Narozen 12. 6. 1943 v Olomouci, kde (jeho slovy) „ …jenom čůral do protektorátních plínek“. Jako nejstarší ze tří dětí: sestry Eva (malířka, keramička), Blanka (keramička, fotografka). Narozen v rodině kamnářů a keramiků, generačně usazené v Litovli. S jejich dílnou spolupracovali moravští umělci a dodnes je činná. Roku 1974 proběhla výstava keramiky v Ústí nad Orlicí deseti členů rodiny.
V době školy ovlivnil směřování Aleše malíř a pedagog Karel Homola, žák M. Švabinského. Jako syn živnostníka Aleš roku 1957 musel do učiliště Ostravsko-karvinských dolů, v Ostravě navštěvoval LŠU u výtvarníků Z. Kučery a J. Ruska. I přes tzv. nápravu se dostal na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně k prof. J. A. Šálkovi na obor prostorové výtvarnictví (1960-1964). Obsáhl scénografii, výtvarné techniky od malby a grafiky k práci se dřevem, sklem, kovem, umělou hmotou, papírem. Na obor sochařství na AVU v Praze přijat nebyl.
Tehdy potkal v Praze kamaráda mima Ctibora Turbu, jenž mu doporučil přihlásit se na jeho místo do Armádního uměleckého souboru. Lamr tu absolvoval vojenskou službu: nejdříve jako mim, poté jako výtvarník propagace i v pojízdné tiskárně. V nové vlně české kinematografie do roku 1968 působil jako asistent režie Čs. státního filmu Barrandov (režiséři I. Novák, L. Helge, J. Mach). Sdílel ateliér ve Štěpánské ul., řadil se do okruhu výtvarníků tzv. Křížovnické školy.
Kandidatura do Svazu čs. výtvarných umělců (1968 /přijat až roku 1989), mu dala možnost působit jako výtvarník ve svobodném povolání. První samostatnou výstavu měl roku 1968 v Malé galerii na Žižkově, 1970 v Galerii mladých Mánes. Roku 1969 byl ve Stocholmu za provdanou sestrou, kde ho ovlivnily monumentální sochy Piccasa. Týž rok vystavoval v Brně na celostátní přehlídce soudobé malířské tvorby Obraz 69. Realizoval více filmových plakátů. Od roku 1972 žil na Malé Straně, kdy se oženil s textilní výtvarnicí Blankou Grebeňovou. Zanedlouho získal na Malé Straně i ateliér.
Mnozí znají film Faunovo velmi pozdní odpoledne, pamatují i hlášky z něj, například: „Kam jsem dal to Maroko?“. Záběry ve filmu jsou i z dvorku, z něhož se otevírají malá dvířka a vyvýšený trámek se překračuje do prostoru Valdštejnského náměstí, kudy přichází-odchází hlavní hrdina. V tomto domě bydlel tehdejší ředitel Národní galerie v Praze akademik Jiří Kotalík st. V podkroví Aleš Lamr, kde jsme vybírali díla k výstavě do Rychnova.
Tvořil litografii v litografické dílně J. Tůmy, spolupracoval s M. Řehákem, J. Lípou, J. Kejklířem. Od půle 70. let navštívil Francii, USA (se svou první zahraniční výstavou), seznámil se s M. Mládkovou. V 80. letech Francii, Holandsko, Německo. Podílel se na akcích, projektech (legendární Malostranské dvorky, Krabičky-Jazz sekce, proslulá Galerie Kruh v Kostelci nad Černými lesy-bratrů Hůlových). Spolupracoval s divadlem Husa na provázku v Brně.
V listopadu 1989 vytvořil plakáty: Nový život, Stalo se na Národní třídě. Od 90. let na přání V. Havla se podílel na výtvarném řešení a tvorbě nástěnných maleb prezidentské kanceláře Pražského hradu, od roku 1995 i v Havlově domě. Na jeho přání tvořil řadu novoročenek a drobných tisků. Roku 2002 se přestěhoval do nového ateliéru v Hostivaři. Žil a tvořil v Praze a Petrovičkách. Realizoval zakázky v architektuře, i v exteriérech. Spolupracoval s architekty (E. Zavadil, M. Rajniš, B. Dudař, J. Lábus aj.). Podepsán je pod nástěnnými malbami a keramikou (s M. Neubertem). Roku 1992 na světové výstavě v Seville vystavil Hořící keř, původně v Emauzském klášteře. S arch Fuchsem se podílel na výtvarném řešení pavilonu na Expo 93 v Taejonu.
Byl členem výtvarného odboru Umělecké besedy, Spolku českých umělců grafiků Hollar (1991-2013). Díly je zastoupen v nejprestižnějších institucích doma a ve světě, vč. Muzea moderního umění Paříž. Získal ocenění, především III. cenu na Premio Joan Miró v Barceloně (1985), za uměleckou činnost Cenu Salvatora Dalího 2000, cenu Grafika roku 2005. Jeho nejvýznamnější knižní prací byly krásné ilustrace Bible, vydané v roce 2009.
Jeho syn Řehoř (*1973) je podnikatel, další synové Hanuš (*1976) a Jan (*1983) zdařilí výtvarníci. Roku 2017 v Chodovské tvrzi v Praze výstava Tři Lamři představila aktuální tvorbu Aleše Lamra a synů Hanuše a Jana. Pod stejným názvem byla přenesena do Litomyšle (2020), roku 2023 do Galerie ve Svitavách. A v květnu-červeneci 2024 proběhne v Galerii Ludvíka Kuby v Poděbradech.
Potkávali jsme se při zahájení jeho výstav nebo výstav kamarádů-výtvarníků. Setkávali jsme se také při pravidelných aktivitách Umělecké besedy. A ve chvíli, když jsme se setkali, Aleš vždy zvolal: „Nazdar, veliká literátko!“ Já odpovídala: „Nazdar, veliký výtvarníku!“ – Aleš Lamr měl smysl pro humor. Ale především velmi silný smyl pro krásu, estetiku, barevnost světa. A vše vkládal do své obsáhlé tvorby.
Olga Szymanská
(s pomocí www.wikipedie.cz)
