Ochotnicko-čtenářská beseda Orlice z Potštejna: okres Rychnov nad Kněžnou, Královéhradecký kraj, počet domů 405
Principál, režisér a kmenový autor souboru Ondřej Sedláček se představuje…
Oficiálně jsem absolventem hudebně dramatického oboru „tvorba textu a scénáře“ na VOŠ Konzervatoře Jaroslava Ježka v Praze. Tedy psaní textů a scénářů – nejen pro divadlo – je moje profese i potěšení. (Mé scénáře jsou k dispozici v nabídce agentury DILIA.)
Čtenáře bude ale asi nejvíce zajímat, že se mi v roce 2009 podařilo obnovit činnost Ochotnicko-čtenářské besedy Orlice. Jako principál (a často autor a režisér) ji od té doby vedu a uskutečnil jsem s ní již řadu premiér her svých i cizích, pro děti i dospělé.
Kromě uvedeného náš soubor každoročně vystupuje na hradě Potštejn s nočními hranými prohlídkami a já již řadu let pro obec Potštejn připravuji letní divadelní festival pro děti i dospělé – Divadelní Potštejn.
Co dál o sobě prozradíte?
Valnou část života jsem zatím strávil nad texty „komerčními“, tj. prací v reklamě, poradenstvím a lektorskou činnosti na tomto poli. Ovšem také jsem spolupracoval na scénářích, hudbě, režii ap. pro jiné divadelní soubory, napsal několik knih, řadu článků atd.
Kdyby měl někdo zájem, nechť se podívá na můj web www.drej.cz a o mých „pestrých“ aktivitách – komerčních i nekomerčních – si najde více...
Zmínky o místní ochotnické činnosti sahají dle Databáze českého amatérského divadla (DbČAD) až před rok 1860. Vy sám jste se o zdejší kulturní a společenské dění zajímal jako autor dvou knih, co byste z místní divadelní historie vypíchl? Kdy prožíval soubor zlatá léta a naopak, co vedlo k jeho rozpuštění?
Podle pramenů, které jsem měl možnost během let, po které se o místní divadlo i historii celkově zajímám, prozkoumat, sahá aktivita místních ochotníků prokazatelně před rok 1860. A podle dochovaných listin je zcela nepochybné, že 2. června 1887 byl místní soubor úředně zaevidován pod názvem Ochotnicko-čtenářská beseda Orlice. K tomuto názvu souboru jsme se přihlásili i my a na jeho tradici navazujeme.
Podle mne „zlatá léta“ začala pro místní ochotníky (a rovněž pro celý Potštejn) zhruba v době, kdy byl soubor oficiálně zaevidován. Pro přesnost dodejme, že v roce 1867 umožnilo vydání „spolčovacího zákona“ v tehdejší rakouské monarchii volný rozvoj spolkové činnosti (nejen divadelní).
V Potštejnu navíc ve druhé polovině 19. století došlo k zásadnímu celkovému rozvoji obce, který urychlilo zřízení železničního spojení prostřednictvím Severozápadní dráhy v roce 1873. Letos je tomu právě 150 let. To vedlo též k nebývalému rozmachu turistického ruchu – Potštejn se stal vyhledávaným letoviskem a kulturní život se rozvíjel jako nikdy předtím. Bohužel, ani potom.
Definitivní konec nastal (a nejen pro divadlo a nejen v Potštejně) s nástupem vlády jedné strany po druhé světové válce. Zhruba od 50. let 20. století byly všechny „spontánní“ aktivity svazovány, navíc tvorba i repertoár byly zásadně omezovány cenzurou. S oblibou cituji z dopisu tehdejšího dlouholetého potštejnského režiséra a autora divadelních her Rudolfa Pivce: „... ,pániʻ mě pozvali, když jim došlo oznámení, že místo her sovětských autorů preferujeme naše, zápaďácké – ba, že pod záminkou divadla provozujeme protistátní činnost /jakou, nebylo uvedeno, ani nebyla zjištěna/. A tak jsem toho zanechal, jako režisér se ohlásil místní tajemník KSČ. Sehráli „Císař pán na třešních”. Celé divadlo od reflektorů až po horizont někdo rozkradl a tím to skončilo.“ (z dopisu J. Albrechtové, pravděpodobně z roku 1965, DbČAD)
Co všechno Ochotnicko-čtenářská beseda kdysi pořádala?
K tomu si dovolím krátce citovat ze své knihy Pět dějství divadelního a společenského života v Potštejně:
S „rozkvětem“ spolku po založení pravděpodobně souvisí i založení sešitu „Divadelní hry hrané Ochot. čten. bes. Orlicí…“ Vypadá to, jako by se střídaly roky „plodné“ a „slabší“, neboť zápisy udávají 1 až 5 (či dokonce 6) her ročně. Celkově se odehrálo 74 her, což během 28 let záznamů činí zhruba 2,5 hry na rok. Mezi kusy najdeme známější i (dnes) méně známé. Z autorů a kusů známých například: Josef Kajetán Tyl: Paličova dcera (1889), Alois Jirásek: Otec (1907), Ladislav Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic (1912).
Pochopitelně však nesměli divadelníci chybět ani na zábavách, posvíceních, později na oslavách Silvestrů, kdy připravovali pásma scének a písní, pořádali též vlastní bály atd.
Je pravda, že Potštejn inspiroval Aloise Jiráska k napsání románu Poklad a že tu svůj otisk zanechal i Jaroslav Vrchlický? Zdá se, že koncem 19. století žil Potštejn bohatým společenským životem a není se čemu divit v tak romantických kulisách přírody, hradu, zámku…
Své zásluhy na bohatém odkazu té doby má kromě samotných krás Potštejna v první řadě místní patron Jan Urban Jarník (* 1848 v Potštejně, † 1923 v Praze), profesor románských jazyků na tehdejší „české“ univerzitě v Praze. Během svého plodného života (mj. členem České akademie, České společnosti nauk, Francouzské akademie v Paříži, dopisující člen rumunské akademie – zde mu vděčili za mnohé) přivedl do Potštejna řadu svých kolegů profesorů, často aktivních umělců a spisovatelů. Například Jaroslav Vrchlický pro něj napsal veršovaný kus Dvě doby Potštýna, který líčí Potštejn kdysi (s ohledem na středověký významný hrad nad obcí) a „dnes“ (tedy v době Vrchlického života, za vznikající obliby bicyklů a tenisu). Provozování této hry pomohlo vybrat na stavbu dřevěného Jubilejního pavilonu na místní promenádě Pod lipami. Zde se pak odehrával bohatý společenský a kulturní život. Tento pavilon má dnes naše divadlo ve svém znaku. A já si dovolil panu Mistrovi dopsat k jeho kusu třetí díl, taktéž ve verších (dění pod hradem v současnosti).
A Poklad páně Jiráska? Ano, na hradě je deska, jemu a Pokladu věnovaná. A dosud neobjevený poklad bývalého pána hradu Mikuláše z Potštejna (potomka zakladatelů) i téma evangelických uprchlíků a náboženského tolerančního patentu s Pokladem pana Jiráska souvisí a k Potštejnu se skutečně vztahuje.
Zaujalo mě, že např. v roce 1938 měla Orlice 60 členů, vlastní jeviště a v repertoáru dvě představení.
Roky meziválečné společensky i politicky velmi přály ochotnickým aktivitám všeho druhu. Konkrétně v Potštejně je nutné zmínit, že zde hráli (a vystupovali s hudebními produkcemi) jak místní ochotníci, tak „letní hosté“, tedy návštěvníci, kteří v Potštejně trávili léto. Roky druhé světové války jsou zachyceny poměrně přesně v ručně psaném dokumentu „Protokoly Ochotnicko-čtenářské besedy Orlice v Potštejně od 28. 1. 1940 do 27. 3. 1946“. Z nich zase vyplývá, že se mnoho místních uchylovalo před nacistickým řáděním na prkna k českým „klasikům“, ve kterých nalézali klid a naději. Stejně jako publikum...
V roce 1957 byli dokonce potštejnští ochotníci pozváni jako účinkující do slavnostního programu zahajujícího Jiráskův Hronov…
Máte pravdu. K tomu si zase dovolím citovat z knihy Pět dějství: „… 9. a 10. 3. 1957 zahájil divadelní kroužek svou činnost provedením »Slavných monologů« … na slavnostním večeru k MDŽ … Za pěkné výsledky a divadelní práci byli ochotníci pozváni k účinkování na zahajovací slavnosti XXVII. Jiráskova Hronova … Nacvičili pro tento účel pásmo scén a monologů z české klasické divadelní tvorby v režii dra R. Pivce … 11. 8. odjeli ochotníci do Hronova. I tam bylo pásmo předvedeno s plným úspěchem a kritikou v tisku příznivě přijato …Účinkující sami nebyli plně spokojeni, neboť velký počet obecenstva a přírodní scéna neposkytla potřebný klid k dobrému výkonu…“
Bohužel, v evidenci souborů na Jiráskově Hronově z toho roku (podle DbČAD) zmínka o Potštejnu chybí – pravděpodobně proto, že nešlo o soutěžní představení. V každém případě sama účast na zahajovací slavnosti takto významného festivalu dokládá velmi solidní úroveň tehdejšího souboru.
Ke znovuobnovení souboru došlo v roce 2009. Za jakých okolností to bylo? Jaká byla vaše motivace a důvody k jeho vzkříšení?
Jak jsem již zmínil, spolupracoval jsem s divadelními soubory již předtím. Studoval a psal jsem scénáře, texty a hudbu, hrál, zpíval, zvučil atd. A moje manželka (se kterou jsme se shodou okolností právě v Potštejně poznali, zde i vzali a nakonec sem přesídlili a jsme dodnes) divadlo s těmito soubory hrála. A bavilo ji to. Stejně jako mě psaní. Tedy jsem začal pátrat, jak je to v Potštejně s divadlem, co zde bylo, na co by šlo navázat. Zpočátku se toho nenašlo mnoho a pamětníci posledního divadla z 50. – 60. let již byli na hraní „staří“.
Jak obtížné bylo nový soubor poskládat?
Nebylo to snadné. A přiznám, že jsem byl mnohými dost odrazován od budování divadla „na zelené louce“. Ale mou snahu nakonec podpořila nejen manželka, ale i řada místních a „přespolních“ a nakonec se sešlo na první schůzce (skoro) deset zájemců o hraní v novém souboru. A postupně se přidali další.
Rád zde vyjmenuji a ještě jednou poděkuji všem, kteří k obnově divadelního života v Potštejně přispěli: především zmíním osobní podporu pana starosty Petra Dostála a obecního zastupitelstva, manžele Nováčkovi – majitele místního zámku, kteří na zámku uspořádali Páteční salon na téma divadlo, na kterém se sešli pamětníci posledního divadelního života v Potštejně a mnoho z nich poskytlo své archivní materiály a vzpomínky (například místní pan kronikář Soukup, manželé Hlinkovi a Vrátilovi nebo Zdena Benediktová, na mnoho pramenů mě přivedla maminka, knihovnice Jaroslava Sedláčková…). Do přípravy a „rozjezdu“ divadla se aktivně zapojil také pan hostinský Milan Hostinský, majitel místního hotelu Slávie, který nezištně poskytl sál pro zkoušení a představení (jako to činili jeho předci, majitelé podniku od pradávna).
Během prvních dvou sezón se poměrně solidně ustavilo obsazení divadelního souboru, uskutečnily se premiéry dalších her a pohádek. Více se dočtete na webu v sekci Repertoár.
Kromě hraní her jsme zkoušeli svou činnost rozšiřovat. Na začátku roku 2011 proběhla první veřejná výroční schůze našeho spolku, posléze jsme začali přispívat ke zpestření tradičních zábav v rámci Svatováclavského posvícení v Hotelu Slávie, založili jsme tradici vlastního bálu (historicky první Divadelní bál se uskutečnil 19. února 2011) a tak to šlo dále, až dodnes…
Jak byste charakterizoval současný život souboru? Nakolik aktivní činnost vyvíjíte?
Řekl bych, že život vede soubor celkem dost aktivní, odezvy publika jsou poměrně kladné, tedy můžu říct, že „divadlo v Potštejně stále žije“. A nejen v Potštejně. Již jsme za těch zhruba 15 let objeli desítky štací po okolí i různě po republice, hráli na festivalech i na objednávku pro firemní akce či pro obce. A musím při této příležitosti uvést, že kromě letošní půlkulaté 15. divadelní sezóny obnoveného souboru máme za sebou již 70. odehranou akci. Tím nemyslím počet repríz, ale celkově každou nově nastudovanou věc, ať již jde o hru, pohádku, divadelní večer v naší režii nebo vždy obměňované a doplňované noční prohlídky. Prostě pro mne je to 70 napsaných a pro herce nastudovaných scénářů. I když pochopitelně ne všechny scénáře jsem psal jen já, ne všechny scénáře studovali vždy všichni herci.
Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?
Právně jsme neformální sdružení.
Jaký máte repertoár? Kde a jak často vůbec hrajete?
Rozsah repertoáru jsem již průběžně zmínil. Když to shrnu, hrajeme činohru, zpravidla každý rok nastudujeme novou celovečerní hru pro dospělé a novou pohádku pro děti. Nejmenším připravujeme kusy mezi 35–45 minutami délky. To se nám osvědčuje. Zpravidla zrealizujeme do 10 představení hry pro dospělé za rok a nad 10 představení pohádek.
Kolik vás je?
Nedávno jsem procházel přehledy herců a dobral jsem se k tomu, že naším souborem prošlo okolo 50 osob. „Pracovně“ mohu říci, že bývá kolem 15 herců právě aktivních – hrajících vše, stejný počet herců, kteří nemohou z převážně časových důvodů vždy, ale zapojují se do akcí jednorázových – divadelní večery, prohlídky na hradě apod. A nakonec jsou herci, kteří nás opustili nebo se s námi rozešli. A zmínit bych chtěl i herce „zasloužilé“, kdysi v Potštejně hrající, jimž jsme dali čestné členství. Ti na naše představení také pravidelně chodí.
A nesmím zapomenout ani na naše nejmladší herce – děti z hereckých rodin. Rády hrají a pravidelně vystupují v našich pohádkách.
Jak vypadá spolupráce s obcí?
Dobře, za to musím obci za sebe i kolegyně a kolegy poděkovat. Bez její podpory by divadlo asi nevzniklo. A i kdyby, neměli bychom asi k dispozici obecní prostory na uložení kulis a především pravidelnou finanční podporu.
Jaké další organizace vás podporují? Z čeho hradíte výdaje?
Jsme členy Volného sdružení východočeských divadelníků (VSVD). Píšu o našich aktivitách do Divadelní hromady a sleduji, co je kde nového.
Podporu máme kromě obce občas od některých místních firem. Třeba když pořádáme soutěžní divadelní večery nebo jsme dělali ještě před „covidem“ bály, přispějí na ceny. A pochopitelně si něco vyděláme „do klobouku“ na představeních. Díky tomu mohu hercům přispět na štaci na benzín. Když je zrovna z čeho...
Co vám práci nejvíc komplikuje?
Pokud se ptáte mě, nejvíce mi práci ztěžují herci. Je to hloupé takhle říct, ale je to jednoduché – dejte dohromady na každou štaci všechny, donuťte je do premiéry umět dokonale text... Prostě běžný stesk každého, kdo podobné uskupení vede.
Když se budete ptát herců, jistě jim nejvíc hraní komplikuje práce a jiné povinnosti. A možná i já, jako autor scénáře, nebo jako režisér.
Jako soubor si stěžovat nemůžeme. Když se dohodneme, odsouhlasíme, myslím, že vždy máme chuť věc provést, dotáhnout.
Jaká je situace souboru po covidu? Co vám téměř dvouletý výpadek činnosti přinesl?
Především jsme museli všechno zrušit. Nemáme žádné aktivity, které by šly s uzavírkami skloubit. Nehrálo se nic, nedělali jsme na hradě prohlídky, zrušil jsem festival. Na jednu stranu to asi bylo dobré v jedné věci – všichni jsme si oddychli. Od sebe navzájem, od zkoušek, od hraní. A naopak jsme se na sebe i na vlastní hraní začali těšit. Problém byl pochopitelně v tom, že se muselo znova začít vše zkoušet, navazovat kontakty, obnovovat do té doby fungující akce. Divadlo se nám však nerozpadlo, takže dobré.
Účastníte se také soutěžních postupových přehlídek amatérských divadel?
Soutěžních postupových přehlídek se neúčastníme. Zahrajeme si na přehlídkách, kam nás pozvou sami pořadatelé ze zájmu nebo kvůli hře, z doporučení atd.
I když si vzpomínám, že jednou divadlo jelo hrát kamsi a manželka ten „zájezd“ vedla. Když se vrátila, byla dost otrávená (stejně jako ostatní), že akce prý byla soutěžní (zda postupová již nevím), ovšem porotcům by mohla dělat matku (ve svém celkem mladém věku) a jejich věk by málem mohla přepočítat na svoje roky na jevišti. Rozumy, které souboru sdělili, prý nestály za nic...
Kromě vlastní divadelní činnosti připravujete ve spolupráci s obcí i další programy, jako jsou vystoupení na Hradozámecké noci nebo festival Divadelní Potštejn…
Pro obec toho děláme více. Já pro ni organizuji každoročně Divadelní Potštejn. Letos proběhl již devátý ročník, nebýt covidu, byl by již jedenáctý. Akce je otevřená všem zájemcům – ochotníkům i profesionálům, hraje se odpoledne pro děti, večer pro dospělé, standardně na hradě, vždy 4. – 7. července. Víc najdete na www.divadelni.potstejn.cz.
Kromě nočních prohlídek hradu Potštejna pořádá náš soubor i tematické noční prohlídky v rámci celorepublikové akce Hradozámecká noc. Také jde již o dlouholetou tradici.
Pro obec chystáme se souborem už řadu let také slavnostní rozsvěcení obecního vánočního stromu. Je to večer spojený s vystoupením hudebníků, dětí z místní mateřské a základní školy, naše divadlo přidá nějaké scénky a akce tak dostane příjemný ráz. Celkově se jedná o dramaturgii akce, kompletní nasvícení a nazvučení.
Co říkáte úsilí o zápis „amatérského divadla (tedy i ochotnického)“ jako kulturního fenoménu na seznam UNESCO? Jaký přínos kromě prestiže by to mohlo mít přímo pro vaše divadlo?
Zaregistroval jsem, že kolegům loutkářům se již zápis podařil. Co to přinese českým divadelníkům, nevím. Z pohledu textaře – scenáristy vidím jistý problém v jazykové bariéře. Přeci jen lze těžko nastudovat a hrát v amatérských podmínkách Jiráskovu Lucernu v angličtině. Ačkoliv je Potštejn velmi turisticky oblíben, najít diváky na cizojazyčnou verzi nevidím jako reálné. Na druhou stranu – ochotnické divadlo místním fenoménem jistě je. Shodou okolností jedním z takto vyhlášených regionů byly od počátků právě východní Čechy, kde se Potštejn nachází. Tedy proč nedat světu vědět, co Češi (a Moravané a Slezané) dokážou.
Amatérské herce často jímá hrůza, že jim na jevišti vypadne text. Máte tu a tam v noci na toto téma barvité divadelní sny?
Nehraju, tedy se výpadku textu u sebe nebojím. Za herce se strachuji v reálu. Naštěstí ne v noci, ale až když stojím v sále a vidím, že postava na jevišti mlčí a „blbě kouká“. Obzvlášť, když jsem to napsal sám a vím, že mlčet nemá. Já mám spíš problém v tom okamžiku představení. Hlavně na premiéře mě jako autora/režiséra napadá: „Kdybys tohle škrtnul a tohle nechal, nebylo by to lepší?!“
http://divadlo.potstejn.cz
www.divadelni.potstejn.cz
