Škola v Oknech má ráda výzvy, podobně jako ultramaratonec Jan Venca Francke. Extrémní závod přes zamrzlou Aljašku „dal“ kvůli ní

Pane Bárto, hned první otázka pro nedočkavé čtenáře, povedlo se panu Franckemu závod dlouhý 1600 km, který se jel od 25. 2. do 25. 3. v nepředstavitelných podmínkách zmrzlého severu, úspěšně a ve zdraví dokončit?

Asi bych měl přiznat, že jsem zpočátku nevěřil, že se to dá zvládnout. Ale po půlce jsem si říkal, že to Venca už dá, protože ten tlak od dětí, které posílaly vzkazy, obrázky, mluvené zprávy, byl enormní. Poslední etapy jsme ve škole prožívali jako play off v hokeji či fotbale. Třeba jsme s učiteli chystali divoké předtančení na školní ples, to chybělo pár desítek kilometrů, tak jsme speciální verzi natočili i pro Vencu. Když se blížil do cíle, ležel jsem v posteli a ve školním chatu jsem zjišťoval, kdo vše je připojený a sleduje to na mapě také. A teď k otázce: Ano, Venca to dokázal. Ale nebyl první. O dva dny dříve došel jiný závodník.

Jakou částku se podařilo pro školu vybrat a jak s ní naložíte? Pokračujete ve sbírce na rozšíření učebních kapacit dál? Jak vůbec došlo k tomu, že si na nové prostory přivyděláváte jako státní škola sami? Zřizovatel vás nepodpoří?

Vybralo se přes sto tisíc a staví se za ně další venkovní učebna. Na novou školní budovu to nestačí. Žádnou sbírku momentálně neděláme, spíše bychom potřebovali nějakého nadšeného miliardáře. Našim zřizovatelem je obec, malá obec. A my jsme ji tak trochu přerostli přes hlavu. Dokončuje se sice projekt na nové zázemí pro druhý stupeň (momentálně ho máme v bývalé hospodě), ale kde se vezmou peníze na realizaci, to je zatím ve hvězdách.

Jste „škola s okny dokořán“, jak píšete na svém webu. Vaše děti i učitelé musí umět pořádně šlapat, vyrážejí totiž pravidelně i na sto kilometrů vzdálená místa… Jak byste ZŠ Okna představil?

Chodíme každý rok stokilometrovou pouť. Od prahu školy na Říp, do Staré Boleslavi atd. Před pěti lety jsem potřeboval změnu a po více než dvaceti letech odešel z gymnázia a pokusil se najít klid na vesnické škole. Abych naplnil úvazek, vzal jsem i vlastivědu a trochu mě ubíjely učebnice: levý přítok, pravý přítok, sever, jih, východ… tak mě jako milovníka putování po svatojakubských cestách napadlo projít s dětmi Česko pěšky. Nadchly se kolegyně, část dětí, rodiče a od té doby poznáváme „okolí“ školy každým rokem. Kromě toho se účastníme výzvy Deset tisíc kroků, v níž jsme letos i jako malá škola skončili třetí. A teď jsem se vrátil z Rumunska, kde jsme s kolegyněmi, dětmi a rodiči také leccos nachodili třeba po Fagaraši a Parangu.

No a nejsme škola tělocvikářů, ti s námi nechodí. (smajlík) Já jsem původně chemikář, paní ředitelka je prvostupňová atp.

Jaká další dobrodružství s dětmi podnikáte?

Pro děti byl letos největším dobrodružstvím Okenský výsadek. S GPS trackery jsme je se zavázanýma očima, bez mobilů, vysadili v noci v lese a měli se vrátit zpět do školy. Tam jsme s rodiči sledovali na velké obrazovce jejich snažení. Naučily se hodně věcí, o trackerech, ale hlavně o sobě. Řada našich dětí ušla několikrát trasu maratonu. Ale u nás se také hodně zpívá, recituje. Rozhodně jsem nenašel klid na vesnické škole. (úsměv)

Pane Francke, nakonec jste jako teprve druhý závodník v historii dokončil na lyžích ultramaraton Iditarod, legendární závod psích spřežení přes zimní Aljašku, což je tisíc mil zamrzlou divočinou. Je závod na lyžích obtížnější?

Těžko se tomu věří, že uprostřed aljašské zimy jsou běžky nejnáročnějším způsobem pohybu, ale je to tak. Měl jsem skvělou možnost si to vyzkoušet na vlastní kůži a sám jsem byl překvapen, jaká sakra dřina to je. Fyzicky náročné, v botách se lehce dělají omrzliny, lyže velice často sundáváte, nandáváte, často padáte a místo kochání se sledujete špičky běžek. (smajlík)

Poprvé jste závod před dvěma lety nedokončil, jak jste se na něj tentokrát ve svých rovných 40 letech připravoval a dá se něco poradit případným následovatelům? Máte podporu rodiny?

Připravoval jsem se hlavně praktikováním stoicismu, abych si tam mentálně ulehčil od spousty nepříjemných situací. Někdy to i fungovalo. Fyzicky jsem nic výjimečného nedělal. Řekl bych, že pro případné následovatele neexistuje žádná užitečná rada, protože na takovýto závod se nelze zcela připravit a každému vyhovuje něco jiného, takže ideálně razit svoji vlastní stopu. Ale k zahození určitě není respekt, pokora, nadhled, nic neočekávat a přijímat vše, jak je, protože spousty věcí stejně nemáme ve svých rukách. Kdyby nebyla podpora rodiny, tak by to nemohlo fungovat, vzájemná tolerance a podporování je u nás samozřejmostí.

Jste autorem knihy Sám sobě psem aneb Zážitky ryzí z extrémních krizí. Z toho by se dalo soudit, že v ní kromě líčení extrémně těžkých momentů nechybí ani humor… Jaká situace tohoto druhu se vám vybaví? A naopak šlo někdy opravdu o život?

Však díky humoru lze přežít situace zdánlivě nepřežitelné. Je potřeba se smát a je potřeba se smát sám sobě. Vybaví se mi třeba velký vichr na mořském ledu a jeden závodník, který inkasoval lekci fyziky, když konal velkou potřebu obličejem po větru, protože mu nebylo příjemné, když mu foukalo do obličeje. O život občas jde, někdy i nevědomky. Třeba naposled, když na mě zaútočil los, stačilo trošku smůly a vše mohlo být jinak.

Jaká je vaše profese? Co takový koníček obnáší? Chystáte se vyrazit za dva roky znovu? Co vás bude motivovat po škole Okna tentokrát?

S ženou provozujeme sezónní bistro v našem rodinném kempu Karolínka u Máchova jezera. Ale nejvíce mě baví pracovat rukama a sám. Tato má kratochvíle obnáší spousty pokusů a omylů, sbírání zkušeností a hodně ukládání do prasátka, protože čím extrémnější, tím dražší. Ale hlavně to pro mě znamená nadšení a radost. Na závod se chystám celkem brzy, ale o tom až potom. Nicméně v roce 2027 se pojede jižní varianta, a ta je ještě o kousek náročnější, takže asi bych to chtěl zkusit. Dokud mé činy inspirují děti k pohybu a zájmu o zážitek, tak to bude vždy motivace, ať v Oknech nebo někde jinde.

Je zřejmé, že vás láká hledat hranice svých možností. Jak si zvyšujete adrenalin v běžném životě?

Jako introvert a milovník obrovského osobního prostoru si adrenalin, a ne vždy chtěně, zdvihám v práci při provozování našeho bistra. Komunikace a vycházení s lidmi je někdy adrenalinová záležitost, ale zároveň i trénink sebeovládání.

https://skola.obecokna.cz/

https://janfrancke.com/