V rámci našeho letošního tématu, kterým jsou kulturní domy a podobná zařízení, jsme se obrátili také na odbory kultury krajských úřadů a položili jim čtyři otázky. Odpovědi, které se daly předpokládat, jsou obdobné. Dosud reagovalo osm ze čtrnácti krajů, což je nadpoloviční většina, a proto si hned na začátku dovolím učinit z informací, které jsme získali, několik zobecnění. Samotné odpovědi předkládám našim čtenářům v příloze.
– Připadá mi, že největší motivaci i příležitost vytvořit přehledy kulturních domů mají kraje. Téměř všechny se ale shodnou na tom, že je velmi těžké takové seznamy založit a udržet je aktuální. Zejména pak s ohledem na obtížnost definice KD. Ale kraje, které evidenci, byť neoficiální, vedou, si s tím poradily. Zahrnuly do ní subjekty s nejrůznějšími názvy, ale s obdobnými rysy a činnostmi: osvětové besedy, kluby, sokolovny, společenská centra atd. Pozn.: Bezesporu zajímavý by byl i přehled těch objektů, které vznikly proto, aby plnily funkci zprvu společenských, spolkových a osvětových center, později KD, jejichž dnešní účel využívání se oproti minulosti diametrálně změnil, nebo bez užitku chátrají.
– Ani jeden z krajů není zřizovatelem KD či podobného zařízení.
Pozn.: S určitými výhradami by se mezi ně mohl počítat IMPULS v Hradci Králové. Jeho zřizovatelem je Královéhradecký kraj a oficiálně se jedná o Středisko amatérské kultury. Je nástupnickou organizací zprvu okresního posléze krajského kulturního střediska, které se zaměřuje na podporu a vytváření podmínek pro neprofesionální aktivity. Ale jak nám sdělila ředitelka Jarmila Šlajsová v roce 2003, jeho cílem je také obohatit kulturní dění v místech konání akcí a rozvíjení a uchování národní kultury a tradic.
– Kraje ve své většině nepřispívají KD systematicky. Šance mají pouze v rámci již vyhlášených grantových programů, v nichž se mohou ucházet o finanční příspěvky na akce a aktivity. Na rekonstrukce budov pak v případě, že se jedná o kulturní památku. Výjimkou je Jihomoravský kraj, který vyhlašuje speciální program jako ušitý na tělo KD. Je určen kulturním zařízením na stavební úpravy, pořízení movitého majetku včetně technického vybavení a na modernizaci.
– Žádný další kraj o speciálním grantovém programu určeném KD neuvažuje.
– Velkým oříškem bude zjistit počet kulturních domů, resp. odhadnout jejich množství. Z informací, které jsme získali z osmi krajů (viz příloha) vyplývají velmi rozdílná čísla. Např. kraj Pardubický (zřejmě jako jediný pověřil vedením evidence a její aktualizací konkrétní subjekt: Krajskou knihovnu v Pardubicích), uvádí nejvyšší počet KD (a podobných zařízení) – cca 80 + 20 sokoloven. Královéhradecký cca 40 a Jihomoravský a Liberecký přes deset. V několika krajích si seznamy vytvářejí odborní referenti pro svoji potřebu a jaksi nad rámec svých povinností. A v dalších se prostě už z důvodů výše řečených žádná nevede.
Ludmila Kučerová
P.S. Všem zástupcům krajů, kteří nám poslali odpovědi děkujeme, a pokud naši prosbu vyslyší další a pošlou odpovědi, zařadíme je do přehledu v příloze.
Vážení přátelé, jak už jsem informovala dříve, redakce Místní kultury si pro letošek zvolila jako hlavní téma Kulturní domy. Snažíme se o nich zjistit co nejvíce z historie i ze současnosti a pokud se nám povede získat více informací, rádi bychom postihli trendy. Této problematice se věnujeme proto, že kulturní domy, centra a další obdobná zařízení, pouze jinak nazvaná, jsou důležité pro rozvoj místní kultury v našich obcích stejně jako např. knihovny, ale co se týče zřizovatelů, právních statusů, ale i nabídky služeb existuje mezi nimi mnohem větší rozmanitost.
Možná nejvíce by k tomu měli co říci občané z těch lokalit, kde kulturní dům nebo podobné zařízení chybí.
Když se řekne kulturní dům, máme na mysli zejména objekt - nemovitost, ve které působí právní subjekt zabývající se pořádáním nejrůznějších kulturních a vzdělávacích akcí. Někdy je tento subjekt gestorem veškerého kulturního dění v místě zastřešující několik dalších organizací.
Kulturními domy se donedávna nikdo nezabýval a není ani známo, kolik jich v naší republice existuje. Co však lze považovat za velmi pravděpodobné, je financování z lokálních zdrojů. Statistické šetření KD začalo teprve v roce 2007 a zatím je k dispozici velmi málo podkladů.
Obracíme se proto na naše čtenáře s prosbou, aby nám pomohli tento terén zmapovat a upozornili nás na KD se zajímavými osudy. Budeme vděční, pokud nás upozorníte i na zanedbané, nepoužívané, nepromyšleně prodané apod., a na místa, kde žádné podobné zařízení není. V takovém případě by nás zajímalo, zda se obec chystá tento stav změnit. Chtěli bychom získat vzpomínky pamětníků a současné i historické fotografie objektů (formát jpg).
Kromě řečeného chceme také zjistit jaké prostory KD suplují. Mohou to být hasičské zbrojnice, sály v hospodách, na radnicích ale i kurioznější případy, např. jsme slyšeli o tom, že se lidé scházejí v čekárně na opuštěné trati, nedávno jeden pořadatelský subjekt žádal v dotačním programu o příspěvek na velký stan, tedy, jak trefně pravil člen hodnotitelské komise, na plátěný kulturák. Jinde si občané chtějí postavit svatostánek pro kulturu dobrovolnou činností, v podstatě tedy brigádně.
Vyplývá z toho mimo jiné skutečnost, že pro KD není snadné vytvořit jednoznačnou definici, ale také to, že mají-li lidé chuť a potřebu se scházet, velmi často si poradí, mnohdy netradičně, nápaditě a za málo peněz.
Potěšilo by nás, kdybyste v rámci svých možností mohli o našem záměru informovat ve svém okolí. Níže je okruh orientačních témat, která nás zajímají. Přikládáme jej pro ty, kteří by nám chtěli pomoci, nebo dokonce poslat hotový článek.
V anketě (vpravo dole) si můžete tipnout, kolik KD v České republice je, přičemž připomínáme známou skutečnost, že obcí je v ČR více jak 6000, a mnoho z nich se dělí na městské části.
Kontaktovat nás můžete mailem redakce@mistnikultura.cz, za každou pomoc či propagaci našeho záměru děkujeme.
Ludmila Kučerová
Co chceme zjistit:
1) Kolik je KD, jejich názvy a v jakém jsou stavu – nevyužívané, zdevastované, prodané a využívané k jiným účelům, rekonstruované, nově vybudované
Nedávno vyšel tiskem dokument Státní kulturní politika České republiky 2009 - 2014, který schválila vláda na podzim roku 2008. Ti, kteří tento dokument přivedli na svět, předčasně končí ve svých funkcích a nezbývá tedy než doufat, že nová politická reprezentace si jej vezme za svůj. V textu je máloco nepatřičného, problém je spíš v tom, že se některé záměry na papíře stále opakují, ale realizace pokulhává. A netýká se to pouze kýženého, všemi slibovaného, 1 % na kulturu, je to také např. návrh zákona o kinematografii.
Jako červená nit se dokumentem táhne tvrzení, že do kultury se vyplatí investovat, že má překvapivě velký ekonomický přínos, a to dokonce vyšší než obchod s nemovitostmi, výroba nápojů a tabáku či chemický a gumárenský průmysl. K tvrzení, že kultura peníze pouze neutrácí, ale také vydělává, se v úvodním slově připojil (nikoli poprvé) ministr kultury Václav Jehlička, když na otázku, kterou sám položil: "Jak bychom chtěli, aby vypadalo prostředí kultury v české republice v roce 2015?" odpověděl: "Chceme, aby v roce 2015 byla kultura chápána ještě více jako odvětví, do kterého je nejen vhodné, ale i výhodné investovat čas, energii a lidský i finanční potenciál."
Je jasné, že žádné investice, tedy ani do kultury, se nemohou realizovat bezhlavě, takže autoři této koncepce počítají s novou legislativou pro kulturní neziskové organizace nebo s transformací kulturních institucí. Tato problematika byla již v minulosti také řešena, pravděpodobně bez úspěchu.
V dokumentu najdete zmínku o potřebě zlepšit odměňování zaměstnanců v kultuře, což je evergreen a mimo jiné také slib z volebních programů některých politických stran.
Většina cílů tohoto strategického dokumentu má kontrolní termín květen roku 2010, ale je řada úkolů, u kterých je prověrka plnění plánována už na letošek. Je to např. program vybudování či modernizace celostátně působících center (cíl 3.5), digitalizace materiálů s kulturním obsahem (cíl 3.6), podpora tvorby kinemtografických děl (3.9) a návrh nového zákona o kinematografii (4.4). Nabízí se otázka, zda se toho včas ujme prozatímní ministryně (ministr).
Zajímavé je konstatování (v cíli 3.11): Osvědčeným nástrojem tvorby mimorozpočtových zdrojů pro podporu rozvoje kultury v Evropě je využití výnosů loterií. Nutno dodat, že v České republice nejsou loterie novinkou, ale bohužel se v našich podmínkách neosvědčily...
V kapitole Vyhodnocení dosavadního stavu, v bodě 5. Finanční zdroje nechybí informace o Státním fondu kultury, o jehož zrušení k 1. 1. 2009 vláda rozhodla už loni v létě. Jako důvod uvedla dluhy fondu, které mimochodem vznikly velkým dílem v důsledku "nepovedené" loterie, a neschopnost poslanců zvolit členy rady (viz též článek zde). Návrh leží v parlamentu a poslanci se k tomu, aby se vyslovili k jeho likvidaci, rovněž nedostali. Vyhodnocení tohoto stavu ve smyslu odpovědnosti jsem v textu nenašla.
Kultura je pro Českou republiku "Jízdenka do budoucnosti", píše se ve stati Vize státní kulturní politiky, jenže bychom neměli přešlapovat na peroně, zatímco vlak už dávno ujel.
Ludmila Kučerová
P.S. Dokument Státní kulturní politika České republiky 2009 - 2014 najdete na webu ministerstva kultury.
Jmenuje se Katka Vedralová, nastoupila do redakce začátkem března a ještě se ani nestačila rozkoukat a už jsme ji vyslali do světa na zkušenou. Připojila se k našemu kolegovi Jiřímu Valentovi, který "zachraňuje" divadelní opony a vydali se společně směrem na Rokycansko, do několika měst a vesnic, kde se ukrývaly právě ty poklady, které pan Valenta hledá a dokumentuje.
Katka na základě této služební cesty napsala článek (reportáž), který stojí za přečtení. Mimo jiné z něho vyplývá, že je obdařena právě tím, co jsme u nové kolegyně nebo kolegy hledali, a to zápal a nadšení pro věc. Zajímá se zejména o památky, ale jak už to v naší redakci chodí při personálním obsazení 2,4 úvazku, věnovat se bude muset i dalším tematickým oblastem.
Orgány Středočeského kraje rozhodly o tom, že České muzeum výtvarných umění sídlící v Praze je nuceno uvolnit své místo turistické a informační službě. Kraj je zřizovatelem a bezesporu má na takové rozhodnutí právo. Možná jej v tomto případě má také podepřené pádnými argumenty. Zarážející však je způsob, jakým se to stalo. Mohl by se nazvat rozhodnutím šmahem nebo jako rána z čistého nebe. Všechna podobná opatření, která souvisejí, byť s oprávněnou, transformací či rušením organizace, potřebují citlivý přístup a trpělivost při argumentování.
Ne nadarmo se připravují vize a koncepce, které v ideálním případě připomínkují občané a odborníci. Při jejich projednávání je třeba přijímat kompromisy a na konci by měl být konsenzus, nejen napříč politickými stranami, ale také s veřejností, která je navíc informována s předstihem.
Potom, i když se střídají politické reprezentace, zůstávají koncepční materiály základními stavebními kameny, na které se v dalších obdobích navazuje. Není nic horšího než způsob rozhodování v duchu krále z Pyšné princezny, odvolávám co jsem odvolal …, v tomto případě odvoláme vše, co přijali ti před námi. Výsledkem těchto manévrů je stálé přešlapování na místě, chcete-li točení se v kruhu.
Na webových stránkách Středočeského kraje jsem hledala koncepci kultury a nenašla, a to ani z minulého volebního období. Je zde pouze umístěn samostatný odkaz: Koncepce rozvoje muzeí a galerií Středočeského kraje na období 2004 – 2008, což je pouze jedna sekvence v rozmanité oblasti lokální kultury, navíc neaktuální.
Není tak jasné, zda má vedení kraje nějakou vizi týkající se rozvoje kultury na jeho území. Jisté je, že zatím rozhoduje bez koncepce.
Při této příležitosti jsem chtěla zjistit, jak je to i v ostatních krajích, a prohlédla pomocí vyhledávačů jejich weby. Výsledek mě mírně zaskočil, protože to, že si volené orgány připravují v oblasti kultury koncepční materiály jsem považovala za samozřejmé. Jenže ze všech krajů (vyjma Prahy, kde se volby konají v jiném termínu) má aktuální návrh dokumentu s názvem "Koncepce rozvoje místní kultury" pouze Zlínský kraj. Byl zveřejněn již 15. ledna 2009, takže se jím musela zabývat nově zvolená politická reprezentace. Liberecký kraj má schválenou koncepci kultury na období 2004 – 2008, ale žádné stopy po navazujícím dokumentu. Podobně je tomu u některých dalších. Ovšem jsou kraje, na jejichž webových stránkách po zadání do vyhledávače sousloví: Koncepce kultury, dostanete odpověď: nic nenalezeno.
Připojím tedy ještě jednu informaci o společné tiskové konferenci hejtmanů, která se konala před volbami, koncem minulého roku v Praze. Ptala jsem se protagonistů, zda vědí o nějakém problému, který souvisí s kulturou v jejich kraji. Odpověď zněla: těch je…
Pokusíme se postupně zjistit, které to jsou a zda noví představitelé krajů uchopí kulturu koncepčně.
Jako první jsme oslovili právě Středočeský kraj. Odpovědi najdete v kapitole Ptáme se kompetentních.
Je ve Vaší obci kulturní dům, středisko či centrum a má zajímavou historii, současnost či plánovanou budoucnost? Napište nám o něm. V roce kdy naše republika předsedá prvních šest měsíců Evropské unii, v roce který vyhlásilo Valné shromáždění OSN Mezinárodním rokem astronomie, v roce, ve kterém si připomeneme 20. výročí „Sametové revoluce“, a který je také zasvěcen kreativitě a inovaci, jsme zvolili téma méně evropské a dějinotvorné. Ovšem kulturní domy hrály a hrají v našich obcích důležitou roli.
Mnoho z nich už hodně pamatuje. Byly svědky rozkvětu spolkového života a vzniku první republiky, většina jich přežila doby temné a fungují i dnes. Kulturní domy totiž pomáhají lidem naplnit touhu po setkávání a konfrontaci v tom nejlepším slova smyslu. Kultura se na ně váže v mnoha ohledech a někde jsou jedinou pltformou pro lokální kulturní dění.
Pojem kulturní dům může někdy znamenat právnický subjekt, jindy nemovitost s vhodnými prostorami. Ať už jde o zdevastované, zrušené, či neúspěšně zprivatizované, i ty s lepším osudem, tedy zrekonstruované a opečovávané, pro které se našel schopný managment, ať už je jejich zřizovatelem veřejná zpráva či soukromý subjekt, určitě mají nějaký příběh. Soudím, že co se týče rozmanitosti osudů, zaměření, právního statutu, názvu a v neposlední řadě plánů do budoucnosti, nemůže kulturním domům, centrům či střediskům, žádná jiná skupina kulturních institucí konkurovat.
Proto jsme je vybrali jako hlavní téma, kterému se budeme celý rok věnovat. K tomuto rozhodnutí významně přispěl fakt, že se vloni poprvé staly subjekty statistického šetření. Prosíme všechny naše dopisovatele, aby se této problematice věnovali, a ty, kteří mají s kulturními domy co do činění, aby se nám ozvali a dali nám tip. Uvítáme rovněž, když se s námi podělíte o problémy, které s provozováním kulturních domů souvisejí.
Na stránkách časopisu Místní kultura pak s vaší pomocí zkusíme najít odpověď na feničovskou otázku: Jak se žije kulturním domům v ČR.
Skupina studentů vystoupila na obranu Ježíška (viz zprávy níže). Uspořádali happenig, sepsali petici a vyhlásili soutěž o jeho podobu. Postavili náš symbol Vánoc proti červenému obtloustlému (americkému) cizákovi, Santu Clausovi. Vše se nese v duchu pohodové recese a každý si může její smysl vyložit po svém.
Nevím, jak vás, ale mě ani náhodou nenapadlo, dát si tyto aktivity do souvislosti s odporem proti (americkému) radaru, nebo dokonce proti našemu prezidentovi, jak jsem se dočetla v jednom článku v MfDnes 18. 12. Já si snažení studentů vysvětlila tak, že jim leží na srdci zachování jedné z nejkrásnějších českých tradic.
Co mi na tom nesedí, je petice. Je určená komu? Kdo má Ježíška vrátit do českých domovů a zabouchnout dveře před Santou? Určitě není možné přičíst na vrub vlády, pokud do některých domácností Ježíšek nezavítá.
Santa je stejně mystická postava jako náš Ježíšek, jenže mnohem více komerčně zneužitá. Každoročně asistuje u reklamních masáží a u toho, když se cpou sklady, mezisklady a obchody, až po střechu zbožím. Ježíšek právě proto, že ho nelze zhmotnit, zůstává v pozadí.
Jeho čas nastává až o Štědrém večeru, kdy rozsvěcuje vánoční stromky a svíčky, zapaluje prskavky a zvoní... Čas od času přidá pod vánoční stromečky k pračkám, televizím a navigacím něco malého milého, vyrobeného vlastní rukou a s láskou zabaleného.
Zřejmě ho opět nikdo nespatří, a já bych byla pro, aby to tak zůstalo. Alespoň se nedočká podobného osudu, jako jeho příbuzný ze zámoří.
Vznik kulturních domů souvisí se společenským životem v komunitě a odvěkou potřebou lidí scházet se. K tomu účelu dříve sloužily salony na zámcích a v měšťanských domech, prostý lid se scházel ve stodolách a šencích. V dobách rozkvětu spolkového života vznikla řada nejrůznějších objektů - národních a spokových domů, sokoloven apod., kam se chodilo nejen zábavou, ale také povznést tělo a ducha. Jejich vývoj probíhal zcela přirozeně, ve vazbě na spolkový život, až do doby, kdy se ujal vlády komunistický režim. Ten přirozené vazby zpřetrhal, majetky znárodnil, aktivní občanskou společnost potřel a její zábavu dostal pod svou kontrolu.
Prostory i spolky mohly existovat jen jako součást tzv. Národní fronty.
Staré, krásné a účelné budovy chátraly, případně se dočkaly rekonstrukcí, ale často za cenu necitlivých stavebních zásahů.
Jak podle šablony se začaly stavět megalomanské kulturní domy, které mimo jiné sloužily také k prezentaci politické síly mocných. Není se co divit, když se po roce 1989 staly na nějaký čas reliktem komunistické éry a že se jich snažily některé obce zbavit prodejem za pár drobných. Zvláště připočteme-li skutečnost, že provoz v nich byl velmi drahý, náklady na rekonstrukce obrovské a pro velké plochy se těžko hledalo využití.
Ale představitelé obcí, které se z nějakého důvodu těchto objektů zbavily, si po čase uvědomili, že bez kulturních stánků jen stěží může v místě fungovat kvalitní komunitní život. Nastal trend opačný, tedy snaha o jejich získání, v extrémních případech se draho vykupovalo to, co bylo levně prodáno.
Ať už je řeč o kulturních domech a střediscích jejichž sídla jsou ve starých budovách, o multikulturních centrech v moderních budovách či o subjektech bez vlastních prostor, všechny hrají velkou roli v duchovním a společenském životě obce. Zastřešují aktivity neziskových organizací a spolků, dávají příležitost ochotníkům i profesionálům, zvou místní i přespolní. Jejich managment plní často funkci garanta a koordinátora veškerého kulturního dění v obci.
Nutno podotknout, že kulturní domy či střediska zřizují nejrůznější subjekty: obce, městské části, ale i občanská sdružení a obecně prospěšné společnosti, akciovky, s.r.o. a soukromé subjekty, ale ani jeden nezřizuje ministerstvo kultury. Jsou typickým fenoménem místní kultury, jejichž chod je ovlivňován a financován z místní úrovně a programy, které nabízejí oslovují velké množství občanů.
S ohledem na historii kulturních domů, na různé zřizovatele a provozovatele, na měnící se funkce a priority (i když ta hlavní – setkávání – se nemění), a také vzhledem k široké škále aktivit, je těžké jejich srovnání a posuzování skrz jednotnou optiku. Přesto začalo Národní informační středisko pro kulturu (NIPOS) – útvar CIK, příspěvková organizace MK, poprvé v loňském roce kulturní domy statisticky sledovat s cílem získat porovnatelné údaje, ze kterých bude možné vyvodit nějaké závěry.
Ovšem zatím tomu tak není, protože v prvním roce šetření se podařílo oslovit a získat údaje od malého množství subjektů (zpravodajských jednotek) a navíc chybí časová řada.
V souvislosti s šetřením v roce 2007 bylo osloveno 422 zpravodajských středisek, tedy kulturních domů, center a dalších podobných institucí, z nichž 65 vůbec nereagovalo a 72 bylo z různých důvodů vyřazeno (zánik, sloučení, zúžení činnosti adal.). Roční výkaz vyplnilo zbylých 285 subjektů, z nichž 235 je zřizováno orgány samosprávy, 11 občanskými sdruženími a církvemi, 39 z nich jsou podnikatelské subjekty. Převážná část těchto subjektů vyvíjí činnost ve vlastních prostorách (254).
Jejich nabídku lze shrnout do základních skupin: umělecká, mimoumělecká a vzdělávací činnost a další kulturní služby veřejnosti. Sledovaných 285 subjektů uspořádalo celkem 60 tisíc akcí (nejvíce společenských a divadelních představení), které organizačně zajistilo 4726 zaměstnanců. Počet návštěvníků se vyšplhal přes 7 milionů. To je poměrně velké číslo, které říká, že v průměru za rok navštívilo každý ze sledovaných KD téměř 25 tis zájemců.
V ČR je asi 6000 obcí, a i když určitě není kulturní dům v každé, na druhou stranu je jich ve velkých městech několik desítek. Můžeme tedy předpokládat, že kulturních domů či podobných institucí je u nás několik desítek tisíc, a že mají obrovský záběr a význam pro místní kulturu.
Dodejme tedy, že o kulturních domech v ČR jsme toho dosud věděli hodně málo. Časopis Místní kultura sice sledoval jejich osudy v jednotlivých místech; zápasy o přežití, transformace nebo naopak chátrání a také osud nedostavěných torz, ale komplexnější pohled nabídnou až výsledky dlouhodobějšího statistického šetření.
Proto prosíme všechny představitele KD, či jejich zřizovatele, aby se „nechali statisticky podchytit“, případně se sami přihlásili a vyplnili dotazník. Výsledky šetření mohou být zajímavé a překvapivé pro společnost i pro ně samotné. Určitě ale budou užitečné.
Ludmila Kučerová
s přispěním PhDr. Marie Gonálezové,
pracovnice, která se v NIPOS šetření kulturních domů věnuje.
V začátcích našeho časopisu s názvem Místní kultura jsme nějaký čas museli vysvětlovat, co si pod tím pojmem představujeme. Při hledání odpovědi na tuto otázku jsme si ujasňovali, co všechno lze pod tento pojem zahrnout. Ať už se jedná o jakoukoli aktivitu, jejich společným zásadním rysem je vazba na lokalitu, kde se odehrává, na místo, které je nějak definováno či ohraničeno. Časopis Místní kultura zjednodušeně mluví o obcích, krajích a regionech. A donedávna to znamenalo výhradně české obce, české kraje a české regiony. I v propagačních materiálech říkáme, že sledujeme místní kulturu v celé ČR. Jen občas jsme nakoukli do zahraničí pro inspiraci, případně sledovali partnerství českých subjektů, které se s těmi ze sousedství navštěvovaly při výměnných zájezdech.
Když jsem nedávno zveřejňovala krátký článek s názvem „Kultura bez hranic“, došlo mi, že „hmatatelně“ nastalo to, o čem se dlouho mluví: Evropa a evropanství, nedůležitost hranic a prospěšnost spolupráce. O tom, jak podstatné je vzájemné poznávání a prolínání kultur.
Je to dáno politickou situací, ale nejen. Velkou roli sehrála EU a její důrazný akcent na spolupráci. Přidělení evropských dotací je zpravidla závislé na spojení více subjektů z různých evropský zemí, a získat je tedy znamená, porozhlédnout se po aktivitách souseda a po jeho potřebách. Při hledání zjišťovat, zda potencionální partner nemá s námi společné kořeny či podobné záměry.
Kolem celé naší republiky vznikají mezinárodní regiony, různé přeshraniční projekty, jejichž nositele spojuje něco jiného, než státní příslušnost nebo národnost.
Pro nás to znamená, že se při mapování české místní kultury musíme čím dál častěji podívat za hranice Česka.
OLŠANY: Další z řady Národních sněmů regionů soudržnosti, které pořádá REGIONPARTNER, se konal ve dnech 6. a 7. 10. 2008 v Olšanech na farmě Bolka Polívky. Téma bylo stejné jako v Českém Krumlově: „Potenciál kultury a cestovního ruchu pro rozvoj lokalit a regionů", a svou „troškou do mlýna“ přispěla opět Místní kultura. Tentokrát na téma "Lidová kultura jako atraktivní produkt cestovního ruchu".
Lidové dovednosti a zvyklosti totiž splňují téměř všechna kriteria a požadavky na nabídku, u které se předpokládá, že zaujme turisty. zajistí jim výjimečný a neopakovatelný prožitek, rozmanitost, náhled do historie obyčejného života místních obyvatel, přiblíží typickou stravu pro daný region a v neposlední řadě poskytne zábavu.
Přestože je často slyšet, že to či ono neumíme využít, jsem toho názoru, že v mnoha lokalitách se už lidé naučili vytvářet podmínky pro cestovní ruch a zviditelnit své kulturní, přírodní i lidské bohatství. Ostatní se rychle učí.
Samozřejmě, že podmínky jsou v každém místě jiné, ať už se nedostává produktů, peněz, osvícených politiků nebo nadšenách tahounů. Ale to, co je podle mě nejdůležitější, jsem si potvrdila včera v Olšanech, totiž, že cestovní ruch pokvete jen tam, kde vznikne zdravé lidské společenství, ve kterém se lidé umí domluvit, spolupracovat, nezávidět si, ale naopak, považují úspěch souseda za svůj.
Politiky můžeme čas od času vyměnit, a nedostává-li se produktů cestovního ruchu, chce to zapojit vtip a fantazii. V cestovním ruchu lze totiž „prodat“ téměř vše od slavné vařečky Magdaleny Dobromily Rettigové, která žila v Rychnově nad Kněžnou, až po Venuši v „nadživotní“ velikosti (je umístěná na farmě B. Polívky), za kterou cestují turisté z dalekého Japonska.
Ludmila Kučerová
"Lidová kultura - součást turistické nabídky" v příloze.
Vážení přátelé, jak už jsem informovala dříve, redakce Místní kultury si pro letošek zvolila jako hlavní téma Kulturní domy. Snažíme se o nich zjistit co nejvíce z historie i ze současnosti a pokud se nám povede získat více informací, rádi bychom postihli trendy. Této problematice se věnujeme proto, že kulturní domy, centra a další obdobná zařízení, pouze jinak nazvaná, jsou důležité pro rozvoj místní kultury v našich obcích stejně jako např. knihovny, ale co se týče zřizovatelů, právních statusů, ale i nabídky služeb existuje mezi nimi mnohem větší rozmanitost.
Vznik kulturních domů souvisí se společenským životem v komunitě a odvěkou potřebou lidí scházet se. K tomu účelu dříve sloužily salony na zámcích a v měšťanských domech, prostý lid se scházel ve stodolách a šencích. V dobách rozkvětu spolkového života vznikla řada nejrůznějších objektů - národních a spokových domů, sokoloven apod., kam se chodilo nejen zábavou, ale také povznést tělo a ducha. Jejich vývoj probíhal zcela přirozeně, ve vazbě na spolkový život, až do doby, kdy se ujal vlády komunistický režim. Ten přirozené vazby zpřetrhal, majetky znárodnil, aktivní občanskou společnost potřel a její zábavu dostal pod svou kontrolu. 
prostor, všechny hrají velkou roli v duchovním a společenském životě obce. Zastřešují aktivity neziskových organizací a spolků, dávají příležitost ochotníkům i profesionálům, zvou místní i přespolní. Jejich managment plní často funkci garanta a koordinátora veškerého kulturního dění v obci. 
OLŠANY: Další z řady Národních sněmů regionů soudržnosti, které pořádá REGIONPARTNER, se konal ve dnech 6. a 7. 10. 2008 v Olšanech na farmě Bolka Polívky. Téma bylo stejné jako v Českém Krumlově: „Potenciál kultury a cestovního ruchu pro rozvoj lokalit a regionů", a svou „troškou do mlýna“ přispěla opět Místní kultura. Tentokrát na téma "Lidová kultura jako atraktivní produkt cestovního ruchu".
