EDITORIAL

<p>ČR: Opět se vláda věcí veřejných na chvíli ocitne v rukách voličů. Tentokrát na krajské úrovni. Celé volební období musíme naslouchat či pouze sledovat námi „vyvolené“, teď to může být na pár týdnů obráceně. Nastává čas, kdy si bývalí a budoucí politici pustí voliče k tělu, protože jim nic jiného nezbývá. A budou zase slibovat…</p> <p>Je to čas, na který bychom se měli být připraveni. Není to tak těžké, jen pracné; prověřit sliby jednotlivých stran z posledních voleb, v té souvislosti zrekapitulovat realitu, a podívat se na záměry současné. Porovnání dvou prvních úkonů v ideálním případě vyjádří znaménko =, a mezi druhý a třetí patří znaménko +. Vyjde-li vám, že = se hodí mezi sliby minulé a současné, tak je něco špatně.<br />
Že se volby blíží, mi dnes připomněla Česká televize. Ta připravuje tradiční volební vysílání, a v té souvislosti zřídila speciální webové stránky, kde čtenáři najdou nepřetržitý přísun aktuálních informací o volbách. A nabízí další novinky. Jednou z nich je šance pro občany zúčastnit se debat, nebo ovlivnit jejich průběh zasláním námětů – stačí jen na volebních stránkách vyplnit formuláře „Přihlaste se“ nebo „Vaše volba tématu“.<br />
Novinkou je také skutečnost, že moderátor Václav Moravec a jeho tým poprvé vyjedou se svými předvolebními speciály do všech třinácti krajů. </p> <p>První volební Otázky Speciál Václava Moravce proběhnou 28. srpna od 21 hodin, a vysílat se budou z Karlovarského kraje. </p> <p> Samotnou by mě zajímalo, zda mají kandidáti do vedení kraje ucelenou koncepci pro kulturu, či zda jsou v obraze, co se týče Lázní v Kyselce, navrhnou-li nějaké řešení pro tuto kulturní památku, či hodlají-li jen zpovzdálí fandit občanským aktivitám.</p>

<p>Server iDNES vyhlásil anketu ohrožených památek. Po dobu jednoho měsíce vybírali čtenáři iDNES.cz v každém kraji památku, jež je ve špatném stavu a zasloužila by si zachránit. Z tohoto pomyslného klání vzešlo třináct cenných staveb, které díky nejvyššímu počtu hlasů postoupily do celorepublikového kola.</p> <p>Informaci o anketě jsme zveřejnili na tomto webu a při té příležitosti jsem prostudovala navržené „soutěžící“. Bezradně jsem došla k závěru, že zachránit je třeba všechny, a začala hledat nějaká kritéria pro udělení svého hlasu.<br />
Nemusíte se mnou souhlasit, ale památky budou chátrat, pokud to občané dovolí, pokud se nebudou zajímat a nebo, když jim to bude jedno. Věřím, že lidí, které nechá klidné chátrající historický skvost, je menšina, ale zároveň si myslím, že většinu lidí to trápí, jenže neví co s tím. A pak je mezi námi pár subjektů či jedinců, kteří se už naučili prát se za správnou věc. A těm fandím, a snažím se vzít si z jejich odvahy, nasazení a vytrvalosti příklad, i když svůj boj vedu na jiné, než kulturní parketě.<br />
Svůj hlas jsem nakonec v anketě odevzdala Kyselce. Nikdy jsem tam nebyla, ale o devastaci tamějších historických budov vím dost, díky neutuchajícím aktivitám památkové asociace ASORKD. A ještě jedno hledisko jsem zohlednila při své volbě, a sice to, že v Kyselce zřejmě nehraje roli nedostatek peněz ale neochota či naprostá ignorance vlastníků – prosperujících podnikatelů.<br />
O tom, který objekt si záchranu zaslouží nejvíce, můžete hlasovat do 31. července, a pokud by apel, kterým vlastně anketa je, alespoň zčásti zabral na správných místech, bylo by to největší vítězství. Ale bez dalšího tlaku na kompetentní se to asi neobejde. </p> <p>O 13 finalistech můžete hlasovat zde

<p>PRAHA: Jak už jsme vás na více místech tohoto webu informovali, proběhl v druhé polovině května na Jižním Městě (Městská část Praha 11) 5. ročník festivalu Street For Art. Dostali jsme a přijali pozvání, a následně museli konstatovat, že větší souznění se zaměřením našeho časopisu, jsme ještě nezažili. A popravdě řečeno, na pražském sídlišti ani nečekali.</p> <p>Jižní Město je mladé, jeho historie se začala psát mezi šedesátými a sedmdesátými lety minulého století. Žije zde cca 80 000 obyvatel a „domorodci“ to tady neměli ze začátku jednoduché. Příslušníci mladých rodin se sice radovali, že mají střechu nad hlavou a netísní se v bytě ve své původní rodině, ale museli se smířit s absencí základního občanského vybavení, leckde chyběly chodníky, o školkách či kinech ani nemluvě.<br />
Jakou přezdívku mají (či měla) pražská sídliště, je všeobecně známo; říká se jim noclehárny, a to nejen proto, že převážná většina lidí odjíždí (odjížděla) za prací mimo svoje bydliště, ale také např. proto, že i za kulturou se muselo (musí) vyrazit „do Prahy“.<br />
Festival, který jsem zažila, mění zažité vnímání sídliště.<br />
Co na tom, že zde chybí divadlo, když se dá hrát pod točitou rampou u metra Opatov. Proč neposkytnout k tvůrčímu vyjádření betonové zdi, kterých je na rozdíl od historického města na sídlišti dostatek? Co brání tomu aby se v rámci své městské části představili talentovaní jedinci nebo byli oceněni lidé, kteří své nejbližší okolí duchovně kultivují? Proč nevyužít k setkání louku? A proč se nepokusit lidi stmelit a nabídnout jim komunitní programy s cílem utužit mezilidské vztahy a vazbu k místu, kde žijí? To vše jde, jak v tradiční obci s historickými kořeny v době, kdy vládl Přemysl Otakar II, tak, jak je vidět, i na sídlišti, kterému je teprve 50 let, a o kterém se traduje, že je v Praze největší.<br />
Jižní Město nabralo správný směr, přičemž u kormidla jsou příslušníci velmi mladé generace. Jejich krédo: Lidé jsou pro kulturu důležitější než budovy či instituce. Nakonec také ve statistickém výčtu souvisejícím s festivalem, mají jeden neobvyklý údaj: denně oslovených 30 000 kolemjdoucích. A zřejmě se jim daří oslovit spoluobčany i mimo festival. </p> <p>Níže ti, kteří obdrželi letošní cenu za přínos místní kultuře. Autorem fotografií je Gérard Gratadour.</p>

<p>Ve zprávě o výstavě Zničené kostely v období 1945 – 1989 zveřejněné na našem webu se dočtete, jak velké množství vzácných staveb, jakými jsou kostely, bylo zbouráno za 44 let. Je to téměř 600 objektů, a to jenom v severních Čechách. V tomto počtu nejsou podchyceny další zdevastované a zaniklé památky, jejichž konec způsobila lidská lhostejnost a ignorance či nedostatek peněz. Od roku 1989 uběhlo více jak 20 let, a do mapování tohoto období se zřejmě ještě nikdo nepustil.</p> <p>Z dílčích informací lze usuzovat, že celkový počet památek, které zanikly či právě zanikají po celé naší republice, by byl omračující – neuvěřitelný.<br />
Jeden z takových skvostů znám. Jezdím okolo něj autobusem z pražské městské části Uhříněvsi na Háje. Cca v půlce cesty projíždí autobus Petrovicemi, kde se nachází zámek. Měla jsem možnost prohlédnout si ho cca před 14 lety, a byla jsem otřesená. Kromě toho, že bylo rozkradeno vše, co se mohlo nenechavcům hodit, vytrhali parkety, odnesli si zábradlí, a teď jsem se dozvěděla, že se tam kradla i umělecká díla – sochy, se zámek nacházel v otřesném stavu. Zdálo, že nemůže vydržet už ani rok. Kromě jiného zde bylo v sudech uskladněno něco, co evokovalo nebezpečné chemikálie.<br />
A představte si, že zámek stojí. Je na místě, kam není téměř odnikud vidět, takže nikoho nedráždí a navíc je areál uzamčen, aby snad jeho postupnou zkázu nikdo nerušil.<br />
S největší pravděpodobností hraje i v tomto případě roli nedostatek peněz vlastníka nejen na rekonstrukci, ale i na likvidaci, a zejména kalkul s lukrativním pozemkem na území Prahy. Nevím, jestli je zámek pod ochranou památkové péče, ale v podstatě je to jedno.<br />
Když jsem hledala nějaké novější informace, našla jsem zmínku o zámku v Petrovickém zpravodaji z roku 2009 – Zprávy z městské části. Píše se tam, že v této unikátní stavbě se nachází údajně největší klenutý strop ve střední Evropě. Také se tam dočtete názor, se kterým lze jen smutně souhlasit: „Je smutnou skutečností, že stát je schopen památky pouze zapsat do seznamu „chráněných“ památek, ale na to, aby je skutečně chránil – je poněkud nemohoucí. Jeho aktivity se většinou zúží pouze na – někdy až přehnaný – „dohled“ nad rekonstrukcemi těch šťastnějších objektů.“<br />
Na zámek v Petrovicích jsem si vzpomněla v souvislosti s nadcházejícím Mezinárodním dnem ochrany památek a historických sídel, který připadá na 18. dubna. A snad se mnou budete souhlasit, že by pozornost (a to nejen tento den) měla být upřena právě k těm, které mají namále. Stát sice podle zákona může památky vyvlastnit, ale co by si s nimi počal, když se mu rovněž nedostává peněz. Možná, kdyby se stanovila daň z korupce…</p>

<p>Nedávno jsem zaslechla dotaz na souvislost mezi kulturou a politikou. Je jich mnoho, těch souvislostí, nebo jedna velká. Podobně je to ale i v jiných oborech. A hodně záleží na lidech, mám na mysli politiky; někdo má prostě rád fotbal nebo tenis, jiný operu.</p> <p>Zatímco prezidentskou milost dostala pravomocně odsouzená za korupci s podmíněným trestem, ten, kdo si výtvarně a vtipně pohrál se semafory, šel bez milosti do vězení.<br />
Naštěstí jeho nápad zůstal na svobodě…<br />
Radní hlavního města Prahy Aleksandra Udženija zahájí v úterý 28. února v 18.00 hodin v Muzeu mladého umění AMoYA výstavu semaforů výtvarníka Romana Týce (Karlova 2 – Palác Colloredo Mansfeld, Praha 1).<br />
Muzeum se rozhodlo instalovat semafory ve svých prostorách v Colloredo Mansfeldském paláci a výstava by měla být mementem toho, že umění nemá být kriminalizováno. V rámci expozice představí muzeum i katalog AMoYA Prague 2011 s díly mladých tvůrců. Radní Aleksandra Udženija již před časem uvedla, že se bude snažit pro Týcovo dílo hledat veřejný prostor.</p> <p>A na závěr: nemyslím si, že může každý beztrestně tvořit všude – koneckonců i teď, když Praha dává zelenou pouličním umělcům, vymiňuje si místa, kde bude provozování umění zakázáno. Srovnáme-li ale pomalovanou zeď či výtvarně poznamenaný semafor s korupcí, viděla bych to tak, že by se tresty měly přinejmenším prohodit.</p>

<p>S titulkem, který jsem někde přečetla, úplně nesouhlasím, ale něco málo na tom bude. Určitě se stárne lépe ve slušné společnosti, v politicky snesitelném klimatu a ve finanční jistotě. Nicméně stáří je obecně náchylnější na nemoci, někdy přináší osamění a posouvá nás blíže ke konci našeho života, a to kdekoli na světě. Řádu světa prostě neutečeme.</p> <p>Každý určitě zná ty zázračné rady, jak elegantně stárnout, tj. nerezignovat, provozovat a rozvíjet své koníčky, věnovat se takovým činnostem, které jsou okolí prospěšné, zajímat se o současnost a být v kontaktu s příslušníky mladších generací, jíst zdravě, studovat nebo alespoň trénovat paměť, cvičit, zkrátka žít v rámci možností naplno.<br />
Ovšem jde o to, aby nám to společnost umožnila, nebo ještě lépe usnadnila. Seniorů není málo, něco umí, často jsou v dobré kondici a mají ochotu pracovat, někdy i dobrovolně. Záleží na tom, zda tento kapitál dokáže společnost využít. A mnohde se to daří. Mezinárodní rok aktivního stárnutí, kterým rok 2012 je, určitě na dobré příklady upozorní.<br />
Aktivní stárnutí je pro letošek tématem i Místní kultury. Je to logické; kultura je oblast, které se lze ve stáří věnovat aktivně i pasivně, nabídka je pro každého velmi široká a nahrává propojení různých věkových generací. Začít se dá kdykoli.<br />
A kromě toho by se kultura mohla stát vlakovou lodí aktivního stárnutí také proto, že věk jedince, ať už stojí na prknech co znamenají svět, nebo sedí v hledišti, nehraje většinou žádnou roli.</p>

<p>Nikterak pompézně, spíše nenápadně, oslavila Místní kultura v minulém roce dvacetileté výročí své existence. Je to věk, kdy by každý mohl vědět, co chce, a my to víme. Dovolte mi tedy, abych trochu rekapitulovala, a zároveň vám přiblížila záměry letošního roku.<br />
Hlavním tématem Místní kultury v roce 2011 bylo Dobrovolnictví, a my jsme mapovali vše podstatné, co se na poli kultury v rámci mezinárodního roku zasvěcenému dobrovolníkům, událo; od prvního setkání v Berouně až po závěrečnou konferenci.</p> <p>Při této příležitosti zmíním, že naše zásadní témata tak snadno neopouštíme, protože to zkrátka nejde. V roce 2010 byly středem naší pozornosti kulturní domy, a to je tak široká problematika, že jeden rok nestačil. Stejně je tomu s „dobrovolnictvím“. Na podporu řečeného si vypůjčím motto od odborné skupiny pro kulturu působící v rámci ERD: Rok dobrovolníků končí, dobrovolnictví pokračuje…<br />
A tak naše roční témata ovlivňují obsahový rámec, ve kterém se hodláme pohybovat, i do budoucna.<br />
Stále stejný zůstává náš úhel pohledu na kulturní dění – zjednodušeně řečeno, nikoli jaké je, ale za jakých podmínek existuje. Reflektujeme vedle vlivu samospráv a státu úlohu občanské společnosti, amatérů a aktivistů – dobrovolníků.<br />
Stále významněji se však na našich stránkách uplatňuje aktuální zpravodajství. Je to díky obrovskému množství nejrůznějších zpráv z celé ČR, pro které se snažíme v prostoru Místní kultury najít uplatnění, a razíme heslo, že je škoda, každé zprávy z kultury, která „spadne pod stůl“. Většinu z nich najdete v rubrice „Co se děje“, ale zveřejnit se snažíme vše, co s kulturou souvisí. Díky tomu vznikla již dříve kapitola odborných textů. Vloni jsme začali zveřejňovat pozvánky pro novináře na tiskové konference. A tak Vás chci informovat, že tento prostor je nyní upraven tak, že i do něj mohou pořadatelé vložit avízo sami.<br />
S výběrem tématu roku 2012 nám pomohla opět EU, když zasvětila rok 2012 aktivnímu stárnutí. Tohle jsme si nemohli nechat ujít, protože ve víru kultury jde jistě stárnout velmi aktivně. Senioři se ale možná setkávají i s překážkami, které chceme zmapovat. Patří mezi ně třeba finanční omezení, ale také nabídka a generační škatulkování, díky kterému v části společnosti přetrvává představa, že každého seniora nadchne dechovka, zatímco záliba v rokenrolu či jazzu s věkem mizí.<br />
První, kdo se mi při těchto slovech vybaví je Václav Havel. Dovolte mi tedy, věnovat mu v tomto textu pár neokázalých slov. Byl disidentem a posléze politikem, který ovlivnil nejen běh dějin, ale i naše myšlení. Václav Havel reprezentoval také kulturní obec a konstatoval, jakou okrajovou záležitostí je kultura v programech politických stran. Zmínil se rovněž o tom, jak málo informací má veřejnost o aktivitách občanské společnosti. My se snažíme, aby tomu tak nebylo. </p> <p> Pokud byste chtěli znát několik strohých čísel za minulý rok, najdete je v prostoru pro novináře: http://www.mistnikultura.cz/pro-novinare </p> <p>Tipy do ankety NÁPAD ROKU najdete zde: http://www.mistnikultura.cz/…a-napad-roku</p>

<p>ČR: Jeho organizátorům se určitě povedlo upozornit na existenci lidí, kteří nabízejí zcela nezištně své služby. Větší „popularity“ se dostalo i ceně Křesadlo, ceně pro obyčejné lidi, kteří dělají neobyčejné věci. Jejím duchovním otcem je o.s. Hestia a uděluje se právě těm, kterých si ostatní všimli v jejich mimořádném dobrovolnickém snažení.</p> <p>Rok dobrovolníků přispěl v mnoha případech také k tomu, aby k sobě lépe nacházeli cestu ti, co službu bez nároku na odměnu nabízejí s těmi, kteří ji mohou a dokáží využít. A to není zanedbatelné, protože zaměstnat dobrovolníky a přijmout jejich bezplatnou pomoc nebylo a leckde dosud není samozřejmostí. Někde se prostě o sobě nedozvěděli, jinde se zalekli nedostatečné legislativy.<br />
Ne každý se může dobrovolnictví věnovat a ne každý má pro něj „buňky“. Zdá se ale, že vyznavači této životní filosofie jsou obdarováni více, než si může kdokoli z nás, co pracujeme výhradně za peníze, představit. A přitom jejich motivace a odměny mohou být různé. Někteří získají dovednosti a znalosti, jiní možnost vyjet do míst, kam by se jinak nedostali a navázat nová přátelství, a určité skupině dobrovolníků stačí povznášející pocit. Každopádně, ať je jejich motivace jakákoli, výsledek je pro společnost pokaždé přínosný.<br />
Dobrovolníci se rekrutují ze všech věkových i profesních skupin. A pravděpodobně lidé se sklonem k filantropii a dobrovolnictví byli na světě odjakživa. Ale proč o nich nebylo slyšet v době komunismu. Je to mimo jiné proto, že dobrovolník mění svět, svým jednáním často napravuje to, co kompetentním uniklo či zanedbali, nenápadně a přitom velmi účinně se „plete“ do věcí veřejných. A to se skutečně nemohlo líbit komunistickým mocipánům. Komunisté znehodnotili i významy řady slov. Nejznámější je DOČASNĚ, ale patří k nim i výraz dobrovolně. A tak je dobře, že se dočkal rehabilitace nejen význam tohoto slova, ale i aktivita samotná.<br />
Rok dobrovolníků končí, doufejme, že vše co si kladl za cíl, je na startu.</p>

<p>Ministerstvo spravedlnosti uspořádalo na konci prázdnin přístupný seminář na téma Veřejná prospěšnost. Myšlenkou se zabývají kompetentní osoby deset let, na věcném záměru zákona se pracovalo cca dva roky a platit by měl již od 1. 1. 2013. Tato problematika by měla být zakotvena v novém Občanském zákoníku.</p> <p>Na semináři, kde se sešli zástupci neziskové sféry, kterých by se zákon zejména týkal, a legislativci včetně těch, kteří návrh připravili, se ale jen těžko hledala shoda.<br /> Jednak se přítomní zajímali o cíle, které návrh zákona sleduje, aniž by se jim dostalo jednoznačné odpovědi, a pak jim nebylo jasné, komu a jak se bude dokazovat přínos k obecnému blahu, a kdo bude kontrolovat nakládání s finančními prostředky. Diskutovalo se také o možnosti zakotvení této právní normy, transparentnost právnických osob, ochrana dárců nebo možnosti zneužití finančních prostředků.<br />
Já se ale zastavím u toho, co v diskusi bylo zmíněno jen letmo. A sice prestiž, která by měla se získáním statusu veřejné prospěšnosti souviset.<br />
„Status veřejné prospěšnosti nabývá právnická osoba zápisem do veřejného rejstříku,“ cituji z návrhu zákona. Jinými slovy získá ji každá právnická osoba, která splní základní kriteria daná zákonem. Teprve, když selže, může nastat proces soudního odebrání.<br />
Jsem přesvědčená, že pouhým zápisem do nějakého seznamu se prestiž získat nedá, a navíc, když budou zapsáni všichni a snadno, o úctě, vážnosti a dobré pověsti, může být jen těžko řeč. Viděla bych to na úplně obrácený postup, a to, že by subjekty nějaký čas prokazovaly svoji solidnost, důvěryhodnost, a to, jakým způsobem přispívají k obecnému blahu. Kritéria by měla být přísnější a stanovit by je měl ten, kdo certifikát kvality nakonec – po zkušebním období – udělí. Umím si přestavit i to, že budou certifikáty odstupňovány.<br /> Subjektům by se pak mnohem lépe získávala společenská důvěra a dotace z veřejné správy, z EU ale i ze sféry soukromé.</p>

<p>ČR: Tak trochu pátrám ve své paměti a v historii, ovšem nikoli dávné. Inspirovala mě k tomu soutěž, o které se zmiňujeme v prostoru Zpráva týdne, a sice Soutěž zpravodajů Rychnovska 2011, což je klání všech, kteří tvoří obecní periodika a vylepšují je po stránce grafické i obsahové.</p> <p>Místní kultura vznikla v roce roku 1991, a vyvinula se od tištěného bulletinu rozmnožovaného na cyklostylu a na nekvalitním papíře v časopis internetový. V současnosti máme řadu dopisovatelů a na náš mail chodí tolik tiskových zpráv z kultury, že je často nestíháme zveřejnit. Ale v začátcích nám byla každá informace drahá, a získávali jsme je právě z obecních zpravodajů.<br />
A těch jsme naopak měli dost, protože tehdejší šéfredaktor a zakladatel časopisu Místní kultura Zdeněk Jírový nabízel Místní kulturu výměnou za jednotlivá čísla obecních periodik. Prohlíželi jsme je poctivě a hledali jsme pro sebe, ale i pro naše čtenáře inspiraci. Z většiny se dalo vysledovat, co zásadního se v místní kultuře děje. A dalo se také srovnáním jednotlivých periodik zjistit, která obec kulturně vzkvétá, a která zůstává u pořádání plesů. Věděli jsem, co se děje s kulturními domy, jak podporují kulturu obecní zastupitelstva, o grantových systémech a financování kultury, či o zřizování a vzniku kulturních subjektů.<br />
Prostě (obecní) zpravodaje zrcadlí dění v místní kultuře a Místní kultura na nich byla při svém vzniku, ale i dlouho potom, závislá.</p>