Knihy, literatura, média

„Po románovém diptychu Dívka, která spadla z nebe a Provazochodkyně, i po audiknize Skleněný pokoj je Pražské jaro už naše čtvrtá mawerovka a nebude poslední. Síla autorových textů tkví v kombinaci nedávné historie a osobních příběhů postav, které se zpravidla ocitají v mezních situacích a citově vypjatých vztazích. U Pražského jara se navíc jedná o události, které se mnohých z nás osobně dotýkají, protože tu dobu zažili ještě naši rodiče. Zároveň ale autor nabízí jistý odstup, když dění nahlíží perspektivou méně zainteresovaných cizinců, jichž se situace sice dotýká, ale pořád mají otevřená zadní vrátka, aby se z ní dostali ven, a z veškeré té vřavy jim nakonec zůstane jen silná zkušenost. Jenže ostatní postavy i lidé mimo románový narativ museli v normalizačním světě dalších dvacet let žít,“ uvedla Šárka Jančíková, redaktorka vydavatelství OneHotBook.

Rodící se přátelství – a možná i něco víc – zpečetí oxfordští studenti James a Eleanor prázdninovým výletem do Evropy. Během stopování se rozhodnou zamířit do Československa, kde právě dochází k zásadním změnám a Dubčekův „socialismus s lidskou tváří“ se usmívá na svět kolem. Je léto roku 1968 a první tajemník britské ambasády v Praze Sam Wareham s cynismem diplomata sleduje vývoj v zemi. Do víru událostí ho však vtáhne živelná a idealistická Lenka, která u sebe také ubytuje oba anglické turisty. Společnost je plná očekávání, ale nad budoucností se již stahují mračna…

Nahrávku doprovází původní blues rocková hudba, jejíž krásně obnažené elektrické kytary s plným lampovým vintage zvukem rozehrávají akordy, odsekávají drobné riffy nebo se výbojně pouští do smutné sólové hry, kterou s výraznou hutností obalují hammondky – to vše rozeznívá příběh v dobovém zvukovém hávu.

Audiokniha v režii Jitky Škápíkové vydává OneHotBook.

UKÁZKU Z AUDIOKNIHY si můžete poslechnout >> ZDE

Pravidlům vyhovělo 162 textů: 106 příspěvků v mladší kategorii (12–15 let), 56 příspěvků ve druhé kategorii (16–19 let). Soutěži oslovila autory v devíti krajích České republiky, jeden příspěvek přišel ze Slovenska. Tradičně nejvíce účastníků se zapojilo v Jihomoravském kraji, nové příznivce ale soutěž našla také v kraji Moravskoslezském, Zlínském, Jihočeském, Plzeňském, Královéhradeckém.

Literární pokusy hodnotila na začátku května odborná porota ve složení: Olga Jeřábková, novinářka a redaktorka Českého rozhlasu, Romana Macháčková z Moravské zemské knihovny, historik Tomáš Jeřábek, spisovatel Richard Skolek a Libor Kalina, vedoucí Památníku písemnictví na Moravě. V obou kategoriích porota nominovala na ocenění pět textů, jména autorů však zůstávají až do poloviny června tajná.

Téma „Voda má, voda má…“ nabídlo řadu souvislostí. Některé si zájemci zkusili literárně zpracovat prostřednictvím seminářů tvůrčího psaní. Přímo na školách a v knihovnách po celé Moravě je pod názvem Krocení literární múzy v průběhu jarních měsíců lektorovali kurátoři Památníku. Praktických kurzů se zúčastnilo rekordních 1 287 mladých pisatelů.

Během slavnostního odpoledne budou finalistům soutěže uděleny ceny a čestná uznání za přítomnosti Ing. Tomáše Soukala, člena Rady Jihomoravského kraje. Součástí programu bude také autorské čtení tří nejlepších příspěvků v každé kategorii. Vedle mladých literátů se představí dětská hudební skupina Pružiny z Boskovic, programem přítomné provede herec a moderátor Jan Adámek. Po oficiální části je zájemce připravena komentovaná prohlídka stálých expozic Památníku písemnictví na Moravě a historické benediktinské knihovny.

SOUTĚŽ: Skrytá paměť Moravy

VYHLAŠOVATEL: Rada Jihomoravského kraje

ORGANIZÁTOŘI: Muzeum Brněnska, příspěvková organizace, pobočka Památník písemnictví na Moravě

VYHLÁŠENÍ VÝSLEDKŮ: 14. 6. 2019, od 13 hodin, Památník písemnictví na Moravě, Rajhrad

Zdroj: Mgr. Miroslava Šudomová, http://rajhrad.muzeumbrnenska.cz/

Od 25. června do 21. července bude v Galerii ve věži radnice výstava Světlo mého života 2019. Představuje svět tak, jak jej vidí malí pacienti z Kliniky dětské hematologie a onkologie Fakultní nemocnice v Motole. Originální fotografie od dětí z nemocnice, i dětí po léčbě.

http://www.nrpraha.cz/program/969/svetlo-meho-zivota-2019/

Od 27. června do 30. srpna návštěvníci budou moci shlédnout výstavu Generace S. V. U. Mánes v Galerii v přízemí radnice. Přináší pohled na jednotlivé historické úseky a generační hnutí na přibližně 50 exponátech od více než 40 autorů. Ukazuje výtvarnou tvorbu šesti generací, které nalézaly své pohledy a přetavovaly svá vidění do mistrovských děl.

http://www.nrpraha.cz/program/975/generace-s-v-u-manes/

Zdroj: Petra Baďurová

www.nrpraha.cz

www.facebook.com/NRpraha

Historik a filosof Petr Hlaváček představí životopisnou knihu o Johannu Mathesiovi, od jehož narození uplyne 515 let. Wittenberskou reformaci čili luteránství lze označit za skrytý proud českých duchovních dějin, který však výrazně ovlivňoval náboženské, kulturní a intelektuální klima českých zemí. Stěžejním reprezentantem této svébytné reformační tradice byl právě Johannes Mathesius (†1565), luteránský farář v krušnohorském Jáchymově, teolog a učenec humanistické orientace, jehož životní příběh a dílo jsou v české historiografii i v prostředí křesťanských církví poněkud opomíjeny.

Kniha je koncipována jako kulturně-historický esej, v němž jsou představeny Jáchymov a Krušnohoří jakožto specifická kulturní krajina, jedno z významných ohnisek evropských reformací v česko-saském hraničím prostoru. Zároveň se lze v publikaci zevrubně seznámit právě s osobností Johanna Mathesia, který během čtvrtstoletí svého působení v Jáchymově, v úřadu rektora městské školy a posléze faráře, přispíval k intelektuální a spirituální formaci celého česko-saského Krušnohoří období raného novověku.

Představení knihy spolupořádá Sborový dům Českobratrské církve evangelické v Jáchymově a Evangelická církev augsburského vyznání v České republice. Knihu vydala Lutherova společnost s podporou Ministerstva kultury ČR.

Začátek je v 17 hodin.

„Písnička „Nemusím“ je takovou lehkou parodií na motivační slogany, které úplně nemusím. Je to taková obdoba protest songu“, přibližuje zpěvák Filip Flusser.

Mr. Loco klip natáčeli na přelomu května s mladým a velice nadaným režisérem Matějem Pechou (Pepa Pech production). Celé natáčení se odehrálo v parku na Letné v Praze. „Nemusím“ je prvním hraným videoklipem v historii kapely a zahráli si v něm všichni její členové. Klávesák Pavel Holmer je obětí managera, basáka Luise Franca šikanuje fitness trenér, bubeníkovi Felipe Bermedezovi rozkopou odpadky skejťáci a trumpetistovi Kryštofovi Vernerovi zase zatápí přítelkyně.

Zpěvák Filip Flusser vše zpovzdáli sleduje se svou tančící kytarou.

Natáčení přibližuje trumpetista Kryštof Verner: „Bylo to hodně vysmáté natáčení. Celou dobu jsme se chechtali. Každý záběr se musel kvůli záchvatům smíchu jet desetkrát.“  A klávesista Pavel Holmer ještě dodává: „Měl jsem za úkol svého arogantního šéfa přetáhnout svazkem papírů.  Nejprve jsem měl trochu obavy, že ho to bude bolet, ale na potřetí už mi rána sedla myslím docela dobře. Samozřejmě, že jsme ten tejk použili a navíc zpomalili, takže fanoušci si mohou vychutnat, jakou mám ránu.“

Na videoklip se podívejte zde: https://www.youtube.com/watch?v=gHYcR_6GdI8&list=PLPUodjipzUzzUUIWvNiR82M6vaJVPdqBM&index=3&t=0s

„Nemusím“ je druhým singlem z připravovaného alba Balkanizace, které vyjde 14. června na digitálních platformách. Bude obsahovat devět skladeb a všechny budou v češtině.

Zdroj: Zdena Selingerová, PR

„Tvorba Galiny Miklínové má dvě stěžejní části, které jsou si rovnocenné a vzájemně se ovlivňují. První z nich je tvorba animovaných filmů, kterou vystudovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a tou druhou je ilustrování knih pro děti. Autorka se ilustrační práci začala věnovat v polovině 90. let a záhy navázala spolupráci s básníkem a spisovatelem Pavlem Šrutem. V současnosti mají za sebou na deset knižních titulů a za ně řadu ocenění,“ uvádí kurátorka výstavy MgA. Jana Vlčková.

„Galina Miklínová není ilustrátorka běžných pohádkových příběhů, nenajdeme u ní klasické princezny, ani rytíře ve zbroji. Zato je dokonalou realizátorkou příběhů s vtipem a nadsázkou a má dar přenést se do říše dětských snů a fantazie. Galina Miklínová se našla ve vizuálním dotváření textů, které s sebou nesou typický Šrutův humor a jejich četba potěší i dospělého čtenáře. Bez tohoto tandemu si už nelze svět dětské literatury představit. Zvláštní kapitolu pak představují lichožrouti, jimž dala nezaměnitelnou podobu. Trilogie vznikla na základě jedné ze Šrutových básniček a díky oběma autorům se z lichožroutů stal světový fenomén, který Miklínová stvrdila celovečerním animovaným filmem o zlodějíčcích lichých ponožek,“ dodává.

Výstava jako již tradičně, je zaměřena především na hravém poznání světa ilustrace této autorky. Dozvíte se, kdo je Vombat Jirka a čím je tento savec tak výjimečný. Poznáte svět Lichožroutů, zapojíte se do návrhů nových vzorů ponožek, vyzkoušíte Kanafáska, jak šikovnou uspávací peřinou je, chyběla čárka a shlédnete „nebe“ plné knih.

Výstava potrvá do 1. 9. 2019.

www.cbmpolicka.cz
 

Oba jste se zúčastnili natáčení filmu Bohemian Rhapsody, který získal hned čtyři Oskary (za nejlepší mužský herecký výkon, střih, hudební mix a střih zvuku). Jaké máte na natáčení vzpomínky?

Milan Šatník: Vzhledem k tomu, že jsem hrál v Čechách v různých filmech, napadlo mě zaslat svoje fotografie do 20th Century Fox do castingu, kde prošly výběrem. Poté jsem letěl na týden na natáčení do Londýna. Vidět zahraniční hollywoodskou produkci pracovat - to byla pastva pro oči. Pro mě je to asi největší pocta, jakou jsem během své kariéry zažil, protože bez kapely Queen bych nezpíval. Rami Malek mě ve scéně, kde jsem hrál, oslovuje mým vlastním jménem, což i ve filmu nakonec zůstalo a většinou se to ani nedělá. Totiž režisér Bryan Singer se mě před natáčením zeptal: „Hele, jak se jmenuješ? Milan? To je dobrý, to tam necháme.“

Peter Freestone: Poprvé se o filmu začalo mluvit před deseti, možná dvanácti lety. Už tenkrát si mysleli, že bych jim mohl radit, protože jsem byl Freddieho asistentem posledních dvanáct let jeho života. Mnohokrát se poté řešilo, zda se film vůbec natočí nebo ne. Nakonec jsem v březnu 2017 obdržel telefonát od režiséra filmu, že se chce dozvědět více o Freddiem. Řekl mi, že se se mnou spojí, až se začnou blížit přípravy na film. Ozval se začátkem srpna a sešli jsme se na večeři v Praze, kam za mnou Bryan Singer přiletěl. Bavili jsme se o Freddiem do dvou do rána. Potom mi řekl: „Potřebujeme víc času. Poleťte se mnou zítra do Londýna.“ Zeptal jsem se: „Jaký je čas zítřejšího letu?“ A on mi odpověděl: „Jakýkoliv čas budete chtít. Mám své vlastní letadlo.“ Nakonec jsem v Londýně zůstal až do půlky prosince. Byl jsem k dispozici třem produkcím, mluvil s designéry, kostyméry, rekvizitáři. Chtěli vědět všechno přesně tak, jak to bylo. Třeba z jakého hrnku pil Freddie čaj. Takže scéna, kde Freddie pije čaj z bílého porcelánu se zlatým okrajem - i takový detail je založený na skutečnosti. Nebo když Freddie hraje na piano a telefonuje Mary. Jenže pokoj s japonským vybavením nevypadal zcela přesně tak. Ve filmu bylo moc nábytku a věcí. To Freddie neměl rád. Když začalo natáčení, trávil jsem čas v černém stanu, kde byly monitory, které zobrazovaly, co se natočilo. Štáb obvykle natáčel naráz na dvě až tři kamery. Ve stanu, kde seděli všichni - režisér, skriptaři, supervizor a producent - jsem strávil 85 % natáčení. Asi dvakrát nebo třikrát jsem musel odejít. Některé vypjaté emociální scény mě opravdu dostaly.

Které scény máte na mysli?

Peter Freestone: Tu scénu v kanceláři, kdy se Freddie omlouvá členům kapely a ti ho pošlou za dveře, kde se Freddie svěřuje Jimu Beachovi: „A co když nemám čas?“ a přesvědčuje spoluhráče, že pokud nezahrají koncert pro Live Aid, budou toho do smrti litovat. A ta druhá, když Freddie říká kapele, že má AIDS. A pro mě osobně to byla také scéna, kdy Freddie vyhodí z auta Johna Reida a Paul Prenter popisuje svůj život.

Film Bohemian Rhapsody není dokumentem, a proto nevystihuje všechny okamžiky Freddieho života zcela tak, jak se ve skutečnosti odehrály. Jaké jsou podle vás ty největší rozdíly mezi realitou a filmem?

Peter Freestone: Například postava Paula Prentera byla vytvořena ze dvou, tří skutečných lidí. Pokud chcete znát celou pravdu, musíte se podívat na dokument. Film nebyl natočen pro deset milionů fanoušků kapely Queen. Je určen 350 milionům lidí, kteří jdou do kina. Je tam hodně skutečných faktů, které by měly uspokojit jakéhokoliv fanouška Queenů, ale vždycky zde budou lidé, kteří řeknou: „Ale tohle se nestalo a tohle se stalo na jiném místě.“ Ale i Brian May řekl, že když máte film, který popisuje patnáct let lidského života a trvá dvě hodiny a pět minut, některé věci musí být zobrazeny tak, jak ve filmu nakonec jsou. Často se mě lidé ptali, proč nejsem ve filmu? Nejsem tam proto, že pro příběh, který zobrazuje, nejsem důležitý. Byl bych postavou, která brzdí akci. Když jsem viděl film poprvé celý, plakal jsem. A když šly závěrečné titulky a byl jsem pozván na pódium, nemohl jsem dojetím promluvit. Víte, většina lidí, kteří mají vůči filmu nějaké námitky, o tom skutečném příběhu nic nevědí.

Vyrovnali se Freddieho rodiče s tím, že byl gay?

Peter Freestone: Ne. Pokaždé, když Freddie navštívil své rodiče nebo oni navštívili jeho, byl s Mary. A všichni ostatní museli opustit dům. Freddieho rodiče byli Pársové. Pokud by přijali, že jejich syn je gay, nemohli by být striktní Pársové. A Freddie by je nikdy do takové situace nedostal.

Jaký vztah měl ve skutečnosti Freddie s Mary Austin? Zůstala s ním až do konce života?

Peter Freestone: Byli velmi blízcí přátelé, Freddie jí ve všem věřil. Věděla přesně do každé penny, kolik má peněz. Starala se o jeho finance. Mary zůstala v blízkosti Freddieho až do konce. Starala se o něj a on jí za to dával plat, ale zároveň měla svůj vlastní život. Když zemřel, čekala své druhé dítě.

Freddie miloval své kočky, což je vidět i v několika scénách filmu Bohemian Rhapsody. Pamatujete si i po letech, kolik jich měl a jak se jmenovaly?

Peter Freestone: Myslím, že za těch dvanáct let měl deset koček. Jeho oblíbená byla Delilah, ale první kočky, které měl s Mary, to byl Tom a Jerry. Měl také Oscara, kterého si vzal od svého přítele. Toho přítele poznal na prvním tour, na kterém jsem pracoval. Bylo to Crazy Tour. Koupil mu tam foťák a místo toho, aby mu přítel poděkoval, přišel a řekl mu: „Nemohli bychom mít taky tu tašku na foťák?“ Během toho tour se k nám začaly dostávat zvěsti o tom, co kde ten dotyčný vyváděl a s kým. Tak ho Freddie vyzval, aby přiletěl do Ameriky, protože měl být doma a měl se starat o Oscara, a řekl mu: „Tak fajn, vrátíš se teď zpátky domů, vezmi si tam všechno, co ti patří, ale tu kočku mi tam necháš.“ Nechal ho posadit na další letadlo zpět a skončil s ním. Nezbývalo mu nic jiného, než to takhle udělat, protože v té době nebyly telefony, které mohly posílat textové zprávy. - Ne, dělám si legraci. Freddie chtěl vždycky mluvit se svými kočkami, když byl na cestách. Takže když volal, musel jsem najít kočku, chytit ji a trochu zmáčknout, aby začala mňoukat do telefonu a Freddie si tak myslel, že na něj mluví. Ale nebojte, kočka byla vždycky potom v pořádku. (smích)

Nemrzí vás, že film kvůli dramatičnosti pozměnil pravdu o tom, kdy byla Freddiemu diagnostikována AIDS? (Ve skutečnosti byla zpěvákovi diagnóza sdělena dva roky po Live Aid a ne před vystoupením, jak uvádí film, pozn.: redakce).

Milan Šatník: To je těžká otázka. Pro fanoušky kapely Queen to možná neskousnutelné je, ale musí se počítat s tím, že hollywoodské filmy mají takový ten svůj recept na to, jak by to mělo vypadat. Je tam nějaký nápad, cesta nahoru a pád dolů a vyvrcholení filmu v podobě nemoci. Já si myslím, že Freddie to věděl mnohem dřív, než se všude uvádí, takže je možné, že to opravdu věděl už před Live Aid.

Peter Freestone: Ne, nemrzí. Když se nad tím zamyslíte, on věděl, že má AIDS už předtím, než začal pracovat na největším projektu svého života - albu Barcelona. Freddie se dozvěděl, že je nemocný po Velikonocích v roce 1987, takže tu vidím jistou paralelu. Od začátku bylo jasné, že film bude končit koncertem Live Aid. Byla to jediná možnost, jak to udělat. Je to problém pouze pro lidi, kteří o něm četli knihy, ale ne pro lidi, kteří byli opravdu zataženi do jeho života.

Pamatujete si na koncert Live Aid?

Peter Freestone: Ano, stál jsem vzadu. A byl to dobrý koncert, trval jen dvacet čtyři minut, obvykle jste museli stát devadesát minut. (smích) Ne, dělám si legraci. Třeba, pokud si pamatujete, jak Freddie rozdával vzdušné polibky publiku, předtím, než vystoupil, volal své matce a řekl jí: „Pošlu ti pusu.“

Co podle vás film Bohemian Rhapsody neukázal, ale ukázat mohl?

Peter Freestone: Je mnoho věcí, které tam mohly být, ale hned na začátku se rozhodlo, že film bude pro určitou věkovou skupinu od 14+. Takže tam nemohly být scény spojené se sexem nebo drogami. Všechno, co se ohledně toho mohlo ve filmu objevit, byly v jedné scéně drogy na stole. Počítalo se, kolik cigaret je vidět v popelnících, kolik ve scénách, když někdo kouřil. Co mi ve filmu chybí, je Freddieho smích. Divák vidí jen tu opačnou stranu, když má Freddie hlubokou depresi. To je extrém, který se v jeho životě nikdy nestal, protože okolo něj byli pořád jeho přátelé. Ale pro film funguje to, že všechno zvládl sám.

Milan Šatník: Líbilo by se mi ve filmu více scén, kde by bylo vidět, jak se skládaly písně, jak to probíhalo ve studiu, jak se třeba i kapela pohádala. Pro člověka, který není tolik zasažený hudbou by bylo dobré zobrazit, jak se hudba vytváří, co to obnáší, což je ve filmu vidět jen u písně Bohemian Rhapsody. A zajímavá by byla i scéna, jak se skládala písnička One Vision. Na té je vidět, jak kapela fungovala společně se svými nápady jako jeden stroj. Ale píseň One Vision vznikla v době, která ve filmu zachycena není.

Společně jste dali dohromady projekt s názvem Titanic – Freddie – AIDS, se kterým pravidelně navštěvujete školy jak u nás, tak v zahraničí. Co je hlavním poselstvím vašich přednášek?

Milan Šatník: Projekt vznikl v momentu, kdy jsem byl na jedné akci přítomen šokujícímu pohledu na nezletilou slečnu, která měla nechráněný pohlavní styk s dospělým mužem. Projekt už funguje zhruba sedm let a měl tříletou pauzu. Za tuto dobu ho vidělo asi 11 000 žáků. Přednášky se vrátily do škol od ledna tohoto roku, kdy si projektu všiml producent z Mexika a nabídl nám spolupráci v rámci tour mexické kapely Phoenix, která vzdává hold kapele Queen. Projekt začíná úvodním videem, kde hovoří Brian May, kytarista kapely Queen, což je pro nás obrovská čest. Následně vysvětluji, jak celý koncept vznikl a předávám slovo panu Freestonovi. Ten žákům vypráví smutný příběh o tom, jak se Freddie nakazil až do okamžiku smrti této hudební legendy. Peterova zpověď je necenzurována, a žáci se tak střetávají s tvrdou realitou. Snažíme se také  pomocí videa přiblížit, jak se nemoc postupem času na Freddiem podepisovala. Věřím, že právě díky pravdivému pohledu na tragickou smrt Mercuryho, mají žáci po přednášce jistý respekt vůči nemoci, na kterou po čtyřiceti letech není stále žádný lék. V závěru našeho povídání motivujeme mladé lidi, aby šli za svým snem, který se ale může stát skutečností pouze za předpokladu, že na sebe dají pozor.

https://www.tfa-project.com/

https://www.facebook.com/tfaprojectofficial/

Po studiích na Akademii výtvarných umění v Praze se vydal na cesty po Evropě a na delším studijním pobytu zakotvil ve Francii a v Itálii. Jeho tématy byly především staropražské motivy, maloval ale také například veduty měst Kutná Hora, Plzeň, Louny, Brna, Luhačovic, Piešťan nebo Františkových Lázní. Ve sbírce Muzea města Ústí nad Labem se nalézá jeho malba na plátně z roku 1919 „Pohled na Malou Stranu“.

Od počátku 20. let 20. století Jaroslav Šetelík pracoval také pro Georga Schichta z Ústí nad Labem. Často pobýval v Ústí nad Labem nebo na sídle Georga Schichta v Roztokách u Povrlů, kde pro něj namaloval akvarely s motivy místní krajiny. Maloval pro něj exteriéry a interiéry průmyslových budov, pohledy do výrobních provozů nebo celkové pohledy na dnešní městskou část Střekov. Řada těchto obrazů byla reprodukována na pohlednice nebo na další propagační materiály firmy Schicht. Jaroslav Šetelík se osobně znal s prokuristou firmy Schicht Rudolfem Holým (25. 4. 1881-14.6.1961), který se významně podílel na marketingu a reklamě firmy Schicht v českojazyčném prostředí. Jeho prostřednictvím se firma Schicht prezentovala významným obchodním partnerům albem reprodukcí obrazů Jaroslava Šetelíka. U příležitosti významných životních nebo pracovních výročí zaměstnanců firmy Schicht tito obdrželi zpravidla darem od firmy věcný dar, což pro řadu českých zaměstnanců byly také obrazy Jaroslava Šetelíka.

Britský občan Peter Schicht, vnuk posledního majitele proslulé továrny na mýdlo s jelenem Georga Schichta, navštívil v sobotu 27. 04. 2019, ve svých sedmdesáti letech poprvé rodné města svého slavného děda. V kulisách výstavy „Schichtova epopej“ daroval Muzeu města Ústí nad Labem několik vzácných rodinných památek.

„Na základě našich aktivit kolem dokumentace Schichtových závodů se rozhodl do našich sbírek předat krásný obraz od známého českého malíře Jaroslava Šetelíka s námětem ústecké továrny na mýdlo, který si jeho děd odvezl v roce 1929 do svého nového domova v Londýně, kde zastával místo prvního prezidenta nadnárodního koncernu Unilever, který rodina Schicht spoluzakládala,“ uvedl historik muzea Tomáš Okurka. Jedná se o Šetelíkův akvarel z roku 1928. Součástí daru je i osobní telegram československého velvyslance v Londýně a později ministra zahraničí československé exilové vlády Jana Masaryka Georgu Schichtovi. Oba byli důvěrní přátelé a v Británii se až do konce 2. světové války často setkávali, což reflektuje i obsah telegramu.

Peter Schicht přijel se svými dvěma dcerami a jejich doprovodem. V programu měli nejen prohlídku výstavy v muzeu, návštěvu rodinné hrobky na Střekově, prohlídku střekovské továrny známé jako Setuza a výpravu do vesničky Roztoky u Povrlů, kde stojí bývalá vila Georga Schichta. Naposledy Ústí nad Labem přivítalo na konci loňského roku zástupce potomků Georgova bratra a spolumajitele rodinného koncernu Heinricha Schichta v čele s jeho vnučkou Bettinou von Siemens. Zúčastnili se jako čestní hosté vernisáže výstavy „Schichtova epopej – 100 let republiky a 170 let Schichtových závodů“, která v ústeckém muzeu potrvá až do konce června.

Zachovat a dále rozvíjet ve Zlíně tradiční odvětví kreativního průmyslu – audiovizi, ale také zatraktivnit Zlín a jeho potenciál v oblasti audiovize. To jsou cíle Filmového fondu statutárního města Zlína, který v těchto dnech zveřejnil druhou výzvu určenou na podporu vývoje filmových scénářů s přímou vazbou na město.

„V loňském roce jsme rozhodli o podpoře osmi z celkem dvaadvaceti přihlášených projektů. Věříme, že zájem o zlínská témata vzbudí mezi filmaři naše výzva i letos. Díky nevyčerpání všech alokovaných prostředků z roku 2018 jsme tentokrát objem podpory navýšili z původního milionu na stávající 1,4 milionu korun. Atraktivita výzvy se tak může v očích filmařské obce ještě zvýšit,“ říká Jiří Korec, primátor statutárního města Zlína a současně předseda správní rady fondu.

Právě hodnocení správní rady slouží jako podklad k pozdějšímu rozhodování městského zastupitelstva o udělení dotací. To musí být podle Korce vždy řádně odůvodněné. Proto správní radu tvoří jak zástupci města, tak filmoví odborníci. „Podpora vývoje scénářů je prvním a logickým krokem k tomu, aby se ve Zlíně opět natáčelo. Investice se projeví sice v delším časovém horizontu, ale praxe z jiných měst a zemí ukazuje, že je tento postup efektivní,“ vysvětluje Pavlína Žipková, vedoucí Czech Film Commission a současně členka správní rady zlínského filmového fondu.

Prostředky na vývoj filmové látky jsou dostupné renomovaným scenáristům, ale i začínajícím tvůrcům. Při hodnocení žádostí rozhoduje zejména originalita a zpracování námětu stejně jako míra zapojení Zlína. Ta se může projevit například zasazením příběhu do konkrétních městských lokací nebo vyprávěním o výrazné, významné, ale třeba také diskutabilní osobnosti města. Podporovány jsou scénáře celovečerních filmů, dokumentů i seriálů. Maximální výše dotace není stanovena.

Výzva s přesnými podmínkami je již zveřejněna na úřední desce města Zlína. Žadatelé mohou opět využít i bezplatné konzultace u zlínské filmové kanceláře, která je městem pověřena propagací výzvy mezi filmaři. „Nejčastější chybou, se kterou jsme se v loňském roce potkávali, bylo zaměňování města Zlín a Zlínského kraje. Žadatelům jsme tak například pomáhali rozlišovat, jaké náměty mohou být z této dotace podpořeny a jaké už ne. Zájemci se na nás mohou obracet ale i s dalšími otázkami, které se týkají podpory audiovize v regionu,“ uzavírá Magdaléna Hladká ze Zlín Film Office.