Knihy, literatura, média

„Start Kinematovlaku je tradičním symbolem pro veřejnost, že se Zlín Film Festival nezadržitelně blíží,“ přibližuje výkonná ředitelka festivalu Jarmila Záhorová a dodává, že po čase svou jízdu kinematovlak nezačíná ve Zlíně, ale v Mikulově. „Zde také festival začátkem června ukončíme Mikulovskými ozvěnami Zlín Film Festivalu,“ doplnila Záhorová.

Svoji trasu vlak odstartuje 14. května a z Mikulova poputuje dále do Znojma, rakouského Retzu, Kolína, Kutné Hory, Mladé Boleslavi, Nymburku a Brandýsa nad Labem. Na Moravě budou jeho zastávky v Olomouci, Přerově, Kroměříži a svoji cestu skončí pohádkový vlak ve Zlíně v době konání filmového festivalu.

V každém z uvedených měst Kinematovlak promítá především na hlavním vlakovém nádraží vždy od 9 hodin. Dopolední projekce po 30 minutách jsou určeny především dětem z mateřských škol a prvních stupňů základních škol dle předchozí rezervace. Odpoledne jsou věnována široké veřejnosti. Děti se mohou těšit na spoustu známých večerníčků z produkce České televize a dalších známých pohádek.

Kromě hlavní součástí vlaku, Kinovozu upraveného do podoby kinosálu, nechybí ani herna zvaná Vláček Hráček a Historický vagon s edukativním charakterem. V něm návštěvníci uvidí, jak to kdysi na železnici vypadalo a nahlédnou také do historie měst, kterými Kinematovlak projíždí.

Harmonogram jízdy vlaku, časy promítání a další informace jsou k dispozici na www.zlinfest.cz.

Rezervace míst na tel.: +420 724 351 085

 

Zastávky Kinematovlaku:

14. května          úterý                    Mikulov

15. května          středa                  Mikulov

16. května          čtvrtek                 Znojmo

17. května          pátek                    Retz

20. května          pondělí                Kolín 

21. května          úterý                    Kutná Hora

22. května          středa                  Mladá Boleslav hlavní nádraží

23. května          čtvrtek                 Nymburk hl. nádraží

24. května          pátek                    Brandýs nad Labem

27. května          pondělí                Olomouc hl. nádraží

28. května          úterý                    Přerov

29. května          středa                  Kroměříž

30. května          čtvrtek                 Zlín

Zdroj: Kateřina Martykánová, ZLÍN FILM FESTIVAL

Spolupráce Newtona s berlínskou Kicken Gallery spadá do sedmdesátých let dvacátého století. Právě tehdy začal její zakladatel Rudolf Kicken tvořit vlastní pozoruhodnou kolekci fotografových děl a postupně ji doplnil také o díla soukromých sběratelů.

Kontroverze, erotika i preciznost

Během své téměř šedesátileté profesionální kariéry Helmut Newton bravurně ovládl estetiku studiové fotografie, která se vyznačuje pečlivou pozorností k atmosféře, kompozici, jemnosti a detailu. Proslavil se především svými fotografiemi pro časopis Vogue, pro jehož australskou, londýnskou a pařížskou redakci pracoval dlouhých 23 let.

 

Jemně oscilující mezi kontroverzí, tajemnem a erotikou vyobrazoval modelky jako silné, aktivní a sebevědomé ženy v moderní společnosti. Význam a roli fotografie posunul směrem k obecnějším hodnotám a vyjádření a navždy tak změnil podobu módní fotografie. Kromě modelek Newton fotografoval i slavné osobnosti světa umění a módy. Známý je například portrét Karla Lagerfelda, Andyho Warhola, Sigourney Weaver nebo Palomy Picasso. 

 

Kurátorky výstavy Ina Schmidt-Runke, ředitelka Kicken Gallery a Helena Musilová, šéfkurátorka Musea Kampa, se rozhodly výstavu doplnit o fotografie Newtonových spolupracovníků, a soustředí se tak na širší kontext jeho děl. Výstava je rozdělena na čtyři sekce, které postupně mapují fotografovy inspirační zdroje, po jeho nejsilnější období od roku 1950 až 2000. Výstava obsahuje také práce Newtonových vrstevníků-například Erwina Blumenfelda, Irvinga Penna, Horsta P. Horsta, nebo Sibylle Bergemann. Vše uzavírá sekce nazvaná České stopy, kde uvidíte například výběr z děl Tona Stana a Gabiny Fárové z přelomu 80. a 90. Let. S nimi Newton v roce 1988 spolupracoval na vzniku několika fotografií v pražském Novém světě.

Již první propagační nahrávky – seznamující v roce 1929 potenciální zájemce se šíří připravovaného českého programu na gramodeskách tehdy ještě německé značky Ultraphon – zmiňovaly kromě aktuálních vlasteneckých písní též scénky Spejbla s Hurvínkem a nahrávky dvojice Voskovce a Wericha. Akcent na moderní taneční hudbu demonstrovaly tehdy i první hudební snímky na této nové etiketě v podání orchestru řízeného F. A. Tichým; ten na ni prosadil jak moderní jazzové aranže známých českých lidových písní a Kmochových pochodů, tak i několik vlastních skladeb, například foxtrot Dobrou noc, natočený později v podání řady dalších jazzových souborů na gramodesky jiných značek.

Distribuce desek značky Ultraphon s českým programem se ujala pro tento účel založená domácí firma Ravitas, která také v roce 1932, kdy byl Ultraphon v Německu v důsledku platební neschopnosti donucen ukončit činnost, odkoupila jeho veškerá tuzemská aktiva a transformovala se na a. s. Ultraphon ČSR. Nová společnost zároveň získala práva na používání obchodní známky Supraphon, kterou nejprve využívala jako značku elektrických gramofonů vlastní výroby a po roce 1946 jako etiketu gramodesek s nahrávkami určenými hlavně na export.

První snímky hudebního stylu, označovaného zpočátku jako „hot jazz“, vyšly na gramodeskách značky Ultraphon počátkem roku 1936 v podání Orchestru Gramoklubu, jehož znělku – foxtrot A Little Rhythm – složil a aranžoval Jiří Traxler, jeden ze zakládajících členů tohoto progresivního jazzového souboru. Na etiketě Ultraphon pak v následujících více než deseti letech vyšla celá řada skladeb s Traxlerovými melodiemi, texty a aranžemi.

Jak tyto nahrávky vznikaly, jaký měly úspěch a řadu dalších zajímavých příběhů spojených s prosazováním moderní taneční hudby a swingu před rokem 1939, během protektorátu i po roce 1945, jakož i osudy Jiřího Traxlera při emigraci v roce 1949, to vše přinese audiokniha vznikající v tomto jubilejním roce v produkci Supraphonu.

Memoáry významného skladatele, aranžéra a interpreta moderního českého swingu Jiřího Traxlera jsou strhující. Už sama osobnost spolupracovníka a přítele takových velikánů, jakými byli Jaroslav Ježek, R. A. Dvorský (letos si připomínáme 120 let od jeho narození) či Karel Vlach, se vymyká v mnoha směrech obvyklým měřítkům. K posluchačům se dostanou audioknižní memoáry Jiřího Traxlera ve výjimečném kompletu dvou alb, kdy to první bude audiopodobou knihy Život v rytmu swingu v podání člena činohry Národního divadla v Praze Igora Orozoviče, který Traxlera ztvárnil v úspěšném divadelním představení Ondřeje Havelky V rytmu swingu buší srdce mé, za nějž byl nominován na Thálii. Druhé album bude souborem všech 83 skladeb, na nichž se Traxler podílel.

„Natáčení téhle audioknihy je pro mě krásnou tečkou a rozloučením s příběhem Jiřího Traxlera. Studiem tohoto čtivého životopisu jsem totiž samozřejmě před čtyřmi lety začal zkoušení inscenace v Národním divadle. S proslulým orchestrem Melody Makers, jsem si, podobně jako Jiří Traxler, mohl i zahrát na klavír, zpívat a dokonce i trochu dirigovat. Jiří Traxler je důkazem, že s láskou k hudbě, k životu a také s nadhledem, se dá zvládnout lecjaká situace. A že jich Jiří zažil hodně,“ uvedl Igor Orozovič při nahrávání audioknihy.

Audioknihu Jiří Traxler – Život v rytmu swingu na 2CD-MP3 i v digitálních formátech vydá Supraphon v pátek 10. května 2019.

Zdroj: Lukáš Kadeřábek, www.supraphon.cz

Výstava představuje hravou formou protagonisty původního českého komiksu Čtyřlístek – psí slečnu Fifinku, prasátko Bobíka, králíka Pinďu a kocoura Myšpulína. V některých příbězích vystupuje také zloduch Kazimír Zádrhel, který se snaží Čtyřlístku všelijak uškodit. Děti se mohou seznámit s hrdiny slavného obrázkového seriálu prostřednictvím původních kreseb a interaktivních her. V Myšpulínově garáži na návštěvníky čeká podivuhodné čtyřlístkovské vozidlo – chronolet. Svět Čtyřlístku a kontext doby mapuje časová přímka s připomínkami významných událostí v životě časopisu, Prahy i České republiky. Nechybí ani pátrací hra pro děti Za tajemstvím Pindruší. 

Otcem příběhů Čtyřlístku je kreslíř Jaroslav Němeček, společně s manželkou Lucií. První sešit s názvem Vynálezy profesora Myšpulína vyšel 15. 5. 1969 v nakladatelství Orbis. Nyní vychází časopis Čtyřlístek s příběhy zvířecí čtveřice dvacetkrát do roka.

První příběhy napsal Jaroslav Němeček sám, od pátého sešitu se stala dvorní libretistkou Ljuba Štíplová, která napsala více než dvě stě příběhů oblíbených postaviček. Za padesát let existence Čtyřlístku se na tvorbě příběhů podílelo více než třicet autorů.

Den se Čtyřlístkem – 11. května

V sobotu 11. 5. od 14.00 do 17.30 hod. se koná v hlavní budově MMP u příležitosti otevření výstavy Den se Čtyřlístkem. Program, orientovaný zejména na rodiny s dětmi do 10 let, zahájí krátký rozhovor s kreslířem Čtyřlístku Jaroslavem Němečkem a následná autogramiáda.

Pro děti a rodiče jsou připraveny i dvě komentované prohlídky výstavy s jedním z autorů.

Během odpoledne mohou děti se svými rodiči navštívit výstavu také samostatně, zahrát si hru Za tajemstvím Pindruší a zúčastnit se losování o knihy Čtyřlístku a další ceny. Každý dětský návštěvník si bude moci vyzvednout i drobnou výhru (vystřihovánky, pohledy nebo časopisy Čtyřlístek).

Celé odpoledne budou veškeré dění doprovázet i plyšoví kamarádi Fifinka, Myšpulín, Pinďa a Bobík. Nebude chybět ani prodej čtyřlístkovského sortimentu.

V rámci Dne se Čtyřlístkem je pro rodiny s dětmi volný vstup do celého muzea.

Pro školy

Pro školní skupiny připravilo lektorské oddělení MMP procházku výstavou zaměřenou na postavičky Čtyřlístku i jejich společná dobrodružství. Pomocí obrazového materiálu a herních prvků, jako je například tematická stolní hra, Fifinčin šatník či divadlo, děti poznávají charaktery oblíbených komiksových figurek. Lektor pracuje i s tvůrčími schopnostmi a fantazií žáků. Na závěr je možné zhlédnout krátký film Signály z neznáma. Lektorský program trvá 50–60 minut, podle věku dětí.

 

Stručný životopis Jaroslava Němečka

Od dětství kreslil rád zvířátka a jednoduché komiksy. Po základní škole vystudoval Umělecko-průmyslovou školu, obor propagační grafika, pak začal pracovat v nakladatelství Orbis. Nejprve kreslil krátké komiksy do časopisu Mateřídouška a v roce 1968 vytvořil první příběh Čtyřlístku. Je kreslířem
i dalších komiksových příběhů – Čaroděj Huriáš, Barbánek a Rexík. Ilustroval i dětské knihy –Kouzelník Žito, Kocour v botách, Zachraňte les a jiné. V osmdesátých letech se úspěšně věnoval keramice. Tvorba Čtyřlístku je pro něj celoživotní radostí. S manželkou Lucií má syna Vítka, je dědečkem dvou vnoučat. Lucie a Jaroslav Němečkovi jsou čestnými občany Prahy 4.

 

Literární kontext Čtyřlístku

Čtyřlístek je původní český kreslený seriál (dnes komiks). V českém prostředí byly tehdy známy pouze Rychlé šípy Jaroslava Foglara, které pracovaly se silným výchovným momentem a byly cíleny na starší děti. Zábavný kreslený seriál pro děti do deseti let tu byl novinkou. V Británii děti četly příběhy medvěda Ruperta nebo nejdéle vydávaný komiks Dandy, Francouzi si oblíbili příhody psa Pifa. Ten se spolu s britským Dandym nejvíce podobal Čtyřlístku, a to charakterem i strukturou časopisu. Ve Francii byl nejpopulárnějším dětským komiksem Asterix et Obelix. V Belgii vycházel Tintin a Šmoulové.
Nesmíme zapomenout na sice starší, ale nesmírně populární komiks Max und Moritz, který vycházel v Německu. Děti za železnou oponou se ke komiksům dostávaly hůře, ale přesto i v tehdejším východním Německu vycházel dobrodružný Mosaik, v Polsku zase Tytus, Romek i A’Tomek. Autor Čtyřlístku Jaroslav Němeček se inspiroval zejména zahraniční produkcí za železnou oponou. Na vzniku tohoto českého původního komiksu má značný podíl i jeho manželka Lucie.

 

Stručný vývoj časopisu Čtyřlístek

První sešit vyšel v nakladatelství Orbis 15. 5. 1969 s názvem Vynálezy profesora Myšpulína v nákladu 300 000 kusů. Byl do tří týdnů rozebrán. Právě velký zájem veřejnosti si vynutil pokračování. Zpočátku Čtyřlístek vycházel nepravidelně a nečíslovaně. Postupně se proměnil v pravidelně vydávaný časopis. Dnes vychází dvacet čísel ročně (z toho čtyři dvojčísla) a počet vydaných čísel se blíží k sedmi stům. Nakladatelství Čtyřlístek (vznik 1990) produkuje i samostatné knihy vybraných příběhů Čtyřlístku a ročně čtyři čísla Čtyřlístku Speciál a časopisu Ahoj, tady Fifi.

První čtyři příběhy napsal Jaroslav Němeček sám. Pak začal spolupracovat Ljubou Štíplovou, která také vybavila postavičky charaktery a napsala více než dvě stě příběhů. Od roku 1991 do roku 2019 se na příbězích Čtyřlístku autorsky podílelo více než třicet dalších autorů. Připomeňme zejména Hanu Lamkovou, Josefa Lamku, Stanislava Havelku, Jiřího Poboráka, Richarda Svitalského a Jiřího Čehovského. I Jaroslav Němeček přidal další epizody, dohromady jich napsal více než třicet.

Kontakt pro bližší informace:
www.muzeumprahy.cz

Výstava s názvem Josef Hoffmann 1870–1956 a s podtitulem Ornament a moderna / Architekt a designér bude přístupná až do 26. června 2019 v prostoru foyeru Univerzitní knihovny Slezské univerzity v Opavě.

 

Dne 7. května 2016 uplynulo 60 let od úmrtí Josefa Hoffmanna. Rakouské kulturní fórum v Praze se rozhodlo tohoto všestranného tvůrce architektury, uměleckých řemesel a designu ve 20. století připomenout prostřednictvím putovní výstavy, která prezentuje Hoffmannovy nejdůležitější projekty spolu s fotografiemi jeho privátních interiérů jak ve Vídni, tak v jeho rodném městě Brtnici u Jihlavy.

 

Expozice má ambice představit českému divákovi Hoffmannovu tvorbu v plné šíři, od tvůrčích začátků, přes slavnou éru jeho vedení firmy Wiener Werkstätte, nejvýznamnější architektonické projekty, až po dosud spíše opomíjené projekty z doby po první světové válce. „Návštěvníci se mohou blíže seznámit rovněž s osudy a tvorbou Josefa Hoffmanna po druhé světové válce. Mohu prohlásit, že svojí tvorbou významně ovlivnil nejen českou, ale i evropskou architekturu a design,“ sdělila k výstavě vedoucí Univerzitní knihovny SU Mgr. Zuzana Tichá.

 

 

Josef Hoffmann (*15. prosince 1870 Brtnice; +7. května 1956 Vídeň)

Po neúspěšném ukončení gymnázia v Jihlavě a úspěšnějším studiu průmyslové školy v Brně začal studovat Vídeňskou akademii výtvarných umění, kde byl žákem Carla von Hasenauera a Otto Wagnera. Za svoji závěrečnou práci získal stipendium, tzv. Římskou cenu, které mu umožnilo studijní cestu a roční pobyt v Itálii.

Po návratu, v pouhých dvaceti pěti letech, byl jmenován profesorem na vídeňské Uměleckoprůmyslové škole a v roce 1897 patřil mezi spoluzakladatele Sdružení výtvarných umělců Rakouska – Secession. Vedle Hofmanna můžeme za jeho iniciátory považovat Otto Wagnera, Gustava Klimta (kterému Univerzitní knihovna SU věnovala jednu z předchozích výstav), Josepha Maria Olbricha (muže, významně spjatého s Opavou), Maxe Kurzweila, Leopolda Bauera (m. j. tvůrce opavského obchodního domu Breda) či Kolomana Mosera. Ve své tvorbě byl zpočátku Josef Hoffmann ovlivněn nejen italskou secesí, ale také vlivy francouzské a belgické secese. V pozdější době více také vnímal strohost a geometričnost britského kulturního a uměleckého směru hnutí Arts & Crafts. To jej inspirovalo k založení uměleckořemeslné dílny Wiener Werkstätte (společně s Kolomanem Moserem a průmyslníkem Fritzem Waerndorferem), kde se podle jeho návrhů vyráběl nábytek, sklo, keramika, tapety, závěsy a další zařízení interiérů, ale např. i šperky. Přesto, že seznam staveb, interiérů a dalších počinů je celkem obsáhlý, mezi jeho nejvýznamnější stavby z pohledu architektury patří palác Stocklet v Bruselu, zapsaný v roce 2009 do Seznamu památek UNESCO nebo sanatorium Westend v Purkersdorfu u Vídně, postavené v roce 1904. Ze staveb v naší zemi jmenujme alespoň venkovský dům v Koutech nad Desnou, postavený pro bankéřskou rodinu Primavesi, a který se později stal výletním centrem vídeňské umělecké scény, Hostinský dům hutí Poldi v Kladně, který mu v roce 1902 zadal magnát Karl Wittgenstein či vilu pro Sigmunda Berla v nedalekém Bruntále.

Skautkou na doživotí

Narodila se v roce 1929. Jejím dědečkem byl tvůrce a strážce nové československé etikety a také spoluzakladatel Olympijského výboru Jiří Guth Jarkovský. Tatínek pracoval ve službách Schwarzenbergů. Na gymnáziu v Praze se stala členkou 44. dívčího skautského oddílu Vřetenušek a skautkou zůstala celý život. Po maturitě v roce 1948 nemohla kvůli „třídnímu původu“ studovat medicínu, jak bylo její vroucí přání. Absolvovala tedy školu pro porodní asistentky v Liberci. Později byla na medicínu doporučena, ale studia opět z politických důvodů nemohla dokončit.

Ve švýcarském exilu, kam odešli s mužem Rudolfem Seidlem a dcerami v roce 1969, pracovala jako zdravotní sestra. Připravovala ale také výukové materiály pro děti českých krajanů. S manželem tvořili pilíře švýcarského českého skautingu. Pod přezdívkou Pirátka tuto charismatickou bytost s osobitým humorem a vnitřní ušlechtilostí znají všichni její přátelé. Přezdívku má i ve své mailové adrese. Díky důvěrnému vztahu k počítači je Pirátka stále ve spojení s mnoha dalšími Čechy po světě; napsala desítky článků do krajanského tisku a také několik knih. Stále aktivně sleduje českou politiku. Poznaly jsme se ještě v době, kdy byla doma v Curychu, a kdy mne a kolegy z týmu Českých kořenů přesvědčila, že musíme jet natáčet na „Válendu“. Proč, a co je to za místo, dočtete se dále…

 

Jak dlouho už jste zpátky v Česku?

To je těžké říct. Nejdřív jsem pobývala v Praze jen občas, potom se Švýcarskem tak nějak na stejno a nakonec to dopadlo, že jsem už jenom v Praze. Postupně se to překlápělo.  

 

Vím, že kromě toho, když něco nového píšete, nesedíte doma. Čím se tu v Praze vlastně zabýváte?

Ráda chodím za kulturou. A také do Knihovny Václava Havla na jejich pořady a hlásím se hrdě k „Pražské kavárně“ (smích). Mám čilé kontakty i s Libri Prohibiti, knihovnou exilové a samizdatové literatury, kde se také stále něco děje, a Jiřím Gruntorádem, jejím ředitelem. Do Libri Prohibiti jsem také už darovala dost knih. Aspoň 2 metry z Indexu a od Škvoreckých (exilová nakladatelství), i ledasjaké jiné dokumenty z exilu. A užívám si přátel, které jsem měla dříve ze Švýcarska daleko.

 

Je vám tady dobře a nelitujete toho?

Nelituju. Já vím, co chcete slyšet, a řeknu to poeticky: Krev není voda. To víte, že v tom hrály velkou roli emoce, ty řídí naše osudy. V Praze se mi stýská po Švýcarsku, a když tam přijedu, teskním po Praze. Cítím se doma tady i tam, mám dvojí občanství, dvě lásky. Láska je nekonečný lán, tam se toho vejde!

 

Po čem ze Švýcarska teskníte nejvíc?

Po přírodě. Švýcarské hory, to je něco tak nepopsatelně krásného. V náručí té švýcarské přírody jsem se cítila doma. Ale já jsem vlastně celý život měla té přírody málo a nějak mi chyběla. I když jsme jezdili do Alp na skautské tábory, bylo mi to pořád málo. Ale člověk nemůže mít všecko. Tady v Praze mám svoji kulturu, jsem se vším smířená, ale uvnitř zůstává ten pocit.

 

Ve vaší knížce Zrcadlo mé duše jsem četla, jak jste ještě před vaším odchodem jezdívali s mužem a přáteli na horskou chalupu v Krkonoších. A že ta chalupa byla pro vás tehdy únikovým místem. Místem, kde se dalo volně a beze strachu hovořit.  

Scházela se tam celá naše skautská parta. Tu chalupu jsem milovala. Víte, já mám ty dva domovy, český a švýcarský, v mysli pořád jako tu krkonošskou chalupu a Švýcarsko jako „Válendu“. Když se řekne Švýcarsko, nepředstavím si Curych, ale louku, kde teče Rýn, obklopenou horami, a mám to za nejkrásnější místo na světě.

 

Tady asi musíme čtenářům vysvětlit, že „Válenda“ je vlastně počeštěný název velmi staré švýcarské obce Valendas v údolí Horního Rýna, kterou jste kdysi s manželem a dcerami objevili jako ideální  místo pro skautské tábory českých dětí ve Švýcarsku. Konaly se tam pod vaším vedením řadu let a jezdily tam i české děti ze Švédska i odjinud, dokonce i z USA. V devadesátých letech tábor hostil devětkrát i skautský oddíl z Čech.

Později v organizaci táborů pokračovali vaši nástupci. Díky vám jsme se tam měli možnost ještě v roce 2010 podívat i s kolegy při natáčení Českých kořenů a zachytit vás „na místě činu“ i s vašimi pokračovateli a houfem česky brebentících dětí. Pro mne to byl jeden z nejkrásnějších zážitků, když jsme pod Alpami, s horskou řekou za zády, nocovali v teepee pod hvězdnatou oblohou a mohli zažít tu nepopsatelnou atmosféru… Pořád se tam tyto české tábory konají?

Skautské tábory už ne, ale Češi tam jezdí tábořit, několik rodin s dětmi. „Úřední řeč“ už není čeština, ale český duch tam vládne. I okolní sedláci, kteří skautům do tábora dříve dodávali mléko, zeleninu a další produkty, to mají pořád zapsané jako český tábor.

Víte, ti mladí, co do Švýcarska přicházejí pracovat nebo studovat a jsou tam teprve pár let, nenavázali tolik na původní spolky, ale také se činí. Zdá se, že česká enkláva ve Švýcarsku znovu ožila, mladých rodin se tam sešlo tolik, že už založili několik českých školiček z té drobotiny, v Curychu je dokonce i „Český dům“.

 

Nedávno jste svůj vztah ke Švýcarsku, kde jste prožila bezmála 50 let, shrnula do knížky Švýcarské etudy (vydalo nakladatelství Petrklíč)…

Je to vlastně kronika mé druhé půlky života, toho, co zapadlo do mé duše. Ve vzpomínkách se vytvoří síto a zůstane tam to hezčí.

 

Co je právě ve Švýcarsku jiné než u nás?

To je zajímavá otázka. Lidé jsou navenek úplně stejní. Nejen velcí dobráci (jako u nás v Česku), ale občas i lháři, šizuňkové, podvodníci, xenofobové. A kvete-li u nás závist, tam kvete udavačství. Jenom Švýcarky jsou štíhlejší. Na ulici ale nepoznáte, zda ty tlusté jsou cizinky, které tu pracují, turistky nebo azylantky, takže to vyjde na stejno.

Ale abychom se vrátili k té atmosféře: jsme opět v emocích. Ve švýcarském povětří je cítit vyrovnaný klid, pohoda. Ozývá se tu křesťanská důvěra v Boha, dávná minulost náboženských reformátorů, Zwingliho, Kalvína, filosofa Roussea, zakladatele Červeného kříže Dunanta, soucitného celníka Gruningera, který pouštěl Židy přes hranici a bojoval proti vlastnímu státu. A také odkaz zdatného obchodníka Duttweilera, zakladatele obchodního družstva Migros, který neměl rád peníze…

Čerpají Švýcaři z té minulosti? Tomu jsem chtěla přijít na kloub. Tam jsem hledala inspiraci a odpověď, odkud že pramení jejich étos současného života, sebevědomí, spokojenost, víra.

 

Z čeho jste čerpala vy? V knížce je ohromné množství zajímavostí…

Ze šuplíku (smích). To jsem jednou dělala pořádek a našla jsem tam skripta z doby, když jsme se ve Švýcarsku ucházeli o občanství. Z těch vznikl jakýsi tahák, který si všichni Češi předávali. Už jsem to chtěla vyhodit, ale řekla jsem si: Než to vyhodím, přeložím to. Byla to vlastně náhoda.

 

Vezměme to teď ale naopak. Našla jste, když už nyní trvale žijete v Praze, co je tady lepší než ve Švýcarsku?

Ale to víte, že ano. Městská doprava v Praze třeba. Ve Švýcarsku existuje výborné spojení vlakové i autobusové, ale příšerně drahé.

 

Vy asi nejste ta, která by viděla jen nedostatky, že tady nefunguje to a ono? Někdy se stává, že Češi, kteří žili dlouho v zahraničí, se tak chovají a domácí obyvatelstvo je pak nemusí mít rádo, protože se zdá, že příliš kritizují.

Já se krotím. To víte, že se mi to někdy stane. Ale pak si vždy řeknu: Mlč! Z tebe mluví ta „zpovykaná“ Švýcarka (smích). Podívejte se, tady třeba jsem si koupila kancelářské svorky (ukazuje názorně). Já jim říkám bolševické. Tyhle jsou z Česka a tady ty ze Švýcarska. Ta kvalita je úplně jiná. Nebo třeba ubrousky – to je takový rozdíl! Mně je to jasné, proč. Ale nic neříkám a raduju se z toho, co všechno je tady prima.

 

Rozhovor přerušuje kočičí návštěva ze sousedního balkonu. Pirátka ji láká, ale kočička nedůvěřivě sleduje vetřelkyni v mojí osobě a nechce ani nabízený pamlsek. „Ona je taková herečka“, dí Pirátka. Někdy se tváří, jako „ já tě neznám – a vlastně tady ani nemusím být“. Kočka nonšalantně odchází a Pirátka pokračuje. 

Atmosféra od listopadu 1989 se v Česku obrovsky změnila. Když jsme sem ze Švýcarska jezdili v 90. letech, byli jsme něco zvláštního. To dnes už neplatí. Nevím, jestli si to uvědomujete, jak tu pomalu ubývalo určité nedůvěry a strachu i škarohlídství – nejen vůči nám ze zahraničí, ale i vůči sobě navzájem. Lidé si víc pomáhají, jsou mnohem radostnější a pohodovější. Jistěže jsou tu nespokojenci, ale ti se vytrácejí v celkové náladě, která je vlastně pozitivní. Ale tu atmosféru nevytváří minulost. Ta je jen otiskem v písku, tu tvoří právě současnost. A právě v tom se, myslím, česká skutečnost za těch posledních skoro třicet let přiblížila té švýcarské. Nabyla na sebevědomí, pohodě. Nová generace už nic neví o marxleninské ideologii, v jejímž vleku žili jejich prarodiče. A kdysi tak rozšířenému sloganu Kdo nekrade, okrádá rodinu - tomu už snad věří jen premiér Babiš. Mrzuté je, že právě on nás reprezentuje ve světě.

 

S tím ráda souhlasím. Hlavně mladí jsou otevřenější a úplně jiní, co myslíte?

To stoprocentně, ale někdy zase až moc. Dnes už bylo a je tolik mladých lidí venku a je jim to samozřejmé. Až mně je líto, že si neuvědomují, jak my jsme tu byli v té velké kleci zavření. Jak bylo vzácné jen z ní na chvíli vykouknout, alespoň do zemí východního bloku. Ten pocit už vůbec nemůžou mít! Proč my jsme odcházeli? Pořád jsme si říkali, že kvůli dětem, kvůli támhletomu a jinému, ale v podstatě jsme odcházeli za svobodou. Přechod přes hranice pro nás byl největší zážitek, i když jsme pak cestovali třeba z Německa do Francie. Úžasný pocit – už jsme zase v jiné zemi! Jeden Čech ve Švýcarsku mi kdysi říkal: „Já kdybych se nestyděl, tak bych v Basileji (leží přímo na hranicích tří států) chodil pořád ze Švýcarska do Německa a zase do Francie a zpátky.“

 

Vy jste ale i ze Švýcarska před rokem 1989 byla stále v kontaktu s Československem…

Ano, s některými lidmi z Charty jsme dělali všelijaké „neplechy“. Třeba jsem vstoupila do organizace IGFM, mezinárodní společnosti pro lidská práva. Centrálu měla ve Frankfurtu, kde se vždy jednou za rok sešli zástupci všech utlačovaných národů. Zorganizovali jsme jednou tiskovou konferenci k výročí 21. srpna 1968, která se konala zároveň v několika evropských městech. Nebo jsem pořádala řetězovou 24hodinovou hladovku za propuštění Pavla Wonky, politického vězně. Hladovka vyšla z Vrchlabí a já jsem ji ze Švýcarska v tom svobodném světě zorganizovala i mezi krajany tak, že si ji předávali mezi sebou v různých zemích vždy po měsíci, třeba i v Austrálii…

 

Vraťme se ale do Česka. Rozumí Češi podle vás demokracii?  

Tady se to nějak zaseklo. Demokracií si ustavičně vyplachujeme ústa a nebereme v úvahu, že naši spoluobčané, jeden každý z nás, vidí svět z jiného úhlu, z jiné perspektivy. Chce to empatii, schopnost vcítit se do situace toho druhého. A tam se to zašmodrchává, místo horování o demokracii bychom měli hledat cestu z té sebestředné bubliny.

 

Takže nám tu asi ve společenském prostoru, ve výchově něco chybí, abychom z té bubliny unikli?  

Mám dojem, že význam mnohých slov tu v Česku není nijak vysvětlený. Víme, jaký je rozdíl mezi nacismem, nacionalismem a vlastenectvím? Vlastenectví není sprosté slovo. A o tom je potřeba mluvit. Ne o demokracii, tu je potřeba žít. Málo se také zná a mluví o empatii, odpovědnosti, sobectví. Myslím, že kdybychom měli víc empatie, víc odpovědnosti a méně sobectví, měli bychom více demokracie.

 

Tady cítím vaši náklonnost k masarykovskému myšlení. Masaryk také vysvětloval obecné pojmy a zamýšlel se nad jejich významem pro společnost. 

Všechno to by se mělo adekvátně užívat a také trochu lidem vysvětlovat. Těší mne ale, že praneteř mne pozvala do Skautského institutu na Staroměstském náměstí. Byl tam seminář pro starší skauty právě na témata vlastenectví a nacionalismus, a měla jsem možnost k tomu také něco říct. Jsem ráda, že se ten skautský étos pořád pěstuje. 

 

Jak je to tedy s Masarykem a vámi? Před pár lety jste o něm brilantním stylem napsala útlou knížku, TGM Humanista pravdou posedlý (vydalo nakladatelství Primus). Co vás vedlo k tomu, psát o někom tak známém?  

Ale právě, že o něm mnozí nevědí skoro nic. Říkala jsem si, že je potřeba napsat takový životopis, který potřebuje znát a může si přečíst každý Čech, ať je mu 7 nebo 70, ať je to kopáč na ulici nebo ministerský úředník. Ti všichni by měli mít základní představu, kdo TGM byl. Knížka má jen 34 stránek a je to krásně vypravené vydání, aby lákalo k přečtení. Ale ještě se věci musí dobře propagovat, aby nezapadly…No, snad se i to naučím.

 

A máte ještě něco zajímavého v šuplíku?         

Možná něco najdu. Má poslední starost je, zanechat dobrou stopu v písku…