Olomoucký kraj

HRANICE na Moravě: Nejstarší ze tří zdejších viaduktů, který je stále v majetku Českých drah, byl zařazen mezi státem chráněné památky, a tak se předešlo jeho zboření. Na trati Přerov – Hranice na Moravě, před vjezdem do stanice Hranice, se nacházejí hned tři viadukty. První − se zděnými klenbami − byl vybudován mezi lety 1844 až 1847, mladší kamenný v 70. letech 19. století a nejmladší dvoukolejný betonový pak ve 20. až 30. letech 20. století. Všechny původně tvořily součást Severní dráhy císaře Ferdinanda a díky nim se snadno překonala mělká, široká údolí u Jezernice a u Hranic.

Avšak po dokončení železničního koridoru přestaly sloužit svému účelu, a zejména ten zděný,  přes 160 let starý, viadukt začal chátrat, především kvůli vlhkosti pronikající do jeho mostní konstrukce. Z oblouků začaly vypadávat cihly a byly zjištěny trhliny v jeho klenbě. Město Hranice jej chtělo od Českých drah odkoupit, což se nepovedlo. Naopak se podařilo jeho zařazení spolu se dvěma mladšími hranickými viadukty mezi státem chráněné památky, a díky tomu byla v červenci ukončena první etapa jeho rekonstrukce.

Hranický starosta by si přál, aby se z viaduktů stala turistická atrakce, protože − podle slov Ivy Orálkové z olomouckého pracoviště Národního památkového úřadu − jsou technicky i stavebně velice náročné a navíc patří k předním železničním mostním stavbám dochovaným v autentické podobě. „K zapsání na seznam památek přispělo také to, že trojice viaduktů dokládá vývoj dopravního stavitelství v regionu a vhodně dotváří jeho krajinu,“  vysvětluje Iva Orálková.

Úlohou SG-Geotechniky, a.s. bylo provést geotechnický průzkum, analyzovat příčiny vzniku deformací a navrhnout způsob sanace.

Na fotografii osazuje pracovník SG-Geotechnika, a.s. monitorovací prvky na klenbu.

E. Horníčková

Cílem programu nazvaného Škola naruby, který organizuje Klub dětských knihoven regionální pobočky Svazu knihovníků a informačních pracovníků (SKIP) Moravskoslezského a Olomouckého kraje, je podporovat dětské čtenářství. Výzkumy sice ukazují, že největší význam pro rozvoj dětského čtenářství má rodina, nicméně veřejné knihovny zde mají také své nezastupitelné místo. Dnes již nejsou jen pouhou půjčovnou, ale plní celou řadu osvětových a vzdělávacích funkcí. Například výchova k tzv. dětské čtenářské gramotnosti je jednou z priorit, kterou se zabývají dětská oddělení většiny veřejných knihoven. Noc s Andersenem, Kde končí svět, Pasování prvňáčků ..., to je jen pouhý zlomek stovky lokálních programů. Ten nejnovější z nich se jmenuje Škola naruby a je součástí projektu Celé Česko čte dětem.

Klub dětských knihoven jím chce oslovit děti i jejich rodiče, prarodiče a další dospělé, kteří mají smysl pro humor a jsou ochotni věnovat svůj čas. Protože si děti rády hrají na školu, mají možnost stát se učitelem a přimět dospělé k vyplnění Čtenářského deníčku pro děti a dospělé, aby do něho proti podpisu zaznamenávali, co a jak dlouho svému potomku četli. Dítě pak třeba na volné stránky Deníčku své zážitky z četby namaluje, udělí pochvalu, nebo naopak poznámku například za to, že „maminka u čtení usínala“.

Dojmy z přečtených knih si mohou "čtecí rodiny" sdělovat na pravidelných schůzkách v knihovně, ty zajímavé doporučit ostatním a prostřednictvím knihovnic se také seznámit s novinkami na knižním trhu.

Akce Škola naruby začala v březnu k Měsíci knihy a ukončena bude v prosinci oceněním nejlepších "čtecích rodin". Vše je hrazeno z grantu MK ČR za finančního přispění SKIP 10.

Knihovnám krajů Moravskoslezského a Olomouckého jsou deníčky zasílány zdarma, ostatní knihovny musí 10 Kč za 1 kus a poštovné uhradit samy.

O deníčky je možné si psát na adresu jana.galas@knihovna.ctesin.cz  nebo kochovad@seznam.cz .

Eva Horníčková

OLOMOUC: U příležitosti vstupu do své jubilejní 40. sezony přichází Divadlo hudby Olomouc s ambicí založit ve městě tradici festivalu s židovskou tematikou. Olomouc byla kdysi městem básníků, filosofů a architektů a místem soužití tří etnik – českého, německého a židovského. Cílem šesti Dnů židovské kultury Olomouc je zprostředkovat spoluobčanům kulturu, která byla před druhou světovou válkou samozřejmou součástí identity našeho města.

Motto prvního ročníku festivalu: Židé a Olomouc

 Kromě bohatého kulturního a vzdělávacího programu pro nejširší veřejnost (podrobnější program přiložen) by pořadatelé také rádi prostřednictvím besed s pamětníky přiblížili zkušenost holokaustu – šoa žákům základních a středních škol.

První ročník Dnů židovské kultury Olomouc se uskuteční ve dnech 11. – 16. října 2008. Oficiální zahájení  proběhne s největší pravděpodobností v pondělí 13. října 2008 v rámci vernisáže Terezínské dětské kresby, během níž bude dosavadní Kabinet judaistiky slavnostně povýšen na Katedru FF UP, a to za účasti zástupců Velvyslanectví Státu Izrael a Rakouské republiky.

Festival spolupořádají:

Muzeum umění Olomouc, Židovská obec Olomouc a Kabinet judaistiky Univerzity Palackého. 

Pod záštitou:

předsedy senátu Parlamentu ČR Přemysla Sobotky

ministra školství, mládeže a tělovýchovy Ondřeje Lišky

1. náměstka hejtmana Olomouckého kraje Pavla Horáka

primátora města Olomouce Martina Novotného

rektora Univerzity Palackého Olomouc Lubomíra Dvořáka

Kontakty:

www.divadlohudby.cz

email: divadlohudby@divadlohudby.cz

tel.: 585 223 565

LITOVEL: (10 tisíc obyv.) V budově bývalé městské střelnice u řeky Moravy stojí muzeum. Od roku 2004 má podobu organizační složky města. Kromě klasických muzejních činností přináší i další kulturně výchovné aktivity.

Počátky zdejšího muzejnictví spadají do devadesátých let 19. století, kdy byl v Litovli ustaven Národopisný odbor, který v roce 1900 nahradila Místopisná komise městské rady.

Ta se v roce 1906 změnila na Krajinskou muzejní společnost, pod níž přešla správa muzea. U počátku těchto snah stál MUDr. Jan Smyčka, jenž byl velkým sběratelem. Jeho sbírky se staly základem muzejního fondu archeologie. Muzeum se během času několikrát stěhovalo, ale do současných prostor se přemístilo již v roce 1919. O rok později převzalo péči o muzeum a archiv město Litovel. Sbírkový fond se zaměřil zejména na archeologii, numismatiku, národopis, jistě zajímavý byl i soubor 4301 kramářských písní, z nichž nejstarší pocházela z roku 1681. Krajinská muzejní společnost zakoupila v roce 1911 i krápníkové jeskyně v nedaleké Mladči. V padesátých letech bylo město nuceno předat objekt i sbírky do správy Okresního národního výboru v Litovli (ONV). Poté, co tu byl ONV zrušen, přešlo celé muzeum do správy Vlastivědného ústavu v Olomouci (VÚO) a stalo se jeho pobočkou.

Na počátku šedesátých let minulého století se tak veškeré sbírkové fondy přesunuly z Litovle do Olomouce. V roce 1991, na základě zákona o majetku obcí, vyzvalo město Litovel VÚO k vrácení sbírek i objektu. Podařilo se získat zpět pouze budovu. Jednání o sbírkách probíhala během 90. let několikrát, ale pokaždé bez úspěchu. V lednu 1999 došlo k uzavření litovelské pobočky muzea a ani v roce 2002 ji Vlastivědné muzeum v Olomouci (dříve VÚO), jehož zřizovatelem se stal Olomoucký kraj, nemělo zájem znovu provozovat. Také sbírkové předměty nebyly navráceny.

Jak se znovu rodí muzeum

Stav navrácené budovy bývalé městské střelnice, postavené v první čtvrtině 19. století, byl velice špatný, navíc se na něm podepsaly i povodně, které Litovel postihly v létě 1997. Nezbytná celková rekonstrukce proběhla ve dvou etapách. Původní střelnici dnes připomíná domovní znak v průčelí muzejní budovy. Depozitář, který nyní muzeum užívá, je umístěn v sousední budově. Na jeho modernizaci se snaží muzejníci zajistit potřebné finanční prostředky. Město Litovel se své muzejní instituce nechtělo vzdát, a tak zastupitelstvo schválilo počátkem roku 2004 zřizovací listinu muzea. Jen díky velkému pracovnímu nasazení se jej podařilo 11. září 2004 slavnostně otevřít. První návštěvníci se tehdy seznámili s dokumentací o řádění přírodních živlů v Litovli – o tornádu a povodních. V únoru 2005 pak byla zpřístupněna stálá expozice Litovelská řemesla 1. poloviny 20. století. V jednotlivých odděleních jsou představena nejrůznější řemesla i s příslušnými nástroji a komentářem. Řadu předmětů zapůjčili či darovali občané z Litovle a z okolí. Expozici během roku vždy doplňuje několik výstav – např. v roce 2005 se sjeli sběratelé z celé republiky na výstavu nazvanou „Ořezávátka, tužky a mazací pryže“. Další se zaměřují na historii i současnost Litovle a blízkého regionu, zájmovou a spolkovou činnost, významná výročí apod. Velký úspěch slavily např. „120 let železnice Červenka – Litovel“ a „Letem pivním světem“. Letos připravilo muzeum mimo jiné i výstavu věnovanou letopočtům v našich dějinách končících číslicí osm. Ve stálé expozici se každoročně o Vánocích na Štěpána pořádá akce Oživlá řemesla, na níž krajkářky, dráteníci, tkalci, ševci předvádějí téměř zapomenuté, dříve běžné dovednosti. Všechny práce spojené s přípravou výstav, sbírkovým fondem, dalšími aktivitami a provozem zajišťují čtyři pracovníci. Navíc o víkendech muzeum funguje i jako informační středisko. Letošní rozpočet je ve výši 1 milion 500 tisíc Kč, z toho na nákup sbírkových předmětů půjde 40 tisíc Kč. V současné době má muzeum kolem 900 sbírkových předmětů dokumentujících zejména vývoj řemesel a 15 „nejcennějších“ z nich je zapsáno v Centrální evidenci sbírek, vedené na ministerstvu kultury. Ve městě dodnes působí továrna, která jako jediná v České republice do dnešních dnů vyrábí gramofonové přístroje, a tak muzeum zvažuje stálou expozici věnovanou například klasickým vinylům a gramofonům ještě dále rozšířit. Muzejní společnost Krajinská muzejní společnost působila v Litovli po celou dobu 1. republiky a měla přes 200 členů. Její činnost skončila násilně v roce 1942 a po 2. světové válce zanikla úplně. V březnu 2004 byla založena Muzejní společnost

Litovelska jako občanské sdružení, jehož cílem je seznamovat občany s historií města a okolí, podílet se na sbírkové činnosti a spolupracovat s litovelským muzeem. Pořádá přednášky, věnuje se propagační a publikační činnosti, průvodcovské službě a organizuje tematické zájezdy. V současné době má přes 30 členů a také nemálo sympatizantů. Zájem projevují všechny věkové kategorie, nejmladšímu příznivci je 10 let. Členský příspěvek činí na rok 100 Kč, pro studenty 50 Kč.

 Eva Veselá

Ve dnech 14. až 17. května 2008 se na výročním zasedání Evropského muzejního fóra v irském Dublinu rozhodovalo, která instituce ze sedmi desítek přihlášených muzeí a galerií obdrží letos Cenu pro Evropské muzeum roku – The European Museum of the Year Award (EMYA). Jako jediný český reprezentant se do finálového klání zařadilo Arcidiecézní muzeum Olomouc. I když titul nezískalo, již účast na takto reprezentativním fóru svědčí o tom, že patří k evropské elitě.

Českým finalistou bylo Arcidiecézní muzeum Olomouc

V soutěži, vyhlašované Radou Evropy od roku 1977, se v letošním užším výběru objevilo naše Arcidiecézní muzeum Olomouc (AMO). Jedním z impulzů ke vzniku tohoto duchovně sakrálního muzea, které svým charakterem a funkcí nemá doposud v českých zemích obdoby, byla návštěva papeže Jana Pavla II. na Moravě v roce 1995. AMO vzniklo v roce 1998 coby součást Muzea umění (MU) Olomouc, t. č. příspěvkové organizace města, a je unikátním společným projektem právě MU, olomouckého arcibiskupství a českého státu. Celkově si jeho zřízení vyžádalo 270 milionů korun, z větší části je investoval český stát prostřednictvím MK ČR, další finanční prostředky poskytl Olomoucký kraj. Expozice, která byla otevřena v červnu 2006, sídlí ve zrekonstruovaných prostorách někdejšího Přemyslovského hradu a představuje přes 300 děl od románského slohu po baroko včetně slavné Šternberské madony či kočáru biskupa Troyera.

Muzeum kromě stálé expozice pořádá i krátkodobé výstavy a doprovodné akce. Velkou pozornost věnuje i lektorské činnosti pro všechny typy škol. Právě charakter těchto aktivit evropské porotce nejvíce zaujal. Historik umění Ondřej Jakubec, který AMO v Dublinu zastupoval, upřesňuje: „Soutěž pro nás začala už vloni. Naše muzeum navštívil komisař, který hodnotil především služby pro veřejnost. Ve stejném duchu probíhalo i dublinské finále. Odborná porota kladla největší důraz na míru vstřícnosti vůči návštěvníkovi, rozsah, kvalitu a přátelskost nabízených služeb.“   

Setkání podle něj probíhalo ve velmi přátelské atmosféře a Jakubec rovněž informoval o navázaných kontaktech a možné spolupráci například s oceněným utrechtským muzeem nebo kolegy ze Slovinska. Olomoucké muzeum v irském Dublinu získalo certifikát, který výslovně oceňuje výjimečnou kvalitu muzea i jeho sbírek. Pavel Zatloukal, ředitel Muzea umění Olomouc, které AMO spravuje, zhodnotil účinkování olomouckého muzea v soutěži takto: „Některá z hlavních cen by nás samozřejmě velice potěšila, ale přesto jsme spokojení. Postup do finále je pro nás potěšující, protože důležitým hlediskem výběru byla tzv. public quality, tedy způsob, jak vychází muzeum vstříc návštěvníkům a jejich požadavkům, a tady jsem zaujali. Pozitivní hodnocení Evropského muzejního fóra zvyšuje náš kredit v celostátním i v evropském kontextu. Navíc díky kontaktům s evropskou špičkou získáváme nové zkušenosti, inspiraci a směr k dalšímu zlepšování."

Že je Arcidiecézní muzeum v Olomouci výjimečnou institucí, můžeme zjistit z výčtu již obdržených ocenění: Cena Olomouckého kraje za přínos v oblasti kultury v roce 2006 (Cena za výjimečný počin v oblasti ochrany a popularizace kulturních hodnot), Stavba roku Olomouckého kraje 2006 v kategorii „Stavby občanské vybavenosti“, Gloria musealis 2006 – II. místo v kategorii „Muzejní počin roku 2006“, Cena Evropské unie pro architekturu, Stavba roku 2007 – jedna z pěti hlavních cen Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství a jiné.

EMYA 2008 zamířila do estonského Tallinnu

V konkurenci 70 institucí se letos stalo absolutním vítězem prestižní ankety estonské muzeum Kumu Art Museum v Tallinu. Snaha vybudovat zde odpovídající sídlo pro sbírky moderního umění se odvíjela od konce první třetiny minulého století, ale až po šedesáti letech se skutečně povedlo záměr realizovat. Veřejná soutěž na budovu se uskutečnila v letech 1993 – 1994 za účasti architektů z deseti zemí. Vítězný návrh pocházel z ateliéru finského architekta Pekka Vapaavuori a stavba byla zahájena v roce 2002. Budova Kumu Art Musea má sedm pater s celkovou rozlohou 23 900 m² a návštěvníkům se otevřela v únoru 2006. Kromě titulu „Evropské muzeum roku“ pro hlavního laureáta udělila letos porota v Dublinu ještě zvláštní uznání těmto institucím: Catharijneconvent Museum (Utrecht, Nizozemsko), Museo de Almería (Almeria, Španělsko) a The Wimbledon Lawn Tennis Museum (Londýn, Velká Británie).

Tři ceny nejlepším

Každý rok odborné muzeální kruhy udělují tři nejprestižnější ceny a představitelé předních světových muzejních institucí vědí, že už pouhou nominací v soutěži odborný kredit jejich organizace roste. Zviditelněním již zmiňované Ceny EMYA je artefakt vytvořený známým britským sochařem Henry Moorem pro absolutního vítěze. Z českých institucí ocenění a sošku získalo v roce 1996 Prácheňské muzeum v Písku a v roce 2001 bylo evropskou komisí EMYA na cenu nominováno Muzeum Českého ráje v Turnově. Podobně prestižní je Cena Rady Evropy – The Council of Europe Award, kterou může obdržet muzeum, které výrazným způsobem přispělo k popularizaci a hlubšímu porozumění evropskému kulturnímu dědictví. Tato cena je udělována Komisí pro kulturu, vědu a vzdělání Parlamentního shromáždění Rady Evropy na základě seznamu, vybraného porotou Evropského fóra muzeí, a laureát si odnáší sochu vytvořenou Joanem Miró. (Letošním nositelem této ceny je nejsevernější muzeum na světě – ve Svalbardu na Špicberkách v Norsku. Představuje 400letou svaldbarskou historii a osvětluje faktory, které přispěly k zachování života a činností v arktické zóně.)

Do třetice je to Michelettova cena – The Micheletti Award, udílená Nadací Luigi Michelettiho z Brescie, určená pro nejlepší technické nebo průmyslové muzeum.  (Této soutěže se zatím žádná česká instituce neúčastnila.)

Mária Uhrinová