EDITORIAL

Původně informační zdroj, jehož hlavní poslání spočívalo v seznamování okresů, měst a obcí se zkušenostmi a přístupy k řešení problémů v lokální kultuře včetně zákonných norem a vyhlášek, se časem proměnil i v publicistické médium. Místní kultura v současnosti informuje o kulturních událostech z domova, představuje tvůrčí osobnosti ČR a zajímavým tématům se věnuje v souvislostech. Stručně řečeno: informuje, propaguje, vysvětluje a inspiruje.

Denně aktualizované webové stránky přinášejí velké množství článků, zpráv, pozvánek na akce a dalších textů. Na web je mohou vkládat také sami pořadatelé. V poslední době vzrůstá zájem o poskytování mediálního partnerství vybraným organizacím a akcím, a to v širokém spektru uměleckých oblastí – od divadel a festivalů přes galerie, muzea, spolky i významné události.

V rámci FB událostí je časopis spolupořadatelem různých akcí, pravidelně pořádaných např. Muzeem středního Pootaví Strakonice, Krajské vědecké knihovny v Hradci Králové nebo Centrem uměleckých aktivit Hradec Králové.

Anglický filosof, spisovatel a novinář G. K. Chesterton kdysi poznamenal: „Co je dnes na světě tak špatné? Špatné je, že se neptáme, co je dobré.“  Na privilegiu přinášet dobré zprávy si Místní kultura zakládá. V informačně přehlcené době jde o vzácně pozitivní médium, což v průběhu koronakrize čtenáři ocenili mimo jiné tím, že výrazně stoupla návštěvnost webu a také sledovanost facebooku.

Nosná témata Místní kultury v roce 2021

Cestou na Seznam – představujeme unikátní statky nemateriální tradiční lidové kultury ČR zapsané v UNESCO nebo na „národním seznamu ČR“, který v současnosti čítá 28 položek (např. Verbuňk, Jízda králů, Hlinecké masopusty, Východočeské loutkářství, Ochotnické divadlo v České republice, aj.).

Podnikavky na mateřské – seriál orientovaný na mladou generaci, přinášející podnikatelské zkušenosti tvůrčích maminek na mateřské dovolené.

Stopy v písku – zapomenuté příběhy z rodinných kronik.

Sonda do života uměleckých spolků – a to v nejmenších obcích České republiky do 3000 obyvatel.

Česká kultura před Sametem a po Sametu – cyklus přibližující osudy osobností zejména z neprofesionální umělecké sféry před „Listopadem“ a po roce 1989.

Antré / s divadelníky o divadle – ve spolupráci s Volným sdružením východočeských divadelníků (VSVD) publikujeme stream, který se od letošního roku objevuje každý čtvrtek v 18.00 hod. na video platfotmě YouTube.

Kultura v časech pandemie – na reflexi kulturní a umělecké scény navážeme pokračováním úspěšné ankety tentokrát nazvané Kultura po pandemii – cesta z krize.

www.mistnikultura.cz

https://www.facebook.com/mistnikultura

Od roku 1989 UNESCO věnuje pozornost také péči o nemateriální a kulturní dědictví, jehož součástí je mimo jiné tradiční a lidová kultura. Fenomén výlučnosti zrcadlící přirozený řetěz tradice a kreativity našeho kulturního bohatství.

V globálně propojeném a unifikovaném světě „je pestrost cenná a obohacující“, říká etnografka Ilona Vojancová, „protože utváří barevnost a mnohovrstevnatost lidstva“.

V novém redakčním cyklu Cestou na Seznam se budeme věnovat právě těmto unikátním statkům nemateriální lidové kultury ČR, a nejen těm, které už jsou zapsány na Seznamu UNESCO, ale i na tzv. Národním seznamu ČR.

Příjemné a inspirativní čtení Vám přeje redakce Místní kultury 

"Myslím, že jako většina lidí, už prostě potřebuju žít, bavit se a potkávat se s lidmi, které mám ráda. Kéž by to bylo už brzy!"

Lada Bartošová, zakladatelka muzea čokolády v Kutné Hoře a nejnověji ředitelka Dusíkova divadla Čáslav, s.r.o.

„Přejme si, aby se to během tohoto roku skutečně vyřešilo a abychom kromě zdraví neztratili to cenné, co jsme dosud měli – svobodu.

Bylo by neomluvitelné (ne)pracovat a předpokládat, že už nic nebude. Kromě jiného bychom se uzavřeni doma zbláznili, ale hlavně kultura není jen o koncertech, výstavách, divadlech apod. Společenský život je právě svým způsobem o kontaktech, také o edukaci a kultivaci lidí, zkrátka o rozšíření obzorů… Různé vědecké práce a výzkumy dnes potvrzují, že se tonotopické mapy v mozku tvoří podle toho, co a jak posloucháme. Jinými slovy - poslech kvalitní živé hudby je nenahraditelný. Jde o alikvotní tóny a prožitek, který má nečekaně významný vliv na mozky hráčů i posluchačů. Zní to podivně, ale skutečně mohu jen doporučit.“ 

Pavel Svoboda, ředitel Komorní filharmonie Pardubice

A do třetice zamyšlení, které redakci Místní kultury adresovala Petra Glosr Cvrkalová, sbormistryně a zakladatelka neziskových organizací, mj. Nadačního fondu Vrba, jehož je ředitelkou.

 „Kultura a hlavně hudba je pro mě velice důležitá. Dává mi prostor pro vyjádření nevyslovitelných emocí, je pro mě dorozumívacím prostředkem, je to svět, kde se člověk cítí pochopen a naplněn. Aby byl svět v pořádku, musíme o kulturu neustále pečovat. Tím budeme pečovat i sami o sebe.“

ČR: Vážení a milí čtenáři, zůstaňme v kontaktu i v letošním roce, s nadějí, že on-line setkávání znovu obohatíme o bezprostřední dialog a lidskou blízkost. Šťastné putování rokem 2021 Vám přeje redakční tým Místní kultury.

Nedávno jsem se v takové spirále nevyžádané sousedské „pozornosti“ sama ocitla. A začalo to nevinně – soused mi přestal odpovídat na pozdrav. Když jsem se v obavách zmínila jeho ženě, namítla, že přece o nic nejde, že si toho nemám všímat, že svět je i bez toho už dost naruby.“  

Ta odpověď mě přiměla k zamyšlení.   

Co jiného  je „svět na ruby“ než vychýlení. Chaos. A co způsobuje chaos? Porušení harmonie, řádu. A není na každém z nás přijmout aspoň díl odpovědnosti za to, aby se náš svět v chaosu neocitl? Nepodílí se na vychýlení z harmonie mj. naše lhostejnost, neochota naslouchat, nechuť ke spolupráci, nevůle přijmout zodpovědnost a namísto toho jen snaha dožadovat se "svých" práv? 

Proč se Židé dodnes zdraví starozákonním pozdravem„shalom“? Navzájem si tak přejí mír a pokoj. Mír a pokoj. U tohoto zdánlivě prostého pozdravu začíná každodenní úsilí o rovnováhu v rodině, v nejbližším okolí, v sousedské komunitě…

Slušnost není slabost. Naopak. Adventní čas je příležitostí si to připomenout.  

Jeho život přes všechny překážky dané minulým režimem byl vzrušující, intenzivní a naplněný. Jistě i proto, že se ani na okamžik necítil být obětí ani si nenárokoval ráj na zemi. Neptal se, co chce od života, ale co chce život od něho.

V roce 1997 mi tehdejší ředitel nakladatelství Academia Alexander Tomský nabídl, abych s panem profesorem napsala knižní dialog. Publikace vyšla o rok později při příležitosti jeho 70. narozenin. Moje počáteční obavy – a také respekt, že usednu proti strohému, hyperracionálnímu vědci, s nímž si sotva porozumím, se záhy rozplynuly. Rudolf Zahradník byl všechno jiné. Noblesní, galantní, otevřený i vtipný muž s celoživotním zájmem o kulturu a svět kolem sebe. Zvědavé otázky, které jsem kladla z hlediska své generace, rozhodně nebyly krotké. Jejich provokativní tón ho však bavil a náš dialog chránil před přílišnou pietností, která v takovém případě hrozí.

Nakonec to nejtěžší, jak se ukázalo, bylo najít pro knihu výmluvný a současně přitažlivý název. Přála jsem si, aby z něho bylo zřejmé, že jde o portrét vědce posedlého tvorbou, který myslí nemyslitelné, o člověka spjatého s osudem své země v dobách dobrých i špatných, o život žitý s vášní a udatností. Ostatně obě slova - vášeň a udatnost - patřila k častým výrazům v páně profesorově slovníku. Tenhle oříšek mi pomohl rozlousknout teatrolog Vladimír Just. Dodnes jsem mu za to vděčná. A titulek? Myšlení jako vášeň.

Ráda bych ocitovala z rozhovorů s prof. Rudolfem Zahradníkem myšlenku, která se mi vryla pod kůži. Potvrzuje, že jsou slova, která nestárnou, a tahle k nim patří.

„Mnozí si myslí, že vhodnou dobou pro vyjádření udatnosti byl bolševismus nebo nacismus. Tvrdím, že i ta nejbožštější demokracie s bujně či přebujele kvetoucím liberalismem trvale vyžaduje jistou udatnost. Totéž pochopitelně platí i ve vědě. Pokud jste přesvědčeni o správnosti svých argumentů, pak je musíte vhodným způsobem obhájit i proti tvrzení profesorské autority.“  

Nikdy mne nenapadlo, že něco takového uslyším. Vybavila jsem si setkání s nezapomenutelným textařem a muzikantem Jaroslavem Jakoubkem. Rád si zpíval své písničky sám, jen tak u klavíru, a tvrdil, že jsou to takové „plísničky“. Hojivé písně pro duši, které léčí jako penicilin.

V jednom rozhlasovém pořadu ho textařka Jiřina Fikejzová představila posluchačům jako otce českého šansonu. „No jo, ale kdo je v tom případě matka?“ zareagoval pohotově Jaroslav Jakoubek. Samozřejmě měl na mysli svou skvělou kolegyni. Jiřina Fikejzová psala texty na tělo nejen Haně Hegerové, Juditě Čeřovské, Marii Rottrové, ale i mužským interpretům jako Milan Chladil, Rudolf Cortéz, Waldemar Matuška, Václav Neckář, Karel Gott i Miloš Kopecký. Největším uznáním pro ni bylo, že mnohé její písně obstály ve zkoušce času.

Někdy mám pocit, že lidé odcházejí na prahu událostí, kterých už nechtějí být účastni. Jiřina Fikejzová zemřela 2. září letošního roku ve věku 93 let.

Bylo mi velkou ctí, že jsem s ní řadu let směla spolupracovat jako publicistka i jako dramaturgyně (pro Český rozhlas Dvojku psala báječné fejetony). Měla šarm, byla inteligentní a přátelská. Setkání s ní bylo zážitkem pro každého gurmána českého jazyka. Češtinu milovala a hluboce si jí vážila, neboť, jak říkala, je tak chytrá a vtipná. Žena, která nepustila text písničky z ruky, dokud si nebyla naprosto jista, o ní uvedla i toto:

„A co ještě navíc – z takového morálního hlediska – v češtině jsou ty nejošklivější lidské vlastnosti, které ovlivňují vztahy mezi lidmi, jako třeba závist, záludnost, zášť, zloba, zlomyslnost, zákeřnost, až na konci abecedy. Není to fascinující? Klidně by se to všechno mohlo škrtnout, vždyť je to až na okraji.“

Své o tom ví Lenka Lázňovská, ředitelka NIPOSu (spolupořadatel festivalu), lektorka a mj. srdcem a duší amatérská divadelnice, která na festivalu nemůže chybět.

 „Od poválečného období doprovázejí přehlídku dílny a semináře, trvající po celý festival. Jejich počet (cca 15) i počet seminaristů převyšující dvě stovky není něco běžného. Pamatuji se, s jakým údivem se tato informace setkává u každého zahraničního hosta festivalu.

Přestože v běžném ročníku se celkový počet představení za deset dnů festivalu pohybuje kolem stovky, jsou všechna představení (každé se dává minimálně dvakrát) vyprodána. Návštěvníci se totiž sjíždějí z celé republiky. Ani to není běžné, takže např. chorvatští hosté položili následující vážně míněnou otázku:´Odkud svážíte diváky a jak to organizujete?´ Nechtěli věřit, že to opravdu pořadatelé dělat nemusejí.“

Častými hosty na přehlídky jsou nejen amatéři – divadelníci z libosti, ale také osobnosti české profesionální divadelní scény.

„Jednou kdosi řekl, že se první srpnový týden Jiráskův Hronov stává Mekkou českého divadla. Byť je to asi trochu nadnesené, něco na tom je. Obecně totiž pořád platí, že se k amatérskému divadlu hlásí především ti z profesionálů, kteří z něj vyšli. Divadelníků s amatérskými kořeny nemůže být v ČR vzhledem k počtu souborů málo.

Festival nikdy ve své historii nebyl mezinárodní (podle pravidel by polovina účastníků musela pocházet ze zahraničí). Ostatně ani dnes k tomu netenduje, neboť čeští divadelníci se prostoru, který jim festival poskytuje, nechtějí vzdát. Přesto je známý nejen v Evropě. Před třemi lety jej mezinárodní nevládní organizace amatérského divadla AITA/IATA vyznamenala mezi sedmi nejuznávanějšími festivaly na světě.“

Redakce Místní kultury přinese během letních měsíců k úctyhodnému jubileu Jiráskova Hronova miniseriál S devadesátkou na krku.