Cestou na Seznam – ruční výroba českého skla v nadnárodní nominaci do UNESCO

Ruční sklářství je obecně považováno za tzv. rodinné stříbro, na nějž jsou Češi hrdí a kterým se chlubí navenek. Tradice českého sklářství sahá až do jedenáctého století. Největšího rozmachu ovšem dosáhla ruční výroba skla v době vlády Rudolfa II. v 17. století. Dnes především výrobci křišťálu nebo dekorativních instalací a svítidel sklízejí úspěchy po celém světě a získávají prestižní ocenění i zakázky. V oblasti ruční výroby bižuterních polotovarů i hotových výrobků je Česká republika dokonce světově unikátní, přesto je na vzestupu spíše výroba plochého, obalového skla.

V prosinci letošního roku bychom se měli dozvědět, zda se ruční výroba také českého skla zapíše mezi kulturní dědictví celého lidstva. Jedná se totiž o nadnárodní nominaci, kdy se Česká republika připojila k dalším evropským zemím s bohatou sklářskou tradicí − Francii, která je hlavním koordinátorem, Německu, Španělsku, Maďarsku a Finsku.

Když jste chystali národní nominaci, bylo už jasné, že chcete usilovat i o zápis do UNESCO? Jak probíhala příprava nominace statku na tzv. národní seznam a následně na ten unescový? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval? Proč jste se rozhodli se o to pokusit až nyní? Pomohl i fakt, že OSN vyhlásila rok 2022 Mezinárodním rokem skla?

Nominací do UNESCO to vlastně začalo. Z kraje roku 2021 se na nás obrátilo ministerstvo s tím, že bylo vyzváno (zřejmě francouzským ministerstvem kultury) k vyjádření, zda se Česká republika připojí ke společné nominaci ruční výroby skla na seznam UNESCO a zda bychom byli ochotni se příprav ujmout. Neváhali jsme ani na chvilku, pod heslem: Kdo? Když ne my? Kdy? Když ne teď? Protože pokud by se to stalo bez našich sklářů, měli by v budoucnu už jen minimální a spíše jen teoretickou šanci se na seznam probojovat.

Tuším o rok dříve si například Itálie nechala zapsat výrobu perlí na Muránu, aniž by nás oslovila, přestože vazby mezi Jabloncem a Benátkami byly v minulosti velmi silné, obě místa se navzájem ovlivňovala, výrobci jezdili vzájemně „na zkušenou“ a také si kradli své znalosti. Podobnou situaci už jsme nechtěli připustit. Vyhlášení Mezinárodního roku skla už bylo spíše takovou berličkou, o kterou jsme mohli část argumentací v připravovaných dokumentech opřít.

S jakými obtížemi jste se museli popasovat? Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější? Vrylo se vám něco hluboko do paměti, ať už z profesního hlediska, nebo čistě osobně?

Na začátku byl největším problémem šibeniční termín pro zpracování nominace na národní seznam, na což jsme měli asi šest týdnů. Bez ní bychom se ale o UNESCO ucházet nemohli. Naštěstí disponujeme opravdu velkou znalostí historie i současnosti sklářského prostředí u nás a většinu podkladů jsme byli schopni zpracovat skutečně rychle. Velmi nám v tom pomohla i naše databáze Kulturně-kompetenčního centra pro české sklo a bižuterii (https://www.czechglasscompetence.cz/), z níž jsme mohli čerpat řadu informací a příloh.

Největší výzvou pro nás ale bylo, aby do nominační dokumentace pro UNESCO byla zařazena nejen technika ručního zpracování skla přímo u sklářské pece, jak se říká „na verštatu“, jak to měly na začátku v úmyslu ostatní země, ale také o další postupy. S ohledem na šíři sklářských technik u nás jsme usilovali o rozšíření nominace o práci se sklem také u kahanu (perle, figurky) a o studené techniky (broušení, rytí, malování, …), včetně bižuterní výroby. Obrovskou argumentační práci zde odvedli náš hlavní kurátor Petr Nový a Eva Kumínková z Národního muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Přes zjevnou neochotu ostatních zemí, které uvedené techniky nemají, se jim podařilo je přesvědčit. To považuji opravdu za husarský kousek a patří jim za to velký dík! Pokud se zápis povede, najde se v něm prakticky celé české ruční sklářství. Nejen ti silní muži s píšťalou u sklářských pecí, ale stovky lidí pracujících v malých dílnách nebo po domácku. Právě v šíři všech technik je totiž Česká republika naprosto jedinečná a byla by chyba se nepokusit zapsat je jako celek.

A co se mi vrylo? Opravdu neskutečná vlna podpory a sounáležitosti. Nominační dokumentace často pracuje se slovem „komunita“ a tady se ta naše sklářská opravdu projevila. Cítili jsme obrovský zájem a podporu. I teď se nás stále někdo ptá, jaký je aktuální stav projednání a kdy už se to rozhodne. Ale není to jen sklářská komunita, která zápisem žije. Musím ocenit i skvělou spolupráci s vedením krajů, kde se sklářská výroba stále drží, s odbory zahraničních vztahů a regionální a národnostní kultury na ministerstvu kultury. Ta atmosféra plná nadšení nás posilovala a byla to opravdu krásná zkušenost.

Pro Česko to nebude první celosvětové uznání sklářské výjimečnosti. Už v roce 2020 byla na seznam UNESCO zapsána „Ruční výroba ozdob z foukaných skleněných perlí pro vánoční stromek“. Má proto nadnárodní nominace větší naději na úspěch?

Už zápis perličkových ozdob z Poniklé byl malý zázrak. Málokdo ví, že tohle jsou opravdu jediné originální české vánoční ozdoby, protože známější foukané koule mají svůj původ v Německu. Samozřejmě, že rozhodující komise bere v úvahu to, kolik statků už má daná země prohlášeno. Proto je společná nominace v tuto chvíli a v daném oboru rozhodně lepší. A zcela upřímně, zapojení významných „hráčů“, mám na mysli Německo a Francii, šance zvyšuje. V srpnu minulého roku proběhlo úspěšně formální hodnocení a jelikož nepřišly žádné žádosti o doplnění či upřesnění, existuje velká naděje, že i konečné hodnocení dopadne dobře. Držíme si všichni palce.

V čem je česká sklářská tradice unikátní mezi dalšími evropskými zeměmi na společné kandidátce?

Obvykle naši unikátnost vysvětluju tak, že kdokoli si na světě vymyslí cokoli ze skla, jedině u nás vždycky najde někoho, kdo mu to bude umět vyrobit. Ostatní země jsou úzce specializované a nemají tu širokou základnu, která se u nás stále ještě drží.

Ruční výroba skla patří mezi ohrožená řemesla. Byla jedním z důvodů nominace obava o udržení tradice? Co je nejdůležitější v péči o její zachování? Jak je to s ochranou původních receptur a výrobních technologií často rodinných sklářských firem? Samostatnou kapitolou je jistě i boj s podvodníky a producenty levných napodobenin, kteří k úpadku tradičních řemesel také přispívají.

Nedávno jsme byli na poznávací cestě sklářské stezky v Německu a Rakousku, abychom se poučili, jak zapojit naše sklářství do cestovního ruchu. A byli jsme zděšeni! Viděli jsme několik „Disneylandů“ a skanzenů – prázdných továrních hal s jedním foukačem skla ze simaxových (borosilikátové sklo) trubic u kahanu, v lepším případě u mobilní sklářské pece. Takže poučení bylo: chraňme, co máme, abychom nedopadli takto. Nominační dokumentace obsahuje rozsáhlou kapitolu „záchovných opatření“.  K nim se nominující země zavazuje. Ale samozřejmě ani stát není schopen garantovat výrobu, pokud o ni nebude zájem u zákazníků, ale taky u žáků, kteří se na odborné školy nehrnou. K tomu se musíme spojit všichni, tak jako k přípravě nominace.

Co se týče receptur a ochrany, to je bohužel velký problém. Znám třeba skvělou firmu na luxusní broušené sklo, která se několik let soudila s výrobcem plagiátů svých výrobků. Až nyní dosáhla konečného vítězného rozsudku, což je po řadě předchozích soudních proher téměř zázrak. Stálo je to spoustu let nervů, peněz za právníky a samozřejmě za tu dobu přišli o řadu zákazníků, protože plagiátor zatím dál své výrobky šířil. To je bohužel právní prostředí u nás, s tím ani UNESCO nic nenadělá, to si musíme vyřešit u nás doma.

Kdo jsou vlastně nositelé statku? Přináší jim tento zápis nějaké přímé výhody kromě zasloužené prestiže?

Nositelé statku jsou skláři. Celá sklářská komunita, včetně muzeí, sklářských škol. Není na to žádný seznam, nikde se nemusí registrovat. A opravdu asi jedinou výhodu představuje možnost při své prezentaci zmiňovat, že jsou součástí statku zapsaného na seznam UNESCO. Je na nás všech, jak budeme schopni tuto značku marketingově využít. V některých zemích existuje cílená, i finanční podpora, u nás to tak bohužel zatím není a s ohledem na aktuální stav státních financí asi dlouho nebude. Nicméně velkou podporu, a to zejména propagační a částečně i finanční, vykazují některé samosprávy. Třeba projekty krajů Sklářská Vysočina anebo v Libereckém kraji Křišťálové údolí, to jsou skvělé příklady dobré praxe. A věřím, že se přidají i některá města a obce, třeba Jablonec nad Nisou už svou podporu přislíbil.

Mezi ostatními statky na národním seznamu má tento unikátní postavení, protože sklářská výroba stále zaměstnává nejen na severu Čech velké množství lidí a zabývá se jí poměrně značný počet firem. Muzeum skla a bižuterie je součástí projektu Křišťálové údolí. Můžete svou roli v něm blíže představit? Myslíte si, že zahraniční turisté mohou ruční výrobu skla ve vašem regionu zachránit?

Naše instituce stojí u projektu Křišťálové údolí od samého začátku a je jeho hlavním muzeem. Poskytujeme odbornou základnu pro prezentační akce a materiály, měli bychom plnit i roli informačního místa pro návštěvníky, kterých by mělo být v budoucnosti několik v celém kraji. Křišťálové údolí necílí jen na zahraniční turisty, ale také na ty domácí. Už teď slýchám od firem, že jim projekt opravdu přináší nové zákazníky a že jsou s ním spokojeni. Důležitým úkolem vedení projektu je teď navázání kontaktů s cestovními kancelářemi, aby sem vozily organizované zájezdy. Firmy by se pak, podle mě, měly více otevřít veřejnosti, nejen o vybraných víkendech Křišťálového údolí, ale trvale. Turisté chtějí autentický zážitek z výroby a ten jim zatím můžeme nabídnout jen velmi omezeně. Pak budou i ochotni více nakoupit. Bylo by iluzí čekat, že turisté tuto výrobu zachrání, ale mohou jí pomoci k udržení.

Ruční výroba skla je velmi precizní, na soustředění náročná práce. Jak přebírá tradici mladá generace, má o ni zájem a co ji motivuje?

Česká republika má vybudovaný ucelený systém sklářského vzdělávání, škol existuje dost a jsou velice dobře vybavené. Ale o řemeslné obory je velmi malý zájem, a když už, tak jsou preferovány designérské obory. Bohužel i některé střední školy deklarují, že nevychovávají lidi do výroby, ale umělce. Firmy již několik let postrádají technology a zručné řemeslníky a musí si je vychovávat samy. Třeba i úspěšný zápis může přispět k větší atraktivitě oboru.

V roce 2017 u vás v muzeu bylo zřízeno Kulturněkompetenční centrum pro české sklo a bižuterii (www.czechglasscompetence.cz) v rámci podpory kulturněkreativních průmyslů. O co se jedná a co se díky němu podařilo?

Projekt jsme realizovali v průběhu roku 2017, na základě požadavku MK ČR a v návaznosti na dokument Státní kulturní politika ČR na období 2009−2014. Jedná se o pracoviště, které spravuje výše uvedený webový portál a poskytuje s ním spojené poradenské služby. Zveřejněné informace jsou pravidelně doplňovány, aktualizovány a vybrané části rozšiřovány o nové poznatky. Webová podoba projektu je dostupná v českém a anglickém jazyce.

Databáze představuje zdroj informací pro každého, kdo potřebuje vědět něco o českém skle – když hledá výrobce pro svůj nápad, publikace, muzejní expozice, … Pro nás byla cenným zdrojem informací při zpracování nominací pro český seznam i pro UNESCO, často na něj odkazujeme různé tazatele.

V Muzeu v Jablonci nad Nisou najdeme největší expozici skla u nás. Jaká další nej byste zmínila? Co u vás chystáte pro příští rok, pokud bude nominace úspěšně proměněna, a máte i plán B?

Tak těch tu máme spoustu, v poslední době s ohledem na novou stálou expozici hodně skloňujeme třeba největší veřejnou sbírku vánočních ozdob na světě. Každopádně je naše muzeum zcela jedinečné, nikde jinde na světě nenajdete takové spojení, žádné muzeum nemá sbírku bižuterie všech období, technologií, materiálů. Shrnuje to náš propagační slogan: Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou – jediné na světě!

A oslavy zápisu? Tak ty zatím neplánujeme, držíme se raději spíše při zemi. Ale pokud bychom opravdu ten krásný vánoční dárek v podobě úspěšného zápisu dostali, pak spojíme oslavy s výročím 120 let založení muzea, které na rok 2024 připravujeme. V případě neúspěchu to určitě nebudeme považovat za konečnou. Už teď jsme s partnery z ostatních nominujících zemí dohodnuti na další spolupráci. První společné setkání by se mělo uskutečnit na podzim ve Španělsku, příští rok bychom ho chtěli uspořádat my. Jistě budeme hledat cesty, jak úspěšného zápisu dosáhnout.

Milada Valečková, 3. 8. 2023

www.msb-jablonec.cz