Články a komentáře

Hana – lektorka v otázce antisemitismu

Učitelské období ale skončilo a v důchodu onen vytoužený odpočinek nepříšel. Právě naopak. Hana Vavříková se začala zajímat o to, nač jí dříve nezbyl čas, a k čemu měla niterně blízko. O judaismus, o židovství. Důležitý byl kontakt s organizací na podporu Izraele ICEJ (Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Izrael). Měla zde známé a ti se jí jednoho dne zeptali, proč se vlastně, když se tolik zajímá o židovství a působila jako učitelka, nestane lektorkou a nevypráví na besedách o antisemitismu a holokaustu. Proč ne? A tak absolvovala semináře v Židovském muzeu. Na jednom z nich se seznámila s pamětnicí holokaustu Michaelou Vidlákovou, ženou s téměř stejným rokem narození. Staly se z nich přítelkyně a není týdne bez telefonátu. Dnes spolu jezdí na přednášky a vzájemně se doplňují. Na úvod Hana uvede posluchače do kontextu, poté Michaela pokračuje osobní zkušeností, svědectvím přeživší.

V rámci lektorské činnosti a aby prohloubila své znalosti, navštívila Hana Vavříková památník Jad Vašem v Jeruzalémě. I tady, mezi účastníky poznávacího zájezdu, našla nové přátele. Mnohé s rozdílem generací.

 

Hana a kameny zmizelých v Chocni

Když před časem město Choceň položilo studentům zavražděným během 2. světové války v Drážďanech Kameny zmizelých, Hana se pohotově optala tehdejšího pana starosty, zda by bylo možné pořídit tyto pomníky také zmizelým židovským sousedům. Sama se přátelí s přeživšími z rodiny židovských továrníků Roubíčků. Chodila do školy s Doris Roubíčkovou a věděla, že se sem z emigrace často vrací. Pan starosta přislíbil podporu, a dokonce i finance, pod podmínkou, že Hana najde jména a místa pro položení kamenů. Téměř rok pak komunikovala s Barakem Selingerem, který je oprávněn k vyrábění českých kamenů, kontroluje i správnost uvedených údajů. Na celý projekt se dokonce Haně podařilo zajistit štědrého sponzora, takže nebylo nutné jej hradit z městského rozpočtu. A tak se v Chocni podařilo realizovat položení 24 kamenů zmizelých. Pro všechny místní oběti. Ke jménům a základním údajům o narození a úmrtí osob Hana přidala články do místního zpravodaje i tištěný materiál. A nejen to. Z databáze dokázala vyhledat fotografie židovských spoluobčanů a další archiválie. A tak vznikla i výstava ve zdejším muzeu.

 

Hana a Jom-ha šoa

Stejně samozřejmě se Hana Vavříková zapojila do každoroční akce veřejného čtení jmen obětí holokaustu a do připomínek výročí transportu místních židů. Ke spolupráci získala městský úřad, knihovnu i muzeum. Průběh akce byl vždy více než důstojný. Její zásluhou se v Chocni vrací mezi veřejnost dosud opomíjené téma.

 

Hana – dobrovolnice v izraelské armádě

Od přítelkyně se dozvěděla o možnosti pomoci armádě v Izraeli. V roce 2018, 2019 i 2022 vyjela s partou vždy na dva až tři týdny do některé z vojenských základen. Pomáhala zde v úklidu či doplňování vojenských pytlů s plnou polní, kontrolovala přípravu léků do brašen pro lékaře. Každé ráno také pro dobrovolníky začínalo nástupem a vztyčením vlajky, večer po službě (ano i tito dobrovolníci vyfasovali uniformu a výložky) probíhala školení a přednášky na nejrůznější témata. Takových dobrovolnických cest, jejichž cílem je pomáhat armádě a získávat další přátele Izraeli, se účastní Židé i nežidé z celého světa. Jedna z výprav dovedla Hanu i na základnu u Berševy, v těsném sousedství pásma Gazy. Během misí se osobně přesvědčila, že připravenost armády a její ostražitost k sousedům je velká.

 

Jak vnímá současnou tragickou situaci v Izraeli?

Právě v těchto dnech měla být Hana s přáteli opět ve službě. Události ze 7. října letošního roku ale zasáhly do jejího odletu. Nejprve byly z bezpečnostních důvodů zrušeny lety ostatním, pak i ten Hanin. Nastala situace, s níž nikdo nepočítal. Situace, na níž se ale příslušníci Hamásu ve svých podzemních městech dlouho a pečlivě připravovali. Místo do Izraele, se Hana okamžitě vydala na demonstraci do Prahy, aby alespoň na dálku vyjádřila svoji podporu. Setkala se tu s přáteli z dobrovolnických výprav. Je ráda, že podporu vyjádřily také demokratické velmoci, radost však nemá z ruských nabídek pomoci s vyjednáváním:

„Už několikrát jsme měli možnost přesvědčit se, že s hnutím jako je Hamás se nesmí vyjednávat. Jakákoli domluva není možná a představuje jen oddálení dalších problémů a dalšího vraždění, jež nepochybně dříve či později přijde. Hlavním posláním teroristického hnutí Hamás je vraždit Židy, obsadit Izrael a nastolit zde islamistickou vládu. To vše v místech, která vznikla jako útočiště Židů z celého světa. Opět jsme se přesvědčili o jejich opakované bezohlednosti a krutosti k civilnímu obyvatelstvu. A tak je zcela evidentní, že při pokusech o zničení Hamásu bohužel přijdou o život další civilní obyvatelé. Stále jsme svědky konfliktů, jež na tomto území přetrvávají dlouhá desetiletí“.

Přiznávám, že právě svým zaujetím a informovaností mě Hana Vavříková imponuje nejvíce. Řadu let se zajímá o situaci v zahraničí, sleduje domácí i zahraniční média a ví, jak se vyvíjí současný válečný konflikt.

 

Na závěr našeho rozhovoru se ptám, proč to vše dělá a co jí to přináší.

„Izrael je moje srdeční záležitost, osudy židovského národa mám stále na mysli. Připomínat židovské oběti při přednáškách, během Jom ha-šoa, nezapomenout jména našich sousedů, proto dáváme Kameny zmizelých. To vše je nutné zvlášť v této době, kdy je antisemitismus na vzestupu. Služba v armádě je nesmírně zajímavá. Vítám možnost být alespoň na chvíli její součástí. Vidět, jak zdejší mladí lidé žijí, myslí, chovají se. Je to mládež jako ta naše, ale vlastně úplně jiná – vždyť už v osmnácti jdou chlapci i děvčata zcela samozřejmě na vojnu…

Dnes mám dobrý pocit. Izraelští vojáci určitě potřebovali pytle s plnou polní a vybavené lékařské brašny. Něčím jsme přece jen pomohli. Letos odjet nemůžeme, ale příští rok zase v Jeruzalémě!“

Ochotnicko-čtenářská beseda Orlice z Potštejna: okres Rychnov nad Kněžnou, Královéhradecký kraj, počet domů 405

 

Principál, režisér a kmenový autor souboru Ondřej Sedláček se představuje…

Oficiálně jsem absolventem hudebně dramatického oboru „tvorba textu a scénáře“ na VOŠ Konzervatoře Jaroslava Ježka v Praze. Tedy psaní textů a scénářů – nejen pro divadlo – je moje profese i potěšení. (Mé scénáře jsou k dispozici v nabídce agentury DILIA.)

Čtenáře bude ale asi nejvíce zajímat, že se mi v roce 2009 podařilo obnovit činnost Ochotnicko-čtenářské besedy Orlice. Jako principál (a často autor a režisér) ji od té doby vedu a uskutečnil jsem s ní již řadu premiér her svých i cizích, pro děti i dospělé.

Kromě uvedeného náš soubor každoročně vystupuje na hradě Potštejn s nočními hranými prohlídkami a já již řadu let pro obec Potštejn připravuji letní divadelní festival pro děti i dospělé – Divadelní Potštejn.

 

Co dál o sobě prozradíte?

Valnou část života jsem zatím strávil nad texty „komerčními“, tj. prací v reklamě, poradenstvím a lektorskou činnosti na tomto poli. Ovšem také jsem spolupracoval na scénářích, hudbě, režii ap. pro jiné divadelní soubory, napsal několik knih, řadu článků atd.

Kdyby měl někdo zájem, nechť se podívá na můj web www.drej.cz a o mých „pestrých“ aktivitách – komerčních i nekomerčních – si najde více...

 

Zmínky o místní ochotnické činnosti sahají dle Databáze českého amatérského divadla (DbČAD) až před rok 1860. Vy sám jste se o zdejší kulturní a společenské dění zajímal jako autor dvou knih, co byste z místní divadelní historie vypíchl? Kdy prožíval soubor zlatá léta a naopak, co vedlo k jeho rozpuštění?

Podle pramenů, které jsem měl možnost během let, po které se o místní divadlo i historii celkově zajímám, prozkoumat, sahá aktivita místních ochotníků prokazatelně před rok 1860. A podle dochovaných listin je zcela nepochybné, že 2. června 1887 byl místní soubor úředně zaevidován pod názvem Ochotnicko-čtenářská beseda Orlice. K tomuto názvu souboru jsme se přihlásili i my a na jeho tradici navazujeme.

Podle mne „zlatá léta“ začala pro místní ochotníky (a rovněž pro celý Potštejn) zhruba v době, kdy byl soubor oficiálně zaevidován. Pro přesnost dodejme, že v roce 1867 umožnilo vydání „spolčovacího zákona“ v tehdejší rakouské monarchii volný rozvoj spolkové činnosti (nejen divadelní).

V Potštejnu navíc ve druhé polovině 19. století došlo k zásadnímu celkovému rozvoji obce, který urychlilo zřízení železničního spojení prostřednictvím Severozápadní dráhy v roce 1873. Letos je tomu právě 150 let. To vedlo též k nebývalému rozmachu turistického ruchu – Potštejn se stal vyhledávaným letoviskem a kulturní život se rozvíjel jako nikdy předtím. Bohužel, ani potom.

Definitivní konec nastal (a nejen pro divadlo a nejen v Potštejně) s nástupem vlády jedné strany po druhé světové válce. Zhruba od 50. let 20. století byly všechny „spontánní“ aktivity svazovány, navíc tvorba i repertoár byly zásadně omezovány cenzurou. S oblibou cituji z dopisu tehdejšího dlouholetého potštejnského režiséra a autora divadelních her Rudolfa Pivce: „... ,pániʻ mě pozvali, když jim došlo oznámení, že místo her sovětských autorů preferujeme naše, zápaďácké – ba, že pod záminkou divadla provozujeme protistátní činnost /jakou, nebylo uvedeno, ani nebyla zjištěna/. A tak jsem toho zanechal, jako režisér se ohlásil místní tajemník KSČ. Sehráli „Císař pán na třešních”. Celé divadlo od reflektorů až po horizont někdo rozkradl a tím to skončilo.“ (z dopisu J. Albrechtové, pravděpodobně z roku 1965, DbČAD)

 

Co všechno Ochotnicko-čtenářská beseda kdysi pořádala?

K tomu si dovolím krátce citovat ze své knihy Pět dějství divadelního a společenského života v Potštejně:

S „rozkvětem“ spolku po založení pravděpodobně souvisí i založení sešitu „Divadelní hry hrané Ochot. čten. bes. Orlicí…“ Vypadá to, jako by se střídaly roky „plodné“ a „slabší“, neboť zápisy udávají 1 až 5 (či dokonce 6) her ročně. Celkově se odehrálo 74 her, což během 28 let záznamů činí zhruba 2,5 hry na rok. Mezi kusy najdeme známější i (dnes) méně známé. Z autorů a kusů známých například: Josef Kajetán Tyl: Paličova dcera (1889), Alois Jirásek: Otec (1907), Ladislav Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic (1912).

Pochopitelně však nesměli divadelníci chybět ani na zábavách, posvíceních, později na oslavách Silvestrů, kdy připravovali pásma scének a písní, pořádali též vlastní bály atd.

 

Je pravda, že Potštejn inspiroval Aloise Jiráska k napsání románu Poklad a že tu svůj otisk zanechal i Jaroslav Vrchlický? Zdá se, že koncem 19. století žil Potštejn bohatým společenským životem a není se čemu divit v tak romantických kulisách přírody, hradu, zámku…

Své zásluhy na bohatém odkazu té doby má kromě samotných krás Potštejna v první řadě místní patron Jan Urban Jarník (* 1848 v Potštejně, † 1923 v Praze), profesor románských jazyků na tehdejší „české“ univerzitě v Praze. Během svého plodného života (mj. členem České akademie, České společnosti nauk, Francouzské akademie v Paříži, dopisující člen rumunské akademie – zde mu vděčili za mnohé) přivedl do Potštejna řadu svých kolegů profesorů, často aktivních umělců a spisovatelů. Například Jaroslav Vrchlický pro něj napsal veršovaný kus Dvě doby Potštýna, který líčí Potštejn kdysi (s ohledem na středověký významný hrad nad obcí) a „dnes“ (tedy v době Vrchlického života, za vznikající obliby bicyklů a tenisu). Provozování této hry pomohlo vybrat na stavbu dřevěného Jubilejního pavilonu na místní promenádě Pod lipami. Zde se pak odehrával bohatý společenský a kulturní život. Tento pavilon má dnes naše divadlo ve svém znaku. A já si dovolil panu Mistrovi dopsat k jeho kusu třetí díl, taktéž ve verších (dění pod hradem v současnosti).

A Poklad páně Jiráska? Ano, na hradě je deska, jemu a Pokladu věnovaná. A dosud neobjevený poklad bývalého pána hradu Mikuláše z Potštejna (potomka zakladatelů) i téma evangelických uprchlíků a náboženského tolerančního patentu s Pokladem pana Jiráska souvisí a k Potštejnu se skutečně vztahuje.

 

Zaujalo mě, že např. v roce 1938 měla Orlice 60 členů, vlastní jeviště a v repertoáru dvě představení.

Roky meziválečné společensky i politicky velmi přály ochotnickým aktivitám všeho druhu. Konkrétně v Potštejně je nutné zmínit, že zde hráli (a vystupovali s hudebními produkcemi) jak místní ochotníci, tak „letní hosté“, tedy návštěvníci, kteří v Potštejně trávili léto. Roky druhé světové války jsou zachyceny poměrně přesně v ručně psaném dokumentu „Protokoly Ochotnicko-čtenářské besedy Orlice v Potštejně od 28. 1. 1940 do 27. 3. 1946“. Z nich zase vyplývá, že se mnoho místních uchylovalo před nacistickým řáděním na prkna k českým „klasikům“, ve kterých nalézali klid a naději. Stejně jako publikum...

 

V roce 1957 byli dokonce potštejnští ochotníci pozváni jako účinkující do slavnostního programu zahajujícího Jiráskův Hronov…

Máte pravdu. K tomu si zase dovolím citovat z knihy Pět dějství: „… 9. a 10. 3. 1957 zahájil divadelní kroužek svou činnost provedením »Slavných monologů« … na slavnostním večeru k MDŽ … Za pěkné výsledky a divadelní práci byli ochotníci pozváni k účinkování na zahajovací slavnosti XXVII. Jiráskova Hronova … Nacvičili pro tento účel pásmo scén a monologů z české klasické divadelní tvorby v režii dra R. Pivce … 11. 8. odjeli ochotníci do Hronova. I tam bylo pásmo předvedeno s plným úspěchem a kritikou v tisku příznivě přijato …Účinkující sami nebyli plně spokojeni, neboť velký počet obecenstva a přírodní scéna neposkytla potřebný klid k dobrému výkonu…“

Bohužel, v evidenci souborů na Jiráskově Hronově z toho roku (podle DbČAD) zmínka o Potštejnu chybí – pravděpodobně proto, že nešlo o soutěžní představení. V každém případě sama účast na zahajovací slavnosti takto významného festivalu dokládá velmi solidní úroveň tehdejšího souboru.

 

Ke znovuobnovení souboru došlo v roce 2009. Za jakých okolností to bylo? Jaká byla vaše motivace a důvody k jeho vzkříšení?

Jak jsem již zmínil, spolupracoval jsem s divadelními soubory již předtím. Studoval a psal jsem scénáře, texty a hudbu, hrál, zpíval, zvučil atd. A moje manželka (se kterou jsme se shodou okolností právě v Potštejně poznali, zde i vzali a nakonec sem přesídlili a jsme dodnes) divadlo s těmito soubory hrála. A bavilo ji to. Stejně jako mě psaní. Tedy jsem začal pátrat, jak je to v Potštejně s divadlem, co zde bylo, na co by šlo navázat. Zpočátku se toho nenašlo mnoho a pamětníci posledního divadla z 50. – 60. let již byli na hraní „staří“.

 

Jak obtížné bylo nový soubor poskládat?

Nebylo to snadné. A přiznám, že jsem byl mnohými dost odrazován od budování divadla „na zelené louce“. Ale mou snahu nakonec podpořila nejen manželka, ale i řada místních a „přespolních“ a nakonec se sešlo na první schůzce (skoro) deset zájemců o hraní v novém souboru. A postupně se přidali další.

Rád zde vyjmenuji a ještě jednou poděkuji všem, kteří k obnově divadelního života v Potštejně přispěli: především zmíním osobní podporu pana starosty Petra Dostála a obecního zastupitelstva, manžele Nováčkovi – majitele místního zámku, kteří na zámku uspořádali Páteční salon na téma divadlo, na kterém se sešli pamětníci posledního divadelního života v Potštejně a mnoho z nich poskytlo své archivní materiály a vzpomínky (například místní pan kronikář Soukup, manželé Hlinkovi a Vrátilovi nebo Zdena Benediktová, na mnoho pramenů mě přivedla maminka, knihovnice Jaroslava Sedláčková…). Do přípravy a „rozjezdu“ divadla se aktivně zapojil také pan hostinský Milan Hostinský, majitel místního hotelu Slávie, který nezištně poskytl sál pro zkoušení a představení (jako to činili jeho předci, majitelé podniku od pradávna).

Během prvních dvou sezón se poměrně solidně ustavilo obsazení divadelního souboru, uskutečnily se premiéry dalších her a pohádek. Více se dočtete na webu v sekci Repertoár.

Kromě hraní her jsme zkoušeli svou činnost rozšiřovat. Na začátku roku 2011 proběhla první veřejná výroční schůze našeho spolku, posléze jsme začali přispívat ke zpestření tradičních zábav v rámci Svatováclavského posvícení v Hotelu Slávie, založili jsme tradici vlastního bálu (historicky první Divadelní bál se uskutečnil 19. února 2011) a tak to šlo dále, až dodnes…

 

Jak byste charakterizoval současný život souboru? Nakolik aktivní činnost vyvíjíte?

Řekl bych, že život vede soubor celkem dost aktivní, odezvy publika jsou poměrně kladné, tedy můžu říct, že „divadlo v Potštejně stále žije“. A nejen v Potštejně. Již jsme za těch zhruba 15 let objeli desítky štací po okolí i různě po republice, hráli na festivalech i na objednávku pro firemní akce či pro obce. A musím při této příležitosti uvést, že kromě letošní půlkulaté 15. divadelní sezóny obnoveného souboru máme za sebou již 70. odehranou akci. Tím nemyslím počet repríz, ale celkově každou nově nastudovanou věc, ať již jde o hru, pohádku, divadelní večer v naší režii nebo vždy obměňované a doplňované noční prohlídky. Prostě pro mne je to 70 napsaných a pro herce nastudovaných scénářů. I když pochopitelně ne všechny scénáře jsem psal jen já, ne všechny scénáře studovali vždy všichni herci.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Právně jsme neformální sdružení.

 

Jaký máte repertoár? Kde a jak často vůbec hrajete?

Rozsah repertoáru jsem již průběžně zmínil. Když to shrnu, hrajeme činohru, zpravidla každý rok nastudujeme novou celovečerní hru pro dospělé a novou pohádku pro děti. Nejmenším připravujeme kusy mezi 35–45 minutami délky. To se nám osvědčuje. Zpravidla zrealizujeme do 10 představení hry pro dospělé za rok a nad 10 představení pohádek.

 

Kolik vás je?

Nedávno jsem procházel přehledy herců a dobral jsem se k tomu, že naším souborem prošlo okolo 50 osob. „Pracovně“ mohu říci, že bývá kolem 15 herců právě aktivních – hrajících vše, stejný počet herců, kteří nemohou z převážně časových důvodů vždy, ale zapojují se do akcí jednorázových – divadelní večery, prohlídky na hradě apod. A nakonec jsou herci, kteří nás opustili nebo se s námi rozešli. A zmínit bych chtěl i herce „zasloužilé“, kdysi v Potštejně hrající, jimž jsme dali čestné členství. Ti na naše představení také pravidelně chodí.

A nesmím zapomenout ani na naše nejmladší herce – děti z hereckých rodin. Rády hrají a pravidelně vystupují v našich pohádkách.

 

Jak vypadá spolupráce s obcí?

Dobře, za to musím obci za sebe i kolegyně a kolegy poděkovat. Bez její podpory by divadlo asi nevzniklo. A i kdyby, neměli bychom asi k dispozici obecní prostory na uložení kulis a především pravidelnou finanční podporu.

 

Jaké další organizace vás podporují? Z čeho hradíte výdaje?

Jsme členy Volného sdružení východočeských divadelníků (VSVD). Píšu o našich aktivitách do Divadelní hromady a sleduji, co je kde nového.

Podporu máme kromě obce občas od některých místních firem. Třeba když pořádáme soutěžní divadelní večery nebo jsme dělali ještě před „covidem“ bály, přispějí na ceny. A pochopitelně si něco vyděláme „do klobouku“ na představeních. Díky tomu mohu hercům přispět na štaci na benzín. Když je zrovna z čeho...

 

Co vám práci nejvíc komplikuje?

Pokud se ptáte mě, nejvíce mi práci ztěžují herci. Je to hloupé takhle říct, ale je to jednoduché – dejte dohromady na každou štaci všechny, donuťte je do premiéry umět dokonale text... Prostě běžný stesk každého, kdo podobné uskupení vede.

Když se budete ptát herců, jistě jim nejvíc hraní komplikuje práce a jiné povinnosti. A možná i já, jako autor scénáře, nebo jako režisér.

Jako soubor si stěžovat nemůžeme. Když se dohodneme, odsouhlasíme, myslím, že vždy máme chuť věc provést, dotáhnout.

 

Jaká je situace souboru po covidu? Co vám téměř dvouletý výpadek činnosti přinesl?

Především jsme museli všechno zrušit. Nemáme žádné aktivity, které by šly s uzavírkami skloubit. Nehrálo se nic, nedělali jsme na hradě prohlídky, zrušil jsem festival. Na jednu stranu to asi bylo dobré v jedné věci – všichni jsme si oddychli. Od sebe navzájem, od zkoušek, od hraní. A naopak jsme se na sebe i na vlastní hraní začali těšit. Problém byl pochopitelně v tom, že se muselo znova začít vše zkoušet, navazovat kontakty, obnovovat do té doby fungující akce. Divadlo se nám však nerozpadlo, takže dobré.

 

Účastníte se také soutěžních postupových přehlídek amatérských divadel?

Soutěžních postupových přehlídek se neúčastníme. Zahrajeme si na přehlídkách, kam nás pozvou sami pořadatelé ze zájmu nebo kvůli hře, z doporučení atd.

I když si vzpomínám, že jednou divadlo jelo hrát kamsi a manželka ten „zájezd“ vedla. Když se vrátila, byla dost otrávená (stejně jako ostatní), že akce prý byla soutěžní (zda postupová již nevím), ovšem porotcům by mohla dělat matku (ve svém celkem mladém věku) a jejich věk by málem mohla přepočítat na svoje roky na jevišti. Rozumy, které souboru sdělili, prý nestály za nic...

 

Kromě vlastní divadelní činnosti připravujete ve spolupráci s obcí i další programy, jako jsou vystoupení na Hradozámecké noci nebo festival Divadelní Potštejn…

Pro obec toho děláme více. Já pro ni organizuji každoročně Divadelní Potštejn. Letos proběhl již devátý ročník, nebýt covidu, byl by již jedenáctý. Akce je otevřená všem zájemcům – ochotníkům i profesionálům, hraje se odpoledne pro děti, večer pro dospělé, standardně na hradě, vždy 4. – 7. července. Víc najdete na www.divadelni.potstejn.cz.

Kromě nočních prohlídek hradu Potštejna pořádá náš soubor i tematické noční prohlídky v rámci celorepublikové akce Hradozámecká noc. Také jde již o dlouholetou tradici.

Pro obec chystáme se souborem už řadu let také slavnostní rozsvěcení obecního vánočního stromu. Je to večer spojený s vystoupením hudebníků, dětí z místní mateřské a základní školy, naše divadlo přidá nějaké scénky a akce tak dostane příjemný ráz. Celkově se jedná o dramaturgii akce, kompletní nasvícení a nazvučení.

 

Co říkáte úsilí o zápis „amatérského divadla (tedy i ochotnického)“ jako kulturního fenoménu na seznam UNESCO? Jaký přínos kromě prestiže by to mohlo mít přímo pro vaše divadlo?

Zaregistroval jsem, že kolegům loutkářům se již zápis podařil. Co to přinese českým divadelníkům, nevím. Z pohledu textaře – scenáristy vidím jistý problém v jazykové bariéře. Přeci jen lze těžko nastudovat a hrát v amatérských podmínkách Jiráskovu Lucernu v angličtině. Ačkoliv je Potštejn velmi turisticky oblíben, najít diváky na cizojazyčnou verzi nevidím jako reálné. Na druhou stranu – ochotnické divadlo místním fenoménem jistě je. Shodou okolností jedním z takto vyhlášených regionů byly od počátků právě východní Čechy, kde se Potštejn nachází. Tedy proč nedat světu vědět, co Češi (a Moravané a Slezané) dokážou.

 

Amatérské herce často jímá hrůza, že jim na jevišti vypadne text. Máte tu a tam v noci na toto téma barvité divadelní sny?

Nehraju, tedy se výpadku textu u sebe nebojím. Za herce se strachuji v reálu. Naštěstí ne v noci, ale až když stojím v sále a vidím, že postava na jevišti mlčí a „blbě kouká“. Obzvlášť, když jsem to napsal sám a vím, že mlčet nemá. Já mám spíš problém v tom okamžiku představení. Hlavně na premiéře mě jako autora/režiséra napadá: „Kdybys tohle škrtnul a tohle nechal, nebylo by to lepší?!“

 

http://divadlo.potstejn.cz

www.divadelni.potstejn.cz

V termínu 18.–22. října se v Tylově divadle a Kulturním centru Rakovník odehraje Celostátní soutěžní přehlídka amatérského činoherního divadla pro děti a mládež Popelka Rakovník. Z pově­ření a za finanč­ního při­spění Minis­ter­stva kul­tury, pod záštitou ministra kultury Mgr. Martina Baxy, pořádá NIPOS-ARTAMA ve spo­lu­práci s Krá­lov­ským měs­tem Rakov­ník, Kul­tur­ním cen­t­rem Rakov­ník a Diva­del­ním spol­kem Tyl Rakov­ník. Hlav­ním orga­ni­zá­to­rem je občan­ské sdru­žení Diva­delní spo­lek Tyl Rakovník.

 

Popelka Rakovník je celostátní přehlídkou amatérského činoherního divadla, kterou NIPOS spolupořádá. V čem spočívá její jedinečnost?

Celostátní přehlídky amatérského činoherního divadla jsou jen dvě. Divadelní Piknik Volyně je určený dospělému publiku, kdežto Popelka Rakovník cílí na publikum dětské. Unikátní ji činí skutečnost, že není jen přehlídkou toho nejlepšího dané sezóny, ale funguje zároveň jako dílna divadla pro děti.

 

Jak přehlídka souborům pomáhá? Jak to celé probíhá?

Na Popelce se hrajícímu souboru dostane plného hlediště dětí, navíc odborné analýzy a hodnocení jejich inscenace od odborné poroty. Tím nejpodstatnějším je pak zprostředkování reflexe dětského diváka. Na Popelce pod vedením speciálně vybavených lektorů pracují obvykle tři dětské skupiny – žáci z 1. a 2. stupně základní školy a studenti střední školy. Lektoři pak prostřednictvím různých především nepřímých metod zjišťují, zda děti pochopily příběh, rozuměly vztahům, jestli je inscenace emocionálně zasáhla a zda pochopily téma či poselství. Pokud dojde k tomu, že děti něčemu neporozuměly nebo inscenaci dokonce nepřijaly, pátrá odborná porota po možných inscenačních nedostatcích a svá zjištění se snaží zobecnit, aby se jich následně další tvůrci vystříhali.

 

Název Popelka je údajně odvozen od publikace paní Aleny Urbanové Popelka divadla pro děti (1986). Platí stále, že činohra dospělí dětem zůstává Popelkou mezi všemi dalšími oblastmi divadla?

Situace, kterou Alena Urbanová ve své publikaci trefně pojmenovala, platila jak v roce 1991, kdy rakovnická přehlídka dostala svůj název, tak do značné míry platí i dnes.

 

Popelku vedete od r. 2004. Vnímáte nějaký posun, co se amatérského divadla pro děti týče? Je divadlo pro děti v krizi?

Zásadním problémem divadla pro děti, ať už amatérského nebo profesionálního, je nedostatek kvalitních předloh. A pokud divadelní soubory mezi sebou nemají schopného dramatika či dramatizátora, je velmi těžké ho překlenout. Nicméně naštěstí mohu prohlásit, že právě osobností schopných vytvořit autorskou předlohu přibývá. Pomalu, velmi pomalu, ale jistě. Celému procesu napomáhá i autorská soutěž o nejlepší předlohu pro divadlo pro děti Oříšky pro Popelku, kterou na svět přivedl můj předchůdce Milan Strotzer a v níž s vděkem pokračuji. Divadlu pro děti, které bylo už před covidem křehké, samozřejmě tak dlouhá pauza v tvorbě a hraní znatelně ublížila. Ale zdá se, že se z toho pomalu oklepává.

 

V programu najdeme pro letošní rok devět inscenací. Máte stále z čeho vybírat? Objevují se nové soubory a mění se repertoár, nebo scéna spíše stagnuje či ubývá? Často se píše o tom, že kvalitních předloh pro činoherní divadlo pro děti je jako šafránu. Jedná se podle vás o jediný důvod, proč bývá úroveň přehlídek tak kolísavá?

Jsou roky veselejší a samozřejmě roky smutnější. Momentálně se pohybujeme těsně na hraně. Program Popelky sice naplníme, ale musím přiznat, že jsme rádi za každou kvalitní inscenaci a přehnanou vybíravost si dovolit nemůžeme. Zásadním důvodem je již zmiňovaný nedostatek kvalitních předloh. Dalším důvodem je obecné vnímání divadla pro děti jako podružné oblasti divadla. Většina amatérských činoherních souborů se mu nevěnuje, případně ho dělá sporadicky. Proto si ty existující musíme hýčkat a podporovat je, jak jen to jde a ty ostatní přesvědčovat o jejich mylném vnímání této oblasti. 

 

Asi se shodneme na tom, že mezi nejlepší profesionální scény divadla pro děti patří ALFA v Plzni, Hradecký DRAK, Naivní divadlo Liberec, Malé divadlo v Českých Budějovicích či pražský Minor. Jak je tomu mezi divadly amatérskými, zvláště v oblasti činohra dospělí dětem? Je nějaký soubor zárukou kvality?

V posledních dvou dekádách jsou to De Facto Mimo Jihlava, Divadlo Radar Praha, Suchdolský divadelní spolek SUD Suchdol nad Lužnicí a 1. neratovická divadelní společnost. Své naděje vkládám do Brambůrek z Mostu.

 

Letos se uskuteční teprve druhý ročník po covidu. Přinesla pandemie přehlídce nějaké změny?

Přinesla jednu zásadní změnu, tradiční listopadový termín, kdy jsou respirační onemocnění na vzestupu, jsme po dvou zrušených ročnících přesunuli raději na říjen.

 

Zdá se, že Rakovník amatérskému divadlu přeje. Kromě Popelky se tu v březnu konal také 45. ročník postupové přehlídky amatérských divadelních souborů Wintrův Rakovník… Máte kromě ministerstva kultury podporu ještě z dalších zdrojů?

Popelku Rakovník i Wintrův Rakovník dlouhodobě financuje Královské město Rakovník. Ta dlouholetá tradice obou přehlídek je zásluhou především svědomité péče a organizace ze strany místního Divadelního spolku Tyl a Aleny Mutinské z Kulturního centra Rakovník, která zároveň šéfuje divadelní spolek a celý život se amatérskému divadlu aktivně věnuje.

 

Nejlepší soubory porota doporučí na festival amatérského divadla Jiráskův Hronov. Jaká je úspěšnost oceněných souborů z Popelky na Jiráskově Hronově?

Inscenace určené primárně dětem na Jiráskově Hronově samozřejmě nemají své publikum, a navíc se tam dostávají do zcela jiného kontextu. Spíše bych řekla, že tu působí trochu nepatřičně a paradoxně jim účast na mezidruhové přehlídce toho nejlepšího dané sezóny může naopak ublížit.

 

Letošní Popelka se koná u příležitosti 100. výročí narození Daisy Mrázkové… Jak se to projeví v programu?

Kromě inspirativní inscenace Ivany Bílkové a Marka Zákosteleckého Nádherné úterý jsme pro návštěvníky přichystali „Pokojíček Daisy Mrázkové“, volně přístupnou čítárnu a ateliér, kde se mohou začíst do všech jejích knih a zkusit si je ilustrovat. A do třetice plánujeme veřejnou diskusi o díle Daisy Mrázkové a jeho vlivu na děti a mládež. Kromě tohoto výročí slavíme i čtyřicet ročníků celostátní přehlídky amatérského činoherního divadla pro děti a mládež. To připomeneme vydáním almanachu s příznačným názvem Popelka mezi Popelkami.

 

http://www.tyl-rakovnik.cz/

https://www.nipos.cz/artama-do-cdpdm/

 

Vizitka

Mgr. Simona Bezoušková vystudovala na filozofické fakultě Karlovy univerzity obor Teorie kultury. Její jméno je spjato s amatérským divadlem v České republice. Vedle toho, že v roce 2004 převzala organizování Popelky Rakovník, je v současné době odbornou pracovnicí pro amatérské činoherní divadlo NIPOS-ARTAMA, tajemnicí odborné rady NIPOS-ARTAMA pro amatérské činoherní divadlo a v minulosti byla také dlouholetou programovou ředitelkou Jiráskova Hronova, V letech 2004–2010 byla redaktorkou časopisu Amatérská scéna a je též absolventkou Kurzu praktické režie.

 

 

Porota vyzdvihla „neuvěřitelnou samostatnost a akčnost žáků a žákyň, ale také zájem o jejich okolí a nedávnou historii. Na projektu také ocenila, že je dlouhodobý a že si žáci důkladně promysleli postup obnovy. Dohledali si informace k zaniklé osadě a zajímali se o původní obyvatele obce. Projekt má hmatatelný výsledek, přesah i mimo jejich komunitu a může být inspirací nejen pro jejich vrstevníky.“  Zdroj: https://www.gratiastibi.cz/cs/finaliste-2023

 

Otázky pro Mgr. Věru Ingrovou a MgA. Zdeňku Morávkovou, Ph.D.

Mgr. Věra Ingrová byla průvodcem projektem Kamenná v prvních dvou letech. V Montessori ZŠ Vápenná nyní garantuje rozvoj a metodu Montessori pedagogiky ve druhém trojročí.

MgA. Zdeňka Morávková, Ph.D., vedla žáky třetí rok projektu. V Montessori Vápenná nyní garantuje rozvoj a metodu Montessori pedagogiky ve třetím trojročí.

 

Paní učitelky, proč se „vaše děti“ do celého projektu pustily? Do jaké míry to byla jejich iniciativa a nápad z vlastních hlav? Co je přesvědčilo, že svůj nejen školní, ale i volný čas věnovaly právě tomuto místu a úsilí, aby Kamenná nebyla zapomenuta? 

VI: Jsme škola, která vzdělání dětí staví na principech vytvořených Marií Montessori, italské lékařky, vědkyně a pedagožky. Ta vypozorovala, že u dospívajících dětí 12 až 15 let dochází k významnému a rychlému vnitřnímu i vnějšímu vývoji, který nese velké změny. Tyto změny vyžadují zcela jiné potřeby, než ty, jež jsou nabízeny dětem v „klasických” školách. Proto stanovila pro dospívající několik pilířů výchovně-vzdělávacího procesu. Na nich leží celý koncept vzdělávání dětí v 7., 8. a 9. ročníku Montessori. Program pro dospívající pojmenovala Děti země. Jeho cílem je propojit intelektuální práci ve škole, praktické činnosti mimo školu a práci pro komunitu tak, aby byly děti v závěru základní školní docházky připraveny uvažovat o svém povolání/poslání v životě a specializovat se v oblasti svého zájmu, talentu, který jim umožní přispět samostatným a smysluplným způsobem celé společnosti. Z tohoto důvodu jsme společně s dětmi navrhovali a hledali oblast, které bychom se tři roky věnovali a naplnili tak výchovně-vzdělávací cíle výuky na II. stupni.

Na stole nám tehdy leželo několik nápadů. Postavit altán na školní zahradu, pronajmout si pozemek a pěstovat zeleninu,… Nakonec vyhrála zaniklá osada Kamenná. Je možné, že hlas pro Kamennou byl ovlivněn nejen tím, že jsme se v té době právě věnovali tématům spojeným s obdobím 2. sv. války, ale také že jsme oblastí bývalých Sudet, kde na vás historie z těchto těžkých časů kouká takřka za každým rohem.

Co v dětech zažehlo chuť Kamenné věnovat nejen školní, ale hlavně svůj volný čas, přesně nedokážu říci. Ale přesvědčení o smyslu projektu a také radost z obnovení pramene, která se dostavila po prvním roce realizace, se přenesla i do druhé fáze stavby zvoničky a pokračovala až k jeho zdárnému finiši – postavení útulny.

 

ZM: Tím, že jsem do projektu „naskočila“, když už byl rozběhnutý, tak jsem se snažila motivaci dětí zmapovat hned zkraje mého převzetí. To bylo velmi cenné a ukázalo mi to, s jakou skupinou vůbec pracuji. Projevilo se například, že ne každý je nadšený ze stavby útulny a bylo třeba zmapovat talenty nebo alespoň předpoklady jednotlivých dětí a jejich vlastní potřeby. To bylo klíčové proto, aby cítily chuť se na tak dlouhodobém projektu ještě podílet. Někomu byla bližší stavařina, jinému vedení týmu a rozpočtu, dalším divadlo nebo výtvarná tvorba. Tohle bylo sice náročné skloubit a udržet pohromadě, ale pomáhalo to k získání a udržení osobní motivace každého jednotlivce a díky tomu mohl vzniknout nakonec tak pestře zaměřený projekt.

 

Máte k Rychlebským horám osobní vztah? Jste rodačky? Jaká je historie Kamenné a jak to tu kdysi vypadalo?

VI: Obec byla založena 1692 jako Steingrunde. Měla i český název, Kamenička. Ten vznikl pravděpodobně od kamenité půdy, na které byla obec postavena. V roce 1723 přibyl mlýn. V roce 1816 tu vyrostla kaple a v roce 1837 i škola. Byla zde také hospoda a výrobna potaše. Většina obyvatel ale pracovala v lese. Největšího rozvoje dosáhla obec před 2. světovou válkou. Většina dřevěných domů byla zbourána a vystavěny zděné. Vznikl hasičský sbor a v roce 1937 hasičská zbrojnice. Po vysídlení německého obyvatelstva nebyla obec nikdy plně dosídlena a v roce 1961 ji československá armáda srovnala se zemí. Narodila jsem se v tomto kraji a z jedné čtvrtiny mám místní, sudetské kořeny.

 

ZM: Do Rychlebských hor jsem se přestěhovala před třinácti lety s mým mužem, který z Jesenicka pochází. Bydlíme v zaniklé osadě na hřebeni, který svým osudem Kamennou v něčem hodně připomíná. Rychlebské hory jsou krajinou, do které se romantici, co mají rádi nejrůznější výzvy a historii, musejí zamilovat. (úsměv)

 

Nejvýraznějším výstupem celého tříletého projektu je vznik útulny pro turisty. Co dnes takový plán obnáší, co bylo třeba zařídit, vykomunikovat, sehnat, odpracovat? Do jaké míry to vše zvládly děti? Co se díky tomuto školnímu projektu naučily? Jaká část práce je bavila nejvíce? S jakými profesionály spolupracovaly? V čem spočívala ta „neuvěřitelná samostatnost“, kterou porota soutěže vyzdvihla? Dokážou už dvanáctileté děti samy vést takový projekt?

ZM: Děti by zřejmě takový projekt napoprvé samy nezvládly. Jsou sice nesmírně zručné a nadšené, ale představit si, co to obnáší, je mnohdy výzva i pro dospělé. Klíčový je pro nás právě proces učení. Žáci se učí nejen nové znalosti, ale i kompetence. Role učitele je modelovat jim situace a ukazovat, jak probíhá plánování, vedení a realizace projektu. Stanovili jsme si např. společné deadliny, ke kterým měly být hotové návrhy a kresby na stavbu útulny. Poté je děti představily starostovi obce, na jejímž pozemku útulna leží. Vše musely prezentovat i na zastupitelstvu. Žádaly o různé granty a sponzoring. Učily se naplánovat rozpočet, dodržet ho, naplánovat termíny, pochopit technologii stavby, naučily se míchat beton, zacházet s různým nářadím, uplatňovaly matematiku při stavbě konstrukce, umějí už vytvářet plakáty v grafických programech, tvořit webové stránky, propagovat akci na sociálních sítích, uvádět festival, spolupracovat s kavárnami, zajistit občerstvení, celkově spolupracovat se subjekty mimo školu. Nejvíce je, myslím, bavil samotný festival. Už z nich spadla tíže nervozity a zároveň to byla oslava jejich tříleté práce. Myslím, že je mile překvapila vysoká účast z řad kamarádů, ale i nejširší veřejnosti a věřím, že oprávněně cítily hrdost. Závěrečné dotazníky, které jsem ale žákům na konci školního roku rozdala, ukázaly, že každý vnímal projekt jinak a že pro každého bylo přínosné a naplňující něco úplně jiného. Za to jsem moc ráda. Protože to bylo jedním z pedagogických cílů, poznat sám sebe, co mi jde i nejde, v čem se mohu překonat a jak mohu být součástí většího celku.

 

Co byste poradily těm, které váš příběh bude inspirovat?

VI: Dlouhý čas věnovaný projektu před jeho vlastní aktivní realizací, který byl plný diskuzí, přednášek a setkání s pamětníky či odborníky z různých oblastí, byl nesmírně důležitým aspektem, základem, jenž by neměl být opomenut či uspěchán. Odkryl dětem složitost a náročnost, postavil je do reality, na „zem“. Protože děti by nejraději začaly stavět už zítra. (úsměv)

 

ZM: Že učitelé mají v průběhu realizace pečovat i sami o sebe, dobíjet baterky a uvědomovat si znovu „proč“ to děláme. Práce po dobu tří let je pro děti velmi náročná. Učí se teprve pracovat s časem, plánovat jednotlivé kroky. V tomto musí být učitel trpělivý a také umět takový projekt oživit odlehčenějšími aktivitami, hrou, tím, že nabídne různé možnosti zapojení podle toho, co je kterému žákovi blízké. Z žádného projektu by neměla zmizet radost a chuť být spolu.

 

Jak probíhala spolupráce s Nadací Via, která už v minulosti podpořila také např. kampaň na oživení Tančírny v Račím údolí, jedné z nejkrásnějších staveb v Rychlebských horách? Přihlásili byste se do programu Dobro-druzi Nadace Via znovu? Co se při realizaci projektu osvědčilo?

VI: O finanční příspěvek se pokusily děti žádat hned v prvním roce projektu Kamenná, ale nedotáhly celou věc do konce a příspěvek nedostaly. Takovéto momenty nezdaru jsou nesmírně důležitými okamžiky v celém výchovně-vzdělávacím procesu Montessori pedagogiky.  Otvírají jiné cesty nebo vracejí zpátky – lépe a jinak.

 

ZM: Ve třetím roce projektu si část týmu dokázala vyhradit čas navíc a projít celým procesem žádání u Nadace Via znovu. Jako pedagog oceňuji nejen to, že žáci získali finance na realizaci festivalu, ale hlavně to, jak fantastickou podporu Nadace poskytuje metodicky. Např. to, že žáci svůj projekt představovali dalším skupinám z jiných koutů ČR. Jiné, dříve úspěšné skupiny byly vlastně v roli mentorů a říkaly našim žákům, na co si dát pozor. O takové učení ve vrstevnické skupině se opírá i celá Montessori metoda. Tento způsob učení je mnohdy mnohem efektivnější. Nadace žáky po celou dobu školila, na co si dát pozor, jak si rozdělit role. Pro mě jako pedagoga to byla další podpora a opora. Takže rozhodně doporučuji!

 

I letos se mohou do programu Dobro-druzi Nadace Via přihlásit skupiny dětí od 2. stupně základní školy a studenti středních i vysokých škol s vlastním nápadem. Mohou třeba pořádat za podpory nadace benefiční akce pro osobu nebo organizaci, kterou si sami zvolí, nebo také uspořádat sousedskou akci, přispět k obnově krajiny nebo zkrášlit své okolí.

 

Kdo nominoval váš projekt na cenu Gratias Tibi, kterou uděluje Člověk v tísni, symbolicky říkající všem soutěžícím Děkuji Tobě?

ZM: Na závěr celého projektu jsme s žáky uspořádali v obci Kamenná festival. Ten navštívili i někteří zaměstnanci z Nadace Via. Ohledně nominace se nám ozvali právě oni. Cenu znali a měli za to, že by bylo vhodné žáky nominovat. Vše tedy nakonec proběhlo právě ve spolupráci s Nadací.

 

Budete pokračovat akcemi, které vracejí místu život? Kdybyste měli tu moc, byla by tím největším cílem obnova původní sudetské osady Kamenná?

ZM: V projektech s žáky pokračujeme každoročně. Ale jak se říká, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, tak tento projekt byl v něčem naprosto výjimečný a i pro nás v nějakém smyslu neopakovatelný. Jako učitelé se také každý rok „ladíme“ na trochu jinou skupinu, která v trojročí vznikne a projekty by měly vycházet především z vnitřní motivace dětí. Pak jsou udržitelné. Víme, že pro některé z nich je projekt „Kamenná“ něčím, co by si opravdu přály zažít. Aktuálně hledáme, jak jim to dopřát a zároveň zvládnout projekty energeticky, protože pro učitele to je vždy významná dávka času navíc. Kdybych měla možnost, tak bych Kamennou nechala tak, jak nyní je. To místo je překrásné. Hlavně na jaře v květnu. A je živé i bez lidí. Je ale dobré si připomínat paměť míst a s jemností o ně pečovat. Někdy to může být věc trvalejší, jako je zvonička, jindy happening, kdy na místě s dětmi píšeme a čteme básně. Způsobů, jak se spojit s lidmi a místy je mnoho a já si cením toho, že je mohu spolu s dětmi citlivě objevovat.

 

https://montessori-vapenna.cz/

www.gratiastibi.cz

 

Co vás vlastně přivedlo na Červenou Řečici? 

Do zdejšího regionu jsem poprvé přijela až koncem osmdesátých let minulého století, počátkem devadesátek jsem si zde koupila dům a koncem devadesátých let jsem se do Červené Řečice přistěhovala. V zámku jsem tedy ani nechodila do družiny či knihovny, jako řada místních. Paradoxně moje první návštěva se pojí s dnem, kdy zde probíhal šermířský souboj a místní se loučili s objektem, který definitivně přecházel do užívání nového soukromého majitele. Tehdy jsem začala dohledávat první informace o zámku a dřívějším hradu. Na výstřižky a informace jsem si založila složku Řečice.

Na zámek jsem se přihlásila jako průvodkyně, hodlala jsem tak oživit léto, které jsem se rozhodla po mnoha letech pracovního cestování věnovat rekonstrukci domu. Nakonec v době otevření odešla bývalá kastelánka a ze dne na den jsem převzala její místo. Takže místo rekonstrukce domu teď intenzivně věnuji síly zámku. Bez podpory rodiny a řady přátel jak z NPÚ, tak dalších soukromých historických objektů se samozřejmě neobejdu.

Vystudovala jsem zahradnictví, nicméně celý život jsem se pohybovala nejen po záhonech, ale také v muzeích a památkových objektech a podílela se na výstavách. Historie a propojování dalších oborů mě provázelo po celý život. Trochu jsem se zabývala i textilem, renovací nábytku, podlah, keramikou atd., to vše se v kastelánství náramně hodí, včetně zkoušky z psychologie a práce ve škole a gastronomii. Samozřejmě si dělám do interiérů kytky, abych místnostem dodala šmrnc. Funguje to zejména na ženské návštěvnice. Jen při aktuálním vytížení ještě není prostor pro skutečné zahradnické perly.

 

Renesančních památek v Česku příliš nemáme. Jaké doklady tzv. „české renesance“ se tu dochovaly? Na co se tu můžeme těšit a v čem spočívá výjimečnost této národní kulturní památky?

Červená Řečice je jediný dochovaný renesanční zámek pevnostního typu na našem území. Komplex šesti propojených budov doplňují hradby se dvěma obrannými baštami ze 16. století a menší věží, kde bývala hladomorna. Na zámku je významná sgrafitová výzdoba, nepřehlédnutelné renesanční stupňovité štíty s geometrickou sgrafitovou výzdobou i figurální výjevy, arkády, renesanční ostění oken, uvnitř klenby či monumentální krb. 

Z nedaleké cesty, dříve císařské silnice, spojující Prahu přes Vlašim a Pelhřimov s Vídní, vidíme barokní průčelí zámku s kamenným mostem. Patrná je i část bývalého vodního příkopu a zachovaly se také přilehlé rybníky, z nichž se napouštěl. Naopak navazující stupňovité zahrady s grotou a altánkem i přilehlá obora zcela zanikly.

 

Můžete historii zámku stručně představit?

Řečice leží nedaleko říčky Trnávky /Trnavy, kde byl brod a křižovatka cest. Jedna vedla směrem na Rynárec (opevněný kostel) a odtud až do Rakouska, dále zde procházely solné stezky směřující přes Humpolecko dále na Balt. Památka existovala již v raném středověku, zpočátku byla tvrzí a později gotickým hradem, roku 1144 ji předává panovník českým biskupům. Pouze v neklidných časech 15. a 16. století se ve vlastnictví vystřídaly různé šlechtické rody. V pobělohorské době se zámek navrací r. 1623 opět do majetku církve, kde zůstal až do poúnorového zestátnění.

Následovala etapa žalostného pustnutí zámku a každoročního Slámování. Na srpnovém happeningu lidé po celý víkend tvořili objekty ze slámy. Tomu předcházely brigády pořádané Spolkem na záchranu památek červenořečických a deset let také sdružením Švagr. Slámování upozorňovalo na tragický osud zámku, který posloužil majiteli pouze jako zástava pro úvěr. Pražské arcibiskupství od počátku 90. let avizovalo, že zámek nehodlá převzít zpět do vlastnictví a vzdalo se restitučního nároku. Církevní dějiny zde tedy probíhaly od písemně doloženého roku 1144 až do zestátnění v roce 1948 a paralelně ještě chvíli poté, protože na zámku byl vězněn poslední arcibiskup, pozdější kardinál Josef Beran. Ze současných arcibiskupů již nikdo na zámku nepobýval. Zámek sloužil českým biskupům a později arcibiskupům jako příležitostné (letní) sídlo k odpočinku či při delších cestách, zejména do zahraničí. Tvořil také velmi důležité centrum arcibiskupských hospodářských statků. Dosud je na zámku obvodové zdivo velké sýpky, další barokní sýpka se nachází na okraji městečka. Kromě polí patřily k zámku lesy, rybníky, ale také ovocná školka a rozsáhlé chovy drůbeže a hospodářských zvířat. V době baroka vzniká nad zámkem také obora. Že se arcibiskupové lovu nevyhýbali, dokládá také nařízení pro poddané chovat vhodné lovecké psy. Za zmaření psa vhodného pro lov byla vyměřena pokuta tři kopy zlatých* (v dnešní době by to představovalo slušnou hypotéku).

Chátrající zámek mne naplňoval neklidem, stejně jako zkušenost, že část lidí se snaží o záchranu a část by na jeho místě raději uvítala nové stavební parcely.

 

Potom ale nastal kýžený obrat k lepšímu…

Naštěstí zámek nakonec získal v roce 2008 současný majitel a vyhlášení za národní kulturní památku v roce 2014 výrazně usnadnilo cestu k získání evropských dotací. Projekt památkové obnovy zpracovala renomovaná projekční kancelář Masák & Partner z Prahy, která se specializuje na historické památky. Po různých dílčích opravách, kdy se rekonstruovaly střechy, podpíraly porušené stropy a prováděly další práce omezující chátrání objektu, začala v roce 2020 za finanční podpory Evropské unie a Ministerstva pro místní rozvoj zásadní oprava, kolaudace proběhla v květnu 2023.

Stavební práce velmi dobře zvládla firma Ekostavby Jabůrek s.r.o. z Třeště. Ve spolupráci s Národním památkovým ústavem se zámku Červená Řečice postupně navrací někdejší podoba. Na rekonstrukci čekají ještě objekty na druhém nádvoří, opevnění a řada interiérů.

Návštěvníci se často ptají, proč si majitelé zvolili název Zámek Šebestián. Připomínají tím Šebestiána Leskovce. Právě on přetvořil zpustlý pozdně gotický hrad do nádherné české renesance. Byl to zcestovalý renesanční člověk, který se nebál nového přístupu a velkých výdajů v neklidné době. Na něj navázal arcibiskup Arnošt Harrach a jeho následovníci s přístavbou barokní. Doufáme tedy, že usilovné snahy předků najdou nyní spolehlivé pokračovatele. 

 

Co vlastně návštěvníci aktuálně na prohlídce uvidí? 

Návštěvník si může prohlédnout nejen celé první nádvoří s renesančními objekty, ale v barokní části projde také zařízené prostory, které obýval arcibiskup. Na závěr zhlédne videomapping, který ho provede všemi etapami vývoje od tvrze přes gotický hrad a přerod v renesanční sídlo, barokní přístavbu až do současnosti. V přízemí čeká ještě archeologická expozice, kde se postupně doplňují objevy ze zasypané studny a sousední barokní černé kuchyně. Na obou nádvořích zámku se také našlo pohřebiště a práce ještě odkryly základy kostela. Mezi nejstarší nálezy patří například ženské záušnice z 12. století. Archeologický průzkum zajistilo jihlavské pracoviště zapsaného ústavu Archaia Brno.

 

Ptát se na původní mobiliář je asi zbytečné…

Nábytek a zařízení po zestátnění zmizel, zůstalo jen několik kachlových kamen. Pouze malá část se dochovala na památkových objektech, většina mobiliáře se za zlomkové ceny prodala a také rozkradla. Současný mobiliář pochází ze zámků Červená Lhota, Telč, Náměšť nad Oslavou a hradu Zvíkova.

 

Na jaké vystavené předměty byste ráda upozornila? Jaké poklady přinesl archeologický průzkum?

Určitě upozorňuji na dochovanou trojici kachlových kamen, sedací soupravy, postel, pozoruhodnou přenosnou toaletu zhotovenou klenotnickou firmou z Vídně či manýristický obraz z původního zařízení zámku a drobné akvarely z r. 1886 a 1895. Zejména dámy obdivují precizně ušité závěsy s draperiemi a záclony.

V zasypané studni vedle černé kuchyně archeologové našli kromě zbytků jídel mnoho keramických talířů včetně italské mezzomajoliky se sgrafitovými ornamenty v kobaltové glazuře, nádobí, cínové talíře, dřevěné kuchyňské náčiní, ale také kusy oděvů, boty či pozlacený křížek.

 

Jak po několika týdnech provozu hodnotíte návštěvnost objektu?

S ohledem na turistický ruch na Vysočině jsem předpokládala, že nejvíce návštěvníků bude z Nizozemska. Nakonec vede USA a sousední Slovensko, pak následuje Nizozemsko, Německo, Belgie, Itálie a Polsko, máme i návštěvníka z Gruzie a Srbska. Tuzemští turisté se určitě neskládají jen z místních, kteří zde mají osobní vzpomínky. Hodně mě překvapil silný zájem ze Západočeského kraje a Ostravska. Odlehlé regiony to sem mají ale zhruba stejně daleko, nacházíme se v místech leteckého středu republiky.  

 

Máte jako kastelánka dostatečné pravomoce, jak ovlivnit rozvoj objektu? Co je vaším hnacím motorem, kde berete inspiraci a podporu? 

S majiteli zámku průběžně probíráme možnosti rozvoje, inspirujeme se doma i v zahraničí, hledáme rozmanité cesty. Velmi si cením týmovou práci zámeckého kolektivu s živou diskusí, která není postavena jen na pravomocech. Inspirací je dnes dostatek, ale bez spolupráce všech našich pracovníků a podpory přátel, rodiny, dalších kastelánů, manažerů památkových objektů a kvalitních odborníků, kteří sdílejí své zkušenosti, bychom mnoho nesvedli.

Inspirací je samozřejmě již Šebestián Leskovec, který také přebudoval zchátralý hrad v půvabný renesanční zámek a mne osobně zaujal rovněž arcibiskup Arnošt Harrach a poslední arcibiskup na zámku, kardinál Beran.

 

Souhlasíte s tím, že obnova zámku je malý zázrak? S jakými největšími obtížemi se museli podle vás odborníci popasovat? Jak vstřícní byli majitelé? Jak je dnes složité najít firmu, která by provedla takovou rekonstrukci a jak zajistit odpovídající restaurátorské práce? Narážím na nedávno medializovaný příklad problematické rekonstrukce pražského Clam-Gallasova paláce…

Naprosto souhlasím, je to zázrak. Rekonstruovalo se v době covidové pandemie a skokového zdražování materiálu a prací nejen ve stavebnictví. Dlouhodobě scházejí zruční řemeslníci schopní pracovat dle požadavků památkové péče. Majitelé mají pochopitelně naprosto zásadní podíl na stylu rekonstrukce, který byl v mnohém revitalizací. Dnes je velmi složité najít kvalitní firmu a kvalifikované pracovníky. Chybí obyčejní zruční řemeslníci pro běžné domky, natož památkové objekty. A to ještě nemluvíme o cenách práce a materiálu. Z prací vyprojektovaných a vykalkulovaných v roce 2016 se musela zhruba třetina vypustit, aby se dodržel rozpočet. Nyní po kolaudaci si opětovně ceníme spolupráce s výjimečným projektantem i výbornou stavební firmou.

 

Často je to neúnavný boj o dotace… Nyní to vypadá, že rekonstrukční práce pokračovat nebudou, protože v rámci IROP o další dotaci žádat nemůžete. Co z toho pro rozvoj objektu vyplývá? Jaké jsou plány na nejbližší období?

Jistě, dotace jsou velmi důležitou součástí oprav a rozvoje. Návštěvníci se také často ptají, zda zbylé části necháme spadnout, když nemáme dotace. Nicméně řádný hospodář neustává v úsilí a také v dobách méně štědrých pokračuje v práci podle dostupných možností a financí, hledáme i další možnosti financování včetně sponzorů. Kromě velkých akcí jsou nesmírně milé i nečekané dary – například několik starých dam nám přineslo hodnotné a perfektně připravené ubrusy a dečky, které krásně zútulní interiér, staré kostelní svíčky, skleničky apod.

 

Zámek by měl být otevřený celoročně. Na co můžeme čtenáře pozvat?

Pomalu se nám zabíhá systém prohlídek, přibyly první svatby a máme za sebou doprovodné soutěže pro děti z letních táborů. Na podzim bychom rádi přidali řemeslný trh, pěvecký koncert a netradiční prohlídku anebo vystoupení v dobových kostýmech, později adventní trh. Plánujeme zámek provozovat celoročně, zima by měla patřit workshopům pro školy, prohlídky budou především na objednávku. A doufám, že přijde příležitost věnovat se více i zahradám.

 

cervenarecice.cz

 

* Nařízení, podle kterého poddaní z okolních vesnic museli pro vrchnost chovat lovecké psy, i když jim samotným bylo vlastnění loveckých zvířat přísně zakázáno. Za zmaření panského psa byla vyměřena pokuta 5 kop grošů míšeňských, což se tehdy rovnalo roční splátce na slušný selských statek. 

KALOUSEK, Josef, ed. Řády selské a instrukce hospodářské 1698-1780. V Praze: Nákladem Domestikálního fondu Království českého, 1908, s. 131.

Filozofický ústav AV (cas.cz)

Ruční sklářství je obecně považováno za tzv. rodinné stříbro, na nějž jsou Češi hrdí a kterým se chlubí navenek. Tradice českého sklářství sahá až do jedenáctého století. Největšího rozmachu ovšem dosáhla ruční výroba skla v době vlády Rudolfa II. v 17. století. Dnes především výrobci křišťálu nebo dekorativních instalací a svítidel sklízejí úspěchy po celém světě a získávají prestižní ocenění i zakázky. V oblasti ruční výroby bižuterních polotovarů i hotových výrobků je Česká republika dokonce světově unikátní, přesto je na vzestupu spíše výroba plochého, obalového skla.

 

V prosinci letošního roku bychom se měli dozvědět, zda se ruční výroba také českého skla zapíše mezi kulturní dědictví celého lidstva. Jedná se totiž o nadnárodní nominaci, kdy se Česká republika připojila k dalším evropským zemím s bohatou sklářskou tradicí − Francii, která je hlavním koordinátorem, Německu, Španělsku, Maďarsku a Finsku.

 

Když jste chystali národní nominaci, bylo už jasné, že chcete usilovat i o zápis do UNESCO? Jak probíhala příprava nominace statku na tzv. národní seznam a následně na ten unescový? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval? Proč jste se rozhodli se o to pokusit až nyní? Pomohl i fakt, že OSN vyhlásila rok 2022 Mezinárodním rokem skla?

Nominací do UNESCO to vlastně začalo. Z kraje roku 2021 se na nás obrátilo ministerstvo s tím, že bylo vyzváno (zřejmě francouzským ministerstvem kultury) k vyjádření, zda se Česká republika připojí ke společné nominaci ruční výroby skla na seznam UNESCO a zda bychom byli ochotni se příprav ujmout. Neváhali jsme ani na chvilku, pod heslem: Kdo? Když ne my? Kdy? Když ne teď? Protože pokud by se to stalo bez našich sklářů, měli by v budoucnu už jen minimální a spíše jen teoretickou šanci se na seznam probojovat.

Tuším o rok dříve si například Itálie nechala zapsat výrobu perlí na Muránu, aniž by nás oslovila, přestože vazby mezi Jabloncem a Benátkami byly v minulosti velmi silné, obě místa se navzájem ovlivňovala, výrobci jezdili vzájemně „na zkušenou“ a také si kradli své znalosti. Podobnou situaci už jsme nechtěli připustit. Vyhlášení Mezinárodního roku skla už bylo spíše takovou berličkou, o kterou jsme mohli část argumentací v připravovaných dokumentech opřít.

 

S jakými obtížemi jste se museli popasovat? Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější? Vrylo se vám něco hluboko do paměti, ať už z profesního hlediska, nebo čistě osobně?

Na začátku byl největším problémem šibeniční termín pro zpracování nominace na národní seznam, na což jsme měli asi šest týdnů. Bez ní bychom se ale o UNESCO ucházet nemohli. Naštěstí disponujeme opravdu velkou znalostí historie i současnosti sklářského prostředí u nás a většinu podkladů jsme byli schopni zpracovat skutečně rychle. Velmi nám v tom pomohla i naše databáze Kulturně-kompetenčního centra pro české sklo a bižuterii (https://www.czechglasscompetence.cz/), z níž jsme mohli čerpat řadu informací a příloh.

Největší výzvou pro nás ale bylo, aby do nominační dokumentace pro UNESCO byla zařazena nejen technika ručního zpracování skla přímo u sklářské pece, jak se říká „na verštatu“, jak to měly na začátku v úmyslu ostatní země, ale také o další postupy. S ohledem na šíři sklářských technik u nás jsme usilovali o rozšíření nominace o práci se sklem také u kahanu (perle, figurky) a o studené techniky (broušení, rytí, malování, …), včetně bižuterní výroby. Obrovskou argumentační práci zde odvedli náš hlavní kurátor Petr Nový a Eva Kumínková z Národního muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Přes zjevnou neochotu ostatních zemí, které uvedené techniky nemají, se jim podařilo je přesvědčit. To považuji opravdu za husarský kousek a patří jim za to velký dík! Pokud se zápis povede, najde se v něm prakticky celé české ruční sklářství. Nejen ti silní muži s píšťalou u sklářských pecí, ale stovky lidí pracujících v malých dílnách nebo po domácku. Právě v šíři všech technik je totiž Česká republika naprosto jedinečná a byla by chyba se nepokusit zapsat je jako celek.

A co se mi vrylo? Opravdu neskutečná vlna podpory a sounáležitosti. Nominační dokumentace často pracuje se slovem „komunita“ a tady se ta naše sklářská opravdu projevila. Cítili jsme obrovský zájem a podporu. I teď se nás stále někdo ptá, jaký je aktuální stav projednání a kdy už se to rozhodne. Ale není to jen sklářská komunita, která zápisem žije. Musím ocenit i skvělou spolupráci s vedením krajů, kde se sklářská výroba stále drží, s odbory zahraničních vztahů a regionální a národnostní kultury na ministerstvu kultury. Ta atmosféra plná nadšení nás posilovala a byla to opravdu krásná zkušenost.

 

Pro Česko to nebude první celosvětové uznání sklářské výjimečnosti. Už v roce 2020 byla na seznam UNESCO zapsána „Ruční výroba ozdob z foukaných skleněných perlí pro vánoční stromek“. Má proto nadnárodní nominace větší naději na úspěch?

Už zápis perličkových ozdob z Poniklé byl malý zázrak. Málokdo ví, že tohle jsou opravdu jediné originální české vánoční ozdoby, protože známější foukané koule mají svůj původ v Německu. Samozřejmě, že rozhodující komise bere v úvahu to, kolik statků už má daná země prohlášeno. Proto je společná nominace v tuto chvíli a v daném oboru rozhodně lepší. A zcela upřímně, zapojení významných „hráčů“, mám na mysli Německo a Francii, šance zvyšuje. V srpnu minulého roku proběhlo úspěšně formální hodnocení a jelikož nepřišly žádné žádosti o doplnění či upřesnění, existuje velká naděje, že i konečné hodnocení dopadne dobře. Držíme si všichni palce.

 

V čem je česká sklářská tradice unikátní mezi dalšími evropskými zeměmi na společné kandidátce?

Obvykle naši unikátnost vysvětluju tak, že kdokoli si na světě vymyslí cokoli ze skla, jedině u nás vždycky najde někoho, kdo mu to bude umět vyrobit. Ostatní země jsou úzce specializované a nemají tu širokou základnu, která se u nás stále ještě drží.

 

Ruční výroba skla patří mezi ohrožená řemesla. Byla jedním z důvodů nominace obava o udržení tradice? Co je nejdůležitější v péči o její zachování? Jak je to s ochranou původních receptur a výrobních technologií často rodinných sklářských firem? Samostatnou kapitolou je jistě i boj s podvodníky a producenty levných napodobenin, kteří k úpadku tradičních řemesel také přispívají.

Nedávno jsme byli na poznávací cestě sklářské stezky v Německu a Rakousku, abychom se poučili, jak zapojit naše sklářství do cestovního ruchu. A byli jsme zděšeni! Viděli jsme několik „Disneylandů“ a skanzenů – prázdných továrních hal s jedním foukačem skla ze simaxových (borosilikátové sklo) trubic u kahanu, v lepším případě u mobilní sklářské pece. Takže poučení bylo: chraňme, co máme, abychom nedopadli takto. Nominační dokumentace obsahuje rozsáhlou kapitolu „záchovných opatření“.  K nim se nominující země zavazuje. Ale samozřejmě ani stát není schopen garantovat výrobu, pokud o ni nebude zájem u zákazníků, ale taky u žáků, kteří se na odborné školy nehrnou. K tomu se musíme spojit všichni, tak jako k přípravě nominace.

Co se týče receptur a ochrany, to je bohužel velký problém. Znám třeba skvělou firmu na luxusní broušené sklo, která se několik let soudila s výrobcem plagiátů svých výrobků. Až nyní dosáhla konečného vítězného rozsudku, což je po řadě předchozích soudních proher téměř zázrak. Stálo je to spoustu let nervů, peněz za právníky a samozřejmě za tu dobu přišli o řadu zákazníků, protože plagiátor zatím dál své výrobky šířil. To je bohužel právní prostředí u nás, s tím ani UNESCO nic nenadělá, to si musíme vyřešit u nás doma.

 

Kdo jsou vlastně nositelé statku? Přináší jim tento zápis nějaké přímé výhody kromě zasloužené prestiže?

Nositelé statku jsou skláři. Celá sklářská komunita, včetně muzeí, sklářských škol. Není na to žádný seznam, nikde se nemusí registrovat. A opravdu asi jedinou výhodu představuje možnost při své prezentaci zmiňovat, že jsou součástí statku zapsaného na seznam UNESCO. Je na nás všech, jak budeme schopni tuto značku marketingově využít. V některých zemích existuje cílená, i finanční podpora, u nás to tak bohužel zatím není a s ohledem na aktuální stav státních financí asi dlouho nebude. Nicméně velkou podporu, a to zejména propagační a částečně i finanční, vykazují některé samosprávy. Třeba projekty krajů Sklářská Vysočina anebo v Libereckém kraji Křišťálové údolí, to jsou skvělé příklady dobré praxe. A věřím, že se přidají i některá města a obce, třeba Jablonec nad Nisou už svou podporu přislíbil.

 

Mezi ostatními statky na národním seznamu má tento unikátní postavení, protože sklářská výroba stále zaměstnává nejen na severu Čech velké množství lidí a zabývá se jí poměrně značný počet firem. Muzeum skla a bižuterie je součástí projektu Křišťálové údolí. Můžete svou roli v něm blíže představit? Myslíte si, že zahraniční turisté mohou ruční výrobu skla ve vašem regionu zachránit?

Naše instituce stojí u projektu Křišťálové údolí od samého začátku a je jeho hlavním muzeem. Poskytujeme odbornou základnu pro prezentační akce a materiály, měli bychom plnit i roli informačního místa pro návštěvníky, kterých by mělo být v budoucnosti několik v celém kraji. Křišťálové údolí necílí jen na zahraniční turisty, ale také na ty domácí. Už teď slýchám od firem, že jim projekt opravdu přináší nové zákazníky a že jsou s ním spokojeni. Důležitým úkolem vedení projektu je teď navázání kontaktů s cestovními kancelářemi, aby sem vozily organizované zájezdy. Firmy by se pak, podle mě, měly více otevřít veřejnosti, nejen o vybraných víkendech Křišťálového údolí, ale trvale. Turisté chtějí autentický zážitek z výroby a ten jim zatím můžeme nabídnout jen velmi omezeně. Pak budou i ochotni více nakoupit. Bylo by iluzí čekat, že turisté tuto výrobu zachrání, ale mohou jí pomoci k udržení.

 

Ruční výroba skla je velmi precizní, na soustředění náročná práce. Jak přebírá tradici mladá generace, má o ni zájem a co ji motivuje?

Česká republika má vybudovaný ucelený systém sklářského vzdělávání, škol existuje dost a jsou velice dobře vybavené. Ale o řemeslné obory je velmi malý zájem, a když už, tak jsou preferovány designérské obory. Bohužel i některé střední školy deklarují, že nevychovávají lidi do výroby, ale umělce. Firmy již několik let postrádají technology a zručné řemeslníky a musí si je vychovávat samy. Třeba i úspěšný zápis může přispět k větší atraktivitě oboru.

 

V roce 2017 u vás v muzeu bylo zřízeno Kulturněkompetenční centrum pro české sklo a bižuterii (www.czechglasscompetence.cz) v rámci podpory kulturněkreativních průmyslů. O co se jedná a co se díky němu podařilo?

Projekt jsme realizovali v průběhu roku 2017, na základě požadavku MK ČR a v návaznosti na dokument Státní kulturní politika ČR na období 2009−2014. Jedná se o pracoviště, které spravuje výše uvedený webový portál a poskytuje s ním spojené poradenské služby. Zveřejněné informace jsou pravidelně doplňovány, aktualizovány a vybrané části rozšiřovány o nové poznatky. Webová podoba projektu je dostupná v českém a anglickém jazyce.

Databáze představuje zdroj informací pro každého, kdo potřebuje vědět něco o českém skle – když hledá výrobce pro svůj nápad, publikace, muzejní expozice, … Pro nás byla cenným zdrojem informací při zpracování nominací pro český seznam i pro UNESCO, často na něj odkazujeme různé tazatele.

 

V Muzeu v Jablonci nad Nisou najdeme největší expozici skla u nás. Jaká další nej byste zmínila? Co u vás chystáte pro příští rok, pokud bude nominace úspěšně proměněna, a máte i plán B?

Tak těch tu máme spoustu, v poslední době s ohledem na novou stálou expozici hodně skloňujeme třeba největší veřejnou sbírku vánočních ozdob na světě. Každopádně je naše muzeum zcela jedinečné, nikde jinde na světě nenajdete takové spojení, žádné muzeum nemá sbírku bižuterie všech období, technologií, materiálů. Shrnuje to náš propagační slogan: Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou – jediné na světě!

A oslavy zápisu? Tak ty zatím neplánujeme, držíme se raději spíše při zemi. Ale pokud bychom opravdu ten krásný vánoční dárek v podobě úspěšného zápisu dostali, pak spojíme oslavy s výročím 120 let založení muzea, které na rok 2024 připravujeme. V případě neúspěchu to určitě nebudeme považovat za konečnou. Už teď jsme s partnery z ostatních nominujících zemí dohodnuti na další spolupráci. První společné setkání by se mělo uskutečnit na podzim ve Španělsku, příští rok bychom ho chtěli uspořádat my. Jistě budeme hledat cesty, jak úspěšného zápisu dosáhnout.

 

Milada Valečková, 3. 8. 2023

www.msb-jablonec.cz

 

 

Jak aktuálně žije váš orchestr? Jak často a kde zkoušíte?

Každá sezóna začíná týdenním srpnovým soustředěním, takovou společnou orchestrální dovolenou na nějakém pěkném místě, kde připravíme základ podzimního programu. Ten pak od září pilujeme každý pátek večer a někdy i v sobotu dopoledne v naší zkušebně v sále semilské radnice. Zpravidla v listopadu odehrajeme 3−4 koncerty a od ledna začínáme opět připravovat úplně nový program, s nímž se pak koncertuje v květnu a červnu. Muzikanti se k nám sjíždějí nejen z blízkého okolí, ale i od Vrchlabí, Jičína, Liberce, Mladé Boleslavi nebo Prahy. Velkou část orchestru tvoří i studenti, kteří se vracejí ze škol třeba v Brně, Olomouci nebo Ostravě, takže jsou „srdcaři“ dojíždějící přes půl republiky.

 

Zaujalo mě, že hrajete pravidelně i v Tatobitech (592 obyvatel) – vesnice Libereckého kraje roku 2018. Proč právě tady, v malé vísce? Koncertovali jste naopak už také v zahraničí?

Důvod pravidelných koncertů v Tatobitech je jednoduchý. Byť jde o menší obec, mají tam docela velký sál se skvělou akustikou. Takových je v regionu pomálu. Koncerty tam mají skvělou atmosféru a je vždy úplně plno.

V zahraničí jsme zatím nehráli, ale moc po tom ani netoužíme. Neříkám, že kdyby přišla nějaká hezká nabídka, odmítli bychom, ale cíl fungování orchestru je především interpretovat klasickou symfonickou hudbu pro naše regionální publikum a také umožnit našim muzikantům zahrát si známé a slavné klasické kusy. A ani k jednomu není cestování do ciziny potřeba. Také výjezdy by pro nás byly organizačně hodně komplikované kvůli naší věkové struktuře. Třeba orchestry složené převážně ze studentů, kteří mají hodně volna a žádné závazky, to v tomto ohledu mají asi jednodušší. Před mnoha lety přišla nabídka, aby jel náš orchestr zahrát Smetanu a Dvořáka do provincie Guangxi v Číně, což se samozřejmě zdálo být nabídkou snů, takže jsme to intenzivně řešili. Ale nedopadlo to, vlastně ani nevíme proč, jen jsem se pak doslechla, že tam místo symfonického orchestru jela nějaká rocková kapela… Takže vše skončilo celkem bizarním vyústěním situace, na které už dnes vzpomínáme s úsměvem.

 

Co posluchači nejvíce na vašem orchestru oceňují a naopak co na svých posluchačích oceňujete vy?

Myslím, že diváky nejvíc těší to, že si u nás všichni najdou „to své“. Každý náš program je úplně jiný tematicky i žánrově, někdy se i během jednoho večera dostaneme od náročnějších děl Beethovena, Dvořáka nebo Čajkovského až třeba k Ježkovi nebo Hapkovi. Naopak pro nás má obrovskou hodnotu zpětná vazba od publika v tom, že přibývá diváků, kteří na naše koncerty chodí pravidelně. Přijdou s tím, že primárně tolik nezáleží, co je aktuálně na programu, ale chtějí se podívat na orchestr jako takový, a vědí, že předvedeme zase něco jiného než minule a předminule. Také jsem dostala jednu hezkou recenzi od posluchačky, která psala, že si moc váží toho, že si na nic nehrajeme a držíme se přesvědčení, že vrcholem naší prezentace jsou právě živé koncerty, nikoli „navoněná“ prezentace na sociálních sítích, ať už se pak na pódiu nebo v zákulisí děje cokoli. Je skvělé vědět, že to naše publikum cítí podobně jako my a bere nás i se všemi limity, které jako amatérský orchestr máme a o kterých samozřejmě víme.

 

Jaké limity to jsou?

Je jich hodně a jedná se většinou o věci, které musíte přijmout jako fakt, jinak nemůžete dělat amatérský symfonický orchestr. Samozřejmě naši hráči málokdy dosáhnou technické úrovně hry na nástroj, jakou mají hráči profesionálních orchestrů. Musíme to dohánět zápalem pro věc. Velký problém je také docházka na zkoušky. Lákadel existuje v dnešní době příliš, takže lidé musejí chtít přijet. Musíte je motivovat. Zajímavým repertoárem, skvělým dirigentem, přátelským kolektivem atd. Komplikaci představuje samozřejmě i velká fluktuace hráčů. Muzikanti nám odcházejí za studiem, berou si volno, protože zakládají rodiny, mění zaměstnání, stárnou a už nestačí na svůj nástroj… Důvodů je mnoho, všechny samozřejmě pochopitelné. To k životu patří. Nicméně pro orchestr to představuje neustálé změny, někdy i nestabilitu a nevyváženost v některých nástrojových sekcích, což musíme vždy promítnout třeba i do výběru dalšího repertoáru a podobně. Každého jednotlivého hráče tak vlastně musíte pozorovat a stále reflektovat, zda a jak s ním můžete dál počítat. Je to opravdu náročné. Tohle profesionální orchestry v takové míře určitě nemusejí řešit.

 

Troufnete si i na náročnější repertoár?

Řekla bych, že se do náročnějšího repertoáru pouštíme pravidelně. Provedli jsme několik symfonií, řadu symfonických básní, koncertních předeher atd. Ale ono dost záleží na tom, jak si definujete ono „náročnější“. Někdo asi náročnost posuzuje podle brilantní hráčské techniky, jiný podle procítěné interpretace nebo délky skladeb, kde pak bojujete s udržením koncentrace orchestru. Mně osobně vlastně jako jedna z nejobtížnějších disciplín přišel paradoxně „pouhý“ doprovod Ivana Ženatého v houslovém koncertu Maxe Brucha, kdy byla od orchestru vyžadována téměř neslyšná pianissima a zároveň brilantní přesnost s přednesem sólisty. Myslím, že jsme tehdy obstáli. A vlastně od té doby všem dirigentům, kteří mají tendenci redukovat naši padesátihlavou smyčcovou sekci, říkám, že když jsme zvládli zahrát potichu a přesně tehdy, zvládneme to už kdykoli.

 

V rámci vaší dramaturgie zařazujete i populárnější programy se známými osobnostmi. Jak se vám podařilo domluvit spolupráci s Petrem Vydrou, Alenou Zárybnickou nebo Petrem Stachem? Kdo jim napsal scénář k programu?

Spolupráce se známými osobnostmi vzniká stejně jako samotné nápady tematických programů vždy tak nějak spontánně. Třeba pořad „Předpověď počasí“ přišel na světlo světa tak, že jsme seděli s naším tehdejším dirigentem Josefem Kurfiřtem a lámali si hlavu nad „dušičkovým programem“, hudbou, která by se vztahovala ke smrti. Jenže v tu dobu zrovna kulminovala pandemie covidu a nezdálo se vhodné vytahovat toto téma právě tehdy. A u několikátého piva nás napadlo − co je neutrálnější, než počasí, a kdo jiný by ho měl moderovat, než právě naše nejznámější meteoroložka! Paní Zárybnické se tehdy nápad moc líbil, navíc to k nám měla ze Špindlerova Mlýna kousek, takže se všechno podařilo skvěle propojit a vznikla jedna z nejpříjemnějších spoluprací, jež pamatujeme. Podobné to bylo i teď na jaře s programem „Dobrou chuť“ a Petrem Vydrou, který je z Turnova, stejně jako náš dirigent Martin Hybler. Oba jsou místní patrioti, kamarádi a na scénáři spolupracovali s námi. Koncept scénáře vždy vzejde od vedení orchestru, k němuž patří ještě kolegové Petr Holubička (trubka, tympány) a Roman Mlejnek (kontrabas), ale finální verzi už si pak moderátor/host večera dotvoří sám. Vyplatí se nechat si vzájemnou svobodu. Máme s tím jen samé dobré zkušenosti.

 

Můžete jeden z této kategorie pořadů blíže představit? Půjdete dál cestou populárních témat ve vážné hudbě?

Teď bezprostředně po jarních koncertech mám v paměti právě program „Dobrou chuť“, kterým provázel Petr Vydra. Byl to jedinečný, ale zároveň trochu riskantní projekt, protože se doslova jednalo o spojení stand-up vystoupení a koncertu symfonického orchestru. To je formát, který, alespoň pokud vím, v ČR dosud nikdo neuvedl, takže jsme měli opravdu strach, jak bude publikum reagovat, ale domněnka, že i klasická hudba a humor patří dohromady, se potvrdila a moc jsme si tu uvolněnou atmosféru na koncertech užili. Orchestr divákům dokonce i zazpíval Sbor chasníků z opery Prodaná nevěsta „To pivečko, to věru je nebeský dar“, a také jsme poprvé hráli podle tzv. grafických partitur Martina Hyblera, což jsou obrázky, při jejichž čtení vlastně odhalíte notový zápis a rozezvučíte svůj hudební nástroj. Tematicky jsme hráli hot dog, pizzu, kapra na medu a nudle s mákem. K tomu jsme ale samozřejmě interpretovali i spoustu čistě klasické hudby od Rossiniho, Čajkovského nebo Šostakoviče, která má nějakou (mnohdy překvapivou) souvislost s jídlem a pitím. Petr Vydra se pak v rámci uvádění skladeb od těchto zajímavostí odpíchl a jako excelentní stand-up komik přidal ještě mnoho humoru. S trochou nadsázky by se dalo říci, že to tentokrát byla opravdu show. Všechny koncerty byly víceméně vyprodané, ale kdo nestihl, může se těšit na sestřih na našem youtube kanále. Další populárnější tematické programy máme rozpracované a budeme zařazovat dle situace a prokládat tou „typičtější klasikou“.

 

Jak se vám jako amatérskému tělesu koncertovalo s hudebními profesionály? Už byla řeč o Ivanu Ženatém…

Právě Ivan Ženatý je, s trochou nadsázky řečeno, asi nejznámějším hudebníkem, který našim orchestrem prošel. Jako dvanáctiletý začínal v původním PSO, s nímž i jako student konzervatoře pravidelně sólově vystupoval. Série koncertů, ve které se na podzim 2022 k orchestru po letech vrátil, pro nás byla mimořádným zážitkem. A věřím, že si koncerty užil i on, a možná spolupráci časem zopakujeme. Nikdy nezapomenu, když přišel na první zkoušku s námi a poprvé zahrál. Všichni jsme měli pocit, že sestoupil „bůh“. Bez nadsázky. Když hudbu posloucháte ze záznamu, je to skvělé. Když jdete na živý koncert, dostanete se v prožitku o úroveň výš a zážitek je o 100 % lepší. Ale když to všechno můžete pozorovat z bezprostřední blízkosti a ještě toho být součástí v rámci orchestru, jde o naprosto nepřenositelnou zkušenost. A bylo to tak nejen s Ivanem Ženatým, Marií Fajtovou nebo Janou Siberou, ale velmi často máme podobné zážitky i s regionálními sólisty, třeba s paní Věrou Poláchovou nebo Jaroslavem Patočkou. Jsme za podobné spolupráce vždycky moc vděční.

 

Poměrně často měníte dirigenty…

Dirigenty střídáme. Nebylo tomu tak vždy, ale situace nás k tomuto modelu vlastně donutila a nelitujeme. Dáváme už několik let velký pozor, aby od nás pozvání ke spolupráci dostali jen solidní lidé, kterým záleží více na orchestru a výsledcích společné práce, než na osobním prospěchu a obohacení. Navíc určitá obměna a neustrnutí pouze u jednoho způsobu práce bývají většinou ku prospěchu věci. Pomyslného vrcholu orchestr dosáhl pod vedením dvou dirigentů, konkrétně Josefa Kurfiřta, dirigenta spolupracujícího např. s Divadlem F. X. Šaldy v Liberci  nebo Divadlem J. K. Tyla v Plzni, a s Martinem Hyblerem, který je mimo postu dirigenta také skvělým skladatelem a aranžérem. Teď v srpnu s sebou na soustředění do Březnice bereme novou posilu mezi naše dirigenty, pana Marka Müllera, a jsme na něj moc zvědaví a těšíme se, že to bude zase jiné a nové.

 

Váš největší koncert historie se uskutečnil v roce 2019 − Metallica Tribute Show ve Foru Karlín a v brněnském Bobycentru vidělo na 4,5 tis. lidí. Jak na to vzpomínáte? Lákají vás podobné projekty?

Je pravda, že především koncert ve vyprodaném Foru Karlín nám přinesl skvělý zážitek. Hlavní kouzlo té spolupráce ale spočívalo v propojení s kapelou, které byl orchestr díky zajímavým aranžím jednotlivých písní rovnocenným partnerem. Moc jsme si vše tehdy užili a brali jsme to jako věc, kterou jsme si chtěli vyzkoušet, a povedlo se to. Zároveň si ale myslím, že není nutné takový projekt příliš často opakovat. Bylo to velmi náročné i stran organizace a domluvy se zahraniční produkcí, ale za tu zkušenost jsem vděčná. Podobné nabídky sem a tam přijdou, ale vybíráme pečlivě, protože v některých podobných projektech, kdy symfonický orchestr doprovází rockového nebo popového interpreta, to často bývá jen o přidání orchestru v banálních dlouhých plochách, kdy masa hudebníků funguje spíše jako takový „estetický doplněk“, aby se mohlo vybrat vyšší vstupné. Takové koncerty nás moc nelákají, byť jsou někdy finančně zajímavé, musí mít i nějakou hudební nebo jinou nadstavbu. Odmítli jsme tak už například i hraní ve vyprodané O2 aréně…

 

Opravdu hradíte výdaje na provoz pouze z koncertů? Všechny výdaje za pronájmy sálů, energie atd. platíte ze svého? Máte podporu semilské radnice?

Jsme spolek. Nemáme žádného oficiálního zřizovatele, ani nás neživí granty. Ne, že bychom jejich čerpání mnohokrát nezkoušeli, ale úplně otevřeně to pro nás ve smyslu vložené energie na zpracování grantových žádostí, resp. jejich vyúčtování, versus získané prostředky nevychází dobře. Tu a tam někde požádat zkusíme, ale většinou se jen utvrdíme v tom, že to nemá smysl.

Město Semily nám zdarma poskytuje zkušebnu v sále radnice a zároveň nás podporuje z grantového programu jako jiné kulturní nebo sportovní spolky ve městě. Kdyby toho nebylo – zejména té zkušebny zdarma – museli bychom samozřejmě celé fungování orchestru přehodnotit a změnit. Jsme za tuto podporu moc rádi a stejně tak jsme rádi za několik dalších drobných sponzorů, které máme. Jinak ale dlouhodobě platí, že orchestr si na sebe musí primárně vydělat svou koncertní činností. A to jak na běžné výdaje, jako je honorář dirigenta nebo našich hostů, tak třeba na koupi některých nástrojů nebo drahý notový materiál. Například za zmíněný koncert ve Fóru Karlín jsme si pořídili zvonkohru.

 

Patříte k deseti tělesům v republice, která jsou sdružena v Asociaci neprofesionálních komorních a symfonických těles. V čem vidíte svá specifika?

V dramaturgické originalitě. Ta u nás nespočívá jen v tematických programech, ale i v uvádění skladeb, které se běžně z jakéhokoli důvodu příliš nehrají. To nám otevírá možnost i k určité edukaci našeho publika. Rádi toho využíváme, byť riskujeme, že neznámá zapadlá skladba nemusí mít posluchačský úspěch. Ale máme štěstí a většinou se to podaří. Například ke 100 letům Československa jsme vedle Ježka nebo Sukova sokolského pochodu V nový život zařadili i finále zřídka uváděné Smetanovy Triumfální symfonie vrcholící císařskou hymnou. Nebo o rok později jsme uvedli Beethovenovu skladbu Wellingtonovo vítězství znázorňující jednu z bitev napoleonských válek – do sálu postupně napochodovaly dvě „armády“ muzikantů, které se mezi sebou hudebně „pobily“ a diváci byli nadšení navzdory tomu, že téměř nikdo z nich tuhle skladbu předtím neznal.

 

Větší popularitu mezi amatérskými symfonickými orchestry má bezesporu Police Symphony Orchestra z Police nad Metují. Čím to je?

Je pravda, že na Police Symphony Orchestra se nás lidé často ptají, protože používají stejnou zkratku jako my. Myslím ale, že každé z PSO dělá něco úplně jiného. Zatímco u nich filmová a populární hudba představují těžiště jejich činnosti, my je používáme jen jako takové „koření“. Je jasné, že popové písně hrané v nádražních halách s muzikálovým zpěvákem mají určitě větší marketingový i posluchačský potenciál než operní program se sólisty z Národního divadla v městském kulturním domě. Tomáš Klus je také určitě populárnější než Ivan Ženatý. V tom, co dělají, jsou samozřejmě skvělí. Ale my nabízíme něco jiného a srovnávání „PSO“ a „PSO“ tak za mě není na místě. Navíc s nikým nesoutěžíme a na popularitě obecně nám moc nesejde. To by naše sociální sítě vypadaly úplně jinak. Podstatné je jen to, že muzikanti jsou u nás spokojení, na koncertech máme plno a diváci se za námi rádi vracejí.

 

V čem vidíte výhody amatérského tělesa oproti profesionálům? Co vás posouvá vpřed?

Abych byla upřímná, vnímám v tomto srovnání spíš nevýhody. Co si v amatérském orchestru nevymyslíte a nezařídíte, to nemáte. Když nesežene dost hráčů určité úrovně a nezajistíte, aby pravidelně chodili na zkoušky, nemáte orchestr. Když pořadatele nepřesvědčíte, že zrovna ten který váš program je to, co rozhodně chce uvést, nemáte koncerty. Když si po nocích nevytvoříte plakáty a grafiku, nemáte čím propagovat svou práci… a mohla bych pokračovat. Vše, co je v profesionálním orchestru automatické a nikdo nad tím ani nepřemýšlí, je pro nás de facto luxus.

Výhodu vidím jedinou, a tou je svoboda a volnost. Všechno můžete totiž udělat tak, jak se vám líbí, jak chcete a kdy chcete. Nejsilnějším hnacím motorem je radost našich muzikantů ze společného hraní a zkoušek, nadšení z toho, že si zase zkusí spolupráci s někým novým, nebo zahrají, co ještě nehráli. A pak samozřejmě zpětná vazba od našeho milého a laskavého publika.

 

Jaké budou nadcházející programy?

Letos na podzim nás čeká spolupráce s novým dirigentem, kterým bude Marek Müller, nově jeden z dirigentů Ústřední hudby Armády ČR, pedagog a sbormistr. Pod jeho vedením provedeme ve spolupráci s pěveckými sbory z Liberce a Děčína monumentální Mši za mír Karla Jenkinse, což je novodobá skladba věnovaná obětem války v Kosovu v roce 1998. Posluchačsky je to velmi přívětivé, hráčsky zajímavé a tematicky – vzhledem k dnešní geopolitické situaci – až nečekaně aktuální dílo. Navíc podobný program jsme dosud nepřipravovali, takže se na něj moc těšíme. Pro rok 2024 chystáme dva programy k oslavám „Roku české hudby“ a zároveň výročí 200 let od narození Bedřicha Smetany. Jak je naším zvykem, k oběma oslavám přistoupíme trochu netradičně, ale více zatím prozrazovat nemohu. Snad jen, že se diváci budou mít opravdu na co těšit – my se těšíme už teď!

 

https://pso.ic.cz/