Články a komentáře

Základní škola Javornického ve Vysokém Mýtě je jednou ze dvou místních „základek“. Sídlí v krásné neorenesanční budově v centru města v těsné blízkosti kostela Nejsvětější Trojice. Budova byla postavena jako škola měšťanská a první žáčky brána ústavu přivítala v září 1906. Dnes sem pravidelně dochází téměř 700 dětí. Tolik stručná data. Ale pojďme k malým velkým srdcařům. Některé z nich znám, vídáme se pravidelně. Povídala jsem si o všem s osobou nejpovolanější – ředitelkou školy paní Janou Vavřinovou.

 

Jak se to vůbec stane, že děti začnou dělat něco nad rámec obvyklých aktivit?

„Za rozjezd musím paradoxně poděkovat covidové pandemii. Ta nás všechny přinutila čelit něčemu zcela novému a nějak se s tím vším popasovat. Děti měly výuku nevýuku, stejně tak učitelé a asistenti. Však si to všichni pamatujeme. Během pandemie se na mě obrátil starosta města a poté ředitel jednoho z místních domovů pro seniory. Výpadek personálu v domově seniorů vyvážily školní asistentky. Senioři trpící zákazy návštěv byli doslova uvězněni ve svých pokojích. Bylo potřeba je jakkoliv rozptýlit. Pan ředitel domova Naděje chtěl vědět, zda by škola byla ochotna pomoci. Proč ne? Děti se zcela automaticky zapojily se svými rodiči, asistenty a pedagogy. Postupně vznikaly dopisy dětských autorů adresované zcela neznámým seniorům.

´Ahoj babičko, ahoj dědečku, jmenuju se Tonda, je mi sedm let a chodím do základní školy. Bydlím ve vesnici kousek od města a doma mám malou ségru, mámu, tátu a kočku ... a  tak dále.´

Senioři ale překvapivě odepisovali, a tak zavládl mezi oběma stranami čilý korespondenční ruch. A nezůstalo jen u toho. Na vánoční svátky jim děti přišly zazpívat před domov, senioři směli mít otevřená okna, poslouchat a sledovat zpěváčky. Později si některé seniory týmy dětí a dospělých doslova adoptovaly. Nakupovaly dárky, psaly přáníčka, navštěvovaly je.

Děti dokonce vykonávaly jakési pochůzky. Občas vyslechly postesknutí. Příbuzní byli daleko, sami přijet nesměli, senior si přál navštívit rodinný hrob ve Vysokém Mýtě, ale nemůže tam dojít. Děti se staly prostředníky a chodily navštěvovat do té doby zcela neznámé hroby. Někteří z nich se dost možná právě v tuto chvíli ocitli na hřbitově poprvé. Zajímavé bylo, že přátelství takto náhodně a v nouzi navázaná, vydržela i po uvolnění restrikcí a vymizení pandemie. Děti dostaly nabídku pracovat, nebyl to úkol či rozkaz. Dobrovolnost se v případě téhle výzvy stonásobně vyplatila.“

Na hřbitově ještě hodnou chvíli našeho povídání zůstáváme, protože právě v tuto chvíli jsem do příběhů dětí, učitelů i rodičů vstoupila já – pracovník místního muzea. Hřbitov znám, snažím se připomínat zapomenuté osudy kdysi slavných osobností, nebo naopak osob, jež znalo celé město, ačkoli slavní nebyli.

S čistým svědomím píšu veřejně: díky sociálním sítím! Na síti se objevily snímky zachycující podobu hrobu jedné skutečně významné osobnosti, a jak už to bývá, zvedla se obrovská vlna kritiky v komentářích. Jak je možné, že květiny na hrobě nejsou udržované, kdo je za to zodpovědný, čí je to vina? Tehdy jsem nabídla řešení – pojďme a místo kritiky vezměme nářadí a vyřešme problém. Pak se spolu můžeme po hřbitově projít (takové vycházky pro lidi dělám moc ráda). Konstruktivní reakce padla jedna jediná. Autorkou byla (pro mě tehdy ještě neznámá) paní ředitelka školy Javornického. Pojďme to vyřešit. Sama jsem pak záležitost, z níž se vyklubala malicherná drobnost, vyřešila.

Ale co se nestalo? Ozvala se mi opět paní ředitelka Vavřinová. Vyprávěla mi o tom, jak děti z jejich školy navázaly dialog se seniory. Zkrátka a dobře – pokud by se na hřbitově nacházel nějaký hrob, který by zasloužil péči a údržbu, rády se ho ujmou. V rámci pěstitelských prací i mimoškolně. Zrealizovali jsme tedy setkání s dětmi a jejich učiteli. Vybrala jsem několik zajímavých míst posledního odpočinku osob, převyprávěla příběhy životů. Školáci si vzali chvíli na rozmyšlenou a pak si – k mému velkému překvapení – vybrali nejvíc zarostlý pomník z celého hřbitova. Hrob učitele a fotografa amatéra Vratislava Votrubce. A přidali ještě místo s pomníkem, které odkazuje na hrob s pozůstatky ze hřbitova již zrušeného. Začaly se dít věci, o jejichž průběhu mě informovali nejen aktéři, ale také místní hrobník a správce. Opakovaně mi líčil, jak ho šokovalo, když uviděl při práci (oděnou do slušivého teplákového úboru) v čele dětí, a mezi dalšími pedagogy, i samotnou paní ředitelku. To už jsem byla stále víc a víc zvědavá a nadšená.

Místo, které si tým dětí vybral, vzorně opečovává dodnes. Pamatujete si, Husákovy děti, letní prázdniny a službu na pozemcích? I ty dnešní dělají něco podobného. Domluvily se, kdo a kdy v průběhu prázdnin zaběhne a zalije květiny, kterými hrob osadily. Šok místního hrobníka musel být opravdu veliký, protože i on začal zalévat a děti sledovat. Tím by mohl příběh končit, ale není tomu tak. Děti se chlubí doma, vodí k hrobu rodiče a vypráví, kdo byl Vratislav Votrubec.

Škola realizuje velké množství akcí pro děti a rodiče. Pravidelnou akcí jsou „kavárny“. Jejich hosty jsou významné osobnosti z oblasti vědy nebo medicíny. Ta listopadová bude letos už podruhé Dušičková. Na tu jsem pozvaná já.  A moc mě to těší. Děti vyrábí lucerničky a po programu ve škole se spolu s rodiči a učiteli odeberou na hřbitov. Projdeme ho společně a u několika míst našich velikánů se zastavíme. Odvyprávím životní pouť člověka a výklad doplním fotografiemi, obrazy. Děti se pak pochlubí se svým dílem.

Vratislav Votrubec byl skutečně velikán. Profesor, jemuž učarovala fotografie, většinu svého času trávil putováním po vsích v okolí a fotil na skleněné desky zevnitř i zvenčí staré venkovské chalupy, kostely a také kroje. Vratislav Votrubec celý život zasvětil dětem, svým i cizím. Smutnou hříčkou osudu se stalo, že jeho stejnojmenný syn Vratislav děti neměl a dcera zůstala svobodná. On sám zemřel v roce 1903. A tak po více než sto letech malí školáci pečují o jeho hrob místo potomků.

 

Co napsat závěrem?

Díky náhodám! Opravdu z celého srdce za ně díky. Vlastně díky za onu kritiku na začátku. Nebýt jí, tyhle fajn děti a učitele neznám. A především vřelé díky dětem – malým velkým Srdcařům, kteří s pomocí dospělých ve škole i doma dokázaly udělat neskutečný kus práce. A cestou, jaksi mimoděk, postupně zjišťují, že před stářím nikdo neunikne, že před ním nemá smysl zavírat oči ani odvracet hlavu. Svého volného času využily úctyhodným způsobem.

Začínala sedmdesátá léta minulého století. Husákův režim utahoval šrouby, a třebaže profesoři na gymnáziu byli většinou fajn, jisté výhybky ve výuce dělat museli. Co se literatury týče, měl jsem naštěstí kamaráda, který doma tu a tam sáhl do knihovny a zalovil v zadních, na první pohled neviditelných řadách. Půjčil mi třeba Londonovo Doznání, od Mňačka Jak chutná moc nebo Zbabělce od Josefa Škvoreckého. Londona jsem dočetl až o dvacet let později, neboť u kamaráda doma zjistili, že knížka zmizela a bylo zle. Tenhle zdroj vyschl.

V případě Zbabělců jsem měl větší štěstí a dočetl jsem je, spíš dohltal, celé. Dodnes si vybavuju šok, který mi způsobil jazyk, jímž Škvoreckého hrdinové mluví. Byla to moje řeč, ale v knihách jsem se s ní nikdy před tím nesetkal. Nic proti Čapkovi, Vančurovi, Poláčkovi – stále je ctím, Čapkovými články občas listuju před spaním, ale tohle bylo něco úplně jiného. A pak ono nečernobílé vidění událostí na sklonku války. Ve škole, v rádiu, v televizi nám tenkrát tyhle věci líčili poněkud jinak. Ani slovo o tom, že krutí a nelidští nemusí být jen nacisté, že s osvobozením nutně nemusí přicházet svoboda…

Josef Škvorecký psal Zbabělce v letech 1948 a 1949. Kdyby se je v té době pokusil vydat, vystavil by sám sobě cejch nepřítele lidu, ne-li rovnou vstupenku do kriminálu. Zbabělci skončili v autorově šuplíku, stejně jako Konec nylonového věku, Tankový prapor a desítky povídek. Utajený spisovatel – kvalitu jeho textů v té době znalo jen pár spřízněných duší (mezi nimi František Halas, Jindřich Chalupecký, Jiří Kolář, Jan Zábrana) –, se tak mohl stát nakladatelským redaktorem. A coby vystudovaný anglista čeřit vody stalinistické literární žumpy prosazováním, někdy i překlady Hemingwaye, Faulknera, Bradburyho nebo Chandlera. Mimo jiné byl i jedním z těch, kteří stáli u zrodu dodnes ceněného časopisu Světová literatura.

Ale jednou to přijít muselo.

Když Škvorecký koncem padesátých let v Československém spisovateli nabídl k vydání Konec nylonového věku, cenzura knihu zatrhla. Neradostné vyhlídky někdejší zlaté mládeže v éře nastupující vlády dělnické třídy podle cenzorů rozhodně nebyly tím, o čem by se mělo číst. Jenže nadaný autor měl v šuplíku i jiné texty, tak to v nakladatelství zkusili znovu. A cenzura, snad v domnění, že za autorem někdo musí stát, když mu pořád něco chtějí vydávat, polevila v ostražitosti.

Tak vyšli Zbabělci.

Skandál.

Ředitele a šéfredaktora nakladatelství to stálo místa, cenzorka slízla mastnou pokutu a Škvoreckého postavili na pranýř. V rodném Náchodě – knižní přejmenování na Kostelec nebylo nic platné – mu vmetli, že město zhanobil. A proti autorovi vyrukovali stalinističtí kulturtrégři.

„Román je celým svým duchem hluboce cizí naší krásné demokratické a humanistické literatuře. Veliká historická událost národních dějin, kterou naše literatura zobrazila v řadě svých vynikajících děl s nejpravdivějším a nejkrásnějším patosem, mu posloužila jen jako křiklavě pomalovaná kulisa k líčení milostného tažení páskova. Na něm je založena celá kompozice románu. Vyzývavé hromadění výrazových hrubostí spolu s erotickým exhibicionismem příběhu dokazují, že tu neběží o žádnou uměleckou originalitu, ale o lacinou pomlouvačnou senzaci, o cosi jako československý bestseller,“ hřímal v roce 1959 na konferenci Svazu československých spisovatelů rudý sekerník české literatury Ladislav Štoll.

Spisovatel Karel Nový tenkrát v anketě Literárních novin přirovnal Škvoreckého ke kotěti napadenému prašivinou a doporučil urychlenou léčbu zvěrolékařem.

Režim měl na spisovatelskou prašivinu standardní lék – zákaz publikování. Ten trval několik let. Škvorecký ale psal a překládal dál, často společně s přítelem Janem Zábranou, texty však podepisoval pouze Zábrana.

Jak známo, zakázané ovoce chutná nejvíc – ostatně to byl o pár let později právě ten důvod, proč jsme s kamarády „lovili“ v zadních řadách knihoven našich rodičů – takže čtenářský zájem o Škvoreckého to spíš posílilo. Jakmile se s nastupujícími šedesátými léty poměry uvolnily a klatba pominula, stal se jedním z nejpopulárnějších autorů.

Asi ho příliš netěšilo, že vlastně všechno, co v šedesátých letech doma vydal, bylo poměřováno právě Zbabělci. „Je to zajímavé, ale Zbabělci to nejsou,“ četl nebo slýchal poměrně často. Jistá tvůrčí krize se dostavila, se svým novým románem Lvíče se trápil mnohem déle, než by si přál, ale je otázkou, do jaké míry s autorovou duší zacvičily klatba, pranýřování a hledání schůdnějších témat na přelomu padesátých a šedesátých let.

Pořád tu ale ještě byl Škvoreckého šuplík, ve kterém čekal třeba Tankový prapor. A kdyby nic jiného, úvahy o tvůrčí krizi spolehlivě vyvrátila novela Bassaxofon, která autorovi vynesla asi největší ohlas ve světě.

Do mnohem větší krize pak nejen autora, ale celé Československo v roce 1968 uvrhly sovětské tanky. Stejné tanky, na které už v pětačtyřicátém roce s nedůvěrou hleděl Danny Smiřický, hlavní hrdina Zbabělců.

„Bylo mi šestačtyřicet a měl jsem na vybranou. Buď spáchat sebekritiku a začít psát podle stranické linie, což jsem přirozeně nechtěl, nebo jít zase do undergroundu, jako jsem byl už v padesátých letech. To se mi nechtělo, protože jsem na to byl už dost starý. Taky jsem se mohl odmlčet a nepsat, což mi ale není dáno, protože když nepíšu, nejsem na světě šťastný. Tak jsem se rozhodl, že to risknu, půjdeme na Západ a já se pokusím se tam nějak uživit a pokračovat v psaní,“ vzpomínal v devadesátých letech Josef Škvorecký, proč se s manželkou, spisovatelkou a nakladatelkou Zdenou Salivarovou rozhodli odejít z republiky.

Roky přibývaly, rodiče už před námi knížky neschovávali, vlastně už ani nebylo proč. Zajímaly nás nové věci, samizdat, exilová vydání. Jako svátost jsem tenkrát opatroval Příběh inženýra lidských duší, který kamarád přivezl přímo z Toronta od Škvoreckých. Z exilového nakladatelství 68 Publishers, které tam počátkem sedmdesátých let založili.

A zase šok.

Ten jazyk už jsem znal. Danny sice dospěl, stal se profesorem na univerzitě v Kanadě, ale byl to pořád on. Kluk vracející se ve vzpomínkách do Kostelce, kde se i za války hrál jazz a holky byly mladé a krásné. Ale taky zralý muž pohybující se v komunitě emigrantů, což rozhodně nebyla selanka, jakou jsme si vykreslovali doma, když nám nedali devizový příslib potřebný k výletu za železnou oponu. Ani tam si Danny nebral servítky.

„To je charakteristický rys psaní Josefa Škvoreckého: umí být ironický až jízlivý, často bývá skeptický, ale nikdy zlý. Na své hrdiny vždycky nahlíží laskavě,“ říká literární historik Michal Přibáň, jeden z editorů Škvoreckého spisů a autorův přítel, kterému v těchto dnech v nakladatelství Host vychází první část obsáhlé monografie Errol. Josefa Škvoreckého život první 1924 – 1969.

Měl jsem to štěstí, že když Škvorečtí na jaře roku 1990 poprvé přijeli z exilu, mohl jsem je několik dní doprovázet s rozhlasovým mikrofonem z Prahy do Náchoda. Byly to hektické dny. Každý je chtěl pozdravit, podat jim ruku, nechat si podepsat knížky… Večer co večer Josef Škvorecký padal únavou.

„Jsem unavenej, ale krásně unavenej,“ dodával.

Jeho čtenáři na něj nezapomněli.

Doba vyhrabávání knížek ze zadních řad v knihovnách, doba samizdatu a exilových nakladatelství skončila. Ivo Železný vydával jednoho Škvoreckého za druhým a my ho mohli číst a vrátit tam, kam patří.

Čteme ho ještě?

„Josef Škvorecký byl v devadesátých letech vůči nakladatelům velkorysý. Ochotně poskytoval práva k vydávání svých knih, takže své čtenáře poměrně rychle uspokojil. Porovnáme-li to třeba s Milanem Kunderou, který nechával české čtenáře na své knihy dlouho čekat, čímž se učinil vzácnějším, může to být jedno z vysvětlení, proč je dnes o jeho knihy větší zájem. Nicméně ten Škvoreckého přístup je mi jako nedočkavému čtenáři sympatičtější,“ říká Michal Přibáň.

Vracet se ke Škvoreckému rozhodně není na škodu. Už proto, že „hořkej svět“ a černobílé vidění tu budou stále. Stále budou přicházet hlasatelé té jedné jediné, správné pravdy. Jeden z mnoha důvodů, proč nestrkat Škvoreckého knihy někam do zadních řad knihoven.

Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, NIPOS, který seminář „Marketing, fundraising a management kulturních zařízení v kontextu proměny vnímání a motivace návštěvníka“ pořádal, připravuje pokračování na pondělí 25. listopadu 2024. Jeho lektorkami opět budou doc. Ing. MgA. Lucie Pešl Šilerová, Ph.D., vedoucí Katedry hudební produkce Hudební fakulty JAMU, a doc. PhDr. Ingeborg Radok Žádná, rektorka Akademie múzických umění v Praze.

 

Anketa Místní kultury – Zlínský zvěřinec

Zvěřinec je kreativní dobrovolnický spolek působící na Zlínsku, který má za cíl otevírat region uměleckým projektům zvenčí a zároveň podporovat lokální kulturní podhoubí. Pořádá koncerty, divadelní představení, workshopy, přednášky a zlínskému publiku tak zpřístupňuje současnou kulturní scénu. (Zdroj: zverine.cz)

 

V jakém kraji ČR působíte?

Jako spolek fungujeme výhradně ve Zlínském kraji, ale aktivity jednotlivých členů sahají daleko za něj a často jsou se spolkem propojeny, takže ta hranice je těžko určitelná.

 

Kolik lidí má propagaci vaší organizace, instituce, akce na starosti? Kolik členů má „marketingový tým“? Jak si dělí práci?

Naší strategií je generování několika menších a dvou větších festivalů ročně. Každá událost má specifické marketingové požadavky a ty se snažíme připravovat individuálně pro každý ročník zvlášť. V současné době se o marketing staráme tři a občas přizveme externí grafičku nebo grafika. Práci dělíme na grafiku, copywriting a správu sociálních sítí a webu.

 

V jakém finančním rozmezí se pohybuje výše rozpočtu na marketing na daný rok 1) 50 000–250 000 Kč, 2) 250 000–500 000, 3) 500 000 –1 mil. 4) 1 mil. a více.

Spadáme spíše do kategorie 0–50.000 Kč. (úsměv)

 

Jaké jsou pro vás nejužitečnější nástroje sebepropagace? Bez přímého využití internetu? S přímým využitím internetu?

Velmi se nám osvědčila kontaktní kampaň pomocí různých letáků a osobního přístupu. Největší dosah mají ovšem sociální sítě, a to v případě, kdy v rámci jedné akce propagujeme i akci následující. Pracujeme s určitou periodicitou, a tudíž jsme schopni data událostí určovat minimálně rok dopředu.

 

Co je brandem vaší organizace? Kým chcete být? Čeho chcete dosáhnout? Jaké jsou vaše hodnoty? Kdo by měli být vaši fanoušci? Jak chcete, aby vás vnímali? Kdo je vaše konkurence a jak se můžete odlišit?

Na většinu těchto otázek odpovědi neustále hledáme a jejich nalezení není náš cíl. Brandem Zvěřince může být například flexibilita a schopnost na sebe vázat různé  komunity, s nimiž následně spolupracujeme. Tímto způsobem pracujeme na zlepšení kulturní infrastruktury ve Zlíně, a to bych za jeden z našich abstraktních cílů vlastně označit mohl. Metodou k dosažení by mohla být naše eklektická dramaturgie a hmatatelným důkazem náš sdílený prostor pro umění a řemesla ve 44. budově, který provozujeme společně s Centrem řemesel a univerzitním projektem Robota, z něhož se snažíme vytvořit ve všech směrech udržitelný projekt, nezbytný pro moderní město.

Souvisí s tím i další meta, a to podporovat dialog univerzity Tomáše Bati a jejího studenstva s děním ve Zlíně. Aktivity této kreativní a rychle se rozvíjející instituce zatím působí spíše separovaně a dle mého názoru se Zlín nedá považovat za plnohodnotné univerzitní město. Tuto otázku pravidelně vnášíme do veřejného prostoru a spolupracujeme s jednotlivými departmenty UTB na boření této zbytečné bariéry.

V oblasti, ve které působíme, fenomén konkurence moc nefunguje. Spíše spolupracujeme navzájem a díky tomu fungujeme. S uměleckou platformou Lofofora jsme byli v tak intenzivní součinnosti, že teď moc nevím, kde jeden spolek končí a začíná druhý. Takto kooperujeme i s různými jinými organizacemi, jak už jsem zmínil na začátku.

 

Good Practictices: Představte jeden váš projekt, který byl mimořádně úspěšný svou návštěvností, prodejností, sledovaností. Proč byl úspěšnější než jiné?

Je to blížící se událost, která naši aktivitu na Zlínsku započala. Jedná se o Kutilské symposium Lukovská jizva. Jde o festival kutilství, udržitelnosti a umění. Jeho úspěch tkví pravděpodobně v jeho naprosté unikátnosti a způsobu, jakým je tvořen. Nemůžu říct, že má přesně definovaná pravidla či dramaturgii. Každý rok se mění a hledá a doufám, že to tak zůstane.

Letos tento náš nejprodělečnější a nejdražší festival vypukne 10. 10. a předchází mu čtyřdenní umělecká rezidence. Nepředvídatelná dramaturgie, spojení různých komunit a generací a genius loci v údolí na konci kosmopolitního Lukova je pravděpodobně ten recept. Je to nejněžnější příprava na apokalypsu a v tom spočívá i odpověď na otázku po úspěšnosti.

Ještě je třeba zmínit rozvíjení spolupráce s obcí Lukov. Do našich aktivit jsou postupně začleněni jednotlivci a spolky a budujeme si tak i důvěru lokálního obecenstva. Důležité je, že v lokalitě bydlíme a zapojujeme se do jejího života i v jiných rovinách, než je naše kulturní činnost. Zastupitelstvo obce nás podporuje finančně i materiálně a toho si velmi vážíme a uvědomujeme si nestandardnost našich počinů. Určitě se na povědomí o Lukovu, který je znám především díky historické památce v lesích nad obcí, podílíme spíše pozitivně. Nejen v mediálních výstupech se hrdě hlásíme k tomu, že můžeme tvořit právě zde.

 

Vyplatila se vám investice do kampaně? Testujete si úspěšnost svých komunikačních strategií? Jak testujete, jaké nástroje k tomu využíváte, jaké ukazatele vás zajímají, podle čeho určujete úspěšnost/neúspěšnost? Monitorujete konkurenci, jak? Pokud jste v minulosti ukončili nějaké propagační aktivity, z jakého důvodu?

Snažíme se náš marketing posouvat kupředu, ale narážíme na nedostatek financí a tím i lidských kapacit. Zároveň necítím, že by našim cílem bylo nyní soustředit se na tuto oblast. Síly cílíme především na dramaturgii, produkci a fundraising. Přesto naše sociální sítě částečně spravují profesionálové v oboru. To je taková mantra Zvěřince obecně. Na testování vůbec nemáme čas, běží jeden festival a my pracujeme minimálně na dvou následujících. Za sebe se ohlížíme jen díky feedbacku, který sepisujeme bezprostředně po festivalu a letmo do něj za rok nakoukneme. Propagační aktivity stavíme pro konkrétní událost zvlášť, tudíž se užitá média ne vždy opakují. Nějaké programové zrušení si nevybavuji, spíš na něco prostě zapomeneme.

 

Sbíráte kontakty na své cílové skupiny? Jak a kde?

Tvoříme různé komunitní chaty na různých komunikačních platformách, kontakty máme i z předprodejů vstupenek na konkrétní událost.

 

Jak intenzivně využíváte sociální sítě? Jaký typ obsahu tvoříte? Kterou ze sítí vaše cílová skupina preferuje? Kde jsou fanoušci nejvíce aktivní?

Je to náš základní mediální komunikační kanál a snažíme se o autentický obsah, ať už to v marketingové hantýrce znamená cokoli. Myslím, že nejsilněji u nás funguje Facebook, ale je to i z důvodu, že Instagram jsme docela opomíjeli z důvodu nedostatečných kapacit. To se nyní docela změnilo.

 

Máte uzavřená mediální partnerství? Co z toho pro vás plyne? Jaká plnění nabízíte a co od partnerů očekáváte?

Žádné oficiální partnerství jsme neuzavřeli, máme spíše okruh spřátelených médií, se kterými spolupracujeme. Dělají to z důvodu, že jsou jim naše aktivity sympatické a logo v rámci virtuální propagace a plakátů postačí.

 

Připravujete pro své příznivce nějaké speciální akce nad rámec běžné činnosti, díky kterým si upevňujete vzájemné vztahy – například soutěže, setkání s herci, akce pro děti? Je o tyto aktivity ze strany vašich cílových skupin zájem? A ten roste, klesá, drží se na stejných číslech? Máte nějaké domácí, případně zahraniční vzory?

Snažíme se v rámci fundraisingu v soukromém sektoru nabídnout speciální akce pro mecenáše, ale s touto strategií teprve začínáme a na výsledky si musíme ještě chvíli počkat. Mám radost, že se nám také daří rozvíjet dobrovolnictví u našich projektů. Několik lidí se k nám přidalo právě touto cestou a už se stali plnohodnotnými členy spolku a podílí se na většině akcí.

Čerpáme inspiraci z různých zdrojů, pro náš spolek jsou to určitě velmi blízká Lofofora či Luhovaný vincent. Ze vzdálenějších olomoucká Hlubina nebo pražská Alta. Ze zahraničních mne velmi oslovila bratislavská Nová Cvernovka nebo UfaFabrik v Berlíně.

 

Myslíte si, že se vám povedlo něco, co by mohlo být inspirací i pro další píáristy? Nemusí to být celá komunikační strategie, někdy stačí drobnost, nápad, vychytávka…, které vedly ke zvýšení prodeje, sledovanosti, návštěvnosti…

Již zmíněná kontaktní kampaň, kdy mám neustále u sebe nějaké letáčky, pozvánky nebo samolepky. A pokud má událost v sobě nějakou pravidelnost, termín jejího pokračování oznámený v rauši po ukončení jiné, silně rezonuje.

 

https://zverine.cz/

Předně vám chci pogratulovat k působivému představení, které znamenitě propojuje složku hudební s divadelní i výtvarnou. Na začátku jsem si podle minimalistických paruk a jedné obrovské, která vypadala jako chobotnice, a igelitů na jako by nedodělaných kostýmech myslela, že půjdete cestou jakési veselé parodie barokní estetiky, ale opak byl pravdou… Vážné i znevažující v jednom. Jak byste Triomphez charakterizovali? Jakou myšlenku divákům předáváte? Proč Triomphez – Já jsem a žádný jiný není!? Chtěli byste žít v době baroka?

Triomphez je večerem zachycujícím barokní esenci. V našem inscenovaném koncertu se zabýváme tématy jako moc, sebestřednost, touha vyniknout a zbožšťování člověka. „Já jsem a žádný jiný není!“ odkazuje na potřebu jednotlivce vyniknout a urvat si veškerou pozornost pro sebe. Věta vychází z biblického textu Starého zákona. Všechny zmínky o Hospodinu jsme vyškrtli a text vztáhli k člověku samotnému.

V době baroka bychom žili kvůli hudbě a umění, ale z pohledu dnešní doby, jinak ne.

 

Zdá se, že doba barokní dnes inspiruje nejen vás. Zmíním např. komediální Geisslers Hofcomoedianten nebo na letošním festivalu queer divadelního umění WILD! Beautiful Confusion Collective. Proč jste se rozhodli po předchozích dvou zcela jiných projektech sáhnout právě po baroku? Čím vás barokní opera nebo barokní estetika obecně okouzlila, v čem vám přijde aktuální?

Hlavním důvodem výběru byla barokní hudba, která nás již delší dobu lákala. Naše skupina se nezabývá pouze jedním druhem hudby, s každým projektem se věnujeme něčemu jinému. Vždy se však jedná o zkoumání vztahů, které člověka obklopují a které navazuje. V prvním projektu nás zajímaly lidové rituály, v druhém spiritualita a vztah k Bohu, v Triomphez zase vztah člověka a moci.

Barokní estetika nás okouzlila svými kontrasty, barokní operní gestikou a opulencí. Paralelu k dnešní době nacházíme mimo jiné ve vizuální stránce, kdy se používalo výrazné líčení a extravagantní oděv bez ohledu na gender.

 

Sbor tehdy v roce 2019 ještě bezejmenný, dnes Veselé chvíle, z.s., vznikl na Divadelní fakultě AMU v Praze s cílem posouvat hranice sborového zpěvu. Jak tomu rozumět? Můžete sami sebe představit, vaše umělecké vedení? Kolik máte aktuálně členů? Rozeznala jsem tváře známé z Malé inventury, My kluci, co spolu chodíme…

Sbor se skládá primárně z členů, kteří mají herecké vzdělání, ale sami prošli klasickým sborovým zpěvem. Automaticky tedy vyplynulo, že jeho umělecké směřování se bude snažit hledat hranice mezi divadlem a sborovým zpěvem. Umělecké vedení se skládá z absolventky Katedry alternativního a loutkového divadla Anny Datiashvili a absolventky Hudební výchovy a sbormistrovství Veroniky Holcové. Aktuálně máme 30 členů zapojujících se průběžně v inscenačním procesu. Jsou mezi námi herci a herečky, kteří působí v jiných již profesionálních skupinách či organizacích. Sbor není jenom umělecká skupina, ale komunita kladoucí důraz na pospolitost a dobré vztahy.

 

Jak inscenace vznikala? Bylo to přímo pro Trojský zámek? Co bylo na její přípravě nejtěžší? Co vás na ní nejvíce baví?

Souběžně s hudební dramaturgií vznikala i ta divadelní. Začali jsme nastudováním jednotlivých skladeb, učili jsme se baroknímu pohybu a reáliím. Společně jsme tvořili scénář. A poté jsme vše umístili do prostoru. Inscenace byla vytvořena na míru Císařského sálu Trojského zámku, který nás oslovil svou výmalbou a přirozenou scénografií.

Nejtěžší bylo najít autenticitu a svou vlastní přirozenost v tak stylizovaném umění, jako je barokní opera či estetika. Zároveň nás právě toto nejvíce bavilo objevovat.

 

Jste především sbor a základem představení jsou skvěle přednesené sborové party ze závěrů barokních oper mistrů (Carissimi, Caccini, Händel, Purcell). Nejednoho diváka ale překvapí, že ho nikdo neřídí, chybí viditelný sbormistr, na rozdíl od kapelníka barokního orchestru…

Tím, že je sbor tvořen herci a herečkami, jsou zvyklí na jevišti fungovat samostatně a nacítit se na prostor a lidi kolem. Proto je pro ně jednodušší a přirozenější fungovat bez dirigenta/sbormistra.

 

Když odmyslíme dobu covidovou, uvedli jste každý rok nový projekt – v roce 2021 měla premiéru vaše první inscenace Veselé chvíle v životě lidu (českého). Odsud i váš současný název. O rok později meditativní inscenovaný koncert s názvem Beracha (modlitba za dobrý odpočinek), ve kterém tematizujete židovský den odpočinku šabat. Letos jste zpomalili. Znamená to, že chystáte opět něco nového? Jakou dobu, její hodnoty, tradice, estetiku, hudební kulturu si osvojíte tentokrát?

Na příští rok samozřejmě chystáme nový projekt, který je zatím ve fázi vývoje. Už nyní ale víme, že se hodláme tentokrát zabývat spojením sborového zpěvu a elektronické hudby. Budeme pracovat se zcela autorskou hudbou. Naším novým tématem je vztah člověka a přírody. Diváci se mohou těšit na premiéru na jaře 2025.

 

Sympatické především pro čtenáře Místní kultury je, že s Triomphez také cestujete po regionech. Představili jste se např. v kostele sv. Mikuláše v Žíželevsi v rámci festivalu Theatrum Kuks. Náš článek vychází 11. 9. Je možné projekt ještě v této sezoně do konce roku vidět?

Ano, čekají nás čtyři podzimní reprízy Triomphez – 22. a 23. září a 13. a 14. října v Zámku Troja, kam všechny moc zveme. Těšíme se na viděnou!

 

https://www.veselechvile.cz/

 

 

Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, NIPOS, který seminář „Marketing, fundraising a management kulturních zařízení v kontextu proměny vnímání a motivace návštěvníka“ pořádal, přislíbil, že na tento rok 2024 připraví pokračování. Jeho lektorkami opět budou doc. Ing. MgA. Lucie Pešl Šilerová, Ph.D., vedoucí Katedry hudební produkce Hudební fakulty JAMU, a doc. PhDr. Ingeborg Radok Žádná, rektorka Akademie múzických umění v Praze.

 

Anketa Místní kultury – Knihobot

Knihobot je český startup, který se zaměřuje na výkup a prodej použitých knih. Aktuálně působí v Česku a na Slovensku, pod značkou Bookbot funguje od roku 2023 v Rakousku a Německu. (Zdroj: Wikipedie)

 

V jakém kraji ČR působíte?

Působíme v celé ČR, na Slovensku, v Německu a Rakousku.

 

Kolik lidí má propagaci vaší organizace, instituce, akce na starosti? Kolik členů má „marketingový tým“? Jak si dělí práci?

Náš tým už čítá 12 lidí na plný úvazek. Práci si dělíme podle expertízy a podle regionu –Německo a Rakousko obstarává samozřejmě primárně tým, který hovoří německy, ale důležitější je pro nás dělení podle různých odborností. V týmu máme tvůrkyni obsahu, specialistky na placenou výkonnostní reklamu, na e-mailing nebo grafickou designérku.

 

V jakém finančním rozmezí se pohybuje výše rozpočtu na marketing na daný rok? 1) 50 000–250 000 Kč, 2) 250 000–500 000, 3) 500 000–1 mil. 4) 1 mil. a více.

V našem případě 1 mil. a více.

 

Jaké jsou pro vás nejužitečnější nástroje sebepropagace? Bez přímého využití internetu? S přímým využitím internetu?

Nejúčinnější je rozhodně online reklama. Kombinujeme klasické produktové inzeráty s propagací obsahu na sítích, s brandovými videi nebo spoluprací s influencery a ambasadory. Mimo online svět pak využíváme PR v tištěných médiích nebo spolupráce s jinými značkami nebo institucemi.

 

Co je brandem vaší organizace? Kým chcete být? Čeho chcete dosáhnout? Jaké jsou vaše hodnoty? Kdo by měli být vaši fanoušci? Jak chcete, aby vás vnímali? Kdo je vaše konkurence a jak se můžete odlišit?

Představujeme nejjednodušší způsob, jak dát přečteným knihám nový život, a také jak si moci dovolit mít velkou a často obměňovanou knihovnu. Prodávat knihy přes nás je snazší, než dělat to jakýmkoli jiným způsobem. A pokud jde o nakupování, kombinace široké nabídky – širší než ve většině klasických knihkupectví – a nízkých cen nám umožňuje dělat knihy dostupnější. Chceme, aby knihy z druhé ruky nakupovala a prodávala celá Evropa, a nejen pokud jde o starší antikvariátní kousky – chceme, aby lidé knížky z druhé ruky kupovali třeba i pod stromeček. Věříme, že udržitelnost nespočívá v neupřímném natírání věcí na zeleno a v předstírané ekologičnosti, ale v řešeních, která jsou pro nás i pro zákazníky dlouhodobě výhodná.

Naše konkurence jsou jiné online antikvariáty a knihkupectví, ale taky třeba sklep, ve kterém přečtené či nechtěné knihy postupně plesniví, protože jejich majitelé nemají čas nebo energii řešit jejich prodej.

No a našimi zákazníky jsou všichni, kdo shánějí něco ke čtení a chtějí to pořídit levně, a ještě navíc udržitelně; a všichni, kdo chtějí přečtené nebo nechtěné knihy poslat dál. Chceme, abychom byli vnímaní hlavně jako ten, kdo dělá knihy dostupnějšími.

 

Good Practices: Představte jeden váš projekt, který byl mimořádně úspěšný svou návštěvností, prodejností, sledovaností. Proč byl úspěšnější než jiné?

Pokud jde o PR, řešili jsme při expanzi do zahraničí budování důvěry zákazníků i médií, navázání spolupráce s klíčovými partnery nebo zkoumání potřeb zákazníků. Zjistili jsme, že to je něco, co se jen online dělat nedá. Osvědčilo se nám účastnit se akcí, které jsou vyloženě zaměřené na setkávání s novináři, nebo případně se zákaznictvem. Zúčastnili jsme se Austrian Press Days, a tak se nám na jednom místě podařilo potkat s desítkami novinářů a influencerů, což by jinak trvalo měsíce. Nebo jsme se prezentovali na vídeňském knižním veletrhu, kde jsme pro změnu měli možnost mluvit s desítkami potenciálních zákazníků a tváří v tvář se dozvědět o jejich potřebách a problémech a představit naše řešení. Pro online projekt, jako je Knihobot, se jedná o nepostradatelnou zkušenost, která se hned projeví na zájmu (třeba na objemu internetového vyhledávání Knihobotu).

 

Vyplatila se vám investice do kampaně? Testujete si úspěšnost svých komunikačních strategií? Jak testujete, jaké nástroje k tomu využíváte, jaké ukazatele vás zajímají, podle čeho určujete úspěšnost/neúspěšnost? Monitorujete konkurenci, jak? Pokud jste v minulosti ukončili nějaké propagační aktivity, z jakého důvodu?

Testujeme a vyhodnocujeme naprosto vše – vždy porovnáváme náklady a přínos a dlouhodobě pokračujeme jen v aktivitách, kde přínos převáží. Ukončili jsme například spolupráci na online televizním pořadu, protože nepřinášel dost nových návštěvníků na web v porovnání s jinými aktivitami. Využíváme nástroje Googlu nebo Mety, snažíme se zvyšovat poměr návštěv či nákupů, u kterých umíme rozklíčovat, kudy k nám přišli, a snižovat poměr těch, u nichž to určit neumíme.

 

Sbíráte kontakty na své cílové skupiny? Jak a kde?

Ano, na webu a z objednávek, následně je oslovujeme e-mailem, kde se snažíme komunikaci co nejvíce personalizovat a upravit podle toho, co daný výsek naší cílové skupiny zajímá (třeba podle žánrů, které si u nás prohlíží) – pokud to samozřejmě aktuální legislativa spojená s ochranou osobních údajů dovolí.

 

Jak intenzivně využíváte sociální sítě? Jaký typ obsahu tvoříte? Kterou ze sítí vaše cílová skupina preferuje? Kde jsou fanoušci nejvíce aktivní?

Sociální sítě vidíme jako místo, kde lidé sami od sebe tráví hodně času, a proto tam chceme být s nimi. A také jako kanál, který je pro řadu lidí nejpřirozenější cestou, jak se na něco zeptat, takže je bereme i jako místo pro zákaznickou podporu a péči. Pokud jde o obsah, snažíme se kombinovat ten zábavný, který je na dané síti trendy, s tím, jenž informuje o naší službě a o knihách. Publika se na Facebooku, Instagramu nebo TikToku liší a my se tomu snažíme přizpůsobovat – naši cílovku najdeme na všech sítích, protože je široká.

 

Máte uzavřená mediální partnerství? Co z toho pro vás plyne? Jaká plnění nabízíte a co od partnerů očekáváte?

Právě začínáme spolupracovat s novým mediálním projektem Jakuba Zelenky a Apoleny Rychlíkové Page404.cz. Budeme společně připravovat obsah o knihách, poskytovat prostor a spolupráci při pořádání literárních debat. Očekáváme, že nám to pomůže více se propojit s kulturní veřejností a s příslušnictvem Gen-Z, na kterou projekt cílí.

 

Připravujete pro své příznivce nějaké speciální akce nad rámec běžné činnosti, díky kterým si upevňujete vzájemné vztahy – například soutěže, setkání s herci, akce pro děti? Je o tyto aktivity ze strany vašich cílových skupin zájem? A ten roste, klesá, drží se na stejných číslech? Máte nějaké domácí, případně zahraniční vzory?

Pravidelně připravujeme soutěže, v e-mailingu posíláme křížovky, jejichž tajenkou jsou slevové kódy, pořádáme i literární akce v našem holešovickém výběrovém knihkupectví, v neposlední řadě moc rádi diskutujeme na sítích na témata jako „nejhorší knižní lovestory“ nebo „kniha, která se vám líbila, ale trochu se za to stydíte“. Zkoušíme všechno možné, vyhodnocujeme si zájem a to, co se našemu zákaznictvu zalíbí, pak opakujeme a variujeme.

 

Myslíte si, že se vám povedlo něco, co by mohlo být inspirací i pro další píáristy? Nemusí to být celá komunikační strategie, někdy stačí drobnost, nápad, vychytávka…, které vedly ke zvýšení prodeje, sledovanosti, návštěvnosti…

Povedlo se nám medializovat trochu netradiční témata mimo jiné prostřednictvím bulváru. Jednak se k nám dostaly padělky knih Jiřího Kulhánka, které jsme odhalili, a jednak se dvakrát po sobě stalo, že kolegyně zpracovávající knihy, které k nám poslali zákazníci do prodeje, v nich našly větší částky peněz – v jednom případě přes 100 000 Kč, v druhém několik set eur. Když o příběhy projevila zájem bulvárnější média, rozhodli jsme se toho „neštítit“, ale naopak to naplno využít. Inspirací tedy může být nebát se dostat své jméno mezi lidi i prostřednictvím něčeho prozaičtějšího, než je kultura nebo ekologie. (smajlík)

knihobot.cz

 

 

 

Pane Bárto, hned první otázka pro nedočkavé čtenáře, povedlo se panu Franckemu závod dlouhý 1600 km, který se jel od 25. 2. do 25. 3. v nepředstavitelných podmínkách zmrzlého severu, úspěšně a ve zdraví dokončit?

Asi bych měl přiznat, že jsem zpočátku nevěřil, že se to dá zvládnout. Ale po půlce jsem si říkal, že to Venca už dá, protože ten tlak od dětí, které posílaly vzkazy, obrázky, mluvené zprávy, byl enormní. Poslední etapy jsme ve škole prožívali jako play off v hokeji či fotbale. Třeba jsme s učiteli chystali divoké předtančení na školní ples, to chybělo pár desítek kilometrů, tak jsme speciální verzi natočili i pro Vencu. Když se blížil do cíle, ležel jsem v posteli a ve školním chatu jsem zjišťoval, kdo vše je připojený a sleduje to na mapě také. A teď k otázce: Ano, Venca to dokázal. Ale nebyl první. O dva dny dříve došel jiný závodník.

 

Jakou částku se podařilo pro školu vybrat a jak s ní naložíte? Pokračujete ve sbírce na rozšíření učebních kapacit dál? Jak vůbec došlo k tomu, že si na nové prostory přivyděláváte jako státní škola sami? Zřizovatel vás nepodpoří?

Vybralo se přes sto tisíc a staví se za ně další venkovní učebna. Na novou školní budovu to nestačí. Žádnou sbírku momentálně neděláme, spíše bychom potřebovali nějakého nadšeného miliardáře. Našim zřizovatelem je obec, malá obec. A my jsme ji tak trochu přerostli přes hlavu. Dokončuje se sice projekt na nové zázemí pro druhý stupeň (momentálně ho máme v bývalé hospodě), ale kde se vezmou peníze na realizaci, to je zatím ve hvězdách.

 

Jste „škola s okny dokořán“, jak píšete na svém webu. Vaše děti i učitelé musí umět pořádně šlapat, vyrážejí totiž pravidelně i na sto kilometrů vzdálená místa… Jak byste ZŠ Okna představil?

Chodíme každý rok stokilometrovou pouť. Od prahu školy na Říp, do Staré Boleslavi atd. Před pěti lety jsem potřeboval změnu a po více než dvaceti letech odešel z gymnázia a pokusil se najít klid na vesnické škole. Abych naplnil úvazek, vzal jsem i vlastivědu a trochu mě ubíjely učebnice: levý přítok, pravý přítok, sever, jih, východ… tak mě jako milovníka putování po svatojakubských cestách napadlo projít s dětmi Česko pěšky. Nadchly se kolegyně, část dětí, rodiče a od té doby poznáváme „okolí“ školy každým rokem. Kromě toho se účastníme výzvy Deset tisíc kroků, v níž jsme letos i jako malá škola skončili třetí. A teď jsem se vrátil z Rumunska, kde jsme s kolegyněmi, dětmi a rodiči také leccos nachodili třeba po Fagaraši a Parangu.

No a nejsme škola tělocvikářů, ti s námi nechodí. (smajlík) Já jsem původně chemikář, paní ředitelka je prvostupňová atp.

 

Jaká další dobrodružství s dětmi podnikáte?

Pro děti byl letos největším dobrodružstvím Okenský výsadek. S GPS trackery jsme je se zavázanýma očima, bez mobilů, vysadili v noci v lese a měly se vrátit zpět do školy. Tam jsme s rodiči sledovali na velké obrazovce jejich snažení. Naučily se hodně věcí, o trackerech, ale hlavně o sobě. Řada našich dětí ušla několikrát trasu maratonu. Ale u nás se také hodně zpívá, recituje. Rozhodně jsem nenašel klid na vesnické škole. (úsměv)

 

Pane Francke, nakonec jste jako teprve druhý závodník v historii dokončil na lyžích ultramaraton Iditarod, legendární závod psích spřežení přes zimní Aljašku, což je tisíc mil zamrzlou divočinou. Je závod na lyžích obtížnější?

Těžko se tomu věří, že uprostřed aljašské zimy jsou běžky nejnáročnějším způsobem pohybu, ale je to tak. Měl jsem skvělou možnost si to vyzkoušet na vlastní kůži a sám jsem byl překvapen, jaká sakra dřina to je. Fyzicky náročné, v botách se lehce dělají omrzliny, lyže velice často sundáváte, nandáváte, často padáte a místo kochání se sledujete špičky běžek. (smajlík)

 

Poprvé jste závod před dvěma lety nedokončil, jak jste se na něj tentokrát ve svých rovných 40 letech připravoval a dá se něco poradit případným následovatelům? Máte podporu rodiny?

Připravoval jsem se hlavně praktikováním stoicismu, abych si tam mentálně ulehčil od spousty nepříjemných situací. Někdy to i fungovalo. Fyzicky jsem nic výjimečného nedělal. Řekl bych, že pro případné následovatele neexistuje žádná užitečná rada, protože na takovýto závod se nelze zcela připravit a každému vyhovuje něco jiného, takže ideálně razit svoji vlastní stopu. Ale k zahození určitě není respekt, pokora, nadhled, nic neočekávat a přijímat vše, jak je, protože spousty věcí stejně nemáme ve svých rukách. Kdyby nebyla podpora rodiny, tak by to nemohlo fungovat, vzájemná tolerance a podporování je u nás samozřejmostí.

 

Jste autorem knihy Sám sobě psem aneb Zážitky ryzí z extrémních krizí. Z toho by se dalo soudit, že v ní kromě líčení extrémně těžkých momentů nechybí ani humor… Jaká situace tohoto druhu se vám vybaví? A naopak šlo někdy opravdu o život?

Však díky humoru lze přežít situace zdánlivě nepřežitelné. Je potřeba se smát a je potřeba se smát sám sobě. Vybaví se mi třeba velký vichr na mořském ledu a jeden závodník, který inkasoval lekci fyziky, když konal velkou potřebu obličejem po větru, protože mu nebylo příjemné, když mu foukalo do obličeje. O život občas jde, někdy i nevědomky. Třeba naposled, když na mě zaútočil los, stačilo trošku smůly a vše mohlo být jinak.

 

Jaká je vaše profese? Co takový koníček obnáší? Chystáte se vyrazit za dva roky znovu? Co vás bude motivovat po škole Okna tentokrát?

S ženou provozujeme sezónní bistro v našem rodinném kempu Karolínka u Máchova jezera. Ale nejvíce mě baví pracovat rukama a sám. Tato má kratochvíle obnáší spousty pokusů a omylů, sbírání zkušeností a hodně ukládání do prasátka, protože čím extrémnější, tím dražší. Ale hlavně to pro mě znamená nadšení a radost. Na závod se chystám celkem brzy, ale o tom až potom. Nicméně v roce 2027 se pojede jižní varianta, a ta je ještě o kousek náročnější, takže asi bych to chtěl zkusit. Dokud mé činy inspirují děti k pohybu a zájmu o zážitek, tak to bude vždy motivace, ať v Oknech nebo někde jinde.

 

Je zřejmé, že vás láká hledat hranice svých možností. Jak si zvyšujete adrenalin v běžném životě?

Jako introvert a milovník obrovského osobního prostoru si adrenalin, a ne vždy chtěně, zdvihám v práci při provozování našeho bistra. Komunikace a vycházení s lidmi je někdy adrenalinová záležitost, ale zároveň i trénink sebeovládání.

 

https://skola.obecokna.cz/

https://janfrancke.com/

 

 

 

ČR: Znáte kreslené vtipy Miroslava Kemela? Někdy trefně komentují aktuální dění, přičemž nešetří žádné politické veličiny, jindy se zasmějete vcelku nevinným anekdotám se zvířátky. Autor jich nakreslil stovky a tisíce, protože se touhle tvorbou profesionálně zabývá už od 90. let. Potěšením a relaxací je mu muzika, skládání písniček a vystupování s vlastní kapelou, ke které se občas přidává i zpěvák a herec Vladimír Javorský.  „U muziky odpočívám, protože je náročné stále sledovat, co se děje, a denně o tom přemýšlet,“ říká, „a navíc, jako kreslíř jsem solitér, který pracuje doma, zatímco v kapele si užívám tu energii a pospolitost  s muzikanty i s posluchači.“  

Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, NIPOS, který seminář „Marketing, fundraising a management kulturních zařízení v kontextu proměny vnímání a motivace návštěvníka“ pořádal, přislíbil, že na tento rok 2024 připraví pokračování. Jeho lektorkami opět budou doc. Ing. MgA. Lucie Pešl Šilerová, Ph.D., vedoucí Katedry hudební produkce Hudební fakulty JAMU, a doc. PhDr. Ingeborg Radok Žádná, rektorka Akademie múzických umění v Praze.

 

Anketa Místní kultury – Filharmonie Hradec Králové (FHK)

Filharmonie Hradec Králové je hudební instituce s bohatou historií a významným vlivem na českou hudební scénu. Založena byla v roce 1978 jako Orchestr města Hradec Králové a postupně prošla několika transformacemi a změnami názvů. Od roku 1993 nese název Filharmonie Hradec Králové, navazující na historickou kontinuitu hudební činnosti ve městě.

Významné období uměleckého rozkvětu orchestru je spojeno s působením šéfdirigenta prof. Františka Vajnara, který orchestr vedl nepřetržitě od roku 1991 do roku 2001. Dnes orchestr pod vedením významných dirigentů, jako je Kaspar Zehnder, pokračuje ve své činnosti a vystupuje na koncertních síních po celé Evropě. FHK účinkuje na významných festivalech (Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Janáčkovy Hukvaldy, Český Krumlov aj.). Od roku 2005 pořádá ve spolupráci s Českým rozhlasem Vltava unikátní festival Hudební fórum Hradec Králové.

Filharmonie Hradec Králové se dlouhodobě věnuje oslovování také mladšího publika, prolínání hudebních žánrů a koncertům typu crossover. (Zdroj: www.fhk.cz)

 

V jakém kraji ČR působíte?

Nejvíce koncertů samozřejmě probíhá přímo v sále Filharmonie v Hradci Králové. V rámci zájezdů a hostování potom náš orchestr působí vlastně nejen v celém Královéhradeckém kraji, ale vystupuje také v jiných krajích, v Praze a příležitostně rovněž v zahraničí (Německo, Polsko, Švýcarsko…).

 

Kolik lidí má propagaci vaší organizace, instituce, akce na starosti? Kolik členů má „marketingový tým“? Jak si dělí práci?

Marketingový tým tvoří v naší organizaci tři lidé. Kolega se specializuje na internetová média (sociální sítě, e-mailing, PPC) a s kolegyní se dělíme o tištěnou reklamu (brožury, programy, plakáty, letáky, příležitostně billboardy, CLV vitríny, printovou reklamu v médiích apod.). Plus občasně využíváme rozhlasové audiospoty. V mé kompetenci je potom komunikace s novináři a médii, vytváření a distribuce tiskových zpráv.

 

V jakém finančním rozmezí se pohybuje výše rozpočtu na marketing na daný rok 1) 50 000–250 000 Kč, 2) 250 000–500 000, 3) 500 000–1 mil. 4) 1 mil. a více?

250 000–500 000.

 

Jaké jsou pro vás nejužitečnější nástroje sebepropagace? Bez přímého využití internetu? S přímým využitím internetu?

Odhadem je to půl na půl. V internetovém prostředí působíme hlavně na sociálních sítích. Jako další internetové nástroje využíváme e-mailový newsletter (rozesíláme cca 2x měsíčně) a nově zkoušíme také PPC kampaně (zatím Sklik). Je to samozřejmost, ale zmíním ještě naše webové stránky – kromě informačního servisu fungují také jako brána na vstupenkový portál (ten máme společný s dalšími kulturními organizacemi v Hradci Králové). Kromě internetových nástrojů nám v Hradci Králové stále poměrně dobře fungují plakáty (resp. část našich návštěvníků je na toto médium zvyklá, očekává jej) a vybrané koncerty propagujeme i na místních CLV a billboardových plochách.

 

Good Practices: Představte jeden váš projekt, který byl mimořádně úspěšný svou návštěvností, prodejností, sledovaností. Proč byl úspěšnější než jiné?

Například nedávné vystoupení písničkáře Michala Horáka s naším symfonickým orchestrem, kdy jsme výjimečně přidávali další koncert. První termín byl zčásti obsazený díky zařazení v abonentní řadě. Zbývající část vstupenek šla poměrně rychle na odbyt, a tak jsme se rozhodli koncert reprízovat hned následující večer po tom prvním, a i tento druhý koncert byl vyprodán. Důvodů tohoto úspěšného projektu vidíme více. Jednak je Michal Horák v Hradci Králové doma, a příležitosti tedy využilo mnoho jeho známých a fanoušků, mezi které navíc nepatří jen mladší generace – čili dá se říci, že k úspěchu projektu dopomohla Michalova popularita. Určitě velmi zafungovala angažovanost Michalova publika na sociálních sítích. Potom šlo o určitým způsobem exkluzivní záležitost, jednalo se totiž o první Michalovo vystoupení se symfonickým orchestrem (aranže vytvořil Jan Lstibůrek, který mimo jiné působí jako baskytarista v Cílové skupině Tomáše Kluse).

Mimo tento konkrétní koncert se staly velmi oblíbenými naše Open air koncerty, které pořádáme již několikátým rokem vždy jeden na konci sezóny a druhý před začátkem sezóny následující. Návštěvnost se pohybuje v nižších tisících posluchačů. Vstupné je zdarma a popularitě těchto koncertů jistě napomáhají také neformální kulisy, v nichž se vystoupení symfonického orchestru odehrává (například možnost občerstvení).

 

Vyplatila se vám investice do kampaně? Testujete si úspěšnost svých komunikačních strategií? Jak testujete, jaké nástroje k tomu využíváte, jaké ukazatele vás zajímají, podle čeho určujete úspěšnost/neúspěšnost? Monitorujete konkurenci, jak? Pokud jste v minulosti ukončili nějaké propagační aktivity, z jakého důvodu?

Asi nelze odpovědět úplně jednoduše. Některé koncerty (jako například výše zmíněný koncert s Michalem Horákem) dopadnou díky organickému dosahu kampaně z ekonomického hlediska velmi příznivě i bez vysokých nákladů na marketing, zatímco u jiných je potřeba vynaložit na propagaci více prostředků. Pravidelně sledujeme hlavně prodeje vstupenek a intenzitu kampaní průběžně přizpůsobujeme. Kromě využití analytických nástrojů (například od společnosti Meta, Google Analytics, nástroj pro monitoring tisku) se často spoléháme také na náš odhad podložený zkušenostmi, znalostí místního prostředí a publika. V případě tištěné reklamy nejsou detailní měření ani reálná, digitální marketing nabízí mnohem lepší přehled. Kromě sledování výkonu kampaní na Facebooku využíváme také zmíněný placený nástroj pro monitoring tisku a médií. V případě neměřitelné reklamy (plakáty, printová inzerce, audiospoty na rádiích apod.) si všímáme, jak se po realizaci kampaně zvýšil prodej vstupenek na daný koncert.

Pokud jde o konkurenci, tak ostatní srovnatelné orchestry sledujeme spíše pro inspiraci. Žádné propagační aktivity jsme zatím neukončili, ale nedávno jsme znatelně omezili množství vylepovaných plakátů, abychom ušetřené prostředky přesměrovali ve prospěch digitální propagace (placené kampaně přes nástroje společnosti Meta a nově PPC kampaně).

 

Sbíráte kontakty na své cílové skupiny? Jak a kde?

Využíváme data získaná při sezónním prodeji předplatného, při on-line prodeji vstupenek a také data shromážděná při přihlášení k odběru e-mailového newsletteru (přes formulář na našich stránkách).

 

Jak intenzivně využíváte sociální sítě? Jaký typ obsahu tvoříte? Kterou ze sítí vaše cílová skupina preferuje? Kde jsou fanoušci nejvíce aktivní?

Nejvíce využíváme Facebook a Instagram, o které se kolega stará prakticky na denní bázi. Zveřejňujeme zde koncerty formou FB událostí, různé posty (pozvánky na koncerty a jiná oznámení, sdílení recenzí našich koncertů, fotky a informace a zajímavosti ze zákulisí, fotografie z koncertů a další…). Kromě organického dosahu zde využíváme také placené kampaně a plánovací nástroje společnosti Meta. Z ostatních sítí pracujeme ještě s YouTube – aktivně hlavně za covidových restrikcí, kdy jsme vytvářeli audiovizuální obsah přímo pro tuto platformu. Naopak třeba TikToku se záměrně nevěnujeme, jednak vzhledem k jinému zaměření našeho publika, a jednak abychom si nedrolili naše už tak vytížené kapacity.

 

Máte uzavřená mediální partnerství? Co z toho pro vás plyne? Jaká plnění nabízíte a co od partnerů očekáváte?

Formu mediálních partnerství využíváme. Kromě intenzivnějšího mediálního servisu od partnera je to pro nás způsob, jak dosáhnout na další propagační formáty nebo jak získat příznivější cenu za ty stávající. Vítáme, pokud je partnerem akceptována možnost barterového plnění z naší strany. Zároveň se ale k mediálnímu partnerství zavazujeme tehdy, když sjednaná částka za plnění není výrazně vyšší, než jakou bychom vyčerpali bez uzavřeného mediálního partnerství.

 

Připravujete pro své příznivce nějaké speciální akce nad rámec běžné činnosti, díky kterým si upevňujete vzájemné vztahy – například soutěže, setkání s herci, akce pro děti? Je o tyto aktivity ze strany vašich cílových skupin zájem? A ten roste, klesá, drží se na stejných číslech? Máte nějaké domácí, případně zahraniční vzory?

Pořádáme například besedy před vybranými koncerty, někdy i za účasti dirigenta, sólisty, dramaturga nebo jiného hosta. Doplňkově v našich prostorách připravujeme výstavy a vernisáže. Nabízíme také prohlídky budovy nebo veřejné generální zkoušky. O všechny tyto aktivity mají naši návštěvníci stále zájem.

 

Co je brandem vaší organizace? Kým chcete být? Čeho chcete dosáhnout? Jaké jsou vaše hodnoty? Kdo by měli být vaši fanoušci? Jak chcete, aby vás vnímali? Kdo je vaše konkurence a jak se můžete odlišit?

Cíle máme poměrně vysoké, možná spíše široké. Chceme být organizací, která nese tradici klasické hudby a čerpá z její hloubky. To vnímáme jako naše základní a stabilní poslání a takovou hudbu hodláme našim posluchačům nadále přinášet na maximální úrovni. Zároveň ale chceme působit svěže a moderně a toužíme dnešnímu posluchači představit také další možnosti a polohy symfonického orchestru, například ve filmové a muzikálové hudbě, v propojování žánrů, ale také v soudobé symfonické hudbě. A právě schopnost našich hráčů, našeho orchestru, poradit si i s těmito dalšími žánry je vlastní devizou, které jsme si vědomi a kde vidíme potenciál pro naši rozeznatelnost mezi ostatními symfonickými tělesy.

Nyní se připravujeme na kompletní rebranding naší organizace, při němž budeme mít prostor se nad těmito otázkami podrobněji zamýšlet a blíže si je definovat či redefinovat.

 

Myslíte si, že se vám povedlo něco, co by mohlo být inspirací i pro další píáristy v kulturních institucích? Čím si myslíte, že můžete inspirovat ostatní? Nemusí to být celá komunikační strategie, někdy stačí drobnost, nápad, vychytávka…, které vedly ke zvýšení prodeje, sledovanosti, návštěvnosti…

V minulé sezóně jsme navázali bližší spolupráci s Klicperovým divadlem v rámci naší Oranžové koncertní řady, což jsou koncerty pro rodiny s dětmi. V praxi to vypadá tak, že dvě herečky a jejich kolega z divadelního souboru vystupují v rolích dětí, které se mimo své ostatní koníčky zajímají také o hudbu. Dirigentka Michaela Rózsa Růžičková se zároveň ujala role jejich tety Míši, která jim přibližuje různé momenty a zajímavosti ze světa klasické hudby, skladeb, skladatelů, fungování orchestru a podobně. Herci s dětmi často komunikují, dělají různé vtipy, muzicírují (třeba na saxofon), zpívají nebo tančí. Malí posluchači tak v hercích mají své „parťáky“, čímž se daří narušit hranici mezi jakousi společenskou formálností klasické hudby a dětským publikem. Poslední představení této koncertní řady se potom v rámci spolupráce koná na scéně Klicperova divadla čili Filharmonie Hradec Králové je vidět v Klicperově divadle a Klicperovo divadlo zase ve Filharmonii, takže si také vzájemně sdílíme publikum, nebo alespoň jeho část. Téma spolupráce, a to nejen mezi našimi institucemi, ale i v obecné rovině, je, myslím, také jedno z důležitých poselství tohoto společného „podniku“. Vzhledem k úspěchu u publika od nejmenších až po dospělé v uvedeném projektu pokračujeme také v nadcházející sezóně.

 

www.fhk.cz