Co se děje

Renata Machýčková /1988/ se narodila ve Valašském Meziříčí a nyní žije v Bergamu v Itálii.  Vystudovala prestižní Akademii výtvarného umění v Praze, konkrétně Ateliér malířství II. pod vedením Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy, a od dob studií se řadí mezi ty autory, kteří jsou schopni individuálním a velice zajímavým způsobem reflektovat hranice již příliš kodifikované a zkonvencializované stylové řeči a překračovat je k novým možnostem výpovědi.

Machýčková experimentuje s materiály jako je epoxidová pryskyřice, polyuretan a přírodní vosk, a vznikají tak obrazy, jejichž hlavním tématem je materiál sám o sobě. Opakované ničení již vzniklých struktur, jejich přetírání a znovuvytváření se stává archeologií vrstev.

„Na povrchy pláten a papírů Renata vytváří struktury podobné krajkám či jemně rytmicky drásané kůži. Při tvorbě Renata nehledá konkrétní témata; motivem a tématem je proces sám, ono spojení s každodenním rodinným i vnitřním, osobním životem“, uvedl kurátor výstav Jan Pfeiffer.

V jejích obrazech se odráží záznam času, událostí a období, do kterého schizofrenicky pronikají vzpomínky a vjemy z každodenního života. Často pracuje s křehkostí a tendencí destrukce.

„Renata je autorka, která senzuálně vnímá vše kolem sebe a to převáří do křehkých záznamů, ale i do esteticky čistých, technologicky promyšlených děl. Jak autorka sama reflektuje: hlavní ovlivňující faktor je pro ni prostředí, konkrétně a aktuálně to její rodinné. Rodinu však nevnímá jako téma, ale jako neoddělitelnou součást procesu tvorby a situace“, doplnil kurátor výstavy.

Výstava Vlnoměky je speciálně připravena pro prostory Galerie Sýpka a je sestavena ze sérií vyřezávaných papírů a vosků. „Koncept výstavy je rozdělen na dvě části, z nichž hlavní místnost tvoří sestava dřevěných vyřezávaných sloupů, na kterých jsou vystaveny práce na papíře.  Horní místnost by měla být vnímána jako zakončení, oslava. Věci jsou vystaveny horizontálně s odkazem na způsob jejich vzniku," přiblížila Renata Machýčková.

Výstavu Konkrétní Smetana pořádá Klub konkretistů, který vznikl na pražské Kampě v roce 1967 před ateliérem Miroslava Vystrčila. Zakládající členové byli malíři Tomáš Rajlich a Jiří Hilmar, sochař Radoslav Kratina a teoretik Arsén Pohribný. Představitelé českého a slovenského konkrétního a kinetického umění vyčnívají znalostí matematických principů a láskou k symetrii. Na počátku 70. let byl klub povinně rozpuštěn a po roce 1989 znovu ustaven. Dnes má svá centra v mnoha městech v České republice i na Slovensku.

Ve SmetanaQ Gallery se představí jedenáct umělců, kteří pokračují ve hře s tvary, světlem a materiály, a přenesou návštěvníky do neobjeveného geometrického universa. Umělec Pavel Hayek rozvlnil textilní detaily, jako kdyby pracoval s kosmickým prostoročasem, v němž uvízly deformy Jana Kováříka, podivné tvary mezi stvořeným a artificiálním světem. Minimalistické horizontální linie Ladislava Jezbery zase návštěvníkům asociují průlet červí dírou. Zážitek z tohoto pomyslného letu doplní rudí obři a planetární kotouče Milana Housera.

Aleš Svoboda ve svém díle přenese do umělého světa kybernetických algoritmů a multimediální umělkyně Markéta Váradiová připravila konkrétním univerzem blikají zrcadla dalších dimenzí. Nebude chybět ani kontrapunkt mezi krystalickým chaosem a přepečlivým řádem Vladany Hajnové, oslnivá světelná instalace intermediálního umělce Richarda Loskota, nebo procházka máchovskými krajinami slov skrze akvamarely konceptuálního umělce Dalibora Chatrnýho. Výstavu doprovázejí také nebeské kruhy Jaroslava Jebavého, které k jeho práci neodmyslitelně patří. Výstava bude v druhém patře multikulturního domu k vidění od 24. června do 18. září.

Nejen SmetanaQ Gallery, ale také galerie Fasáda hostí výstavu konkretistů. Autorem Geometrických příhod je předseda Klubu konkretistů Štěpán Málek. Galerie Fasáda svůj program obměňuje dvakrát ročně a hlavním cílem je podpora diverzity a různorodost uměleckých technik, které pro tentokrát zajistí minimalistická instalace na deskách, která symbolizuje tvorbu umělců tvořících v intencích neobrazového, konkrétního umění. Geometrické příhody budou k vidění od 24. června do 23. listopadu.

SmetanaQ Gallery a galerie Fasáda jsou součástí pestré mozaiky aktivit multimediálního domu SmetanaQ. Ten zastřešuje také SmetanaQ Showroom pro prezentaci tvorby mladých designérů, kteří mohou zároveň využívat ateliéry přímo v budově. To nejlepší z českého módního a interiérového designu vyberou zájemci v Deelive Design Store. Kavárna v přízemí domu je příjemným místem setkání nejen pro milovníky umění a designu.

Více informací o  multikulturním prostoru najdete na:

webových stránkách SmetanaQ – www.smetanaq.cz

webových stránkách galerie Fasáda – www.galeriefasada.cz

Konkretisté a host:

Vladana Hajnová, Pavel Hayek, Milan Houser, Dalibor Chatrný, Jaroslav Jebavý, Ladislav Jezbera, Jan Kovářík, Richard Loskot, Štěpán Málek, Aleš Svoboda, Markéta Váradiová

Aktuální informace můžete sledovat na sociálních sítích:

Instagram: https://www.instagram.com/smetanaq_/

Facebook: https://www.facebook.com/smetanaq.praha

SmetanaQ Gallery

SmetanaQ Gallery je umělecká galerie, která věří, že umění patří do běžného života. Prezentaci začínajících umělců napříč výtvarnými styly, genderem i věkem spojuje s již etablovanými autory. Pečlivým kurátorským výběrem dává hlas a prostor těm, kteří chtějí svou tvorbu představit široké veřejnosti. Zaměřuje se na propojení uměleckého světa se světem komerčním, čímž vytváří  prostor pro interakci, diskuzi a vzájemnou inspiraci. V neposlední řadě je jejím cílem oživit uměním i veřejný prostor, a proto umělci vystavující v galerii realizují velkoformátová díla také do oken galerie Fasáda.

Klub konkretistů

Klub konkretistů vznikl v Praze v roce 1967, slaví 55 let od své existence. Byl založen na pražské Kampě iniciativou Arséna Pohribného, později se teoreticky s klubem propojili také Jiří Valoch, Luba Belohradská nebo Zbyněk Sedláček. Klub byl na počátku 70. let povinně rozpuštěn, pro roce 1989 znovu ustaven a svá centra má v Praze, v Bratislavě, Hradci Králové, Olomouci. Aktuální výstavu pořádá Východočeská sekce klubu – KK3.

Chrudimskému festivalu loutkového divadla předcházelo deset postupových přehlídek. Z nich vybraly odborné poroty a programová rada festivalu do hlavního programu patnáct nejzajímavějších inscenací letošní sezony. Inspirativní část festivalu tvoří další čtyři desítky inscenací českých a slovenských nezávislých a statutárních profesionálních divadel jako například divadlo LaPutyka, slovenské Divadlo Houže, legendární Buchty a loutky, Divadlo DRAK z Hradce Králové, Naivní divadlo z Liberce, brněnské divadlo Radost, těšínské divadlo Bajka, studenti KALD DAMU, francouzská loutkářka Isabelle Durand a v neposlední řadě i zajímavé inscenace amatérských loutkářů.

„Důležitou částí festivalu je vzdělávání. Letošní ročník nabízí pod vedením zkušených profesionálů osmnáct odborných šestidenních seminářů pro více než 250 frekventantů. Potěšující je účast mladých zájemců o loutkové divadlo, která tvoří více než polovinu účastníků,“ říká odborný pracovník pro loutkářství Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS) a programový ředitel festivalu Michal Drtina a dodává: „Jsem rád, že si letos můžeme v rámci semináře tradičního loutkářství připomenout s hosty Divadla Spejbla a Hurvínka 130. výročí narození Josefa Skupy, zakladatele tohoto divadla“.

Pestrou nabídku několika desítek inscenací festivalu rozšiřuje bohatý doprovodný program, který tvoří loutkářské a výtvarné dílny pro veřejnost, plenérová představení a koncerty. „Nejen pro rodiny s dětmi jsou připraveny rukodělné a divadelní dílny zaHRAda, Loutkové městečko, dílna kolážové animace či dřevěná dílna Báry Hubené. Pro děti od 8 do 11 let je i letos připraven šestidenní loutkový příměstský tábor,“ říká Drtina a dodává: „Úvodní loutkářský štrúdl se bude opět konat až v podvečerních hodinách. Začne u letního kina po ukončení představení Kaleidoscop Cirku LaPutyka a skončí v Klášterních zahradách oficiálním zahájením festivalu s bohatým programem loutkových inscenací a ohňovou show.“ Aktuální program najdete na internetových stránkách festivalu www.loutkarskachrudim.cz.

Celostátní přehlídka amatérského loutkářství se koná pod záštitou ministra kultury Mgr. Martina Baxy a hejtmana Pardubického kraje JUDr. Martina Netolického, Ph.D.

Přehlídku pořádají z pověření Ministerstva kultury České republiky NIPOS, útvar ARTAMA a město Chrudim ve spolupráci se Spolkem pro vydávání časopisu Loutkář. Finančně se vedle Ministerstva kultury České republiky podílí město Chrudim, Pardubický kraj, Státní fond kultury České republiky a sami účastníci festivalu. Místním pořadatelem je Chrudimská beseda, kulturní zařízení města.

Před dvěma lety se Milan a Věra Kunderovi rozhodli, že spisovatelův archiv a jeho knihovna se stanou součástí fondu Moravské zemské knihovny v Brně. Následovaly dva roky plánování a odkladů, které byly vynuceny pandemickou situací. Nyní může být konečně přesun první části daru zahájen. Na jeho převozu spolupracuje i České centrum v Paříži.

Obsahem této první části je listinný archiv Milana Kundery, tedy korespondence s nakladateli, recenze na jeho knihy, které nakladatelé autorovi posílali a které se stanou vítaným materiálem pro badatelské práce o recepci Kunderova díla, dále pak desítky literárních cen, které Kundera získal za svoji tvorbu – včetně například slavné Jeruzalémské ceny, a další materiál. Součástí je i bohatá sbírka fotografií a další skvosty, jejichž pouhé roztřídění a zpracování si vyžádá alespoň rok práce. Poté bude vše zdigitalizováno a zpřístupněno badatelům i čtenářům.

Zvláštní část převáženého souboru tvoří rozhlasové a televizní pořady Věry Kunderové, které natáčela v šedesátých letech, kdy byla zaměstnána v České televizi nebo reportáže pro Český rozhlas z počátku 90. let, jejichž prostřednictvím s Tomášem Sedláčkem provázeli posluchače Francií. Do této kolekce patří i osobní „deník“ Věry Kunderové, tedy její vzpomínky, které rovněž v hlasové podobě pořídil Milan Kundera po té, co se jeho manželka vrátila na začátku sedmdesátých let z návštěvy domova, která se už odehrála pod dohledem tajné policie.

Převoz druhé části souboru, tedy knihovny Milana Kundery, je plánován na září letošního roku. Celý komplet se stane součástí nově zbudované Knihovny Milana Kundery, kterou v prostorách MZK navrhl architekt Martin Hrdina a která by měla být pro veřejnost otevřena na konci tohoto roku. V tomto případě však nepůjde jen o místnost, kde budou knihy uloženy a kde bude v zdigitalizované podobě zpřístupněn i archiv, ale o kulturní instituci s vlastním programem. Jeho prostřednictvím budou v MZK v debatách s výraznými českými i zahraničními intelektuálními osobnostmi tematizovány otázky evropského kulturního prostoru.

"Tato výstava je hlavně o překladech. A my chceme říci, že Milan Kundera není v překladech ztracen, že je v nich stále přítomen," vysvětluje Tomáš Kubíček, kurátor putovní výstavy s názvem Milan Kundera (neztracen) v překladech.

Jeden z posledních překladů Kunderova díla pochází z konce roku 2018, kdy román Slavnost bezvýznamnosti vyšel v malajalámštině, jednom z mnoha indických jazyků, jímž mluví přibližně třicet osm milionů lidí. Sám autor velmi dbá na kvalitu svých překladů, k čemuž jej dovedla zkušenost s prvním francouzským vydáním románu Žert, které se následně dočkalo rozsáhlé revize a autorizovaného překladu. O jak rozsáhlé zásahy přitom šlo, bude moci zjistit návštěvník výstavy. Kunderovy poslední romány a eseje vznikaly již ve francouzštině. Překlady z některých z nich autor připravil a vydal prostřednictvím nakladatelství Atlantis či v časopise Host. Pro potřeby výstavy pak sám přeložil několik ukázek z česky dosud nepublikovaných románů.

„Máme radost, že se nám po dvouletém odkladu z důvodu pandemie a souvisejících opatření podařilo přeci jen do Zlína výstavu dostat. Návštěvníci se mohou těšit na Kunderovy práce v různých jazycích, jeho málo známé kresby, fotografie, ohlasy na jeho díla z celého světa nebo pasáže z románů, které zatím nebyly do češtiny přeloženy,“ doplňuje ředitel knihovny Jan Kaňka.

Výstava představí i grafické řešení vydávání Kunderových knih, nabídne také bezprostřední ohlasy z recenzí z různých světových médií a formou slovníku pak autorovu specifickou románovou estetiku. Návštěvníci si budou moci prohlédnout i první vydání Kunderových knih nebo souborné vydání Kunderova díla v prestižní edici La Bibliothéque de la Pléiade francouzského nakladatelství Gallimard. V této edici vychází na biblovém papíře díla autorů světové klasiky, dílo Milana Kundery zde vyšlo poprvé v roce 2011 a po vydání Slavnosti bezvýznamnosti znovu v roce 2017.

Grafické a prostorové řešení navrhl architekt Martin Hrdina. Autorem obsahové části výstavy je Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny, který výstavu ve Zlíně slavnostně zahájí ve středu 29. června v 17 hodin.

Postavení Theodora Pištěka na české umělecké scéně je bezprecedentní a zcela mimořádné a opírá se zejména o malířovu specifickou realistickou epochu, rozvíjenou od počátku 70. let. Krátkou, ale intenzivní periodu světového foto- či hyperrealismu obohatil bezesporu o komplikovaný, ale divácky účinný narativ vrstvení příběhu za malbou, a to ve vztahu k dějinám malířství jako takovým, stejně jako k aktuálním společenským i filozofickým tendencím. „V kontextu Pištěkovy tvorby je tedy navýsost napínavé srovnání jeho přístupu jednak s americkými hyperrealisty, jednak s tendencemi evropského malířství, které z realismu vycházelo. Zejména práce Jacquese Monoryho či Gerharda Richtera, který je stejný ročník narození jako Theodor Pištěk,“ vysvětluje kurátor výstavy Martin Dostál. Několik prací, zapůjčených z Ludwigových muzeí ve Vídni, Budapešti a Koblenzi, a také ze dvou českých sbírek, umožňuje srovnání jednotlivých uměleckých strategií a dokazuje, že Pištěkovo dílo je integrální součástí světového uměleckého dění dané epochy a realistických stylů. Zastoupení autoři: Theodor Pištěk, Richard Estes, Gottfried Helnwein, Gérard Gasiorowski, Jacques Monory, Gerhard Richter.

Theodor Pištěk se do Alšovy jihočeské galerie vrací po 29 letech. „Tehdejší výstava se zapsala do paměti mnoha návštěvníků. Mnozí si vybaví, že tehdy byl na obálce obraz Ecce Homo – i toto dílo u nás návštěvníci uvidí,“ připomíná ředitel AJG Aleš Seifert. „Jsem přesvědčený o tom, že to bude znovu velká událost, navíc nyní uvidíme jeho dílo v širším kontextu uměleckého vývoje,“ doplňuje Aleš Seifert. Výstavu připravovala galerie dlouho a kvůli covidovým omezením nakonec její termín vyšel na letošní rok, ovšem díky tomuto posunu můžeme připomenout i autorovo významné jubileum, Pištěkovy 90. narozeniny.

Theodor Pištěk se narodil 25. října 1932 v Praze v umělecké rodině, jeho rodiči byli herec Theodor Pištěk a herečka Marie Ženíšková; jeho pradědečkem byl malíř František Ženíšek, příslušník generace Národního divadla. V letech 1948 až 1952 navštěvoval Vyšší školu uměleckého průmyslu v  Praze. Jako osmnáctiletý vstoupil roku 1950 do  Autoklubu. Akademii výtvarných umění v Praze studoval v ateliéru Vratislava Nechleby (1952–1959), čestný rok pak strávil v ateliéru Antonína Pelce. Na Akademii se seznámil s Hugem Demartinim, Bedřichem Dlouhým, Janem Koblasou, Jaroslavem Vožniakem či Karlem Neprašem, s nimiž navázal celoživotní přátelství. Filmový režisér František Vláčil jej v roce 1959 oslovil ke spolupráci na filmu Holubice, vedle výtvarné spolupráce vytvořil Pištěk také kostýmy. Od té doby se podílel jako výtvarník kostýmů na více jak stovce filmů. Svou první samostatnou výstavu měl v roce 1960 v pražském Filmovém klubu. V roce 1962 došlo k založení recesistického sdružení Paleta vlasti, Theodor Pištěk byl jedním z jeho prezidentů. Vytvořil kostýmy pro vrcholné filmy Františka Vláčila Markéta Lazarová a Údolí včel (1967). Na Expo 1967 v Montréalu spolupracoval na výtvarném řešení výstavy Člověk a jeho svět. V letech 1972 a 1973 byl nominován do československého reprezentačního družstva pro závody na okruzích. Roku 1977 se úspěšně zúčastnil 9. mezinárodního festivalu malby v Cagnes-sur-Mer. Za kostýmní návrhy k filmu Miloše Formana Amadeus (1984) obdržel cenu americké filmové akademie Oscar. Za kostýmy k filmu Valmont (1989) stejného režiséra obdržel nejvyšší francouzskou filmovou cenu César. Po zvolení Václava Havla prezidentem navrhl uniformy Hradní stráže. V roce 1990 inicioval založení Ceny Jindřicha Chalupeckého, jako spoluzakladatele oslovil také prezidenta Václava Havla a výtvarníka a básníka Jiřího Koláře. V roce 1993 se uskutečnila jeho rozsáhlá výstava v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou, roku 1997 pak v Galerii hlavního města Prahy v Městské knihovně. Za dlouhodobý umělecký přínos v oblasti kinematografie obdržel v roce 2004 cenu Český lev. Jako jediný Čech byl roku 2011 zařazen na výstavu East of Eden v budapešťském Ludwigově muzeu. Výstava se věnovala hyperrealistickým tendencím ve Spojených státech a v západní a východní Evropě. U příležitosti umělcových osmdesátin v roce 2012 uspořádala jeho retrospektivní výstavu Národní galerie v Praze. V současné době žije a pracuje v Mukařově.

Výstavu Theodor Pištěk | Senzační realismus budou moci návštěvníci zhlédnout do 30. října 2022.

Zámecká jízdárna, Hluboká nad Vltavou, otevřeno denně: červen - říjen: 9:00 - 18:00.

„Mnoho památek v našem kraji by bez úsilí dnes oceňovaných dobrovolníků jen těžko hledalo záchranu. Naši historii si musíme připomínat a stav, v jakém se památky nacházejí, je odrazem kvality celé společnosti. Upřímně proto děkuji všem dobrovolníkům v Královéhradeckém kraji, kteří o naše architektonické dědictví pečují. Jsem přesvědčen o tom, že do této činnosti se musí zapojovat i samospráva a společně musíme hledat cesty, jak památky zachovat,“ uvedl hejtman Martin Červíček.

Královéhradecký kraj vyhlásil nový ročník Ceny památkové péče na přelomu letošního roku s tím, že nominovat dobrovolníky bylo možné od ledna do února.

„Cena památkové péče vznikla proto, abychom ocenili a vyzdvihli práci všech, kteří pečují o památky a usilují o jejich záchranu v našem regionu. Do letošního ročníku bylo nominováno 13 osob a spolků a všichni si zaslouží naše velké uznání. Letos se uskutečnil druhý ročník soutěže a já věřím, že v oceňování budeme pokračovat i nadále. Vítěze v každé kategorii jsme ocenili částkou 50 tisíc korun,“ sdělila náměstkyně Martina Berdychová.

Cena za obnovu kulturní památky

Tato cena se dělí do dvou podkategorií. Do finále v podkategorii Cena za stavební obnovu vybrala odborná komise: Josefa Šefla za obnovu bývalé fary v Uhřínově, Oblastní charitu Červený Kostelec za opravu Ateliéru Břetislava Kafky a spolek Přátelé Markvarticka. Ocenění v této podkategorii si nakonec odnesl právě tento spolek za rekonstrukci kostela sv. Jiljí v Markvarticích.  

Gotický, později barokně upravený kostel sv. Jiljí je nespornou dominantou obce Markvartice. Jeho špatný stav proto nenechával v klidu místní obyvatele. Převzetí areálu kostela do vlastnictví obce bylo impulsem ke vzniku spolku Přátelé Markvarticka a zahájení prvních kroků k jeho obnově. Po opravě márnice byla zajištěna statika kostela a zrekonstruována fasáda věže včetně kostelních hodin. V současné době se opravují kostelní varhany.

„Samotný průběh prací je na desetiletí. To znamená, pokud se nám podaří, a my v to věříme, dotáhnout opravy kostela do zdárného konce. Ale bavíme se o opravě fasády a střechy. Až poté začne vnitřní rekonstrukce. Kromě kostela se snažíme zachraňovat místní roubené stavby, té práce je tu opravdu hodně, na několik let, možná na několik životů. Tyto práce nikdy nekončí,“ řekl předseda spolku Petr Brabec.

Cenu v podkategorii restaurování získala Římskokatolická farnost Nová Paka za restaurování nástěnných maleb v klášterních kostele Nanebevzetí Panny Marie v Nové Pace.

Kostel patřící k nejcennějším památkám vrcholného baroka v Čechách byl postaven podle plánů Kryštofa Dientzenhofera. Poslední velké opravy proběhly ve 30. letech 20. století. Jeho rozsáhlá obnova probíhá již od roku 2002. Součástí této obnovy bylo i restaurování fresek v interiéru kostela realizované v letech 2014 až 2021.

„Bývalý poutní kostel má tady v Podkrkonoší veliký význam a jsem osobně rád, že znovu celý tento prostor, kam přišli během staletí statisíce poutníků, znovu zazáří ve své kráse a může oslovit všechny, kdo sem přijdou, nejenom na bohoslužby,“ uvedl farář Pavel Kalita, který působí v novopacké farnosti již 16 let.

Cena za významný počin a dlouhodobý přínos památkové péči

V této kategorii byla v letošním roce udělena pouze cena v podkategorii Cena za dlouhodobou cílenou činnost popularizační, přednáškovou, publikační v oblasti památkové péče. Odborná komise do finále určila: Ochránce památek pevnosti Josefov – Ravelin No. XIV, Společnost železniční výtopna Jaroměř a Ing. arch. Jana Slavíka. Cenu získala Společnost železniční výtopna Jaroměř.

Spolek fungující od roku 1991 má ve svém fondu pět parních lokomotiv, tři motorové lokomotivy a desítky železničních vozidel. Od roku 1994 provozuje stálou expozici železničního muzea v bývalé výtopně, kterou od roku 2010 rovněž rekonstruuje. Spolek se zabývá nejen opravami a sbírkou železničních vozidel, ale také prezentací těchto kulturních památek a železničních reálií veřejnosti.

„Nejvzácnější a asi neblíže našemu srdci je tzv. Kafemlejnek, lokomotiva 310.006 z roku 1878. To byla první lokomotiva, kterou spolek opravoval. Mašinka skončila v Hradci Králové na nádraží jako pomník a v roce 1986 byla z pomníku odstraněna. V červenci 1989 díky opravě byla zprovozněna a uskutečnily se první jízdy pro veřejnost. Lokomotiva je dosud stále v expozici a je to pro nás opravdu to nejvzácnější co máme, protože jsme na ní všichni vyrůstali,“ dodává k expozici předseda spolku Bohuslav Škoda.

Péče o válečné hroby

Během slavnostního odpoledne ocenil ředitel Odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany ČR Pavel Kugler ve spolupráci se zástupci kraje pět nominovaných za péči o válečné hroby:

Obec Bílý Újezd za příkladnou péči o válečné hroby v katastru obce a za opravu pomníku obětem 1. světové války v Hrošce.

Město Vamberk za příkladnou péči o válečné hroby v majetku města; za opravu pomníku obětem 1. světové války v Pekle nad Zdobnicí a vybudování pomníku v Merklovicích.

Městys Velký Vřešťov za příkladnou péči o válečné hroby v katastru obce a za opravu pomníků obětem 1. světové války a 2. světové války

Obec Lužec nad Cidlinou za příkladnou péči o válečné hroby v katastru obce, za opravu pomníku v centru obce s přispěním Ministerstva obrany ČR.

Matouše Holase za vydání publikace Archeologie Prusko-rakouské války z roku 1866, která je považovaná za významný metodický podklad pro ochranu a poznání dosud neoznačených válečných hrobů a archeologie bitevního pole. 

Obnova zámecké kaple v Budišově

Kaple na zámku v Budišově je významná rozsáhlou vrcholně barokní výzdobou z 18. století. Po zestátnění zámku kaple a s ní i výzdoba chátrala, později malby poškodilo zatékání v důsledku poruch střechy. Situaci zachránila až velmi odvážná oprava konstrukce stropu a střechy nad kaplí a v loňském roce se restaurované malby podařilo zpřístupnit veřejnosti.

Zámek Budišov ve stejnojmenné obci na Třebíčsku vznikl na místě původní gotické vodní tvrze ze 13. století, kterou vlastnil rod pánů z Budišova. V roce 1573 ji získal Václav Berka z Dubé a kamennou tvrz přebudoval v renesanční zámek. Rod Paarů ho v 18. století změnil na bohatě zdobené barokní sídlo s rozsáhlým parkem a sochařskou výzdobou. V roce 1945 zámek připadl obci. Část byla upravena na bytové jednotky, jejichž nájemníkům kaple sloužila k sušení prádla, a krátce zde sídlila škola a textilní sklad.

Zámecká kaple ve druhém poschodí severozápadního křídla zámku vznikla pravděpodobně již při renesanční přestavbě v 16. století, avšak převaha současné nástěnné výzdoby pochází až z 80. let 18. století. Vrcholně barokní fáze maleb bývá spojována s malířem Johannem Antonem Prennerem, mladší vrstva pak s osobou Fridricha Heinricha Fügera.

Hlavní příčinou poškození maleb, zejména na stropě, byla porucha střešní krytiny a následné zatékání, které vedlo k silnému narušení trámů a dřevěného podbití stropu, což mělo dopad i na stav omítek a malby.

„Poškozený materiál stropních trámů byl odsekán a rozličně oslabená místa stropu propojil víceúrovňový systém vzájemně sešroubovaných dřevěných roštů. Jejich prostřednictvím je uskutečněn přenos části vlastního zatížení stropu do nové tesařské věšadlové konstrukce uložené na stěnách v podkroví“, konstatuje Jan Bazala z telčského pracoviště NPÚ, který nad obnovou vykonával odborný dohled.

Odvrácení havarijního stavu stropu zámecké kaple v Budišově by se neuskutečnilo bez přijetí osobního rizika zúčastněných plynoucího z užití nekonvenčních metod sanace, časových, technických i finančních podmínek přípravy a realizace. Díky spolupráci a ochotě zástupců městyse, projektanta i realizátorů byla zámecká kaple zachráněna a kvalitně obnovena. Veškeré úpravy kaple se podařilo dokončit a zpřístupnit veřejnosti v roce 2021. Dosažený výsledek nabízí rozšíření zpřístupněných prostor zámku o interiér mimořádné kulturně-historické a umělecké kvality.

Na cenu NPÚ v kategorii I. Obnova památky jsou nominováni Městys Budišov, Ing. Milan Boček, bývalý místostarosta městyse Budišov in memoriam a Petr Piňos, starosta městyse Budišov.

Objev rudního mlýna ze 13. století

Při archeologickém výzkumu, který předcházel stavbě silničního obchvatu Havlíčkova Brodu, byl na východním břehu Stříbrného potoka objeven relikt rudního mlýna, datovaného do druhé poloviny 13. století. Jedná se o teprve druhý přímý archeologický doklad vodního kola ve středověkém hornictví a hutnictví.

Relikt rudního mlýna se nacházel na přechodu nivy do svahovin na východním břehu Stříbrného potoka. Výzkum měl charakter plošné exkavace ve čtvercové síti. Areál byl charakteristický množstvím archeometalurgického materiálu, ústředním objevem však byly pozůstatky mlýna. Mezi dochovanými dřevy vyniká segment vodního kola, které lze interpretovat jako korečník poháněný stabilní asymetrickou vodní zátěží v korcích. Výpočet i grafické modelování průměru kola došly k výsledku 5 m.

Ze stovek dřev z lednice i z odtokového kanálu je dendrochronologicky datováno 50 vzorků, v nichž se rýsuje několik horizontů: 1270–1274; 1292–1293 a 1295–1299. Tato data jsou klíčovým indikátorem doby údržby kanálu, od čehož lze odvozovat i dobu existence mlýna. Součástí areálu byla i liniová struktura v sousedství mlýna, kterou lze z hlediska nivelací i parametrů považovat za pozůstatek náhonu.

Zřízení středověké stříbrné hutě předcházelo vykácení lesa, jehož pozůstatky zde byly rovněž objeveny a interdisciplinárně zkoumány. Podle dendrodat byl smýcen ve 30. až 40. letech 13. století, což je i doba transformace předlokační osady Brod na město.

Situace byly doprovázeny také množstvím organických artefaktů: jmenovat lze např. části bot a útržky oděvů, nádherně zdobenou koženou pochvu na nůž, zlomek soustružené misky, ale i lýková lana. Organická složka nálezů dává obrazu práce a života ve středověké huti neobyčejnou hloubku.

„Objev je v Evropě teprve druhým přímým archeologickým dokladem vodního kola ve středověkém hornictví a hutnictví. Ve středoevropském měřítku pak jde o vůbec první objev tohoto druhu v tak dobrém a komplexním stavu zachování“, konstatuje Petr Hrubý, Ph.D, který se podílel na archeologickém výzkumu.

Nález podává jedinečné svědectví o technické úrovni produkce stříbra ve středověkém českém státě na sklonku přemyslovského období. Objev má vysoký potenciál posunout poznání v oblastech medievistické a montánní archeologie, ale i hospodářských dějin a dějin techniky. Ve všech oblastech má nadnárodní, tzn. celoevropský význam.

Na cenu NPÚ v kategorii IV. Objev, nález roku jsou navrženi Archaia Brno, z. ú., zastoupená Mgr. Jakubem Těsnohlídkem a Ústav archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, zastoupený doc. Mgr. Petrem Hrubým, Ph.D.

Tavba skla v replice středověké sklářské pece

Kraj Vysočina zůstává významnou sklářskou oblastí. Nejstarší doložené sklářské huti jsou zde zatím datovány do 16. století, lze ale předpokládat i středověké počátky sklářské výroby. Muzeum v Havlíčkově Brodě vybudovalo repliku středověké sklářské pece s cílem fenomén vysočinského sklářství popularizovat.

Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod postavilo sklářskou pec v roce 2015 pod vedením tehdejšího ředitele muzea MgA. Jiřího Jedličky a archeologa Mgr. Aleše Knápka. Kromě popularizace regionální sklářské tradice bylo cílem ověřit středověké technologie pomocí surovin a materiálů, které jsou místně běžně dostupné.

Zaměření, stavba přístřešku a zdění topného kanálu proběhlo na podzim 2015, na ně navázala na jaře 2016 jílová část pece, kterou tvoří kopule pece a chladící část. V roce 2016 také proběhla první experimentální tavba sklářského kmene a tavba skla v peci. Původní projekt počítal s pětiletým provozem pece, nicméně na naléhání sklářů a veřejnosti bylo rozhodnuto o jeho pokračování.

V roce 2021 se akce mohla konat pošesté. Byl to specifický ročník, jednak byla prezentace ztížena pandemií covidu a jednak se po zimě propadla chladící část pece a uvolnila se část klenby. Z toho důvodu musela být chladící část nově postavena. Tavba pak probíhala ve dnech 27.–29. srpna 2021. Návštěvníci si mohli sami vyrazit skleněnou medaili a zblízka pozorovat s odborným výkladem skláře Františka Nováka tavbu skla a výrobu replik historických číší z různých období.

„Projekt splnil svůj účel, pomohl posunout naše znalosti historických sklářských postupů a povzbudil zájem o bohatou historii sklářství na Vysočině. Má i mezinárodní přesah“, konstatuje Alena Jindrová, kurátorka Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod.

Protože v novověku existovaly silné vztahy mezi českomoravským a dolnorakouským sklářstvím, byla navázána spolupráce s Freilichtmuseum Germanisches Gehöft Elsarn v dolnorakouském Elsarn im Straßertal a v roce 2022 na dosavadní snahy naváže nový jednoroční projekt Sklářská tradice nezná hranic.

Na cenu NPÚ v kategorii V. Prezentace a popularizace jsou nominováni Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod, p. o., zastoupené kurátorkou Mgr. Alenou Jindrovou, a sklář František Novák.

­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­

Zatímco odborná porota vybírá vítěze v jednotlivých kategoriích (Obnova památky; Restaurování; Památková konverze; Objev, nález roku; Prezentace a popularizace; Záchrana památky; Příkladná správa a Osobnost památkové péče), široká veřejnost vybírá jednoho vítěze z 35 nominací napříč všemi kategoriemi.
Hlasovat lze pouze jednou, a to od 15. června do 30. září na stránkách NPÚ. Zde se nachází veškeré informace o nominovaných počinech na poli památkové péče za předchozí rok 2021. Vítěz kategorie Památky děkují bude spolu s výherci ostatních kategorií vyhlášen na slavnostním galavečeru 15. listopadu na Nové scéně Národního divadla za přímého přenosu ČT Art a moderace Daniela Stacha.

Ceny Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro s podtitulem Společenské ocenění příkladů dobré praxe vyhlašuje a uděluje NPÚ od roku 2014 ve snaze zhodnotit a vyzdvihnout, co se v oblasti památkové péče podařilo, a ocenit ty, kteří se o úspěšné dílo přičinili.

Vystudovala taneční konzervatoř ve francouzské Boulogni a dále studovala tanec na pařížské Sorbonně, v roce 1995 založila vlastní skupinu Coriolis. V roce 1997 se přestěhovala z Francie do České republiky s manželem českým šlechticem Konstantinem Kinským, od druhé poloviny devadesátých let tak žije střídavě v Praze a Žďáru nad Sázavou. Sama Marie Kinsky ale také pochází ze šlechtického rodu, ve Francii má její rodina baronský titul od 15. století.

Od roku 1998 vyučuje současný tanec a Feldenkraisovu metodu, v roce 1999 založila a dodnes řídí Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA (zkratka znamená Setkávání současného tance), jehož cílem je podporovat rozvoj taneční scény v mezinárodním a mezioborovém kontextu. Od roku 2009 pořádá mezinárodní festival současného tance, pohybového divadla a nového cirkusu KoresponDance, jehož hlavní část v roce 2013 přesunula z Prahy do Žďáru nad Sázavou na rodinný zámek.

Od roku 2013 také působí jako poradkyně pro tanec při Českých centrech. Je zakládající členkou a od roku 2019 předsedkyní sdružení Vize tance, jehož cílem je větší státní podpora oblasti současného tance, pohybového divadla a interdisciplinárních umění. Angažuje se také v kulturních projektech spojených s Muzeem nové generace, které je součástí zámeckého areálu.

V roce 2016 se Marie Kinsky stala rytířkou Řádu umění a literatury Francie, vyznamenání, které vyjadřuje vděk Francie za trvalou podporu a šíření francouzské kultury. Ve stejném roce spolu s manželem obdržela nejvyšší ocenění Kraje Vysočina, Skleněnou medaili.

Marie Kinsky od svého příchodu do ČR napomáhá mimo jiné i sbližování české a francouzské kultury, podílí se na rekonstrukci a revitalizaci zámku ve Žďáru nad Sázavou a aktivně se zasazuje o kulturní rozvoj regionu Vysočina.

Konstantin Kinský

Konstantin Kinský je český šlechtic, mecenáš a finanční poradce. Pochází ze starého šlechtického rodu Kinských, je prvorozeným synem Radslava Kinského (zakladatel reprodukční imunologie), který emigroval z Československa v roce 1958, a jeho manželky, původem gruzínské princezny Thamary Amilakvari.

Zámek Žďár nad Sázavou, se kterým je rod Kinských svázán od počátku 19. století, získala rodina zpět v restituci v roce 1991.

KoresponDance

www.korespondance.cz

Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA
www.se-s-ta.cz