Archiv textů

ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 28 položek. V roce 2014 unikátní národní listinu rozšířil zápis technologie výroby modrotisku. Ten od roku 2018 figuruje také mezi památkami UNESCO. Jak vidí současnost a budoucnost modrotiskových dílen stávající a nastupující generace barvířů a tiskařů? Podaří se slovo modrotisk dostat do světového slovníku? Pojďte s námi zde a v předchozím díle po klikatých stopách Cesty na Seznam a dále.

ČR–ZAHRANIČÍ: „Zpráva o potřebě poznávat jinakost. Poznávat, aniž bychom nenávratně měnili. Při cestách do druhého světa však vždycky hrozí, že se domů vrátí někdo úplně jiný.“ To je úryvek z anotace, kterou uvádí brněnské divadlo Husa na provázku svou novou inscenaci Čerwuiš (https://www.provazek.cz/cs/cerwuis). Dramatizace příběhu indiána Čamakoko, který přijel v roce 1908 do Čech s cestovatelem A. V. Fričem, aby se u nás uzdravil a přivezl lék svému vymírajícímu kmeni, se v režii Davida Jařaba odehrává ve vodě. Mělký bazének na jevišti představuje řeku Paraguay, kde příběh začal i skončil, i nekonečný oceán, který museli oba překonat cestou tam a zase zpátky – fyzicky lodí, i obrazně, ve svých myslích a srdcích. Když jde pak člověk z divadla, napadá ho, že stejně na vodě se mohou ocitnout i všechny naše jistoty a pravdy – v kterých jsme byli vychováni a jsme o nich přesvědčeni –, když je začneme srovnávat s danostmi jiné kultury. Mně se to stalo.

ČR-ZAHRANIČÍ: Právě půl století uplyne letos na podzim od vzniku dvou nejvýznamnějších exilových nakladatelství: Sixty-Eight Publishers (Toronto) a Index v Kolíně. Tuto událost připomene 20. října mezinárodní konference Exil. Její pořadatelé z Vysoké školy kreativní komunikace v Praze soustředí pozornost i na ostatní nakladatelství v exilu, mj. londýnské Rozmluvy Alexandra Tomského. V právě vydané knize Věčná vzpoura v srdci konzervativce (nakl. Leda, 2021) Tomský – jako nejmladší, poslední a možná nejdravější z exilových nakladatelů – vzpomíná na zápas s komunistickým režimem v letech studené války a na četné kolegy a spolupracovníky (Pavel Tigrid, Rio Preisner, Vilém Prečan, Anastáz Opasek, básník Jiří Gruša či anglický filosof Roger Scruton). Především se však vrací do doby, kdy v Londýně založil nakladatelství Rozmluvy, organizoval pašování knih a také stejnojmenné literární revue, v níž se nacházelo to nejlepší z českého i západního konzervativního myšlení. Ve zkrácené verzi přinášíme rozhovor ze zmíněné knihy.

ČR-FRANCIE: Před 150 lety (23. 9. 1871) se narodil v Opočně František Kupka, český malíř, který dobyl svět. Byl by ale František Kupka zasáhl do dějin výtvarného umění, kdyby jeho cesta nevedla do Paříže? Do města světla a vytoužené mekky všech malířů? A stal by se jedním ze zakladatelů abstraktního umění, kdyby své první kroky neudělal na východě Čech – v kraji blouznivců, spiritistů a mystiků? Podivuhodný příběh talentovaného studenta z konce světa, jehož obrazy jsou dnes ozdobou moderních galerií, je dosud nevyčerpaným námětem na román. A stejně jako v abstraktním umění záleží především na harmonii celku, tak i pro pochopení Kupkova myšlení a cítění je třeba putovat krajinami jeho mládí a inspirace. Na cestě z Opočna, Dobrušky a Jaroměře – až do Paříže a Puteaux. Publicistka Lenka Jaklová se v roce 2008 vydala po jeho stopách. V Puteaux se setkala s René Pradezem, posledním žijícím představitelem tzv. Malířské školy Puteaux, k níž patřil i František Kupka. Jeho pozoruhodné svědectví přinášíme v další části našeho cyklu Stopy v písku.