pondělí
15. srpna 2022
svátek slaví Hana
Tibet
© Foto: archiv Kristýny Janáčkové



Herečka Kristýna Janáčková na cestách – z mámy poutníkem

ZAHRANIČÍ: Před časem se nám divadelní, filmová herečka a dabérka Kristýna Janáčková, rodačka ze Vsetína, v rozhovoru svěřila, že je také nadšenou cestovatelkou a že absolvovala třeba poutní cestu do Santiaga de Compostela nebo putovala s manželem napříč Himálajemi. Ze svých výprav si odnáší spoustu zážitků, které se otiskují v jejích autentických denících, a tak jsme ji požádali v čase prázdnin a dovolených o malou inspiraci a ukázky záznamů. Nahlédneme také do zatím nevydaného cestovatelského deníku Z mámy poutníkem, v němž popisuje, jak se s krosnou na zádech vydala po mateřské dovolené na očistnou pouť Španělskem za hledáním sebe sama. Vyznává tzv. intuitivní cestování, kdy nic nemáte naplánováno, jen určité body a necháte se vést intuicí, která přináší neskutečná poznání a nezapomenutelné zážitky. Kristýna k tomu říká: „Putování mi pomohlo se paradoxně zastavit a nalézt zpět svou cestu.“

Autor článku: 
Kristýna Janáčková/ika

Jmenuji se Kristýna Janáčková. Jsem herečkou. Ženou. A mámou. Jsou však chvíle, kdy se vydávám s krosnou na zádech hledat své příběhy a stávám se tak po ten čas intuitivní cestovatelkou.

Vše začalo poutní cestou do Santiaga de Compostela a skončilo Tibetem. Zatím. Nyní jsem na mateřské. Ale jakmile mi děti povyrostou, čekají mě mé další vysněné poutě.

Během nich si vedu detailně cestovní deníky, ve kterých se zpovídám ze svých pocitů, do kterých zaznamenávám vše důležité. Je to taková má Terapie cestováním. A tak se stane, že z nich pojednou vznikne kniha. Jako zatím ta nevydaná o poutní cestě do Santiaga de Compostela s názvem Z mámy poutníkem.

Kniha je intimním příběhem. Mým příběhem. Příběhem o ženě, která se rozhodla zanechat doma své tříleté dítě a svého muže, aby se vydala se svou kamarádkou Lucií na poutní cestu do Santiaga de Compostela s cílem najít opět samu sebe a uzdravit vše, co ji tížilo a komplikovalo být dobrou matkou a ženou. Kniha je nejen o poznání a uvědomění si, o potkávání andělů v podobě lidí, o zázracích, jež se dějí, o snech, které se plní, ale i o radosti a různých kuriozitách, které vás na této cestě provázejí. Protože nic se neděje náhodou. Natož na této pouti.

Moje ukázka z této knihy pojednává o čtvrtém dni cestování, kdy jsem zdaleka nebyla ještě ani v půlce, ale moje tělo už mi pomalu vypovídalo službu a já si psychicky sáhla na pomyslné dno:

Pršelo a byly jsme opět první poutnice, které vyrazily zdolat další kilometry a přiblížily se tak k vysněnému městu Santiagu. První jsme, jako obvykle, nebyly dlouho. Brzy nás zdravili dobře známým poutnickým pozdravem ,buen camino ́ jiní poutníci, kteří nás svižnou chůzí míjeli. Naštěstí jich v tomhle období nebylo mnoho.

,,To chci okamžitě taky!!,“ zvolala jsem a co nejrychlejším tempem, které mi jen kyčle dovolily, jsem se dokulhala k zázračné mušli z kamene. Objala jsem ji svými pažemi a nechala kapky deště, aby nás spojily. Zavřela jsem oči a tím i pomyslné brány okolního světa. Bylo mi tak dovoleno svobodně si říkat, co chci.

Nejdříve jsem ale stála mlčky. Potřebovala jsem nabrat dech. Přece to jen bude dlouhý monolog. A taky jsem se modlila, aby byla z dostatečně pevného kamene a tu tíhu bolesti a stesku vydržela.

Vše začíná ránem. Jakmile se probudím, už mám pocit, že se nezvednu. Vstává se mi hodně těžce a to mě čeká cesta do koupelny, kde musím zvládnout ranní hygienu a po ní si téměř hodinu ošetřovat bolavé nohy plné odřenin a puchýřů. Sedím pokaždé někde v koutku společenské místnosti a přeji si, ať mě u toho nikdo nevidí a taky ať zvládnu ujít naplánované kilometry. Pokaždé mi totiž dlouho trvá, než se rozchodím a najdu přijatelné tempo, které mi uleví při chůzi.

Ani dnešní ráno nebylo výjimkou. Slzy mi tekly proudem už při pouhé představě, že si obuju boty a půjdu minimálně dvacet pět kilometrů. A slzela jsem dál u kamenné mušle, zatímco jsem snila o tom, že se mi jde radostně a lehce.

A tak jsem ji při loučení prosila nejen o sílu, ale i o to, aby už ta fyzická bolest utichla společně s bolestí v srdci, protože se mi neskutečně moc stýskalo po domově. Kamenná mušle však neodpovídala. Logicky. Tiše dál mokla, společně se mnou. Poděkovala jsem jí tedy za vyslechnutí a případný zázrak a vydala se za Lucií, která se už svým tempem vzdalovala od ruiny. Změnu jsem zatím necítila. Naopak. Měla jsem pocit, že mě tělo bolí mnohem víc než před tím, a tak jsem se nepřestávala modlit a prosit své tělo, aby mě v těchto těžkých chvílích neopustilo a pomohlo mi zdolat náročnou pouť, na kterou jsem se dobrovolně vydala. Slibovala jsem mu po návratu domů luxusní wellness a poprvé k němu pociťovala nesmírnou vděčnost a úctu.

A začalo se dařit. Buď byly mé modlitby vyslyšeny, nebo se už ti nahoře nemohli dívat na podivně kulhající postavu, nebo spíše krosnu, za kterou jsem byla důkladně schovaná, navíc před deštěm zahalená do mohutného ponča, takže mi byly vidět pouze trekové boty, které mi pomáhaly držet přijatelné tempo.

Do první zastávky.

Moc se mi nechtělo zastavovat, ale pravdou bylo, že jsme ještě nesnídaly a káva s džusem z čerstvých pomerančů přišla vhod. Navíc zde měli vařená domácí vajíčka, nejen lepkové potraviny, tak jsem si mohla dát i něco k jídlu.

Zprvu jsem pocítila vděčnost, že se mi po sundání krosny chodí dobře a moc nekulhám, ale jakmile se zastávka prodlužovala, nohy začaly slábnout. Zároveň jsem zjistila, že se mi roztrhl řetízek a můj anděl z ametystu na něm nebyl. Lucie mi sdělila, že jsem do svého přívěsku natahala hodně negativní energie a tím, jak kámen nemyju pod tekoucí vodou, abych ho očistila, tak to nezvládl a opustil mě. Tak dík. Uklidnila mě alespoň myšlenka, že můj přívěsek najde někdo, komu udělá radost.

Během svého přemítání o osudu krásného ametystu jsem snědla tři vajíčka, vypila fresh juice, záhy lahodnou kávu a chystala se společně s Lucií k odchodu, když tu jsem si všimla, že u vedlejšího stolu sedí poutníci. Na tom by snad nebylo nic tak zvláštního, kdyby s neskrývaným zaujetím nezkoumali naše krosny, které se chlubily dvojnásobnou velikostí, než měly ty jejich, což jsem vůbec nechápala, protože v těch našich bylo opravdu jen to nejnutnější. Hrdě jsem si svou krosnu, která byla nejvíce středem pozornosti, hodila na záda a se vztyčenou hlavou šla dál, předstírajíc, že je to ta nejlehčí krosna na světě. Samozřejmě, že nebyla.

A to se i po pár metrech projevilo. Nohy mi bohužel zeslábly mnohem více, než jsem čekala. K tomu se začala ozývat pravá kyčel a to natolik, že mě okamžitě napadlo jet kus cesty autobusem. Bylo mi zároveň jasné, že bych se pak sama sobě nemohla podívat do očí, a tak jsem raději hledala způsob, jak nejlépe ulevit kyčli a nemuset danou situaci řešit tím nejkrajnějším způsobem.

Bylo mi stydno, když jsem se svou neidentifikovatelnou chůzí procházela kolem jednoho páru, který mě při svém odpočinku sledoval. Brala jsem to jako své selhání a v duchu se sama sebe ptala, proč právě já? Proč já mám tady prožívat takové bolesti? Co se mi tím chce říct? A takových proč jsem si řekla nespočet a možná bych i pokračovala, kdybych nespatřila Lucii, jak kousek od cesty sbírá pod rozkvetlými stromy spadlé pomeranče. Sedla jsem si se svým zoufalstvím do trávy a obdivně se dívala, s jakou lehkostí se pohybuje. Přistihla jsem se, že jí to závidím, protože já nemůžu. A chtěla bych. Přišlo mi krásný, jak vkládá pomeranče do svého trička jako do zástěry. Fleky, které po sobě na jejím bílém triku zanechaly a které mi pak smutně ukazovala, mi přišly bezvýznamné a nepodstatné. Byl to okamžik, který za to stál. A triko je jen materiální věc.

Z hromady pomerančů, které mi nabízela, jsem si vybrala dva a s námahou je snědla. Pozorovala jsem přitom milenecký pár, který nás míjel, a který před několika minutami pozoroval mě. Když jsem spolkla poslední sladké sousto plné vitaminů, poprosila jsem Lucii o věc, o které jsem si myslela, že ji nikdy nebudu potřebovat. Lék proti bolesti. Věděla jsem, že bez něj už neujdu ani krok. Lucie mi soucitně věnovala celé plato ibuprofenu, abych měla do zásoby.

Ulevilo se mi brzy. Tedy ne úplně, ale aspoň tak, abych mohla pokračovat v cestě.

Opět jsem hledala léčivou energii, kterou jsem nejvíce nacházela ve svých myšlenkách. Dávaly vzniknout láskyplným příběhům, ve kterých měl hlavní roli můj syn Luis Frederik společně se svým otcem Michalem. Vždy jsem z nich čerpala tolik sil, kolik bylo potřeba. Zároveň jsem se nad nimi tak hezky dojala, že se mi pokaždé zaleskly oči. I tentokrát. Šla jsem tedy ke studánce, která mi vstoupila do cesty, abych si mohla opláchnout obličej. Byla osvěžující, i když plná řas. Nad sebou měla kamennou stříšku. Položila jsem si na ni pravou ruku, abych si opřela své rozpálené čelo. Vychutnávala jsem si chlad, který z ní šel. Zavřela jsem oči pro silnější prožitek. Poslouchala jsem šum lesa a mlčky odpočívala.

V prvních dnech po návratu domů jsem se cítila jako na obláčku. Pohybovala jsem se po domě i po venku jako náměsíčná. Neustále jsem se usmívala a pojídala mléčnou čokoládu. Pozorovala jsem své dítě, jak si bezstarostně hraje a užívá si mé přítomnosti. Téměř vůbec jsem nemluvila a když, tak jsem nad každou větou neobvykle dlouho přemýšlela a následně ji vyslovovala nezvykle tiše, a k tomu spisovně a s rozvahou. Nikam jsem nespěchala. Nebyl důvod. Radovala jsem se z každé maličkosti, která se mi stala, kterou jsem spatřila, nebo procítila, a byla vděčná za přírodu, která mě obklopovala. Chránila mě milosrdně nejen před ruchem civilizace, ale také mi připomínala poutní cestu do Santiaga de Compostela, po které se mi už velmi stýskalo. Kamkoliv jsem pak jela autem mimo Prahu, vždy jsem si představovala, jaké by to bylo krásné a osvobozující jít tu cestu pěšky s krosnou na zádech. Musela jsem se pousmát nad tím, jak dokážu rychle zapomínat, jak si už zdaleka nepamatuji na vůni propoceného oblečení a na silnou bolest v nohou, která mě během poutě provázela.

Pozorovala jsem se, jak jsem po návratu mnohem vnímavější ke všem detailům, které jsem měla kolem sebe, jak jsem citlivější k energiím, které proudily kolem mě, a pozornější ke znamením, která mi neúnavně vstupovala do cesty. Jak se přestávám uzavírat do své ulity, prosycené klamnými představami a příběhy, a jak otevírám své srdce, abych mohla bez podmínek milovat sebe a tím všechno v mém životě. Jak ctím své tělo a denně mu děkuji za vše, co pro mě dělá.

Nestal se však okamžitý zázrak, jak jsem si před poutní cestou do Santiaga de Compostela představovala, ale otevřela mi mnoho dveří, které jsem od raného dětství až doposud v sobě uzavírala. A tím mě naplnila bezbřehou láskou, štěstím a vděčností.

Pochopila jsem pojednou spoustu věcí a upravila si žebříček svých hodnot. Ale co bylo nejdůležitější, začala jsem mít ráda samu sebe. Z mé nelásky k sobě, jak jsem si později uvědomila, pramenila většina mých problémů a neporozumění. Od té doby nenastal den, kdybych na sobě nepracovala a nepoučila se z chyb, kterých jsem se dopouštěla. Tahle pouť však nebyla mou poslední. Moje dobrodružná duše se i nadále nechávala a nechává vtahovat do dalších cest, u kterých jsem věděla a vím, že jsou nezbytné pro můj osobní růst.

Nebýt však poutní cesty do Santiaga de Compostela, nezačala bych zřejmě s ozdravným procesem a neudělala bych tak velký pokrok, jaký jsem doposud udělala. Poutní cesta do Santiaga de Compostela byla tak počátek všeho.

 

,,Nikdy není pozdě na to začít žít svůj sen.

Stačí jen vykročit s odvahou a věřit v něj.

Hodně štěstí a lásky na své cestě měj.´´

 

Ale největší vliv a neutichající sílu lásky, klidu a míru ve mně přeci jen zanechal Tibet. To putování s mým mužem napříč Himálajemi, spaní ve velmi skromných příbytcích domorodců, pobývání mezi nimi, to bylo nezapomenutelné. Nepopsatelně silné a dechberoucí. Dojemné a obohacující. Něco, co ve mně bude žít navěky. Něco, co mě proměnilo k lepšímu. Něco, co mi dalo vnitřní svobodu. Něco, za co každý den děkuji.

A i zde jsem si psala deník.

 

Jsme v cíli. 3776 m.n.m. Neuvěřitelný. Stojíme tam. Jen tak. A přijímáme kouzlo okamžiku, který nám byl dán. Nezapomenutelný. Silný. Magický. Jako celý dnešní trek. Byla jsem dojatá. Vděčná. Užívala jsem si každou minutu a nemohla uvěřit svým očím. Stojíte tam nahoře. A před sebou máte ten nejúžasnější výhled, jaký jen můžete mít. Člověk by si až myslel, že je to pouhá kulisa, namalovaná tím nejtalentovanějším malířem všech dob. Ale byla to skutečnost.
Roztřesenou rukou jsem ti pomohla natáhnout naše modlitební vlaječky, které jsme si pořídili ve městě Leh a nechali je rovnou posvětit místním mnichem, abychom je zde, na samém posvátném vrcholu hory Fokhar, pověsili za celou naši rodinu. Byl to nejnáročnější výstup, jaký jsme doposud absolvovali. Tolik valašských písní, abych zahnala svůj strach z výšek, jsem ještě snad nezazpívala. V těchto chvílích jsi moc dobře věděl, že mi máš být na blízku a dávat mi sílu a energii, kterou jsi mnohdy sám těžce hledal. Ale i přese všechno to byl magický zážitek, který v nás zůstal navždy. Vůbec se nám nechtělo jít dál. Seděli jsme vedle sebe, na samém vrcholu hory, a sledovali to kouzlo. Ten zázrak. Tu nádheru. To nebezpečí. Himaláje, které pro nás měly ještě jedno překvapení.

Klášter vytesaný přímo do skály a hluboké skalní otvory kolem něj, které sloužily k meditacím. V těch nejhlubších z nich jsi objevil velice skromnou, do skály vytesanou kuchyň. Byla propojená se spací místností a oltářem, nad nímž se nacházely další otvory. Do nich ses už ale nevydal kvůli nebezpečně kluzkému povrchu. I když ses musel k ústupu celkem přemlouvat, protože jsi byl jimi přímo fascinován. Do samotného kláštera jsme tak vešli společně, abychom se v něm záhy plazili po čtyřech. Tak byly ty vnitřní prostory malé a nízké. A taky temné. Plálo v nich pouze věčné světlo, které nás dovedlo až k oltáři se šesti Future Buddhami, Stupou a meditační místností. V ní byly další sošky Buddhů, které díky své menší velikosti byly vystavené ve skalních výklencích. Sundal sis boty, abys usedl na tvrdou zem a uchýlil se ke své osobní meditaci a modlitbě za nás za všechny. Usedla jsem vedle tebe a byla jsem pyšná, jak úžasného a vnímavého mám muže. A jako symbol díků a vděčnosti jsem závěrem na oltář pověsila bílou šálu a šla tě čekat ven. Rozhodl ses totiž vrátit do těch nejmenších místností v klášteře. Sám. Abys nikým nerušen vnesl do svého srdce vše, co máš.

Průvodce na nás už čekal, aby nás vyzval k návštěvě místního posvátného domu, na jehož dveřích jsme si však přečetli: Jsem momentálně v hluboké meditaci, prosím nerušit. A tak jsme jen v blízké místnosti, ve které voněl olej a větrem praskala střecha, zapálily vonné tyčinky a svícen a vydali se zdolat nebezpečně krásnou a malebnou soutěsku.

 

https://cs-cz.facebook.com/kristynajanackovaofficial

 

Mohlo by vás také zajímat...

PRAHA: Knihovna NIPOS se v termínu 24.–29. července 2022 zúčastnila celosvětové konference IAML (International Assosiation of Music Libraries, Archives and Documentation Centres), která se po 31 letech konala opět v Praze. Prezentovali jsme zde ve dvou posterových sekcích nejen hudební fond, který je součástí Knihovny NIPOS, ale rovněž celou naši instituci společně se statistikou, amatérským uměním a dalšími aktivitami.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Hudba
Co se děje
12.08.2022

OSTROV U BOHDANČE: Kroje jsou specifickým výrazem místní kultury, udrželi jsme si k nim dodnes vřelý vztah a někteří je při příležitosti rozmanitých slavností stále s hrdostí oblékají. Také proto nás zaujala zpráva o nově otevřeném Muzeu Ostrov lidových krojů (MOLK), které disponuje největší soukromou sbírkou historických venkovských oděvů v České republice. Unikátní expozice je navíc úplně první veřejnou prezentací všech krojových oblastí naší země. Že se jedná o opravdu mimořádnou záležitost, dokládá i ocenění v letošním jubilejním 20. ročníku prestižní soutěže Glorea musaealis, kterou pořádá každoročně Asociace muzeí a galerií − v kategorii „Muzejní počin roku 2021“ se muzeum umístilo na vynikajícím druhém místě. O rozhovor jsme požádali ředitele MOLK Jana Mičánka, duší historika, jinak lesního inženýra, aby nám svůj krásný, ale nákladný projekt blíže představil. V případě tohoto místního patriota a podnikatele se nejedná o jediný příspěvek k lokální kultuře…

Středočeský kraj
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Lidová kultura, Senioři, Památky
Články a komentáře
10.08.2022

ZAHRANIČÍ: Na plotě českého velvyslanectví ve Francii, které se nachází pod pařížskou Eiffelovou věží, vyrostla v minulém týdnu česká výstava streetartových děl. Umělecký projekt, za nímž stojí kurátor Pavel Šťastný se svým týmem, vznikl k současnému předsednictví České republiky v Radě Evropské unie.

zahraničí
Cestovní ruch, Instituce a kulturní zařízení, Výtvarné umění, Menšiny a cizinci
Co se děje
02.08.2022

ČR: Režisér Peter Bebjak natáčí v těchto dnech novou vánoční pohádku České televize Krakonošovo tajemství. V premiéře se představí v průběhu vánočních svátků. Kromě výpravy za pokladem a tajemným vládcem hor Krakonošem čeká na diváky humor, napětí, láska a samozřejmě plejáda oblíbených herců v hlavních rolích. Mezi nimi nebudou chybět David Švehlík, Jakub Prachař, Ondřej Sokol, Jan Nedbal, Leona Skleničková nebo třeba Martin Huba.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
10.08.2022