlavní roli můj syn Luis Frederik společně se svým otcem Michalem. Vždy jsem z nich čerpala tolik sil, kolik bylo potřeba. Zároveň jsem se nad nimi tak hezky dojala, že se mi pokaždé zaleskly oči. I tentokrát. Šla jsem tedy ke studánce, která mi vstoupila do cesty, abych si mohla opláchnout obličej. Byla osvěžující, i když plná řas. Nad sebou měla kamennou stříšku. Položila jsem si na ni pravou ruku, abych si opřela své rozpálené čelo. Vychutnávala jsem si chlad, který z ní šel. Zavřela jsem oči pro silnější prožitek. Poslouchala jsem šum lesa a mlčky odpočívala.

V prvních dnech po návratu domů jsem se cítila jako na obláčku. Pohybovala jsem se po domě i po venku jako náměsíčná. Neustále jsem se usmívala a pojídala mléčnou čokoládu. Pozorovala jsem své dítě, jak si bezstarostně hraje a užívá si mé přítomnosti. Téměř vůbec jsem nemluvila a když, tak jsem nad každou větou neobvykle dlouho přemýšlela a následně ji vyslovovala nezvykle tiše, a k tomu spisovně a s rozvahou. Nikam jsem nespěchala. Nebyl důvod. Radovala jsem se z každé maličkosti, která se mi stala, kterou jsem spatřila, nebo procítila, a byla vděčná za přírodu, která mě obklopovala. Chránila mě milosrdně nejen před ruchem civilizace, ale také mi připomínala poutní cestu do Santiaga de Compostela, po které se mi už velmi stýskalo. Kamkoliv jsem pak jela autem mimo Prahu, vždy jsem si představovala, jaké by to bylo krásné a osvobozující jít tu cestu pěšky s krosnou na zádech. Musela jsem se pousmát nad tím, jak dokážu rychle zapomínat, jak si už zdaleka nepamatuji na vůni propoceného oblečení a na silnou bolest v nohou, která mě během poutě provázela.

Pozorovala jsem se, jak jsem po návratu mnohem vnímavější ke všem detailům, které jsem měla kolem sebe, jak jsem citlivější k energiím, které proudily kolem mě, a pozornější ke znamením, která mi neúnavně vstupovala do cesty. Jak se přestávám uzavírat do své ulity, prosycené klamnými představami a příběhy, a jak otevírám své srdce, abych mohla bez podmínek milovat sebe a tím všechno v mém životě. Jak ctím své tělo a denně mu děkuji za vše, co pro mě dělá.

Nestal se však okamžitý zázrak, jak jsem si před poutní cestou do Santiaga de Compostela představovala, ale otevřela mi mnoho dveří, které jsem od raného dětství až doposud v sobě uzavírala. A tím mě naplnila bezbřehou láskou, štěstím a vděčností.

Pochopila jsem pojednou spoustu věcí a upravila si žebříček svých hodnot. Ale co bylo nejdůležitější, začala jsem mít ráda samu sebe. Z mé nelásky k sobě, jak jsem si později uvědomila, pramenila většina mých problémů a neporozumění. Od té doby nenastal den, kdybych na sobě nepracovala a nepoučila se z chyb, kterých jsem se dopouštěla. Tahle pouť však nebyla mou poslední. Moje dobrodružná duše se i nadále nechávala a nechává vtahovat do dalších cest, u kterých jsem věděla a vím, že jsou nezbytné pro můj osobní růst.

Nebýt však poutní cesty do Santiaga de Compostela, nezačala bych zřejmě s ozdravným procesem a neudělala bych tak velký pokrok, jaký jsem doposud udělala. Poutní cesta do Santiaga de Compostela byla tak počátek všeho.

,,Nikdy není pozdě na to začít žít svůj sen.

Stačí jen vykročit s odvahou a věřit v něj.

Hodně štěstí a lásky na své cestě měj.´´

Ale největší vliv a neutichající sílu lásky, klidu a míru ve mně přeci jen zanechal Tibet. To putování s mým mužem napříč Himálajemi, spaní ve velmi skromných příbytcích domorodců, pobývání mezi nimi, to bylo nezapomenutelné. Nepopsatelně silné a dechberoucí. Dojemné a obohacující. Něco, co ve mně bude žít navěky. Něco, co mě proměnilo k lepšímu. Něco, co mi dalo vnitřní svobodu. Něco, za co každý den děkuji.

A i zde jsem si psala deník.

Jsme v cíli. 3776 m.n.m. Neuvěřitelný. Stojíme tam. Jen tak. A přijímáme kouzlo okamžiku, který nám byl dán. Nezapomenutelný. Silný. Magický. Jako celý dnešní trek. Byla jsem dojatá. Vděčná. Užívala jsem si každou minutu a nemohla uvěřit svým očím. Stojíte tam nahoře. A před sebou máte ten nejúžasnější výhled, jaký jen můžete mít. Člověk by si až myslel, že je to pouhá kulisa, namalovaná tím nejtalentovanějším malířem všech dob. Ale byla to skutečnost.
Roztřesenou rukou jsem ti pomohla natáhnout naše modlitební vlaječky, které jsme si pořídili ve městě Leh a nechali je rovnou posvětit místním mnichem, abychom je zde, na samém posvátném vrcholu hory Fokhar, pověsili za celou naši rodinu. Byl to nejnáročnější výstup, jaký jsme doposud absolvovali. Tolik valašských písní, abych zahnala svůj strach z výšek, jsem ještě snad nezazpívala. V těchto chvílích jsi moc dobře věděl, že mi máš být na blízku a dávat mi sílu a energii, kterou jsi mnohdy sám těžce hledal. Ale i přese všechno to byl magický zážitek, který v nás zůstal navždy. Vůbec se nám nechtělo jít dál. Seděli jsme vedle sebe, na samém vrcholu hory, a sledovali to kouzlo. Ten zázrak. Tu nádheru. To nebezpečí. Himaláje, které pro nás měly ještě jedno překvapení.

Klášter vytesaný přímo do skály a hluboké skalní otvory kolem něj, které sloužily k meditacím. V těch nejhlubších z nich jsi objevil velice skromnou, do skály vytesanou kuchyň. Byla propojená se spací místností a oltářem, nad nímž se nacházely další otvory. Do nich ses už ale nevydal kvůli nebezpečně kluzkému povrchu. I když ses musel k ústupu celkem přemlouvat, protože jsi byl jimi přímo fascinován. Do samotného kláštera jsme tak vešli společně, abychom se v něm záhy plazili po čtyřech. Tak byly ty vnitřní prostory malé a nízké. A taky temné. Plálo v nich pouze věčné světlo, které nás dovedlo až k oltáři se šesti Future Buddhami, Stupou a meditační místností. V ní byly další sošky Buddhů, které díky své menší velikosti byly vystavené ve skalních výklencích. Sundal sis boty, abys usedl na tvrdou zem a uchýlil se ke své osobní meditaci a modlitbě za nás za všechny. Usedla jsem vedle tebe a byla jsem pyšná, jak úžasného a vnímavého mám muže. A jako symbol díků a vděčnosti jsem závěrem na oltář pověsila bílou šálu a šla tě čekat ven. Rozhodl ses totiž vrátit do těch nejmenších místností v klášteře. Sám. Abys nikým nerušen vnesl do svého srdce vše, co máš.

Průvodce na nás už čekal, aby nás vyzval k návštěvě místního posvátného domu, na jehož dveřích jsme si však přečetli: Jsem momentálně v hluboké meditaci, prosím nerušit. A tak jsme jen v blízké místnosti, ve které voněl olej a větrem praskala střecha, zapálily vonné tyčinky a svícen a vydali se zdolat nebezpečně krásnou a malebnou soutěsku.

https://cs-cz.facebook.com/kristynajanackovaofficial

Na ploše 30 hektarů si mohou návštěvníci prohlédnout, jak se dříve na venkově žilo a pracovalo. Selské usedlosti, domky řemeslníků, malé roubenky, mlýn i hostinec jsou zde uskupeny do vesnic, podle oblastí, ze kterých pocházejí. Zemědělské plochy a zahrádky obhospodařujeme podle starých metod a nechybí zde samozřejmě ani domácí zvířata, která dříve ke každému hospodářství patřila – krávy, kozy, ovce, prasata a drůbež.

V červenci a srpnu 2022 jsou na programu následující akce:

10.07. den hornofalcké lidové muziky – vystoupení mnoha regionálních skupin

17.07. traktoriáda - sraz historických traktorů s promenádní projížďkou po areálu muzea

24.07. sklizeň obilí jako v dobách minulých, kosou, srpem a s pracovními koňmi, stavění mandelů

14.08. u příležitosti katolického svátku Nanebevzetí Panny Marie se budou vázat bylinkové kytice                                                          

Na prohlídku skanzenu si naplánujte nejlépe celé odpoledne. Pro turisty z ČR máme veškeré informace o historických budovách a kulturní krajině připravené jako text nebo audioguide v češtině a lze si je pomocí QR kódů a čtecích aplikací stáhnout na chytré telefony nebo tablety. Občerstvení a odpočinek je možný v muzejním hostinci, kde lze ochutnat místní speciality.

Skanzen se nachází ve venkovské části města Nabburg. Příjezd po dálnicích A 93 směrem na Mnichov nebo po A6 směr Norimberk, po sjezdu je cesta vyznačena tabulkami „Freilandmuseum“.

Těšíme se na Vaši návštěvu!

www.freilandmuseum-oberpfalz.de

Výstava připravená k 90. výročí úmrtí zakladatele baťovského impéria Tomáše Bati přiblíží nejen atmosféru města Zlína během konání jeho pohřbu, ale i kontext spojený s tím, jak se firma Baťa vyrovnala se ztrátou svého zakladatele. Expozice vychází z bohaté fotografické dokumentace pohřbu uložené ve Státním okresním archivu Zlín. Vizuálně bude výstava mapovat průběh celého dne, kdy se na rozloučení s oběma zemřelými sjelo několik desítek tisíc lidí.

V unikátním prostředí Baťova Památníku bude v rámci instalované výstavy k vidění 48 dobových fotografií. Každý snímek bude prezentován na samostatném stojanu speciálně navrženým a za tímto účelem vytvořeným architektem rekonstrukce Památníku Petrem Všetečkou ve spolupráci s architektkou Jitkou Ressovou z kanceláře ellement architects.

Slavnostní zahájení výstavy PADL NÁŠ PRVNÍ SPOLUPRACOVNÍK se koná v úterý 12. července od 17:00 v Památníku Tomáše Bati. Vystoupí také gospelový sbor Duše zpívej. Těšit se můžete i na drobné občerstvení. Prohlídky Památníku s výstavou v tento den jsou od 10:00 do 20:00 se vstupem zdarma. Ve 21:00 bude zlínský klenot slavnostně rozsvícen.

Výstava vznikla ve spolupráci Moravského zemského archivu v Brně, Státního okresního archivu Zlín (SOkA) a jejím autorem je ředitel SOkA David Valůšek. Výstava je součástí hlavního programu pietních akcí k 90. výročí úmrtí Tomáše Bati. 

Baťův Památník s výstavou můžete navštívit až do 18. září vždy od úterý do neděle v čase 10:00 – 17:30.

Více informací na www.pamatnikbata.eu. Je založena i Facebooková událost: Výstava PADL NÁŠ PRVNÍ SPOLUPRACOVNÍK.

„Pohádkový ostrov“ zvedne v srpnu kotvy!

Multižánrový festival „19. Mirotické setkání loutek a hudby“ letos zažije velkou změnu. Pohádkový ostrov zvedne v srpnu pomyslné kotvy a popluje na náhradní místo. Tento náročný přesun proběhne z důvodu plánovaných stavebních prací v areálu Dolejšího mlýna.                                                                                                   Město Mirotice nám hodilo záchranné lano a poskytlo nám svůj kulturní přístav.

19. a 20. srpna 2022 budeme kotvit v parku u mirotické sokolovny. Zde postavíme divadelní šapitó, velké pódium, dvě občerstvovací paluby, mini jarmark, dobovou střelnici, výtvarné a hudební dílny, horolezeckou stěnu pro malé, fotobudku, stany pro diváky a další atrakce. V případě nepřízně počasí využijeme zázemí prvorepublikové sokolovny. Fanoušky našeho festivalu chceme mile překvapit. Budeme se snažit, aby se všichni cítili v náhradním prostoru, jako „doma“ na ostrově u Dolejšího mlýna, který již osmnáct let budujeme. Od majitelů mlýna máme příslib, že se můžeme příští rok vrátit.

Změnili jsme místo, ale filosofii „Setkání“ měnit nebudeme. Přejeme si i nadále propojovat hravý dětský svět se světem dospěláků. Vymýšlíme pestrou dramaturgii, aby zaujala všechny generace. Těšit se můžete na divadlo, loutky, hudbu, nový cirkus, balet s výrazovým tancem, Stand Up, kouzelníka, umělecké dílny a další zážitkový doprovodný program. Zavzpomínáme na staré časy a oživíme alespoň na chvilku „Kino v sokolovně“. Další programovou novinkou by měl být průvod. Autor myšlenky, herec a moderátor Radek D. Pokorný ztvární legendárního loutkáře Matěje Kopeckého a povede celý průvod k Památníku Mikoláše Alše a Matěje Kopeckého. Na tomto místě vzpomeneme na nejvýznamnější kulturní osobnosti Mirotic a připomeneme výročí 170 let od narození národního malíře Mikoláše Alše. Také zde zazní nová píseň – hymna Mirotického setkání „Kapitán Kašpárek“. V hlavním programu chceme i nadále poskytovat prostor hercům a muzikantům s hendikepem. Výsledky teatroterapie předvedou herci s mentálním postižením z Divadla Klauniky Brno. Léčebnou metodou muzikoterapie prošli muzikanti skupiny Živelná pohroma, kteří vystoupí na hlavním pódiu. Od Lipna opět připluje oblíbený STReatFOOT & Surf bar Pajdora a příznivci alternativních pochutin se mohou těšit  na palubu a hudební jurtu Paczamama.                                                                                                                                                       

Děkujeme všem ochotným partnerům, mecenášům, dobrovolníkům a kamarádům za podporu a důvěru. Jen díky velké podpoře zvenčí můžeme pokračovat v tradici a vytvořit festival, který bude bavit malé i velké.

Devatenáctý díl pohádkového Setkání prožijte letos nově v parku u sokolovny 19. a 20. srpna! Přijeďte se pobavit a podpořit živou kulturu.                                                                           

Těšíme se na VŠECHNY fanoušky dobré nálady!