Instituce a kulturní zařízení

CHEB: Výstava v Klubu G4. Amatérská tvorba mladá, talentovaná chebské fotografky.

Vernisáž: 24. listopadu 2023 od 18:00

Výstava potrvá do 24. ledna 2024.

Galerie 4, p. o. Karlovarského kraje, Františkánské náměstí 1, Cheb

T/ 736 514 083 | E/ galerie4@galerie4.cz | W/ www.galerie4.cz | FB/ Galerie 4 Cheb

Otevírací doba Klubu G4: Út-Pá 10:00-16:00 nebo dle dohody

„Radost nad zjištěním, že máme konečně jméno autora, byla veliká. Netušil jsem ale, že po několika měsících se od příspěvku na Facebooku, přes matriku a LinkedIn dostaneme až k rodině Bedřicha Šimona do Itálie a k jeho pozůstalosti,“ shrnuje Jan Slanina z Bio Central.

S objevem se Slanina hned pochlubil své bývalé kolegyni, Iloně Mach. Ta po autorovi mozaiky, která byla dlouho skrytá pod červeným závěsem, pátrala už dříve – ovšem bez výsledku. Na autora se ptala znalců umění z Hradce, ale i několika dalších odborníků. Nikdo však o autorství neměl ani potuchy. Po zhlédnutí Týdeníku bylo najednou jasno jméno umělce – Bedřicha Šimona – ale i mozaiky. Ta nese název Oko do celého světa, dříve se jí někdy říkalo Sputnik. Dílo má neuvěřitelných 50 metrů čtverečných a je jednou z největších realizací B. Šimona.

Hledání po materiálech z doby, kdy mozaika vznikala – tedy z let 1969-1972 nebylo vůbec jednoduché. Badatelé začali na matrice s myšlenkou, že by autor mohl mít v Hradci nějaké potomky. Tato první informace byla pro pátrání naprosto klíčová. Zápis o panu Šimonovi, který se narodil v roce 1902, ale nebyl úplný. Důležitou informací bylo, že umělec měl dvě dcery a že jeho pravnučka zřejmě žije v Itálii. Tu se podařilo vyhledat na profesní síti LinkedIn. Slanina s ní navázal kontakt, a to odstartovalo sled událostí – červnovou návštěvu její maminky, která si na dědečka ještě pamatovala, a která poté poslala další shrnutí, ve kterém badatelé našli indicie pro další hledání. Nakonec došlo i na návštěvu u rodiny umělce na jihu Itálie.

„Vnučka pana Šimona, Zuzana, byla velice vstřícná. Přijali jsme proto její pozvání a vypravili se za ní. Během několika dnů, které jsme s ní strávili, jsme pořídili množství fotografií a skenů děl pana Šimona. Bylo mezi nimi mnoho obrazů, skic, plastik a reliéfů, ale také fotografií děl ve veřejném prostoru. Byli jsme překvapeni, že některé jeho realizace v Hradci Králové stále stojí a denně se kolem nic chodí, ale jméno autora nikdo nezná,“ shrnuje Slanina a dodává, že jde např. o fasádu bývalého obchodního domu Prior (dnes Atrium), průčelí Dětské kliniky ve Fakultní nemocnici nebo mozaiku na Poliklinice II.

Šimon, který byl rodák z Hradce ale působil i na Slovensku nebo v Chotěboři. Jeho díla jsou dosud k vidění i v Ústí nad Orlicí, Třinci a dalších městech. Badatelé ale zatím neměli čas objet všechna města, kam je vedou další stopy. Čas teď věnují hlavně přípravě výstavy a dohledáváním posledních informací souvisejících s Hradcem Králové.

„Při přípravě výstavy o panu Šimonovi jsme oslovili s žádostí o pomoc v pátrání muzea, galerie, matriky a archivy. Pracovníci Státního okresního archivu v Hradci Králové i muzea nám pomohli najít potřebné složky a zmínky v dobovém tisku. V galeriích jsme ale paradoxně velký úspěch neměli. Podle hesla ve Slovníku výtvarných umělců jsme oslovili zmíněné galerie, ale v podstatě bez výsledku,“ popisuje Ilona Mach. Hledáním jakýchkoliv vodítek strávila mnoho desítek hodin. V životopisu umělce je ale přesto mnoho slepých uliček a prázdných míst. Radost má ale z jednoho konkrétního objevu.

Bedřich Šimon měl ve své pozůstalosti fotografie exkluzivního modelu klavíru Petrof. Nikde ale nebyl jasný důkaz, že byl jeho autorem. Klavír přitom získal prestižní medaili na slavné mezinárodní výstavě EXPO 58 v Bruselu. Potvrzení autorství nepřineslo ani oslovení hradeckého výrobce klavírů.

„Důkaz o tom, že byl pan Šimon skutečně autorem návrhu klavíru, nakonec našel můj kamarád, který je historik a má přístup do některých databází, které jsem doposud neznala. Teď jsem na stopě jednomu konkrétnímu nástroji, který zhruba před 25 lety hrál na letním hudebním festivalu v jižních Čechách,“ doplňuje Ilona Mach.

Podobných osudů uměleckých děl z období od konce 2. světové války do roku 1989 je mnoho. Některá skončila ve sběrnách nebo byla ukradena nebo zničena. Jejich umělecká hodnota přitom může být vysoká. Odstranění děl z období socialismu je v podstatě vymazáním nejednoho historického a uměleckého proudu, který s tehdejším ideologickým zřízením nemusí mít nic společného. Z veřejného prostoru totiž nezmizely jen sochy komunistických pohlavárů, ale např. také umělecká díla reflektující období technologického pokroku a prvních cest do kosmu, ale také realizace, které vznikly v reakci na „pobruselské“ období – tedy po světové výstavě EXPO 1958, která do tehdejšího Československa přinesla svěží mezinárodní vítr.

Výstavu o pátrání po Bedřichu Šimonovi budou moct návštěvníci kina navštívit během listopadu a prosince. Na vernisáž 9. listopadu 2023 dorazí i vnučka a pravnučka umělce.

Bedřich Šimon (1902-1988)

Rodák z Hradce Králové studoval krátce na Akademii výtvarných umění v Praze. Po smrti svého otce se ale vrátil zpět a studium nedokončil. Později se přestěhoval na Slovensko, kde promoval na vysoké škole a vyučoval. Byl také textilním výtvarníkem – pracoval pro státní podnik Detva. Odtud vedly jeho kroky do Chotěboře, kde se mu narodila první dcera. Zde také vyučoval na gymnáziu. Po 2. světové válce se opět přestěhoval i s rodinou do Hradce Králové, kde vyučoval deskriptivní geometrii na střední škole. V Hradci tvořil až do své smrti v roce 1988.

Šimon se věnoval především malbě, keramické a skleněné mozaice a nástěnné malbě.

Jeho dochovaná díla ve veřejném prostoru Hradce Králové:

Fasáda obchodního domu (dříve Prior, dnes Atrium)
Skleněná mozaika s dominantami Hradce v bývalé jídelně tamtéž (dnes nepřístupná)
Keramická mozaika v Bio Central – Oko do celého světa
Sgrafito na průčelí budovy Dětské kliniky v areálu Fakultní nemocnice
Keramická mozaika u recepce na Poliklinice II na Slezském předměstí
Torzo kovové fontány u bývalé koželužské školy (dnes Střední průmyslová škola)
a možná další…

J. Valečkovi byla prokázána velká pocta uvedením jeho jména v publikaci Umělecká hnutí po roce 1945 (Movement in Art since 1945), kterou vydalo z pera renomovaného teoretika Edwarda Lucie-Smitha londýnské nakladatelství Thames and Hudson. Kniha, zahrnující 300 klíčových vizuálních děl z poválečných let 20. století, počínaje Jacksonem Pollockem, přes Banksyho, Ai Weiweiho až po Damiena Hirsta a má učebnicový charakter. Valečku spolu s Jiřím Hauschkou uvádí jako jediné dva české umělce zařazené do tohoto výběru. Tento významný teoretik a autor mnoha desítek knih v roce 2015 napsal úvodní slovo k Valečkově monografii.

I díky této skutečnosti bylo jeho dílo zařazeno do aukce, která se uskuteční od 3. do 9 listopadu 2023 on-line. V případě Jaroslava Valečky se jedná již o čtvrté dílo v aukcích Sotheby´s . V letech 2020 až 2022 se jeho díla s úspěchem dražila v Londýně a Kolíně nad Rýnem. 

Jaroslav Valečka patří mezi zavedené umělce, jeho díla jsou zastoupena v mnoha sbírkách včetně Národní galerie v Praze a mnoha dalších v prosinci se chystá jeho výstava k padesátým narozeninám v renomované pražské Galerii Václava Špály.

„K inscenování klasických pohádkových titulů se v Divadle Drak vracíme pravidelně, protože víme, že hrají v životě dětí důležitou a nezastupitelnou roli. Vybíráme tituly, které nám umožní autorské zpracování archetypálních příběhů, práci s metaforou i divadelní iluzí a současně hledáme prostředky, které nám pomohou tyto příběhy odvyprávět současným jazykem a komunikovat dětem aktuální či nadčasová témata,“ uvádí dramaturgyně inscenace Barbora Kamenická Pokorná.

Jinak tomu není ani v případě Sedmera krkavců. „Příběh dívky Bohdanky, která jednoho dne nalezne na dně staré truhly sedm chlapeckých košil a tím započne její velké pátrání po rodinném tajemství, rozehrává skoro až detektivní zápletku. Dívčinou odvahou čelit pravdě a ochotou přijmout odpovědnost za staré viny začíná dlouhá cesta za rodinným vykoupením. Ve druhé polovině pak vstupuje do inscenace paralelní příběh sourozeneckého vztahu. Bohdanka potkává prince, který žije v područí své sestry a její krkavčí lásky.“ představuje hlavní motivy inscenace Kamenická Pokorná.

Scénograf Karel Czech vytvořil na scéně prostředí plné kabelů a dalších podivuhodných objektů vyvolávajících tísnivý pocit ukrytých tajemství. Kabely, které mohou spojovat i svazovat, asociují rodinné kořeny i dusivá chapadla. Mlčenliví rodiče mají podobu pasivních loutek a pouze předměty z rodinné minulosti mohou odvážné Bohdance prozradit, co zůstává skryté pod povrchem.

Významnou roli hraje zvuková složka inscenace a hudba skladatele Daniela Čámského, která staví na zvukových smyčkách, vrstvení a práci s hlasem a slouží zejména důvtipnému ztvárnění sedmi krkavců.

Nová inscenace Divadla Drak je zároveň - i přes potemnělý, až téměř hororový nádech literární předlohy - plná humoru, a to především díky Editě Dohnálkové Valášek v hlavní roli odvážné a upovídané Bohdanky. Dále se divákům představí Šimon Dohnálek v roli prince, Petra Cicáková jako jeho nevlastní sestra a Luděk Smadiš v sedmiroli bratrů proměněných v krkavce.

Lektorské oddělení Divadla Drak k inscenaci již tradičně nabízí metodickou podporu pro pedagogy.

Bennewitzovo kvarteto oslaví v sezóně 2023/2024 své 25. výročí. „Na koncertě s Martinem Kasíkem navážeme na naši dlouhodobou spolupráci. Vystupovali jsme společně jak v České republice, tak i v zahraničí. Martin je klavírista velkého gesta a nebojí se výrazové hloubky, což jsou přednosti, které se právě v Šostakovičově klavírním kvintetu dokonale zúročí. Moc nás těší, že tento působivý opus zazní v jedinečném prostoru kostela svatých Šimona a Judy. Je to místo, které člověka ohromí bez ohledu na to, po kolikáté do něj vstupuje. A což teprve, když se zaplní všeobjímající nádhernou hudbou,“ uvedl Štěpán Ježek, houslista Bennewitzova kvarteta.

Kvarteto od roku 1998 nese jméno houslisty a ředitele hudební konzervatoře v Praze Antonína Bennewitze, který se významně zasloužil o vznik české houslové školy. Po vítězství ve dvou prestižních soutěžích – Osaka Chamber Music and Festa 2005 a Prémio Paolo Borciani, Itálie 2008 – si rychle získali uznání kritiky. V tuzemsku získala čtveřice hudebníků cenu Classic Prague Award za nejlepší komorní výkon roku 2019.

„Na programu koncertu 14. listopadu jsou tři veledíla, každé dokonale reprezentuje dobu, ve které vzniklo – Haydn vyváženost rozumu a citu klasicismu, Chopin opojení i rozervanost romantismu a Šostakovič rozpor mezi socialistickým programem nadšení z budování světlých zítřků a temnou realitou brutálního režimu. Doufám, že budeme posluchačům dobrými průvodci těmito dějinnými okamžiky,“ dodal klavírista Martin Kasík, který patří k nejvýraznějším osobnostem české hudební scény. Kritika i veřejnost oceňuje jeho tvořivý, poetický přístup k interpretaci, kterým zachycuje náladu okamžiku, duchovní přesah a mimořádnou bohatost a proměnlivost nálad.

„Současná smyčcová kvarteta svá vystoupení občas obohacují o exkluzivní hosty. I proto, že zajímavá díla komorního repertoáru překračují standardní kvartetní obsazení, což je přesně případ Šostakovičova klavírního kvintetu, jakési komorní symfonie. Tedy přesně hudba pro Bennewitzovo kvarteto a Martina Kasíka. Tito špičkoví umělci se ale předvedou i v „tom svém“, Martin Kasík v Chopinových scherzech a kvarteto v Haydnovi, samotném zakladateli žánru. Mimochodem tento kvartet G dur má přízvisko „Jak se máte?“ Všichni interpreti se vynasnaží, aby po koncertě mohli všichni posluchači odpovědět, že dobře!“

MARTIN KASÍK & BENNEWITZOVO KVARTETO

14. listopadu 2023 od 19:30, kostel sv. Šimona a Judy

FRYDERYK CHOPIN

Scherzo č. 1 h moll op. 20

Scherzo č. 2 b moll op. 31

JOSEPH HAYDN

Smyčcový kvartet G dur op. 33 č. 5

DMITRIJ ŠOSTAKOVIČ

Klavírní kvintet g moll op. 57

Martin KASÍK | klavír

BENNEWITZOVO KVARTETO

Jakub FIŠER | 1. housle

Štěpán JEŽEK | 2. housle

Jiří PINKAS | viola

Štěpán DOLEŽAL | violoncello

Vstupenky: https://www.fok.cz/cs/kasik-bennewitzovo-kvarteto

Tradiční venkovská chalupa č. p. 26 v Klátovci představuje ukázku lidové architektury západní části Českomoravské vrchoviny z poloviny 19. století. Je úzce spjata s životem a tvorbou významného, ale doposud značně nedoceněného uměleckého manželského páru Bohumily Doleželové a Jiřího Mareše. V letech 1961–1972, kdy zde umělci žili a tvořili, používali k experimentální a prvotní tvorbě i prostory zdí. Na fasádě domu i na zdech obepínajících dvorek tak vzniklo přibližně 13 nástěnných maleb Bohumily Doleželové a několik sgrafit Jiřího Mareše a vtiskli mu tak své jedinečné kouzlo. Z této doby pochází například také okénko v bývalé černé kuchyni či kachlový sporák ve světnici, který je dílem umělců.

„Nenápadný dům, který sám o sobě ukrývá velké množství hodnotných prvků a konstrukcí, tak díky nepravidelně rozmístěným freskám a sgrafitům zdobícím fasádu domu i zdi dvora představuje jedinečnou a pozoruhodnou galerii pod širým nebem“, konstatuje Marie Fuňáková z telčského pracoviště Národního památkového ústavu.

Bohumila Doleželová (1922–1993), známá pod jménem Míla, byla akademická malířka lidí, lidské společnosti, lidských vztahů, citů a hledání smyslu lidského života. V 50. a 60. letech byly jejím ústředním motivem Romové. V roce 1958 se provdala za grafika Jiřího Mareše (1932–1984) a jejich životní spojení znamenalo vzájemně prospěšný umělecký vliv. Oba umělci se odstěhovali z Prahy na Vysočinu nejprve do opuštěné cihelny u Jihlávky a v roce 1961 do prosté vesnické chaloupky v Klátovci. Právě zde i přes svou největší hmotnou nouzi začíná jejich vrcholné tvůrčí období. Zlom v materiální a existenční krizi nastává až v r. 1966 po souborné výstavě v Galerii Vysočiny v Jihlavě, kde mexický obchodník s obrazy skoupil prakticky celou výstavu paní Míly. Díky tomu následovala pozvání na výstavy v Miami, v Chicagu i Mexiku, kde se vždy setkala s mimořádným úspěchem. Díky tomu si manželé mohli dovolit vlastní dům v Telči, kam se v roce 1972 odstěhovali. Vrcholnými díly Jiřího Mareše, který vytvořil nespočet dřevořezů, litografií i olejomaleb, se stala zejména monumentální sgrafita. Jeho práce na sgrafitu ve Znojmě se ale kvůli pádu ze žebříku stala příčinou jeho předčasného úmrtí, které jeho manželku zasáhlo natolik, že na několik měsíců přestala tvořit. Některá díla paní Míly jsou i veřejně přístupná, např. fresky v jihlavské lékárně či v pražské bývalé vinárně Beograd. Její dílo se ale těší i světové proslulosti a její obrazy visí i v USA, v Mexiku, v Tel Avivu či Paříži.

Malířka Míla Doleželová prožila v okolí Javořice více než polovinu svého života, posledních dvacet let pak přímo v Telči. Jejím přáním bylo, aby její dílo právě v Telči zůstalo. To se nakonec podařilo a od 17. června 2023 je v telčském Univerzitním centru Masarykovy univerzity otevřena stálá Expozice Míly Doleželové. Představeno je zde dílo této výjimečné umělkyně a také dílo jejího manžela výtvarníka Jiřího Mareše, spolu s jejich životním příběhem ilustrovaným řadou unikátních osobních dokumentů. 

Kromě téměř 3000 nemovitých kulturních památek, z toho 16 národních kulturních památek, se na území Kraje Vysočina nacházejí 3 městské a 3 vesnické památkové rezervace, 22 městských a 5 vesnických památkových zón a 1 krajinná památková zóna. Na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO jsou zapsány: Telč-historické jádro města, Zelená hora-poutní kostel sv. Jana Nepomuckého, Třebíč-soubor židovské čtvrti, židovského hřbitova a baziliky sv. Prokopa, což znamená, že Kraj Vysočina se může pyšnit nejvyšším počtem památek UNESCO v rámci ČR (celkem 3).

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Telči, je jedním ze čtrnácti krajských pracovišť NPÚ. Jeho úkolem je naplňovat v Kraji Vysočina poslání odborné instituce památkové péče dané zákonem o státní památkové péči, např. zpracovávat odborné podklady pro rozhodnutí výkonných orgánů, poskytovat konzultace a odbornou pomoc vlastníkům kulturních památek při jejich obnovách a sledovat stav památkového fondu na území kraje. Pracoviště v Telči také zpracovává návrhy na prohlašování věcí či objektů za kulturní památky a podílí se následně na jejich evidenci. Spravuje dokumentační sbírky plánů, fotografií a dalších odborných podkladů ke kulturním památkám, vede veřejně přístupnou knihovnu, vydává sborník Památky Vysočiny, organizuje cyklus přednášek Rodinné stříbro – Památky kolem nás a provádí archeologické průzkumy.

„Válka je hrozná věc, nikomu bych to nepřál, radši bych byl o suchém chlebu, než abych to zažil znovu,“ řekl dokumentaristům z Post Bellum v roce 2007 nedávno zesnulý Jan Prokesz, válečný veterán, který sloužil během druhé světové války u Dunkerque. Paměť národa pro svůj archiv zdokumentovala na 800 příběhů válečných veteránů z východní a západní fronty i Středního východu, celkem pak více než 10 tisíc vyprávění pamětníků. Letos již podeváté organizuje sbírku, aby veřejnosti přiblížila hrdiny a jejich příběhy. Výtěžek sbírky poputuje Centru pomoci Paměti národa, které se stará o někdejší odbojáře, část výtěžku je určena také na dokumentování příběhů pro Paměť národa.

V letošním roce si organizátoři slibují výnos až čtyři miliony korun, tedy o milion korun více než v roce 2022. Květy vlčích máků, symbol dne veteránů, budou od 1. do 30. listopadu k dostání v trafikách Relay, knihkupectvích Academia a Kosmas, na pobočkách České spořitelny a v dalších stovkách obchodů, kaváren nebo kulturních institucí. Od 7. do 11. 11. také v ulicích měst, kde se objeví více než tisícovka dobrovolníků s kasičkami a logem vlčích máků na tričku. Přispět lze na všech místech i bezhotovostně. Sbírku je možné podpořit také on-line prostřednictvím platformy Darujme.

Koncert pro hrdiny

V podvečer 11. 11. na Den válečných veteránů organizují Post Bellum a Český rozhlas výjimečnou kulturní událost ve svatovítské katedrále v Praze - benefiční Koncert pro hrdiny. Zúčastní se ho známé osobnosti z politického a kulturního světa, ale také samotní váleční veteráni, účastníci třetího odboje a další hrdinové, kterým je koncert věnován. Účast přislíbil například válečný veterán Miloslav Masopust, který v řadách československé armády bojoval roku 1944 u Krosna, novodobý veterán Bohuslav Dvořák, který byl v 90. letech nasazen na misích v Bosně a Hercegovině nebo Albánii, a také protikomunističtí odbojáři a bývalí političtí vězni Ivo Klempíř a Jiří Lukšíček. Koncert bude v přímém přenosu vysílat Český rozhlas Vltava.

Koncert pro hrdiny zahájí slavnostní nástup Hudby Hradní stráže. Symfonický orchestr Českého rozhlasu zahraje symfonické básně z cyklu Má vlast Bedřicha Smetany: Vyšehrad, Tábor a Blaník. Druhá část programu bude věnována Janáčkově Sinfoniettě, kterou skladatel zamýšlel jako poděkování za první roky života v samostatném demokratickém Československu a kterou věnoval všem vojákům.

Partnery koncertu jsou Libor Winkler, Patria Finance, Tomáš Rutrle, Správa Pražského hradu a Metropolitní kapitula.

Podpora hrdinů a zachování jejich příběhů

Část výtěžku ze sbírky podpoří aktivity Centra pomoci Paměti národa, které pamětníkům pomáhá při řešení obtížných životních situací. „Mnozí hrdinové z války či komunismu pociťují spíše ostych a zdrženlivost vůči státním institucím, když potřebují pomoct. K nám ale mají důvěru, která vzniká při dokumentování jejich vzpomínek. Nemůžeme zústávat lhostejní, když vidíme jak v někdy těžké sociální situaci tito lidé jsou,” říká Mikuláš Kroupa, ředitel Post Bellum. Pracovníci centra poskytují pamětníkům podporu například v oblastech sociálního zabezpečení, bytové problematiky nebo při jednání s úřady. „Během kontaktování často zjišťujeme, že je nejvíce trápí samota. K mnoha z nich proto dochází naši dobrovolníci. Nově například i k paní Zdeně Mašínové do domova pro seniory v Olomouci,” dodává ředitel centra Jakub Suchel. Druhá část vybraných prostředků poputuje na natáčení a zachování dalších příběhů hrdinů.

Partnery sbírky ke Dni válečných veteránů je Česká pošta, Česká spořitelna, Nadace Orlen Unipetrol, Relay, Český rozhlas, Česká televize, Radio 1 a Forum 24. Více informací najdete na www.denveteranu.cz.

Tradice Dne válečných veteránů

Den válečných veteránů se celosvětově slaví 11. listopadu u příležitosti konce první světové války. Květy vlčího máku tehdy pokrývaly bojiště ve Flandrech, kde umírali vojáci. Květy spatřil takto vyrůstat z hrobů a zákopů kanadský vojenský lékař John McCrae. Zasažen utrpením a pohledem na vlčí máky napsal báseň, která se později rozšířila a od roku 1915 neodmyslitelně spojila symbol vlčích máků s válečnými veterány. Organizace Post Bellum se k svátku přidala poprvé v roce 2014, aby veřejnosti přiblížila příběhy našich válečných veteránů.

O Post Bellum a Paměti národa

Nezisková organizace Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků a ukládá je do on-line sbírky Paměť národa. Dokumentaristé zaznamenali již více než deset tisíc svědectví válečných veteránů, vězňů nacismu a komunismu, disidentů, ale například i agentů StB. Hledají stále nové způsoby, jak jejich zkušenost předat hlavně mladší generaci. Pro žáky a studenty připravují vzdělávací programy, tvoří rozhlasové a televizní pořady, pravidelně publikují příběhy v médiích, pořádají projekce, výstavy, vydávají knihy. Pomáhají také dokumentovat paměť v zemích, kde o svoji svobodu právě dnes bojují. Se začátkem ruské invaze na Ukrajinu Post Bellum zahájilo sbírku, díky které poslalo obráncům Ukrajiny ochranné a zdravotnické vybavení v hodnotě více než půl miliardy korun. Více na postbellum.cz a pametnaroda.cz.

Letošní ročník přehlídky přivítá 11 středoškolských pěveckých sborů z celé České republiky, které postoupily z postupových přehlídek v jednotlivých krajích. Na přehlídce Mezzochori 2023 se představí sbory ve dvou kategoriích – soutěžní s povinnou skladbou a nesoutěžní s volným programem. Přehlídku hodnotí tříčlenná porota ve složení Jurij Galatenko, Petra Rašíková a Jan Pirner. Sbory se zúčastní společného sborového ateliéru pod vedením Tomáše Stančeka, v němž se budou věnovat nácviku skladby Ennia Morriconeho River (z filmu The Mission) Součástí akce budou také individuální workshopy pro účastníky přehlídky, které povedou erudovaní lektoři – Alena Tichá, Lukáš Holec, Jan Pirner a Tomáš Stanček. Tyto workshopy jsou neveřejné a budou pokračovat i v neděli 12. 11. 2023. V rámci celostátní přehlídky se uskuteční Podzimní seminář Klubu sbormistrů pod vedením lektora Jurije Galatenka a jubilujícího pedagoga a skladatele Přemysla Kočího.

Celostátní přehlídka pěveckých sborů mládeže má koncepčně provázaný systém postupových přehlídek, které se na jaře konají v jednotlivých krajích České republiky a vrcholí v podobě celostátní přehlídky MEZZOCHORI.

Z pověření a za finančního přispění Ministerstva kultury, pod záštitou ministra kultury pořádají NIPOS, útvar ARTAMA, Královéhradecké sborové slavnosti, z. s., Centrum uměleckých aktivit Hradec Králové a ZUŠ Jitro Hradec Králové. Přehlídka probíhá za finančního přispění Statutárního města Hradec Králové a Královéhradeckého kraje.

Program

pátek 10. 11.

19:00    zahajovací koncert a přehlídka nesoutěžní kategorie ve Filharmonii Hradec Králové, vystoupí Medvíďata – Český Krumlov, Canto – Vimperk a Pěvecký sbor Gymnázia Strakonice

sobota 5. 11.

10:00    přehlídková vystoupení soutěžní kategorie ve Filharmonii Hradec Králové, vystoupí Polyfonia - Břeclav, SMoG – Most, Gymum – Brno, Carmina lucis – Praha, Pěvecký sbor Gymnázia Havířov

13:30    autorský koncert Přemysla Kočího v Přednáškovém sále historické budovy Muzea východních Čech v Hradci Králové, vystoupí Pramínek - České Meziříčí, Paleček – Praha, Pampelišky (přípravné oddělení pěveckého sboru Osmikvítek) – Praha, Páťáci - Hradec Králové

15:00    přehlídková vystoupení soutěžní kategorie ve Filharmonii Hradec Králové, vystoupí Besharmonie – Praha, Collegium Iuvenum - Český Těšín, Pueri gaudentes – Praha, Smíšený pěvecký sbor Konzervatoře Pardubice

19:30    závěrečný koncert ve Filharmonii Hradec Králové, vyhlášení výsledků, společný zpěv vybraných sborů, jako host vystoupí Skřivánek B (přípravné oddělení pěveckého sboru Jitro)

www.nipos.cz

Pro hru vznikne autorská hudba s jazzovými podtóny přesně ušitá na míru choreografie Arthura Pity a rovněž výpravná scéna a kostýmy, které budou sázet na udržitelnost. Jejich základem se totiž stane oblečení a nábytek z druhé ruky, kterým výtvarník vdechne nový život. Ten ostatně chtějí vtělit všichni tvůrci také legendární hře z roku 1947. Slibují v ní předvést “roztančenou žízeň po životě“.

„Hledal jsem silný příběh. Takový, který by byl ikonický, všeobecně známý a zároveň čekal na soudobé taneční zpracování. Existuje několik baletních pojetí Tramvaje do stanice Touha, ale zřídka ze žánru současného tance. Jsem přesvědčen, že právě s DEKKADANCERS je to perfektní příležitost, jak tento hlad po soudobém tanci probudit. Téma vnímám zcela nadčasově. Hra je prodchnuta zkoumáním vlastní identity, duševního zdraví, závislosti, nebo nejrůznějších společenských tlaků. Odráží složitou a často bouřlivou cestu jednotlivce dnešním světem. Zkoumání křehkosti vztahů vypovídá o výzvách, jakým čelí současná generace, která baží po plnohodnotných a smysluplných propojeních s ostatními lidmi,“ vysvětluje svůj záměr světově uznávaný choreograf Arthur Pita.

Režiséra zaujal queer podtext a křehkost lidské duše

Autor se chystá ve hrě Tennesseeho Williamse více prozkoumat také roli Allana Greye, zesnulého manžela Blanche DuBois: „Blanche samozřejmě zbožňuji. Celá hra je o její smyslné, zranitelné a děsivé cestě. Allan je vedle toho v podstatě duch minulosti s velmi tragickým příběhem. Nevinný, krásný a mladý romantický básník, který se potýká se svou orientací a tlakem společnosti, což nakonec vede k jeho sebevraždě. A právě tato postava mi láme srdce a nabízí ztotožnění i dnešním divákům,“ dodává Pita.

Obsazení Arthur Pita vybíral společně s DEKKADANCERS na workshopu, který se uskutečnil v lednu 2023 na Jatkách78. V titulních rolích Tramvaje do stanice Touha se představí Klára Jelínková a Štěpán Pechar. V dalších rolích a alternacích vystoupí Ondřej Vinklát, Viktor Konvalinka, Eliška Jirsová, Natalia Metodijeva, Patrik Čermák, Albert Kaše a Tereza Kučerová.

„Líbí se mi, jak DEKKADANCERS pro každou inscenaci pečlivě hledají ty správné tváře. Tramvaj do stanice Touha jsme byli schopni obsadit tak, aby to skutečně sedělo k postavám hry. Například Štěpánu Pecharovi sedí role Stanleyho jako ulitá, jako by se pro ni přímo narodil. Také u ostatních tanečníků cítím, že mají ty správné instinkty pro ztvárnění své postavy, což je pro mě jako režiséra a choreografa naprosto skvělá výchozí pozice!“ láká na novinku Arthur Pita.

Autorská hudba a scéna od Pitova dvorního skladatele a výtvarníka

Neméně podstatnými složkami bude výprava a hudba, které vzniknou na míru inscenace. Výtvarník Yann Seabra se již těší, jak se ponoří do příprav: „Všechny kostýmy budou vintage, současně použijeme nábytek z druhé ruky. Chci, aby kostýmy a scéna neodváděly pozornost od hlavní linie příběhu, ale zároveň jej i beze slov a velkých gest pomáhaly vyprávět.“

Inscenace se odehrává v New Orleans ve 40. letech, což bude mít pochopitelně velký vliv i na hudební aranžmá: „Oslovil jsem úžasné jazzové muzikanty a sám také v nahrávce zahraji na několik hudebních nástrojů. Občas zazní ryzí swing a jazz, pro dokreslení psychologičtějších scén jsem vybral jisté napětí, které bude postupně přecházet do jemnějších tónů až snového charakteru. Jde mi o to podtrhnout vášeň a násilí, které jsou ve hře všudypřítomné,“ doplňuje hudební mág Frank Moon.

Premiéra se uskuteční 7. listopadu na Jatkách78 a navážou na ni reprízy ve dnech 8.–12. listopadu 2023. Více informací na https://dekkadancers.net/cs/repertoire/tramvaj-touha/.

TRAMVAJ DO STANICE TOUHA: PŘEDSTAVENÍ TVŮRCŮ

ARTHUR PITA – choreograf, režisér 

Arthur Pita je původem portugalský tanečník a choreograf. Začínal s disco dance v rodném Johannesburgu, aby nakonec zakotvil v Anglii, kde vystudoval London Contemporary Dance School. Na poli současné choreografie se dostal do popředí zájmu v roce 2011, kdy vytvořil taneční drama The Metamorphosis, na motivy románu Franze Kafky, s nezapomenutelným hmyzím výkonem sólisty The Royal Ballet Edwarda Watsona. Arthur je renomovaný, současný choreograf, který rád provokuje a rozšiřuje obzory svému publiku. 16 let vede vlastní soubor Ballo Arthur Pita, se kterým pravidelně jezdí na celosvětová turné. Mezi jeho další významná díla patří např. Bjork Ballet pro San Francisco Ballet, The Wind pro Royal Opera House nebo The Little Match Girl, vytvořené pro jeho taneční soubor a uvedené v Sadler's Wells. 

www.arthurpita.com 

FRANK MOON – hudební skladatel

Frank vyrostl v Cornwallu a vystudoval na Birminghamské konzervatoři, kterou absolvoval se ziskem několika významných ocenění za skladatelskou činnost. Již jako student začal spolupracovat s divadelníky a v několika následujících letech vytvořil partitury pro mnoho her. Současně začal na Coventry University vyučovat kompozici, performanci, analýzu hudby a hudbu 20. století. Frankovy schopnosti kytaristy a hráče na oud (arabskou loutnu) a jeho vášeň pro hudbu všech kultur ho nakonec přivedly k multižánrovým spolupracím. Sebevědomě se pohybuje jak v hudebních vodách folku, tak jazzu, klasiky, gypsy swingu, balkánského a afrického punku, kubánské salsy, hip-hopu, volné improvizace, popu nebo dokonce středověkých chorálů. Jeho hudba zní nejznámějšími světovými scénami, jako jsou např. Royal Opera House, San Francisco Ballet, nebo Joyce Theatre v New Yorku.

www.frankmoonmusic.com   

YANN SEABRA – výtvarník

Yann je scénický a kostýmní výtvarník se sídlem v Londýně, který ve velké míře navrhoval pro přední režiséry v oblasti tance, opery a filmů pro společnosti po celém světě. Yann začal svou kariéru jako tanečník, studoval v Artes Center of Amazonas v Brazílii. Více než 15 let pracoval jako tanečník v souborech jako jsou Ballet Stagium, Companhia Portuguesa de Bailado Contemporaneo a Phoenix Dance Theatre. Yann následně pokračoval ve vzdělávání se v oboru scénografie a designu v renomovaném Motley Theatre Design v Londýně. Pracoval např. na inscenacích The Wind (The Royal Ballet), Salome (San Francisco Ballet), Death Defying Dancers (Bodytraffic, Los Angeles) či Fagin's Twist Tonyho Adiguna (Avant Garde Dance Company).

www.yannseabra.com    

DEKKADANCERS

Skupinu v roce 2009 založili tanečníci a choreografové Viktor Konvalinka a Tom Rychetský, společně s fotografem Pavlem Hejným. V roce 2015 se vedení ujímá tzv. druhá generace DEKKADANCERS – Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát, Marek Svobodník. Dnes skupinu vede dvojice Pechar – Vinklát. DEKKADANCERS mají na svém kontě řadu produkcí a představení napříč žánry – od celovečerních tanečních inscenací, až po rozmanité projekty, jako jsou módní přehlídky, hudební videa a koncerty. V tvorbě často sází na humor a nadsázku, které jsou spojovacím bodem jejich inscenací a choreografií. Mimo vlastní produkce, tvořili pro řadu českých souborů a divadel (např. DJKT, Jihočeské divadlo, Divadlo F. X. Šaldy ad.), ale také zahraničních např. pro mnichovský Bayerische Staatsballett (Š. Pechar, O. Vinklát, M. Svobodník), nebo Divadlo K. S. Stanislavského a V. I. Němiroviče-Dančenka v Moskvě (O. Vinklát).

dekkadancers.net

facebook.com/dekkadancers

instagram.com/dekkadancers

www.tiktok.com/@dekkadancers