V Literárním domku broumovského kláštera jste už dva týdny. Překvapilo vás tady něco?
Vesna: Překvapila mě tady spousta věcí. Třeba božský zpěv místních Romů pod okny Literárního domku, to se mi moc líbí. Nebo místní gymnázium, kde jsem si ve čtvrtek byla popovídat se studenty. Byli skvělí, velmi akční a celkovou úrovní a aktivním přístupem učitelů, kteří se nebojí dělat práci navíc, mi to připadalo lepší než na kdejakém pražském gymplu. Překvapilo mě i zdejší kulturní centrum. Děje se tu spousta akcí, na tak malé město a na to, že ještě ani není sezóna. Toho si važte!
Rufina: S kulturním životem tady souhlasím, taky jsem se to chystala říct. Je tu opravdu nečekaně živo… Ale jinak mě po příjezdu do Broumova překvapilo velké množství prázdných baráků. Uvědomila jsem si asi po týdnu, než jsem si na to zvykla, že teď dokážu procítit, co jsou to „ty Sudety“. A přímo z Literárního domku bych ráda zmínila paní uklízečku, ta je skvělá, vždycky dělá i věci navíc z vlastní iniciativy a je moc milá.
Vesna: Všichni jsou tady moc milí. Třeba v Lidlu, když si k pokladně nesu jednu dvě věci, tak mě všichni pouští, to se mi stalo už víckrát. To je fajn…
Na čem v Literárním domku pracujete?
Vesna: Já pracuji převážně na románu, který se pracovně jmenuje „O prsa“. Opět se v něm nořím do tématu migrace, kde tři hlavní postavy cestují napříč mně známými městy – Oslo, Praha, Sarajevo – O PrSa – a snaží se někde ukotvit, někam patřit. Jenže, vždycky jen taktak, o fous nepatří. O prsa nepatří. A v tuto chvíli také píšu růžné články a eseje.
Rufina: Já pokračuji v práci na projektu #FramedinBelarus, který je věnovaný politickým vězňům v Bělorusku. Je to kolektivní projekt, do kterého se zapojují lidi po celém světě. Pokud budeme věřit našim tabulkám, tak v Bělorusku je přes 5000 zatčených a 2700 lidí s oficiálním statusem politického vězně. Původní nápad byl ztvárnit výšivkou příběh každého z nich. Momentálně v kolekci máme okolo 500 výšivek z celého světa, které chceme prezentovat na webu. Před námi je spousta práce s archivem, webem, plánováním, prezentací… V Broumově jsem také vedla workshop, během kterého se do projektu zapojilo několik místních účastnic a účastníků. Kdo má zájem, může se do projektu přidat prostřednictvím našich stránek framedinbelarus.net.
Jinak tým festivalu Jeden svět připravuje v Polici nad Metují výstavu mých autorských tisků ze série Historie Běloruské Vyžyvanky. Výstava bude součástí festivalu, který začíná v pátek 22. března.
A má na vaši tvorbu prostředí kláštera a Broumova nějaký vliv?
Vesna: Určitě ano. Já tu mám takové zvláštní divoké sny, které mají vliv na moje psyché, a tím pádem i na mé psaní. Občas mi to tu přijde takové… Magické. Shodly jsme se s Rufinou, že tady jsme tak trochu jako ztracené v čase.
Rufina: Na mě má největší vliv zdejší klid a ticho. V Praze bydlím v bytě s více lidmi a v Broumově jsme jen dvě. Navíc všechno je blízko, všude hned dojdu, což je skvělé a uklidňující. Přesně to jsem potřebovala.
Stihli jste prozkoumat i něco z broumovského okolí?
Vesna: Já jsem byla v Broumovských stěnách, prošla jsem si hřebenovku a k Hvězdě nahoru, dolů. V neděli mě navštívili táta s bráchou, tak jsem je vzala na takový menší okruh kolem Adršpachu. Přijet mají i kamarádky, tak vyrazíme do skal.
Rufina: Taky jsem byla na Hvězdě. A vyrazila jsem i po cyklostezce kolem psího útulku, až ke kostelu sv. Barbory v Otovicích. Ale spíš se pohybuju po Broumově. Na další výlety se ještě chystám.
Vesno, ty žiješ střídavě v Norsku a v České republice. Je ti některá z těch zemí bližší?
Rozhodně je mi bližší Česká republika, jinak by to bylo mnohem jednodušší pro mou rodinu a prostě bychom žili v Norsku, odkud pochází můj manžel. S Českem jsem těsně provázaná, protože jsem tady vyrostla, chodila na základku, střední i vysokou, mám tady rodinu, přátele, cítím se tu dobře. Taky tady mám svou češtinu! Když bych měla vybrat geograficky jedno z míst, tak mým domovem je Praha.
Rufino, ty ve své tvorbě využíváš vyšívání k vyjádření politického protestu. Jak ses k vyšívání dostala?
To je hrozně široká otázka. K vyšívání, nebo spíš k tvorbě ornamentů, které zároveň vyprávějí nějaké příběhy, jsem se dostala kolem roku 2010–2012, když jsem ještě studovala na vysoké škole ilustraci. A tenkrát mě napadlo udělat vyšívaný komiks na šatech, protože se mi tahle estetika moc líbí. Ornamenty a symboly v sobě nesou různé informace, skrze které můžeme vyprávět příběhy. A v roce 2020, když začaly protesty v Bělorusku, jsem se k této technice vrátila a říkala jsem si, že to téma povstání národa vyprávěné lidovou výšivkou pěkně sedlo.
Vesna Evans (*1982) – prozaička, aktivistka. V Praze žije od roku 1993, kde v roce 2009 debutovala sbírkou povídek „Ani ve snu“. Stejného roku vyšla i její povídka „Ze strachu“ v povídkové antologii nakladatelství Listen. V roce 2022 vyšel její zatím poslední román "Sametový domov". Od roku 2014 žije střídavě v Norsku a v České republice. V Norsku vyzdvihuje a propaguje českou literaturu a kulturu, v Čechách jezdí do škol mluvit o migraci a uprchlictví. Spolupracuje s Člověkem v tísni a Jedním světem. Má české a bosenskohercegovské občanství.
Rufina Bazlova (*1990) – multižánrová umělkyně, která se věnuje ilustraci, sociálnímu umění a scénografii. Rufina se mezinárodně prosadila díky sérii Historie Běloruské Vyžyvanky / vyzyvanka.com /, která využívá tradiční médium lidové výšivky k zobrazení protestů v Bělorusku v roce 2020. Umělkyně je známá také jako autorka vyšívaného komiksu Ženokol, který zpracovává téma feminismu přítomného v lidových tradicích. V srpnu 2022 zahájil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj týden nezávislosti v košili s ornamentem Rufiny Bazlove. Poslední tři roky, jako členka umělecké skupiny Stitchit, Rufina pracuje na sociálně-uměleckém projektu Framed in Belarus / framedinbelarus.net /. Díky společnému přístupu zapojuje Stitchit do procesu tvorby různé komunity a jednotlivce, čímž stírá hranice autorství a vytváří platformu pro hlasy často vyloučené z hlavního proudu uměleckého diskurzu.
